Když přemýšlím nad rolí kazatele/pastora, potom se zde tradičně kloubí tři funkce, které se od něj obyčejně očekávají. Jedná se o toho kdo káže, dále kdo se věnuje pastoraci a nakonec kdo vede. Pochopitelně jsou i další oblasti (práce s věkovými generacemi, alespoň základy administrativy, schopnost komunikovat v písemné podobě atd.), které by měl zvládat, zároveň ale kázání, vedení a pastorace je základ. Pochopitelně, že v některá z těchto tři oblastí může být silnější nebo naopak slabší, nicméně asi si lze jen těžko představit kazatele, který přijde na sbor s tím „že nebude kázat“, nebo „nebude mít rozhovory s lidmi“ nebo se odmítne podílet na vedení.
Problém ale nastává v tom, s jakými lidmi pracujete. Můžete totiž přijít do společenství, které se skládá z lidí, jejichž cílem je „přežít“ a tudíž úkolem kazatele je této mentalitě podřídit svoje kázání, pastoraci a vedení. Nedávno jsem kdesi kázal a poslouchala mě moje žena. Po její zpětné vazbě mi leccos došlo. Kázal jsem o tom, že je potřeba žít pro věci, které nás přesahují, že nám nestačí jen přežívat. Manželka mi řekla, že přemýšlela nad lidmi, kteří moje slova slyší. Přemýšlela nad těmi, kdo se snaží žít s Pánem Bohem, poctivě zápasí, ale život je jaksi drtí. Ne proto, že dělají špatné volby, ale prostě proto… Nemoc si nevyberete, nevyberete si povahu, děti, šéfa atd. A někdy vás tyto věci stahují ke dnu. Vaše vize potom je „přežít“a kazatel vám se svými velkými vizemi může „vlézt na záda“. To, co od něj očekáváte, jsou slova o Boží lásce a ne výzvy k tomu, abyste se někde angažovali. Od církve očekáváte podporu. Sami nic moc nepřinášíte ne proto, že jste líní, ale díky složitým životním situacím. Pokud je pastor/kazatel obklopen těmito lidmi, potom těžko bude rozvíjet evangelizační, sociální nebo jiné projekty. Pokud přesto bude, potom pod heslem „udělej si sám“. Je mi jasné, že doba klade na lidi nároky, že je „šťaví“. Ruku v ruce s touto realitou se potom naskýtá otázka „může vůbec kazatel od lidí ještě něco vyžadovat“? Pochopitelně je má vést ke zbožnému životu, ale může od nich vyžadovat službu ve sboru? Má být hlavním poselstvím kazatele poselství „hlavně přežijte“! Má být poselstvím lidí ve sboru směrem ke kazateli – „hlaď nás po srsti a nic od nás nechtěj, protože toho máme plné zuby“? Vůbec nechci toto poselství zlehčovat. Nechci zpochybňovat ničí zápasy a boj o přežití. Zároveň ale pokud náš život bude jen bojem o přežití, potom si myslím, že v něm něco významného chybí. Konkrétně určitá „touha po dobrodružství“, tedy touha stát se součástí příběhu, který nás přesahuje. Stejně tak pokud je rolí kazatele pouze podpora přežívajících, něco významného se z jeho práce vytrácí. Myslím, že v životě jsou období, kdy člověk je rád že je rád, tedy kdy skutečně jen přežívá. Pokud tomu tak je, neměl by mít pocit, že do sboru najednou již nepatří, protože není výkonný. Zároveň pro kazatele tato realita znamená, že není pouze tím, kdo vede, ale tím, kdo obvazuje. Tím se zřejmě kazatel/pastor liší od manažera.
Jak jsem ale již psal, cílem lidského života není pouze přežít. (Zároveň je třeba podotknout, že někdy pro někoho je jistá přežívací mentalita pohodlným řešením, protože ode mě nikdo nic nečeká). V mnohých jazycích existuje podobné slovo idea a ideál. Toto slovo ukazuje, že jako lidé žijeme v jisté, někdy nepříjemné realitě, ale víme, že tomu tak nemusí být vždy, protože k nám patří schopnost mít ideály. A nejen je mít, jako lidé o ně chceme i usilovat. Usilujeme o ně proto, že máme naději. Myslím, že dalším z úkolů kazatele a potažmo i zdravého společenství je vytvářet platformu, kde jisté ideály mohu realizovat. Člověk nemůže žít bez ideálů a pokud je může realizovat pro Boží slávu, potom je to jen dobře. Někdo může namítnout, že ideály spojené s Božím královstvím může realizovat i jinde než v církvi. Pokud tak skutečně činí, jen dobře. Zároveň ale toto nijak nevyvrací, že je může realizovat i skrze svůj sbor. Důležité je, aby je realizoval v nějaké konkrétní, tedy pojmenovatelné podobě.
Myslím, že kazatel/pastor by se neměl spokojit s tím, že pouze obvazuje. Zároveň by měl přijmout realitu, že i obvazování je jeho úkolem. Stejně tak by se křesťan neměl smířit s mentalitou přežívání, jakkoli i tento stav do života někdy patří. Cílem je jít za ideály a je skvělé, pokud ideály nejsou spojovány s mládím, ale především v Pánem Bohem.
Žádné komentáře:
Okomentovat