14 dubna, 2011

Jak kázat negramotným?

Slovo negramotný označuje člověka, který neumí číst a psát. Pokusme se ale na toto označení podívat ještě trochu jinak. Konkrétně tak, že dotyčný sice číst a psát umí, ale tuto dovednost neprovozuje. Jedná se též o negramotného člověka? Do jisté míry ano. Dotyčný sice něco umí (v tomto případě číst a psát), ale…
Gramotnost jako masový jev není ničím samozřejmým. V naší historii se stává většina národa gramotným až zavedením povinné školní docházky (konec 18. století). Zdá se nám nepředstavitelné, že tak dlouho většina lidí neuměla číst a psát a že tedy tito lidé byli odkázáni pouze na ústní popř. sochařské nebo obrazové sdělení. Dotaženo do reality křesťanství, není to až tak moc dlouho, co křesťané Bibli a duchovní literaturu nečetli… protože byli negramotní.
Asi víte kam mířím – jako by se doba opakovala. Když se někdy křesťanů ptám, co v poslední době četli za inspirativní literaturu nebo zda čtou Bibli, potom slýchávám zápornou odpověď. Důvodem potom není pouze lenost, ale zaneprázdněnost. Není ale výjimkou, že dotyčný křesťan nečte duchovní literaturu jaksi programově – prostě to nepovažuje za důležité. Pokud už čte, potom se jedná o časopisy nebo noviny.
Nechci soudit. Jako kazatel a učitel číst musím. Prostě je to součást mé profese a nevím jak bych na tom se čtením byl, kdybych se živil tím, co jsem původně vystudoval (tedy kdybych byl elektrikář). Jenže kazatel a učitel jsem a mnohokrát mluvím k lidem, kteří prostě nečtou. Nijak jimi neopovrhuji, nemyslím si, že jsou hloupí nebo jednodušší než já. Prostě jen konstatuji realitu a zároveň si uvědomuji, že věřící člověk, který nečte Bibli a duchovní literaturu prostě nemůže mít o věcech, o kterých se třeba v Bibli píše přehled, protože o nich prostě neví, nebo ví, ale jen z doslechu. Potom je v podstatě odkázán celkem nekriticky přijímat nejen informace dobré, ale i nesmysly vydávající se za hluboce duchovní. Takovýto člověk má cosi pochytané z kázání, pokud vyrůstal v církvi, tak na něm zanechala stopu besídka, dorost a mládež (pokud v jeho sboru něco takového bylo), ale to je vše. Navíc jak kázání, tak informace předané v mládí byly zprostředkované (tedy někým „přežvýkané“) a tedy příliš nevedou nebo nevedli k zápasu o osobní postoj či názor.
Občas si kladu otázku, zda tato smutná realita není důvodem toho, že nejeden návštěvník církve si dnes přeje, aby kázání bylo především „krátké a jednoduché“. Prosím aby mi bylo rozuměno – nejsem zastáncem jakéhosi nabubřeného intelektualismu, který se projevuje nesmyslnou složitostí. Zároveň se ale obávám opačného extrému – jistého primitivismu. Jenže co dělat?
Docela rád píšu. V poslední době se mi několikrát stalo, že reakce na mé články byla asi tato: „To nečtu, protože je to moc dlouhý“. Délka je potom cca. dvě A4. Skutečně mi nejde o to, chránit si svoje ego. Jen mě podobné reakce naplňují pocitem zmaru. Kdyby nečetli moje články proto, že jsou nesrozumitelné, sprosté, provokativní, zavádějící… ale protože jsou v rozsahu dva listy A4??? Navíc upřímně řečeno mi nevadí, že nečtou „moje články“. Nečtou totiž žádné „dlouhé články“. Naopak mě několik lidé pochválilo za mé knížky – konkrétně za to, že jsou krátké.
Jak takto smýšlející lidi – křesťany oslovit? Srdceryvnými příběhy? Nebo tím, že na slovo budeme rezignovat, a nahradíme je hudbou? Zařazením vtipů? Určitě příběh, hudba či vtip jsou důležitým kořením jak psaného, tak kázaného slova či přednášky, jenže pokud koření převládne nad chutí jídla, které ochucujeme, dostaví se podvýživa nebo žaludeční problémy plynoucí z překořenění. Podobné je to třeba s kázáním. Může nastat situace, kdy jsme se smáli či plakali od začátku do konce, ale na konci jsme stejní jako na začátku a co víc, vlastně nevíme, co chtěl autor povědět. Ale to nevadí, hlavně když „byla sranda“.
Ve středověku lidé měli ve svých chrámech určitou obdobu komixu. Např. i když si nemohli přečíst pašijové příběhy, znali je díky obrázkům z křížové cesty. Co nabídneme a nabízíme současným negramotným křesťanům? Nepotřebujeme další nový překlad Bible tentokrát v podobě komixu? Vím, že Kristus není uzavřen do slov Bible ani jiných knih. Nicméně bez určitého slovního sdělení o tom, kým je, se zřejmě neobejdeme.
Pokud máte nenáročné (negramotné) posluchače potom si můžete vybrat. Buď budete vyžadovat jistou náročnost, ale oni vám nebudou rozumět. Můžete konstatovat, že je to jejich problém, ale budete se jim odcizovat. Nebo sestoupíte na jejich úroveň, začnete záměrně zjednodušovat a postupně zdegenerujete. Jak z toho ven skutečně nevím.
Vím, že tohoto článku se může chytit leckterý kazatel či přednášející, který má problémy s tím, že mu posluchači nerozumí. To co píšu může potvrdit jeho teorii o tom, že chyba je na straně (hloupých) posluchačů. Jenže to skutečně není pointa toho, co chci sdělit. Pokud je někdy didakticky slabý, potom je to jeho problém, nikoli problém posluchačů.
Poselství tohoto článku se obrací na ty z vás, kteří nečtete nebo čtete minimálně. Pokud jste dočetli až sem, potom vám jednak gratuluji a jednak vás chci povzbudit, abyste v tomto stavu nezůstali. Stávají se z vás totiž negramotní lidé. Zní to jako nadávka ale tak to skutečně nemyslím. Nejde o to „honit si triko“ tím, kdo četl Luthera, kdo Brunera a kdo Bartha. Jde o to prostě vstupovat do dialogu s Bohem skrze Písmo, ale i skrze literaturu, která nám Písmo pomáhá rozkrývat. Obávám se, že pokud jste se naučili žít bez tohoto rozměru duchovního života, pozvolna začnete duchovně degenerovat. Jak známo degenerativní změny přicházejí pomalu, ale o to jistěji. Jedním z charakteristik potom je, že se jedná o změny nezvratné nebo těžko napravitelné. Člověk odkázaný na občasné nedělní slyšení Božího slova zřejmě duchovně zdegenerovat musí, což je hodně špatná zpráva jak pro něj, tak pro jeho kazatele…

1 komentář:

Pavel Stepan řekl(a)...

Vážený Davide,
(dovoluji si užít křestního jména, přece jen jsem nějaký ten „pahorek“ pod vaším vedením odpotil … :-) ),

vyjádřím se pouze k bodu 7.
Toto téma tu není poprvé, z reakcí čtenářů lze odvodit, že tento problém je plošný, napříč církví. Ovšem mám z tohoto odstavce dojem rezignovanosti, což mě překvapuje. Co tím dělá RCB? Jste členem vedení, dával jste tento problém jako důležitý bod jednání? Co Vám brání zavést pravidla rušící neodvolatelnost vedení ? Je nějaká snaha RCB o změnu v této oblasti? Máte nějakou zpětnou vazbu ze sborů? Jakou, pokud ano, a jak je zaručena objektivita a nezávislost zprávy? Zajímá se RCB o výsledky zprávy? A nakonec, jakým způsobem RCB řeší případné zádrhele, vyskytnou-li se vůbec?
(Nejsem členem CB, a tak na mě vůbec nemusíte reagovat)