Kdo jsem - aneb moje identita...

Kdo jste četli knížku Zlomy a vrásnění, možná jste se dostali i k mému příspěvku, ve kterém jsem popisoval zdravotní problémy, které jsem prodělal před zhruba dvěma lety. Některé následky se mi po dvou letech vrátili v podobě velikých bolestí, které díky Bohu a lékařskému zákroku nyní pominuli. Nechci ale v tomto článku popisovat svoje bolesti. Jde mi o jinou věc. Když vás kroutí opakovaná bolest, začínáte si klást otázky, zda to někdy vůbec skončí, zda ještě budete moci vykonávat práci a službu, kterou děláte rádi, zda budete mít sílu na výchovu dětí atd. Prostě vám rychle ubývají síly a vy najednou cítíte, že za moc nestojíte.
S pocitem ubývajících sil hluboce souvisí otázka, která snad může znít filozoficky, která je ale zcela praktická. Ona otázka zní „kdo jsem“  a na čem je to, kdo jsem vlastně postaveno? Když nás nic nebolí a jsme při síle, odpověď dostáváme především ze svého okolí.

První odpověď zní: Jsi to, co děláš. Mnoho lidí přímo či nepřímo poukazuje na mnoho dobrých věcí, které dělají nebo udělali. Ukazují na to, v čem jsou nebo byli úspěšní. Když člověk zestárne a pozná, že toho už moc dělat nemůže, alespoň vystavuje své trofeje, které ukazují, co v životě dokázal. Slovně či mimoslovně sděluje: „Podívejte se na moje knihy, které jsem napsal, na děti, které jsem vychoval, na službu, kterou jsem dělal, na tituly, kterých jsem dosáhl…atd“. Zároveň nás  mrzí, když si lidé nevšimnou, co jsme udělali nebo co děláme, když si přehlíží naši snahy a úspěchy nebo když to, co dokážeme, podceňují a přikládají tomu jen malou váhu.

Druhá odpověď zní: jsi tím, co o tobě  říkají druzí. Tato oblast má velikou sílu a moc. Pokud o mně druzí mluví v superlativech, ovlivňuje to, jak sám sebe hodnotím. Stejné potom platí opačně. Je nesmírně těžké sloužit, ale i pracovat v kolektivu, který mě kritizuje a tím mi dává najevo, že si toho, kdo jsem, neváží. Zároveň je velikým pokušením (nejen) ve službě dělat věci okázale – tedy investovat jen tam a do toho, co je vidět a za co mohu čekat ocenění a uznání (což zajisté není modlitba, ztišení, pomoc někomu na okraji atd.).

Třetí odpověď zní: to, kým jsi, záleží na tom, co máš. Jakkoli můžeme s pohrdáním hovořit o materialismu, je příjemné mít „vytuněné“ auto, nadupaný počítač, značkové šaty, pěkně zařízený byt atd. Toto se mění s věkem, ale přesto – mít krásné a drahé věci je příjemné. Když vidím, kolik úsilí lidé v každém věku (jak věřících tak nevěřících) do materiálních věcí vkládají (tedy do toho - mít), potom mám za to, že se vůbec nejedná o nic, co bychom nemuseli řešit.

            Kolem těchto tří oblastí se v podstatě točí celý lidský život a s tím lidská identita a tedy odpověď na otázku „kdo jsem“. Zároveň to ukazuje na ubohost lidského života, protože o každou z těchto oblastí můžeme velmi rychle přijít a každá z nich je nesmírně vratká. Vratkost těchto věcí si uvědomíte právě uprostřed bolesti či těžké nemoci ale třeba i když končíte nějakou úspěšnou službu. O svých fyzických bolestech jsem psal, nicméně ve chvíli, kdy píši tyto řádky již nevedu Odbor mládeže v CB (nebyl jsem „odejit“, ale vedení této služby jsem předal). Když se dívám zpět na uplynulých 15 let, potom si musím klást otázku, na čem služba, kterou jsem konal, stála, jak moc se kolem výše popisovaných tří oblastí, které se týkají identity točil můj život.. Pochopitelně jsem zažil kritiku a závist, zároveň mnohé se podařilo a tak mám pokušení sdělovat svému okolí, „podívejte se, co jsem vykonal a co konám, mluvte o mně a myslete na mě v dobrém“.

Zároveň se s podobnými pokušeními musí vyrovnávat každý. A možná ještě více ten, kdo stojí v čele. Navíc tyto oblasti neřešíme jen v církvi. Podle nich nás hodnotí svět a tak jsme přirozeně tlačeni k tomu, abychom“makali“ na něčem významném, abychom se zalíbili druhým a abychom získali více peněz a abychom měli ještě více. Je svůdné mít vizitku s titulem před a za jménem (na vymýšlení někdy poněkud bizardních titulů jsme jako Češi odborníci), být uznávaný a k tomu všemu být materiálně zajištěný. Problém je v tom, že vždy budou lidé, kteří jsou lepší, uznávanější a bohatší než já.

            Jakkoli je dobré dělat dobré věci, mít přátele a něco vlastnit, asi všichni víme, že pokud na těchto třech oblastech stojí náš život, jsme na tom dost špatně. Stačí tak málo a všechno popisované se zhroutí a tím i odpověď na otázku, kdo jsem. Existuje na to lék? Nebo jsem odsouzen k nikdy nekončící honbě za získáním významného postu, snaze zalíbit se druhým a touze vlastnit stále víc? Lék existuje a zní jednoduše, ale… Oním lékem jsou Ježíšova slova: „Jsi milovaný“. Pokusme se tuto jednoduchou a možná námi trochu zprofanovanou  větu domyslet. Pokud jsem milovaný, potom vše výše popisované v mém životě najednou nehraje klíčovou roli, nedefinuje mne to. Najednou vím, že i kdybych nic neznamenal, i kdyby mě druzí neměli rádi a i kdybych  nic neměl, potom, co se Boží lásky týká, toto vše nehraje roli. Najednou všechny tyto oblasti pro mě nejsou tím, od čeho odvozuji svoji identitu. Najednou mohu zakoušet ohromnou svobodu. Svobodu ve všech oblastech života, ale v tomto případě i ve službě. Najednou nemusím být tažen kupředu svojí výkonností ani míněním druhých. Nemusím počítat finanční ztráty. Myslím, že veliké pokušení nás všech je udělat na druhé dojem. V okamžiku, kdy vím, že jsem milovaný,  jsem si zároveň jistý, že jsem už na někoho dojem udělal -  na Toho, kdo mě miluje. Dojem jsem potom udělal díky zásluhám Pána Ježíše.

Na tomto místě se na chvíli zastavme a podívejme se na problém trochu hlouběji. Tím, kdo je naším příkladem, je Kristus. Zamysleme se, kdy Kristus hovoří o sobě… V jednom z posledních rozhovorů před ukřižováním jsou slova, kterými Pán Ježíš provází poslední večeři: Mt 26, 26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učedníkům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo.  Pán Ježíš přirovnává sám sebe ke chlebu (patrnější je to u Jana, kde říká já jsem chléb života). Tento chléb, ke kterému se přirovnává, bere, žehná, láme jej a dává. Jaký mají tyto čtyři výroky vztah k tomu, o čem píšu?

Bere… toto slovo by se dalo nahradit slovem - volí. Vzít si lze jeden konkrétní chléb. Tedy musíme si určitý chléb zvolit, tak jako si Kristus vyvolil nás. Každého, specificky a neopakovatelně. Nikdo už nebude jako já. Nebudete jako já ne proto, že jsem lepší či horší, ale protože jsem vyvolený a tím i jedinečný. Jedinečný, tak jako každý z vás. Není třeba se trápit tím, kým nejste nebo co nemáte. Můžete si přát mnoho věcí přát, ale ne se trápit. Bůh vás ve vaší jedinečnosti vyvolil k jedinečným úkolům.

Žehná… žehnat v latině i řečtině doslova znamená dobře o někom mluvit (dobrořečit). Tím nejdůležitějším je, že o nás dobře mluví  Bůh – skrze Krista. Protože jsme požehnaní, máme i my žehnat druhým. Člověk, který je milovaný a tedy vědomý si toho, že je požehnaný, je schopen vidět v druhých to dobré. Je schopen být nástrojem pokoje. Je schopen o druhých mluvit dobře, protože se jich nebojí a necítí z nich konkurenci. Je schopen poodstoupit od sebe a nebrat se smrtelně vážně. Druhým je mu s ním dobře.

Zároveň ale Ježíš chléb i láme. I toto je jeden z údělů služby – budete lámáni a bude to bolet. Moc rád bych o tom nepsal, rád bych to zatajil, popřel, ale nebyla by to pravda. Není následování bez kříže. Bůh nedává pouze radost, pokoj, lásku, ale i bolest. Pokud se někdo rozhoduje sloužit, říká své ano bolesti. Snad i proto si službu Kristu a jeho následování mnoho lidí rozmyslí nebo jen cosi „šolichají“ – tedy předstírají. Jedním z klíčových textů pro službu a život s Kristem je text, že dříve než zrno vydá užitek, musí zemřít. Pokud toužíme, aby naše služba a život přinášel požehnání, budeme muset umírat. Bůh žehná tomu, co obětujeme, ne našim přebytkům.

Nakonec Ježíš chléb dává. Až chléb, který druzí jedí, dává smysl. Stejně tak život, který je zde pro Ježíše a druhé, je životem smysluplným a bohatým. Vždy je šťastnější ten, do dává. Naopak prázdný zůstává ten, který k druhým přistupuje podle toho, „co z nich kouká“. Se svými syny jsem připravoval vánoční dárky tak, že je kluci vyráběli (konkrétně jsme nahrávali klavírní skladbičky, které chceme potom dát členům rodiny). Kluci byli nadšení tím, že někoho obdarují. To není proto, že jsou dobře vychovaní, ale protože odráží Boží obraz. A Bůh je ten, kdo obdarovává. A k tomu jsme stvořeni i my.