Sud, který nemá obruče, se rozpadne, dítě, které nectí určité zábrany, je nesnesitelné, řidič, který odmítá respektovat rychlost, se stává potencionálním vrahem. Tyto jednoduché teze nám ukazují obecně známou pravdu. Abychom mohli naplno užívat svobodu, potřebujeme omezení, potřebujeme hranice. Rozpadlý sud, nevychované dítě či nebezpečný řidič není symbolem svobody, ale anarchie a rozkladu. Tuto pravdu dobře věděli i různí teoretici politické filozofie, kteří se v zásadě zabývali následující otázkou: Jakou dát lidem míru svobody, nebo řešeno terminologií sudu, jak silné mají být obruče, aby se sud nerozpadl? Když je svobody příliš, hrozí anarchie a zákon silnějšího. Když je jí málo, hrozí totalita – tedy svobodu má pouze několik vyvolených, kteří ji nakonec zneužijí. Touto otázkou se zabývali mnozí.
Pro Platona to byli filozofové, kteří na se svůj úkol dlouho připravují a tím jsou zárukou spravedlivé vlády, Aristoteles navrhuje uměřenou občanskou zprávu složenou ze středních vrstev společnosti. Tato zpráva tím, že se neskládá z oligarchie, brání vzniku tyranie (dnes bychom řekli totality), tím že se neskládá z lidu, nezvrhne se do anarchie. Augustin vidí stát jeho jako nutné zlo, zároveň ale odděluje moc církevní a moc světskou, Hobbes píše o svrchované moci spočívající v rukou monarchy, který ji ale nezneužije proto, že by tím škodil sám sobě. Locke se stává v jistém smyslu zakladatelem demokracie tak, jak jí známe v západním světě tím, že navrhuje vytvoření justice, exekutivy a legislativy. Oproti Hobbesovi navrhuje, aby základem byla vláda zákona, nikoli síly. Asi znáte beztřídní teorii Karla Marxe… Všechny tyto a mnohé další teorie, které jsem velmi zjednodušeně naznačil, se shodují v tom, že někdo musí plnit roli pomyslných obručí, které drží sud, ale i stát pohromadě. Aby toto mohl vykonávat, potřebují moc. Chesterton to vystihuje slovy „každá vláda je odporná nezbytnost“. Jenže tímto se vrací otázka nadnesená na začátku tohoto článku. Kdo je garantem nezneužití moci? Po více jak dvaceti letech demokracie automaticky odpovíme no přece „lid“, který se, řečeno s Rosseauem, dobrovolně podřizuje společenské smlouvě a který si volí vládce.
Z vlastní zkušenosti ale vidíme, že nakonec ani demokracie, tedy „vláda lidu“ a jejími prostředky zvolené vedení není zárukou, že moc nebude zneužita. Jde o to, že politický systém dokáže skrze zákony postihnout co je zákonné a co zákonné není. Mnohem hůře postihne, co je a co není morální. Z. Brzezinski píše o tom, že za ideálních okolností, tedy v demokracii, kde vládnou zákony, se procedurální a vnitřní morálka posilují. Poté pokračuje: Stále tolerantnější kultura založená na oddělení církve od státu sice vytlačuje náboženský faktor, ale nenahrazuje jej ničím jiným, žádným sekulárním kategorickým imperativem. Místo morálního kodexu nastupuje morální vakuum (Brzezinski Z., „Bez kontroly“).
Výsledky tohoto stavu popisuje A. Tomský: „Společnost bez norem, je společností zbloudilých individuí bez cíle a tudíž bez závazků, bez zdrženlivosti a bez osobní disciplíny“. G. Washington si tohoto byl zřejmě dobře vědom, a proto při svém posledním prezidentském projevu řekl: „Zacházejme opatrně s představou, že morálka je udržitelná bez náboženství.“ Současná mravní spoušť, která stále v naší zemi stále více ovlivňuje podnikání, politiku a další sféry veřejného života není daná selháním demokracie, ale tím, že ti, kdo jsou demokraticky voleni, častokrát ony neviditelné pojistky v podobě respektování dobra a zla nemají nebo nerespektují.
Obruče, které drželi pohromadě především v Evropě a Americe jak společnost tak i ty, kteří vládli, byly hodnoty vycházející z Bible. Pokud se obruče protrhnou, potom to, co zadržovali, se rozloží. Obávám se, že k tomuto fenoménu pomalu ale přesto dochází. Pouhá demokracie nás z této smutné reality nezachrání, protože ta je postavena na těch, kdo ctí a zachovávají ony neviditelné hodnoty. Když ty chybí… zdá se, že zkušeností s jejich absencí máme čím dál víc a můžeme se jen domnívat a možná i bát, kam tento stav povede.
Pro Platona to byli filozofové, kteří na se svůj úkol dlouho připravují a tím jsou zárukou spravedlivé vlády, Aristoteles navrhuje uměřenou občanskou zprávu složenou ze středních vrstev společnosti. Tato zpráva tím, že se neskládá z oligarchie, brání vzniku tyranie (dnes bychom řekli totality), tím že se neskládá z lidu, nezvrhne se do anarchie. Augustin vidí stát jeho jako nutné zlo, zároveň ale odděluje moc církevní a moc světskou, Hobbes píše o svrchované moci spočívající v rukou monarchy, který ji ale nezneužije proto, že by tím škodil sám sobě. Locke se stává v jistém smyslu zakladatelem demokracie tak, jak jí známe v západním světě tím, že navrhuje vytvoření justice, exekutivy a legislativy. Oproti Hobbesovi navrhuje, aby základem byla vláda zákona, nikoli síly. Asi znáte beztřídní teorii Karla Marxe… Všechny tyto a mnohé další teorie, které jsem velmi zjednodušeně naznačil, se shodují v tom, že někdo musí plnit roli pomyslných obručí, které drží sud, ale i stát pohromadě. Aby toto mohl vykonávat, potřebují moc. Chesterton to vystihuje slovy „každá vláda je odporná nezbytnost“. Jenže tímto se vrací otázka nadnesená na začátku tohoto článku. Kdo je garantem nezneužití moci? Po více jak dvaceti letech demokracie automaticky odpovíme no přece „lid“, který se, řečeno s Rosseauem, dobrovolně podřizuje společenské smlouvě a který si volí vládce.
Z vlastní zkušenosti ale vidíme, že nakonec ani demokracie, tedy „vláda lidu“ a jejími prostředky zvolené vedení není zárukou, že moc nebude zneužita. Jde o to, že politický systém dokáže skrze zákony postihnout co je zákonné a co zákonné není. Mnohem hůře postihne, co je a co není morální. Z. Brzezinski píše o tom, že za ideálních okolností, tedy v demokracii, kde vládnou zákony, se procedurální a vnitřní morálka posilují. Poté pokračuje: Stále tolerantnější kultura založená na oddělení církve od státu sice vytlačuje náboženský faktor, ale nenahrazuje jej ničím jiným, žádným sekulárním kategorickým imperativem. Místo morálního kodexu nastupuje morální vakuum (Brzezinski Z., „Bez kontroly“).
Výsledky tohoto stavu popisuje A. Tomský: „Společnost bez norem, je společností zbloudilých individuí bez cíle a tudíž bez závazků, bez zdrženlivosti a bez osobní disciplíny“. G. Washington si tohoto byl zřejmě dobře vědom, a proto při svém posledním prezidentském projevu řekl: „Zacházejme opatrně s představou, že morálka je udržitelná bez náboženství.“ Současná mravní spoušť, která stále v naší zemi stále více ovlivňuje podnikání, politiku a další sféry veřejného života není daná selháním demokracie, ale tím, že ti, kdo jsou demokraticky voleni, častokrát ony neviditelné pojistky v podobě respektování dobra a zla nemají nebo nerespektují.
Obruče, které drželi pohromadě především v Evropě a Americe jak společnost tak i ty, kteří vládli, byly hodnoty vycházející z Bible. Pokud se obruče protrhnou, potom to, co zadržovali, se rozloží. Obávám se, že k tomuto fenoménu pomalu ale přesto dochází. Pouhá demokracie nás z této smutné reality nezachrání, protože ta je postavena na těch, kdo ctí a zachovávají ony neviditelné hodnoty. Když ty chybí… zdá se, že zkušeností s jejich absencí máme čím dál víc a můžeme se jen domnívat a možná i bát, kam tento stav povede.
Žádné komentáře:
Okomentovat