Prsten moci, Orwell, (nejen) církev a svůdnost vládnout

Jedním z vynikajících znalců díla V. Havla je doc. M. Putna, který byl několik let programovým ředitelem knihovny V. Havla. V knize rozhovorů „Vždycky v menšině“ (mimochodem vynikající čtení především pro ty, kdy se zajímají o literární kritiku a literaturu) se Putna se pokouší mj. o srovnání Havla s dalšími osobnostmi a mocnými a to z politiky i z církve. Píše: „Jedna věc je osobnost a její vnitřní talenty a dispozice, druhá věc je prostředí, do něhož se ta osobnost dostane, když nějakou moc nabude. Každý, kdo je v pozici moci, do svého okolí nutně přitahuje příseráky. Je to jako s Tolkienovým prstenem moci. Kdo ho nese, ten propadá jeho vlivu, ať chce, nebo nechce. Otázka není, jestli ho jeho nesení poškozuje, ale do jaké míry. Když nezůstal imunní ani Havel, osobnost tak mimořádná, což potom lidé ne až tak mimořádní, kterým se shodou okolností objeví na hlavě koruna, mitra, tiára, nebo i jen takový ten legrační sametový baret univerzitního hodnostáře. Dovedlo mě to tak ke shovívavějšímu pohledu na nositele hodností a funkcí. Mají to fakt těžké. I proto je třeba se za ně modlit. Jsou více než jiní vydáni pokušení hříchu – a důsledky jejich hříchu můžou být mnohem nebezpečnější, protože se týkají celého jim svěřeného stádce“. (P. C. Putna, Vždycky v menšině, s. 183-184).
Putna ukazuje na to, že každá moc, včetně moci duchovní je obrovským pokušením. Ohledně duchovní moci a vlivu jedna poznámka – zapeklitost je v tom, že protestovat nebo neposlechnout svého „duchovního vůdce“ bývá v některých kruzích považováno vzpouru proti Bohu. Putna dost otevřeně popisuje některé zkušenosti z církví katolickou, zároveň mnozí bychom jistě dokázali dát k dobru zkušenosti z kruhů protestantských. Otázka, kterou chci položit je, jak se něco takového stane? Proč „ovečky“, nedokáží vykázat některé dravce do patřičných míst? Bojí se? Nemají informace? Jsou to skutečně jen tupé ovce? Proč tolik lidí v dějinách podlehlo vábení zlých a zároveň tvrdých vůdců? Proč tolik jiných, když cítilo tlak, se stáhlo, nebo lidově řečeno, podělalo se? Kde se stal onen obrat, kdy různí mocní, k hrůze okolí najednou pevně uchopili otěže do rukou a už se jakoby nedalo nic dělat? Výsledkem pak jsou zničené životy, církve nebo skupiny, které připomínají spíše duchovní koncentrák, v politice pak milióny mrtvých nebo zotročených. Přece ale moc nebyla dotyčným dána hned. Jak to, že si ji urvali? Proč ostatní mlčeli? Proč se nevzepřeli? Proč se nechali zmanipulovat? 

Asi každý zná Orwellovu Farmu zvířat. Tuto knihu bych dával jako povinnou četbu všem předsedům, tajemníkům, manažerům, generálním náměstkům, biskupům, prezidentům atd. Orwell na zvířatech popisuje, jak funguje totalita – a my můžeme dodat, že jak totalita politická, tak duchovní. Totalita se na farmě nezjeví hned. Předchází jí vítězství nad lidmi a jejich vyhnání z farmy. Nadšená zvířata pod vlivem vítězství vytváří demokracii, snaží se formulovat svoje zákony a to pomocí jednoduchých a přesto smysluplných pravidel. Mají vizi, nadšení a jsou ochotná k obětem. Zlom nastává v okamžiku, kdy se k vedení dostane prase jménem Napoleon, které se obklopí pár oddanými následovníky a v jednom okamžiku vyžene ty, kdo s ním nesouhlasí. Pochopitelně jeho nohsledové nejsou voleni, ale vybráni Napoleonem (kdo by se přece zdržoval s někým, kdo nesdílí naší vizi). Následně Napoleon zruší diskusi mezi zvířaty na farmě a místo ní ustaví výbor prasat, kterému předsedá on sám. Ostatní zvířata již budou pouze informována o jednotlivých rozhodnutích výboru (kdo by nedůvěřoval autoritám). Zvířatům se to pochopitelně nelíbí, ale bojí se jít do otevřeného konfliktu s Napoleonem a jeho nohsledy, navíc nemají dostatek informací. Jsou „vyvedena z míry“ a nakonec mají pocit, že stejně nejsou schopna povědět, co by „stálo za to vyslovit“.  Nový stav je vysvětlen skrze Pištíka (už nevím, o jaké zvíře šlo) slovy, která jste možná již také někde slyšeli: „Soudruzi (přátelé, bratři a sestry), jsem přesvědčen, že každé zvíře si uvědomuje, jak velkou oběť na sebe vzal soudruh Napoleon, když přijal povinnost vést ostatní. Nemyslete si, soudruzi, že vést je snad nějaké potěšení! Nikdo si neuvědomuje lépe než soudruh Napoleon, že všechna zvířata jsou si rovna. Byl by šťasten, kdyby vás mohl nechat rozhodovat. Ale vy byste někdy mohli rozhodnout špatně, a kam bychom se dostali?“ Proslov pokračuje a zvířatům je mj. sděleno, že důležité jsou „poslušnost, loajalita a disciplína“. Nakonec je pochybovačům sděleno, že „když to říká soudruh Napoleon, musí to být pravda“! Kniha pokračuje dál, totalitní stav se rozrůstá, pochybovači, myslící zvířata jsou stále více vnímána jako nežádoucí, protože Napoleonovi komplikují jeho těžký úděl, který na sebe dobrovolně vzal a protože se bouří proti autoritě. Počáteční nadšení zvířat mizí, zůstávají jen oddaní. Vedení farmy pracuje na tom, aby zvířata byla izolována od dalších farem, protože nové informace jsou vnímány jako nežádoucí a nebezpečné. Zvířata, která vydrží, sice cítí manipulaci a utahování šroubů, na stranu druhou jsou vděčna za své vedoucí, kteří je chrání před špatným rozhodnutím. Nové zákony se stávají nesrozumitelnými, ale nakonec je na vedoucích, aby jim rozuměli.

Nechť si každý sám dosadí za Orwellovu alegorii svoje zkušenosti. Kdysi na počátku bylo na farmě nadšení, kreativita, touha, sen. Pak přišel někdo, kdo si začal uzurpovat moc, kdo šel tvrdě za svým a koho se ostatní lekli. V určité chvíli již nebylo cesty zpět. Už nešlo o ideály, ale o vůdce a o jeho ego.

Na začátku článku jsem citoval doc. M. Putnu: „Kdo nese prsten moci, propadá jeho vlivu“. Proto je tak dobré, když funkce není časově neomezená, když vedoucí musí být někomu vykazatelní, když jsou vedoucí obklopeni řečeno s doc. Putnou nikoli příseráky, ale osobnostmi a když tyto osobnosti dokáží vedle sebe akceptovat, naslouchat jim a řídit se jejich radami.

V posledních letech v našem národě na některých politických postech prožíváme děsný pohled na zneužívání autority. Jenže toto hrozí a děje se nejen v politice ale i v církvi. Na nás je, abychom, pokud se kolem nás něco z popsaného děje, nenechali věci dojít příliš daleko. Pak už bude pozdě.