Evangelium pro rodiče (biologické i duchovní)

Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Lk 15, 20

Podobenství o marnotratném synu čteme tak, že v synech hledáme paralelu s námi, Otec potom vykresluje Boží charakter. Takto bylo podobenství míněno. Nicméně pokusme se otcem inspirovat pro naše „rodičovství“ čímž myslím duchovní i biologické. Zkusme v podobenství vidět nejen výzvu k návratu, ale i výzvu k tomu, abychom dobře naplnili svoje biologické rodičovství nebo se duchovními rodiči sami stali.

<

Čím nám má být rodičovství popisované v příběhu inspirací?  Podívejme se podrobněji na otce v příběhu. Brzy zjistíme, že otec se v rámci své kultury dopouští několika faux – paux.  Podívejme se na některé.

1.       Přistoupit na požadavek mladšího syna bylo v Ježíšově době nemyslitelné. Dědictví se rozdávalo až po smrti. Tím, co otec udělá, jakoby sebe sama pochovává.

2.       Ve svitcích od Mrtvého moře se našlo doporučení pocházející z Talmudu, kde stojí napsáno: „A nyní můj synu, pozorně chraň dědictví, které jsi obdržel od svých otců.  Nikdy jej nedej do rukou pohanů…jinak budeš ponížen v jejich očích, budeš za blázna a pošlapán. Donutí tě, abys mezi nimi přebýval a stanou se tvými pány.“ Pokud se židovskému chlapci „povedlo“ rozkutálet mezi pohany zděděný majetek potom byl vystaven hanlivému ceremoniálu, který jej symbolicky vyobcovával z místa, kde žil. Obyvatelé vesnice naplnili nádobu hořícími ořechy a kukuřicí a tu rozbili před tím, kdo se provinil. Toto bylo doprovázeno slovy: „Ať je ten a ten vyvržen ze svého lidu“. Dotyčný se již nikdy nesměl vrátit. Otec měl podle Talmudu syna vyhodit.

3.       Čteme, že když se syn blížil, otec mu vyběhl naproti. Jenže bohaté rodiny a to otec zřejmě byl, bydleli v centru vesnice. Otec tedy musel stát na kraji vesnice, což zřejmě neuniklo pozornosti druhých, kteří zřejmě věděli, na koho čeká a muselo to vzbuzovat, když ne pohoršení, tak uštěpačné otázky. Dále čteme, že otec běží, což v jeho róbě nebylo snadné a navíc patriarchové nikdy neběhali, protože to nebylo důstojné. Tedy zde se jedná o zesměšnění se.

4.       V klasické patriarchální rodině to vypadalo tak, že otec seděl doma a čekal na zprávy, jak se daří synovi. Když už někdo vyhlížel, běžel naproti a objímal, potom to byla matka, nikoli otec a k tomu ještě ctihodný patriarcha rodu.

5.       Pokud se vystrojila veselice a najali hudebníci, potom se obvykle jednalo o svatbu nebo o narození syna. Slavit návrat mladšího syna bychom dnes nazvali slovem „úlet“.

6.       Bylo naprosto nepřípustné, aby syn odmítl pozvání na banket – tedy aby se stalo to, co udělal starší syn. Jednalo se o veřejnou urážku otce, které si všichni museli všimnout. Navíc bylo nemyslitelné, aby otec šel za uraženým synem a domlouval mu. Zde by se očekávalo, že otec na tuto urážku veřejně zareaguje. Nic takového ale nečteme…

Vidíme několik porušení psaných i nepsaných zákonů tehdejší doby a komunity. To, co nám je jasné až když čteme něco o dobových souvislostech, bylo Ježíšovým posluchačům jasně okamžitě. Zároveň je to muselo provokovat. Ježíš tímto bourá všechny společenské konvence!!!  Navíc podobenství je vlastně uvedeno textem Lk 15, 1 – 2, kde farizeové a zákoníci nadávají, že v Ježíšově přítomnosti jsou samí hříšníci. Ježíš jejich znepokojení ještě „korunuje“ tím, jak zesměšní otcovskou autoritu. Pokud je otec symbolem Boha, potom ve výše vysvětleném kontextu se jedná buď o rouhání, nebo o zcela nový pohled na Boha – otce.

Co si ale lze od otce vzít? Jak se stát duchovním a nakonec i biologickým otcem, který dává víc než jen nový život? Pokusíme se na několika řádcích hledat odpověď.

Stát se duchovním rodičem znamená zvát druhé k radosti

V příběhu vidíme otce, který zve k radosti nad tím, co se stalo v životě jeho syna, nebo obecněji, v životě hříšníka. V 15 kapitole Lukáš třikrát opakuje výzvu, radujte se.  Možná namítneme, radoval bych se ve svém životě, ale až… dokončím, dodělám, splatím, vyřeším, najdu nebo ukončím. Tedy až já. Možná nám chybí radost, protože nevidíme Boží zázraky, které se kolem nás dějí. Jenže křesťan nemusí čekat na to, až bude vše definitivně v pořádku. Nakonec ani u navrátivšího syna nevíme, jak si vedl po svém návratu, po oslavě. Dokázat se radovat je i jistá disciplína. H. Nouwen v souvislosti s radostí napsal: „Radovat se, vyžaduje vybrat si světlo, i když je kolem temnota, vybrat si život, i když jsou síly smrti viditelné, vybrat si pravdu, i když jsem obklopen lží. Opakem radosti je skepse. Skeptikové hledají tmu, kdekoli se ocitnou. Ukazují na blížící se nebezpečí, nečisté motivy a skryté intriky. Důvěru nazývají naivitou, starost a péči falešnou romantikou, odpuštění falešnou sentimentalitou. Posmívají se nadšení, vysmívají se duchovní horlivosti a pohrdají charismatickým chováním. Sami sebe považují za lidi, kteří vidí realitu a kteří se nedají svést únikovými emocemi. Tím, že ale snižují Boží radost, jejich zatemnění vyvolává jen další tmu. Lidé, kteří poznali Boží radost, nepopírají temnotu, ale rozhodnou se, že v ní nebudou déle žít. Tvrdí, že světlu, které svítí ve tmě, se dá více důvěřovat než tmě a že jen malé množství světla dokáže rozptýlit tmu. Jeden druhému ukazují záblesky světla, které tu a tam objevují. Objevují, že existují lidé, kteří žijí pro druhé, kteří následují Krista, kteří si navzájem léčí rány. Každou chvíli si mohu vybrat mezi radostí a skepsí, mezi cynismem a radostí.“ Nemám na mysli naivní optimismus ale světlo, které svítí ve tmě a tma toto světlo nepohltí. Duchovní rodič je ten, kdo světlo rozpoznává a šíří dál. Otec i přes návrat syna měl mnoho důvodů držet se v mezích mírné skepse. Ale on se raduje a zve k radosti druhé.

Stát se duchovním rodičem znamená druhým žehnat

Okolní vesnice viděla v mladším synovi kandidáta na obřad, který ho měl definitivně vyobcovat pryč. Jenže otec vidí někoho jiného. Není naivní, proto jasně řekne, tento syn byl mrtev. Zároveň ale vidí, že něco dobrého se v synovi hnulo. Požehnat druhému znamená vidět, jak v něm pracuje Bůh a toto dokázat i sdělit. Požehnání v původním slova smyslu je úzce spojeno se slovem. Stará čeština používá spojení slov dobro - řečit, řečtina eu (dobrý) – lego (mluvit), latina bene (dobrý) – dictus (mluvit). Otec měl podle tradice zůstat sedět doma a nechat si donést zprávy jak to se synem dopadlo. Místo toho vybíhá synovi naproti a nahlas vyslovuje, co se stalo. Tím vlastně nad synem pronáší požehnání. Co brání nám, abychom druhým žehnali? To, že jsme tak pohlceni sami sebou a nemáme vnitřní zdroje k požehnání druhých.

Stát se duchovním rodičem znamená najít zdroj v nebeském otci

Otec se od synů liší v tom, že ti se mají za kým vrátit, on nikoli. Vztáhneme-li toto na sebe, potom abychom mohli být duchovními rodiči, znamená to brát identitu a sílu od nebeského otce více než od druhých. Pokud se tak nestane, budeme vždy jako děti v tom smyslu, že budeme závislý na přijetí či nepřijetí druhých nebo případně od úspěchu svých či svých dětí. Proto ale budeme vnitřně nejistí. Jako otec musím věřit, že vše, po čem touží lidské srdce, lze najít u Otce. Jako otec se musím osvobodit od potřeby obcházet kolem a chytat se něčeho, co mě nemůže naplnit. Sám si toto uvědomuji, když přichází kritika, když jsem nucen naslouchat hlasům, které mi nejsou příjemné. V příběhu vidíme tvrdou kritiku a obviňování od staršího syna. Otec toto ustojí. Abychom podobné věci ustály i my, musíme se opřít o zdroj, kterým je Bůh.

Stát se duchovním rodičem znamená udělat první krok

Jedno z největších společenských faux-paux je otcova iniciativa a to směrem k oběma synům. Pokud ale chceme někomu pomoci, nemůžeme čekat, až si o to dotyčný řekne. Znamená to vykročit, být iniciativní a tím riskovat odmítnutí. Znamená to stát se zranitelným. Nakonec i v příběhu vidíme, že je otec odmítnut… Je-li ale naše identita skryta v Kristu, nemusíme se bát prvního kroku. Můžeme to být mi, kdo podávají pomocnou ruku a nečekají, že se nám to vrátí.

Bůh nás vyzývá, abychom se stali duchovními rodiči a skrze popisované podobenství ukazuje i určité cesty jak se k tomuto ideálu přiblížit. Nejedná se o cesty snadné, ale ono být rodičem nikdy snadné nebylo…biologickým a ani duchovním. 

(Dobové souvislosti podle Bailey K., Ježíš skrze oči středního východu)