07 srpna, 2016

(Občasné) psycho před, na a za kazatelnou a kazatelská neděle dopoledne


Když jsem svého času studoval teologii, pak jsem většinu času strávil tím, že jsem se přímo či nepřímo připravoval na kázání. Starší a zkušenější kolegové mi říkávali, že kázání je důležitou částí kazatelovy služby, že se jedná o jednu z mála možností, kdy můžete oslovit celý sbor. Moje cesty se ale ubíraly jinam než na kazatelnu jednoho sboru. Pracoval jsem mnoho let v nadsborové službě a proto jsem moc nechápal hluboké zápasy kazatelů, kteří neděli co neděli v jednom sboru vyřizovali poselství Písma. Nechápal jsem, proč jsou z toho tak unavení. Sám jsem též kázával, ale každou neděli někde jinde, tudíž jsem mohl kázání opakovat a tím, že jsem byl nový a neoposlouchaný, lidem se kázání většinou líbila. Navíc jsem v týdnu měl kolem dvanácti přednášek. Když to vynásobíte čtyřmi, pak jsem si na nedostatek mluvení před lidmi nemohl stěžovat. Říkal jsem si, proč jsou pastoři tak vyřízení po jednom nedělním kázání? Neodpovím, jen si dovolím na základě mnoha vyslechnutých pastorských zkušeností, ale i někdy zkušeností svých, napsat krátký, fiktivní příběh (jakákoli podobnost je čistě náhodná) jedné kazatelské neděle.


Představte si, že jste pastor jednoho nejmenovaného sboru. Víte, že za týden kážete. Od pondělí na kázání myslíte, modlíte se, někdy se i postíte a víte, že byste chtěli svým kázáním oslovit sbor. Sbor není v nějaké krizi, ale jako všude na světě, i u vás s lecčím zápasíte a tak doufáte, že by příští neděle mohla alespoň něco dát do Božího světla. Během všech povinností, které v týdnu máte, se průběžně připravujete na kázání. Používáte komentáře, načítáte literaturu, modlíte se, čtete různé překlady, někdy si kladete otázku jak nasytit duchovně syté sborovníky (farníky), co říci nového, až nakonec je sobota večer a vy usínáte s pocitem, že jste přípravě dali, co jste mohli. Měřeno časem zhruba 10 hodin. Výsledek bude asi 30 minut. Jedná se iojistý nepoměr, ale to prostě ke kázání patří.

Je neděle ráno, přichází den D. První nečekaný náraz nastane ještě doma v předsíni, kam se jako naschvál v jednu minutu vyvalí celá vaše rodina a nastane kolizní situace. I když jste pastor, někdy ve vás bouchnou saze a vy vyletíte na rodinu, proč se chystá zase na poslední chvíli. Vaše pubertální dítě vám přeskakujícím hlasem sdělí, proč se chystáte na poslední chvíli i vy, zároveň že by bylo dobré, kdybyste se trochu ve svých projevech ovládal. K tomu se připojí i vaše další ratolest. Naštěstí se moudrá manželka ujme role mediátora a doutnající konflikt uklidní. Jenže vy cítíte, že jste ujel a to poslední, co chcete, je za pár minut kázat a usmívat se na lidi, ale nedá se nic dělat.

Nakonec dorazíte do sboru a dostáváte místo přivítání hned mezi dveřmi výtku, že ve sboru je zima. Ano není to vaše zodpovědnost, ale ve sboru je prostě zima a vy jste kazatel! Něco ze sebe vysoukáte, jenže přichází další náraz a to výtka od zvukaře, že jdete zase pozdě. Má pravdu, jdete za pět minut začátek, jenže není to vždycky a navíc to poslední co potřebujete, je slyšet podobné věci. Chcete s ním udělat zvukovou zkoušku, jenže zjišťujete, že ještě není hotová zkouška kapely a co je horší, mezi zvukařem a kapelou je poněkud bojová nálada. Najednou nevíte, zda usmiřovat kapelu se zvukařem, kdy udělat vaší zkoušku atd. Po pár minutách se dostanete na kazatelnu, zvuk je vyladěn a vy konečně usednete do první lavice a čekáte na začátek.

Chcete se na chvíli pomodlit, jenže tu se přiřítí kdosi ze zadních řad a sdělí vám, že chce mít po kázání strašně důležité oznámení ohledně své umírající maminky. Na jednu stranu chápete, že se jedná o vážnou věc, na stranu druhou víte, že dotyčný se rád poslouchá a hrozí a že z krátkého příspěvku bude deseti minutová litanie. Navíc to ví již týden a tak proč vám to neřekl dříve? Co dělat? Čas začátku se blíží, nakonec se ozvou zvony, vy zadrmolíte, že se uvidí a jdete na kazatelnu. Pokoušíte se odhodit stres, zapomenout na vše, co jste v posledních pár minutách před kázáním prožili, ale moc se to nedaří. Ale co, snad se vzpamatujete při bloku chval.

Chvály začnou pěkně svižně, jenže ne a ne stejně svižně skončit. Vedoucí chval jede jednu píseň za druhou, opakuje nekonečněkrát stejné refrény, prostě si to užívá. Nakonec to trvá kolem půl hodiny. Vy jste vytočený, že vás opět neposlechl co se týká délky chval, stejně tak že stále dokola jede tupé křesťanské mantry, kterým se říká opakování. Jenže nemáte náhradu a navíc to poslední, co si ve sboru smíte dovolit, je někomu něco nepříjemného sdělit. Co naplat…

Po chválách následuje slovíčko pro děti. Tetička či strýček to pěkně rozjeli, dětem vykládají po tisící jakýsi moralizující příběh, který končí Pánem Ježíšem. Poselství je skoro vždy stejné, jen se mění rekvizity… myslíte si o tom své, ale najednou vás napadnou slova jednoho člena sboru, že slovíčko pro děti je fajn, že si lidé se sboru alespoň něco odnáší. Pak následuje oznámení, pak jsou děti do besídky, až se nakonec po čtyřiceti minutách dostáváte ke slovu. Víte, že s sebou budete muset hodit, protože první autobus odjíždí již za třicet minut.

Matně si vzpomínáte, jak vám říkávali, že po třiceti minutách jde pozornost posluchačů dolů, porovnáváte si to s realitou a ta je, že až po čtyřiceti minutách jdete na kazatelnu. Mnohokrát jste to zkoušel změnit, přece jsme „církví slova“, jenže se postupně smiřujete s tím, že to se slovem až tak horké není, že leckteří křesťané hledají v církvi socializaci a kazatel je od toho, aby ji prostředkoval. Jenže tohle povědět nahlas by byla pastorská sebevražda. Vylezete nahoru a najednou koukáte, že několik lidí něco ťuká do mobilu. Doufáte, že si hledají nějaký text z Bible, ale víte, že realita je asi jiná. Začínáte kázat, mluví se vám celkem dobře, ale najednou koukáte, že bratrovi v třetí lavici padá hlava. Opakujete si, že se tím nesmíte nechat demotivovat, ale zrovna se jedná o bratra, který by tak moc potřeboval slyšet, o čem kážete. Kážete o tvrdosti a zrovna on je tak tvrdý člověk! Postupně zjišťujete, že bratr je nejen tvrdý, ale má i tvrdý spánek a vy ho svým kázání skutečně neprobudíte… Včerejší ponocování u fecebooku s ním udělalo své. Kážete dál, jen vás mrzí, že ve sboru chybí tři starší. Pak si ale vzpomenete, že jeden odjel s rodinou na víkend a pochopitelně se nebude vracet kvůli nějaké neděli, druhý má nemocné dítě a v rodině mají zvyk, že jedno nemocné dítě musejí hlídat s manželkou oba dva a třetí šel na dopolední koncert své dospívající dcery. Inu, bratři dobře pochopili, že sobota je pro člověka a co se soboty týká, nežijí pod zákonem.

Vaše kázání se chýlí ke konci, těsně před tím nejdůležitějším co jste chtěl sdělit, se postupně odchází tři lidé. Nevíte proč, asi jdou na záchod. Každopádně se už nevrátí, ale po kázání je najdete ve vestibulu v družném rozhovoru. Nechcete být vztahovačný, ale… Je konec kázání. Vyzýváte lidi k modlitbám. Nastává trapné ticho, nikdo se nemodlí. Nakonec se ozve jedna modlitba, která je ale o něčem úplně jiné než jste kázal. Připomínáte si, že podle modliteb po kázání nemůžete hodnotit vaše slovo, ale otázky se stejně vkrádají. Říkáte si, zda modlitby po kázání nezrušit, zde nenajet na model amerických a asi i jiných sborů, ale nevíte. Kázání končí a vy se cítíte jak zpráskaný pes. Hned po závěrečném požehnání se na vás vrhne člověk, který chtěl něco povědět o umírající mamince. Prý nemáte soucit a empatii. Za ním se ale rýsuje vysvobození v podobě fronty lidí, kteří s vámi chtějí mluvit. Omluvíte se a začnete vyřizovat maraton požadavků a přání. Mrzí vás, že se na vás lepí dlouholetí sborovníci a vám unikají rozhovory s lidmi, kteří přišli buď poprvé, nebo víte, že by potřebovali vaši modlitbu. Chvíli na vás tito lidé čekají, ale na asertivitu dlouholetých členů nemají a proto smutně odejdou.

Strašně moc se vám chce na záchod, jenže lidé vás ne a ne pustit. Nakonec se vám to podaří. Zavíráte se na záchodě a najednou cítíte zvláštní směsici únavy, smutku, radosti, otázek, zda to má všechno smysl. Pomalu odcházíte ze sboru a tu vás kdosi zastaví a řekne, že dnes se mu ve sboru moc líbilo, protože bylo skvělé slovíčko pro děti a že prožívá povzbuzení od Pána, protože na youtube poslouchá skvělého kazatele, který káže v moci Ducha!

Na cestě domů začtete přemýšlet nad kázáním, které budete mít příští týden.

8 komentářů:

Pavel H řekl(a)...

Tak ty jsi jim to prozradil :)

Pavel H řekl(a)...

Jinak buď v klidu. Tam u nas zase poslouchají na netu Davida Nováka...:)

Daniel Čmelík řekl(a)...

Je to smutná, avšak často pravdivá charakteristika našich sborů,...
pojďme s tím něco dělat.
Mysleme na to, že i kazatel(pastor) je člověk stejně jako my.

Děkuji Ti Davide, kéž by jsme si to mnozí přečetli a měli na srdci v nedělní rána.

Karel Konečný řekl(a)...

Když tohle prožijete tak si aspoň uvědomíte, že na vás nezáleží.:)

Pavel Král řekl(a)...

Trefný pohled do hlubin kazatelovi duše ☺ Bez špetky naděje to asi nejde utáhnout.

Miroslava Adamcová řekl(a)...

Ale to není jen problém kazatelu. Jako ředitelka školy zažívám dost podobnou demotivaci. Stojí nás naše práce maximum a nakonec se dozvíte, že nikdo nevnímal, že jste zvládli 4 inspekce za rok, uřídili školu na 60 % dotace a výuka byla skvělá, ale že jim nepřišel včas mail a za největší prohřešek bylo to, že jsme brusili jen dvakrát a pak před inspekcí pruslení zrušili a vrcholem bývalo připomenutí pastorů, že jeho ovečka, jako zaměstnanec by potřebovala cosi, co on si předstvuje a s čím se mu ona svěřila, proto, aby posílila vliv svého argumentu.
Je mi to moc líto, tuhle jsem vyprávěla svoje příběhy synovi a on mi na to řekl, mami, ale ty to vidíš špatně, kolik dětí jste ve službě v církvi obrátili a kolik dnešních dětí měníte. Ale cítím se všemi, kdo mají podobné pocity.

Drahoslava Dobrkovská řekl(a)...

"Všechno, cokoli děláte, čiňte celou duší, jako Pánu a ne lidem" "Bůh není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši námahu a na lásku, kterou jste prokazovali jeho jménu, když jste sloužili a dosud sloužíte svatým."

David Beňa řekl(a)...

Skvělé, Davide, trošku karikatura, ale vlastně hodně realistické :-) Bonhoeffer píše, že kazatel po kázání potřebuje pastoraci...
David B.