Zeptejte se deseti středoškoláků, v jaké zemi by chtěli po ukončení studia pokračovat ve vysokoškolských studiích a většina z nich odpoví: V Americe. Možná se mýlím, nicméně pokud dotázaný středoškolák skutečně chce ve svém oboru něco dokázat, cesta přes Ameriku je zcela logickým (tím neříkám, že jediným) krokem.
Proč tomu tak je, možná pochopíme z textu F. Zakarii (Fareed R. Zakaria je americký spisovatel a žurnalista indického původu. Vystudoval universitu v Yale. Poté přestoupil na Harvard, kde mu byl udělen doktorát z mezinárodních vztahů. Dlouhou dobu působil v magazínu Newsweek, v srpnu 2010 ohlásil přechod ke konkurečnímu časopisu Time. Na stanici CNN uvádí talk show Fareed Zakaria GPS, v níž se zabývá převážně mezinárodní politikou).: „Existují dvě celosvětová hodnocení universit. Podle jednoho, čistě kvantitativního rozboru, provedeného čínskými badateli, se z deseti špičkových universit na světě nachází osm v USA. Podle jiné studie, za níž stojí londýnský Times Higher Educational Suplement, hodnotící více kvalitu, je v první desítce sedm amerických universit. V první dvacítce se nachází sedmnáct resp. jedenáct amerických universit, v první padesátce jich je třicet osm, resp. jedenadvacet. Spojené státy s 5% světové populace naprosto dominují vysokému školství, když mají 68% resp. 42% z padesáti nejkvalitnějších universit. Zacharia pokračuje: „USA zůstávají zdaleka nejpřitažlivějším místem pro studenty; podílejí se celosvětově 30% na celkovém počtu zahraničních studentů. O tyto přednosti Amerika hned tak nepřijde – struktura evropských a japonských universit, které většinou řídí státní byrokracie, se totiž pravděpodobně nezmění.“
Zacharia poté uvádí vlastní zkušenost: „Já osobně jsem docházel na základní a střední školu v Bombaji, vynikající ústav s názvem Cathedral and John Connon School Její přístup odrážel metody, popisované jako asijské, které zdůrazňovaly učení se zpaměti a neustálé zkoušení. Vzpomínám si, jak jsem se učil nazpaměť spoustu textů z učebnice, které jsem zopakoval při zkoušce a potom okamžitě zapomněl. Když jsem vstoupil na universitu ve Spojených státech, byl to pro mě jiný svět. Americký systém není tak přísný a je laxní k učení se nazpaměť, rozvíjí však daleko lépe schopnost kritického myšlení. Zatímco vás jiné vzdělávací systémy učí, jak zvládnout test, americký systém vás naučí přemýšlet. Zatímco Spojené státy žasnou nad schopností Asiatů při skládání zkoušek, představitelé asijských zemí jezdí do USA, aby pochopili, jak naučit své žáky přemýšlet. Americký vzdělávací systém klade důraz na řešení problémů, zpochybňování autorit a „heretické myšlení“. Dovoluje lidem dělat chyby a dává jim druhou a třetí šanci.“ (Zakaria F., Postamerický svět, Academia 2005)
Osobně jsem měl možnost být pod vlivem jak anglosaského vzdělávacího sytému, který je postavený především na práci s informacemi, tak klasického systému evropského, který klade větší důraz na memorování. Obojí bylo na vysoké škole a obojí v humanitních oborech (tedy nedokážu z osobní zkušenosti posoudit, jak je to na technických školách). To, co píše Zakaria, je i moje osobní zkušenost.
Jako učitel jsem poznal, že nechat studenty něco memorovat je mnohem pohodlnější. Proč? Protože je snadnější posuzovat to, co jsem řekl na přednášce nebo co je ve skriptech, než číst a posuzovat eseje nebo propracovávat otázky při ústní zkoušce tak, abych zjistil, zda studenti tématu rozumí. Když v roce 2011 NERV podával zprávu o stavu českého školství, potom nepřímo došel k podobným postřehům jako Zakaria: „Obsah výuky a způsob vyučování jsou zastaralé a před kritickým, kreativním a analytickým myšlením jsou na všech stupních českých škol stále preferovány encyklopedické znalosti. Jak zřejmě vědí děti už od základní školy - český vzdělávací systém je rigidní a nezvládá se přizpůsobovat měnícímu se světu.“ (Finanční noviny, 22. 4. 2011)
V tomto článku ale nechci psát jen o školství, navíc už vůbec nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako kritika učitelů, jejichž práce si nesmírně vážím. Dále vím, že je mnoho učitelů, kteří usilují o změny a kteří si jsou výše popsaného dobře vědomi. Zároveň ale byrokratický systém, v kterém se pohybují, jde mnohokrát proti nim.
Rád bych se na popisovaný problém podíval ještě z pohledu církve. Jeden ze silných vlivů, který více či méně církve v Čechách (alespoň evangelikálního typu) formoval a formuje, je vliv křesťanů z Ameriky. Do našeho jazyka byla přeložena řada knih z americké provenience, v ČR působí či působilo relativně mnoho amerických misionářů (určitě více, než z jiných zemí), každé prázdniny proběhne desítek „English kempů“, mnoho kazatelů absolvovalo studijní pobyty buď přímo v USA, nebo v Evropě, kde byli hlavní vyučující Američané. Řada sborů čerpá nebo čerpala inspiraci z Ricka Warrena a jeho knihy Cílevědomá církev, z Willow Creek nebo z tzv. „Přirozeného růstu církve“ od Ch. Schwarze. Nejúspěšnější křesťanská mládežnická organizace v Čechách je KAM, která má kořeny v USA, současná snaha některých denominací o zakládání nových sborů bere v mnohém inspiraci v… Americe. Mnohé misijní projekty v Čechách se pohnuly kupředu díky finanční podpoře z USA. Mohl bych pokračovat, ale zřejmě to nemá smysl. Především mladá generace v církvi bere inspiraci v Americe a to v hudbě, teologii, ve způsobu práce s mládeží atd. Když se dívám na 20 let své práce s mládeží, potom nejúspěšnější služba byla služba s mládeží a v organizaci Atleti v Akci. Jenže… celocírkevní práce se posunula vpřed díky konkurenci KAMU-u a do velké míry i díky nápadům, které jsme převzali z Ameriky, a modifikovali na naše prostředí (což bylo velmi důležité). Atleti v Akci by nevznikly, kdyby nepřišla inspirace od amerických Athletes in Action. Tím vůbec nechci tvrdit, že bez Amerických křesťanů bychom nic nevytvořili. Zároveň by ale bylo nespravedlivé, kdybychom nepřiznali, že jsme se díky jejich vlivu v mnohém posunuli.
Mnozí tyto trendy kritizují, obávají se určité „americké mělkosti“, někteří dokonce vytvořili konspirační teorie o tom, že KAM chce ovládnout českou církev, některé sbory či mládeže se programově vlivům z Ameriky uzavírají, jenže především mládež (a tedy budoucnost církve) se bude nadále inspirovat především u křesťanských amerických kapel, bude číst (i) americké křesťanské autory, bude chtít studovat v Americe, bude pořádat English campy, které povedou američtí lektoři. Zároveň mnozí z těch, kteří se nad americkým křesťanstvím ušklíbají, nepřináší alternativu v podobě fungujících modelů, jak má vypadat církev. Je popisovaná skutečnost daná tím, jak tvrdí někteří škarohlídi, že Amerika (včetně křesťanství) je dekadentní a že to co na ní přitahuje, je právě její dekadence a zjednodušování? Když se dívám na svoji práci v církvi a ve sboru, potom sice „nežeru Ameriku i s chlupy“, ale mnohou inspiraci od amerických křesťanů beru. Nemyslím si, že bych byl nějaký primitiv, který není schopný číst nic jiného než komiks či pár zjednodušených knížek. Přesto mě Amerika v mnohém inspiruje (a v mnohém odrazuje – o tom ale psát nechci).
V čem konkrétně? Když jsem citoval Zakariu a jeho postřehy ohledně amerického školství, potom jedním z klíčů k úspěchu je zmiňovaný důraz na samostatné myšlení, na možnost dělat chyby s tím, že je možnost dalšího pokusu. Jinými slovy pokud chcete vybudovat něco kvalitního, musíte mít možnost chybovat, kdy chybou se myslí, že to či ono zkusíte, nejen nad tím přemýšlíte. V Americe uvidíte (i v církvi), řadu kýčovitých a nekvalitních věcí, jenže nikdo se vám za to nesměje. Stejné platí i mimo církev. Ráno lze vidět tlusté dámy v elasťákách, které provozují „jogging“ a nikdo se jim nesměje, ani se za nimi neohlíží. Ve škole potom můžete napsat nebo nahlas vyslovit neprostý nesmysl a většinou nenásleduje ponižující smích. Když ve sboru není nikdo, kdo by doprovázel, tak si sbor koupí chvály na DVD i s obrázky pro zpětnou projekci a kongregace se nechá doprovázet reprodukovaně. Je to lehce kýčové (tedy z mého pohledu), ale nikdo se neposmívá, navíc se jedná o lepší variantu, než bez doprovodu či s šíleným doprovodem několika prsty na klavír. Celý systém je totiž do velké míry postavený na hesle „neboj se a zkus to“. Po zkušenostech s desítkami Američanů potom vidím, že v takovémto prostředí rostou lidé, kteří mají sebevědomí... protože se nebojí a zkouší. Někdy mají sebevědomí až příliš, ale stále mi to přijde lepší, než druhý extrém, který vnímám u nás – zakomplexovanost. Domnívám se, že v Českém prostředí (včetně církve) i díky školskému systému prostor pro zkoušení a chyby často chybí. Výsledkem je průměr a opět jen průměr. Žijeme v prostředí, kde mnohem více platí, „raději nic nového nezkoušej“. Buď proto, že jsi moc mladý, nebo starý, nebo nezkušený, nebo nevzdělaný, nebo proto, že bys svými schopnostmi ohrozil či zpochybnil zaběhané struktury nebo... důvody se najdou vždy. V konečném důsledku jsme v církvi většinou svědky unifikovaných bohoslužeb, myšlenek, hudby, článků, časopisů atd. Ona unifikace by se dala shrnout do slov „jinými slovy stále to samé“.
Druhý rozdíl vychází z toho, že národ, církev i každé hnutí je taženo dopředu svými elitami. Mnozí upozorňují na to, že průměrný Američan toho ve srovnání s Čechem ví méně. Skutečně tomu tak zřejmě je. Jenže národ, hnutí či identitu skupiny neformuje její střed (tedy střední třída), ale elity. Amerika - včetně školství je postavena na tom, aby se nejlepší mohli prosadit. Proto do Ameriky jezdí studovat tolik nadaných lidí z celého světa. Vědí, že zde nenajdou ideální systém, zároveň ale systém, který vytvoří lepší prostředí k tomu, abych se prosadil a to především díky svým schopnostem. Uvedu příklad – pokud jste zkoušeni z encyklopedických znalostí, potom rozhoduje nejen jak dobře memorujete, ale i jak dobře používáte taháky či opisujete (což je na českých školách velký problém). Pokud řešíte nějaký zapeklitý problém, při kterém musíte pracovat s literaturou či dělat výzkum, tahák vám nepomůže. Důvodem není vaše poctivost, ale nastavený systém. Američané jsou někdy až posedlí bodováním, soutěžením a srovnáváním. Snad je to i proto, že mají v sobě zabudovaný jakýsi reflex hrdiny, který to díky sebezapření a tvrdé práci někam dopracuje (viz. americké filmy, nebo tzv. american dream, tedy někdo, kdo se vypracuje díky svým schopnostem). Na jednu stranu toto v sobě nese jistá nebezpečí, na stranu druhou ale tento systém vytváří pocit, že tvrdá práce a snaha má smysl a že cesta na vrchol je otevřená když už ne pro každého, tak alespoň pro většinu (myšleno v tom smyslu, že většina má možnost se o cestu na vrchol pokusit). Zároveň že k vrcholu není klíčový vlivný známý, úplatek nebo náhodně vylosovaná dobrá otázka, ale tvrdá práce. Jak toto souvisí s elitami?
Jednak v tom, že američtí evangelikálové mají své elity vzdělané na nejlepších amerických (a tedy světových) universitách. Zároveň ale i v tom, že se jejich elity jednoznačně hlásí k evangelikalismu (tedy Bibli jako měřítku víry a života, ke konverzi jako zásadní křesťanské zkušenosti, k posvěcenému životu jako součásti křesťanského života a k nutnosti života uprostřed církve). Jak již bylo řečeno, s elitami se potom identifikují „běžní věřící“, elity jim dávají pocit „když se za svoji víru nestydí on, nemusím se za ni stydět ani já“. Netvrdím, že v naší zemi v rámci evangelikalismu elity nemáme, nicméně ve srovnání s Amerikou jsme někde zcela jinde (tedy pozadu). Další důležitá věc je, že pokud v Americe v něčem vynikáte, potom vám to zřejmě ne každý přeje, ale nejste tolik vnímán jako potencionální nebezpečí. V našem negativistickém prostředí je vynikat poměrně nebezpečné a úspěch často neodpouští.
Jedním z důvodů, proč Američané kladou ve svém vzdělávacím systému důraz na analytické myšlení a na kreativitu, je i díky filozofii, která v Americe dominuje – na pragmatismu. Američané očekávají od vzdělání především to, že je připraví do života – tedy že jim přinese především praktický užitek. Toto je pro ně mnohokrát důležitější než titul. Konkrétně – raději obdržet informace, které mi pomohou být zedník, který se díky schopnostem, které získal ve škole, uživí, než získat titul, který mi ale složí spíše jako ozdoba na vizitce. V církvi tato filozofie znamená, že budeme hledat především to, co funguje a to co nefunguje nebo se neosvědčilo, opustíme. Jsem si vědom nebezpečí tohoto přístupu, jenže se obávám, že mnohé české církve a sbory jsou v opačném extrému. Nachází se v situaci, kdy vymírají, kdy dlouhodobě nepřicházejí noví lidé, a kdy některé církve či sbory existují do velké míry díky státní podpoře. Proto si mohou mnohé církve dovolit přepych v podobě kněží (kazatelů), kteří káží prázdným lavicím a až tak moc je to neznepokojuje, protože plat stejně přijde. Americké evangelikální církve i misijní organizace pracující v USA se neustále pokouší hledat jak přizpůsobit svoji prezentaci evangelia lidem nevěřícím. Působí na ně jako strašák to, co NERV tvrdí o našem školství a co platí o mnohých sborech a církvích v ČR: „Český vzdělávací systém (my bychom mohli dodat mnohá církev) je rigidní a nezvládá se přizpůsobovat měnícímu se světu.“ Někdo by namítl, že se jako křesťané světu přizpůsobovat nemáme. To je sice pravda, ale výrok platí o pravdě evangelia, ne o tom, jak tuto pravdu prezentujeme. Zde se přizpůsobovat máme. Proto zřejmě bude pro Američany nepochopitelné, že na některých školách, které mají lidi připravit na službu ve sboru (tedy službu kazatele), je tolik předmětů, které s reálnou prací s lidmi mají jen málo společného. Důvodem jejich údivu je mj. i jiný školský systém, kterým prošli.
Na závěr si dovolím ještě jeden postřeh, kterým je Americký individualismus. V Americe vám většinou nikdo nemluví do toho, zda s dětmi děláte domácí školu, jedete na rok na dovolenou do Evropy, jste popelář, v 70-ti se rozhodnete studovat universitu, zda chodíte v létě v kožichu, zda máte nadváhu atd. Nevím, jestli je to proto, že jste svému okolí lhostejný, nebo zda si lidé více hledí svého, nebo zda prostě jsou naučeni respektovat jinakost a nejen respektovat – ale především se jí nebát. Možná je to ale ještě z jiných důvodů. Prostě můžete být sami sebou a sousedé, popř. „bratři a sestry v Kristu“, vám nejen do věcí nemluví (pokud je o to nepožádáte), ale kulturně to ani není vhodné. Stejné potom platí o církvích a sborech. Proto je Americké křesťanství plné kontrastů – od Emerging Churches, které kladou důraz na zcela neformální komunity, přes Willow Creek, kde máte pocit, že jste v kině, po „Parking Church“ – tedy sbory, které se „schází“ ve svých autech na parkovištích a poslouchají kázání z kabiny auta. Mezi tímto potom existují stovky odstínů toho, co může znamenat církev a jaké jsou její formy. Stejné platí o církevní hudbě, časopisech a různých formách služby. Prostě je zde prostor pro různost a to jak v kontextu jednotlivce, tak sboru či denominace. Něco podobného, žel, v našem církevním prostředí většinou chybí.
Jak jsem v úvodu psal, Amerika (včetně amerického křesťanství) má mnoho věcí, které se mi nelíbí a o kterých si myslím, že jsou objektivně špatné a které by určitě byli inspirací k dalšímu článku. Zároveň je zde i mnoho věcí, z kterých se lze učit. Jenže abych se mohl (nebo abychom se mohli) něčemu přiučit, musíme mít dostatek pokory, abychom si přiznali, nejen že potřebujeme inspiraci, ale abychom konkrétně řekli, že někde máme problém. A možná zde je někde či někdy…problém.
Ve sboru kde působím, i v celocírkevní práci, i ve své vlastní rodině jsem se rozhodl jít cestou „neboj se a zkus to“. Tato cesta přinesla a asi i přinese strašně moc chyb, ale stejně po ní půjdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat