Pět jednoduchých pravidel, které hrají klíčovou roli v lidském životě aneb žijte jako moudří (Ef 5, 16)
Nedávno jeden můj známý zjistil, že jeho nadváha začíná být poněkud nepříjemná. Snad to souviselo s krizí středního věku, snad z reálného zhodnocení situace. Každopádně se rozhodl s tím něco dělat. Zakoupil rotoped a hned jak ho donesl domů, ujel na jeden zátah 15 kilometrů (i rotoped má tachometr). Když se ráno probudil, skoro nemohl chodit. Od té doby rotoped slouží spíše jako věšák… a s nadváhou se nic neděje (mimo výmluv typu že na cvičení není čas a že se ukázalo, že na sport asi nebude). Z tohoto jednoduchého příkladu můžeme vytvořit pravidlo číslo jedna: Hodnota toho v čem se chceme někam posunout roste tehdy, pokud investujeme po malých částech a pravidelně.
Nejde jen o tělesné cvičení – i když na této oblasti je to dobře vidět. Stejné platí ve hře na hudební nástroj, v učení se, ale i v duchovním životě. Prostě nám nepomůže jeden obří trénink, deset hodin strávených v jednom zátahu učením se cizímu jazyku atd. To samé platí ve vztahu s Bohem. Určitě není chybou strávit dlouhý čas četbou Písma, modlitbou, ale dopředu nás posune pravidelnost. Stejné platí o modlitbě s partnerem, s dětmi. Změnu přinese především pravidelnost, byť pravidelnost praktikovaná po malých částkách. Pokud máte děti a pokud jsou ještě ve věku, kdy s vámi chtějí být, dlouhodobý vztah a důvěru nevybudujete po 14 dnech strávených na dovolené, ale poté, co s nimi budete během roku pravidelně trávit čas. Pokud jste věřící a hledáte Boží vůli, potom tu zřejmě nepoznáte během jednoho dne sebeintenzivněji stráveného s Bohem (a pak několik dní či týdnů nic), ale skrze smysly vycvičené naslouchat Bohu. To se děje skrze pravidelnost. Platí zde to samé jako ve sportu nebo při učení se hře na nástroj či učení se cizímu jazyku. Klíčem k úspěchu je pravidelnost, ne kvantita. Moje první otázka tedy zní, co smysluplného a bohulibého děláme pravidelně, aniž bychom to dělat museli.
Abych neuváděl jen příklady jiných, druhé pravidlo ukážu sám na sobě. Několikrát se mi stalo, že jsem se přestal modlit, číst Písmo, hledat Boží vůli… Budete se možná divit, ale nic se nestalo. Tedy okamžitě se nic nestalo. Jenže když se tento stav prodlužoval, pomalu jsem začínal cítit, že cosi není v pořádku. Byl jsem podrážděnější, citlivější na svoji osobu, hodně jsem hovořil o sobě atd. Po čase jsem si uvědomil, že takto by to dál nešlo. Zde se dostáváme k druhému pravidlu: Pokud zanedbáme některou z malých věcí, následky se zpravidla nedostaví okamžitě. Kniha Přísloví hovoří následujícím způsobem: Trochu si pospíš, trochu si zdřímneš, trochu složíš ruce v klín a tvá chudoba přijde jako pobuda (Př 6, 10). V mém případě nejde jen o modlitbu, ale třeba o čtení inspirativní literatury. Protože často hovořím před druhými lidmi vnímám, že bych se měl nějak dovzdělávat. Jenže je stále tolik věcí, které mě od toho odvádějí. A tak se snadno stane, že několik týdnů člověk nepřečte vůbec nic (mimo zpráv). Následky se dostaví. Nejdříve to zjistíte vy a pak i vaši posluchači. Stejný princip platí ale i v jiných oblastech života. Pokud máte sedavé zaměstnání může se stát, že vás časem začnou bolet záda. Toto dlouhodobě nezpraví brufen, ale pravidelné cvičení zad. Když jednou, dvakrát, vícekrát cvičení zanedbáte, nic se nestane. Až si jednoho dne špatně sednete a najednou se skoro nemůžete pohnout. Moje druhá otázka je, zda jsme něco dobrého a bohulibého nezačali, ale nějak to „vyšumělo“. Proč? Co se stalo?
Pravidlo číslo tři jsem již naznačil v druhém bodě. Jde o tom, že z malých krůčků, zanedbání, se stanou špatné návyky. Neboli: Zanedbávání jistých oblastí má stoupající efekt.
Jinými slovy jeden den, týden, měsíc se nic moc neděje, ale… najednou zadýcháváme po pár schodech, hrozně nás bolí záda, jsme Pánu Bohu velmi vzdáleni, kážeme stále dokola to samé a unavujeme tím nejen sebe, ale i své posluchače, vzdalujeme se svému partnerovi a dětem, máme pocit, že se nám život vymyká z rukou a my jsme jím spíše vláčeni. Příkladů bych mohl uvést celu řadu. Možná tyto pocity znáte i ze své zkušenosti. Prostě slovy Přísloví se dostavila chudoba, kdy chudobou je myšlena nejen chudoba finanční, ale i vztahová, tělesná atd. Nejhorší je, že člověk se brání přiznat si, že je tím sám vinen. Začne vzpomínat na úžasnou rodinnou dovolenou, na úžasnou křesťanskou konferenci či ztišení, na trénink, který absolvoval, probdělou noc kdy se učil na zkoušku. Po těchto vzpomínkách a pohledu na svoji špatnou situaci vše uzavře konstatováním ve smyslu že ho opustil Bůh, že má nevděčnou rodinu, že se nehodí na sport, že špatně zvolil školu atd. Tedy jinými slovy vinni jsou druzí. Jenže možná chyba bude někde jinde. Další otázka tedy zní: Jsou v tvém životě oblasti, které mají dlouhodobě stoupající negativní efekt? A naopak, jsou takové oblasti, které vnímáš dlouhodobě pozitivně?
Pokud bych se vás zeptal, proč jste to či ono přestali dělat, potom jsem si téměř jistý vaší odpovědí. Nemám čas. Prostě jsou věci urgentní. Mezi ně patří především škola, práce a potom vyřizování nejrůznějších věcí souvisejících se zabezpečením běžného života. Musím někam dojít, něco vyřídit, něco zařídit atd. Mezi urgentní oblasti potom nepatří modlitba, rodina, přátelé, četba, péče o tělesnou schránku atd. Čím jste starší, tím více se život vychyluje na stranu konání věcí urgentních a tím méně je času na věci důležité. Pokud však chcete mít v životě řád, potom musíte zachovat pravidlo číslo čtyři: Neexistuje nic tak urgentního, co by nás mělo dlouhodobě odvrátit od konání věcí důležitých. Jinými slovy – není pravda, že žijeme tak hektický život, že jsme tak vytížení, že se nelze modlit, že nelze sloužit Pánu Bohu, že nelze něco dělat pro svoji tělesnou schránku, že se nelze věnovat rodině atd. Uvedu vám osobní příklad. Po několika hektických dnech jsem přijel domů. Úkoly na mě doslova křičí. Jenže vím, že pokud si nedám dohromady myšlenky (v mém případě se to děje mj. skrze psaní), začnu jednat chaoticky. Proto úkoly odložím o cca. dvě hodiny (než dopíšu tento článek) a pak se do nich pustím. Nedělám to proto, že na mě tlačí redakce. Prostě a jen proto, že potřebuji udržet jistou duševní hygienu. Žel, ne vždy se mi to daří. Mnohokrát jsem se vracel z několikadenních cest unavený, někdy i vystresovaný. Druhý den na mě křičely desítky mailů, jenže jsem si musel poručit: Počkej. Je tu někdo důležitější – žena a děti. Opět ale musím vyznat, že ne vždy se mi to podařilo. Výsledky ale byly tristní. Nervozita, přecitlivělost, pudové jednání atd. Vím, že někdy je život tak hektický, že jsme rádi že žijeme. Nicméně nesmíme připustit, aby se z tohoto stal standart.
A nakonec přichází poslední, páté pravidlo: V klíčových oblastech života nelze vrátit čas. Jinými slovy řečeno. Lze změnit priority, směr, zaměření, školu, zaměstnání, církev ale nezměníte čas, kdy vám bylo 20, 30, 40…, nepřevinete „pásku vašeho manželství“, nezměníte nemoudrá nebo nemorální rozhodnutí, které jste udělali, nevrátíte čas, kdy dětem bylo 2, 3, 6… Zda platí jediné slovo: NIKDY. Můžete si říci kdybych já tehdy, ale to je tak vše. Bůh v Kristu sice „tvoří všechno nové“, to ale není důvodem žít nemoudře. Proto v Písmu čteme: „Nepromarněte tento čas, neboť nastaly dny zlé. Proto nebuďte nerozumní, ale hleďte pochopit, co je vůle Páně. (Ef 5, 16)“. Konkrétně bych chtěl zdůraznit slova nepromarněte tento čas. V kontextu výše uvedených bodů to může znamenat, abychom se v klíčových oblastech života naučili dělat malé a stále kroky. Výsledky se nedostaví okamžitě, nicméně časem se dostaví.
Pokud nežijeme moudře, potom máme pocit roztříštěnosti života, pocit, že se náš čas rozpadá na stovky malých, ale urgentních věcí a nesouvisejících příležitostí. Všechny tyto příležitosti vypadají jako dobré, ale ve skutečnosti nemají pro náš život zásadní hodnotu a význam.
Co z toho plyne? Zkusme si na základě tohoto článku dát pár malých a proto splnitelných cílu. Vypište si, co byste chtěli změnit v oblasti duchovní, vztahové a tělesné. Přemýšlejte nad touto změnou v kontextu verše Ef 5, 16. Udělejte rozhodnutí, které bude moudré. Nedávejte si za cíl přečíst za měsíc Bibli, uběhnout maraton a pozvat přátelé na Bahamy nebo manželku do nejdražší restaurace v Praze. Zkuste málo, ale o to více pravidelně. Věřte, že věci se začnou měnit. Možná se vám to, co navrhuji, zdá strašně málo. Zkuste to dělat třeba půl roku a pak zhodnoťte, zda to bylo skutečně málo…
Žádné komentáře:
Okomentovat