Zraněná víra - k úmrtí E. Wiesela

Před několika dny (2. 7. 2016) zemřel ve věku 87 let jeden z mých oblíbených autorů Elie Wiesel. Jedná se o autora, který pro mě znamená celoživotní výzvu. Mnohokrát jsem se vracel k jeho pronikavým myšlenkám, zvláště pak k otázkám, které se týkají zla a Boha. Ve Wieselovi se kloubil pronikavý intelekt, geniální schopnost psát a zároveň i autentická zkušenost ze zlem v nezředěné podobě, které prožil v Buchenwaldu a Osvětimi. Nejznámější je zřejmě jeho kniha Noc, kde mj. popisuje i svoji hlubokou náboženskou krizi. Uvedu jeden odstavec z knihy: „Nikdy nezapomenu na tuto noc, první noc v táboře (v Osvětimi), jež proměnila můj život v jedinou dlouhou, nasedmkrát zamčenou temnotu. Nikdy nezapomenu na ten kouř. Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě knihy Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu dusí na šibenici na před zraky ostatních vězňů. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout, snad i proto, že pocházel ze silně ortodoxně-náboženského prostředí. Uvedu pár vět, které jeho náboženské pozadí poodkrývají: „Nevím, co bych dal za to, kdybych mohl znovu prožít Sabat v mém městečku kdesi v Karpatech. Bílé ubrusy, mihotavé plameny svícnů, zářící tváře kolem mne, melodický zpěv dědečka…tohle vše mi chybí ze všeho nejvíc, nenahraditelný pokoj, nezastupitelná zádumčivost, kterou Šabat v Sighetu dával svým dětem – velký i malým, mladým a starým, chudým i bohatým.“ (Z knihy Návrat do Signetu). Vraťme se ale ke zkušenosti s umírajícím chlapcem. Když Wiesel slyšel spoluvězňovu otázku, kde je Bůh, uvnitř něj se ozval hlas: „Kde je? Tady, na této šibenici“.

 Přes to, že sám víru svých předků neopustil, připustil, že rozumí těm kdo tvrdí, že po Osvětimi není možné již hovořit o Bohu. Na jednom místě v knize Noc popisuje svůj vnitřní boj s Bohem: Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí bylo spáleno v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládče vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?

Jednou z knih, v které se Wiesel pokoušel vyrovnat s vírou v Boha navzdory Osvětimi je Šamgorodský proces. Autor v souvislosti s touto knihou napsal, že víru nikdy neztratil, protože by to pro něj bylo moc jednoduché. Zároveň ale vyznal, že jeho víra je zraněná. Šamhorodský proces odehrává ve vesnici, kterou postihl kozácký pogrom. O svátku Purim přijíždějí herci, aby sehráli tradiční purimovou hru. Najdou jediného Žida, který pogrom přežil, a ten jim povolí hrát pouze pod podmínkou, že sám určí, o čem hra bude. Díky své hrozné zkušenosti chce inscenovat soud nad Bohem. To se nakonec skutečně stane. Výborně tuto hru komentuje V. Krůlová: Uprostřed království noci, tři rabíni, všichni dobří a zbožní mužové, se rozhodují jedné podzimní noci žalovat Boha za to, že dovolil, aby jeho (vyvolené) děti byly zmasakrovány. Na povrch se dostávají strašné vzpomínky, zrůdnosti, znásilnění, vyvraždění vesnic, rodin. Při diskuzi plné emocí, když už chtějí sehrát soud s Bohem, vyvstává otázka, kdo bude Božím obhájcem. Chybí jim však jeden do hry. Tu se z čista jasna objeví mladý muž Sam, jehož minulost je více než temná. Všichni jakoby ho už někde viděli. Začne soud. Sam svými jemnými až exaltovanými slovy snad i ve chvíli přesvědčí rabíny, jak silnou má víru, všichni na chvíli jakoby chtěli být jako on, nepochybovat, mít na vše taková krásná vysvětlení ... Jaké je pak překvapení, když se ke konci odhalí jeho ďábelská tvář. Ano, mít vždy na všechno odpověď může být až ďábelské. Soud připomíná slova Joba: Volám k tobě o pomoc a ty mi neodpovídáš, naléhám a ty nemáš pro mne pochopení.“

Wieselovy texty někdy připomínají Joba. Svým tázáním, svým prožitkem nepopsatelné bolesti, ale i tím, že se Boha nezřekne. Zároveň ale v některých jeho textech cítíme hluboce zraněnou víru… Wiesel neskončil pouze u popisu holokaustu (mimochodem byl to on, kdo s tímto termínem přišel). Celou svojí autoritou se stavěl na stranu utlačovaných a to zdaleka ne pouze Židů. Toto mj. popisuje slovy: Kdekoli jsou muž a žena perzekuování kvůli své rase, náboženství nebo politickému názoru, pak místo, kde se tak děje, se musí stát centrem světa.  Jako zásadní nebezpečí pro svět Wiesel vnímal lhostejnost: Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. Opakem umění není hnus, ale lhostejnost. Opakem víry není hereze, ale lhostejnost. Opakem života není smrt, ale lhostejnost. (Jak nadčasové…)

Po Wieselově smrti vyšla řada komentářů o jeho životě a knihách. Nechtěl jsem vršit další. Stejně tak jsem nechtěl psát o problému utrpení. Jen jsem chtěl povzbudit ty z vás, kdo rádi čtete a přemýšlíte, komu vrtá hlavou jak skloubit otázky ohledně Boží všemohoucnosti a lidského utrpení a nestačí vám klišovité odpovědi typu „kdyby byl Bůh, nebylo by utrpení“,  nebo „utrpení si dělají lidé sami“, abyste otevřeli knihy E. Wiesela. Jedná se o výborné a zároveň někdy nesnadné čtení, o jeden z dalších střípků do mozaiky při přemýšlení a vyrovnávání s problémem zla a tzv. teodicei.