Pro koho jsou bohoslužby?

Možná je tato otázka na první pohled stupidní. Přece pro věřící ne? Když někdy navštívím některé sbory, pak souhlasím, jenže nestala se někde chyba? Nejsou bohoslužby i pro hledající? Nekřesťany? A to stejnou měrou jako pro křesťany? Vím, že nejde jen o neděle (nebo pokud jste adventista pak o soboty), ale asi se shodneme, že společné shromáždění považujeme z mnoha důvodů za důležitou část našeho sboru. A. Stanley píše: Zřejmě nejdůležitější prostředí pro jakoukoli církev představuje bohoslužba. Ať už se koná v neděli ráno, nebo v sobotu večer, právě toto prostředí víc než jakékoli jiné definuje váš církev. Právě bohoslužby určují, jak lidé vnímají a prožívají to, co souvisí s vaším sborem. (Stanley A., Deep and wide) Je na našich nedělích ale místo pro návštěvníky? Ze zkušenosti vím, že jako křesťané v církvi vydržíme skoro všechno a i když je někdy shromáždění hrozné, stejně další neděli přijdeme. Jenže „skoro všechno“ nevydrží noví návštěvníci. Pokud je jejich zkušenost s návštěvou církve špatná, obyčejně se již nevrátí. Jenže jak udělat bohoslužbu atraktivní pro nové lidi? Již slyším, jak mě někteří zatracují proto, že používám slovo atraktivita. Jenže já tím nemyslím nic populistického, ale jen to, jak neklást zbytečné překážky ve zvěstování evangelia hledajícím.

Někteří mi možná vytknou, že stačí, když kážeme pravdu. Zní to hezky, zbožně, ale ono to skutečně nestačí. Pokud vím, pak všichni kázající usilují o to, aby kázali pravdu a většině se to i daří. Jsem si jistý, že alespoň vědomě nelžou. A přesto na jejich kázání chodí jen „skalní“. Proč? Jednak proto, že pravda bez dopadu do života pro posluchače ztrácí na smysluplnosti. Dále proto, že lidé většinou nehledají pravdu, ale útěchu. A nakonec i proto, že pravda, která není sdělená v určitém srozumitelném kontextu, sice zůstává pravdou, ale jen málokdo jí chce poznat. Někdy naše slovo ztrácí na síle právě kvůli kontextu, ve kterém je zvěstováno. Co mám na mysli kontextem? Chci předeslat, že smyslem článku není kritizovat, ale pokusit se o určitou reflexi…

Pojďme se vžít do nového návštěvníka bohoslužeb. Kázání pro něj začíná už při příchodu do sboru. Obyčejně mu někdo podá ruku, v horším případě mu vrazí do ruky jakousi knihu (zpěvník) ale zbytek je na něm. Opatrně hledá šatnu, bloumá okolo nástěnek a prodejců knih, až nakonec zapluje do (někdy hodně nepohodlné) lavice. Jen málokdo, pokud někdo ho osloví, pozdraví a představí se mu. Procedura přivítání skončila u dveří. Okolo něj jsou lidé v družném rozhovoru a on stále více cítí, že sem nepatří. Následuje bohoslužba. Hned na úvod je návštěvníkovi sděleno, že „se bude chválit“. Pokud vím, pak v našem jazyce se tento obrat používá jen a pouze s pochvalou. Návštěvník přemýšlí, koho že to bude muset pochválit, když nikoho nezná, ale pak mu dojde, že naštěstí nikoho. Zpěvy jsou poměrně dlouhé, kvalita nic moc, ale návštěvník chápe, že je třeba něco překousnout a snaží se ocenit alespoň upřímnost okolostojících. Když začne mluvit kazatel, pak neřekne ani slovo, že je rád, že ve sboru je nějaký nový člověk, protože zřejmě předpokládá, že tato alternativa není obvyklá. Slovo je hluboké, jen jaksi nemá nic společného s bolestmi a zápasy, se kterými dotyčný přišel a ani s jeho každodenním životem. Dotyčný to ale chápe, protože mu stále více domýšlí, že tato církev není pro nevěřící a hledající a že řeší problémy a otázky křesťanů. Když kázání skončí, následují modlitby, které ho zaujmou, protože jsou hodně osobní. Pak následuje několikaminutové oznámení, které ale dotyčnému nedávají smysl, protože se oznamují akce, které se konají každý týden a navíc jsou tyto akce i na webu příslušného společenství. Bohoslužba končí, dotyčný asi pět minut sedí a čeká, zda s ním někdo z těch příjemných lidí okolo něj dá řeč. Nakonec pochopí, že nikdo a tak odchází. Cestou do šatny si prohlíží nástěnky s fotkami z akcí, které jsou asi rok staré. U šaten se s ním dá konečně někdo do řeči. Asi v polovině rozhovoru ale rozhovor utne manželka neznámého s tím, že je třeba pospíchat na oběd. Návštěvník odchází z pocitem, který měl, když přišel. Církev je fajn skupina, člověk by tam i občas rád zašel, ale není pro nevěřící. Nikdo jim vstup nezakazuje, dokonce na webu a na fasádě domu dotyčné církve je psáno, že je každý vítán, ale zkušenost hovoří za vše.

Asi chápete, kam mířím. Hledám a zápasím o takovou církev, kde sice jsou křesťané doma, ale zároveň do které se hledající po první zkušenosti s ní, budou vracet. O církev, která nekompromituje evangelium, ale nebojí se měnit formy. O církev, kde se slovy Písma nedělají problémy pohanům, kteří se obracejí k Bohu (Sk 15, 19). Někdy vidím problém v tom, že tvoříme církev, kde se nedělají problémy křesťanům, kteří již Boha našli (…) Běda, když tito křesťané na nějaké problémy, které by jim komplikovali jejich křesťanství, ve „svém sboru“ narazí. Pak bývá zle.

Opět zdůrazňuji – absolutně nepíšu o vyprazdňování evangelia, o rezignaci na potřebu pokání atd. Stejně tak si nemyslím, že sbor je pouze o neděli. Píšu pouze o „balení“, v kterém evangelium v neděli předáváme. Zdá se mi, že v tomto mnohokrát selháváme a že trpíme provozní slepotou. Mám na mysli nejen někdy ne úplně šťastný styl kázání, ale občas i dost nevkusné interiéry, o rozplizlé a dlouhé bohoslužby, nezájem o příchozí, styl naší prezentace navenek atd. To, co popisuji, není pravidlem, ale čas od času by bylo dobré nechat se na sebe podívat někoho mimo církev.

Ještě jedou již citovaný A. Stanley: „Mým cílem během bohoslužeb je prezentovat Písmo způsobem, který bude natolik užitečný a podmanivý, že všichni v sále budou rádi, že přišli, a budou odcházet s rozhodnutím, že za týden přijdou zas. Chci, aby posluchači byli natolik spokojení s tím, že přišli, že se další týden vrátí. Chci, aby odcházeli zaujatí tím, že slyšeli, jak někdo učí myšlenky z Bible tak, že to je… užitečné. Chci, aby skeptici pochybovali o své nevíře. Chci, aby věřící věřili hlouběji. Chci, aby lidé, kteří nemají Bibli, odcházeli s přesvědčením, že si ji musí opatřit. Chci, aby formální křesťané oprášili své Bible a začali je znovu číst. To je můj cíl. To jako kazatel považuji za výhru.“ (Stanley A., Deep and Wide)

Jenže aby se tak stalo, je třeba nejenom dobře kázat, ale pro kázání vytvořit i kontext. Někdo může namítnout, že to vše, co popisuji, je laciný marketing. Není. Viděl jsem pár církví, kde byl dobrý obal a prázdný obsah. To, že někdo sedí nebo nesedí na barové stoličce, nosí na hlavě čepici se snapbackem, má tetování a dokola mele, že je v nás obrovský potenciál, z něj cool kazatele skutečně neudělá a pokud nemá co sdělit, brzy mu zůstane jen pár obdivovatelů (nebo spíše obdivovatelek). Jenže ani zatuchlý prostor, monotónní projev a úvahy na téma krize existencionály nejsou žádnou známkou duchovní hloubky.

Osobně považuji za veliké privilegium Písmo vykládat a dokonce se tím živit!!! Když jsem studoval, napsal jsem desítky a možná stovky stran esejů, kde jsem musel rozebírat filozofické texty. O to více si vážím když mohu rozebírat Písmo a ještě navíc ho aktualizovat do současné doby pro svoje jak věřící, tak nevěřící současníky. Zároveň vím, že bez dobrého obalu, zajímavé formy, můj výklad hodně ztrácí… a to především u necírkevních lidí. Ve sboru kde jsem, žel, nemáme cosi jako programový tým nedělí. Zároveň ale někdy lidem ve sboru opakuji, že neděle skutečně není jen nebo především pro nás, domácí víry a že tomu musíme bohoslužby přizpůsobit. Možná jsem s tím otravný… jak se nám to daří, to nechávám na posouzení jiným.

Pokud jste dočetli článek až sem, popřemýšlejte, zda by nestálo za to, trochu oprášit neděle, položit si otázky proč to či ono děláme, proč mezi nás (ne)chodí nevěřící a hledající, jak moc je naše neděle otevřená pro návštěvníky. Požádejte někdy někoho z kolegů, aby přišel a dal vám zpětnou vazbu. A možná zkuste sestavit skupinu kreativců, kteří by měli na starost nedělní bohoslužby s otázkou, pro koho je vlastně děláme…