Vztah k vlastnímu tělu

Nedávno jsem se dočetl, že nejprodávanější knihy v USA jsou kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje paradox naší doby. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. Hezky tento rozpor vystihuje sociolog Z. Baumann: „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se sebeumrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první“.

Jedním z fenoménů západní společnosti je v posledních letech téma zdraví. Čteme o zdravé výživě, zdravém životním stylu, v lékárnách lze koupit nejrůznější vitamíny nebo léky posilující imunitu, v knihkupectvích i na internetu lze získat stovky „zaručených diet“, budují se nová fitcentra a pokud nejste spokojeni se svojí postavou, lze podstoupit plastickou operaci. Nevím, jak to bylo za našich babiček, ale soudě dle popularity třeba Sokola, tak zřejmě i kdysi byla ceněna hezká postava, síla a zdraví získané cvičením. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy a kult zdravého životního stylu.

Výše popsané je jeden extrém. Pak zde je ale i extrém druhý a tím je lhostejnost vůči tělu. V tomto pojetí se o tělo není třeba starat, a dokud člověka něco nepíchá a nebolí, je možno jíst a pít téměř cokoli v jakémkoli množství a navíc je žádoucí se moc fyzicky nepřetěžovat. Pokud se vyskytnou nějaké bolesti, pak existuje „všemocná medicína“, která mě musí ulevit od bolesti a uzdravit. Nestane-li se tak, potom je na vině neschopný doktor popřípadě celý zdravotní systém, určitě ale ne lhostejnost k mému tělu a moje nedbalost.

O tom, co jsem popsal, se v křesťanských kruzích příliš nemluví. Asi bychom nikoho ve sboru nenapomínali za to, že se přejídá a že je to na jeho postavě vidět. Kázání nebo vyučování na téma vztah k vlastnímu tělu, jsem v církvi asi ještě neslyšel. Jenže jak kult těla, tak naopak ochablé tělo se mohou stát problémem, který v posledku ovlivní i náš duchovní život.

Podívejme se podrobněji na první extrém. Je jistě moudré nejíst všechno co nám chutná. Zároveň se ale můžeme dostat do krajnosti, které se říká ortorexie, což je závislost na zdravé výživě. Lidé postižení touto nemocí se děsí, že by mohli sníst něco nezdravého. Vše začíná přehnanou snahou o zdravý život, konec pak může být podvýživa, deprese, v krajním případě i smrt. Myšlení lidí, kteří se příliš zabývají zdravím, se neustále točí kolem stravy a stravovacích návyků. Stejně tak se péče o tělo může stát modlou, která se projevuje neustálým sebepozorováním, sledováním váhy, pozorováním nárůstu svalové hmoty atd. Zde je třeba zmínit, že tlak na tělesnou krásu je dnes enormní a nepodléhají mu zdaleka jen mladí lidé. Když jsem zmínil ortorexii, pak je třeba připomenout i bulímii a anorexii, které mj. mají co do činění s nepřijetím své postavy (i když se pochopitelně jedná o mnohem komplexnější poruchy).

Druhým extrémem je zanedbávání tělesné schránky a zapomínání, že tělo a zdraví je dar od Pána Boha, o který je třeba pečovat. Pokud o něj nepečujeme, důsledky se dříve či později dostaví. Mnozí z nás vykonáváme sedavé zaměstnání a to s sebou nese následky v podobě tloustnutí, ochabování svalů, bolesti zad atd. Navíc mnozí prožíváme stresy, které mnoho lidí kompenzuje přejídáním a někdy i alkoholem. V křesťanských kruzích je navíc přejídání jedním z „povolených hříchů“. Pokud pracujeme celý den, pak to poslední do čeho se nám chce, je cvičit, stejně tak je někdy hodně těžké odolat pozdní večeři nebo každodenní večerní dávce vína či piva. Následky se dostavují pomalu, ale jistě a to v podobě různých bolestí, ale i v podobě ochablosti nejen těla, ale s ním propojeného ducha.

Díváme-li se do Písma, pak na několika místech čteme o mimořádném vzhledu (např. Píseň Písní, David, Saul). Na rozdíl od třeba antiky stejně tak i současnosti ale vzhled Písmo nijak neglorifikuje, ale ani nedémonizuje. Krása i zdraví jsou v Písmu vnímány jako požehnání od Hospodina. Tělo a hmota nejsou něco méněcenného, ale dobrým Božím výtvorem. O těle je psáno, že je chrámem Ducha. Písmo se dívá na člověka celistvě, tedy jako na propojení ducha, duše, srdce, vůle, myšlení, těla. Záměrně vybírám všechny tyto termíny, abych ukázal, jak je jedno s druhým propojeno a jak ani není jasné, kde jedno začíná a druhé končí. Pro člověka plyne, že je třeba se o tělo starat a zároveň že je třeba, abychom si z něj neudělali modlu. Pokud se sebou nic nedělám, chybuji. Pokud mně péče o zdraví a vzhled stravuje, chybuji stejně tak. Pokud mě začne diktovat únava, které se ochablé tělo není schopno bránit, stejně tak chutě, kterým nejsem schopen odolat, něco není v pořádku. Stejně ale není v pořádku, pokud mi diktuje zrcadlo.

Udržet se v určité kondici není úplně snadné, stejně tak není snadné nenechat si diktovat svými chutěmi, nezačít kompenzovat stresy jídlem a pitím. Pro jiné může být zápasem přestat se příliš pozorovat nebo nezačít blbnout s hyper - zdravou stravou, kdy se téměř každé jídlo stává předmětem přemýšlení nebo dokonce rozhovoru. Někdy se mohou a mají i tyto oblasti stát objektem mých modliteb a vyznání, že „to nedávám“ (pokud to nedávám). Zdá se to někomu neduchovní? Pak pozor na to, abychom nebyli tak duchovní, až budeme neduchovní.