O očkování na dva viry, na Covid a na...

V poslední době se mě lidé ptají, zda se nechám očkovat proti Covidu. Přiznám se, že než jsem tuto otázku dostal, tak jediný důvod, proč bych se očkovat nenechal, je, že se na mě nedostane řada. Považuji naše a stejně tak zdravotnictví těch západních zemí, kde vakcínu vyvinuli za špičkové (což není to samé jako dokonalé) a důvěřuji těm, kteří rozhodli o vakcinaci. Často, když míjím nemocnice Motol, Na Slupi a nemocnici v Opočně, vyslovím krátkou modlitbu díků za záchranu svého života. Fakt jsou naši doktoři a sestry dobří a chytří!

Při psaní těchto řádků jsem se podíval na některé „alternativní servery“ a nějak se mi nechce věřit, že to, co tam je o vakcínách napsáno, lze brát vážně. Představa, že na pozadí vakcinace je jakési celosvětové spiknutí, jehož cílem je snížit světovou populaci, že za tím vším stojí Bill Gates, že budeme načipováni atd., je velmi mírně řečeno hloupé a připomíná mi spíše nesmyslné „vědecké teorie“ o sionistickém spiknutí, které svého času lidé baštili.

Na přípravě vakcíny spolupracovalo tisíce vědců a desítky špičkových laboratoří na celém světě, a proto se vakcínu podařilo vyvinout v tak krátkém čase. Zároveň její zkoušení prošlo a prochází velmi přísnými testy, protože na rozdíl od některých východních totalit v západní civilizaci, kam patříme, stále ještě záleží na lidském životě a existuje demokracie. Proto jakékoli úmrtí kvůli vakcíně bude podrobeno nemilosrdné kritice, zároveň kritici někde záhadně nezmizí. A proto si výrobci vakcín musí dát hodně záležet na tom, aby vakcína fungovala.

Jistě že existuje pravděpodobnost, že na někom vakcína nezafunguje a dostaví se nežádoucí příznaky, jenže to je realita každého očkování a vlastně každého zákroku do lidského organismu. Netvrdím, že kdo se nenechá očkovat, je ohrožením lidstva. Nelze nikoho nutit. Jen se mi nelíbí mnoho nesmyslů a dezinformací, které okolo očkování na Covid kolují.

Celý humbuk okolo vakcín mě totiž ukazuje na ještě jiný, velmi nebezpečný a smrtící virus, který vážně ohrožuje západní civilizaci a naší zemi. Na virus, který se jmenuje falešné zprávy. Na první virus – na covid, již vakcína existuje, na ten druhý stále vakcínu hledáme… zároveň nám (snad) stále více dochází, jak strašně nebezpečný je.

O pekle a Boží spravedlnosti

 

Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď  typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.

Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.

Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívat… Jediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty.  Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.

Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?

S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.

V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.

Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.

Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.

Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.

Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.

Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.

O lakomství

Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.

Když přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Dovolím si zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému.

Druhé silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši nespokojenost.

Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe, případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj!

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

 Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou i duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál. Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce, a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. V tomto ohledu jsem se naučil následující: K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil si vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme, protože naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Toto jsem zakusil mnohokrát, když jsem daroval. Jednak dobrý pocit, že mohu být někomu užitečný a jednak to, že Bůh odpovídá na moje kroky víry – v tomto případě na dávání. Naučil jsem se i to, že Bůh žehná tomu, když daruji nikoli z přebytku, ale když dar je obětí, když něco stojí a tedy i někdy zabolí. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka  z Assisi „dáváním dostáváme“. Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.

Jak může "skutečný křesťan" volit... ?!

Nedávno jsem četl hezký vtip: „Děti, nerušte tatínka. Teď je z něj odborník nejen na covid, ale i na americké volby.“ Vtip hezký, neurážející a nevinný. Jenže realita až tak nevinná jako tento vtip není. Nejeden tatínek ale i maminka, stejně tak i mnozí další nejenže sledují statistiky ohledně covidu a jak dopadnou americké volby, ale nedokáží pochopit, že ti druzí nesdílí jejich pohled na svět.

V křesťanstvu pak jedna či druhá strana někdy přichází s dovětkem, a jak může křesťan… volit, nebo souhlasit s volbou jednoho nebo druhého kandidáta na post (nejen) amerického prezidenta, jak si může myslet, že covid je/není skutečné nebezpečí, jak může mít takový či jiný náhled na islám, na uprchlíky, na EU atd. Témat, která nás rozdělují, je stále více.

Názorů na různá společenská témata bylo vždy vícero, prostě to nejde jinak. Horší je, že se stále více dostáváme do situace, kdy je druhá strana vnímána jako nepřítel, dokonce jako někdo, kdo v principu nemůže být křesťanem. Pro někoho představa, že křesťan si myslí nebo volí toho či onoho kandidáta je protimluv. Prostě to přece nejde! Křesťan prostě nemůže volit Bidena, protože Biden je ... Křesťan prostě nemůže volit Trumpa, protože Trump je … Křesťan nemůže být pro EU, protože EU je… Křesťan nemůže být proti EU, protože... A mohl bych pokračovat. Podstatný problém je ale v tom, že na obou stranách barikády jsou křesťané. Já sám osobně znám některé, kteří mají na některé zmíněné oblasti jiný pohled než já, myslím si, že se mýlí (a oni si myslí to samé o mě), ale nepochybuji o jejich víře. A to je znám dobře. Tím nerelativizuji pravdu, pokud budou ochotni se se mnou bavit, budeme se přesvědčovat o svých postojích, ale jiná politická nebo společenská orientace neznamená falešnou víru.

Vím, o čem píšu, i díky svým „hejtrům“. Protože některé moje články kolují na různých stránkách, čte je celkem hodně lidí a čas od času dojde v diskusích pod mými články k různě ostrým výměnám názorů. Díky těmto názorům mám následně možnost se dozvídat o sobě věci, které ani sám nevím. Žel, pro některé už dávno zřejmě nejsem křesťanem a pokud ano, pak spadám do kategorie heretik… Nevadí mi to, protože si myslím, že na sociálních sítích je člověk jednou tak agresivní než normálně, a pokud si pamatuji, tak z očí do očí jsem se s otevřenou agresí setkal jen málo.

Jen chci napsat, že na obou stranách barikád jsou křesťané a že by bylo skvělé, kdyby nás dokázala rozdělit až smrt nikoli politické či jiné preference. Nechť platí něco ve smyslu, nechápu, jak může dotyčný toho či onoho volit, nebo zastávat takový či onaký názor, ale chápu, že i on se stal příjemcem Boží milosti a nejen to.

Dokonce věřím, že skrze něj Pán Bůh jedná a že díky víře v jednoho otce bychom spolu mohli stolovat u jednoho stolu Páně.

Covid, nástrahy slov, zodpovědnost za ně a na počátku bylo… Slovo

15. října 1989 V. Havel pronesl ve Frankfurtu proslov k udělení Mírové ceny německých knihkupců, který je znám jako Slovo o slově. Mj. zde Havel uvedl: „Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test. Větší možná, než se může zdát vám, kteří žijete v podmínkách velké svobody slova, tedy v poměrech, kde na slovech zdánlivě tolik nezáleží. Záleží na nich. Záleží na nich všude.“

Po 41 letech jsme svobodní a jsme součástí světa, ke kterému náš první polistopadový prezident hovořil a téměř si neumíme představit, že by tomu mohlo být jinak. Zažíváme svobodu slova, jakkoli je vyvíjen tlak dostat některá média pod křídla mocných. Přes tuto svobodu ale vidíme to, co si Havel velmi dobře uvědomoval tehdy ještě z pohledu občana nesvobodné země. Uvědomoval si a varoval, že spolu se svobodou slova přichází i mnohá nebezpečí, která v sobě slova nesou. A přesně toho jsme svědky nyní v míře nebývalé.

Podívejme se ještě na jeden postřeh, který napsal slavný polský spisovatel a režisér T. Konwicky v souvislosti se slovy: „Slova tekou z úst roztřeštěného davu, z rozhlasových přijímačů, z televizorů, z magnetofonů a walkmanů, ze schůzí a kostelů, z tiskovin i z kosmu. Ohromné řeky otrávených slov plynou odnikud nikam. Obrovské mraky mrtvých slov se vznášejí do stratosféry. Ze strusky spálených slov se tvoří nebetyčné hory. Slovo je smetí. Slovo je nejlevnějším plastikovým modelem. Slovo je obtížným odpadkem současné civilizace… Jak v tom všem odlišit věci důležité od nepatrných, trvalé od pomíjivých, jak odhalit pravdu pod jarmarečními hadry, jak zjistit, co je vlastně odění a co převlek, co je čeho nápodobou, co se za co vydává?“

Na jedné straně máme Havla a jeho varování před nástrahami slova, na straně druhé pak Konwického, který tvrdil, že slova jsou smetí, že je jich v naší době příliš, že ztrácí hodnotu. Jsou uvedené dva postřehy v rozporu? Nejsou, doplňují se. Slovo má – přes jeho inflaci danou množstvím zpráv stále obrovskou moc. Jenže právě i kvůli inflaci slova danou množstvím informací, už více nejsme schopni rozeznat pravdu od lži.

A právě tato neschopnost rozeznat pravdu od lži vede k tomu, že jsme doslova krmeni záplavou děsivých zpráv a zároveň mnoha konspiračními teoriemi. Zároveň jen málokdo nese zodpovědnost za to, co vypouští do davu, který se neorientuje. Jeden odborník tvrdí, že do Vánoc budeme bez covidu. Druhý tvrdí, že za 10 dní až dva týdny budou v ulicích mrazáky na mrtvoly. Oba dva jsou zajisté většími odborníky než drtivá většina z nás (nejedná se o názory gynekologů, zubařů, kardiologů a jiných odborníků, ale na jiné lékařské obory), nepodezřívejme je z nekalých úmyslů, zároveň se jedná o protikladné výroky, mezi kterými je pak široké spektrum dalších názorů. Závěrem pro některé pak je, že odborníci jsou mimo, protože se neshodnou, což vede k příklonu k nejrůznějším bizarním konspiračním teoriím.

Jenže ono je to ještě trochu složitější. Situace nepochybně vážná je, mnozí odborníci komentující stávající stav, skutečně odborníky jsou, byť se v lecčem neshodnou (na hlavních důrazech se ale v drtivé většině shodují), zároveň nereprezentují žádné temné síly v pozadí pandemie.

Jako neodborníci jsme vystaveni určitému „uvažování nahlas“, v kterém když se někdo „sekne“, tak nijak nenese následky svých omylů, byť ty vyvolávají v mnohých strach. Toto je kombinované nepsaným mediálním zákonem, který zní „dobrá zpráva, žádná zpráva“. Tento fakt nemá nic společného se spiknutím, ale se zcela obyčejnou snahou, aby se „moje“ média četla (zvláště když po rozkliknutí naskakuje placená reklama). Jiná varianta je pomocí některých médií zneužít situaci a cíleně rozvrátit společnost. V tomto prostředí obstát není a nebude snadné.

Slovy V. Havla, slova procházejí v naší době obrovskou zátěží. I to je daň za svobodu a jakkoli je to daň vysoká, svobody se zbavit nechceme. Raději jí chceme použít ke kritickému uvažování.

Tváří v tvář této realitě ještě jedna poznámka. Obě části Bible začínají důrazem na slovo. „Bůh řekl“ a „na počátku bylo slovo“. Židovsko-křesťanská tradice je postavena na Slově a to jak psaném, tak vtěleném. Je postavena na přesvědčení, že slovo má význam, že tvoří realitu a naše porozumění realitě. Zároveň pokud ve vtělené Slovo věříme, nemusíme se bát mnoha slov, která jsou vypouštěna do éteru a která působí strach a úzkost. Koho neovládá strach, ten je hůře manipulovatelný, protože strach mu nevypíná mozek a schopnost úsudku. Přál bych si, abychom díky vtělenému Slovu dokázali rozpoznat, na jakých slovech záleží a jaká slova jsou mimo. Zároveň abychom přijali zodpovědnost za to, která slova pouštíme dál.

Slova mají moc… Větší, než si někdy připouštíme.

Zemanovo vypouštění démona třídní nenávisti

Před pár měsíci jsem si řekl, že na adresu prezidenta Zemana nebudu nic psát, protože nechci vytvářet dojem, že v církvi nemají příznivci současného prezidenta místo. Nyní toto předsevzetí poruším s dodatkem, že svoje místo může v církvi najít každý napříč politickým spektrem. Píšu proto, že prezidentovo poslední sdělení národu bylo naplněné záští proti skupinám obyvatel, dikcí, která připomíná dva nejobludnější režimy minulého století. V prezidentových slovech byl ukryt jed, který v konečném důsledku otrávil v minulosti miliony lidí a který je zároveň nesmírně svůdný. O co jde?

Prezident opět neodolal pokušení a do úst si vzal to, čemu se říká „skupina obyvatel“, nebo „třída“. Zcela nepatřičně a rádoby vtipně se nechal slyšet, že umělci tvořili nejlepší díla, když byli hladoví. Na jiném místě pak zopakoval svůj údajně starší výrok o tom, že je třeba zavřít noční kluby á la Techtle Mechtle, do kterých chodí pražská smetánka, která pak bude sedět doma a zvyšovat tím svou beztak nízkou vzdělanostní úroveň. Jinde pak sdělil národu slova o tom, že neschopní podnikatelé zkrachují. Důvodem jejich konce má být jejich neschopnost využít pomoci od státu.

Prezident nám předložil tři nechtěné či neschopné skupiny obyvatel nebo sociální třídy: Pražskou smetánku (která je nevzdělaná a nemá co dělat), umělce (kteří za normálních podmínek netvoří nic kvalitního) a podnikatele (z nichž mnozí jsou neschopní). Na první čtení si člověk řekne, že se jedná o slova stárnoucího a stále více izolovaného člověka, ale přece jen se stále ještě jedná o hlavu státu. V čem jsou jeho slova tak jedovatá, v čem připomínají slova komunistických a nacistických demagogů?

V tom, že oba zmiňované režimy si dokázaly ústy svých představitelů vytipovat určité skupiny obyvatelstva a proti nim pak poštvali národ. Mistrně to popisuje např. T. Snyder v knize „Krvavé země“. Pokud byste tuto knihu nechtěli číst celou, projděte si kapitolu „Třídní teror“. Snyder např. píše: „Nacistický teror postupoval dosti podobně jako sovětský – místo aby trestal jednotlivce za to, co spáchali, trestal příslušníky politicky definovaných společenských skupin za to, že k nim patří.“ Zeman naštěstí netrestá, ale zesměšňuje konkrétní společenské skupiny. Navíc skupiny, vůči kterým nemalá část národa cítí určitý despekt. Jsou to přece „pražáci, kteří řídí jak prasata“, „pražáci, kteří berou vyšší platy než ostatní“, „umělci, kteří berou milióny a nemusí ráno vstávat do fabriky“, „podnikatelé, kteří dřou kůži z nebohých dělníků“. Možná si ještě někteří vzpomenete na slova někdejšího tajemníka KSČ M. Jakeše, který těsně před převratem v roce 1989 řekl, že nikdo z nás nebere takový platy, berou umělci. Jakeš se pokusil těmito slovy získat popularitu „pracujícího lidu“, ale bylo už pozdě. Žel, Zemanova slova v něčem slova M. Jakeše připomínají.

Jednou je onou nechtěnou skupinou či sociální třídou pražská smetánka, jindy neschopní podnikatelé či líní umělci, kdysi to byli Židé, cikáni, věřící, šlechta, kulaci, stejně jako u Zemana to v obou režimech byli umělci … atd. Možná namítnete, že srovnávám nesrovnatelné. Ano, v tom smyslu, že nikdo nikoho nezabíjí. Ne v tom smyslu, že Zeman štve národ proti určitým sociálním skupinám. Komunistický a nacistický teror nezačínal zabíjením, ani bitím, ale tím, že někdo v moci postavený začal cíleně dehonestovat a obviňovat jisté skupiny obyvatel.

Proč tato taktika funguje? Protože nám je vlastní za svoje frustrace, selhávání a úzkosti někoho vinit. Příklad vidíme i v Bibli (Ez 18,1 – 4) Jen neradi připouštíme, že za svůj stav si z velké míry můžeme sami (ne vždy, ale často ano) a že za úspěchy jiných jsou často především jejich schopnosti a úsilí. Pokud nějaký zpěvák bere miliony, a je-li to tak snadné se hudbou živit, kdo nám brání, stát se zpěvákem a vydělávat miliony? Pokud je podnikání cesta k milionům, kdo nám brání založit si firmu? Pokud je život v Praze idylka, kdo nám brání přestěhovat se do Prahy?

Realita je, že vydělávat miliony hudbou nebo podnikáním idylka není. Ve zmiňovaných totalitních režimech byla snaha dotyčné obvinit, že svůj majetek nakradli a vzít jim ho nebo v horším případě jim vzít i život. V případě Zemanově dotyčné zesměšňovat a vytvořit pocit, že za současné problémy více či méně mohou nebo alespoň se skrze kolektivně sdílenou nenávist vůči určité skupině obyvatel sjednotit.

Dějiny ukázaly, že to funguje. Je to úděsné zjištění, ale skutečně to funguje. Proto jsou zvláště v těchto nelehkých dobách Zemanovy výroky ještě trochu nebezpečnější, než dříve. Zároveň je třeba tuto snahu o dehonestaci společenských skupin zcela odmítnout.

Covid, míra svobody a podceňování situace

Covid ukazuje na mnoho oblastí lidského života. Jednou z nich je oblast svobody. Jak přicházejí restrikce, jistá část populace srovnává to, co prožíváme, s dobou totality. Mezi těmito „obhájci svobody“ se najdou i leckteří křesťané. Jedním z medializovaných příkladů byl známý americký kazatel J. MacArthur, který vyzýval členy svého společenství, aby odmítli autoritu úřadů a vlády, ignorovali zákaz shromažďování v interiérech a povinnost nosit roušky. Dokonce se někde nechal slyšet, že až ho za nedodržování zákonů budou věznit, stane se vězeňským kaplanem. Vedení jeho církve se obrátilo na soud, protože bylo přesvědčeno, že vládní nařízení státu Kalifornie k ochraně veřejného zdraví omezují jejich náboženskou svobodu. Sborů, které se inspirovaly přístupem MacArthura, bylo v Americe údajně mnoho. V podobném duchu – tedy v podceňování pandemie vystupuje i americký prezident, kterého mnozí evangelikálové, k nimž se J. MacArthur hlásí, podporují… Když o těchto kauzách čtu, pak je mi líto těch křesťanů v USA, kteří musí vysvětlovat nevěřícím, že tohle skutečně není ten pravý vzorek křesťanství.

Naštěstí ale existují i jiní křesťané, kteří sepsali Křesťanské prohlášení o vědě pro pandemickou dobu (statement.biologos.org). V tomto prohlášení signatáři vyjadřují znepokojení nad polarizací a politizací vědy v období, kdy je v sázce mnoho životů. Slovo věda se dle autorů prohlášení stalo zbraní v kulturní válce. Vědci jsou hanobeni a jejich práce ignorována, zatímco ožívají konspirační teorie. Žel, křesťané jsou k těmto trendům otevření. Autoři si všímají, že během pandemie vědci měnili svoje závěry tím, jak získávali další poznatky a data o covidu. Určité změny ale nejsou dle autorů výzvy znakem jejich neschopnosti, ale dobré vědecké praxe a poctivosti. Nejdůležitější rada se ukázala jako správná: izolace snižuje počet případů. Signatáři nakonec vyzývají k nošení roušek, k ochotě nechat se očkovat, k pomoci nemocným a zranitelným, ke snaze zamezit šíření falešných a konspiračních teorií a k modlitbám. (Doporučuji si text přečíst celý, je velmi dobrý). Pod textem jsou podepsáni např. P. Yancey, N. T. Wrightem, M. Labberton (ředitel Fullerova teologického semináře) a mnohé další osobnosti nejen z křesťanského světa.

V Česku máme podobnou aktivitu, zlehčující covid, jen ji naštěstí nešíří křesťané. Podobně jako v USA jsou některými „odborníky“ zpochybňované roušky a různá nepříjemná restriktivní nařízení. Jakkoli nejsem voličem strany, která nominovala současného ministra zdravotnictví, restriktivní omezení v současné době prostě dělat musí. Dost dobře nechápu některé křesťany, kteří omezení počtu lidí na bohoslužbách nebo zákaz zpívání srovnávají s dobou totality. Srovnávají ale nesrovnatelné. S totalitou to nemá nic společného. V tomto článku nehodnotím rozsah restrikcí, informovanost veřejnosti, míru šíření paniky, pozdní reakci na příchod druhé vlny, ale jen a pouze zpochybňování nebezpečí, které v sobě nákaza nese.

Doporučoval bych se připojit k oněm několika jednoduchým a zároveň moudrý radám, kterými končí v tomto článku zmiňovaná petice. Za covidem totiž skutečně není žádné levičácké spiknutí, ani tajná organizace, ani snaha ovládnout svět, ale virus, který si zatím dělá, co chce. Díky vědcům (a díky Pánu Bohu za ně), ale o viru přesto něco víme. Třeba jak se mu alespoň zčásti bránit. Kdo to nedělá, je… Bible by řekla pošetilec. Čeština má výrazů celou řadu.

 

Konečně začínáme žít v normální době

Vzhledem ke stoupajícím číslům nakažených, ale i k mezinárodní situaci vypadá nadpis tohoto článku divně. Dlouhou dobu jsme žili v relativním klidu. Zvěsti o válkách, nemocích a katastrofách nejen k nám, ale i do Evropy a Ameriky spíše doléhaly. Tím netvrdím, že západní civilizace neměla svoje problémy. Měla, ale tak masovou pandemii a do velké míry i mezinárodní napětí, spojené se stále silnějším společenským napětím uvnitř mnoha zemí jsme nezakoušeli. Jako by se v poslední době svět pomalu ale jistě vymykal z kloubů.

Jenže… jenže když se podíváme do dějin, pak války, pandemie, pohromy, vysoká mortalita, inflace a z toho všeho plynoucí nejistota a strach lidstvo vždy doprovázely. Stačí se podívat na naši zemi a na dobu třeba od první světové války. Když projíždíte Českou krajinou, skoro v každé vesnici či městě je pomník padlým vojákům z první světové války.  Jinými slovy mnoha matkám a manželkám se nevrátili synové nebo manželé. Zároveň během války lidé neumírali jen v zákopech, ale třeba jen na tuberkulózu v roce 1914 zemřelo 24 509 lidí, v roce 1918 již 34 338. V roce 1915 byla pravděpodobnost úmrtí mezi narozením a prvními narozeninami u chlapců 20,05 %, zatímco u dívek byla „pouze“ 15,34 %. Po válce přišla pandemie španělské chřipky.  Např. během října 1918 zemřelo přes 43 tisíc obyvatel (trojnásobný nárůst oproti předchozímu roku). Tato pandemie byla specifická zejména v tom, že mezi zemřelými byla většina osob mladší 40 let. Mezi válkami stojí za připomenutí třeba velká hospodářská krize,  kdy Československo bylo údajně čtvrtou nejvíce postižnou zemí. Bez práce byla třetina Čechoslováků. „Propad hospodářství byl srovnatelný s devastací, kterou způsobila první světová válka," napsal historik Zdeněk Kárník. Jedním z důsledků krize byla radikalizace nemalé části obyvatel, což se mj. projevilo v nástupu fašismu. Přichází další světová válka, v níž umírají milióny lidí. Československo mělo 365000 obětí, z toho bylo 277000 Židů. V porovnání s některými jinými národy jsme na tom byli relativně dobře, jakkoli i uvedená čísla jsou hrozná. Po krátkém období svobody po válce přicházejí komunisté a další tisíce lidí putují do koncentráků, přichází měnová reforma…

Někdo namítne, že minulé století bylo krvavější než jiná století. Z pohledu obětí ano, ale nikoli z pohledu počtu válek a utrpení. Vždy v dějinách lidé prožívali těžká období a zřejmě většina zažila války, předčasnou smrt svých blízkých, většina lidí se nedovolala spravedlnosti a musela tvrdě bojovat o přežití

Oproti tomu v posledních desetiletích jsme zažili dobu, která byla naprosto unikátní a nenormální. Sice jsme kolem sebe slyšeli nářky, jak je to těžké si vybrat z tolika nabídek, jak nás ničí obezita, jak děti blbnou z pocitu nudy, jak se nedokážeme díky sociálním sítím soustředit, jak… ale fakt jsme se měli v porovnání s dobou minulou dobře. Ano, vím, že naše doba má svoje výzvy, těžkosti, bolesti, ale Pán Bůh nám daroval mír, léky tišící bolest, možnost cestovat, číst co chceme, stabilní měnu, dlouhý život a to v porovnání s dějinami není málo. Skutečně není. Mnozí ale tuto výsadu prošustrovali a nechali si nebo nechávají si protéci život mezi prsty anebo ho sobecky využívají jen pro sebe a své blízké.

Možná si teď více uvědomíme, co prožívali naši předkové a jak navzdory mnoha omezením dokázali neuvěřitelné věci. Často mnohem více než my. Zároveň je možné, že virus se zhorší a začne skutečně zabíjet, že koruna ještě více oslabí, že nepokoje v USA a některých zemích Evropy budou eskalovat, že… bude hůř. Ne, nepřeji si to. Jen mě napadá něco ve smyslu, tak to v dějinách ale většinou chodilo. Tak to je z pohledu dějin vlastně normální. A proto „vyhlížíme něco lepšího“ (Žd 13,14). Problém byl možná v tom, že mnozí z nás neměli co vyhlížet, protože se ráje dočkali na zemi. V porovnání s dobou minulou, bylo to, co jsme prožívali i prožíváme, ráj. Pokud se náš svět ještě někdy vrátí v duchu tohoto článku do nenormálu a bude klid, jako v dobách nedávných, pak kéž by Bůh dal a (nejen) křesťané by dokázali více tuto krásnou nenormalitu využít… spíše než dohnat jistá omezení, která v těchto dobách zažíváme.

Tělo, identita a nástroje slasti

Nedávno jsem vyslechl rozhovor, kde se jakýsi muž svěřoval jinému muži, že „se stydí jít do plavek“. I když mnoho let pracuji s lidmi, překvapilo mě to, protože dotyčný mohl být tak v mém věku a to jste většinou ohledně postavy za zenitem. Zároveň se mi zdá, že to drtivá většina lidí neřeší. Když vidíme tlustého nebo naopak vyhublého padesátníka, registrujeme, že máme před sebou lidskou bytost, ale nehraje to žádnou roli, když s ním konverzujeme. Tedy pokud jsme normální, což většinou jsme. Tím netvrdím, že fyzická krása a přitažlivost na mě a nás nepůsobí, jen říkám, že když někdo nesplňuje jisté estetické požadavky, nijak to nemám a většinou nemáme potřebu řešit. Problém je, že tyto věci mnohem více než druzí, řešíme my sami ve vztahu k sobě samým. Druzí nám většinou neřeknou, jsi hnusnej, ale my si to v sobě nosíme.

Nedávno na mě vyskočil jakýsi status na facebooku, kdy jedna dáma ostatní dámy vybízela k tomu, aby se přijaly, aby si uvědomily, že jsou „milované a krásné princezny“ a aby se tolik netrápily svými fyzickými nedostatky. Dodávám jen, že se jednalo o dámu v letech, nikoli o dospívající dívku. Nevím, kolik dotyčné bylo, ale vím, že absolvovala několik porodů, makala v práci deset hodin denně a chtě nechtě některých standardů krásy nedosahovala. Stejně tak její kámošky. Chce se mi k tomu dodat no a co???

Dlouho se přijímala teze, že problém se vzhledem mají především dospívající. Jenže pravda je taková, že se tím trápí i mnozí dospělí. Současný tlak na dokonalost se přenesl i do sféry vzhledu. V této souvislosti se začtěme do úryvku z knihy I. Singera Kajícník. Singer se skrze hlavního hrdinu, newyorského milionáře Josepha Safira dostává mezi ortodoxní Židy a popisuje následující: "Tady stáří neznamenalo hanbu. Tady se nikdo nechlubil svou sexuální zdatností ani tím, kolik toho dokáže vypít. Nikdo si zde nebarvil vlasy, nepředstíral, že je „o osmdesát let mladší“, a neužíval jiné banality, které můžeme slyšet od světských starců… Celý moderní život je neustálý sled závodů, kdo je nejvyšší, největší, nejsilnější, kdo se dokáže předvést v lepším světle než druzí." Kdo čtete I. Singera, možná jste někdy měli pocit, že co není „pravověrně židovské, je úpadkové“, ale přesto – zamysleme se nad jeho slovy a uvidíme, že podobné věci řešíme i my, dnes."

Mnozí z nás se nechávají ovlivnit stupidními časopisy, statusy, články a tento jed ovlivnil i naše sebepojetí. Pokud máte děti, nečekejte, že vaše případná nespokojenost se sebou samými (a to nejen s postavou) na ně nepřeskočí. Přeskočí a nemůže tomu být jinak. Změna nastane jen a pouze, pokud se změníte vy/my.

Pojďme se na fenomén těla podívat trochu podrobněji. Dočetl jsem se, že v USA jsou dva nejprodávanější druhy knih. Jsou to kuchařky a knihy o hubnutí. Myslím, že tento rozpor dobře vystihuje současný přístup k tělu. Na jednu stranu určité požitkářství související mj. s přibíráním váhy, na druhou stranu snaha s tím něco dělat. „Ty druhé knihy poučují o tom, jak je třeba léčit rány zasazené podle návrhu těch prvních. Druhé knihy vyprávějí o tom jak se umrtvit, ve jménu toho, aby tělo bylo způsobilé prožít vytržení, k němuž zvou knihy první.“ (Z. Baumann: „Úvahy o postmoderní době“)

Otázku postavy řešila už antika (ideál kalokagátie, který vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, tělesná krása a ctnost patří k sobě a mají mnoho společného), soudě dle obrovské popularity třeba Sokola, na postavě a fyzické výkonnosti si zakládali naši prarodiče. Nicméně v současné době se z této oblasti stal doslova kult. Kult krásy, kult zdraví a zároveň kult rozkoše.

Když anglický filozof a biolog Herbert Spencer vyjmenovával nebezpečí ohrožující lidstvo, jmenoval mj. „tělesnou slabost, jež nebude schopna dostát požadavkům průmyslu.“ Spencer jako dítě své doby, tedy konce 19. století (doba moderny), vnímal moderní tělo především jako tělo dělníka, vojáka a u ženy jako tělo, které dokáže ustát řadu porodů a povede domácnost, kde bude třeba vynaložit mnoho fyzických sil. „Být normálním znamenalo být připravený na práci v továrně a službu v armádě – tedy být tělesně zdravý a silný. Slabé tělo je slabé proto, že nevydrží požadavky armády a továrny.“ (Bauman, Úvahy o postmoderní době) U žen pak slabé tělo bylo takové, které neustálo x porodů a k tomu nebylo schopno tvrdě fyzicky pracovat v domácnosti a k tomu navíc často i v továrně či na poli. Jenže doba se změnila. Máme se skvěle, ale s tělem nadále zápasíme.

Ještě jednou Bauman: „Postmoderní tělo oproti modernímu je především odběratelem požitků. Není výkonné kvůli službě v armádě ani práci v továrně ale proto, aby konzumovalo a stravovalo zážitky. Je nástrojem rozkoše, protože využívá přirozenou schopnost reagovat na podněty. Správné plnění těchto funkcí se nazývá výkonnost (fitness). Jako jeho sémantický opak jako pojem pro nevýkonnost se vnucují slova jako ochablost, zanedbalost, apatie, lhostejnost k životním rozkoším, znechucení, otrávenost, ospalá reakce na podněty a neochota reagovat na pokušení. Výkonné je takové tělo, které je schopné vstřebávat rozkoše všeho druhu – sexuální, gastronomickém, zrakové, sluchové a další. U „výkonnosti“ nejde až tak o to, jakých výkonů je tělo schopno, ale o to, jak hluboce jsou výkony prožívány. Jde především o prožitky, které musejí být vzrušující, úchvatné, fascinující a extatické. Tělo je potom nástrojem k tomuto sbírání požitků.“

V tom, co jsem s pomocí dalších autorů popsal, se tělo stává nástrojem slasti a silným zdrojem identity. Jenže právě v tom se skrývá časovaná bomba a zdroj jednak nekonečné frustrace a zároveň i nekonečných mindráků. Ne u všech, ale u mnohých.

Asi většina z čtenářů, kteří se touto problematikou zabývala, ví, jaké je řešení. Jste-li křesťané, přijměte se jako Boží originál, který je originální díky svému tvůrci. Mona Lisa se nemusí líbit všem, ale tím, že ji namaloval Leonardo, má nevyčíslitelnou cenu. Určitě to tak je. Jenže… navzdory této osvobozující pravdě, se kterou racionálně souhlasíme, naše emoce hovoří jinak. Platí totiž, že jaký máme z něčeho pocit, je silnější než to, co si o tom či onom myslíme. (S. Sinek, Objevte své proč)

Proto bych k myšlence o Božím originálu a našem těle přidal ještě tři věci. Pokud se výše naznačenými věcmi trápíte, buďte k sobě pravdiví a přiznejte to. A přiznejte to i Pánu Bohu, byť se nejedná o vyznávání hříchů. Až když něco pojmenujeme, můžeme s tím něco dělat. Do té doby to jakoby neexistuje.

Bauman má pravdu. Naše těla se vlivem doby proměnila v nástroj požitků. Požitek se stal pro mnohé cílem a smyslem života a zápasíme s tím do jisté míry asi všichni. Jenže jedna věc je užívat dobré Boží dary, druhá pak z nich udělat cíl a smysl. Něco, co nahrazuje radost z Pána Boha.

Dávejte si veliký pozor, jak komentujete vzhled jiných lidí a to i dospělých. Může to mít devastující následky.

Když už nám to tělo bylo darováno, je fajn, když poslouchá. Někdy to neovlivníme. Dokud to ale jde, zkusme to ovlivnit. Když už nebude splňovat estetický ideál, nemusí nás otravovat. A tak s modlitbou díků na rtech můžeme do svých přeplněných kalendářů přidat pár leh sedů, kliků, příjemnou procházku nebo jak se moderně říká jogging. Odměna v podobě vyplavaných endorfinů je jistá a navíc zadarmo!

A úplně nakonec. Nepouštějme do sebe tolik jedu v podobě různých časopisů, webů a nevím čeho dalšího. Fakt to nejde být „navěky mlád“. Navíc existuje jedna výborná kniha, která nastavuje jiné standarty. Je dobře jí číst!

To se mi líbí

Okomentovat

Sdílet

Zpěv nebo chvály a Jede jede mašinka jako námět pro chválu/hudbu/zpěv...

Psát o hudbě církvi, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.

Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.

Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ - což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo do církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.

Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží)

Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.

Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…) Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudili natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.

Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.

Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože se hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“

Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.

Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignujme na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.

Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?

Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.

V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.

A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třena u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.

K obnovení Mariánského sloupu

Tak se část katolíků nakonec přece dočkala a má na Staroměstském náměstí opět Mariánský sloup. Na jeho adresu bylo vyřčeno snad vše. Mariánských sloupů je v Čechách mnoho, ale žádný nebudí takové vášně. Proč? Protože žádný není tak masivně spojován s protireformací a s neblahým propojením trůnu a oltáře. Ano, strhávat historické památky není správné, zároveň ne nadarmo před více než sto lety rozvášněný dav strhl sloup na „staromáku“ nikoli jinde. Protože právě tento sloup v sobě nesl symboly diskriminující protestantské kacíře a zároveň propojení Habsburků a Říma.

Škoda, že kardinál Duka nevzal vážně slova svého předchůdcem kardinála Vlka, který napsal: „Domnívám se však, že dnes není vhodná doba stavění či obnovování sloupů. Obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí není oficiální prioritou církve, spíše snaha obnovit život. Úsilí o znovupostavení sloupu nebere dosti na zřetel naši současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu druhým sloužit. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne kamenné sloupy, ale ‚živé‘ sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: žít jako Maria.“

Sloup žádné ekumenické usmíření nepřinese, ale přesně naopak. Opět některé příkopy vykopal. Naštěstí jeho obnova zdaleka nevyjadřuje pohled mnoha našich katolických přátel. Zároveň by sloup mohl být varováním, že tak jako se kdysi v našich dějinách církev resp. její vedení vzdálilo části národa díky nadbíhání mocným, stejné hrozí i dnes díky podlézání některým současným mocným. Jistěže je správné s mocnými tohoto světa komunikovat, modlit se za ně, žehnat jim, ale nikoli si s nimi jak se říká „zadat“, byť pro dobro církve.

Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.

Nedávno jsem četl dvě zajímavé myšlenky, se kterými hluboce souzním: „Žena prostě ženou je, kdežto muž se mužem musí stát. Mužnost je ošemetná a těžko postižitelná a je stvrzena pouze jinými muži.“ A druhá myšlenka je údajně africké přísloví: „Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.“ Jak velká moudrost… Snad bych jen k africkému přísloví dodal, že ono pomyslné „nadělání z chlapců mužů“ je role především otců případně dalších mužů. V dějinách se totiž nikdy nepředpokládalo, že by chlapcům byla disciplína a hodnoty vlastní, spíše se předpokládalo, že v nich tyto hodnoty nejsou a proto bylo třeba je vyučovat, vyžadovat, trénovat a zkoušet. Tuto roli přebírali jiní muži. Mužská potřeba jiných mužů je pak pevně zakódována a většinou nebývá pochopena její hloubka a význam zvláště proto, že na sebe bere tolik nezdravých podob (R. Rohr) P. Zimbardo píše, že „dopad života bez otce stejně jako nedostatek novodobých přechodových rituálů se všeobecně podceňují, zvláště pokud jde o negativní vliv na emoční vývoj chlapců a jejich emocionální dovednosti.“

Když studujeme mužské iniciační rituály, pak ty byly vždy spojeny s nějakou formou odříkání si. Zřejmě to odráželo jistý aspekt mužského vnímání světa a to ten, že přijetí mezi jiné muže, není zadarmo, že si ho musíš zasloužit. Moudrost dvanácti stupňů učí, že než může začít uzdravování, musí vám být zle a musíte být unaveni z toho, že je vám zle a že jste unaveni. Přemýšlejme nad tím chvíli… Jde o to, že každá, opakuji, KAŽDÁ velká spiritualita člověka učí, jak zacházet se svojí bolestí. Proto zřejmě iniciace mladých mužům, nebo slovy afrického přísloví „klacků“, měla za cíl je naučit neutíkat před bolestí. Nakonec totiž v životě jde o to, jak naložíme se svojí bolestí… Můžeme z ní obviňovat svoje okolí, můžeme si naivně myslet, že bolest lze odstranit, můžeme před ní utíkat a neustále si snažit zjednodušovat život, ale bolest je součástí našeho životního údělu a pokud jí nejsme schopni proměnit v něco pozitivního, pouze ji předáváme dál.

Jenže jak kdesi napsal Jung, kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato. Jsou to totiž zranění a pády, které nás pokořují a když je dobře zpracujeme, odtrhávají nás našeho falešného já. Pokud v tomto zpracovávání bolesti, do života mladého chlapce zasáhne otec nebo nějaký moudrý muž je to skutečné požehnání. Proto je tak důležité, aby v životě chlapců a mladých existoval nějaký starší parťák, který s nimi bude rád, který je bere takové, jací jsou a zároveň který jim nastavuje zrcadlo. Tohle je role mužů. Problém mnoha mužů je, že se bojí do života mladých kluků vstoupit nebo jim to možná není dáno. Cítí, že mladí muži nejsou příliš zvědaví na nějaké poučování, ale že chtějí sdílet život, což ale není úplně snadné. Pokud starší a zkušenější muži z různých důvodů nenacházejí cestu k jiným mladým mužům, které by vedli, není to dobře, ale není to nějaký hřích. Ale ke svým synům cestu hledat prostě musí.

Ještě jednou Zimbardo: „Před několika desítkami let měli chlapci nejenom otce, ale i strýce, dědečky, starší bratrance, mužské rodinné přátelé, sopečnost se skládala na rozvětvených rodinách, které bývaly přirozeným zdrojem podpory a usměrňování. Tyto funkce se nyní snaží nahradit Facebook, Twitter, hráčská fóra a další internetové stránky, bohužel s mizernými výsledky.“ Já bych ještě dodal, že to často nahrazují matky nebo ženy. Dělají to dobře, ale mužskou roli nenahradí. Jak píše Zimbardo, „pro matku je velmi těžké, či dokonce nemožné poskytnout bezpodmínečnou lásku a zároveň vystupovat v roli autority, která svého dospívajícího syna drží na uzdě.“

Jsme kulturou, která pro chlapce není z mnoha důvodů zdravá a jedním z důvodů je, že chybí muži, kteří by uměli a byli ochotni následující generaci předávat moudrost a zároveň hranice. Mnoho kluků je proto vystaveno více opečovávající mateřské, ženské lásce, ale nedostává se jim péče otcovské a mužské. Je třeba ale obojí. Něco se pokazilo…

Na druhou stranu není třeba věšet hlavy. Něco pojmenovat je výzvou něco s tím dělat. A je to nepochybně výzvou i v církvi.

O žraní, identitě a trochu i výchově

Hladový lišák viděl nádherné hrozny visící z úponků révy, ta se však pnula po velmi vysoké mříži. Snažil se na ně všemožně dosáhnout a skákal, jak nejvýše jen dokázal. Ale všechna jeho snaha byla marná, na hrozny nedosáhl. Nakonec to vzdal a s předstíraným nezájmem důstojně odcházel z vinice se slovy: „Myslel jsem, že ty hrozny už uzrály, ale teď vidím, že jsou ještě pěkně kyselé.“ (Ezop, Lišák a hrozny)

Asi není třeba vysvětlovat, že poučení této známé bajky je v reakci lišáka na jeho neschopnost dosáhnout na hrozny. Místo aby si přiznal, že není schopen vyskočit výše, uchovává si důstojnost pomocí ubohého sebeklamu. Na první čtení je to jasné, jenže když pozoruji některé dnešní trendy přístupu k lidem, pak by možná leckdo lišáka ocenil za pozitivní vnímání sebe sama. V roce 1988 přišel C. Steele, psycholog ze Stanfordovy university s tzv. teorií sebeutvrzení, na kterou později navázali jeho studenti D. Sherman a G. Cohen: „Teorie tvrdí, že nejdůležitějším cílem sebevědomí člověka je uchovat si dojem své morální a adaptivní přiměřenosti. Je-li tento obraz vlastní integrity ohrožen, reaguje člověk snahou o obnovení těchto hodnot.“ 

Lišák v bajce se nebyl schopen adaptovat na výšku hroznů a jeho reakcí byl sebeklam. Náš problém je někdy v tom, že naše postoje se podobají lišákovým, vytváříme si falešné představy o sobě samých a to nás vzdaluje od reality skutečného světa. Sociolog Zimbardo to komentuje slovy, „dáváme přednost známému před pravdivým“. K tomu napomáhá naše politicky korektní kultura, která dusí, slovy Zimbarda, jakoukoli kritickou analýzu. Tak jako se vyhýbáme pojmenovávání reality, vyhýbáme se realitě i v chápání toho, co se děje kolem nás. Zimbardo tento fenomén komentuje v souvislosti s mladu generací a s výchovou. Problém západní kultury je, že představuje často matoucí a hloupou „realitu“ plnou zkreslených ideálů.

Když jsem kdysi ležel v nemocnici se záchvatem, mimo různé kapačky mi pomohl „politicky nekorektní“ pan docent a doktor v jednom, který pronesl památnou větu: Jo pane Novák, holt nesmíte jíst jako čuně. Dá se to jistě povědět citlivěji, ale jídlo byl jeden z mých problémů, který způsobil nemoc a to i přes pravidelný sportovní tréning. Jako čuňata ale nemají jíst ani sportovci… Jíte-li, slovy pana docenta, jako čuňata, nečeká vás/nás a naše těla nic hezkého a to jak uvnitř tak i vně. Ano, zjednodušuji, ale podívat se pravdě do očí není příjemné, ale může to být osvobozující. Pro mě jsou nepříjemné, ale osvobozující každé závody. S časem okolo 43 minut na 10 km jste na dobrých závodech fakt jen pouhý průměr i padesáti čtyřech letech. Ale to bych někde v lese nezjistil. Ano, napsal jsem pár knížek, ale spisovatel skutečně nejsem. Ale to bych nezjistil, kdybych nečetl skutečné mistry. A stejné platí o stovkách jiných oblastí. Jak osvobozující… ale někdy nepříjemné, jakkoli naše FB profily mohou tvrdit cosi o naší jedinečnosti.

Stejně tak je velkou výzvou výchovy nastavovat reálné zrcadlo svým dětem/svěřencům a dokázat se pohybovat uprostřed mezi extrémy, kdy na jednom konci je něco ve smyslu „jsi nula a nulou vždycky budeš“ a na druhém pak „jsi úžasný a vždy dosáhneš, čeho chceš“. Dříve či později je musíme předhodit někdy tvrdé realitě okolo nich. Známý vývojový psycholog R. Erikson viděl identitu jako kombinaci podvědomí a způsobu, jaký se naše ego vypořádává s okolním světem. Dospívající je dle Eriksona nejdůležitějším obdobím pro upevňování identity. Píše, že jednou z hlubokých nepravd je, že vysoká sebeúcta se automaticky projevuje v podobě úspěchů ve skutečném světě. Pokud si tento pohled na svět člověk vytvoří, hledá útočistě v paralelním světě, což může být obrazovka monitoru, alkohol, drogy, v křesťanském kontextu to může být únik před realitou do církevní bubliny (čímž vůbec netvrdím, že kdo se pohybuje nebo pracuje v nebo pro církev, uniká nutně před světem).

Asi každý jednou narazí a nikoli úspěch, ale až pád a krize a především vyrovnání se s obojím má potenciál vystavět silné ego (anebo ho někdy i definitivně pohřbít). Jenže proto se bojíme překračovat své komfortní zóny a proto od nich někdy odrazujeme i své děti. Jenže od koho se málo nebo nic nevyžaduje, od toho se ani nedá nic očekávat. Pro vychovatele, pedagogy, rodiče, kteří s mládeží pracují, to znamená, vystavovat mladé novým výzvám a neznámým věcem. Zároveň se nebát jim dávat hranice, jakési „posvátné ne“. 

Americký psycholog L. Sax napsal, že dospívání je doba, kdy mladí mají nacházet nejen své schopnosti, ale i své limity. Pokračuje slovy, že v našem světě se většina bude muset smířit s tím, že nejsme o nic zvláštnější a výjimečnější, než kdokoli jiný. Být dospělý znamená si to přiznat.  Nemyslím si, že se jedná o rezignaci na ideály, ale jen o přijetí reality. Až od ní se někam můžeme pohnout. Jinak zůstaneme v zajetí sebeklamu. Lišák v bajce měl sice vysoké ego, ale stejně bych jeho cestou jít nechtěl.

Podobných lišáků jsem v životě a v církvi pár potkal a vlastně mi strašně pomohli a pomáhají. Učil jsem se i takové lišáky mít rád. Navzdory tomu, že jim to moc neskáče a že se dokáží skvěle prezentovat… jen mě štvalo, že vysedávali v kdejakém boardu a výboru. Ale tak to asi v životě chodí a je to i naše vina, že jsme je nedokázali včas típnout. Tak alespoň pracujme se sebou a svými svěřenci. Je lepší buď dobře skákat, nebo si prostě přiznat, že… jsem jedl jak čuně a něco se sebou musím dělat.

O nebezpečí zneužití moci v církvi a náboženských skupinách

Jedná se o poznámky k přednášce o nebezpečí zneužití moci v církvi, která byla vlivem pandemie COVID-19 zrušena. Nebude se jednat o příliš povzbudivé čtení, někdy ale pohled do zrcadla může lecčemu pomoci. Jiná věc je, že v poslední době jsme často konfrontováni s realitou sexuálního zneužívání a to především z některých kruhů katolické církve, což nepochybně se zneužitím moci souvisí. Zneužití moci a duchovního vlivu se ale pochopitelně děje a hrozí nejen v katolickém prostředí.
Každá církev má stejně jako jiné skupiny jakousi hierarchii. Rozdíl je v tom, že některé sbory mají vedení (např. starší), které si dosazuje stávající pastor/kazatel/duchovní, dále pak pastory/kněze/duchovní, které dosazuje vedení církve a někdy i vedení církve, které dosazuje nadnárodní vedení té které církve/denominace. V tomto systému se nepraktikuje vedení skrze volbu, tak jak to známe v běžných demokratických systémech. Autorita nebo autority jsou dosazeny s vírou, že ti, kteří jsou v hierarchii nahoře a tedy vedou, mají dostatek moudrosti k tomu, aby na exponované posty nedosazovali své kamarády. V tomto některé protestantské církve připomínají katolické zřízení, kde pokud je mi známo, farníci nemají vliv na to, jaký na jejich faru přijde kněz, stejně tak kněží nevolí své představené, biskupy, kteří jsou dosazováni shora.

Příkladem církevního zřízení „shora“ může být následující názor: Věří se obecně, že jako byl Kristus poddán Otci a žena muži, má být člen sboru poddán pastorovi a pastor biskupovi. Systém autorit striktně odmítá rovnostářství a vidí církev jako strukturu poddanosti a odpovědnosti na principu podřízený a nadřízený. Demokracie se, na rozdíl od teokracie, odmítá jako systém založený na vzpouře proti Bohu, který vzešel z Velké francouzské revoluce. Proto se z principu nepraktikuje volba autorit prostými členy, ani autorita není zodpovědná členům církve. Samotná budoucí autorita je kooptována z pozice stávajících autorit, obvykle na základě zjevení, a také vyšší autoritě je pak zodpovědná.

Církev kde působím, je oproti výše citovanému systému postavena na systému, který kopíruje systém známý v politice jako systém brzd a protivah (check and balances), který je dobře znám od dob Charlese Louise Montesquieu. Zjednodušeně: Každé rozhodnutí jedné autority může být nějakým způsobem korigováno i zrušeno jinou autoritou. Zároveň každá klíčová autorita je demokraticky zvolená. Kazatel je součástí voleného staršovstva a má jen jeden hlas. Na sbor může být pouze zvolen, nikoli dosazen vedením církve. Staršovstvo nemůže udělat klíčové rozhodnutí bez schválení členským shromážděním. Předseda Rady CB je volen, není možné, aby ho jeho předchůdce jmenoval, stejně tak je volena celá Rada CB a ta podléhá konferenci. Důvodem těchto procesů je mj. i práce s mocí a snaha moc vybalancovat a neustále vybalancovávat.
Vidíme zde dva systémy. Asi vám doposud chyběl „ten správný biblický model“. Problém je, že zas až tak moc ohledně církevního zřízení toho v Bibli nenajdeme a i to, co v Bibli ohledně zřízení je, pro nás není stejně závazné jako např. etické pasáže. Ať je ale model církevního zřízení jakýkoli, shodneme se na tom, že k výkonu funkce je jistá dávka moci potřeba. Otázka je, jak jí nezneužít ale naopak moudře využívat. Aby nedocházelo k jejímu zneužití, pokusil jsem se ukázat na několik nebezpečí zneužití moci.

V některých náboženských skupinách a církvích panuje názor, že představený je určitým zástupcem Boha na zemi. Z toho pak plyne, že skrze něj mluví Bůh, což mu dává velikou autoritu, z které je jen blízko k pocitu, že neuposlechnutí autority duchovního je totožné s neuposlechnutím autority Boží. K obhájení tohoto názoru lze najít i dost biblických textů, které, jsou-li vykládány mimo kontext, stávají se nebezpečnou zbraní. Z pohledu zdola je blízko k pocitu, že můj vedoucí, pastor, kněz, starší je Bohem ustavenou autoritou a tudíž ho musím téměř na slovo poslouchat. Když se k tomuto pocitu přiřadí formulka z úst vedoucího typu, „Bůh mi o tobě řekl“, je na zaděláno na pořádný průšvih. Autoři podobných výroků totiž zapomínají na malý detail. Bůh je neomylný, my lidé jsme omylní. V tomto prostředí se vytváří obecný pocit, že s autoritou se prostě nediskutuje, autoritě se poddává. Netvrdím, že vedoucí nemůže být povolaný Bohem, že nemá někomu radit, zároveň musí být kontrolovatelný, jeho rozhodnutí musí podléhat jakési širší diskusi a s vedoucím se může či dokonce má diskutovat.

Druhou oblastí zneužití autority je kazatelna. Na jednu stranu jsme z mnoha stran masírování tisícero informacemi, ale stále platí, že slovo má moc. Když je někdo vidět za kazatelnou, autoritu prostě má. Lidé mu naslouchají, hledají u něj inspiraci do života, orientují se podle jeho slov, slovo se pro ně stává kotvou, nechají si radit. Už jen tím, že kazatelna stojí výš než posluchači, že kazatel stojí, kdežto posluchači sedí, kazatel mluví, kdežto posluchači mlčí, může dávat určitý pocit moci a autority. To se dá skvěle využít k oslavě Pána Boha, když se kázající drží slov Písma „já se musím menšit, kdežto on musí růst“, ale dá se to i zneužít a kazatelna se může stát platformou pro vyřizování si účtů a pro posilování moci. Kolikrát v historii zazněla alegorická kázání, skrze které si kázající s někým vyřizoval účty… a kolikrát lidé odcházeli s brekem.

Třetí oblastí je zpověď. Jakmile o druhém člověku víte určité informace, získáváte nad ním moc. Už je to, že vám někdo něco velmi osobního sdělí, ukazuje, že vás respektuje jako autoritu, a že vám vlastně odhaluje kus sebe. Osobní věci se obyčejně jen tak někomu nesdělují, dokonce pokud se stane „jen tak někomu“, považujeme to za určitou poruchu osobnosti. Stejně jako kázání je i zpověď něčím dobrým, moudrým, ale je zneužitelná. Zvláště pokud zpovědník zpovědní tajemství vyžvaní nebo pokud začne vyhrožovat, že něco řekne, pokud ten či onen nebude dělat, to co zpovědník chce. Navíc zpověď se obyčejně netýká jen zpovídaného a celé sítě vztahů, což dotyčnému dává ještě větší moc.

Čtvrtou oblastí je příslušnost ke skupině. Jde o to, že církev resp. jakákoli náboženská skupina neslouží jen jako místo, kde praktikuji svojí víru, ale i jako místo, kde se socializuji, kde zakouším uzdravovací moc vztahů a kde zároveň vstupuji do někdy tenkého přediva vztahů. Problém nastává v okamžiku, kdy dotyčný pocítí, že pokud nebude po vůli duchovnímu nebo jiným autoritám, bude ze společenství vyřazen. Jenže tím se mu do jisté míry zhroutí jeho svět a proto se raději podřídí a dělá to, co by normálně nedělal. Proto lidé zůstávají v sektách ale i některých podivných náboženských skupinách, byť se jedná někdy o bizarní uskupení vedené bizarními vůdci.

Páté nebezpečí je legitimizace moci Biblí. Když chcete, Biblí vysvětlíte vše. To ale nic nevypovídá o Bibli a už vůbec jí to nesnižuje. Jen se může stát, že kdo s ní vládne nikoli nejlépe, ale nejmazaněji, ten si dělá, co chce a ohýbá ji k obrazu svému. Potřebuje jako kázající dvojnásobný plat? Pak platí „starším, kteří svou službu konají dobře, ať se dostane dvojnásobné odměny, zvláště těm, kteří nesou břemeno kázání a vyučování.“ Nelíbí se vám, když vás nějaký člen sboru napomíná tváří v tvář? Pak platí, „stížnost proti starším nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků.“ Ohrožují vás ve sboru ženy tím, že mají jiný pohled na některé věci v Písmu než vy? Pak platí „žena ať přijímá poučení mlčky s veškerou podřízeností.“ Že je to bizár? Ale ne, jen cituji Písmo…

Neexistující síť, která by pomohla obětem. V některých sborech/farnostech/církvích není v případě zneužití za kým jít, nadřízení kryjí svoje svěřence, dotyční cítí pocit studu a viny, navíc jsou masírováni nesmysly, že si nelze stěžovat na svojí duchovní autoritu, zvláště pokud je kryta jinými vysoce postavenými… K tomu ještě přistupuje zmatek, co vlastně je zneužití a to nemám na mysli jen zneužití sexuální. Konce těchto obětí bývají někdy velmi smutné, téměř vždy se ocitají mimo církev.

Možná si říkáte, proč o tom píšu, proč takto odkopávám církev. Proto, že tyto věci existují a proto, že v církvi do které patřím, je možné o těchto věcech hovořit – jakkoli jsme církví nedokonalou a jakkoli jistě i mezi námi k zneužití moci došlo a dochází. Zároveň aby se věci měnili, aby docházelo k uzdravení, je třeba je pojmenovávat a řešit. Zároveň je třeba si být vědomi, že každý člověk je chybující a to včetně těch, kdo stojí v čele. Proto kolem sebe nutně potřebují druhé, kteří je mohou beze strachu korigovat, stejně tak případné oběti potřebují mít za kým jít.