Vedoucí... Sprosté slovo?

Když se v Čechách řekne vůdce, mnohým i mnoho letech po válce naskočí asociace s Adolfem. Jenže nejen s ním. Slovo vůdce, ale i vedoucí, leader a podobná další vyjádření pro tuto pozici, evokují moc a hlavně její zneužití. Proto jsme na různé „vůdce“ hodně opatrní. V křesťanství, kde se akcentuje pokora a podřízenost, pak možná ještě trochu více. Specifického přístupu k vedení jsem si povšiml, když jsem spolupracoval s Američany a občas jezdil na některé jejich konference. Zatímco Češi organizují konferenci, Američané organizují Leaderhip conference. Je-li naše konference pro vedoucí, pak zveme… vedoucí, oproti tomu Američané zvou „key leaders“ (klíčové vedoucí). Před pár týdny jsem byl na jakési mezinárodní konferenci a protože jí organizovali Američané, jednalo se o Global Leadership Summit (světový summit vedoucích). Evangelikální aliance bude za pár týdnů organizovat Evangelikální fórum, které má podobný formát, jako European Leadership Forum organizované Američany. Aliance dělá fórum, Američané Leadership Forum… Tento jazykový posun jsem zaznamenal v křesťanském kontextu, nevím, jak je to na poli businessu. Americkou křesťanskou kulturu zmiňuji proto, že se s ní alespoň v CB setkáváme dost často. Nicméně i z toho co popisuji, je vidět, že česká křesťanská kultura s termíny vedení šetří. Naopak v Americkém balení vidíme opak. Ponechme stranou Američany, kteří někdy mohou přemrštěným důrazem na vedení (ne každý může vést) působit poněkud pyšně a spíše se podívejme na sebe.

Neprocházel jsem kurikula všech teologických škol v ČR, které připravují kazatele na jejich službu, ale pokud vím, předmět vedení většinou chybí a nebo patří mezi popelky. Jako by se příliš nepředpokládalo, že pastor, kněz, farář, kazatel někoho povedou. Z toho, co se ve školách učí, to spíše vypadá, že 80% své práce budou pastoři věnovat kázání, případně vyučování. Bylo by to hezké, kdyby to tak na sborech fungovalo…. Zavřít se někde v učebně a párkrát za týden vylézt před posluchače s novými výzkumy toho, co pastor vybádal v Písmu. Jenže všichni víme, že to tak nejen není, ale ani být nemá. V reálu mnoho času kazatel stráví tím, že v různých podobách vede. A nejen to – dokonce se vedení od něj očekává. Ano, vedení se dá a dokonce má rozložit mezi ostatní, bráníme se systému „osvíceného pastora“, ale v nějaké míře kazatel prostě vést musí a také vede. Otázka je, zda vede dobře nebo špatně.

Podle toho, co se (ne)naučil ve škole, se ale většinou pastor musí spokojit s tím, co různě pochytal po konferencích, na youtube, Tedu a co si přečetl. Pro vysvětlení uvedu zkušenost jednoho z velmi inspirativních křesťanských vedoucích A. Stanleyho: „Čtyři roky jsem chodil na uznávaný seminář. Víte, kolik přednášek nebo seminářů na téma vedení a vůdcovství jsem měl v povinných osnovách? Vsadím se, že to víte. Ani jeden. A to jsem absolvoval obor určený pro ty, kteří cítili povolání k tomu, aby vedli místní církev. Ještě horší než to, že vedení nebylo vyučováno, bylo skryté poselství: Vedení není důležité. Pokud znáte Bibli, víte vše, co potřebujete vědět o tom, jak vést místní církev. Znalost Bible ale ještě z člověka nedělá vůdce.“

Když se podíváme na sbory, od kterých bereme často inspiraci, téměř vždy je v jejich čele nějaký kvalitní vedoucí. Není sám, vytváří prostor pro druhé, ale vede. S dotyčným nemusíme souhlasit, může nám někdy lézt na nervy (což se vedoucím stává), není dokonalý, ale vede. Otázka je, zda ve sborech ale i církvi je prostor pro rozvoj vedoucích a nebo zda se jich spíše obáváme, zde se nespokojíme s tím, že nějak bylo a nějak bude a že Pán si svoje stádo určitě uhlídá i bez našeho přičinění a vedení. Určitě nějak bude a jistě si Pán svoje stádo uhlídá a církev na nás nestojí, ale to nijak nevyvrací potřebu mít dobré vedoucí, kteří někam a někoho vedou.

Přiznám se, že mě někdy leze na nervy, když vidím, jak se do pozic vedoucích v církvi situují lidé, kterým je 20, 25… bez velkých zkušeností a na rozdíl od některých z nás i bez různých šrámů, které jsme od života dostali. Jenže pak si uvědomím, že si v sobě asi nesu syndrom Husákových dětí s mentalitou „seď alespoň do třiceti v koutě a drž ústa a krok“. Proto se při těchto negativních myšlenkách snažím o sebekontrolu a hlavně o neposuzování vedoucích skrze jejich věk. Věk a s ním související zkušenost může být bonusem, nikoli ale automatickým mandátem vést. Stejně tak mládí a s ním související dynamika není automatickým klíčem k vedení.

Nemyslím si, že jen vedoucí přinese sboru záchranu. Zároveň vedení je dar, do jisté míry se ho lze naučit a vedoucí velmi potřebujeme. Potřebujeme lidi, kteří dokáží vytyčit směr, strhnout, přijít s inovativními nápady, nespokojí se se zaběhnutým status quo, kteří jdou do rizika. Jistě, že tito lidé potřebují být obklopeni dalšími spolupracovníky, ale to nic nemění na tom, že vedoucí potřebujeme.

Nechci se rozepisovat o tom, jaký by měl vedoucí být. Zda se jedná o, řečeno s H. Nouwenem „Zraněné ranhojiče“, nebo o, řečeno s B. Hibelsem „Odvážné vedoucí“. Jednak platí obojí, jednak to je na jiné pojednání a hlavně na pojednání od povolanějších, než jsem já. Co se mi ale zdá, je, že se v kultuře našich církví musíme učit vedoucí vyhledávat. A to nejen v kontextu vedení sborů, ale i různých dílčích oblastí služby. Tito lidé potřebují prostor k chybám a k experimentům. Potřebují důvěru a zdroje, z kterých se mohou učit. Zároveň potřebují kolem sebe někoho, kdo jim bude partnerem a kdo jim dokáže beze strachu nastavit zrcadlo.

B. Hibels kdesi napsal, že vedení není pozice, ale schopnost s lidmi pohnout odněkud někam a dokázat je nadchnout. K jeho slovům bych dodal nadchnout nejen pro Boží záměry, ale pro konkrétní Boží záměry. Že máme jít „pod Kristův kříž“ nějak asi jako křesťané tušíme všichni. Je skvělé, když nás někdo nadchne a strhne tím, že toto dokáže konkretizovat. Super duchovní lidé mi jistě namítnou, že to je práce Ducha svatého. Ano, ale je třeba dodat, že Duch svatý pracuje i skrze lidi a někdy právě skrze vedoucí.

Jsem vděčný, že kolem sebe pár výborných vedoucích mám a modlím se za to, abych jim byl oporou i inspirací. Modlím se za to, aby sbor kde jsem, byl líhní vedoucích. Nebojím se, že pak nikdo nebude dělat nic obyčejného. Jednak vedení je většinou o zcela obyčejných věcech a kdo toto nepochopil, na vlastní kůži nezakusil a nezakouší, nemá na pozici vedoucího co dělat, jednak ne všichni povedou. Zároveň ti, kdo nepovedou, se nebudou bát nechat se vést. Nikoli jako hloupé stádo, ne ve všem, ale dají prostor vedoucím… Snad je něco takového realizovatelné v Čechách.