Nesvoboda ve svobodné zemi

Život ve svobodě - začátek roku 2012

Když vstupujeme do dalšího roku, potom s tím, že jsme si téměř zvykli na dvě oblasti, které v dobách minulých patřili spíše k výjimkám. Konkrétně – zvykli jsme si na svobodu a na mír. Vzpomínám si, jak rodiče občas vzpomínali na rok 1968 a jak se mi to jako dítěti zdálo velmi vzdálené. Jenže tehdy se jednalo o události staré pouhých 20 let. Zhruba stejně daleko je pro naše děti datum 1989… Tehdy jsem si říkal, že rodiče jsou už přece jen staří, když pamatují šedesátý osmý. Bylo jim kolem 45ti – stejně jako mě dnes. Asi tedy též stárnu, když pamatuji listopad 1989. Zároveň i já jsem si pomalu zvykl, že mír a svoboda jsou nejen něco samozřejmého, ale i a to, že se ani o jedno skoro nedá přijít. Vím, že tomu tak není, ale přesto, zvykl jsem si.

Přes to, že náš národ nikdy v dějinách nebyl tak dlouho svobodný a nikdy nebyl tak dlouho bez války, nejsme národem spokojených a šťastných lidí. Stejně tak ani Evropa či Amerika nejsou šťastné kontinenty. Ukazuje se, že k tomu, aby byl člověk spokojený a aby prožíval skutečnou svobodu, potřebuje víc, než politicky stabilní situaci – jakkoli je politická stabilita obrovským darem a devizou. Asi není třeba opakovat hrozivé statistiky ohledně rozpadajících se manželství, nemanželských dětí, statistiky poukazující na krizi autorit, na narůstající korupci, na nárůst trestné činnosti atd. Ukazuje se, že svoboda bez hranic se stává svobodou pouze pro některé – konkrétně pro nejsilnější. Mnozí rodiče si čím dál více uvědomují, že ani svoboda automaticky nezajistí jejich dětem štěstí a že naopak se jim může stát osidlem. Stejně tak mír není zárukou, že nebudeme prožívat válku – konkrétně válku v rodinách, v církvi nebo na pracovišti. A tak na jednu stranu prožíváme mír a svobodu, na stranu druhou musíme usilovat o… mír a svobodu. Myslím, že tento boj nás čeká i v roce, který před námi leží.

Podívejme se na jeden text o svobodě:
Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." Odpověděli mu: "Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými?" Ježíš jim odpověděl: "Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu. Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni. J 8, 32 – 36

Ježíš v tomto textu káže lidem, kteří si zakládají na tom, že jsou svobodní. Nevím, jak moc si na svobodě zakládáme, nicméně jako židé si jí jsme velmi dobře vědomi a těžko si na ni necháme sáhnout. Podobně jako židé bychom asi řekli, že “nikomu neotročíme“. Ježíš zde ale poopravuje pohled na to, co znamená být nesvobodný. Nemá na mysli politickou nesvobodu, ale nesvobodu zapříčiněnou hříchem. Ježíš ukazuje, že je to hřích, který nás zbavuje svobody. To zní jednoduše, jenže jaké je řešení? Jednoduchá odpověď zní: "nehřešit". Jenže takto jednoduše to zřejmě nefunguje. Můžeme se snažit něco nedělat či naopak dělat, jenže naše přirozenost bývá silnější. Možná si někteří dáváte novoroční předsevzetí a víte, jak často dopadnou… tak že nedopadnou. Po pár dnech či týdnech si zase vezmeme sladké, zase si nenajdeme čas na pohyb, zase si přestáváme číst z Písma, zase… Důvodem potom není to, že bychom považovali naše předsevzetí za špatná, ale nedostatek vůle, silně zakořeněné zvyky atd. Podobně to funguje s hříchem. Pouhý imperativ „nehřešit“ prostě nefunguje. Ježíš ukazuje tři cesty jak se stát svobodnými.

• Zůstanete-li v mém slovu a stanete-li se mými učedníky.
• Poznáte pravdu.
• Necháte se osvobodit synem, resp. osvobodit vás může pouze syn.

Výzva „zůstávat ve slově“ je v naší době snad ještě aktuálnější, než tomu bylo před lety. Stále více slýcháváme o potřebě „autentického prožitku“, „o relativitě slov“, „o perspektivismu“, kdy pravda je údajně daná tím, z jaké perspektivy se na ní díváš atd. Ten, kdo si klade nárok na snahu najít v Písmu odpovědi na otázky života a smrti je, někdy i z řad křesťanů, nazýván fundamentalistou. Jenže Kristus, ne církev zdůrazňuje potřebu zůstávat ve slově. Zároveň s tímto Ježíš spojuje učednictví. Ježíš nás nikde v Bibli nevyzývá, abychom ho uctívali. Hovoří však o tom, abychom ho následovali. Pravda totiž není jen intelektuální souhlas, ale poznání dokončené v činu. Tedy vědět, resp. poznat a nečinit, znamená nevědět. Nebo znát pravdu a nečinit pravdu znamená pravdu vlastně neznat. Nebo ještě jinak – vědět o Ježíši a nedělat co Ježíš chce, znamená ho neznat.

K poznání pravdy a činění ale připojme ještě jeden rozměr související se svobodou. Abychom poznali, že něčemu otročíme, musíme poznat, o co jde. Lidově řečeno – nazývat věci pravým jménem. Na první pohled to vypadá jasně, ale až tak jasné to není. Několikrát mě někteří lidé povzbudili, abych jim řekl, kdyby v něčem ujížděli. Tedy slovy tohoto textu, abych se jim nebál povědět pravdu, jakkoli by mohla být pro ně nepříjemná. Někdy jsem některým pravdu pověděl, a asi si dovedete představit, co následovalo. Pokud ne, potom vězte, že následovalo napětí a někdy i vztahové problémy. Pravdy, která se nám nehodí či nelíbí, se bojíme, stejně jako se bojíme lékařského výroku „nález je pozitivní“ a proto ji nechceme slyšet. Pokud ji slyšíme, potom nacházíme výmluvy, proč jsem to či ono udělal špatně. Ježíš nám skrze svoje slovo, skrze práci Ducha svatého, skrze církev sděluje pravdu a to ne proto, abychom se trápili, ale abychom některé oblasti, které se Kristu nelíbí, spolu s jeho pomocí řešili.

Věta "s jeho pomocí řešili", uvozuje třetí rozměr svobody – osvobodí vás syn. Zde se totiž dostáváme k nejzákladnější zvěsti toho, co znamená svoboda. Filozofie nás učí, že k osvobození potřebujeme pochopit pravdu a nalézt v sobě popř. mimo sebe zdroje, které nám umožní žít v pravdě a tedy nalézt svobodu. Ježíš ale neříká tam je pravda, která vás uvede do svobody, ale já jsem pravda a já vám dám svobodu, pokud ve mně uvěříte a pokud se na mne spolehnete. Ježíš začne pracovat v našem životě jen s tím, co mu vydáme. S ostatním si musíme jednak poradit sami a jednak nám hrozí, že nás to či ono bude zotročovat. Konkrétněji, že i jako občané svobodné země budeme otročit různým kořenům hořkosti, neodpuštění, chorobným strachům o své děti, možná i různým závislostem a mnohým dalším věcem. Nakonec se jednou ohlédneme a řekneme si „a k čemu mi ta svoboda vlastně byla“? Vlastně se jednalo jen o nekonečně mnoho možností, z kterých jsem si vybral to horší, ke kterým mě táhly moje pudy.

V dalším roce bych všem i sobě přál… svobodu. Dobrá zvěst je, že v Kristu to je možné.