Ke své víře církev nepotřebuji?

Nedávno jsem po delší době viděl jednoho člověka chodícího do našeho sboru. Protože jsme se delší dobu neviděli, zeptal jsem se ho, proč mezí nás nechodí nebo zda chodí někam jinam. Zaujala mě jeho odpověď. Dopoledne nechodí proto, že „v neděli ráno rád tráví čas s Pánem o samotě“. Nutno dodat, že se sborem nežije ani mimo neděle. Pravidelně se ale stýká s jednou křesťanskou skupinou, která mu prý nahrazuje církev… takže vlastně ani sbor moc nepotřebuje.
Další zkušenost. Několikrát žádal o vstup do našeho (ale i jiného) sboru jakýsi křesťan. Když byl tázán na křest, potom nám bylo sděleno, že už byl pokřtěn, ale nikoli místní církví resp. sborem. Pokřtil ho buď nějaký upřímně věřící kamarád, nebo „nějaký pastor “, někdy „jeho duchovní autorita“ (kterou si vybral sám nebo mu ji vybrala nějaká jeho „duchovní autorita“). Dotyčný sice byl pokřtěn, ale dle mého chápání církve v jeho křtu cosi důležitého chybělo – konkrétně pokřtění do těla Kristova, kterým je viditelná místní církve a nikoli biblická skupinka, křesťanská organizace, pokrevní rodina atd. Jiný příklad. Ve sboru máme zvyk vždy první neděli v měsíci vysluhovat Večeři Páně (a někdy i jinou neděli). Není výjimkou, když někdo několik měsíců k VP nepřistupuje. Prý to ale ke svému křesťanskému životu nepotřebuje nebo si VP vyslouží s věřícími kamarády popř. doma. Nakonec jako protestanté zastáváme princip všeobecného kněžství, takže svátosti prý může vysluhovat každý křesťan, nikoli pouze kazatel (kněz, pastor), nebo církví pověřený člověk. Stačí „upřímná víra“. Církev je prý hlavně ta neviditelná, takže dovedeno ad absurdum, tu viditelnou až tak moc nepotřebujeme, protože je vlastně všude, kde jsou věřící. Tedy kdejaká křesťanská skupina je vlastně církev… „Hlavně když se máme rádi a když máme rádi Pána Ježíše“.

Ponechme stranou diskusi ohledně křtu, Večeře Páně nebo konceptu „neviditelné církve“. Chci ukázat na jinou věc. Myslím, že uvedené příklady mají jedno společné. Ve všech uvedených případech se nejedná o zkušenosti s nějakými rebely, lidmi, kteří se staví proti církvi. Jak onen člověk toužící po nedělních samotách s Pánem, tak ten, kdo byl pokřtěn nebo křtí mimo místní sbor či církev, tak i ten, kdo drží dietu od večeří páně, Krista následují, ale církev ke svému následování nepotřebují… Nic proti ní nemají, jsou za církev dokonce vděční, zároveň reprezentují skupinu křesťanů, která tvrdí, že „ke své víře až tak moc nepotřebují církevní instituci“ (se zvláštním důrazem na slovo instituce). Stačí jim Kristus, případně skupina jejich křesťanských kamarádů.

Pak existuje i další skupina křesťanů, kteří církev nejen nepotřebují, ale ani ji nemusí. Někdy díky svým nedobrým zkušenostem někdy z jiných důvodů. Obě skupiny by se zřejmě shodly v tom, že ať je to s církví jakkoli, nepotřebují ji ke své spáse, a nakonec ani k vyučování či osobnímu vztahu s Bohem.  U protestantů je navíc specifikum v tom, že tolik neakcentujeme svátosti a duchovní (pastor, kazatel, kněz) se vlastně ničím neodlišuje od laiků. Na rozdíl od katolického kněze nemá protestantský duchovní jako jediný výsadu zpovídat a vysluhovat svátosti. V podstatě to může dělat kde který pověřený a „dobro - pověstný“ bratr a v některých denominacích i sestra. Co tedy s tím? Skutečně je církev něčím, co je dobré, ale nikoli až tak nezbytně nutné?

Přes všechno výše popsané jsem přesvědčen o jedinečnosti a nezastupitelnosti církve. Řešit, zda mohu být spasen bez církve je podobné jako řešit, zda je platné manželství i když žijeme od počátku manželství v odloučení a to nikoli proto, že nemáme jinou možnost, ale proto, že se prostě nepotřebujeme. Právně a teoreticky je toto manželství platné, ale… stejně tak je teoreticky možné nežít s církví, být křesťanem, být spasen, ale...  Tento způsob uvažování je lidský konstrukt vycházející z logiky kam až mohu zajít, abych byl křesťanem a abych nemusel překračovat jistou zónu komfortu. Tak jako manželství je bez blízkého vztahu zmrzačené, byť je platné, tak je zmrzačená víra bez zakotvení v konkrétní církvi resp. sboru.

I v dobách první církve existovalo mnoho nezávislých křesťanských skupin, dokonce jich bylo možná více, než dnes. Přesto pisatelé Nového zákona hovoří výhradně o církvi jako o Boží stavbě, nevěstě Kristově, tělu Kristově, Boží rodině… Nedělejme si iluze, že prvotní církev byla lepší než ta dnešní a že proto dostala výše zmiňované přívlastky. Nebyla, a přesto se stala církev nositelkou požehnání. Je pravda, že v minulosti a stejně tak dnes někdy jakoby dělala vše proto, aby o požehnání přišla, přesto zaslíbení dané církvi platí do dnes. Přes všechny neoddiskutovatelné kopance vždy v církvi byly a jsou lidé, kterým šlo a jde o Boží království.

Myslím, že bychom se neměli vést na současné módní vlně „ke své víře církev nepotřebuji“. Potřebuješ! Ono potřebuješ je velmi nepopulární tvrzení, ale je to tak. Jinak by totiž Kristus na této zemi církev neustanovoval. Neexistuje žádná „jediná pravá církev“. Toto si o sobě myslí sekty, nikoli církve (tedy alespoň by si to o sobě neměli myslet). Mluvíme-li o „pravé církvi“ pak mě napadá jeden klíčový znak – jakkoli jich reformátoři našli více. Oním znakem, od kterého se vše další odvíjí, je, že v centru je osoba Krista a nikoli nějaký živý či mrtvý člověk, (byť by se jednalo o jakéhokoli duchovního giganta) či nějaký posvátný spis. Poznávacím znamením by pak měla být láska k Ježíši a k druhým. Měřítkem pravdy by potom mělo být Písmo. Uvědomuji si, jak se to co jsem popsal, dá relativizovat a zneužít, přesto bychom na nic z toho neměli jako církev a sbory rezignovat.

Na vše zmiňované se dá namítnout, že toto mohu mít i bez církve (Krista, lásku a Písmo). Nikoli. Budeš mít Krista, ale bez těla, kterým je církev, budeš milovat, ale nikoli tak pestrou směsku lidí, jako je v církvi a budeš zkoumat Písmo, ale bez církve se tvoje zkoumání stane jednostranné.

Kdysi mi můj otec říkal, že v církvi zažiji nejkrásnější, ale i nejhorší chvíle svého života. Sám si v církvi docela zkusil… Po mnoha letech – kdyby ještě žil, bych mu řekl, že měl pravdu. Velikou pravdu. Přesto mám církev rád a ke svému duchovnímu životu ji moc potřebuji. Není vůbec dokonalá (tedy alespoň ta „moje“). Dokonce mám často pocit, že potřebuje pořádnou reformaci. Zároveň vím, že nedokonalý je ještě někdo. Kdo? Autor tohoto článku, který tuto církev tvoří. Tím vůbec nerezignuji na její reformaci, jen se držím trochu více při zemi a snažím se odlišit lásku ke svým představám o církvi od církve samotné…