14 prosince, 2016

Pro koho jsou bohoslužby?


Možná je tato otázka na první pohled stupidní. Přece pro věřící ne? Když někdy navštívím některé sbory, pak souhlasím, jenže nestala se někde chyba? Nejsou bohoslužby i pro hledající? Nekřesťany? A to stejnou měrou jako pro křesťany? Vím, že nejde jen o neděle (nebo pokud jste adventista pak o soboty), ale asi se shodneme, že společné shromáždění považujeme z mnoha důvodů za důležitou část našeho sboru. A. Stanley píše: Zřejmě nejdůležitější prostředí pro jakoukoli církev představuje bohoslužba. Ať už se koná v neděli ráno, nebo v sobotu večer, právě toto prostředí víc než jakékoli jiné definuje váš církev. Právě bohoslužby určují, jak lidé vnímají a prožívají to, co souvisí s vaším sborem. (Stanley A., Deep and wide) Je na našich nedělích ale místo pro návštěvníky? Ze zkušenosti vím, že jako křesťané v církvi vydržíme skoro všechno a i když je někdy shromáždění hrozné, stejně další neděli přijdeme. Jenže „skoro všechno“ nevydrží noví návštěvníci. Pokud je jejich zkušenost s návštěvou církve špatná, obyčejně se již nevrátí. Jenže jak udělat bohoslužbu atraktivní pro nové lidi? Již slyším, jak mě někteří zatracují proto, že používám slovo atraktivita. Jenže já tím nemyslím nic populistického, ale jen to, jak neklást zbytečné překážky ve zvěstování evangelia hledajícím.




Někteří mi možná vytknou, že stačí, když kážeme pravdu. Zní to hezky, zbožně, ale ono to skutečně nestačí. Pokud vím, pak všichni kázající usilují o to, aby kázali pravdu a většině se to i daří. Jsem si jistý, že alespoň vědomě nelžou. A přesto na jejich kázání chodí jen „skalní“. Proč? Jednak proto, že pravda bez dopadu do života pro posluchače ztrácí na smysluplnosti. Dále proto, že lidé většinou nehledají pravdu, ale útěchu. A nakonec i proto, že pravda, která není sdělená v určitém srozumitelném kontextu, sice zůstává pravdou, ale jen málokdo jí chce poznat. Někdy naše slovo ztrácí na síle právě kvůli kontextu, ve kterém je zvěstováno. Co mám na mysli kontextem? Chci předeslat, že smyslem článku není kritizovat, ale pokusit se o určitou reflexi…



Pojďme se vžít do nového návštěvníka bohoslužeb. Kázání pro něj začíná už při příchodu do sboru. Obyčejně mu někdo podá ruku, v horším případě mu vrazí do ruky jakousi knihu (zpěvník) ale zbytek je na něm. Opatrně hledá šatnu, bloumá okolo nástěnek a prodejců knih, až nakonec zapluje do (někdy hodně nepohodlné) lavice. Jen málokdo, pokud někdo ho osloví, pozdraví a představí se mu. Procedura přivítání skončila u dveří. Okolo něj jsou lidé v družném rozhovoru a on stále více cítí, že sem nepatří. Následuje bohoslužba. Hned na úvod je návštěvníkovi sděleno, že „se bude chválit“. Pokud vím, pak v našem jazyce se tento obrat používá jen a pouze s pochvalou. Návštěvník přemýšlí, koho že to bude muset pochválit, když nikoho nezná, ale pak mu dojde, že naštěstí nikoho. Zpěvy jsou poměrně dlouhé, kvalita nic moc, ale návštěvník chápe, že je třeba něco překousnout a snaží se ocenit alespoň upřímnost okolostojících. Když začne mluvit kazatel, pak neřekne ani slovo, že je rád, že ve sboru je nějaký nový člověk, protože zřejmě předpokládá, že tato alternativa není obvyklá. Slovo je hluboké, jen jaksi nemá nic společného s bolestmi a zápasy, se kterými dotyčný přišel a ani s jeho každodenním životem. Dotyčný to ale chápe, protože mu stále více domýšlí, že tato církev není pro nevěřící a hledající a že řeší problémy a otázky křesťanů. Když kázání skončí, následují modlitby, které ho zaujmou, protože jsou hodně osobní. Pak následuje několikaminutové oznámení, které ale dotyčnému nedávají smysl, protože se oznamují akce, které se konají každý týden a navíc jsou tyto akce i na webu příslušného společenství. Bohoslužba končí, dotyčný asi pět minut sedí a čeká, zda s ním někdo z těch příjemných lidí okolo něj dá řeč. Nakonec pochopí, že nikdo a tak odchází. Cestou do šatny si prohlíží nástěnky s fotkami z akcí, které jsou asi rok staré. U šaten se s ním dá konečně někdo do řeči. Asi v polovině rozhovoru ale rozhovor utne manželka neznámého s tím, že je třeba pospíchat na oběd. Návštěvník odchází z pocitem, který měl, když přišel. Církev je fajn skupina, člověk by tam i občas rád zašel, ale není pro nevěřící. Nikdo jim vstup nezakazuje, dokonce na webu a na fasádě domu dotyčné církve je psáno, že je každý vítán, ale zkušenost hovoří za vše.



Asi chápete, kam mířím. Hledám a zápasím o takovou církev, kde sice jsou křesťané doma, ale zároveň do které se hledající po první zkušenosti s ní, budou vracet. O církev, která nekompromituje evangelium, ale nebojí se měnit formy. O církev, kde se slovy Písma nedělají problémy pohanům, kteří se obracejí k Bohu (Sk 15, 19). Někdy vidím problém v tom, že tvoříme církev, kde se nedělají problémy křesťanům, kteří již Boha našli (…) Běda, když tito křesťané na nějaké problémy, které by jim komplikovali jejich křesťanství, ve „svém sboru“ narazí. Pak bývá zle.



Opět zdůrazňuji – absolutně nepíšu o vyprazdňování evangelia, o rezignaci na potřebu pokání atd. Stejně tak si nemyslím, že sbor je pouze o neděli. Píšu pouze o „balení“, v kterém evangelium v neděli předáváme. Zdá se mi, že v tomto mnohokrát selháváme a že trpíme provozní slepotou. Mám na mysli nejen někdy ne úplně šťastný styl kázání, ale občas i dost nevkusné interiéry, o rozplizlé a dlouhé bohoslužby, nezájem o příchozí, styl naší prezentace navenek atd. To, co popisuji, není pravidlem, ale čas od času by bylo dobré nechat se na sebe podívat někoho mimo církev.



Ještě jedou již citovaný A. Stanley: „Mým cílem během bohoslužeb je prezentovat Písmo způsobem, který bude natolik užitečný a podmanivý, že všichni v sále budou rádi, že přišli, a budou odcházet s rozhodnutím, že za týden přijdou zas. Chci, aby posluchači byli natolik spokojení s tím, že přišli, že se další týden vrátí. Chci, aby odcházeli zaujatí tím, že slyšeli, jak někdo učí myšlenky z Bible tak, že to je… užitečné. Chci, aby skeptici pochybovali o své nevíře. Chci, aby věřící věřili hlouběji. Chci, aby lidé, kteří nemají Bibli, odcházeli s přesvědčením, že si ji musí opatřit. Chci, aby formální křesťané oprášili své Bible a začali je znovu číst. To je můj cíl. To jako kazatel považuji za výhru.“ (Stanley A., Deep and Wide)



Jenže aby se tak stalo, je třeba nejenom dobře kázat, ale pro kázání vytvořit i kontext. Někdo může namítnout, že to vše, co popisuji, je laciný marketing. Není. Viděl jsem pár církví, kde byl dobrý obal a prázdný obsah. To, že někdo sedí nebo nesedí na barové stoličce, nosí na hlavě čepici se snapbackem, má tetování a dokola mele, že je v nás obrovský potenciál, z něj cool kazatele skutečně neudělá a pokud nemá co sdělit, brzy mu zůstane jen pár obdivovatelů (nebo spíše obdivovatelek). Jenže ani zatuchlý prostor, monotónní projev a úvahy na téma krize existencionály nejsou žádnou známkou duchovní hloubky.



Osobně považuji za veliké privilegium Písmo vykládat a dokonce se tím živit!!! Když jsem studoval, napsal jsem desítky a možná stovky stran esejů, kde jsem musel rozebírat filozofické texty. O to více si vážím když mohu rozebírat Písmo a ještě navíc ho aktualizovat do současné doby pro svoje jak věřící, tak nevěřící současníky. Zároveň vím, že bez dobrého obalu, zajímavé formy, můj výklad hodně ztrácí… a to především u necírkevních lidí. Ve sboru kde jsem, žel, nemáme cosi jako programový tým nedělí. Zároveň ale někdy lidem ve sboru opakuji, že neděle skutečně není jen nebo především pro nás, domácí víry a že tomu musíme bohoslužby přizpůsobit. Možná jsem s tím otravný… jak se nám to daří, to nechávám na posouzení jiným.



Pokud jste dočetli článek až sem, popřemýšlejte, zda by nestálo za to, trochu oprášit neděle, položit si otázky proč to či ono děláme, proč mezi nás (ne)chodí nevěřící a hledající, jak moc je naše neděle otevřená pro návštěvníky. Požádejte někdy někoho z kolegů, aby přišel a dal vám zpětnou vazbu. A možná zkuste sestavit skupinu kreativců, kteří by měli na starost nedělní bohoslužby s otázkou, pro koho je vlastně děláme…

10 komentářů:

David Dobrovolný řekl(a)...

Věřím v to samé. Pokud není církev zaměřena ven a to tou formou komunikace, jak vnějšek vnímá informace, nenaplňuje to, co Bůh přikázal. Bůh nás přeci jenom poslal ven, ne abychom skrývali světlo života ve svém středu těm, kteří žijí ve tmě. Když dostatečně dlouho necháme svíčku v uzavřeném prostoru, nakonec jí dojde kyslík. Jediný lék na umírající sbor je vyjít ven = sloužit místu a lidem, kde žijeme a umožnit jim co nejlepší cestu, jak se s evangeliem seznámit. Moc děkuji za tvůj článek Davide.

Annie and Poky řekl(a)...

Děkuji za článek, udělal mi velkou radost. Stejným směrem bych rád církev posouval. Kniha Deep And Wide mě v tom hodně inspirovala; začal jsem s překladem do češtiny. Myslím, že v České církvi v tomto dojde brzy k velkým změnám. A mám radost :)

Karel Konečný řekl(a)...

Když se na to dívám zvenčí tak mi to připadá jako nějaký druhý život ve zdech sboru. Jakoby lidé žili dva životy. Když jste se zabýval filosofií tak také jistě víte jací lidé jsou. Lidé se chtějí především bavit. Jinak je to nuda. Tak je nejlepší vymýšlet různé taškařice a to lidi jistě přitáhne. A křesťané jsou vůbec křesťané podle svých postojů? Křesťané mají být světlem a solí světa a vlastnosti jako láska,radost,pokoj,tichost,dobrotivost,dobrota věrnost,krotkost a středmost by tomu měly pomoci.

o autorovi tohoto blogu řekl(a)...

To Karel Konečný: Nemyslím si, že dělat bohoslužbu dobře a srozumitelně je známkou taškařice. Spíše je to pěkná dřina...

Pavel Král řekl(a)...

Uvažoval jsem o něčem podobném a zalíbil se mi chrámový systém - vnější a vnitřní nádvoří. Do vnějšího nádvoří mohl kdokoli, do vnitřního už ne. Vnější nádvoří sboru je určeno pro kontakt s novými lidmi. Tomu je přizpůsobena forma a obsah. Vnitřní nádvoří je pro kontakt s Bohem a obnovu duchovních sil. Univerzální neděli asi nelze připravit. Ale určitě by šlo, aby každá neděle byla jiná a na jiném nádvoří.

Ota Pinkner řekl(a)...

Díky Davide, velmi podnětný článek. Nedělní bohoslužba je v mnoha církvích chápána hlavně jako akce pro "domácí víry". Znám křesťany, kteří by se styděli přivést do sboru nevěřící přátele - přesně pro ty věci, které jsi popsal. Kdysi jsme na konferenci Hrejte dobře a zvučně vedli účastníky k porozumění, že srdce je pravda základ, ale není to celé. Milovat Boha také duší a ze vší síly znamená například rozvíjet své dary, být v tom "naplno". Problém může vycházet i z vedení (starší, pastoři), které nehledá lidi pro tu kterou službu obdarované, spokojí se pouze s lidmi ochotnými. Ochotný člověk bez povolání však neobdrží pomazání pro službu - stojí na místě, kde stát nemá (viz Uza zaplativší životem za Davidovo nadšení bez moudrosti a poznání Boží vůle). Ochotný nepovolaný nerozliší mizerné aranžmá od dobrého, hraje sice "ty správné chválovky", ale lidé se s Ženichem nesetkají, Duch svatý nepřijde. A jejich produkce bývá značnou překážkou pro hledající, kteří hudbu vnímají spíš jako koncert a podle kvality také usuzují, jak moc nám na Bohu záleží. Nemůžeme se na ně zlobit, že nerozumí textům a že k nim "naše pravda" díky špatné hudbě neprosákne. Podobné je to i s kazateli, také zde je třeba hledat povolané a nespokojit se s ochotníky (nemluvím o profesionálech a laicích, tudy dělící čára nevede). Nicméně snaha poukázat na tyto skutečnosti s motivací pomoci sboru "rozšířit srdce" i směrem k nevěřícím, bývá chápána jako kritika a tím je jakýkoli konstruktivní dialog předem zmařen. Toť naše zkušenost (nejen) z posledních let. Škoda. Slyším už mnohé námitky typu "kde jsou teda "ti povolaní", proč neslouží, proč odešli do světa" apod. Ale to je na další (nesnadno) diskuzi. Zdravím a přeju hezké Vánoce. Ota Pinkner, Brno

Jiří Zajíc Edy řekl(a)...

Motto:
Jenže já jsem s vámi, bratři, nemohl mluvit jako s duchovními, ale jako s tělesnými, jako s nemluvňaty v Kristu. Krmil jsem vás mlékem, ne hutným pokrmem, neboť jste ho ještě nemohli snést a ani dosud nemůžete, neboť jste stále tělesní. (1 Kor 3,1-3)

Otázka, pro koho jsou bohoslužby současných křesťanských církví, je skutečně na místě.
V prvotní církvi šlo o "lámání chleba". Tedy setkání přátel, kteří si během toho setkání vyslechnou i svědectví o Ježíšovi z první ruky. A pak zažijí společnou hostinu zahájenou rituálem zpřítomnění Vzkříšeného skrze chléb a víno.
Posléze ani v téhle situaci se "hledající" (katechumeni a ti, kteří se o křesťanství teprve zajímali) neúčastnili celého setkání, ale věnoval se jim někdo zvlášť.
Dnes je ono "lámání chleba" tak abstraktní, že ve většině protestantských církví už žádný skutečný chléb většinou není (pouze "chléb Božího slova") a v katolické či pravoslavné bohoslužebné liturgii je forma hostiny tak schovaná, že si toho těžko všímají i děti, které na mších bývají týden co týden.
Pro "normálního" příchozího, který není "doma" v církevním prostředí, je dnešní bohoslužba buď jakési divadelní představení (to hlavně v katolickém a pravoslavném podání; navíc mnohdy představení nevalné úrovně), nebo přednáška s nějakými kulturními prvky.
Takový hledající příchozí potřebuje hlavně lidské společenství (jak ostatně David Novák trefně popisuje). Tam, kde lidi k sobě sedí zády, nemohou se spontánně a tvořivě projevovat, bavit se s druhými podle svého výběru, se takové společenství prakticky nedá najít.
Pokud se tedy skutečně radikálně nezmění forma našich křesťanských bohoslužeb (u nás katolíků to v dohledu nevidím, bratři protestanté mají šancí více ;-)), je třeba hledajícím lidem nabízet jinou formu setkávání.
Toho si byl ostatně dobře vědom předchozí ateistický režim, který zakazoval křesťanské setkávání mimo prostor kostela (protestanti na tom byli o poznání lépe, ale pro nás katolíky jakákoliv taková akce znamenala riziko postižení podle § 79 Maření státního dozoru nad církvemi a náboženskými organizacemi).
V našem prostředí za těch 50 let, co jsem se nějak snažil zprostředkovávat mladým lidem setkání s Ježíšem, postupně konvertovaly desítky lidí. Ale ne proto, že byli na bohoslužbách, ale proto, že s námi byli na brigádách, výpravách, táborech (i s tím rizikem, o němž jsem psal), domácích debatách, návštěvách kvalitních kulturních podniků, které jsme následně reflektovali.
Zkrátka mohli s námi prožívat "normální život", v němž ovšem tu a tam prozařoval náš vztah důvěry v přítomného Boha

PS
Pokud někdo z hledajících "zabloudí" na bohoslužbu, je bezpodmínečně nutné se mu osobně věnovat (a to lépe, než je v onom příběhu, kdy nedočkavá manželka zhatí možná nadějný start apoštolátu).

Marky řekl(a)...

Podobné veci som zažíval keď som pred 3 rokmi prijal evanjelium Ježiša Krista a začal som chodiť s nadšením do jedného z evanjelikálnych zborov. Potom čo som navštívil možno 10 nedeľných bohoslužieb, zistil som, že je to iné ako som si predstavoval. Za celý ten čas som sa tam cítil ako cudzí element a okrem nedele som tých ľudí nemal možnosť stretnúť v iný deň, lebo nikto nikdy ma nikde nezavolal. Čiže naozaj je veľmi dôležité privítať sa s novým človekom v zbore, zoznámiť sa s ním, zobrať ho aj cez týždeň niekam von, zavolať mu, pozvať ho na pivo či kávu a podobne. Lebo človek, ktorý uverí v JK a príde do zboru, čaká, že uvidí prijatie - rovnaké aké zažil pri svojom obrátení. Čaká, že uvidí lásku, rovnakú akú uvidel v Kristovi atď :)

Kuba Kuba řekl(a)...

Já jsem nevěřící (26 let) a uvažoval jsem, že bych se šel někam podívat a zkusil zjistit odpovědi na své otázky, ale mám trochu strach, že bych tam byl spíš za exota a ani nevím co bych tam přesně dělal, když bych tam nikoho neznal. Ale snad jsou i církve, které tuhle situaci řeší, dle tohoto článku. Souhlasím, že by to mělo být celé srozumitelné i nekřesťanovi. Bible je psaná takovým jazykem, který je dost nesrozumitelný a abstraktní, díky tomu, že nezapadá do dnešní doby.


Zahlédl jsem komentář, že se to někde rozděluje a že do některé části smí pouze stálí členové. Mě osobně by to jako nového návštěvníka asi trochu rozladilo a nebylo by mi to příjemné.

Rostislav Švarc řekl(a)...

Máme potřebu prožít Ježíše Krista.Já Tě nesoudím.Tvé pocity jsou pravdivé. Bůh mě neodsoudil.Ani já tě neodsuzuji.Hříšníku bylo ti odpuštěno pro víru v Ježíše Krista.On je ten dobrý ne ty. Vědomí že ti bylo odpuštěno,způsobí pravdivej pocit pokoje v tobě a přijmeš příchozího,a Bůh jej sám bude usvědčovat.