Endorfiny za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne

Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.

Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.

Hned u dveří vás vítá „vítací služba“. Její úsměv a nehraná radost z toho, že vás vidí, vás velmi povzbudí. Vstoupíte do hlavního sálu a setkáváte se se zvukařem, který s vámi provede hlasovou zkoušku. Jste při ní trochu rozpačití, protože svým jedna, dva, tři… nechcete rušit modlitební ztišení chválící skupinky, která právě dozkoušela. Je to stále dokola, nějak se vám nedaří „timing“ před shromážděním, ale ve sboru vládne tolerantní atmosféra a navíc vy si skvěle s kapelou rozumíte a i proto se z ničeho nedělá věda.

Poté usednete a asi minutu se modlíte. Lidé kolem vás to respektují a nic od vás již nechtějí. Navíc bohoslužbu nevedete vy, ale moderátor a na toho směřují případné dotazy. Dělá to velmi dobře, navíc tento systém vám umožňuje soustředit se především na kázané slovo, které je ve vašem sboru bráno hodně vážně. Začíná bohoslužba. Po uvítání moderátora a úvodní modlitbě, nastupuje chválící kapela. Svoji službu odvádí skvěle, opět skrze ní cítíte neodolatelnou moc hudby. Jste vtaženi do chval a je vám skoro líto, když skončí. Jenže ve vašem sboru platí určitý harmonogram během bohoslužeb a toho se všichni služebníci drží. Držíte se hesla, že výborná bohoslužba se od dobré liší svým spádem. Před kázáním zazní jedno svědectví o obrácení a pak odchází děti do besídky. Tato svědectví průběžně zařazujete, protože chcete, aby o tak důležitém mezníku v křesťanově životě slyšeli i další, navíc do vašeho sboru chodí i hodně hledajících a pro ty jsou podobná svědectví důležitá. Svědectví slyšeli i děti, které poté odchází do besídky. Ještě před odchodem do besídky se za děti modlíte a učitelé slyší poděkovaní za jejich skvělou službu.

Během vašeho kázání si několik lidí dělá poznámky. Cítíte, že vás mnozí lidé napjatě poslouchají. Zároveň asi dva posluchači usnou… i to ale ke kázání patří, berete to s nadhledem, navíc se to stalo i Pavlovy. Na rozdíl od jeho zkušenosti, ale vaši spáči napadají z oken a dokonce ani ze židle. Do sboru též chodí jeden člověk, který při vašem kázání trpí a ostentativně si proto čte Bibli. Jak tvrdí, „alespoň nějaké Boží slovo, když už nepřichází z kazatelny“. Víte o tom, ale nestresujete se s tím, protože ve sboru je drtivá většina lidí, kteří jsou žíznivý po Božím slově. Navíc váš sbor má směr a i proto máte svobodu neřídit se podle fňukalů a neustálých kritiků. Atmosféra sboru vás obrovsky motivuje se na vyřízení poselství náležitě připravit. Sytit hladové je totiž fantastický pocit a ti ve vašem sboru jsou ve veliké většině. Ve sboru někteří lidé chybí, ale vaše kázání se nahrává na video, MP3 a je v písemné podobě, takže není problém, aby toho lidé z vašeho sboru využili. Soudě dle stažení, skutečně toho využívají.

Za padesát minut je po všem. Moderátor se proto ptá, zda má někdo něco k modlitbám a zda by to chtěl sboru ve stručnosti povědět. Na kazatelnyu vyleze jedna sestra a sdílí se se svými zápasy za svojí dospívající dceru, která nechtěně otěhotněla. Kdysi dávno chodívala do besídky, ale to už je skutečně dávno. Jste ve sboru, kde není ostuda tyto věci otevírat. Proto se za sestru dva lidi následně modlí. Následují modlitby reagující na kázání. Některé jsou pěkně „kostrbaté“, ale vám to nevadí. Nejde o přednes ani o krasořečnění. Jeden člen sboru se modlí vždy stejně, je to už takový kolorit, ale vy víte, že i toto do sboru patří. Následují dvě písně chval na ukončení bohoslužeb a sbírka do košíčkům, která je tradičně vysoká, protože ve vašem sboru je nastavený princip desátků.

Po shromáždění za vámi přichází jeden starší člověk s tím, že ve druhé polovině opět špatně slyšel, protože jsme opět, polykal koncovky. Víte to, ale zase jste tento svůj zlozvyk neovládl… omlouváte se a děkujete za zpětnou vazbu. Pak přichází dalších několik lidí, kterých se slovo dotklo a prosí o modlitby. Postupně se s nimi modlíte a dojednáváte si schůzky během týdne. Jdete za vedoucím chval, děkujete za skvěle odvedenou práci a jemně upozorníte, že by to chtělo trochu vyrovnat kytary a bicí. Vedoucí chval se neuráží, byť hudbě rozumí mnohem lépe než vy. Ve sboru máte mezi služebníky nastavenou kulturu zpětné vazby. Funguje to velmi dobře.

Mezi tím spolu lidé diskutují při kávě. Odcházíte poslední, skoro dvě hodiny po bohoslužbě, jste unavení ale šťastní. Víte o mnoha zápasech a nedokonalostech vašeho sboru, ale atmosféra je nastavená v duchu hesla „řešme to, nebojme se, s Bohem to zvládneme“.

To, s čím si ale skutečně moc nevíte rady je, jak nafouknout sál, protože tuto neděli opět praskal ve švech. Kočárky zacpaly chodbu, na konci bohoslužeb se těžko dýchalo, kdyby někteří bratři požili nějaký ten deodorantek, jistě by ve stísněných prostorech usnadnili dalším sborovníkům průběh bohoslužeb, při kávě se lidé mačkají atd. Co dělat? Pronajmout větší prostory? Udělat druhé bohoslužby? Začít stavět? Trochu vás to znepokojuje, ale pak vám vaše žena řekne, že to jsou vlastě skvělé problémy. A má pravdu. Přijdete domů a cítíte směs únavy a nepopsatelného štěstí a těšíte se na další bohoslužby. Víte, že toto je více než sbor, to je vaše rodina!