Dnes proběhlo ve sboru další požehnání čtyř dětí. Přiznám se, že jsem měl větší trému, než před přednáškou pro několik set lidí... Hlavně jsem měl obavy, aby mi děti nevypadly z ruky, aby nezačaly ječet, aby... prostě cokoli děláte s dětmi, je velká neznámá a dobrodružství... Kdykoli probíhá to, čemu se v církvi říká "požehnání dětí" tak si uvědomuji, že narození dítěte je dar.
A pokud věřím v Pána Boha, potom je přirozenou reakcí, že chci za tento dar poděkovat. Pokud je narození pouze jakési náhodné spojení spermie s vajíčkem, není komu děkovat (náhodě se děkovat nedá). Někde zde vnímám původ náboženství - tedy na rozdíl od obecně přijímaného klišé, že náboženství je dítětem strachu, lze na věc pohlížet i jinak - náboženství je odpovědí na vědomí, že existují různé věci, které mám, které jsem si nijak nezasloužil a za které jsem vděčný. Proto hledám, komu bych za tyto věci či oblasti poděkoval. Jako pro rodiče je pro mě nesmírně osvobozující vědět, že děti, které mám, mi byly svěřeny Pánem Bohem, tedy že jsou Jeho darem a to nejen když jsou hodné, ale i když zlobí. Mimo jiné mně to osvobozuje od pokušení udělat si se svých dětí malé bohy, do kterých projektuji svoje touhy a sny, keré jsem si sám nenaplnil.
S požehnání dítěte - alespoň jak to vnímám, souvisí ještě jedna věc. Záleží na jeho jménu. Ne v tom smyslu, že pojmenováním zpečetím osud svého dítěte, ale pokud přemýšlím nad významem jména, potom skrze jméno vyjadřuji přání, jaké chci, aby dítě bylo, po jaké cestě života chci, aby šlo.
V souvislosti s dětmi našeho sboru bych si moc přál, aby šlo po dobré cestě. Až jim bude jako mně dnes, asi zde již nebudu, ale možná se podívají do přání, které dnes dostaly. Modlím se, aby si řekly - ano, to co zde bylo před mnoha lety napsáno, se v mém životě splnilo...
Žádné komentáře:
Okomentovat