Věrnost, svaly a už mě to nějak nebaví…

Říká se, že děti jsou bezednou studnicí ilustrací. Nedávno se mi s mladší synem stalo něco, co myslím, dobře ilustruje jistý duchovní princip. Asi před týdnem jsem přišel domů a viděl, jak Martin (jméno mladšího syna), zdvihá pet-lahve naplněné vodou nad hlavu. Lahve zdvihl asi desetkrát a poté si vyhrnul rukávy od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahve znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a byl zjevně spokojen, že mu „roste hmota“. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že svaly rostou teprve když jsou namáhány dlouhodobě. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života (vlastně všechny, které za něco stojí) vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i Martinovi, ale moc to nepochopil…
Když jsem nad touto zkušeností přemýšlel, potom jsem si uvědomil, že i my se někdy chováme jako malé děti. Pravděpodobně ne s pet-lahvemi, ale v životě s Bohem. I ten totiž vyžaduje jisté návyky, pravidelnost, trpělivost, disciplínu a až poté se dostaví výsledky. Je realitou, že jedna konference, shromáždění, ale i modlitba, čtení z Bible zas tolik nezmění. Tím není řečeno, že popisované nemá smysl. Chci jen napsat, že z těchto jednotlivých věcí se musí stát návyk. Myslím, že jedním z problémů naší doby je věrnost. Konkrétně se jedná o schopnost vydržet v některých oblastech dlouhodobě, i když mě přestanou bavit. Toto se potom přenáší i do vztahu s Bohem. Chvíli nás baví, ale jen chvíli. Když nás to bavit přestane, sice neztratíme víru, ale jdeme si svojí cestou. Hovoříme o krizi, o tom, že se nám Bůh zdá daleko, že neslyšíme jeho hlas atd. Někdy jdeme na zajímavou křesťanskou akci, při které zažijeme jakési pohnutí, ale po pár dnech jsme ve starých kolejích. Divíme se, že kýžená změna či slib, který jsme dali, nevydržel. Zároveň nevěřícně nasloucháme těm, kteří o „vztahu s Bohem“ hovoří jako o nepřetržité a dlouhotrvající cestě, plné vzrušení a intenzivních pocitů. Jak to tedy je?
Na začátku každé cesty bývá nadšení. Člověk vidí pomyslný cíl a vyrazí. Příliš nepřemýšlí nad tím, jak je cíl daleko. Je tak lákavý, že člověk nepočítá ztráty. Vidina cíle v podobě vysportovaného těla, ovládnutí nástroje ale i harmonického vztahu, či fungující služby ve sboru je lákavá. Zvláště vidíme-li kolem sebe příklady těch, kteří uspěli. Jak známo, příklady táhnou… Jenže mezi startem a cílem dříve či později nastane krize. Najednou zjišťujeme, že počáteční nadšení již není onou hybnou pákou, která nás postrkovala vpřed. Dostavuje se únava, krize, pochybnosti a zranění. Investice do něčeho, co se naplní až v budoucnu, najednou není lákavá. Služba, kterou jsem začal, ztrácí přitažlivost něčeho nového. A tak najednou nejen dochází síly, ale, a to je možná ještě horší, dojde motivace a člověk se dostane tam, kde začal. Dotaženo do reality vztahu s Bohem, opět začínáme od začátku. Dotaženo do reality služby, opět nedotáhneme, co jsme slíbili. Dotaženo do jiných životních oblastí… zase… však to znáte.
Myslím, že vztah s Bohem někdy popisujeme nepravdivě. Prostě je realitou, že ve vztahu k Pánu Bohu mnohokrát neprožívám nic mimořádného, což ale nemusí nutně znamenat, že jsem mimo. Přece i ve vztahu dvou lidí, kteří se mají rádi, není vždy vynikající atmosféra. Někdy jde vztah jakoby sám od sebe (a je to tak správné), někdy musíme zapojit vůli a snahu. Obojí je ale zcela normální. Problém nastává u lidí, kteří chtějí žít pouze na základě „máme se tak rádi, že to jde samo“. Jakmile mají nasadit vůli, končí. Jenže vztah není jen o vůli, i když je též pravda, že vztah nefunguje bez vůle.
Pokud jste se dostali až sem, potom vám může být povzbuzením, pokud dnes otevřete Bibli „protože nemůžete jinak“. Je skvělé, že půjdete do sboru, protože se vám strašně moc chce. Je důvodem k vděčnosti když někomu pomůžete, protože ho máte skutečně rádi, když sloužíte, protože je vám služba potešením. Na druhou stranu se některým z vás může stát, že do něčeho z popisovaného půjdete prostě proto, že se tak má. Chci vám napsat, že i tehdy je správné onu věc či oblast vykonat a dotáhnout. Ne nadarmo slovo věrnost má blízko k víře. Být věrný může znamenat znamená věřit navzdory – tedy i tehdy, když se mi momentálně nechce a jak s oblibou říkáme „když nic neprožívám“.
Pomalu se dostáváme hluboko do druhé poloviny školního roku. V tomto období může hrozit pomalé „docházení dechu“. Nejen ve škole, ale i v různých oblastech služby i v dalších oblastech, které jsme započali. Proto bych vám přál jak druhý dech, tak i schopnost přidat vůli. I ta je v duchovním životě třeba. V kontextu napsaného kéž je nám povzbuzením následující text: Potřebujete však vytrvalost, abyste splnili Boží vůli a dosáhli toho, co bylo zaslíbeno. Žd 10:36