Když občas slyším hodnotit studenty některých (nejen) teologických škol, co se naučili, pak slýchávám povzdech ve smyslu, dostáváme do hlavy mnoho vzájemně nesouvisejících informací… Horší je, že po letech tito studenti řeknou něco ve smyslu „stejně jsem se skoro všechno musel naučit sám, metodou pokus omyl“. Když o tom hovořím s učiteli, pak slýchávám odpovědi ve smyslu „všechno se vším souvisí, jen ať se studenti drtí (tedy učí)“. Někdy slýchávám podobné povzdechy farníků nad svým pastýřem, který, když se dostane ke slovu, se řídí slovem čím déle a čím více, tím požehnaněji a tedy i lépe. Ještě před tím, o těchto oblastech napíšu pár slov, byl bych rád, kdybyste popřemýšleli nad následujícími třemi citáty, které pro vyučování považuji za klíčové
Vzdělání je vědět co chceš, kde to získat a jak s tím naložit.
Naše mysl je jako žaludek. Nejde tolik o to, co do něj narveš, ale co stráví.
Řekni mi a zapomenu. Ukaž mi a budu si pamatovat. Dovol mi, abych se účastnil, a pochopím.
Jedná se o jednoduché a přesto hluboce pravdivé principy. Jenže se stále mnozí vzdělavatelé dopouští chyby, že sice vyučují nebo káží, ale nedostanou se dále než k popisu situace nebo k odkazu na zdroje, ale nevědí si rady, jak předané informace použít nebo jak pomoci posluchačům s odpovědí na otázku co s tím? Stejně tak se mnoho vyučujících nebo učebních plánů řídí heslem čím více informací tím lépe. Jenže mysl absorbuje jen něco. Co překročí určitou délku prostě z hlediska informací a aplikace ztrácí význam. Stejně tak dobře víme, že sebelepší informace ztrácí na síle, pokud nejsou spojeny s ukázkou nebo prožitkem. Přesto je mnoho našeho vyučování postaveno na suchých informacích.
Proč tyto chyby opakujeme stále dokola? Proč někteří kázající káží 50 a více minut? Proč jsou výukové plány stále objemnější? Proč nedokážeme s lidmi místo řečnění i něco dělat? Proč se divíme, že mnozí lidé se i před stovky vyslechnutých hodin skoro nikam neposouvají? Je chyba na jejich straně nebo na straně naší? Neznám zcela přesnou odpověď, ale jedna z možností je, že jako vyučující volíme tu nejsnadnější cestu. O co jde? O to, že kázat, přednášet a vyučovat je snadnější než toto spojovat s názornými ukázkami, s aplikacemi nebo s tím, abychom lidi přizvali ke sdílené zkušenosti.
Pokud nám jde skutečně o proměnu posluchačů, pak vězme, že to, co člověka promění, je zkušenost, nikoli informace. Tím netvrdím, že informace není potřeba. Jistěže je, ale má smysl, pokud vede ke zkušenosti. Kdo závodíte, pak víte, že žádné psaná metodika a dokonce ani sebetvrdší tréning nenahradí ostrý závod. Podobný princip platí ve vyučování o jakékoli oblasti.
Tím co píšu, nechci absolutně zpochybňovat význam vzdělání, nehoruji pro fachidiotismus projevující se tím, že neznám kontext a pouze tupě vykonávám, co mi bylo sděleno. Na druhou stranu ale řešením není ani opak – mnoho někdy nesouvisejících informací, které jsou všechny v zásadě dobré, ale nestravitelné a jen těžko použitelné. Jedná se o nešvar na mnoha školách, ale stejně tak se jedná o nešvar v církvi. Proto si myslím, že alespoň ve sboru někdy platí, že méně je více. Že kázání ale i programy pro děti a mládež mohou být kratší, že je dobré, když na sebe tematicky navazují, když respektují kvalitní didaktiku. Zároveň že je třeba pamatovat, že skutečná proměna a porozumění je nejpravděpodobnější, pokud lidé mají možnost informace uvést v život.
Jinými slovy se tomu říká učednictví. Tedy nikoli pouze to, že se někoho něco naučím (nepíšu o naučednictví), ale že učím skrze sdílenou zkušenost. Že mohu s někým jít a nechat ho vidět, zakoušet, poznávat rozumem, emocemi a vlastně všemi smysly. Vím, že toto není vždy možné – škola poskytuje jiný rámec výuky, stejně tak kazatel nemůže být v učednickém vztahu s každým, nicméně základní nasměrování platí. Více není lépe a my bychom měli hledat jak co nejefektivněji pomoci lidem, které učíme, aby je informace o Ježíši skutečně proměnili. Tím že do nich budeme „mastit“ další a další poznatky se lidé zřejmě nepromění. Důvodem možná není, že „jejich srdce obrostla tukem“, ale že tukem obrůstají naše vyučovací metody.
3 komentáře:
Nejdříve bych chtěl uvést zásadní tezi. Učitel by mněl v žácích, studentech probudit zájem o daný předmět, to má být jeho cíl.
K prvnímu citátu:
Vzdělání je vědět co chceš, kde to získat a jak s tím naložit.
Co to je vzdělání, jsou to univerzitní grady, které získám na prestižních univerzitách? Ano můžeme to i tak chápat, získání různých titulů a cílem je i to jak říkal Mistr Jan Hus: Mít dobré oblečení, bydlení a být mezi lidmi vážený. Vzdělání však můžeme chápat jako vědomosti a znalosti získané na základě životních zkušeností.
Žáci, studenti vědí co chtějí často až na nejvyšším vzdělávacím stupni a tam se také rozhodují jak s tím naložit.
Ke druhému citátu:
Naše mysl je jako žaludek. Nejde tolik o to, co do něj narveš, ale co stráví.
Člověk je často povrchní nepřemýšlí. Přemýšlet u člověka bývá někdy velký problém, protože povrchní názor je hned na první pohled, je to přeci jasné.
Ke třetímu citátu:
Řekni mi a zapomenu. Ukaž mi a budu si pamatovat. Dovol mi, abych se účastnil, a pochopím.
Když má žák, student zájem o předmět tak sám začíná bádat kolem věcí, které mu nejsou jasné. Každý člověk by se měl stát badatelem kolem předmětů svých zájmů.
Kazatelé a faráři mohou v posluchačích jen probudit zájem o Boží slovo, ale nemohou posluchače změnit, protože ti se mohou změnit v postojích jen sami často po delší době. Problém také je, že si lidé často nerozumí nebo neznají význam některých slov a pak absolutně nechápou, často jsou to různé slogany. Lidé jsou obdařeni inteligencí, schopnostmi a tak je mají používat a ne vypnout mysl.
Děkuji za pěkný článek.
Jen jednu poznámku. Myslím, že lze těžko srovnávat učení na seminářích s vyučováním v církvi.
Když jsem se rozhodl studovat teologii, udělal jsem to s vědomím, že budu číst mnoho knih, které bych jinak nečetl, protože mi nejsou od přirozenosti blízké, aké pro službu a orientaci se hodí. NNelitoval jsem. :-)
Myslím, že stesky, které popisuješ na začátku jsou často tohoto typu. Školní vzdělání je pdklad a je na mě zda jsem se naučil na něm stavět.
To Martin - když jsem studoval v zahraničí - tedy teologii, poznal jsem, že lze skloubit výborné vzdělání se spirituální péčí. Zároveň že méně je někdy více. Souhlas, že reologie je mj. o čtení, jenže otázka je, proč ji studovat. Když jsem se ocitl tváří v tvář realitě sborové práce, uvědomil jsem si, jak je teologické vzdělání zoufale nedostačující. Kdyby bylo vedení sboru jen a především o kázání, pak by to, co jsem přijal, stačilo. Jenže ono je to jinak.
Okomentovat