Recenze knihy Poslední reformace T. Søndergaarda aneb soumrak "oficiální církve"?

Před několika dny vyšla na sociálních sítích kniha Poslední reformace. Jedná se o knihu dánského autora, který je v čele hnutí, které se jmenuje stejně jako kniha a které dle jeho slov a interaktivní mapy na stránkách tohoto hnutí, působí v mnoha zemích světa. V současné době má autor své následovníky v Čechách. Díky této knize můžeme lépe pochopit, o co v tomto hnutí jde. Když jsem knihu pročetl, měl jsem podobný pocit, jako když vypijete čaj z desetkrát převařeného čajového sáčku. Autor dělá to samé, co mnoho křesťanských sekt. Jeho „nové hnutí“, které mj. kniha představuje, je postaveno na nelítostné kritice tzv. oficiální církve. Implicitně pak z této kritiky vychází jediná možnost, kam před zlým světem a zkorumpovanou církví uniknout. Pochopitelně do hnutí Poslední reformace, které se stává zárodkem poslední reformace. (Citáty z knihy jsou kurzívou)

Vedoucí... Sprosté slovo?

Když se v Čechách řekne vůdce, mnohým i mnoho letech po válce naskočí asociace s Adolfem. Jenže nejen s ním. Slovo vůdce, ale i vedoucí, leader a podobná další vyjádření pro tuto pozici, evokují moc a hlavně její zneužití. Proto jsme na různé „vůdce“ hodně opatrní. V křesťanství, kde se akcentuje pokora a podřízenost, pak možná ještě trochu více. Specifického přístupu k vedení jsem si povšiml, když jsem spolupracoval s Američany a občas jezdil na některé jejich konference.

Pro koho jsou bohoslužby?

Možná je tato otázka na první pohled stupidní. Přece pro věřící ne? Když někdy navštívím některé sbory, pak souhlasím, jenže nestala se někde chyba? Nejsou bohoslužby i pro hledající? Nekřesťany? A to stejnou měrou jako pro křesťany? Vím, že nejde jen o neděle (nebo pokud jste adventista pak o soboty), ale asi se shodneme, že společné shromáždění považujeme z mnoha důvodů za důležitou část našeho sboru. A. Stanley píše: Zřejmě nejdůležitější prostředí pro jakoukoli církev představuje bohoslužba. Ať už se koná v neděli ráno, nebo v sobotu večer, právě toto prostředí víc než jakékoli jiné definuje váš církev. Právě bohoslužby určují, jak lidé vnímají a prožívají to, co souvisí s vaším sborem. (Stanley A., Deep and wide) Je na našich nedělích ale místo pro návštěvníky? Ze zkušenosti vím, že jako křesťané v církvi vydržíme skoro všechno a i když je někdy shromáždění hrozné, stejně další neděli přijdeme. Jenže „skoro všechno“ nevydrží noví návštěvníci. Pokud je jejich zkušenost s návštěvou církve špatná, obyčejně se již nevrátí. Jenže jak udělat bohoslužbu atraktivní pro nové lidi? Již slyším, jak mě někteří zatracují proto, že používám slovo atraktivita. Jenže já tím nemyslím nic populistického, ale jen to, jak neklást zbytečné překážky ve zvěstování evangelia hledajícím.

Duchovní vedení a pojetí autority

Jedním z paradoxů lidského života je vztah k autoritě. Na jednu stranu se vůči ní vyhrazujeme a bouříme, na stranu druhou jí potřebujeme. Někdy se obáváme, že nás nějaká autorita omezí v našem rozhodování, někdy ale potřebujeme radu a vedení, které očekáváme právě od autorit. Každý člověk – včetně rebelů, nějakou autoritu v životě potřebuje, otázka je, odkud ta či ona autorita bere svoji legitimitu, tedy právo rozhodovat a radit.  Německý sociolog Max Weber popsal tři druhy autorit. Tradiční, která je autoritou díky dlouhodobé a vyzkoušené tradici. Další je autorita charismatická, která plyne z důvěry v mimořádné schopnosti v nějakého člověka a nakonec je autorita legálně-racionální, která je odvozena ze zákonů a obecně přijímaných principů.

Duchovní puberta

Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

Vztah k vlastnímu tělu

Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

Shaking giant

We meet John the Baptist in the very beginning of the introduction to the Gospel of John. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist appears on the scene. John was the much-prayed-for child born to an elderly couple—the priest Zechariah and his wife Elizabeth. We know nothing about his childhood, but nevertheless we know that when he grew up, he accepted his prophetic calling and went out into the wilderness. He becomes a famous preacher who calls his nation to repentance. John’s fame spreads, and because the Jews were awaiting the Messiah, surely they wondered whether or not John was the one they were expecting.

John gained considerable influence—on one hand, he criticized the religious leaders, which is always well-received, and on the other hand, he openly called out many abuses which were well-known, but not talked about. Moreover, his words were prophetic, and because of that, they deeply touched the hearts of the people. John, therefore, quickly gained influence, and so it is completely understandable that a delegation is sent to him with the question, “Who are you?” “Aren’t you the Messiah?” At first glance it is quite clear what John the Baptist should answer. Basically, say that he isn’t. But if we try to put ourselves in his place, we suddenly realize that wasn’t necessarily so simple, and that John’s answer reveals to us something about his character.

Potřebuje církev obnovu?

Potřebuje církev obnovu?

Motto: Náš sbor je stále podobnější Kristu. Je stále stejný včera, dnes až navěky…

Když jsem byl malý, k nevoli svých rodičů jsem sbíral motýly. Pointa této sběratelské vášně byla v tom, že jsem si chtěl krásu motýlů uchovat neustále před očima. Šlo to, ale musel jsem motýla usmrtit. Krásnou církev není možno udržet krásnou tím, že jí obestavíme hradbami řádu, učení, modliteben, sborových rodů, zaběhlých postupů, metodologie a nevím čeho ještě. Toto vše může být podporou, pomocí, ale nenahradí to život. Ten se nedá zakonzervovat, ale musí se obnovovat neustále. Někdy odcházím z našeho sboru s nádherným pocitem. Třeba po křtech, skvělé neděli, nebo když přežiji nějakou další akci s mládeží. Napadá mě, že bych to, co jsem prožil, chtěl zakonzervovat, zrežírovat tak, aby to bylo stále stejně úžasné. Jenže ono to nejde. Zápas o neustálou obnovu pokračuje a bude pokračovat celý náš život, a pokud na toto církev rezignuje, říká si o problémy a o postupnou smrt. Bude připomínat to, co řekl Nietzsche v Zarathustrovi: Nejsou kostely jen náhrobky mrtvého Boha? My bychom to poupravili, na otázku nejsou kostely jen náhrobky mrtvé církve? Bez stálé obnovy se jimi stanou. Provoz může ještě dlouho fungovat, ale obsah se vytratí.

Volby, strach a nic než národ!!!

Díky své práci (a službě zároveň), mám možnost hodně cestovat po vlastech českých. Mimo krásy okolní krajiny, poslouchání audioknih a objímání se s volantem mám možnost sledovat předvolební billboardy. Když jezdím vlakem, pak sledovat předvolební plakáty. Kdybych nežil v této zemi, a přiletěl odněkud z Marsu, pojal bych zřejmě pocit, že na mě za každým rohem číhá uprchlík nebo ilegální migrant, a že naše země je vystavena obrovskému nebezpečí. Zřejmě bych zakázal chodit svým dětem do školy, protože situace je skutečně vážná! Pak bych si ale oddechl, protože naštěstí budou volby a mnoho stran a politiků se rozhodlo, že s touto děsivou lidskou vlnou zatočí. Jsem moc rád, že se do voleb přihlásilo tolik lidí, kteří si nepřejí nic, než národ!

V. Havel a oheň se sírou na něj?

Za pár dní si připomeneme osmdesáté výročí narození prvního polistopadového prezidenta Václava Havla. Na jeho adresu toho bylo a v několika následujících týdnech bude, napsáno mnoho.

Jeho odpůrci tvrdí, že je V. Havel glorifikován, zatím jsem si ale ničeho takového nevšiml. Každý, kdo o něm píše, zdůrazňuje, že V. Havel byla osobnost mnoha vrstev, osobnost chybující. Nakonec i on sám, na rozdíl od svých nástupců, toto přiznával a dokonce si sám ze sebe dokázal dělat legraci. To, že se po V. Havlovi občas pojmenuje nějaké náměstí, je zcela v pořádku, děje se tak z úcty i v jiných demokratických zemích. A V. Havel si úctu zaslouží. Tedy žádná glorifikace V. Havla v Čechách nehrozí a neděje se. Pokud ovšem za glorifikaci nepovažujeme přející komentáře.

Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne

Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne

Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.

Křesťanské hodnoty a žadatelé o azyl

Zaklínat se „křesťanskými hodnotami“, se dnes stalo módou a to dokonce i u těch, kteří toho s křesťanstvím mají pramálo společného. Děje se tak především díky strachu z migrační krize, z teroristických útoků, z islámu, někdy i díky honbě za politickými body. V parlamentu má dokonce vzniknout jakási „názorová platforma na obranu evropské kultury a jejích hodnot“, která jde napříč politickým spektrem a to včetně zářného reprezentanta těchto hodnot - komunistů.

Zraněná víra - k úmrtí E. Wiesela

Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“

United 2016 a jak nasytit sytého?

V tomto školním roce jsem měl výsadu se alespoň trochu spolupodílet na přípravě United. Nevím, zda jsem skutečně zaneprázdněný nebo zda si jen neumím organizovat čas, nicméně ve svém životě se nenudím. Proto zvažuji, kam napřít čas, který mi byl svěřen. Spolupodílet se na United byla aktivita, kterou jsem zvažoval, jenže nyní nelituji ani minuty strávené s týmem, který United připravoval. Protože trochu vidím do střev festivalu, pokusím se vystihnout čím je festival jedinečný a proč považuji za moudré rozhodnutí zúčastnit se ho.

>

Prsten moci, Orwell, (nejen) církev a svůdnost vládnout

Jedním z vynikajících znalců díla V. Havla je doc. M. Putna, který byl několik let programovým ředitelem knihovny V. Havla. V knize rozhovorů „Vždycky v menšině“ (mimochodem vynikající čtení především pro ty, kdy se zajímají o literární kritiku a literaturu) se Putna se pokouší mj. o srovnání Havla s dalšími osobnostmi a mocnými a to z politiky i z církve. Píše: „Jedna věc je osobnost a její vnitřní talenty a dispozice, druhá věc je prostředí, do něhož se ta osobnost dostane, když nějakou moc nabude. Každý, kdo je v pozici moci, do svého okolí nutně přitahuje příseráky. Je to jako s Tolkienovým prstenem moci. Kdo ho nese, ten propadá jeho vlivu, ať chce, nebo nechce. Otázka není, jestli ho jeho nesení poškozuje, ale do jaké míry. Když nezůstal imunní ani Havel, osobnost tak mimořádná, což potom lidé ne až tak mimořádní, kterým se shodou okolností objeví na hlavě koruna, mitra, tiára, nebo i jen takový ten legrační sametový baret univerzitního hodnostáře. Dovedlo mě to tak ke shovívavějšímu pohledu na nositele hodností a funkcí. Mají to fakt těžké. I proto je třeba se za ně modlit. Jsou více než jiní vydáni pokušení hříchu – a důsledky jejich hříchu můžou být mnohem nebezpečnější, protože se týkají celého jim svěřeného stádce“. (P. C. Putna, Vždycky v menšině, s. 183-184).

Návod na super svaly za jeden den a věrnost Bohu

Když byl můj syn asi tříletý, tak jsem ho zastihl, jak zdvihá pet-lahev naplněnou vodou. Lahev zdvihl asi desetkrát, poté si vyhrnul rukáv od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahev znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a zjevně uspokojen, jak rychle mu „roste hmota“ láhev nakonec odložil. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že během několika vteřin nám svaly prostě nenarostou, i kdybychom zdvihali cokoli. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i synovi, ale nevím, jak moc to ve svých třech letech pochopil…

Bolest, Job a buď vůle tvá. Skutečně?!

Před pár dny jsem zažil jedno ze zvláštních duchovních zastavení tohoto roku. Hovořil jsem s jedním člověkem o víře v Krista. Dotyčný se řadí mezi agnostiky, zápasí o víru, ale zatím nenachází. Osobně se mi nikdy nepodařilo přijít na kloub tomu, proč lidé, kteří upřímně hledají, nemohou najít a jiným to dojde hned a někdy tak snadno. Ale o tom tento článek není. Když jsem se dotyčného zeptal, proč nemůže uvěřit, odpověděl mi, že je to kvůli modlitbě Páně. To mě zarazilo, protože s podobným argumentem jsem se nikdy nesetkal. Ptal jsem se, zda by to nešlo upřesnit. Přesný důvod byla věta „buď vůle tvá“. V čem bylo ono zastavení, o kterém jsem psal na začátku? Že by Bůh mohl chtít, aby dotyčný myslel tato slova vážně… Najednou jsem si uvědomil, jak lehkovážně tato slova pouštím přes rty já a vlastně je nedomýšlím.

Evangelium pro rodiče (biologické i duchovní)

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Lk 15, 20

Podobenství o marnotratném synu čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi, Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. Nicméně pokusme se otcem inspirovat pro naše „rodičovství“ čímž myslím duchovní i biologické. Zkusme v podobenství vidět nejen výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom dobře naplnili svoje biologické rodičovství nebo se duchovními rodiči sami stali.

Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?

Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…

Nic neposuzuj, pokud nechceš být netolerantní?

V roce 2002 publikoval Oto Ulč v revue Prostor článek „Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů“. V článku autor parafrázuje Otčenáš. Přes to, že parafráze byla napsána před čtrnácti lety, neztratila nic ze své aktuálnosti. Posuďte sami:  Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější.

Gen 21, Iráčané a má to smysl pomáhat!

Možná si ještě pár z nás vzpomíná na nápisy na některých rakouských supermarketech, když se otevřely hranice, které hlásaly tuto prosbu: "Češi nekraďte nám tady". Tehdy se nám, co jsme v supermarketech nekradli, podobné nápisy moc nelíbily. Proč? Protože se jednalo o princip kolektivní viny. S podobnými argumenty nyní operují ti, kdo odsuzují irácké křesťany a Gen 21. Odsuzují nikoli to, že by zde Iráčané kradli, ale že, slovy ministra Chovance „zneužili pohostinnosti ČR“. Co z toho pro myšlení davu plyne?  To, že nemá smysl iráckým křesťanům pomáhat.

Ke své víře církev nepotřebuji?

Nedávno jsem po delší době viděl jednoho člověka chodícího do našeho sboru. Protože jsme se delší dobu neviděli, zeptal jsem se ho, proč mezí nás nechodí nebo zda chodí někam jinam. Zaujala mě jeho odpověď. Dopoledne nechodí proto, že „v neděli ráno rád tráví čas s Pánem o samotě“. Nutno dodat, že se sborem nežije ani mimo neděle. Pravidelně se ale stýká s jednou křesťanskou skupinou, která mu prý nahrazuje církev… takže vlastně ani sbor moc nepotřebuje.

Sociální sítě a proč jsem vděčný za Evropu

V posledních letech je stále více „in“ kritizovat a nadávat na Evropu a na západní civilizaci. Jsme prý dekadentní, vládnou nám nesmyslné zákony, stále více postrádáme demokratické instituce, křesťanství se dostává kamsi na okraj, jsme nemorální, rozkládá se školství, odebírají se děti, rostou práva homosexuálů, stoupá nezaměstnanost, vládnou nám idioti, nefunguje justice, nefunguje zdravotní systém… Na některých sociálních sítích je patrná nenávist vůči západu a sílící příklon k Rusku jako obhájci „tradičních křesťanských hodnot“ a hrázi proti rozpínání USA. K této kritice se přidává i řada křesťanů, kteří v Evropě v západu někdy dokonce vidí rysy připomínající apokalypsu.

Proč mladí kluci nechtějí jít dělat duchovního?

V posledních letech mnoho se mnoho církví potýká s opakovaným problémem – jen velmi málo mladých kluků se připravuje na službu duchovního (kazatele, pastora, kněze atd.) Moje otázka je proč? Je práce v církvi skutečně tak demotivující (píšu v církvi, nikoli v misijních a jiných – jistě skvělých a potřebných, křesťanských organizacích)  

Proč, když už se někdo rozhodne pracovat na „plný  úvazek“, tak časem odchází do různých nadcírkevních služeb, aby pomáhal kazatelům, vymýšlel pro ně další konference a motivační pobyty, školil je jak pracovat od dorostu po mládež, případně pro ně psal knihy, jak, co a kdy mají dělat? Prý bývaly doby, kdy dát synka na studia teologie a následně z něj mít faráře bylo „něco“.

Učednictví, naučednictví a (ne)efektivní vzdělávání

Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe.

Sňatek s nevěřícím

Jen málokteré téma dokáže vzbudit tolik emocí, jako téma chození a sňatek věřícího s nevěřícím. Zastánci názoru, že se nejedná o problém, většinou argumentují nějakým skvělým párem, kdy jen jeden věří a kterým to skvěle v manželství klape. K tomu pak přidají jinou zkušenost, kdy jsou manželé věřící a neklape to. Jiný argument je, že se jedná ze strany křesťanů o upjatost a někdy až jistý druh xenofobie vůči nekřesťanům. Láska přece přebíjí všechno – včetně (ne)víry! Stejně tak nikde v Bibli nenajdeme verš „neber si nevěřící“. Pravda je, že ve Starém zákoně najdeme varování před smíšenými sňatky, jenže starozákonní věřící toto varování jednak moc nenaplňovali, jednak nedodržovali mnohem zásadnější věc, kterou je monogamie a měřeno současnou optikou jim to Bůh poněkud překvapivě, toleroval. Nový zákon je jiný, polygamie je vnímána jako zásadní hřích. Manželství věřících a nevěřících se zde řeší s tím, že není vnímáno jako ideální stav, nicméně nevíra partnera není důvod k rozvodu. Často se argumentuje i textem 2 Kor 6, 14 o netáhnutí jha s nevěřícím. Ano, není to text explicitně o manželství, ale kdo v manželství je, pak jistě ví, že manželství táhnutím společného jha je.