Sčítání lidu a hledání cest

Jakýkoli průzkum či sčítání lidu v sobě nese mj. otázku, jak zjištěná data interpretovat. Když vidíme výsledky první výsledky, které se týkají religiozity v Česku, potom lze konstatovat, že církev je stále jednou z největších (ne-li největší) organizací v zemi – tedy měřeno počtem sympatizantů. Jiný úhel pohledu ale je, že církev své sympatizanty poměrně rychle ztrácí. Jinými slovy velká část Čechů ke své víře církev nepotřebuje. Statistiky potvrzují, co ukázal nedávný výzkum Křesťanské akademie mladých (KAM), který byl zaměřen na mládež a který byl podle zjištěných výsledků příznačně nazván „Bůh ano, církev ne“.

Jistota v nejistotě a tma rozumu.

Asi každý jste se setkali s návodem typu „jak zapůsobit na druhé“. Pokud např. člověk prochází přijímacím pohovorem, mohou se mu tyto návody hodit. V jistých oborech se vítá, pokud jste náležitě asertivní (případně vlezlí). Hovoříme o „komunikačních strategiích“, kdy podstatnou částí těchto strategií je schopnost přesvědčit druhého o názoru, případně výrobku, který prezentuji. Pokud se chcete stát kazatelem v CB, potom při vstupním pohovoru (rozhovor v Radě a Studijním odboru) se nemusíte tolik trápit otázkou, „jak zapůsobit na druhé“, nicméně jakmile se stanete kazatelem, očekává se od vás, že budete druhé vést a mj. i odpovídat na jejich otázky. Občas můžete přiznat, že nevíte, nicméně neměli byste to s tímto tvrzením přehánět.

Víra bez odpovědí

Na úvod této úvahy bych chtěl uvést citát spisovatele K. Chestertona: „Křesťanství překonalo obtíže spojené se sloučením nesmiřitelných protikladů, a to tak, že si oba ponechalo a oba zůstaly nesmiřitelné“. K tomuto citátu dodávám ještě komentář P. Yanceyho: „Většina kacířských názorů vzniká tak, že někdo zastává jeden názor na úkor jiného“.

O satanových sázkách, obchodnické víře a knize Job

Podivná vize na úvod

Měl jsem následující vizi. Satana rozzlobilo, že ve vašem městě vznikl, či existuje sbor. Poté, co v něm uvěřilo několik lidí, se satan rozzlobil ještě víc. Lidé v tomto sboru tvrdili, že „fakt věří“. A tak satan přišel za PB a řekl mu. Bože, jak tak pozoruju tento sbor (církev), pomalu začínám chápat, proč ti lidé věří. Věří ti proto, že se mají dobře. Mnozí z nich mají slušně placenou práci, jejich děti většinou netrpí neléčitelnými chorobami, všichni mají kde bydlet. Co se týká jejich modliteb, měřeno našimi modlitbometry většinou se moc nemodlí, ale když mají problémy, najednou ukazatel vyletí na 100 modlitbo-newtonů. Sice jsem tvůj nepřítel, ale musím uznat, že se ti docela daří plnit, za co se modlí.

Putování krajinou vlastního srdce

Recenze na knihu Na cestě, putování krajinou vlastního srdce.
Návrat Domů, Praha 2005

Kdykoli jsem psal recenzi knížky, nezačínal jsem osobním prožitkem. Nicméně tentokrát nemohu jinak, protože při čtení popisované knihy to byly právě příběhy mého života, které se znovu a znovu draly na povrch. Mám za to, že pokud budete knihu pozorně číst, stane se vám totéž.
Po několika letech se mi splnil malý sen v podobě kvalitního kola. Kdo trochu jezdíte na kole, určitě znáte téměř nepopsatelný pocit, když se spouštíte z prudkých kopců, nebo naopak když se vám podaří nějaký strmý kopec vyjet. Já jsem mohl po dlouhé době k těmto pocitům zakusit i nádheru toho, když funguje přehazovačka tak, jak má, a když vás nezlobí přesmykač.

Možná si řeknete, že podobné věci s vámi nic nedělají. Nedělají, nicméně určitě existují jiné oblasti života, které vám působí radost.

O majetku, věčnosti a cestě od od víry

Osobně znám několik věřících lidí, kteří v době komunismu nesklonili hlavy a díky tomu trpěli někdy nejenom oni, ale i jejich rodiny. Zároveň víme o lidech, které utrpení a pronásledování kvůli víře od víry odvedlo. Existuje zde jednoduchá rovnice, kterou používaly mnohé režimy, když chtěli potlačit křesťanství. Začaly pronásledovat věřící s očekáváním, že to křesťanům nažene strach, který bude tak veliký, že se víry zřeknou. Tato rovnice zní logicky, když se ale podíváme na statistické údaje z naší země, ale i např. z Evropy, kdy žádný útisk kvůli křesťanské víře nehrozí, potom zjišťujeme, že křesťanů je zde čím dál méně a že církve prožívají stálý úbytek. Naopak největší nárůst křesťanů je mj. v Číně, ale i dalších zemích, kde jsou mnozí díky víře pronásledováni. Jako by zde platilo čím hůře, tím lépe – rozuměj, čím to mají křesťané těžší, tím spíše má církev předpoklady růst. Připomíná to staré rčení, že „krev mučedníků je sémě nových křesťanů“.

Proč (možná také ) církev stagnuje…

O stagnaci církve v Čechách a důvodech proč se tak děje se popsalo zřejmě mnoho papíru. Přesto se pokusím o jeden pohled, který může být alespoň pro některé určitým momentem k přemýšlení.
Byl do D.H. Lawrence, který napsal: „Svět se bojí nové zkušenosti více než čehokoli jiného. Je to jako snaha použít svaly, které ještě nikdy nebyli použity. Strašně to bolí. Svět se nebojí nové myšlenky. Jakoukoli myšlenku lze zaškatulkovat. Ale nedokáže zaškatulkovat opravdu novou zkušenost. Té se vyhýbá.“

Humor, strach a Jméno růže

Kdysi jsem četl přednášku, kterou pronesl bývalý prezident V. Havel v roce 1990 v Oslu. Havel hovořil o smíchu potažmo humoru v kontextu nenávisti. „Autenticky se dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sobě. Pro nenavádějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost. Nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale je se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie“.

Chatrč – recenze knihy

Přiznám se, že jedním z důvodů proč jsem si knihu s podivným názvem Chatrč koupil, byla zvědavost. Na internetu jsem se dočetl, že se jedná o bestseller deníku New York Times, kterého se prodalo kolem 12 miliónů výtisků. Další zajímavý fakt je, že autor není známým spisovatelem, tedy nejedná se o další knihu autora typu S.C. Lewise či F. F. Tolkiena, která se prodává už kvůli jejich jménu. Navíc autor vůbec nezamýšlel svoje myšlenky publikovat. Původně byla tato kniha napsána pro úzký okruh jeho přátel. Dnes je přeložena do 35 jazyků… Zřejmě je jen málo křesťanských knih, které v současnosti mají takovouto odezvu. Již jen těchto několik faktů mě vedlo k tomu, abych si knihu koupil a přečetl.

Moudrost a čas – přemýšlení nad textem z knih Efezským a Pána Prstenů

Moudrost a čas – přemýšlení nad textem z knih Efezským a Pána Prstenů

"Dávejte si dobrý pozor, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří: dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách." (Bible, Ef 5,15)

Rozhovor s Pána prstenů
"Frodo: Přál bych si, aby se to nikdy nestalo.
Gandalf: To by si přáli všichni, kdo zažili tyto události.
Ale jediné, co musíš rozhodnout, je, co uděláš s časem, který ti byl dán."

Asi každý člověk by si přál, aby to nebo ono nezažil, aby se některé události nestaly,

Éra prázdnoty a postmoderní Narcis

Když Nietzschův pomatenec vyřkl slova o mrtvém Bohu, rozhlédl se kolem sebe a udiveným lidem začal klást jednu otázku za druhou. Otázky nikoli pomatené, ale hluboce domýšlející smrt Boha. V pomatencových otázkách cítíme metafyzickou úzkost a zoufalství z toho, co nastane, je-li Bůh mrtev. Tedy nejedná se o jakýsi kavárenský blábol vyřčený z dlouhé chvíle, aby řeč nestála a abych vypadal inteligentně. Jaká je odpověď současného člověka na pomyslné„Bůh je mrtev“? G. Lipovetsky odpovídá: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk...

Tomáš Halík a jeho zavádějící kritika evangelikálů

Před tím, než se rozepíšu o tématu, které čtete v nadpisu, chci podotknout, že se T. Halík v posledních době několikrát vyjádřil, že díky některým jeho přátelům z řad evangelikálů, se jeho vztah k evangelikalismu pozitivně mění. To je dobře, zároveň autor stačil vyprodukovat dost článků i knih, kde toto hnutí nespravedlivě (i když ne prvoplánovitě) haní. Např. B. Grahama nazývá „evangelikálním fundamentalistou“a srovnává jej s barokními lidovými kazateli (MF Dnes, duben 2004). Jinde komentuje otřesné záběry ukazující náboženskou manipulaci na tzv. Jesus Campu takto: „Je to výmluvná ukázka nebezpečného náboženského fundamentalismu a fanatismu určitých amerických evangelikálních kruhů, jejich náboženské manipulace s lidmi (dokonce dětmi) – něčeho, proti čemu jsem celý život bojoval“. Spojovat Jesus Camp s evangelikály (kteří se od tohoto způsobu práce veřejně distancují, navíc se jedná o záběry z církve „Christ Triumphant Church“, kterou bychom jen velmi těžko mohli spojovat se současným evangelikalismem), je velmi zjednodušující. A právě na tyto a další jeho nespravedlivé či zavádějící kritiky reaguji.

O motivaci

Slovo motivace pochází z latinského „movere“ z kterého je i anglické „move“ – tedy hýbat se, pohybovat se. Motivace je tedy určitá síla, energie, která nás tlačí dopředu. Klíčovou otázkou potom není zda nás vpřed tlačí nějaká síla, ale jaká je ona síla. Může se jednat o lásku, ale i nenávist. O vděčnost nebo pomstychtivost, o touhu pomoci nebo touhu vyniknout. Víme, že skutek nakonec není hodnocen pouze podle toho, zda jsme jej vykonali, ale i podle toho, z jakých motivů jsme jej vykonali. Tedy co nás k tomu vedlo. Zároveň je ale příznačné, že Ježíš často hodnotí skutek jako takový – tedy když hovoří o tom, že jsme někomu podali sklenici studené vody, potom to hodnotí jako dobré. Např. ve známém podobenství o Samaritánovi hodnotí skutek pomoci a nezabývá se, co k tomu Samařana vedlo. Zřejmě ho vedla vidina toho, že někdo má problém a tedy je potřeba pomoci. Nevíme, zda u toho Samařan prožíval nějakou vášeň nebo jak bychom řekli „co cítil“, ale vidíme, že pomohl.

Navrácení církevního majetku

Když jsem se dočetl, že církev konečně dostane zpět majetek, který jí byl zbaven v době komunismu, nedalo mi to a klikl jsem na reakce lidí. Asi nemusím popisovat, jaké byli. Jedním slovem: Negativní.

O dvou přístupech k životu: Neboj se a zkus to nebo běda ti, jestli něco pokazíš. (O americkém vzdělávacím systému a jeho vlivu na mentalitu v evangelikálních církvích)

Zeptejte se deseti středoškoláků, v jaké zemi by chtěli po ukončení studia pokračovat ve vysokoškolských studiích a většina z nich odpoví: V Americe. Možná se mýlím, nicméně pokud dotázaný středoškolák skutečně chce ve svém oboru něco dokázat, cesta přes Ameriku je zcela logickým (tím neříkám, že jediným) krokem.

Jeho veličenstvo internet

ÚVOD
Nedávno jsem účastnil pedagogické rady jedné školy a řešil se zde následující problém. Studenti místo aby poslouchali výklad, surfují na síti nebo hrají hry. Místo aby se učili, tráví hodiny na chatu nebo facebooku. Místo aby poctivě vypracovávali eseje, dopouštějí se plagiátorství – protože stahují články z internetu. Před pár týdny jsem se vrátil z jedné mládežnické dovolené, kde část mládežníků trávila odpoledne spojena v síti, kde pařila counter- strike. To, co nikdo z nás před pár neřešil, se stává zásadním problémem. Myslím, že to co popisuji, znají mnozí učitelé, vychovatelé i studenti. V obecnějším významu řečeno, to, co se stalo pomocí a usnadnilo život, se stává zásadní otázkou, před kterou naše civilizace stojí a to zdaleka ne pouze na poli vzdělání.

Film Amadeus, strach z milosti a z „nespravedlivého“ Boha

Jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl, je film Amadeus. Podívejme se na jeden zajímavý moment v uvedeném filmu.
V jedné pasáži přichází Mozartův největší oponent Salieri k Mozartově ženě Constanzi a prosí ji, aby mu (v manželově nepřítomnosti) ukázala Mozartovy partitury.

K výročí upálení Jana Husa aneb svědkové vs. pravdaři

V souvislosti s Janem Husem bych rád připomenul krátké slovo resp. výzvu z knihy Skutků:„Přijmete moc Ducha svatého a budete mi svědkové“. Nejedná se o jediný novozákonní text, kde je důraz na slovo svědek. Slovo svědek je v Novém Zákoně zřejmě nejčastěji použito v souvislosti s křesťany a jejich misijním posláním. Možná namítnete a co jiného by mělo být apoštolům potažmo prvním křesťanům řečeno, zvláště v souvislosti s misií? Třeba to, že učedníci mají „nést pravdu“, „předávat správné názory“, „předávat Ježíšovo učení“, „vykládat Písmo“ atd. Možná jim mohlo být řečeno to samé, co očekáváme od toho, co má dělat kazatel nebo učitel. Jenže jejich úkolem mělo být především svědek. Jako svědky vnímají sami sebe i apoštolové.

Podobenství o vinném kmeni a „mužský rozměr milosti“ (Jan 15)

Pointa tohoto podobenství je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Pokud je smyslem ovoce občerstvit druhé, přinést lidem posilu a občerstvení, potom podobné se očekává od nás – křesťanů. Normální je tedy ovoce nést, nenormální být křesťanem bez ovoce, tedy jen nějak vegetovat a přežívat. Toto vše zní poměrně jasně. Poněkud podivně ale zní verš 10: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Není to návrat k desateru, k Mojžíšovi? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád. Navíc stále dokola slyšíme slova o nepodmíněné Boží lásce a teď najednou takovýto divný verš. Možná by někdo namítl, že vytrhávám verš z kontextu, ale není tomu tak. Skutečně zde čteme provázanost naší poslušnosti a Boží lásky a ani kontext na tom nic nemění. Jak se tímto podivným propojením vypořádat?

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

Přežral se nebo udělal dietní chybu(?), aneb co do člověka vchází…

V tomto školním roce jsem si udělal nový osobní rekord. Byl jsem čtyřikrát na lékařském zákroku, z toho dvakrát na docela těžkém. K tomu jsem prodělal tolikrát koliku, že jsem přestal počítat jak často. Pokud nevíte co je kolika, buďte rádi. Pro popis snad jediné – dost to bolí. Nechci se ale vice rozepisovat o svých nemocích, rád bych se podělil o jinou věc, která souvisí s duchovním životem a na kterou jsem přišel díky svým problémům.

Víra jako projekce lidských tužeb(?) a meditace nad textem Římanům 1

Bůh…projekce lidských tužeb?

Byl to německý filozof L. Feuerbach, který napsal následující básničku: „Bůh je jen tvoje vlastní já, tvá schránka špíny zbavená. Nejdřív se potem trochu zleješ, pak srdíčko si rozehřeješ. V tom potu já se zrekreuje a od sebe se separuje. A tohle odloučené já se přemění pak a Boha.“ Feuerbach hovoří o tom, že v náboženství se člověk sám sobě odcizil. Asi jste slyšeli Marxovi teze o náboženství jako o opiu lidstva. S. Freud hovořil o tom, že náboženství je iluze, nejnaléhavější přání lidstva, vyjádření ochrany, kterou by měl poskytnout otec. Protože nám skutečnou ochranu otec nikdy neposkytl, vymysleli jsme si jinou existenci otce – nebeského otce. B. Russel hovořil o tom, že základem náboženství je strach před tajemným, nevysvětlitelným, před porážkou a před smrtí. Protože strach je matkou krutosti není divu, že náboženství jsou tak krutá.

Reakce na článek v Respektu (20, 2011)

Před pár dny vyšel v Respektu (č. 20, 2011) článek, kde je mj. i rozhovor se dvěma instruktory Atletů v Akci. Hlavním tématem je potom růst malých církví. To, co mě ovšem zaujalo, jsou komentáře autora článku – zvláště ve druhé části článku. Autor dochází k závěru, že se nakonec církev moc neliší od klubu hodně výkonných zahrádkářů a nazývá nás „přísnými aktivisty“.

Realita vs. ideál a jak do toho zapadá kazatel?

Když přemýšlím nad rolí kazatele/pastora, potom se zde tradičně kloubí tři funkce, které se od něj obyčejně očekávají. Jedná se o toho kdo káže, dále kdo se věnuje pastoraci a nakonec kdo vede. Pochopitelně jsou i další oblasti (práce s věkovými generacemi, alespoň základy administrativy, schopnost komunikovat v písemné podobě atd.), které by měl zvládat, zároveň ale kázání, vedení a pastorace je základ. Pochopitelně, že v některá z těchto tři oblastí může být silnější nebo naopak slabší, nicméně asi si lze jen těžko představit kazatele, který přijde na sbor s tím „že nebude kázat“, nebo „nebude mít rozhovory s lidmi“ nebo se odmítne podílet na vedení.

Jak kázat negramotným?

Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje. Jedná se též o negramotného člověka? Do jisté míry ano. Dotyčný sice něco umí (v tomto případě číst a psát), ale…
Gramotnost jako masový jev není ničím samozřejmým. V naší historii se stává většina národa gramotným až zavedením povinné školní docházky (konec 18. století). Zdá se nám nepředstavitelné, že tak dlouho většina lidí neuměla číst a psát a že tedy tito lidé byli odkázáni pouze na ústní popř. sochařské nebo obrazové sdělení. Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.
Asi víte kam mířím – jako by se doba opakovala.

Strach z pravdy

Přečtěme si příběh, který se odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová revoluce, která v konečném důsledku připravila o život milióny lidí.
V říjnu 1918 se konal synod Ruské pravoslavné církev, na kterém se strhla velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou… Bennan Manning, v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci komentuje slovy, „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. DeMello, další křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels.)

Věrnost, svaly a už mě to nějak nebaví…

Říká se, že děti jsou bezednou studnicí ilustrací. Nedávno se mi s mladší synem stalo něco, co myslím, dobře ilustruje jistý duchovní princip. Asi před týdnem jsem přišel domů a viděl, jak Martin (jméno mladšího syna), zdvihá pet-lahve naplněné vodou nad hlavu. Lahve zdvihl asi desetkrát a poté si vyhrnul rukávy od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahve znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a byl zjevně spokojen, že mu „roste hmota“. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že svaly rostou teprve když jsou namáhány dlouhodobě. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd.

O vedení jinak

Vím, že ne všichni, kteří čtou tento článek, někoho vedou či někomu pomáhají.
Proto bych se v následujících řádcích rád obrátil především na ty z vás, kteří vnímáte jako smysl svého života pomoc druhým (farář, kazatel, pracovník v církvi, vedoucí skupinky, ale i pracovník v pomáhajících profesích, pečovatel atd.).
Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem (z knihy Nouwen Henry, Zraněný
Ranhojič, vydal Návrat Domů): “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“

Jak nasytit sytého?

Touha vs. (S)Potřeba

„Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máme chuť i peníze, může být psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se pro jeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí…nejlepší by byly ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo z přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat. Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více něž jen plné nasycení. Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“

O strachu ze smrti

Strach ze smrti, aneb co máš navždy, není vzácné

Před několika měsíci jsem se dostal do vážných zdravotních problémů, které mohly v nejhorším případě skončit i smrtí. I když jsem se o nebezpečí, které mi hrozilo, dozvěděl až když jsem byl mimo ohrožení života, zpětně na mne padl divný pocit, strach a úzkost. Musel jsem si položit otázku – proč se bojím? Přece po smrti přijde věčný život o němž jako křesťan vím, že bude lepší, než život vezdejší. Hodně jsem nad touto otázkou musel přemýšlet. Pokusím se odpovědět skrze dva příběhy, které mi pomohly do jisté míry odpověď najít. Možná pomohou i někomu dalšímu.

O majetku

Podobenství o hřivnách trochu jinak

Jedno z nejznámějších podobenství v Bibli je podobenství o hřivnách (Mt 25). Jeho děj je jasný a přímočarý, interpretace (možná) ještě jasnější. Pointa podobenství je v tom, že hřivny jsou určité talenty, které můžeme buď promarnit, nebo naopak využít. Nakonec i naše slovo talent je z řeckého talentoi, které je v některých překladech přeloženo jako hřivna. Zřejmě existuje tak málo jasných míst v Bibli. Jenže… je to skutečně tak jednoduché? Kladu si otázku, zda je správné toto podobenství zduchovnit.

V jednoduchosti je...

Pět jednoduchých pravidel, které hrají klíčovou roli v lidském životě aneb žijte jako moudří (Ef 5, 16)

Nedávno jeden můj známý zjistil, že jeho nadváha začíná být poněkud nepříjemná. Snad to souviselo s krizí středního věku, snad z reálného zhodnocení situace. Každopádně se rozhodl s tím něco dělat. Zakoupil rotoped a hned jak ho donesl domů, ujel na jeden zátah 15 kilometrů (i rotoped má tachometr). Když se ráno probudil, skoro nemohl chodit. Od té doby rotoped slouží spíše jako věšák… a s nadváhou se nic neděje (mimo výmluv typu že na cvičení není čas a že se ukázalo, že na sport asi nebude).

Požehnání dětí

   Dnes proběhlo ve sboru další požehnání čtyř dětí. Přiznám se, že jsem měl větší trému, než před přednáškou pro několik set lidí... Hlavně jsem měl obavy, aby mi děti nevypadly z ruky, aby nezačaly ječet, aby... prostě cokoli děláte s dětmi, je velká neznámá a dobrodružství... Kdykoli probíhá to, čemu se v církvi říká "požehnání dětí" tak si uvědomuji, že narození dítěte je dar.

Kdo jsem - aneb moje identita...

Kdo jste četli knížku Zlomy a vrásnění, možná jste se dostali i k mému příspěvku, ve kterém jsem popisoval zdravotní problémy, které jsem prodělal před zhruba dvěma lety. Některé následky se mi po dvou letech vrátili v podobě velikých bolestí, které díky Bohu a lékařskému zákroku nyní pominuli. Nechci ale v tomto článku popisovat svoje bolesti. Jde mi o jinou věc. Když vás kroutí opakovaná bolest, začínáte si klást otázky, zda to někdy vůbec skončí, zda ještě budete moci vykonávat práci a službu, kterou děláte rádi, zda budete mít sílu na výchovu dětí atd. Prostě vám rychle ubývají síly a vy najednou cítíte, že za moc nestojíte.

(Ne)být fanatik

Hlavně (ne)být fanatik...

Přemýšleli jste někdy nad tím, co slovo fanatik znamená? Kde se vzalo? Původ tohoto slova je z  latinského fanum, což znamená svatyně nebo bohu zasvěcené místo. V Římě se fanatici nazývali kněží cizích božstev, např. Isidy, Kybely. Protože jejich kult připadal Římanům divoký a vášnivý, přenesl se tento vedlejší význam později do dalších jazyků. Když se dnes o někom řekne že je fanatik, vybaví se někdo, kdo se neohlíží napravo, nalevo a jde slepě za svým cílem, který je většinou špatný. Na jednu stranu je pravda, že pokud jde člověk slepě za svým, potom mu nepochybně hrozí fanatismus, na druhou stranu si kladu otázku, zda nenazýváme fanatismem oblasti jako oběť, nasazení se pro věc, vytrvalost, statečnost atd.

Před kázáním

Úvaha předkázací         

    Dnes a včera jsem zhruba 20 hodin učil. Zítra, tj, v neděli mám kázat. Délka nepřekročí 30 minut. Přesto pociťuji, že náročnější je pro mne je kázání. Proč? Poměr 20 hodin ku půl hodině přece hovoří jasně v tom smyslu, že měřeno časem, náročnější by měl být maraton přednášek. Důvodem naznačeného opačného poměru zřejmě bude, že je rozdíl mezi snahou sdělit to, čemu říkáme "Boží slovo" a sdělením našeho slova. Přednáška, jakkoli se jedná o smysluplnou, nesnadnou a důležitou činnost, je alespoň v mém případě předáváním mého poznání a moudrosti.