O majetku

Podobenství o hřivnách trochu jinak

Jedno z nejznámějších podobenství v Bibli je podobenství o hřivnách (Mt 25). Jeho děj je jasný a přímočarý, interpretace (možná) ještě jasnější. Pointa podobenství je v tom, že hřivny jsou určité talenty, které můžeme buď promarnit, nebo naopak využít. Nakonec i naše slovo talent je z řeckého talentoi, které je v některých překladech přeloženo jako hřivna. Zřejmě existuje tak málo jasných míst v Bibli. Jenže… je to skutečně tak jednoduché? Kladu si otázku, zda je správné toto podobenství zduchovnit.Tedy vykládat řecké talentoi nebo naše hřivna pouze jako nějakou „šifru transcendence“, nebo-li jen jako symbol, který přece nemůže znamenat něco tak neduchovního, jako jsou peníze. Talent potom v tradičním „duchovním“ výkladu znamená dar zpěvu, učení v nedělní škole, dar kázat atd. Zní to hezky vzletně, skoro jako bychom jako křesťané peníze neřešili. Jenže…
Pokusme se podobenství převyprávět. Jeden bohatý muž měl mnoho majetku. Odjel na dalekou cestu a část svého majetku dal svým služebníkům s tím, aby majetek moudře zpravovali a nejen to – aby jej rozmnožili. Pochopitelně aby přežili, mohli jeho majetek užívat i ke svým potřebám, ale toto se nemělo stát cílem. Cílem bylo pánův majetek rozmnožit. Někteří majetek rozmnožili a ty Pán pochválil. Někteří majetek sice nepromarnili, ale ani nerozmnožili a ty Pán potrestal. Jaká je pointa tohoto příběhu (bez jakéhokoli zduchovňování)? Asi ta, že kdo má majetek, od toho se očekává, že jeho část nejen rozmnoží, ale i to, že část dá k potřebě svého Pána. Zároveň platí, že majetek, který rozmnožuji a který užívám je pouhým darem, daným mi do zprávy. Nejsem si úplně jist, proč bych měl toto podobenství vykládat tak,, že majetek je alegorií např. na moji schopnost zpívat, vést děti v besídce atd.
Pokud v tomto podobenství není hřivnami myšlen majetek, potom z kontextu lze usuzovat, že hřivnami je myšleno království nebeské. Tedy dar, který jsme dostali a který si nemáme nechat pro sebe.
Nicméně protože jsme zatím občany i království pozemského, pojďme se na hřivny či taleny v tomto podobenství podívat jako na… talenty, protože talent znamenal platidlo. Konkrétně v římské říši talent byl v přepočtu 6000 denárů, 1 denár znamenal 4 sestercie a 16 assů.
Pro přehled římských cen: chléb = 1 ass, 1 l vína = 1 ass, otrok = 2500 sestercií, pořádání her = 50 000 denárů.
Tříčlenná rodina s otrokem potřebovala denně asi 25 assů (tj. za rok asi 570 denárů). Pět talentů tedy znamenalo 30000 denárů (5 krát 6000). Nicméně i jeden talent, který služebník dostal, bylo dost (10krát více než spotřebovala rodina za rok). Tedy Pán dává svým služebníkům slušnou sumu peněz. Jenže dává peníze jen jim? Co když má toto podobenství hovořit i do našich dní? Pokud ano, potom to zřejmě znamená, že peníze byli darovány i nám. Namítnete, že nám nikdo nic (na rozdíl od služebníků) zadarmo nedal. Skutečně? Co třeba zdraví, díky němuž mohu peníze vydělat, intelekt, schopnosti, nízkou míru inflace v naší zemi, stabilní státní zřízení…a mohl bych pokračovat. Co chci napsat je, že sice nám Pán Bůh nedává peníze z nebe, ale vytváří nám, na rozdíl od většiny světa prostředí, kde se peníze vydělat dají a kde je stabilní měna. A toto prostředí (zdraví, intelekt, schopnosti) jsme si nijak nezasloužili a zároveň má takovou cenu, že je nevyčíslitelné peněz. (Podobně jako si nijak služebníci v podobenství nezasloužili, aby jim Pán svěřil peníze, se kterými hospodařili a díky nimž mohli profitovat).
Pokud talenty (peníze) v našem podobenství znamenají talenty (peníze), potom lze usuzovat, že Pán Bůh od nás čeká, že část těchto talentů (peněz) použijeme pro růst jeho království. Možností jak, je celá řada. Zajisté se jedná o přímé využití – tedy že část toho, co jsem díky schopnostem, které jsem nezaslouženě od Pána přijal, vydělal, daruji na práci Božího království. Důvodem potom není to, že dělám svému Pánu nějakou milost – tak jako služebníci v podobenství neprojevovali žádnou milost když hospodařili se svěřeným majetkem. Co je tedy důvodem toho, že daruji? Vědomí, že to co mám, je darem od Hospodina a že mu část dobrovolně vracím. A to včetně majetku.
Pokusme se z tohoto podobenství odvodit některé další principy pro naši zprávu majetku.
Ne všichni služebníci dostali stejně. Tedy myšlenka nějakého křesťanského komunismu je špatná. Správné je, že někdo má více talentů – tedy peněz a někdo méně. Jediné nesprávné je, když bohatý ke svému majetku přišel nepoctivě. Hříchem ale není být bohatý. Nicméně ten, který byl bohatý investoval více a pro pána vydělal více - tedy měřeno jednoduchými čísly. Procentuelně ale dali oba dva moudří správci stejně.
Pán Bůh nás bude posuzovat podle toho, jak moudře jsme s majetkem, který nám byl svěřen, hospodařili. Vše v našem životě patří pod jeho vládu, včetně peněz. Neexistují svaté oblasti a oblasti, do kterých Pánu Bohu nic není. Toto nás nemá vést k asketismu, ale k moudrosti a otázce, zda to, jak utrácím peníze se líbí Pánu Bohu. Marnit můžeme nejen čas, ale i peníze (což spolu souvisí, protože vydělat peníze stojí čas, který případným nesmyslným utrácením znehodnocujeme). Mám za to, že moudrost od Boha se mj. ukazuje na tom, jak člověk dlouhodobě zpravuje majetek (ne nadarmo je v tomto textu řečeno, že pán se vrátil za dlouhou dobu).
Boží království poroste i díky našim penězům. Tím není řečeno, že si Pána Boha koupíme, ale mnohé křesťanské projekty prostě bez peněz realizovat nelze. Smutné je, že tento fakt mnohé sbory nepochopily ani čtvrt století po pádu komunismu. Stále někde vidíme ohyzdné interiéry modliteben, neprofesionálně provedené církevní weby, amatérsky odvedenou práci s mladou generací, neexistence křesťanských autorů atd. Jedním z důvodů je lakonické věta „a co chcete, když je to zadarmo“. Tímto nechci tvrdit, že si máme za každou službu v církvi nechat platit, že co je zadarmo, musí být ošklivé. Jenže nám hrozí druhý extrém. Budeme v církvi dělat zadarmo a po práci všechno. Ono lze dělat leccos, ale pokud věci chceme dělat perfektně, potom platí, že na to potřebujeme čas a že z něčeho živy být musíme. A to platí i o duchovní službě (a zdaleka ne pouze o té kazatelské).
Podobenství nám ukazuje i na schopnost moudře peníze investovat. Asi víme, že peníze vydělávají další peníze, nicméně musíme vědět jak tohoto docílit. Oblasti jako investování peněz obvykle s Bohem neřešíme. Peníze přece do „duchovních oblastí“ nepatří. Toto podobenství nám ukazuje, že pod Boží vládu patří i tato oblast a že není nic špatného i zde hledat moudrost.
Jakkoli i poslední služebník měl dost v porovnání s obvyklým příjmem v Římské říši, měl méně než jiní dva služebníci. Ani méně peněz ale nebyla výmluva, aby to co dostal, zakopal. Někdy jsem slyšel argument, že nemohu dát na Boží království, protože nemám dost. Tento argument ve světle tohoto podobenství neobstojí. I ten, kdo měl méně, měl investovat, protože i méně bylo darem od Pána.
Je zvláštní, kolik podobenství se v Bibli týká majetku a peněz. Důvod je jednoduchý. O peníze jde až na prvním místě. A toto pořekadlo platí v mnohém i o duchovních věcech. Jak na tom s Pánem Bohem jsme, vypovídá i to, kolik přispíváme na jeho dílo. Nejedná se o jediný ukazatel, ale je to ukazatel důležitý. Peníze a majetek jsou oblasti nesmírně citlivé mj. i proto, že nám dávají svobodu, moc a jistotu do budoucnosti. Proto jsme na oblast majetku tak citliví. Investovat do Božího království je poněkud abstraktní, protože jsme toto království neviděli. Pokud do něj neinvestujeme, je otázkou, jak moc v toto neviditelné království skutečně věříme.
Pán nakonec říká, že tomu kdo má bude přidáno, kdo nemá, tomu bude vzato. Vzato bylo tomu, kdo neměl, protože se své peníze bál investovat. Možná je to zkušenost některých z vás, že se Pán přiznal k tomu, co jste dali na Jeho království. Naopak, pokud někoho v oblasti dávání svazuje strach, o požehnání, stejně jako poslední služebník přichází.
Na závěr bych chtěl akcentovat známý text tohoto podobenství – nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým. Těch peněz, které měl služebník, zas tak málo ale nebylo… Jenže text pokračuje – protože jsi byl věrný, vejdi v radost svého pána. Majetku ke spravování bylo dost, ale v porovnání s radostí svého pána, do kterého mohl služebník vejít, to bylo nic neznamenalo. Rozumím tomu tak, že jakýkoli majetek, včetně radosti z něj, je ničím v porovnání s radostí z našeho Pána. K tomu, abychom s ním ale radostně žili, se potřebujeme učit věrnosti a to i ve správě svého majetku. Pokud budeme věrni v této oblasti, možná se snadněji naučíme věrnosti k Pánu a radosti z něj.