O stagnaci církve v Čechách a důvodech proč se tak děje se popsalo zřejmě mnoho papíru. Přesto se pokusím o jeden pohled, který může být alespoň pro některé určitým momentem k přemýšlení.
Byl do D.H. Lawrence, který napsal: „Svět se bojí nové zkušenosti více než čehokoli jiného. Je to jako snaha použít svaly, které ještě nikdy nebyli použity. Strašně to bolí. Svět se nebojí nové myšlenky. Jakoukoli myšlenku lze zaškatulkovat. Ale nedokáže zaškatulkovat opravdu novou zkušenost. Té se vyhýbá.“ Přemýšlejte chvíli nad těmito větami a v jejich kontextu se podívejte na to, jak mnozí vnímají teologii. V mysli mnohých z nás (vím dobře o čem píšu, teologii jsem studoval – naštěstí ale nejen teologii), je teologie velmi sedavé zaměstnání odtržené od života. Podobně píše R. Rohr: „Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih, které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa, v němž žili. Dnes se tento teologický přístup stává stále méně relevantním.“
Tím to píšu a cituju, nechci však hanět teologii. Moje určitá kritika míří jinam. K vedoucím sborů, vyučujícím na seminářích a dalším zodpovědným lidem – a nakonec i ke mně samotnému. Když vedete v duchovní práci druhé, obyčejně od nich očekáváte, že se někam pohnou. Hledáte způsoby jak je motivovat k moudrým a bohulibým rozhodnutím. Chceme od nich, aby žili nejen zbožným životem, ale aby měli vliv ve svém okolí, v práci, aby evangelizovali, aby případně pomáhali při zakládání nových sborů, aby praktikovali učednický model… Těch oblastí je celá řada. Jenže přesně zde vidím zásadní problém.
Mnozí vedoucí chtějí od druhých cosi, co sami nedělají a často ani příliš nedělali, nebo dělali, ale neúspěšně. Slyšel jsem mnoho vedoucích ve sborech, kteří si posteskli, že nemají kontakt s nevěřícími – jenže potom jejich výzvy „kažte evangelium“ nezní příliš hodnověrně. Slýchávám některé vedoucí jak si posteskávají, že křesťané nemají vliv ve společnosti. Jenže jejich vliv je rovněž nulový. Jak potom mohou chtít od druhých něco, co sami nedělají? Mnozí hovoří o učednickém modelu, jenže tím, že někteří vedoucí vedou zástupy (sbory, denominace atd.) na učednický model nemají čas. Někteří by se vymluvili, že „učednicky vychovávají celý sbor“, což je ale nesmysl a výmluva. Učednictví se nemůže týkat desítek lidí, ale jednotlivců, kterým se věnuji. Nechci zevšeobecňovat, ale když vidím některé současné vedoucí, potom jejich hlavní síla tkví v tom, že skrze kázání a vyučování tvoří nové myšlenky (v lepším případě, mnozí spíše opakují myšlenky, které někde slyšeli). Jenže se obávám, že samotná myšlenka člověka příliš nezmění (viz. citát v úvodu tohoto článku). Jak bylo napsáno, člověka změní nová zkušenost. To, co zoufale potřebují lidé v našich sborech je VIDĚT, jak víra funguje.
Snad proto, že jsme jako vedoucí někdy příliš zakukleni v církvi, většina témat o kterých kážeme, je cosi na způsob jak „zdokonalit vnitřní život“ popř. „jak zlepšit církev“. Místo boje s krutým světem kolem nás, bojujeme s pokušeními a to se potom odráží na našich kázáních a přednáškách. Určitě je třeba bojovat proti pokušením, zároveň to je málo. Cílem života křesťana není především boj o sebezdokonalení. Cílem je zápas o to, aby se Boží království prosadilo mezi lidmi. Sebezdokonalování je v tomto procesu pouze jedním z postupných kroků. Abych se ale vrátil k hlavní pointě tohoto článku. Domnívám se, že křesťanství v našich krajích stagnuje i proto, že chybí pozitivní vzory z řad vedoucích sborů či organizací, kteří by ukazovali jak obstát ve světě. Někteří o tom vyučují, ale to nestačí. Jako vedoucí pochopitelně nemůžeme být vším. Zároveň ale nemůžeme být ve druhém extrému, tedy pouze vyučovat a apelovat.
Vím, že mnozí z nás, kteří stojíme v čele, namítneme, že na podobné věci nemáme čas. Že církev (sbor) nám nedovolí angažovat se někde mimo církevní struktury. Snad nedovolí… jenže potom jak mají uvěřit našim apelům? Možná že nedovolí, protože podvědomě vědí, že naše apely „jděte do světa“ vlastně nemusí brát vážně, protože moc nevíme, o čem mluvíme. Možná ale dovolí, jen nám se moc nechce vystrčit nos z našeho světa myšlenek a církve.
Zanedlouho budeme znát výsledky sčítání lidu. Pokud se nestane zázrak, budeme svědky dalšího vymírání největších církví a stagnace či jen malého nárůstu církví menších. Tato realita bude zajisté lahůdkou pro teoretické rozbory sociologů. Zajímavé na jakémkoli takovémto rozboru je, že se vždy najde důvod, proč církev roste nebo stagnuje. Kdyby rostla, bude to možná v důsledku „únavy z konzumního způsobu života a hledání duchovních hodnot“. Stagnuje-li církev, kořen bude možná „v komunistické minulosti, možná v nedůvěryhodnosti církví“… Příčiny se jistě najdou. Pokusím se nabídnout ještě jeden důvod. Církve, sbory, misijní organizace budou stagnovat, pokud v jejím čele nebudou stát vzory – tedy lidé na které, když se podíváme, tak si řekneme, „jde to“. To platí nejen v Číně, Ukrajině nebo Americe, ale i u nás.
Tím co popisuji, nechci tvrdit, že statečné křesťanské vedoucí, kteří jsou následování hodní nejen díky svému charakteru, ale i přesahu do světa v naší zemi nemáme. Máme, a často je jen nechceme vidět. Zároveň takovýchto lidí a jim podobných není zřejmě dost. Kdybychom si z tohoto článku měli jako vedoucí odnést jen něco, potom nechť je to myšlenka, že z nás zřejmě nikdo neodpáře břemeno být příkladem – a to nejen v zápase se svým hříchem a v přípravě na kázání, ale… a o tom je tento článek.
Žádné komentáře:
Okomentovat