Návod na super svaly za jeden den a věrnost Bohu

Když byl můj syn asi tříletý, tak jsem ho zastihl, jak zdvihá pet-lahev naplněnou vodou. Lahev zdvihl asi desetkrát, poté si vyhrnul rukáv od košile a zeptal se mě, zda mu povyrostly svaly. Odpověděl jsem, že trochu. Vzal tedy pet-lahev znovu a opakoval cvičení i otázku. Zopakoval tuto činnost několikrát a zjevně uspokojen, jak rychle mu „roste hmota“ láhev nakonec odložil. Dospělý se nad tímto počínáním zasměje, protože ví, že během několika vteřin nám svaly prostě nenarostou, i kdybychom zdvihali cokoli. Stejný zákon potom platí v učení se jazykům, na hudební nástroj atd. Jinými slovy některé oblasti života vyžadují trpělivost. Pokoušel jsem se to asi při třetí sérii vysvětlit i synovi, ale nevím, jak moc to ve svých třech letech pochopil…

Když jsem nad touto zkušeností přemýšlel, potom jsem si uvědomil, že i my se někdy chováme jako malé děti. Nikoli s pet-lahvemi s cílem za den mít svaly, ale v životě s Bohem. I ten totiž vyžaduje jisté návyky, pravidelnost, trpělivost a až poté se dostaví výsledky. Je realitou, že jedna konference, shromáždění, ale i modlitba, čtení z Bible zas tolik nezmění. Tím není řečeno, že popisované nemá smysl. Chci jen napsat, že z těchto jednotlivých věcí se musí stát návyk. Myslím, že jedním z problémů našich dní je věrnost. Konkrétně se jedná schopnost vydržet v některých oblastech dlouhodobě, i když mě přestanou bavit. Toto se potom přenáší i do vztahu s Bohem. Chvíli nás to baví, ale jen chvíli. Když nás to bavit přestane, sice neztratíme víru, ale jdeme si svojí cestou. Hovoříme o krizi, o tom, že se nám Bůh zdá daleko, že neslyšíme jeho hlas atd. Někdy jdeme na zajímavou křesťanskou akci, při které zažijeme jakési pohnutí, ale po pár dnech jsme ve starých kolejích. Divíme se, že kýžená změna či sliby, které jsme daly, nevydržely. Zároveň někdy nevěřícně nasloucháme těm, kteří o „vztahu s Bohem“ hovoří jako o nepřetržité a dlouhotrvající cestě, plné vzrušení a intenzivních pocitů. Jak to tedy je?

Na začátku každé cesty bývá nadšení. Člověk se už skoro vidí v cíli a tak vyrazí. Příliš nepřemýšlí nad tím, jak je cíl daleko. Je tak lákavý, že člověk vyrazí. Vidina cíle v podobě vysportovaného těla, ovládnutí nástroje ale i harmonického vztahu, či fungující služby ve sboru je lákavá. Zvláště vidíme-li kolem sebe příklady. Jak známo, příklady táhnou… Jenže mezi startem a cílem dříve či později nastane krize. Najednou zjišťujeme, že počáteční nadšení již není onou hybnou pákou, která nás postrkovalo vpřed. Dostavuje se únava, krize, pochybnosti a zranění. Investice do něčeho, co se naplní až v budoucnu, není lákavá. A tak najednou nejen dochází síly, ale, a to je možná ještě horší, dojde motivace a člověk se dostane tam, kde začal. Dotaženo do reality vztahu s Bohem, opět začínáme od začátku. Dotaženo do reality služby, opět nedotáhneme, co jsme slíbili. A ještě to zazdíme duchovní frází každý je nahraditelný. 

Myslím, že vztah s Bohem někdy popisujeme nepravdivě. Prostě je realitou, že ve vztahu k Pánu Bohu mnohokrát neprožívám nic mimořádného, což ale nemusí nutně znamenat, že jsem mimo. Přece i ve vztahu dvou lidí, kteří se mají rádi, není vždy vynikající atmosféra. Někdy jde vztah jakoby sám od sebe, někdy musíme zapojit vůli a snahu. Obojí je ale zcela normální. Problém nastává u lidí, kteří chtějí žít pouze na základě „máme se tak rádi, že to jde samo“. Jakmile mají nasadit vůli, končí. Jen vztah není jen o vůli, ale je též pravda, že vztah nefunguje bez vůle. Stejné platí i ve službě. I v té přijdou těžké, a nebo „jen“ zcela obyčejné okamžiky. Až na nich se ale ukáže, jak moc jsme svoje povolání vzali vážně.

Určitě je skvělé, pokud dnes otevřete Bibli „protože nemůžete jinak“. Je skvělé, že půjdete do sboru, protože se vám strašně moc chce. Je důvodem k vděčnosti, když někomu pomůžete, protože ho máte skutečně rádi. Na druhou stranu se některým z vás může stát, že do něčeho z popisovaného půjdete prostě proto, že se tak má. Chci vám napsat, že i tehdy je správné onu věc či oblast vykonat a dotáhnout. Ne nadarmo totiž slovo věrnost má blízko k slovu víra. Být věrný může znamenat věřit navzdory – tedy i tehdy, když se mi momentálně nechce a jak s oblibou říkáme „když nic neprožívám“.

Pokud konáš, jen když se ti chce, pak věz, že v duchovním životě brzy vyšumíš. Stejně tak i ve službě. A budeš vypadat jako můj kdysi tříletý syn posilující s petkami… pouze s tím rozdílem, že v jeho případě to vypadalo roztomile, v tvém případě komplikuješ život sobě ale i druhým a církvi, sboru, do kterého chodíš.