Pointa tohoto podobenství je docela jednoduchá – Bůh je vinný kmen a my jsme ratolesti. Když zůstáváme při kmeni, poneseme ovoce. Pokud ne, uschneme a budeme hozeni na oheň. Je otázkou, co znamená být vyhozen na oheň, nicméně je jisté, že křesťan je povolán v nějaké formě nést ovoce. Pokud je smyslem ovoce občerstvit druhé, přinést lidem posilu a občerstvení, potom podobné se očekává od nás – křesťanů. Normální je tedy ovoce nést, nenormální být křesťanem bez ovoce, tedy jen nějak vegetovat a přežívat. Toto vše zní poměrně jasně. Poněkud podivně ale zní verš 10: „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“. Znamená to, že Boží láska je podmíněna tím, že zachováváme přikázání? Není to návrat k desateru, k Mojžíšovi? Pokud to vztáhneme na výchovu, potom bychom zřejmě neřekli svým dětem, budeš-li zachovávat moje příkazy, budu tě mít rád. Navíc stále dokola slyšíme slova o nepodmíněné Boží lásce a teď najednou takovýto divný verš. Možná by někdo namítl, že vytrhávám verš z kontextu, ale není tomu tak. Skutečně zde čteme provázanost naší poslušnosti a Boží lásky a ani kontext na tom nic nemění. Jak se tímto podivným propojením vypořádat?
Asi jsme mnohokrát slyšeli, že milost je nezasloužená, že už starozákonní člověk byl spasen milostí skrze víru. Jakkoli je člověk spasen pouhou milostí, existuje zde určité nebezpečí plynoucí z nesprávného chápání tohoto pojetí. Pokud je něco zadarmo, potom si toho člověk neváží. Zde pochopitelně namítnete, že milost až tak zadarmo není, protože za ní byl ukřižován Kristus. To je pravda, ale ukřižován byl Kristus, ne já.
Čím se tedy milost stává pro mne drahou? Tím, že si v jakémsi emotivním vypětí „uvědomím“, že Kristus za mne trpěl? Sám jsem někdy dával výzvy typu „uvědomte si, jak to Krista bolelo“, „uvědomte si, že to byl Bůh na kříži“, „uvědomte si…“. Občas jsem četl nebo dokonce viděl v kině hrůzy křižování (abych si to lépe uvědomil) a pochopitelně mi z toho bylo na nic. Nicméně ono uvědomění mne zas až tak moc nestálo – mimo nedobrého pocitu v oblasti žaludku, který se ale nakonec dal vydržet.
Asi většina křesťanů si je schopna „uvědomit“, že za ně Kristus zemřel, že ho to bolelo, někdo u onoho „uvědomování“ prožije trochu nepříjemné mrazení, někoho to vede k více či méně hluboké vděčnosti, někdo neprožije nic…Není to ale trochu málo si něco „uvědomit“? Milost, která nás stojí maximálně si něco „uvědomit“ je vyprázdněný pojem.
Rád bych poukázal na další rozměr milosti, který se možná vlivem jistých křesťanských psychologických důrazů vytrácí. V současné době je moderní hovořit o tom, jak nás negativně poznamenali naši otcové. Určitě tomu tak do jisté míry je. Někteří otcové svoji roli skutečně nezvládli. Jsou ale díky Bohu i tací, kteří svoji roli zvládli. Klíčová myšlenka je často v tom, že jedno ze selhání otců bylo, že dětem nabídli pouze podmínečnou lásku. A asi to tak je. Často mateřská láska je více bezpodmínečná než láska otce. Je ale, do jisté míry podmínečná láska otce špatná? Pochopitelně je, pokud nás přivede do extrému typu „budu tě mít rád POUZE pokud něčeho dosáhneš”. Jenže - když jsme u náročnosti, potom si vzpomeňte na svoje učitele, trenéry, vychovatele…Nevzpomínáte více na ty, kteří vás díky svým nárokům někam posunuly? Asi na všech školách kolují zkazky o profesorech, kteří nic nedali zadarmo.
Možná se nám zde poodkrývá další rozměr drahé milosti – nazvěme jej mužským princip lásky. Tedy láska, která něco vyžaduje. Vyžaduje ne proto, abych si ji zasloužil, ale proto, že je drahá.
Kdosi řekl, že Bůh nás miluje jak levou, tak pravou rukou: totálními požadavky (přikázáními) a současně čistou, nezaslouženou milostí. Bůh od nás něco očekává a pokud nic nepřijde, znamená to, že dar nebyl vůbec přijat. Přece i my, přes to že děti milujeme nepodmíněně, tak od nich něco očekáváme.
Prosím abyste mi rozuměli – nemám na mysli farizejskou „zbožnost“, která nakládá na lidi břemena lidských výmyslů. Mám na mysli nároky, které od Boha přichází v okamžiku, kdy přijímáme jeho milost a lásku.
Sám Bůh ve svém slově hovoří o tom, že existují důkazy, že ho milujeme. Přinejmenším je to láska k druhým a zachovávání přikázání. Je to v příkrém rozporu s křesťanskými aforismy typu „není třeba snášet důkaz lásky – jediným důkazem lásky, je láska“.
Uvědomuji si, kolik neštěstí v dějinách církve se díky nesprávnému pochopení a aplikování milosti nadělalo. Jedním extrémem se stalo zákonictví, druhým bezbřehost. Obojí přístup potom vychovával nedospělé věřící. Jedni se poměřovali dobrými skutky, druzí nenahmatatelnými pocity. Nicméně jenom proto, že se něco nepovedlo, není třeba pomíjet „mužský princip“ Boží lásky a milosti, který něco vyžaduje.
Hovoříme-li o Boží milosti, můžeme si ji nejen „uvědomovat“. Můžeme i přemýšlet nad tím, zda nám ona milost je drahá. Poznáme to snadno – promítala se a promítá se v našich skutcích? (J 15) Vidíme to nejen my, ale i lidé kolem nás? Máme odvahu naznačený rozměr milosti připomínat sobě i druhým? Pokud zjistíme, že něco není v pořádku, potom tou nejlepší cestou je nejen „více si uvědomit“ jak to se mnou vypadá. Cesta je… něco změnit.
Podle textu v J 15 cesta změny nevede ani skrze emocionální vypětí „víceuvědomění si“, ani skrze zatnutí zubů a cesty na výkon. Ona cesta vede skrze přimknutí se ke kmeni. Od něj jaksi automaticky přijde míza – tedy ovoce v podobě dobrých skutků a konkrétních změn ve vlastních životech.
Žádné komentáře:
Okomentovat