Léčení psychických nemocí "pouhou vírou a Biblí"!?

Byl jeden muž, který se stal křesťanem. Oddaným, horlivým křesťanem. Svoji víru myslel smrtelně vážně. Tento úžasný člověk se celý svůj život lopotil s jistou psychickou nemocí. Bojoval statečně, moc statečně, jenže nemoc ho vždy znovu a znovu dostihla. Nakonec vyhledal odbornou pomoc. Začal pravidelně docházet k psychiatrovi, který mu prostřednictvím léků pomohl. Dotyčný se postupně zlepšoval, nicméně jeho léčba závisela mj. na tom, že léky nevysadí. To se dařilo, až do jedné chvíle… Do chvíle, než se dotyčný setkal se skupinou křesťanů, kteří mu řekli, že křesťan nemá chodit k psychiatrovi, že psychické nemoci se nemají léčit skrze léky, ale skrze modlitbu a skrze Boží slovo. Ti, kdo s touto radou přišli, tvrdili, že Boha znají již dlouho a navíc to, co říkali, vypadalo, že má hlavu a patu. Dokonce to podepřeli několika citáty z Bible. Dotyčný nový křesťan je nakonec poslechl a léky vysadil. Jeho rádci se radovali, že dělá kroky víry a že se spoléhá více na Boha než na doktory. Ujistili ho, že Bůh se k jeho víře přizná, protože psychické nemoci jsou od zlého! Abych příběh zkrátil. Dotyčnému se jeho psychická nemoc vrátila s několikanásobnou silou. Dnes je po smrti, protože si vzal život… Dotyční rádci na tuto tragédii reagovali, že asi měl malou víru a nevěřil některým veršům v Bibli. Psychická nemoc je přece od zlého a správný křesťan „prášky na hlavu“ brát nemá, stejně tak nemá chodit k psychiatrovi či psychologovi…

<

Děsivý příběh, který se ale v různých obměnách opakuje i dnes. Většinou nekončí na hřbitově, ale opakuje se. Vychází z „teologie“, že psychické nemoci jsou od zlého a z drzosti někomu druhému zcela neodborně radit, aby přestal brát léky.

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepíšu, že se nemáme modlit za nemocné a to včetně lidí nemocných psychicky. Nepíšu, že některé psychické projevy nemohou mít souvislost s démonickou posedlostí. Nepíšu, že není možné, aby byl psychicky nemocný člověk zbaven své nemoci modlitbou. Netvrdím, že psychická nemoc nemůže mít někdy svoje kořeny ve špatném životním stylu nebo v otevírání se zlu. Vím, že hranice mezi duchem a duší je nesmírně citlivá a dokonce se ptám, známe ji vůbec? Vím, že propojenost mezi duševními nemocemi a duchovním světem může existovat. Jenže toto a mnohé další nesmí snižovat práci poradců, psychologů nebo psychiatrů. Mnoho psychických nemocí se dá léčit a to jak skrze odborně vedené terapie, tak skrze předepsané léky.

Tvrzení, že v biblických dobách se podobné věci skrze léky neřešily, je na stejné úrovni jako tvrzení, že se v biblických dobách nepoužívala narkóza, antibiotika nebo antikoncepce. Buďme rádi, že nám Bůh dal možnost poznání a spíše život, který se i díky kvalitní medicíně prodloužil a zkvalitnil, využívejme k dobrým věcem, k Boží slávě a dopřejme to i dalším lidem.

Odpůrci by mi namítli, že některé projevy, o kterých čteme v Bibli jako o démonických, by dnes byly diagnostikovány jako psychická nemoc a byly by podle toho léčeny. Léčení psychických nemocí pomocí moderní medicíny je tudíž pro křesťana krokem vedle. Místo doktora by správnému křesťanovi měl pomoci exorcista, modlitební tým nebo správná aplikace biblických textů. Co když je to ale podobné, jako např. s rakovinou nebo cukrovkou? Tedy využíváme moderní medicíny, hledáme, zda nemoc nemůžeme překonat i změnou životních návyků a zároveň se modlíme za uzdravení.

Další námitkou je, že nelze srovnávat psychické nemoci s nemocemi těla. Tělesné nemoci proto lze léčit pomocí léků, psychické nikoli. Na jednu stranu je jasné, že otevřít svoji duši někomu cizímu – byť odborně vyškolenému - je jiné, než jít s výronem kotníku k chirurgovi. Zároveň ale striktní dělení na tělo a duši odporuje biblickému pojetí člověka, který je silně holistický (celistvý). Bible nesnižuje tělo či hmotu a nevyvyšuje ducha či duši. Koncept nadřazení duše nad tělem má mnohem blíže k Platonovi či později novoplatonismu než k Písmu. Navíc je dobře známo, jak moc je tělo provázáno s duchem, jak moc psychické problémy ovlivňují tělo a jak stejné platí obráceně.

Jinou námitkou je, že mnozí z těch, kteří stáli u základů psychologie, byli nejen nevěřící, ale někdy        i silně anti-křesťanští. To je nepochybně pravda, zároveň ale není důvodem si myslet, že jen křesťané jsou schopni přijít na nejrůznější zákoutí lidské psýché. Pokud např. budu chtít jít s dítětem k dětskému psychologovi, potom budu rád, je-li i křesťanem, zároveň křesťanská víra z nás neudělá automaticky odborníka ve svém oboru. Pokud bude v okolí kvalitní nevěřící dětský psycholog, půjdu s dítětem za ním. Stejně tak jako kazatel nemám problém s psychologem konzultovat některé oblasti týkajících se mé pastorační praxe a např. se s ním radit o tom, jak se projevuje deprese, schizofrenie atd. Tím nijak nezpochybňuji důvěru v Boží moc a v Boží zásah. Uvedu jiný příklad. Pokud má dítě poruchu ADHD a tudíž mi svým chováním leze na nervy, pak se nejedná o projev neposlušnosti, který budu léčit biblickým veršem „kdo šetří hůl…atd“., ale pošlu dítě k dětskému psychiatrovi, který mi dá odborné rady, jak s dítětem pracovat. Tyto rady ale ze mne nesejmou zodpovědnost se za dítě modlit a zodpovědnost každodenního hledání sil a způsobů, jak s takovým dítětem pracovat. Jiným příkladem může být ochota podstoupit psychologické vyšetření třeba z důvodu nutnosti splnit nějaký náročný úkol. Ono když se např. na post duchovního dostane psychopat, bývá zle… a není to vůbec snadné poznat. Pozná se to obvykle, až když je pozdě a když je x lidí duchovně pomláceno.

Abych mohl psychologii používat i jako křesťan, pak je zde důležitý následující předpoklad. Musím vědět, jaká je její mez a to, že vychází z jiných předpokladů, než víra (což ji ale nijak nedegraduje). Dobrý psycholog může leccos rozkrýt, pojmenovat. Zároveň to nijak nebrání tomu, abych jako duchovní mohl s nemocným člověkem pracovat a ukazovat mu další dimenze a východiska jeho života a to z křesťanského úhlu pohledu.

Nepsal bych tyto řádky, kdybych neznal některé smutné příběhy, z nichž jsem jeden napsal. Jako lidé i  jako křesťané máme tendence žít v extrémech buď a nebo. V kontextu pojednávaného tématu buď psychologie a psychiatrie pro křesťana nikdy, nebo naopak – jedná se o zázračný všelék. Obojí je špatná cesta.

Jsem vděčný, že ve sboru mohu spolupracovat s lidmi, kteří jsou vystudovaní psychologové, kteří prošli tzv. výcvikem, zároveň s těmi, kdo jsou lékaři. Není to boj buď kazatel nebo psycholog nebo lékař a někdy i exorcista, boj buď tělo, duch nebo duše. Je to spolupráce, na jejímž konci jsou někdy lidé, kteří jsou schopni se navracet do života a k následování Krista.