Jak nasytit sytého?

Touha vs. (S)Potřeba

„Vybrat si v cukrárně ze sedmi dortů, kdy na všechny z nich máme chuť i peníze, může být psychologicky bolestivé. V momentě, kdy se pro jeden rozhodnete, vzdáváte se dalších šesti chutí…nejlepší by byly ochutnat všechny, a tak z cukrárny odcházíte v rozpacích – nebo z přecpaným břichem, pokud jste nedokázali svému pokušení odolat. Pro ekonomy je taková situace těžko uchopitelná. Ekonomie totiž převážně počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více. Naše prostředky ale narostly natolik, že si můžeme dovolit více něž jen plné nasycení. Dobře to dokresluje monolog z filmu Klub rváčů: „Člověk celý den pracuje v práci, kterou nesnáší, aby si mohl koupit věci, které nepotřebuje.“ Přidejme k popsanému paradoxu ještě jeden postřeh od sociologa R. Inglaharta, který po mnoha letech zkoumání fenoménu štěstí došel k závěru, že pocit blahobytu sice s přibývajícím bohatstvím roste, ale přírůstek je menší a menší. V bohatém světě potom stoupá již jen minimálně.“ (Sedláček T., Ekonomie dobra a zla, str. 238) V podobném duchu popisovaný fenomén popsal Jan Pavel II.: „Není zlem, když člověk chce žít lépe. Špatností je životní styl, který směřuje k mít, místo k být a který chce mít více ne proto, aby byl více, ale aby strávil život v radovánkách, což je jeho cíle sám o sobě.“ (Brzezinksi Z., Bez kontroly, str. 78)
Všechny výše uvedené citáty ukazují, že majetek a s ním související spotřeba člověku nepomůže nalézt pomyslný bod štěstí. Jako společnost netrpíme nedostatkem či hladem, ale klademe si otázku, jak nasytit sytého? Jak obdarovat toho, kdo má všechno? Jak ošatit člověka, kterému přetéká šatník? Možná namítnete, že přeháním, že „všechno“ ještě nemáte, že vám šatník nepřetéká. Snad máte pravdu, nicméně přesto asi budete souhlasit, že máte mnohem více, než potřebujete a že podobně jsou na tom i vaši přátelé a známí. Nepatřím mezi vrstvy s nadprůměrným příjmem, ale i tak má naše rodina auto, celá rodina kolo, děti mají lego hračky a kdybyste se mě zeptali, kolik vlastním košilí či kalhot, potom bych odpovědět „hodně“. Tedy ne že by se to nedalo spočítat, ale je jich více než řekněme pět. Upřímně řečeno, je jich více, než potřebuji.
Pár let po sametové revoluci jsem byl poprvé v USA a dodnes si vzpomínám na rozhovor s nešťastným rodičem ze středních vrstev, který se mi svěřil s něčím, čemu jsem tehdy jako člověk vyrůstající v komunismu moc nerozuměl. Jeho problém byl následující. Co má dát svým dětem pod stromeček, když už všechno mají? Přiznám se, že v současnosti řeším podobné otázky. Ano, moje děti nemají mobil s bezdotykovým displejem, boty zn. Nike, nevlastní počítač a mnoho dalších věcí, které mají stejně staré děti, nicméně i tak se mi zdá, že mají „všechno“, tedy v porovnání třeba ještě s tím, co jsem měl já… (a to už nepíšu o starší či nejstarší generaci). Tedy naše generace se dostává do podobné situace jako muž, který se mi kdysi svěřoval v Americe.
V této souvislosti bych chtěl zmínit čerstvou zkušenost z jedné přednášky. Téma, které jsem měl přednášet byla filozofie existence. Jak známo, v této filozofii příliš optimismu nenajdete. Spíše se setkáte se slovy jako nuda, úzkost, opuštěnost atd. Zajímavá je však jiná věc – která mně „trkla“ během přednášky. Když pročítáte díla některých myslitelů tohoto směru, potom byste spíše čekali, že je vytvořili lidé, kteří prožili Gulag, Osvětim nebo jiná pozemská inferna. Proč ale takto pesimistickou filozofii tvoří lidé, kteří se měli relativně dobře? Tedy hmotně dobře? Zřejmě proto, že buď oni sami, nebo společnost kolem nich se dobře neměla, protože prožívala jinou krizi, než krizi materiální. Prožívala krizi smyslu, která je stejně hrozná nebo někdy možná ještě horší, než krize materiální (pochopitelně pokud materiální krize nepřekročí jistou únosnou mez). Již citovaný Brzezinski v této souvislosti se provokativně ptá k čemu je schopnost prodloužit lidský život, když mu neumíme dát smysl?
Smysl života se nedá nahradit spotřebou, jenže jedna věc je toto vědět, druhá potom podle toho žít. Současná ekonomika, slovy T. Sedláčka, je, jak jsem již psal, v paradoxní situaci, protože za normálních okolností počítá se situací, kdy je člověk nenasycen a rád by spotřebovával více.
Co ale dělat, když je člověk nasycen? Řešení je vidět všude okolo nás – vytvořit pocit, že člověk nasycen není a že potřebuje ještě mnohem víc než má. Sice má bundu, ale co když bude pršet? Proto potřebuje bundu z Goretexu. Sice má auto, ale co když se zapomene připoutat? Proto potřebuje samonavlékací pásy. Sice má mobilní telefon, ale co když zabloudí? Proto potřebuje telefon z navigací. Sice má počítač, jenže za pár let bude mít počítač pomalý procesor a oprava se nevyplatí, proto potřebuje počítač další… A mohli bychom pokračovat. Někdo namítne, že se výše popisovaným nenechává omazovat. Prostě mobil nepotřebuje, maily nečte a autem nejezdí. To si je možné, ale pokud třeba díky své práci chcete držet krok, v něčem se prostě přizpůsobit musíte i když nechcete. Vaše děti se též přizpůsobit též nemusí, ale potom jim hrozí nebezpečí, že se z nich ve škole stanou outsideři. Navíc ne vždy jsme tak uvědomělí, abychom si popsanou absurditu uvědomovali. Často je to spíše naopak – necháme si vsugerovat, že na tuto dovolenou jet prostě musíme, bez tohoto kusu nábytku se neobejdeme a toto auto skutečně nutně potřebujeme. Tímto vlastně pomáháme novému druhu ekonomiky, která pracuje s lidmi, kteří jsou nasyceni. Otázka potom stojí, jak je přesytit a jaké vytvořit podmínky, aby jim, když už se přejedí, nebylo zle (tedy aby si absurditu v které žijí neuvědomili popř. uvědomili až tehdy kdy na ně přijde exekutor).
V této souvislosti si nedělejme iluze, že se jedná o problém „těch nevěřících“. Konzumní šílení hrozí i nám, kteří se počítáme mezi věřící. Přemýšlejme chvíli nad právě uplynulým měsícem. Jsem si skoro jistý, že mnozí z vás by řekli „neměl jsem čas“. Důvodem potom zřejmě byly náročné požadavky v práci a dále starání se o zabezpečení chodu domácnosti nebo svého života. Zabezpečit sebe a svoji rodinu musíme, otázka ale je, zda je skutečně nutné, kolik tímto zabezpečováním trávím času. Problém mnohých dnes totiž není v zabezpečování, ale v nekonečné snaze vydělat dost peněz na to, abych naplnil svoje hmotné touhy, které jsou ale též nekonečné. Vždy mohu mít vice – to vám nakonec sdělí každá reklama.
Existuje z tohoto kola cesta ven? Lze tuto realitu reflektovat křesťanskou vírou? Pokusím se o několik tezí. Na první pohled by se mohlo zdát, že křesťanský ideál je utéci z tohoto světa spotřeby do jakéhosi světa meditace. Jakkoli by nám to zajisté čas od času vůbec neuškodilo a mnozí z nás bychom to velmi potřebovali (mnou počínaje), především starozákonnímu biblickému myšlení je cizí askeze a pohrdání čímkoli tělesným a materiálním. Na rozdíl např. od Platona, který práci přisuzuje negativní hodnotu se ve Starém zákoně práce nepovažuje za nic degradujícího nebo přisouzeného pouze otrokům. Dokonce jde o poslání, které je člověku přisouzeno samotným Hospodinem (Gen 1, 18; 3, 19; Př 21, 25). Toto je zesíleno novozákonním apelem kdo nepracuje, ať nejí. Tedy práce zde není vnímána jako „nutné zlo“. Mohu se na ni dívat ne jako na práci, ale jako na povolání, kdy povoláním není myšleno povolání zaměstnavatelem, ale samotným Hospodinem. Pokud tomu tak je, potom povolaní nejsou pouze kněží a či správci sborů, ale i učitelé, zdravotní sestry, podnikatelé a další profese. Tento koncept odpovídá myšlence, že Hospodin nedělí svět na „duchovní a neduchovní“, ale na oblasti spadající a nespadající pod jeho vládu. Je-li tomu tak, zkuste se pod tímto úhlem dívat i na vaši práci… vlastně ne práci, ale vaše povolání. Stejně tak zkusme k tomu vést i ty, kdo se na svoje budoucí povolání připracují. Cílem nebude pouze najít místo, kde si nejvíc vydělám, ale místo, kde mě chce mít Hospodin.
Dalším důležitým důsledkem toho, co jsem psal, je schopnost říci si dost, toto já ani moje rodina nepotřebuje. Důvodem potom není, že by Bible odsuzovala bohatství. Důvodem je, pokud tomu, abych měl více, začnu podřizovat většinu svého života. Pokud se díky „kvaltování“, začnou z mého života vytrácet vztahy, ale i víra. Jako kazatel jsem ještě nikdy nehovořil s člověkem, který na sklonku svého života litoval, že nevydělal víc. Pokud něčeho litoval, potom většinou toho, že neinvestoval více do některých vztahů. V této souvislosti je třeba si odpovědět na otázku, co vlastně naplňuje můj život pocitem štěstí, co je ono, řečeno s Komenským Arx Fortunae, tedy hrad štěstí. Nebo řečeno ještě jinak – kvůli čemu si vlastně odříkáme, abychom se nakonec dočkali kýženého štěstí? A skutečně si myslíme, že to, kvůli čemu si odříkáme, štěstí přinese? Skutečně očekáváme, že konstantní přetížení v práci, jehož výsledkem je každoměsíční splácení několika hypoték a možná exotická dovolená, je cílem a smyslem života? Domnívám se, že je třeba mít odvahu a v křesťanských kruzích „oprášit“ myšlenku jednoduchého životního stylu.
S touto myšlenkou hluboce souvisí otázka utrácení a vůbec správy svých peněz. Problém je ve slově „svých“. K penězům a majetku mohu přistupovat jako ke svým svrchovaným oblastem, nebo jako k oblastem svěřeným mi Hospodinem – tedy jako k daru svěřenému mi do zprávy (viz. např. Podobenství o hřivnách). Pokud je majetek svěřeným darem, potom jsem si tento dar nezasloužil. Namítnete, že jste si peníze museli tvrdě vydělat, že vám zadarmo nikdo nic nedá. To sice ano, ale schopnost vydělat je důsledkem oblastí, které máte, a které jste si nejen nekoupili, ale dokonce jejich vyčíslení penězi je problematické a řekl bych i nemravné. Co má na mysli? Třeba zdraví, intelekt, mír, který je k práci nutný atd. Jan Sokol hovoří o tom, že už tím, že se člověk narodil a tyto a mnohé další oblasti má, žije „na dluh“. Náboženský člověk potom dělá to, že hledá, jak tento dluh splatit, komu za mnohé nezasloužené oblasti poděkovat a jak s nimi moudře naložit. Pokud tedy k majetku, který mi byl svěřen, přistupuji jako správce třeba ve smyslu podobenství o hřivnách a nikoli jako vlastník, potom to můj přístup k hmotným oblastem včetně peněz, dává novou perspektivu. Najednou se učím žít pod otázkou: „Opravdu jsem k dostal peníze, abych je takto utratil?“ S penězi navíc úzce souvisí čas. Proto si mohu položit další otázku: „Stojí čas vynaložený na získání určitého obnosu za to?“ Tato otázka zřejmě nebude až tak aktuální u pomáhajících profesí, ale u mnohých dalších ano. Domnívám se, že pokud čas strávený vyděláváním peněz zásadně omezuje moje klíčové vztahy a praktikování mé víry, něco není v pořádku a je třeba podniknout jistou životní revizi.
Jednou z „magických“ vlastností majetku a peněz vůbec, je schopnost suplovat základní potřeby člověka, kterými jsou svoboda, moc a jistota budoucnosti. Když máte peníze, můžete v některých oblastech rozhodovat mezi více možnostmi, v určitých kruzích můžete mít vice vlivu a díky plnému kontu se tolik nemusíte bát budoucnosti. Je jasné, že ani svoboda, ani vliv a ani budoucnost se zcela penězi zajistit nedá, ale přesto, tyto oblasti s penězi souvisí. V okamžiku, kdy se části majetku či peněz zbavujeme tím, že někomu dáváme, nebo konkrétněji, že dáváme potřebnému, saháme si na výše zmiňované tři důležité oblasti. Snad i proto se dávat bojíme a někdy se nám biblický desátek zdá jako špatné sci-fi. Jenže právě dávání ukazuje, jak moc jsme naznačené oblasti skutečně vydali do rukou Pána Boha, který je schopen naplnit „veškerou potřebu naší“. Jak tento verš funguje v realitě se mj. ukáže i na našem dávání.
Na závěr bych se rád vrátil k myšlence, že současná společnost vytváří pocit, že člověk nasycen není a že potřebuje mnohem víc než má a že tedy nikdy nemůže být spokojený. Pravda je, že člověk nikdy nemůže mít dost. Může si ale říci dost. Pokud to nemá být jen jakési póza, jen tvrzení vycházející pocitu viny, potom je třeba, aby ono „říci si dost“ vycházelo z jistoty, že skutečně mám dost. Měřeno majetkem, je tento cíl neuskutečnitelný. Proto ono dost musíme změřit něčím jiným. Konkrétně zjištěním, že skutečné štěstí je v jistotě, která plyne z toho, že jsem v dobrých rukou svého nebeského Otce. Potom mohu mít peníze, majetek, ale toto se nestává syslem ani cílem. Řečeno současným žargonem „ono mi to nediktuje“.