Když Nietzschův pomatenec vyřkl slova o mrtvém Bohu, rozhlédl se kolem sebe a udiveným lidem začal klást jednu otázku za druhou. Otázky nikoli pomatené, ale hluboce domýšlející smrt Boha. V pomatencových otázkách cítíme metafyzickou úzkost a zoufalství z toho, co nastane, je-li Bůh mrtev. Tedy nejedná se o jakýsi kavárenský blábol vyřčený z dlouhé chvíle, aby řeč nestála a abych vypadal inteligentně. Jaká je odpověď současného člověka na pomyslné„Bůh je mrtev“? G. Lipovetsky odpovídá: „Bůh je mrtev, velké cíle se ztrácejí, ale všem je to fuk...
– tak zní radostná zpráva a takové jsou meze Nietzschovy diagnózy evropského soumraku. Zhroucení ideálů a ztráta smyslu nevedly k ještě větší úzkosti, absurditě, pesimismu, jak by se dalo očekávat.“ Nietzsche napsal, že jakýkoli smysl je lepší než žádný smysl. Lipovetsky s tímto polemizuje: „Toto dnes již neplatí. Potřeba smyslu se vytratila a život lhostejný ke smyslu se může rozvíjet dál, bez vzrušení, bez obav a bez aspirace na novou stupnici hodnot. Naše společnost neuznává žádnou prioritu, definitivní kodifikace ani žádný střed, nýbrž jen neustálý výběr z řetězce rovnocenných stimulací. Odtud plyne postmoderní lhostejnost způsobená přemírou, nikoli nouzí, nadbytkem podnětů, a nikoli jejich nedostatkem. Co ještě může udivit nebo šokovat? S nástupem éry čilé lhostejnosti kdy vymizely velké cíle a věci, pro které stojí za to se obětovat, dochází i k zániku vůle. Teď platí „všechno a hned“ a nikoli „per aspera ad astra“ (přes překážky ke hvězdám). Již citovaný Lipovetsky charakterizuje náš věk jako éru prázdnoty a čiré lhostejnosti…
Americký spisovatel Fukijama ve své klíčové knize Konec dějin píše: „Člověk na konci dějin ví, že nasadit život není k ničemu, neboť vidí dějiny plné nesmyslných válek. Loajalita, která lidi hnala k zoufalým skutkům odvahy a sebeobětování, se ve světle pozdějšího vývoje ukázala jako hloupý předsudek. Lidé moderního vzdělání sedí spokojeně doma a gratulují si ke své shovívavosti a odporu k fanatismu. Nietzscheho Zarathustra se k oněm průměrným obrací se slovy: Nebo říkáte: ´Jste venkoncem skuteční, bez víry a bez pověry, tak pyšně vypínáte prsa – ach třebas že prsou ani nemáte´.
Ve všech uvedených textech, se jako nit prolíná slovo lhostejnost vůči jakékoli metafyzické realitě. Existuje Bůh nebo neexistuje? Není to jedno? Existuje nějaký obecně závazný mravní zákon? Nevíme a ani se tím nechceme zabývat. Lze najít cosi jako smysl života? Proč nad tím dumat. Smyslem života je život sám a schopnost si jej patřičně užít.
Jsou lidé, kteří nad otázkami, které jsem předestřel, neuvažují, protože sotva přežívají. Smyslem jejich života je zabezpečit se na další den. Jenže toto není problém mnoha Evropanů. Našim problémem není nedostatek, ale přebytek, kdy nejde pouze o majetek, ale zahlcenost mnoha vjemy. Problém je však v tom, že vjemy se nedají šroubovat do nekonečna. V určitém okamžiku přijde prázdnota a nuda…
Známý americký pastor, autor několika bestsellerů T. Keller napsal: „Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek…“ Domnívám se, že se jedná o připomenutí Augustinova „dubito ergo sum“ (pochybuji, tedy jsem). Jenže aby člověk pochyboval, musí nad tím, o čem pochybuje, přemýšlet.
Někdy mně otázky pochybovačů, jakýchsi „Nietzschových pomatenců“ lezly a lezou na nervy, protože zpochybňují a narušují můj systém víry. Ukazují, že některé moje názory stojí na hliněných nohou a že proto je musím znova promýšlet. Naštěstí ale snad ještě jsem schopen sebereflexe a tedy po určitém naštvání jsem za tyto lidi či autory vděčný. Snad i proto, přes svoji velikou vytíženost jaksi podvědomě vyhledávám určitý úvazek na nějaké sekulární škole, kde studenti narušují moje někdy umělé systémy víry. Snad i proto jsem ještě nepřestal učit filozofii… Nemyslím si, že člověk by si z pochybností měl udělat program. Zároveň je opačný extrém, ze kterého se rodí různé dogmatismy, sekty a nakonec i totality. Tímto extrémem je zákaz pochybovat, obestavit se svoji „jedinou pravou věroukou“. Zároveň je zde podvědomý strach o to, že mi někdo moji věrouku naruší. Od těchto zákazů je blízko k zákazu myslet.
Obávám se, že v současné době jsme se dostali k poněkud zvláštní kombinaci obou výše naznačených extrémů. Jedná se lenost či nechuť myslet a s tím se mísí ne snad pochybnost, ale již popsaná lhostejnost. Ona nechuť myslet je potom někdy charakteristické poněkud stupidním názorem, že všechny výroky a myšlenky jsou rovnocenné a že nesouhlas rovná se netolerance.
Jak se vyrovnat s érou prázdnoty moc nevím. Přesto si dovolím jedno řešení nadnést. Oním řešením je život pro druhé. Není to všelék, ale člověk, který vnímá smysl své pozemské existence v tom, že chce udělat někoho dalšího šťastným, má předpoklady naplnit svůj život. Naplňuje se u něj ono Františkovo „neboť dáváním bereme“ nebo Kristovo „miluj svého bližního jako sebe sama“.
Když jsem na začátku citoval Lipovetskeho, potom jedna z jeho klíčových tezí ohledně současné kultury je, že jsme se stali kulturou Narcisů. Nám zbývá dodat, že pro Narcise je nejdůležitější osobou... Narcis. A to k pomoci druhým, ale i ke štěstí nikdy vést nemůže. Zato k prázdnotě ano.
– tak zní radostná zpráva a takové jsou meze Nietzschovy diagnózy evropského soumraku. Zhroucení ideálů a ztráta smyslu nevedly k ještě větší úzkosti, absurditě, pesimismu, jak by se dalo očekávat.“ Nietzsche napsal, že jakýkoli smysl je lepší než žádný smysl. Lipovetsky s tímto polemizuje: „Toto dnes již neplatí. Potřeba smyslu se vytratila a život lhostejný ke smyslu se může rozvíjet dál, bez vzrušení, bez obav a bez aspirace na novou stupnici hodnot. Naše společnost neuznává žádnou prioritu, definitivní kodifikace ani žádný střed, nýbrž jen neustálý výběr z řetězce rovnocenných stimulací. Odtud plyne postmoderní lhostejnost způsobená přemírou, nikoli nouzí, nadbytkem podnětů, a nikoli jejich nedostatkem. Co ještě může udivit nebo šokovat? S nástupem éry čilé lhostejnosti kdy vymizely velké cíle a věci, pro které stojí za to se obětovat, dochází i k zániku vůle. Teď platí „všechno a hned“ a nikoli „per aspera ad astra“ (přes překážky ke hvězdám). Již citovaný Lipovetsky charakterizuje náš věk jako éru prázdnoty a čiré lhostejnosti…
Americký spisovatel Fukijama ve své klíčové knize Konec dějin píše: „Člověk na konci dějin ví, že nasadit život není k ničemu, neboť vidí dějiny plné nesmyslných válek. Loajalita, která lidi hnala k zoufalým skutkům odvahy a sebeobětování, se ve světle pozdějšího vývoje ukázala jako hloupý předsudek. Lidé moderního vzdělání sedí spokojeně doma a gratulují si ke své shovívavosti a odporu k fanatismu. Nietzscheho Zarathustra se k oněm průměrným obrací se slovy: Nebo říkáte: ´Jste venkoncem skuteční, bez víry a bez pověry, tak pyšně vypínáte prsa – ach třebas že prsou ani nemáte´.
Ve všech uvedených textech, se jako nit prolíná slovo lhostejnost vůči jakékoli metafyzické realitě. Existuje Bůh nebo neexistuje? Není to jedno? Existuje nějaký obecně závazný mravní zákon? Nevíme a ani se tím nechceme zabývat. Lze najít cosi jako smysl života? Proč nad tím dumat. Smyslem života je život sám a schopnost si jej patřičně užít.
Jsou lidé, kteří nad otázkami, které jsem předestřel, neuvažují, protože sotva přežívají. Smyslem jejich života je zabezpečit se na další den. Jenže toto není problém mnoha Evropanů. Našim problémem není nedostatek, ale přebytek, kdy nejde pouze o majetek, ale zahlcenost mnoha vjemy. Problém je však v tom, že vjemy se nedají šroubovat do nekonečna. V určitém okamžiku přijde prázdnota a nuda…
Známý americký pastor, autor několika bestsellerů T. Keller napsal: „Víra bez pochybností je jako tělo bez protilátek…“ Domnívám se, že se jedná o připomenutí Augustinova „dubito ergo sum“ (pochybuji, tedy jsem). Jenže aby člověk pochyboval, musí nad tím, o čem pochybuje, přemýšlet.
Někdy mně otázky pochybovačů, jakýchsi „Nietzschových pomatenců“ lezly a lezou na nervy, protože zpochybňují a narušují můj systém víry. Ukazují, že některé moje názory stojí na hliněných nohou a že proto je musím znova promýšlet. Naštěstí ale snad ještě jsem schopen sebereflexe a tedy po určitém naštvání jsem za tyto lidi či autory vděčný. Snad i proto, přes svoji velikou vytíženost jaksi podvědomě vyhledávám určitý úvazek na nějaké sekulární škole, kde studenti narušují moje někdy umělé systémy víry. Snad i proto jsem ještě nepřestal učit filozofii… Nemyslím si, že člověk by si z pochybností měl udělat program. Zároveň je opačný extrém, ze kterého se rodí různé dogmatismy, sekty a nakonec i totality. Tímto extrémem je zákaz pochybovat, obestavit se svoji „jedinou pravou věroukou“. Zároveň je zde podvědomý strach o to, že mi někdo moji věrouku naruší. Od těchto zákazů je blízko k zákazu myslet.
Obávám se, že v současné době jsme se dostali k poněkud zvláštní kombinaci obou výše naznačených extrémů. Jedná se lenost či nechuť myslet a s tím se mísí ne snad pochybnost, ale již popsaná lhostejnost. Ona nechuť myslet je potom někdy charakteristické poněkud stupidním názorem, že všechny výroky a myšlenky jsou rovnocenné a že nesouhlas rovná se netolerance.
Jak se vyrovnat s érou prázdnoty moc nevím. Přesto si dovolím jedno řešení nadnést. Oním řešením je život pro druhé. Není to všelék, ale člověk, který vnímá smysl své pozemské existence v tom, že chce udělat někoho dalšího šťastným, má předpoklady naplnit svůj život. Naplňuje se u něj ono Františkovo „neboť dáváním bereme“ nebo Kristovo „miluj svého bližního jako sebe sama“.
Když jsem na začátku citoval Lipovetskeho, potom jedna z jeho klíčových tezí ohledně současné kultury je, že jsme se stali kulturou Narcisů. Nám zbývá dodat, že pro Narcise je nejdůležitější osobou... Narcis. A to k pomoci druhým, ale i ke štěstí nikdy vést nemůže. Zato k prázdnotě ano.
