Vím, že ne všichni, kteří čtou tento článek, někoho vedou či někomu pomáhají.
Proto bych se v následujících řádcích rád obrátil především na ty z vás, kteří vnímáte jako smysl svého života pomoc druhým (farář, kazatel, pracovník v církvi, vedoucí skupinky, ale i pracovník v pomáhajících profesích, pečovatel atd.).
Přemýšlejte chvíli nad následujícím citátem (z knihy Nouwen Henry, Zraněný
Ranhojič, vydal Návrat Domů): “Kdo může zachránit dítě z hořícího domu, aniž by riskoval, že mu ublíží plameny? Kdo může naslouchat příběhu o osamělosti a zoufalství, aniž by riskoval, že něco podobného zakusí i ve svém srdci nebo že přijde o svůj drahocenný klid?“ Zkrátka: „Kdo může odstranit utrpení, aniž by do něj vstoupil?“ Citovaný autor hovoří o tom, že při pomoci druhým nelze zaujmout postoj nezaujatého diváka. Služba druhým jednoduše neznamená především předávat druhým správné informace, ale znamená pro druhé umírat. V tomto duchu hovoří Ježíš v Janově evangeliu: Amen, amen, pravím vám, jestliže pšeničné zrno nepadne do země a nezemře, zůstane samo. Zemře-li však, vydá mnohý užitek. Kdo miluje svůj život, ztratí jej; kdo nenávidí svůj život v tomto světě, uchrání jej pro život věčný. Kdo mně chce sloužit, ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží, dojde cti od Otce." Co konkrétně znamená „ztratit život pro druhé“? Slovy H. Nouwena jít tam, kde se druzí nacházejí. Tím není nezbytně myšleno jít fyzicky na místo (i když někdy i toto je nesmírně důležité), kde jsou, ale spolu s nimi nést jejich zápasy a bolesti.
Pokusím se tento princip ještě více vysvětlit. V Talmudu se píše následující příběh:
Rabbi Jošua ben Levi narazil u vchodu do jeskyně na proroka Eliáše. Zeptal se Eliáše: „Kdy
přijde Mesiáš?“ Eliáš odpověděl:
„Jdi a zeptej se ho sám.“
„Kde je?“
„Sedí v branách města.“
„Jak ho poznám?“
„Sedí mezi chudáky pokryt ranami. Ostatní si sundávají obvazy ze všech svých ran a pak si je
tyto rány opět obvazují. Mesiáš si je však převazuje jednu po druhé. Říká si totiž: ´Možná že
mě někdo bude potřebovat: pokud ano, musím být vždy připraven, abych se ani o chvilku
neopozdil.´“
Tento příběh hovoří o Mesiáši, který je jednak sám zraněn a jednak je připraven
pomoci těm, kdo to budou potřebovat. Zároveň si ale obvazuje i své rány. Je tedy zraněným služebníkem.
Pokusme se s těmito myšlenkami podívat na několik nebezpečí, které se ve službě druhým vyskytují.
První je v tom, že pomáhají ti, kdo sami velmi naléhavě potřebují pomoc. Na jednu stranu všichni potřebujeme pomoc, zároveň ale by se nám služba neměla stát útěkem od svých vlastních problémů. Abychom mohli pomoci druhým, musíme pečovat i o své vlastní rány.
Druhé nebezpečí je, že nejsme jako Mesiáš v tomto příběhu tam, kde jsou zranění. Prostě si druhé držíme bezpečně od těla, přicházíme pouze jako ti, kdo radí, ale bez spoluúčasti. Nechce se nám – slovy Jana, umírat. Potom ale nemůžeme dávat ovoce. Můžeme být sice výkonní, ale přesto bez ovoce, kdy ovocem myslím to, že Bůh skrze mne působí pozitivní změny v životě druhých.
Jak v popsaném příběhu, tak u Jana je skryto jedno z tajemství vedení. Ono tajemství
by se dalo shrnout do slov „k vedení službou“. To neznamená jakousi nasládlou měkkost, kdy skáču podle toho, jak si přejí druzí – to je slabost a o té není řeč. Znamená to, že moje identita je natolik zakořeněná v Kristu, že se nebojím být zde pro druhé, vstoupit do jejich zápasů a bolestí a tím i riskovat zranění.
V jakémkoli vedení je totiž jedna nesmírně svůdná věc. Přes všechny zápasy spojené s vedením druhých, postupně získáváte vliv, popularitu a moc nad druhými. Lidé vás potřebují, stáváte se oblíbeným, druzí od vás očekávají radu (a tím si vlastně potvrzujete a hladíte svoje ego). Toto vše se může otočit proti nám v tom smyslu, že najednou začínáme sloužit na efekt. Osobní přístup k lidem, modlitba, pomoc lidem, kteří nejsou vidět, příliš efektivní není (tedy z hlediska toho, co je vidět a co působí na druhé) a tak volíme cestu efektu – dělat to, co je vidět… Jenže toto není cesta k srdci člověka. Nechci tvrdit, že málo viditelná služba je hodnotnější než viditelná. Chci pouze napsat, že existuje nebezpečí, že neviditelnou službu jako vedoucí vypustíme („neviditelná služba“ může být individuální přístup k druhému, praktická pomoc, naslouchání, přímluvná modlitba atd.) Horší potom je, když se viditelná služba druhým stává lékem na moje zranění.
V této souvislosti mne hodně zarazil jeden román, který jsem nedávno četl. Autor John Cornwell)v něm píše, že šamani (děj se odehrává zhruba v 5. století), kteří měli nad lidmi velikou moc protože dokázali komunikovat s bohy, se většinou rekrutovali z mužů, kteří nesplnili iniciační rituály mužství. Prostě ten kdo byl slabý, líný a neschopný se stal šamanem, kde nakonec moc získal. Myslím, že tento princip hrozí někdy i dnes. V našich kruzích nemáme šamany, ale duchovní vedoucí. Nechci je srovnávat, jen je třeba abychom my, co se věnujeme druhým, měli jistotu, že naše práce je služba, ne prostředek moci nebo kompenzace selhání ve světě.
Na závěr: chtěl bych vás pozvat, slovy tohoto článku do „hořícího domu“ nebo „na
smetiště“. Tedy tam, kde jsou trpící, kteří očekávají pomoc. Bude to znamenat slovy ap. Jana umírání, ale jen díky umírání se může něco nového narodit.
Žádné komentáře:
Okomentovat