Film Amadeus, strach z milosti a z „nespravedlivého“ Boha

Jeden z nejsilnějších filmů, které jsem kdy viděl, je film Amadeus. Podívejme se na jeden zajímavý moment v uvedeném filmu.
V jedné pasáži přichází Mozartův největší oponent Salieri k Mozartově ženě Constanzi a prosí ji, aby mu (v manželově nepřítomnosti) ukázala Mozartovy partitury.
Zde je jejich rozhovor :

Salieri: To jsou originální partitury?

Constanze: Ano pane, Wolfgang nedělá kopie…

S (velmi udiveně): Toto jsou originály?

C: Ano

S (vnitřní monolog při prohlížení partitur): Úžasné… to bylo prostě neuvěřitelné. Byly to první a jediné koncepty. Nikde ani jediný škrt. Prostě jen přepisoval hudbu, kterou měl už hotovou… v hlavě! Stránku za stránkou, jako by mu to někdo diktoval. A hudbu tak hotovou, jak většina hudby nikdy hotová není. Přehoďte notu a ono to ztratí na významu. Přehoďte frázi a celá struktura se zhroutí. Bylo mi jasné, že to, co jsem slyšel v arcibiskupově paláci, nebyla žádná náhoda. Opět to byl opravdový Boží hlas. Skrz mřížky těch pečlivě napsaných not jsem vyjeveně civěl na Absolutní krásu. (noty padají Salierimu z rukou)

C: Není to dobré?

S: Je to… zázračné.

C: Ano… je na svoji práci hodně hrdý. Takže nám pomůžete?

Po této sekvenci následuje střih, kdy Salieri sedí sám a vede dialog s Bohem.

Salieriho vnitřní monolog s Bohem:

„Od nynějška jsme nepřátelé, ty a já! Protože sis za svůj nástroj vybral toho nafoukaného, chlípného, oplzlého, dětinského kluka… a mně jsi dal jen schopnost rozpoznat vtělení. Jsi nespravedlivý… nečestný… bezcitný! Budu ti stát v cestě. To přísahám. Jak jen budu moci, budu tady na zemi tvému stvoření škodit a klást mu do cesty překážky. Zničím tvé vtělení.” Nakonec Salieri bere krucifix a hází ho do ohně...
Celý svůj život přesně v dikci uvedeného monologu (alespoň dle filmového zpracování) potom Salieri zasvěcuje snaze Mozarta zničit. Salieri totiž viděl v Mozartově dokonalosti Boží záblesk. Zničit Mozarta pro Salieriho znamenalo zničit Boha, s kterým se Salieri rozešel.
Abychom pochopli důvod Salieriho vzteku, musíme se vrátit na začátek filmu, kde Salieri ještě jako chlapec prosí Boha, aby se mohl stát jeho nástrojem a aby mu za to Bůh dal nesmrtelnost v hudbě, kterou bude skládat. Na oplátku za to Salieri Bohu slibuje, že bude mravný, pilný, čestný... Přes Salieriho snahu a slib, který Bohu dal, jeho hudba zůstane v porovnání s hudbou Mozartovou jen průměrnou. Pro Salieriho je velmi těžké pochopit, že Mozart, který podle něj žije tak lehkomyslně, je nadpřirozeně obdarován Bohem, a Salieri, který se tolik snaží, zůstane se svojí hudbou vždy až druhý.
Pokud uvažujeme čistě logicky, podle zákona „má dáti – dal”, potom musíme se Salierim souhlasit. Proč Bůh obdaroval Mozarta, který žil nevázaným životem? Proč Bůh obdarovává lidi, kteří si to nezaslouží? V tom přece není žádná logika a spravedlnost! Pokud známe Mozartův život, potom vidíme, že to tak jednoduché nebylo a že Mozart už od pěti let jezdil po evropských dvorech a předváděl svoje umění. Tedy od dětství dřel, přesto je jisté, že měl nadpřirozený talent, určitě mnohem větší než Salieri (a asi většina z vás, kteří tyto řádky čtete).
V souvislosti s otázkou, proč Bůh někomu něco dá a někomu ne, mě napadají slova Henriho Nouwena, který komentuje podobenství o marnotratném synu (L 15), konkrétně vztek staršího, slušného syna, který zůstal doma: „Ve slovech staršího syna (a musíme dodat i Salieriho) je nářek, který vychází ze srdce, které cítí, že nikdy nedostalo to, co si zaloužilo. Je to nářek, který tvoří kolébku lidské zášti. Tolik jsem se snažil, tak dlouho jsem pracoval, tolik jsem toho udělal, a přece jsem nedostal to, co jiní dostali tak snadno. Proč mi lidé neděkují, proč mne lidé nezvou, nehrají si se mnou, nemají ke mně úctu, zatímco se tolik točí kolem lidí, kteří život přijímají tak lehce a samozřejmě?”
Můžeme jít dál a položit si další otázku: Proč Bůh obdaroval třeba Šalomouna na základě jedné jeho moudré odpovědi, když nakonec Šalomoun promarnil svoje bohatství a proč dal třeba Saulovi v porovnání se Šalomounem tak tvrdé výchozí podmínky? Možná, že i někteří z vás máte mnohem tvrdší život než jiní a nebo naopak... máte štěstí (nebo spíše Boží milost???), že vaše rodina byla harmonická, že máte dobré zdraví atd.
Jak u Mozarta tak u Šalomouna i jiných vidíme jeden princip - Bůh obdarovává lidi, kteří si to nezaslouží. Zároveň neobdarovává lidi, protože si to zaslouží. Jsi zdravý, chytrý, nadaný... potom to skutečně není proto, že si to zasloužíš a že Bohu prostě nezbylo nic jiného, než tě za tvoje vlastnosti ohodnotit. Pokud trpíš pocitem, že je k tobě život nespravedlivý, potom to není proto, že se ti Bůh mstí.
Prostě je to tak, že Bůh dává každému jinak. Někomu více, někomu méně. Z lidského pohledu v tom zřejmě logiku nenajdeme. Jeden můj syn měl v prvních pěti letech života pět operací s celkovou narkózou, druhý ani jednu. Je to spravedlivé?
Pochopil jsem, že ptát se spravedlnost v souvislosti s milostí není správná cesta. Správně položená otázka zní: co s tím, co mi Bůh dal, mám dělat? Mozartovi nakonec jeho obdarování nepomohlo a přes fantastické dílo, které vytvořil, svůj život v mnoha ohledech promarnil. Stejně tak staršímu synovi nepomohlo, že žil v blízkosti otce. Víme o něm jen, že byl plný zášti a vzteku. Stejně tak Šalomounova nevázanost dává rozhodující podnět k rozdělení království. Všichni tři dostali dar, ale ani jeden z nich se svým darem nejednal jako s darem.
Když přemýšlím nad podstatou křesťanství, potom mě napadají tři slova: život jako dar. Tedy život je něco nezaslouženého a nesamozřejmého. Pokud jsme neztratili soudnost, potom zajisté vidíme desítky oblastí, které jsme si nezasloužili, které jsme si dokonce ani nekoupili a přesto je máme. Přesně zde se dostáváme k výsostné kategorii křesťanství, kdy to, co mění život, není lepší poučení nebo hlubší poznání, ale odpuštění a s ním související milost a vděčnost.
Přiznám se, že jsem viděl hodně zatrpklých a smutných lidí. Lidí s pocitem, že se jim nedostalo, co by si zasloužili. Snad někdy měli i pravdu, na druhou stranu zapomněli, v čem byli obdarováni a soustředili se na to, co neměli. Stejně jako Salieri. Proto byli zatrpklí, smutní a v konečném důsledku v jejich životě převládl strach z Boha. Proč strach? Protože vnímali Boha jako toho, kdo je nespravedlivý nebo dokonce mstivý.
Jak jsem již psal na začátku této kapitoly, Salieri nakonec hodí krucifix s ukřižovaným do ohně se slovy „od teď jsme nepřátelé”. Od té doby mnoho lidí udělalo – i když třeba jen obrazně, to samé. Celý život s Bohem válčili, protože nikdy nedokázali přijmout paradox milosti. Skandál, že Bůh někomu dal více a někomu méně. A přesto dal každému dost k tomu, aby mohl vyznat – život je dar...