Duchovní puberta

Jednou z charakteristik pubertálního věku je, že jste plní síly, celkem se vám daří a že vám lezou na nervy staří. U dospívajících je to svým způsobem normální, pokud ale něco podobného vyvádí jedinec nebo dokonce sbor, je třeba jisté opatrnosti.

Když se ohlížím zpět za svojí službou, pak vidím řadu neúspěchů, zároveň i některé světlé okamžiky. Podílel jsem se na založení dvou zdravých sborů, byl jsem jedním ze zakladatelů organizace Atleti v Akci, vedl celocírkevní práci s mládeží atd. Jenže skoro vždy, když se něco podařilo, přišel pocit, který bych zde rád popsal a před kterým bych chtěl varovat. Pocit, že sice vše je Boží milost, ale vy jste stejně „dost dobří“. Zvláště když jsem se díval na jiná společenství, někdy i křesťany, kterým se tolik nedařilo, na různé jiné metody práce a služby, které nepřinášely viditelné výsledky, měl jsem kdesi hluboko v sobě pocit, že mi to prostě jde a že druzí jsou tak trochu mimo. Dnes jsem (žel) za polovinou života a uvědomuji si trapnost svých postojů, zároveň nejen svých… trochu si to omlouvám, že se mi tyto postoje snad dařilo včas típnut. Jenže podobné postoje hrozí každému, komu se daří. Jak se duchovní puberta projevuje? Jak ji rozpoznat u sebe? U druhých? Na co si dát pozor?

Když založíte nový sbor nebo novou organizaci, pak celkem logicky s vámi jdou ti, kdo mají podobné cíle, sny, hodnoty, nápady a kdo jsou ochotni vstupovat do nových oblastí práce. Tak to bylo u obou založených sborů, v Atletech, v Odboru mládeže a v dalších oblastech práce a služby. Prostě jsem si do jisté míry mohl spolupracovníky vybrat. Tento fakt dával nové práci zcela novou dynamiku. Někdy se při výběru spolupracovníků někteří odvolávají na Ježíše, který si též vybíral svoje následovníky. Problém je ale v tom, že založení sboru, hnutí, organizace je něco jiného než když pracujete v něčem, co již běží. Tam si vybírat nemůžete, stejně jako si nevybíráte členy rodiny. Ježíš nevstupoval do stávající organizace, ale zakládal hnutí resp. církev. Tedy „paralela výběru“ je pro práci ve stávajícím sboru nebo stávající církvi neudržitelná. Když pracujeme ve stávajícím sboru či církvi, pak reálnější inspirace jak to dělat, je v epištolách. Problém nastává v okamžiku, kdy z pozice nového společenství jaksi „nemohu pochopit“, že stávajícím společenstvím to nejde tak rychle jako nám. Jenže ono to ani jít rychle nemůže.  Tím není řečeno, že se stávající společenství nemají měnit, nemají zápasit o stejné věci, jako společenství nová, ale dynamika bude jiná.

Celkem logicky se každé nové společenství, kde jsem byl, zaměřilo především na misii. Bylo nás málo, někdy jsme u společenství starých cítili v oblasti misie jistou bezradnost. Navíc každé nové hnutí nebo společenství má expanzivní charakter a nikdy nechce jen přežít. Dále je třeba dodat, že misie je jedním ze základních poslání církve, což jsme si velmi dobře uvědomovali. Jako nové a povětšinou mladé společenství jsme se nemuseli „zdržovat“ pohřby, dlouholetými sborovými spory, zákonictvím, tradicemi, rozvody atd. Vše popsané nás sice časem dohnalo, ale alespoň zpočátku nás to netížilo a my mohli skoro veškerou energii věnovat misii. Jenže časem jsme někteří podlehli pocitu, že „ti druzí“ jsou mimo a že se místo evangelizace věnují různým podružnostem. V Bibli jsme neviděli skoro nic jiného, než Velké poslání. Jenže tímto jsme Bibli začali ideologizovat, protože poslání, které církev má, je širší než jen evangelizovat, jakkoli na evangelizaci nesmí rezignovat.

Především v počátcích jsme se hodně orientovali na úspěšné sbory především v USA. Je třeba dodat, že mnohé z těchto sborů byly a jsou skutečně inspirující. Zároveň jsem ale brzy zjistil, že mnoho sborů v USA neroste skrze misii, ale skrze přelévání členů. Protože mám možnost do USA jezdit a hlavně vidět i druhou stranu mince, najednou se stalo že… jsem jezdil do sboru, kde se provalilo, že pastor stačil spát se dvěma členkami najednou, byl jsem svědkem, jak se jiný pastor vrátil do sboru, ale tento sbor ho mezi tím vyhodil, mým nejlepším přítelem je kazatel, který sice zakládá sbor, ale protože sbor nemá peníze, musí při tom makat na stavbě. Na tom by nebylo nic až tak divného, kdyby mu nebylo 63 let… Zažil jsem, jak sbor slíbil pastorovi plat, ten se přestěhoval a najednou se vše změnilo a peníze nepřišli. V podstatě se jednalo o podvod. Dotyčný málem vyhlásil osobní bankrot. Protože se jednalo o svobodné sbory, nikdo neměl šanci se nikde dovolat… Neexistovala žádná zastřešující denominace. Mohl bych pokračovat. Ne, nechci tímto absolutně tvrdit, že toto je církev v USA. Nevezu se na hloupé „pseudointelektuálské vlně“, která tvrdí, že Američané jsou mělcí. Jen jsem najednou viděl, že jistá opojenost Amerikou, vidí jen část reality. V USA není jen Willow Creek, Redeemer nebo North Point. Zkuste si přečíst některé výzkumy z Barna Institut a zjistíte, že na tom naše církev není až tak zle, jakkoli má na čem makat.

Zpětně vnímám, že jednou z pastí, do které jsem někdy upadal, byla přehnaná kritika. Ano, rostli jsme, jenže lze vše měřit jen početním růstem? Nebo počtem obrácených? Jistě je pokušení vykřičet do světa, jak „mi“ roste sbor, jenže je to díky nějaké metodě? Díky kázáním? Webu? Skupinkám? To vše může mít vliv, ale jiné sbory dělají úplně to samé a rostou pomaleji a některé rychleji…  Jakou roli hrají sociologické, psychologické, jistě i duchovní a další faktory? Neptám se jako ten, kdo se vymlouvá, protože se nám v současnosti daří. Ptám se jako ten, kdo neví, kdo hledá a kdo se učí. Pro sbory, kterým se daří (a měřme si úspěch, jak chceme), je pýcha smrtící pastí. V opojení úspěchem mi někdy rostla na nervy moje vlastní denominace. Někdy jsem měl pocit, že mě zdržuje nejrůznějšími konferencemi, předpisy a nevím čím ještě. Kdyby se to ale dělalo jako u nás… to by to v CB lítalo! Někdy mi denominace připomínala parník, kde otočíte kormidlem a trvá strašně dlouho, než se něco změní. Co dělat v takovém parníku když jste tak „super spolčo“, jakým jsme byli my?! Snad jen čekat, až všem okolo dojde, že „správná církev“ se vaří u nás! Měl jsem pocit, že církev dělá církví misie, vztahy, silné vedení a… už ani nevím co ještě. Když jsem četl reformátory, kteří tvrdili, že církev je tam, kde se káže slovo, vysluhují svátosti, dokonce že znakem církve je utrpení… měl jsem pocit, že by byla třeba „nová reformace“ a že reformátorům leccos nedošlo.

Mohl bych pokračovat, ale spíše bych na závěr popsal, co jsem si z výše popsaného vzal. Jednak jsem se naučil, že když podobné myšlenky přicházejí, je třeba je hned na začátku utnout. Dále - stále méně věřím v universální metody. Nezavrhuji metody jako takové, neustále nějaké hledám, ale metody se mění podle toho kterého společenství, společnosti, která nás obklopuje, složení lidí, se kterými pracujeme atd. Vidím, že každý sbor a každá církev má svoje specifické výzvy, které se v čase mění. Prostě sbor na P13 (tam působím), který má okolo 100 dětí, historii dlouhou 10 let a věkový průměr okolo 40 let bude operovat jinak, než… a dosaďte si třeba svůj sbor. Nebude to snadnější, těžší, ale jiné. Moudrost je toto rozpoznat a přizpůsobit tomu svoji službu. Jedna z klíčových oblastí, v které se, zdá se mi, Božímu dílu daří, je zdravé prostředí. Mám na mysli lásku, milost, velkorysost, štědrost, ochotu poměřovat svůj život nároky Písma a jistě najdeme mnohé další oblasti. Pokud není dobrá půda, je naše úsilí marné. Jedním z nebezpečí je neochota učit se od druhých a to i od těch, od kterých si myslím, že mi nemají do nabídnout. Někdy jsem si všiml na setkáních kazatelů (nebudu říkat kdy, kde, v jaké denominaci), jak při přednáškách sedí v prvních řadách staří mazáci, žhaví tužky od psaní poznámek a někteří mlaďasové ani nejdou do sálu. Proč chodit do sálu a naslouchat, učit se, když na youtube jsou „super řečníci“? Ano jsou, ale... možná trocha pokory by nebyla na škodu.

Pochopil jsem, že největším nepřítelem růstu a změny jsme my sami, naše nechuť překračovat zóny komfortu, a to nejen v oblasti nových služeb, ale i v oblasti odpuštění nebo změny postojů. A s tím dříve nebo později bude zápasit každé společenství a hnutí.

Nechci obhajovat fatalismus, laciné tvrzení, že když Pán nedá, stejně se nic nestane. Raduji se, když se setkávám se zakladateli, inovátory, zároveň ale do církve patří i údržbáři. Není to buď a nebo, ale obojí. Vidím, že církev je širší, než jsem si kdysi připouštěl a že pokud se z nějakých důvodů zadaří, pak je dobré nepodlehnout svému kouzlu. Kdo podlehne, končí.