Nic neposuzuj, pokud nechceš být netolerantní?

V roce 2002 publikoval Oto Ulč v revue Prostor článek „Postmodernismus, politická korektnost a socha hasičů“. V článku autor parafrázuje Otčenáš. Přes to, že parafráze byla napsána před čtrnácti lety, neztratila nic ze své aktuálnosti. Posuďte sami:  Univerzální hodnoty neexistují, záleží na interpretech, jejich pocitech. Jestliže před skvosty v Národní galerii dám přednost kosočtverci, vyrytému na venkovských vratech, ergo, kosočtverec je hodnotnější.< Hodnotnější než Shakespearovy sonety může být oplzlá říkánka na zdi veřejného záchodku. Všechny kultury jsou si rovné a kdo s tím nesouhlasí, je rasista. Takže kultura, například počínání vzájemně se požírajících kanibalů v odlehlých novoguinejských končinách, je stejně hodnotná jako tradice tolerance ve švýcarské konfederaci. Ovšem s tvrzením o neexistenci všeobecně závazných hodnot těžko pak se odvolávat na všeobecně závazná lidská práva, OSN deklarovaná před víc než půl stoletím.

Jedná se o nadsázku, zároveň nadsázku, která dobře vyjadřuje to, čemu se říká politická korektnost. Ulč to mj. ukazuje na posunu ve slovníku: Neúspěch se stal „netradičním úspěchem“. Ten kdo je nudný (boring) je „jinak zajímavý“ (differently interesting), opilec je chemically inconvenienced, šereda je cosmetically different. Analfabet vlastně není analfabet, ale „osoba jinak školená“ (alternatively schooled), a kdyby nás z toho všeho měla ranit mrtvice, nebudeme mrtví ale toliko „trvale znevýhodnění“ (permanently inconvenienced).

Mít na něco názor je v současnosti často považováno za známku fanatismu, zaslepenosti a nevyváženosti. Hodnotit nějakou kulturu je nekorektní. Za nekorektní se ale někdy považuje i hodnocení něčího chování (v realitě ale jen do té chvíle, dokud se to netýká vás…) Že vám to či ono chování vadí? Pak je to nepochybně známka vaší netolerantnosti. Dotaženo ad absurdum, etika není možná. Na tento problém mj. narážíme, když se setkáváme s příslušníky jiných kultur, etnik a náboženství, přicházejících do Evropy. Můžeme jejich chování a s ním spojené zvyky posuzovat? Existuje nějaké měřítko? Existují etická měřítka v obecnějším smyslu (viz. Ulčův Otčenáš)? Máme vůbec právo někomu říci, že je nemorální, zlý není jen „eticky jiný“ nebo „hodnotově posunutý“?

Někteří super zbožní křesťané by jistě řekli, že jediné měřítko správného a bohulibého chování je Písmo. To je sice hezká rada, ale jakkoli je v Písmu leccos, není tam vše. Nenajdeme odpovědi na otázky hygieny, délky vzdělání, jak dlouho být doma s rodiči, kdy jít do práce, na otázky státního zřízení atd. Co s tím?

Křesťanská teologie v posuzovaní etických oblastí rozeznává čtyři hlavní směry. Jsou jimi svatá Písma, rozum, tradice a zkušenost. Mimo tyto čtyři lze uvést ještě další dva a to jsou kultura, která nás obklopuje a okolnosti, ve kterých se nacházíme. Pro evangelikální etiku je Boží slovo normou určující další normy a autoritativní prameny. Často nás Bible vede skrze principy. Jsme-li např. vedeni k tomu, abychom nezlořečili hluchému a slepého nesvedli z cesty, pak se nemyslí jen tyto dvě postižení, ale je zde myšlenka, že nemáme zneužívat handicapu druhých. Zároveň nás Bible opakovaně vyzývá k užívání rad, moudrosti, zkušenosti, rozumu, k tomu, abychom brali vážně rodičovské, církevní, ekonomické a státní autority. Tyto nás ale nemají na rozdíl od Písma vést k obecně závazným ustanovením. Ukažme si to na výchově dětí. Pokud si někdo myslí, že může dítě vychovávat výhradně na základě Písma, mýlí se. Bible nic neříká kdy má dítě jít do školy (od toho je osvědčená tradice), co mu dát na sebe (zde se řídíme rozumem), jak mu stříhat vlasy (zde rozhoduje kultura), kolik mu dát kapesného (zde se lze řídit okolnostmi). Tím není řečeno, že v Písmu není nic o výchově. To co tam je, jsou klíčové principy, které dávají dalším etickým rozhodováním ohledně výchovy jistý směr.  Jiný příklad je popsán v Skutcích 15, kde se sejde Jeruzalémský sněm a jeho rozhodnutí je učiněno na několika základech. Písmo má rozhodující slovo (Sk 15, 15 – 19), dále ale důležitou roli hraje Petrova, Barnabášova a Pavlova zkušenost a jejich povolání (Sk 15, 7 – 9), dále rozumová argumentace a nakonec zde hrají roli církevní autority. (Celý tento odstavec je na základě knihy: Schirrmacher Thomas, Morální odpovědnost, Návrat domů, 2016 s. 51 – 51)

Z výše stručně popsaného je vidět, že rozhodování není věcí libovůle, že nelze skončit u toho, že vše je relativní nebo že vše je věcí interpretace. Podobné závěry spíše ukazují na lenost myslet. Zároveň, že není nic špatného nebo politicky nekorektního to či ono chování posuzovat a je-li třeba, dokonce odsuzovat. Jako křesťané máme hlubokou studnici Boží moudrosti, zároveň právě Písmo nás vede k využívání rozumu, ale i nashromážděné tradice a moudrosti předků a k dodržování řádu věcí, které jsou odvozeny ze stvoření.