Před tím, než se rozepíšu o tématu, které čtete v nadpisu, chci podotknout, že se T. Halík v posledních době několikrát vyjádřil, že díky některým jeho přátelům z řad evangelikálů, se jeho vztah k evangelikalismu pozitivně mění. To je dobře, zároveň autor stačil vyprodukovat dost článků i knih, kde toto hnutí nespravedlivě (i když ne prvoplánovitě) haní. Např. B. Grahama nazývá „evangelikálním fundamentalistou“a srovnává jej s barokními lidovými kazateli (MF Dnes, duben 2004). Jinde komentuje otřesné záběry ukazující náboženskou manipulaci na tzv. Jesus Campu takto: „Je to výmluvná ukázka nebezpečného náboženského fundamentalismu a fanatismu určitých amerických evangelikálních kruhů, jejich náboženské manipulace s lidmi (dokonce dětmi) – něčeho, proti čemu jsem celý život bojoval“. Spojovat Jesus Camp s evangelikály (kteří se od tohoto způsobu práce veřejně distancují, navíc se jedná o záběry z církve „Christ Triumphant Church“, kterou bychom jen velmi těžko mohli spojovat se současným evangelikalismem), je velmi zjednodušující. A právě na tyto a další jeho nespravedlivé či zavádějící kritiky reaguji. Knihy T. Halíka jsou nepochybně prodávané a diskutované. Osobně jsem řadu jeho knih četl a mnohé myšlenky mě oslovovaly, inspirovaly a v dobrém slova smyslu provokovaly. Zároveň mě mrzí, že jedna ze skupin, kterou Halík zbytečně kritizuje, jsou evangelikálové. Nemrzí mne to proto, že mezi evangelikály patřím, ale proto, že jeho kritiky jsou přesně tím, co sám odsuzuje. Hrubým zjednodušováním. Každá skupina potřebuje kritiku. Kritika nám nastavuje zrcadlo, díky němuž můžeme jít kupředu. Nepravdivá kritika ale působí spíše jako křivé zrcadlo. Nafukuje nebo vynechává některé důležité části toho, co kritizuji. Brát vážně některé Halíkovi postřehy ohledně evangelikálů by bylo podobné jako dívat se do pokřivených zrcadel a myslet si, že vidím skutečný obraz. Pokusím se podrobněji podívat na některé jeho pokřivené konstrukty ohledně evangelikálů. (Evangelikalismus – hnutí napříč křesťanskými denominacemi, kladoucí důraz především na potřebu znovuzrození, na vyjádření víry skrze život, na Bibli jako normu ve věcech víry a života a na kristocentrismus – tedy důraz na význam Kristovy oběti).
První zásadní problém je, že Halík téměř nikde necituje jaké evangelikály má na mysli, čímž se dopouští nepřesných paušalizací. Sice někdy uvádí před slovem evangelikálové slovo „někteří“, ale kdo jsou oni někteří? Jedná se o podobný přístup, jako posuzovat katolickou církev podle některých militantních skupin, které nepovažují protestanty za křesťany, nebo podle pedofilních skandálů některých katolických kněží či podle prodávání svatých obrázků na Svatém kopečku nad Olomoucí atd. Mohl bych pokračovat, ale to není smyslem. Považuji katolíky za bratry v Kristu, to co zmiňuji, neukazuje katolicismus v celé jeho šíři, zároveň si myslím, že jak katolíci, tak protestanti včetně evangelikálů poznávají jen zčásti a že obě skupiny mají své výšiny ale i propady.
Problém Halíkových soudů ohledně evangelikálů je, že vybírá důrazy některých okrajových evangelikálních proudů a tím se dopouští podobné chyby, jako kdybych na základě výše zmíněných příkladů odsoudil katolicismus jako takový. Vím, že se T. Halík od mnohých militantních katolických proudů distancuje s tím, že se nejedná o skutečný katolicismus. Nicméně stejné platí o evangelikálech, kteří se od některých, T. Halíkem popisovaných charakteristik evangelikálů, též distancují.
Dalším problémem je, že T. Halík téměř nikdy necituje z pramenné evangelikální literatury. Nikdy jsem se v jeho knihách nesetkal se jmény jako J. Stott, D. A. Carson, O. Guiness, A. McGrath, R. Zacharias, G. P. Moreland, P. Williams a další. Důvodem zřejmě je, že tyto autory nezná nebo jen velmi okrajově. Pokud něco kritizuji, musím vědět, co kritizuji…
Další oblast, kterou T. Halík kritizuje a spojuje s evangelikály, je způsob výkladu Bible. Někdy spojuje evangelikály především s kreacionisty a s doslovným tzv. fundamentalistickým výkladem Bible. Myslím, že se v evangelikální literatuře celkem orientuji (zdůrazňuji celkem, protože akademická i neakademická publikační činnost evangelikálů je neskutečně rychlá). Textová kritika, hermeneutika, homiletika je v evangelikálních kruzích tradičně předmětem nikdy nekončící diskuse, která se odehrává jak v kontextu místních komunit (sborů) tak na špičkové akademické rovině (pokud ovšem T. Halík považuje za dostačující Yale, Oxford, Cambridge a další školy, kde mnozí evangelikálové učí). T. Halíka můžeme ujistit, že tzv. fundamentalistický výklad Bible není v současné akademické evangelikální diskusi převládajícím proudem. Evangelikálové si stejně jako Halík moc dobře uvědomují, že text je třeba vykládat jak v lingvistickém tak historickém kontextu a že je potřeba být v nikdy nekončícím rozhovoru s textem. Zároveň by si ale solidní evangelikální vykladači zřejmě nedovolili „vykládat“ text Halíkovým způsobem, který někdy vychází ze stylu „já se na to dívám“ nebo „když jsem meditoval, přišel jsem na toto“. V jeho výkladu Písma a kázáních většinou chybí solidní exegetická práce, snaha vykládat Písmo Písmem a práce s původními jazyky. Pokud čtete T. Halíka a srovnáte jeho práci s Písmem třeba s J. Stottem, F. F. Brucem, D. Carsonem, M. Lloydem-Jonesem a dalšími evangelikálními vykladači, potom srovnáváte nesrovnatelné. S uvedenými evangelikálními teology nemusíme souhlasit, ale vidíme u nich poctivý zápas s textem a zároveň velikou teologickou erudici.
Dalším problémem Halíkových textů je spojování některých evangelikálních křesťanů s okázalosti a stadiónového pojetí křesťanství. Jeho obavy jsou ale obavami mnohých evangelikálních křesťanů. Zároveň je zajímavé, že náboženský exhibicionismus je komentován člověkem, který rád národu sděluje svoje zkušenosti s modlitbou, s meditací a dalšími velmi intimními oblastmi křesťanského života, který neopomene podotknout, že svoje knihy píše v poustevně, který se nechává fotit, na rozdíl od mnohých jiných vynikajících autorů, na každou svoji knížku. Někteří kazatelé jsou v nebezpečí exhibicionismu skrze stadióny, někteří skrze své knihy, autoportrétní fotografie či obdiv studentů. Obojí může být dobrým nástrojem jak lidem zpřístupnit křesťanství, obojí má své nástrahy. Problém T. Halíka je, že má příliš jasno v tom, jaké jsou motivy TV a stadiónových kazatelů. Připusťme, že to ví jen Pán Bůh a že jejich motivy nemusí být exhibovat nebo slovy Halíka resp. Rortyho „prodlužovat své individuální ego“. Nakonec i sám Ježíš občas kázal zástupům. Jiná věc je, že jakkoli masovost není a ani nemá být zásadní oblastí křesťanství, i masovost ke křesťanství občas patří. Příkladem budiž papež a jeho promluvy k masám katolických věřících ve Vatikánu či při jeho návštěvách v různých zemích. Zde tyto masovky provozuje T. Halíkem oceňovaná hlava katolické církve a osobně pevně věřím, že si tím svoje ego nijak neprodlužuje. Stejně tak nemusí být nic špatného na Halíkem kritizovaných extatických projevech některých křesťanů. Nakonec o těchto projevech píše i ap. Pavel. Jakkoli mi jsou tyto projevy v zásadě cizí, nevidím na nich nic špatného či zavádějícího. Mají svá úskalí, stejně jako má své úskalí masová evangelizace, jenže svoje úskalí má i samota nebo křesťanská víra, ve které chybí emoce.
T. Halík se s oblibou naváží do apologetů, kteří dle něj vyprazdňují evangelium tím, že z něj odstraňují tajemství skrze zjednodušené odpovědi. I zde se dopouští zásadní chyby, protože čtenářům nenabízí konkrétní jména a knihy, které kritizuje. Je pravdou, že v evangelikálním hnutí hraje apologetika důležitou roli, stejně tak je pravdou, že apologetika v sobě nese nebezpečí vyprázdnění tajemství víry. Zároveň současné evangelikální apologety prostě brát vážně musíme, už díky jejich vzdělání či publikační činnosti. Tvrdit, že tito myslitelé zjednodušují, znamená hrubě zjednodušovat. Koho má T. Halík konkrétně na mysli? Jaké knižní tituly? Má na mysli W. Craiga, R. Zachariase, G. P. Morelanda, A. Plantingu? Když čteme, kde tito lidé učí, v jakých nakladatelstvích publikují, jakou akademickou činnost mají za sebou, potom nemusíme a ani nutně nemáme dojít k závěru, že mají pravdu, zároveň ale nemůžeme předkládat evangelikály, jako zjednodušující fundamentalisty. Pochopitelně v rámci evangelikálního hnutí bylo vyprodukováno mnoho zjednodušených apologetických brožurek, zároveň ty necharakterizují evangelikální apologetiku a nutno i dodat, že ne vždy je možné na všechno odpovídat ve formě vědeckého pojednání.
Co říci závěrem? T. Halík je dobrým populizátorem křesťanství (slovem populizátor nemyslím nic pejorativního). Zároveň je škoda, že se autor nedokáže vyhnout některým stereotypům ohledně evangelikálního hnutí. Před pár dny zemřel J. Stott, jedna z největších postav evropského a světového evangelikalismu a teologie vůbec. Zhruba ve stejnou dobu T. Halík obdržel cenu za nejlepší evropskou katolickou teologickou knihu roku (nikoli teologickou knihu – jak je někde mylně psáno). Velmi bych T. Halíkovi doporučoval, něco si od J. Stotta přečíst. Zjistil by nejen to, že skutečná teologie – tedy hluboký ponor do Písma a z toho plynoucí „slova o Bohu“ (theos – logos) je ještě cosi jiného, než za co dostal cenu a pak by zajisté silně přehodnotil svoje zjednodušující a stereotypní soudy ohledně evangelikály.
Žádné komentáře:
Okomentovat