Chatrč – recenze knihy

Přiznám se, že jedním z důvodů proč jsem si knihu s podivným názvem Chatrč koupil, byla zvědavost. Na internetu jsem se dočetl, že se jedná o bestseller deníku New York Times, kterého se prodalo kolem 12 miliónů výtisků. Další zajímavý fakt je, že autor není známým spisovatelem, tedy nejedná se o další knihu autora typu S.C. Lewise či F. F. Tolkiena, která se prodává už kvůli jejich jménu. Navíc autor vůbec nezamýšlel svoje myšlenky publikovat. Původně byla tato kniha napsána pro úzký okruh jeho přátel. Dnes je přeložena do 35 jazyků… Zřejmě je jen málo křesťanských knih, které v současnosti mají takovouto odezvu. Již jen těchto několik faktů mě vedlo k tomu, abych si knihu koupil a přečetl.

Děj knihy je zhruba následující. Otec (jménem Mack) spolu se svými dětmi vyrazí na dovolenou do kempu. Když je rodina téměř na odjezdu z dovolené, ztratí se nejmladší dcerka. Po usilovném hledání, do kterého je zapojena policie a mnoho dobrovolníků se zjistí, že dívenka se stala obětí jakéhosi devianta a že není jeho první obětí. Nakonec policie vypátrá, že děvče bylo zataženo do jakési chatrče a tam zavražděno. Podobně jako u ostatních zavražděných obětí, se nenajde její tělo, jen stopy krve. Autor popisuje obrovskou bolest celé rodiny a hlavně otce, který si hluboce vyčítá, že na dívenku nedával pozor a tím umožnil, aby byla unesena. Popsanou tragédií utrpí i Mackova víra, jeho vztah k Bohu je stále odcizenější. Pochopitelně přichází mučivé otázky, ptající se po Boží dobrotě. Nakonec si Mack vytvoří určitou stoickou víru, zcela odtrženou od jeho emocí. Víru sice neztrácí, ale s Bohem se vnitřně rozchází a nejen to – je vůči němu plný hněvu.

Do popisovaných událostí najednou vstoupí podivná věc. Mack obdrží lístek s pozváním do chatrče, kde byla zavražděna jeho dcera. Pod pozváním je podepsán jakýsi „taťka“. Otázka je, o koho se jedná – zda o fintu vraha, který chce vylákat otce rodiny nebo o… Boha. I když se to Mackovi zdá iracionální – stejně jako by se to zdálo iracionální nám, něco mu říká, že vzkaz skutečně může být od Boha. Nakonec vyráží na bolestnou cestu, aby se setkal a autorem dopisu. Když dorazí do chatrče, setká se s černošskou ženou, reprezentující Boha, mladou dívkou, reprezentující Ducha svatého a muže, který reprezentuje Ježíše. Mack se setkává s velikým přijetím a láskou i tehdy, když Boha a vlastně celou trojici zahrnuje v jeho situaci logickými otázkami a výčitkami. Bůh Mackovi trpělivě naslouchá, občas vysvětluje, nicméně ne způsobem „zde je x logických důvodů proč Bůh dopouští zlo“. Řekl bych, že linie vysvětlování jde spíše po rovině „i utrpení má smysl, kterému ale ne vždy lze porozumět“. Rozhovor ale nejde jen po otázkách utrpení. Bůh neustále zdůrazňuje, že v lidském životě jde především o vztah s milujícím Bohem. Stejně tak i v církvi, kde vztahy jsou důležitější než jakákoli instituce. Vše další je druhotné. Bůh několikrát Mackovi ukazuje, že dlouho ve svém křesťanství kladl důraz na výkon a že Boha vnímal jako přísného policajta, ne jako otce. Zároveň kniha skrze různé dialogy ukazuje, že pokud chce člověk Boha poznat, musí se vzdát svých představ o Bohu a nepřistupovat k Bohu jako soudce. Osobní zkušenost s Bohem a jeho láskou nakonec Macka dovede k posunu od despektu k Bohu k nové dimenzi poznání Boha. Tento posun však není dán tím, že Mack od Boha dostane logické argumenty, ale protože Ho osobně pozná. To co popisuji není nic nového, přesto si ale v knize některé tyto staré pravdy člověk nově uvědomí. Když již vypadá, že se děj blíží do konce, dostane Mack od Boha úkol nejtěžší – odpustit vrahovi své dcery. Jak to dopadne, si přečtete sami, nicméně až poté, se příběh definitivně láme. Celkově je závět knihy hodně otevřený.

Kniha pochopitelně vyvolala mnoho polemik a názorů – od vyloženě negativních, po pozitivní. Mnohým kritikům připadá jako nepřijatelné, že Bůh je v knize ukazován velmi naturalisticky. Tento argument se mi zdá neudržitelný. S podobnými přístupy se setkáváme i u jiných autorů. Málokdo vyčítal Lewisovi, že Krista vykresluje jako lva, nebo např. Dostojevskému, že umisťuje Krista do Sevilly 16. století. Nemyslím si, že by tyto obrazy byly něčím rouhavým či Boha degradujícím. Domnívám se, že mnoho současných lidí slyší na nadpřirozený příběh. Proto má takovou odezvu H. Potter, Pán Prstenů, knihy S.C. Lewise. Je jen dobře, že této realitě vyšel vstříc i autor Chatrče. Pochopitelně ne všichni lidé na tento literární styl „slyší“, mnozí ale ano. Zajímavé srovnání se nabízí s knihou Sofiin svět, která se před zhruba deseti lety též stala bestselerem. Na této knize je zajímavé, že se jedná o román o dějinách filozofie. Jeho přitažlivost je v tom, že je podobně jako Chatrč, zasazen do nadpřirozeného příběhu.

Některé čtenáře pobuřuje, že je v knize Bůh vykreslen jako žena a ještě černoška. Jedním z důvodů je zbavit se zažitých pohledů na Boha. Když přemýšlíme nad tím, jak prezentujeme Boha, potom je tento pohled někdy zkreslen tím, kdo o Bohu hovoří. V Americe i v Evropě je evangelium kázáno především bílými muži. Toto může pohled na Boha zkreslovat. Bůh je v naší teologii prezentován jako bytost s mužským charakterem, poskytující racionální odpovědi téměř na všechno, hodnotící nás především podle výkonu. Kniha Chatrč – i díky vykreslení Boha jako černošky, ukazuje jiný, dle mého obohacující úhel pohledu.

Jeden z paradoxů víry je v tom, že stojí na prožitku, který se těžce předává. Pochopitelně víra není jen prožitek, zároveň bez prožitku je jalová. Kniha se pokouší svým osobitým způsobem popsat prožitek se setkání s Bohem, s bolestí, se zármutkem a dalšími oblastmi. Toto je vždy riskantní. Zároveň si ale všimněme, že mnohokrát ve svých rozhovorech s nevěřícími používáme slova „jako“. Tedy určité abstraktní oblasti víry se snažíme slovem „jako“ konkretizovat. Je sice pravda, že někteří teologové by nám řekli, že „víra je tajemství“, a mají pravdu, jenže tajemství nutně neznamená, že o něm nevíme vůbec nic. Myslím, že je lepší pokorně přiznat, že Bůh a víra je tajemství, zároveň ale, že alespoň něco o Božím charakteru vypovědět můžeme. A o to pokouší kniha Chatrč.

Když jsem knihu dočetl, přemýšlel jsem, zda bych ji doporučil k přečtení nevěřícím. Doporučil. V mém okruhu se pohybují lidé, kterým je tento styl blízký a kteří vůči Bohu pociťují podobné emoce jako Mack. Zároveň si nemyslím, že by jim kniha zkreslila pohled na Boha a na Trojici. Kniha ale není k doporučení jen pro nevěřící. Budu-li vycházet ze své zkušenosti, je dobrým obohacením mého vnímání a chápání Pána Boha. Zároveň se obávám, že mnohým kritikům této knihy chybí tak možná nadhled a ochota vidět Pána Boha jinými brýlemi.