Asi každý jste se setkali s návodem typu „jak zapůsobit na druhé“. Pokud např. člověk prochází přijímacím pohovorem, mohou se mu tyto návody hodit. V jistých oborech se vítá, pokud jste náležitě asertivní (případně vlezlí). Hovoříme o „komunikačních strategiích“, kdy podstatnou částí těchto strategií je schopnost přesvědčit druhého o názoru, případně výrobku, který prezentuji. Pokud se chcete stát kazatelem v CB, potom při vstupním pohovoru (rozhovor v Radě a Studijním odboru) se nemusíte tolik trápit otázkou, „jak zapůsobit na druhé“, nicméně jakmile se stanete kazatelem, očekává se od vás, že budete druhé vést a mj. i odpovídat na jejich otázky. Občas můžete přiznat, že nevíte, nicméně neměli byste to s tímto tvrzením přehánět.
Pokud dlouhodobě pochybujete o Boží existenci, o tom, zda má smysl pokračovat ve svém manželství, o smyslu života, pokud dlouhodobě postrádáte v životě naději, máte na tyto a podobné pochybnosti pochopitelně plné právo, ale je otázkou, zda máte nadále konat úřad duchovního. Jenže tlak na „vědět a být si jistý“ neprovází pouze tzv. duchovní (faráře, kazatele, kněze). I v jiných oborech lidské činnosti se od lidí vyžaduje určitý stupeň jistoty. Ideální je, když se jedná o jistotu skutečnou, někdy ale lidé jistotu musí hrát. Pokud budete v byznyse působit nejistě, konkurence vás sežere. Představte si reklamu typu „78% zákazníků je s naším výrobkem spokojeno, ale přiznáváme, že 22% spokojeno není. Musíme na sobě ještě zapracovat. Dejte nám ještě rok, abychom se mohli polepšit.“ Představte si soukromého doktora, který se přizná pacientovi, že je z 90% úspěšný, ale… Pokud podnikáte a jste na volné noze, potom musíte vytvářet dojem, že si jste ve svém oboru velmi jistý. Pokud chcete učit třeba dějepis, potom byste zřejmě neměli při přijímacím pohovoru přiznávat, že v 17. a 18. století si přece jen nejste tak jistí. Pokud jste rodič, potom do určitého věku je velmi nevýchovné, pokud na svoje děti přenášíte pochybnosti, které si v sobě nesete. Svěřovat se svému desetiletému dítěti s právě prožívanou krizí středního věku nebo manželskými problémy je hloupost, nikoli upřímnost.
Když se podíváte na spektrum naší politiky, potom dříve či později zjistíte, že na mnohých postech jsou lidé nekompetentní. Jenže tito mají své image makery díky nimž vypadají na plakátech náležitě sebevědomě a tedy i přesvědčivě. Protože vypadají přesvědčivě, jsou voleni i když v minulosti prokázali, že kompetentní nejsou. Jenže volby jak známo nejsou především
střetem idejí, ale reklamních agentur a image makerů, vytvářejících v lidech pocit jistoty.
Zvláštní na naší době je charakteristické, že přes důraz abychom vypadali jistě, si především díky informačním technologiím, jsme někdy velmi nejistí. Vzpomeňme si na nedávnou hysterii kolem ptačí chřipky. Nevím, nakolik se jednalo o tah farmaceutických firem a nakolik se jednalo o skutečnost. Jisté je, že nervozita se rozšířila díky rychlé komunikaci daného problému. Jiný příklad, který lze uvést, je brutální vražda Aničky. Jakkoli se jednalo o strašlivou tragédii, nežijeme v zemi, kde denně mizí a jsou vražděny desítky dětí. Několik dní po vraždě Aničky však člověk tento pocit měl. Mnozí rodiče najednou měli pocit, že je velmi nejisté pouštět děti samotné do školy. Jinými slovy – i díky médiím žijeme v době nejistoty, zároveň se očekává, že budeme působit velmi jistě (slovy předvolebního sloganu ODS z minulých let, víme-chceme-dokážeme).
Uvedenými příklady jsem chtěl ukázat, že společnost kolem nás přímo či nepřímo vyžaduje, abychom byly náležitě sebevědomí, sebejistí a abychom tak i vypadali navenek. Slabost, nejistota, nízké sebevědomí se prostě nenosí. Jenže ne vždy je to, co se prezentuje navenek, skutečností. Pod skvěle upraveným vzhledem, dobrou formulační schopností, hezkou přednáškou, dobrou manažerskou strategií se může skrývat někdo jiný. Někdo, kdo si není vždy až tak jistý sám sebou, kdo si od svojí nejistoty někdy ulevuje způsoby, za které se v posledku stydí, kdo se bojí, že jednou někdo zjistí, jak to se mnou skutečně je. Jakoby paradox života byl mj. o schopnosti zamaskovat určité nejistoty, které v sobě nosím.
Jenže co s tím? Mám dávat najevo svoje pochybnosti? Nebo mám přistoupit na pomyslnou hru na schovávanou, kterou hraje většina společnosti kolem mne? Odpověď zřejmě nebude v objevení další strategie typu, jak lépe působit na druhé. Na to v naší zemi existuje dostatek dobře placených odborníků, někdy i šarlatánů. Zásadní boj v této oblasti se odehrává uvnitř naší osobnosti, v odpovědi odkud čerpám pocit jistoty. Mohu se sice naučit jistou komunikační strategii, mohu být asertivnější, mohu budit respekt obratem své firmy, postavením v té či oné instituci, ale nic z toho mi v konečném důsledku nepomůže najít skutečnou jistou. Moc dobře totiž vím, že o všechno výše popsané se dá hodně rychle přijít nebo že vždy existují lidé, kteří mě prokouknou a zjistí, že to či ono nevím, lidé, kteří budou komunikačně vyzrálejší, kteří zjistí, že přestávám stíhat atd. Jinými slovy, vždy se najde někdo, kdo nahlédne pod moji personu – tedy společensky přijatelnou masku, na které stavím svoji jistotu.
Domnívám se, že nalezení jistoty musí pocházet z jiného zdroje, než jsou moje schopnosti, společenská prestiž či majetek. Je oním zdrojem jistoty Bůh? Pro křesťana – alespoň teoreticky ano, ale co to znamená?
Jak z popisovaného snad plyne, jistoty není možné docílit minimalizováním všech možných rizik. Svět kolem nás je příliš nejistý, než abychom se v něm mohli cítit jistě, navíc minimalizovat můžeme pouze rizika některá. Křesťanství přichází s tím, že jistota jde ruku v ruce s důvěrou v Hospodina. Toto tvrzení zní jasně a jednoduše, jenže co konkrétně znamená? Jedna z vlastností, kterou nemáme rádi, je spolehnout se na někoho jiného - včetně Boha. Pochopitelně, v jistých situacích, kdy nám nic jiného nezbývá, se spoléháme, ale pokud nám neteče do bot, jen neradi se někomu popř. něčemu dáváme svým spolehnutím všanc. Možná, že v tomto bodě se dostáváme k určitému klíčovému bodu křesťanství. Tím je důvěra. Jak se vlastně důvěra rodí? Mám za to, že především skrze spojení informace a zkušenosti. Pokud popisované vztáhneme na křesťanství, potom abych důvěřoval Bohu, potřebuji o něm mít informace a mít s ním zkušenosti. Pokud popisované vztahujeme na křesťanství, potom mnoho křesťanů má informace o Bohu velmi kusé a slabé. Důvodů je zřejmě mnoho, ten nejjednodušší a nejpřímočařejší je, že nemáme resp. nechceme mít čas. Vím, že množství informací nemusí souviset s hlubším poznáním Boha, zároveň pokud o Bohu slyším nebo čtu jen málo, zřejmě se to na mém poznání a v konečném důsledku i důvěře podepsat musí. Proč? Protože nejsem schopen důvěřovat tomu, o kom (skoro) nic nevím.
Druhá oblast související s důvěrou se týká zkušenosti. Dokud si něco nezkusím, jen těžko se naučím důvěřovat. Možná někdy příliš spekulujeme „co kdyby…“! Bůh nás ale spíše učí heslu „pojď a zkus“. Nejsem schopen popsat jak si zkušenost s Bohem navodit. Asi nejjednodušší způsob je učit se s Bohem komunikovat, dodržovat jeho přikázání a při tom zkoušet, že leccos skutečně funguje, že Bůh dá svoje požehnání, ale až jako odpověď na moje kroky důvěry. Dodržováním přikázání potom nemyslím jakýsi dogmatismus, ale zkušenost rodící se z poslušností. Inspirativní pohled ohledně zkušenosti s Bohem přináší T. Špidlík. Píše o tom, že v určitém stupni poznání Boha končí funkce rozumu a člověk se nachází v tmách. Jenže srdce jej táhne dál. Mystici to vyslovují také těmito slovy: Rozum se zastavil, ale křídla lásky nesou duši do výšky. Letí tmou, ale tma je v jistém slova smyslu jasnější, než světlo rozumu. Normální stav mysli se nazývá řecky statis, ten se teď přesahuje, prožívá ekstasis. Láska je extatickou silou. Špidlík v souvislosti s láskou a duchovním životem píše, že na rozdíl od techniky, která postupuje přes přesně vypracovaný teoretický program, který poté uskutečňuje v praxi, je to v duchovním životě obráceně, protože principem je láska. Ten, kdo lásku nepraktikuje, ji nepochopí ani teoreticky (Špidlík T., Vědy – umění – náboženství). Špidlík jinými slovy popisuje to, co napsal Pascal: „Věci přirozenosti je třeba znát, abychom je milovali, věci Božské je třeba milovat, abychom je poznali.“ (Pascal., B., Myšlenky). V duchovním životě tedy láska a poznání jdou ruku v ruce, láska se stává plamenem poznání. Zároveň kdo miluje, ten i důvěřuje.
Mnohokrát se mě lidé ptali „a jak ta láska k Bohu vypadá? Jak vypadá ona ekstasis? Popiš nám ji“. Moje odpověď zní – nevím. Pokud použiji analogii, potom stejně tak nevím, jak popsat, že mám rád svoji ženu, zvláště když ji nevidím. Prostě vím, že ji mám rád. Kdybych byl umělec, snad by se mi to podařilo vyjádřit řečí symbolů, ale umělec nejsem, proto se mohu omezit na konstatování, že ji mám rád a proto ji důvěřuji. Jinými slovy, jedná se těžko sdělitelnou zkušenost, o které jsem si ale zcela jist. Jedná se o zkušenost lásky. Zároveň o zkušenost, která mi dává pocit jistoty v „toho druhého“ tedy v Boha, který mě přes veškerou moji upachtěnost miluje a kterého se snažím milovat i já. A kdesi zde se rodí jistota, která nepochází ze zdrojů, které nabízí svět kolem mě.
Žádné komentáře:
Okomentovat