22 prosince, 2015

Hlednání jednoty Boha a Allaha


V posledních dnech se mezi křesťany rozhořela diskuse, zda Allah a Bůh jedno jsou. Vlnu kritiky zvedla kauza na Wheathon Colledge, která se částečně této problematiky týkala. Pokusme se bez toho, abychom si dávali nálepky liberál, nevzdělanec, fundamentalista, primitiv, ortodox, neznalec křesťanských vyznání toto téma otevřít. Velmi rád uslyším vaše – nepochybně dobré postřehy a námitky.

10 prosince, 2015

Věříme ve stejného Boha a proč tolik arogance?




Před pár dny vyšel článek T. Halíka s provokativní otázkou, zda máme s muslimy stejného Boha. Kdo čte Halíka častěji, pak nemusí hledat autorovu odpověď. Máme… jednak patříme do rodiny monoteistických náboženství, jednak jde údajně jen o to, jak Bohu říkáme.

Hlavně argument ohledně toho, že je jedno jak Bohu říkáme, jsem při rozhovorech o víře slyšel nesčetněkrát, jedná se o donekonečna omílanou mantru. Jedná se o názor dnes populární, žádaný, kterému se tleská. Zde se T. Halík veze na populistické vlně, proti které sám tolik bojuje.

27 listopadu, 2015

Strach


Jeden z pocitů poslední doby je strach. Strach z... je toho hodně.
První emoce popsaná v Bibli je strach (Ge 3,10). Poté, co Adam zhřešil, a poté co se ho Bůh ptá „kde jsi“, Adam vysvětluje, „že se bál, a proto se ukryl“. Strach nakonec vede Adama ke zcela iracionálnímu chování – snaží se skrýt před vševědoucím a všudypřítomným Bohem. Čteme-li biblické příběhy dál, potom vidíme, že téma strachu se opakuje znova a znova. Abram se bojí, a tak řekne, aby Sáraj v Egyptě popřela, že je jeho žena. Izák v Geraru stejně jako jeho otec zapírá svoji ženu, protože se bojí. Jákob se díky svému podvodu skoro celý život bojí svého bratra. Rúben se bojí postavit proti svým bratrům, kteří se rozhodnou zabít Josefa, a proto nakonec spolu s nimi vymýšlí lež o tom, že Josefa roztrhala divoká zvěř. Bratři se nakonec setkají s Josefem v Egyptě a logicky se bojí pomsty. Mojžíš se bojí svého povolání a doplatí na to tím, že dostane Arona, který mu je někdy spíše přítěží. Izraelci se bojí jít pouští z otroctví do zaslíbené země. Proto reptají a svalují svoje problémy do Mojžíše a Árona.

24 listopadu, 2015

Polibek ďábla a jak se v tom všem vyznat?


Každý z nás je otřesen tím, co se v posledních dnech děje a každý se snaží hledat nějaké odpovědi. Odpovědí je mnoho a zcela logicky se mnozí ptají „kdo se v tom má vyznat“? Jedna z emocí, která je ve společnosti stále silnější, je strach, ale i nenávist a rozdělení. Jako křesťané si uvědomujeme, že existuje jak hmatatelná realita, tak i duchovní svět, který je pod Boží vládou. Stejně tak ale i svět „duchovních mocností, které ovládají tento věk tmy“. Po posledních dnech se nám zdá, že tento temný svět se zhmotnil v teroru, který představují muslimští radikálové. Jistě to tak je. Zároveň je ale dobré vědět, že jeden z krvavých incidentů v Paříži se stal během koncertu kapely Orlové mrtvého metalu (Eagles of death metal) a samotný útok začal při zpěvu písně s těmito slovy:

Kdo bude milovat ďábla, kdo bude milovat jeho píseň?

Já budu milovat ďábla, já budu milovat jeho píseň.

Kdo bude milovat ďábla, kdo políbí jeho jazyk?

Já budu milovat ďábla, já políbím jeho jazyk.

(Zdroj: Dailymail, Nov. 16, 2015)

Vůbec tímto nechci tvrdit, že si na sebe lidé touto písní přivolali smrt! Útok by nastal i při jiné písni. Chci ale říci, že smrt se zjevila v okamžiku, kdy byl opěvován otec smrti – ďábel. Že se v jednom okamžiku setkala smrt duchovní, vzývaná v písni skupinou Eagles of death metal, se smrtí tělesnou. Zda se jednalo o náhodu nebo Boží mluvu ponechávám na čtenářích…

Jakoby ale spojení oné písně a toho, co se stalo, ukázalo, že to, co se odehrává v posledních dnech a možná i letech je konflikt nejen pozemský, ale i konflikt duchovní. A na nás je, abychom do této tmy dokázali vnášet světlo, naději, ale i jinou perspektivu.

Když stojíme před nějakou otázkou, pak si jako kristovci máme klást otázku, jak se na to všechno dívá PJK. Ke komu by se přidal? Není to otázka teoretická, ale praktická, protože chceme jednat jako on.

Ježíš žil v době, která byla velmi neklidná a politicky hodně nestabilní. Sice v římských provinciích neexistovala parlamentní demokracie, ale byl zde silný odpor proti vládnoucímu Římu a navíc i uvnitř židovského státu mezi sebou zápasilo o vliv několik nábožensko-politických frakcí. Nebyly to politické strany v našem smyslu, spíše jakési názorové a vlivové skupiny. Přesto, že tyto frakce byly z jednoho státu, resp. provincie, neměli se mezi sebou rádi. Spojovala je pouze nenávist vůči Římu, protože nenávist, jak známo, dokáže spojit kohokoli. Tato nenávist nakonec zhruba 30 let po smrti PJK vyústí v povstání.

Do této situace přichází Ježíš. Je zcela normální, že lidé kolem něj očekávají, že se k situaci nějak vyjádří, že dá zapravdu té či oné straně, frakci nebo že alespoň jasně a hlasitě řekne, že nesouhlasí s okupací Říma. Jenže nevíme, co si myslel o císaři Gaiovi Oktaviánovi nebo o Tiberiovi, nevíme ani co si myslel o vládnutí Piláta. Nevíme, jaký byl jeho názor na politiku Heroda. Jediné co nám řekne o politice je, že co je císařovo, máme dát císaři a pak že jeho (Kristovo) království není z tohoto světa. Z tohoto někteří odvozují správnost oddělení církve a státu… Z věty "Králové panují nad národy, a ti, kdo jsou u moci, dávají si říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední, a kdo je v čele, buď jako ten, který slouží. Lk 22, 25 – 26 lze usuzovat, že si o politické moci nedělal iluze. Věděl o pokušení moci.

Když Ježíš nechce mluvit o politice veřejně, snaží se ho jeho oponenti nachytat. Třeba otázkou koho mají poslouchat – zda císaře nebo Boha, nebo když se ptají, zda mají kamenovat cizoložnici. Pokud řekne, kamenovat, pak se protiví Římu, protože židé nesměli popravovat, pokud řekne ne, protiví se zákonu. Ježíš se ale nikdy nachytat nenechá a geniálně stočil rozhovor k něčemu jinému.



Když má být Ježíš ukřižován, najednou slyšíme od jeho opozice velmi silný politický apel a to ve slovech pronesených k Pilátovy – když necháš tohoto muže jít, nejsi přítel císařův. Sám Ježíš je odsouzen v politickém, nikoli v náboženském procesu. Tedy jeho doba rozhodně nebyla apolitická a jeho situace rozhodně nebyla snadná.



Přesto nám Ježíš ukazuje několik velmi zásadních principů, podle kterých se lze inspirovat i dnes.



Ježíš hovoří o ďáblovi jako o zcela reálně bytosti ovládající lidi: On jim odpověděl: "Rozsévač, který rozsívá dobré semeno, je Syn člověka a pole je tento svět. Dobré semeno, to jsou synové království, plevel jsou synové toho zlého; nepřítel, který jej nasel, je ďábel“. Mt 13, 37 – 39 Kristus říká, že existují síly temnoty a ďábel působící na tomto světě skrze „svoje syny“. Aplikováno do naší doby, toto se jakoby naplno projevily právě v oněch děsných minutách hrůzy, kdy se vyznávání lásky k satanu a zpěv o smrti spojil s vražděním, prováděným „jeho syny“. Jenže je zde ještě další sdělení. Jako Evropa se otevíráme čím dál více silám zla a to nikoli především tím, že do Evropy přichází muslimové a utečenci, jakkoli si mnohá rizika uvědomujeme, ale že opouštíme Krista a nahrazujeme jej vším možným. Žel,  jako křesťané až tak moc neregistrujeme zlo duchovní, a nebo na něj rezignujeme. Ježíš nám realitu království temnoty odhaluje i proto, aby nám sdělil, co máme dělat. Hovoří o tom, že moc satana může být zlomena skrze modlitby a skrze svědectví o Kristu a o jeho moci. Boj se veden na dvou frontách a ta neviditelná, je s viditelnou úzce propojena. Pokud prohráváme v neviditelné, jsme pro satana směšnými soupeři. Bojím se, že toto je nebezpečí části evropské církve. Je normální, že jsme rozhořčeni krvavým útokem, zároveň realita duchovní smrti, by nás měla znepokojovat stejně, jako realita smrti fyzické.



Ježíš nemluví o politice a politicích, ale vytváří prostředí, do kterého každý politik, stejně tak příslušník jiného etnika či náboženství může přijít. Muslim, ateista, utečenec, terorista, politik. Naprosto bourá společenské konvence, šokuje a svým vstřícným přístupem provokuje. Baví se s každým a každému zvěstuje evangelium, protože každý evangelium potřebuje. Je jen jediný druh lidí, o kterých otevřeně řekne, že to mají s přijetím evangelia těžké. Nejsou to příslušníci jiných náboženství ani kultur. Jsme to my – tedy bohatí, protože majetek a hlavně péče o něj žere čas a nervy. Nebojí se nazývat hřích hříchem, zároveň zvěstuje Boží odpuštění. V tomto jde napříč politickým, etnickým a náboženským spektrem. Není politicky korektní naivka, který plácá druhé po zádech a říká něco ve smyslu, „hlavně buďte tolerantní a respektujte své lidství a odlišnosti“. Zlo nazývá zlem, hřích hříchem a odpuštění odpuštěním. Zároveň ukazuje, že toto potřebují všichni. Když jsem si četl o lidech na koncertě, kteří uprostřed zpěvu písně „já budu milovat ďábla“, najednou viděli ďábly reálně, ďábly rozsévající smrt, říkal jsem si, zda někdy slyšeli slova o Boží lásce. Mnoho křesťanů si na FB profil dalo francouzskou vlajku, aby vyjádřili nesouhlas s terorem v Paříži. Jiné vyjádření nesouhlasu je zvěstování toho, kdo zvítězil nad smrtí a to jak fyzickou, tak duchovní, tou, kterou jsme viděli. Problém Evropy je nejen terorismus, ale mnoho dalších oblastí, - ismů, které se někdy přímo vysmívají Kristu. Jenže to se nezmění, pokud budeme o Kristu mlčet.  To se nezmění, pokud budeme pouze rozhořčeni tím, co se děje.



Protože znal jejich smýšlení, řekl jim: "Každé království vnitřně rozdělené pustne a žádná obec ani dům vnitřně rozdělený nemůže obstát“. Mt 12, 25 V současnosti je „království české“ vnitřně rozdělené a to nejvíce od roku 1989. Jaký je závěr? Ježíš říká, že takové království pustne a nemůže obstát. Toto je velmi vážné varování pro náš národ, ale i pro církev. Ono rozdělení není jen fakt, který vidíme dnes a denně na internetu, ve zprávách, v rozhovorech, ale je to fakt, který má duchovní základ. Je velmi snadné, aby se tento duch, toto nastavení přelilo do církve a to nikoli nezbytně kvůli tomu, jaký máme pohled na utečence, na islám ale především proto, že přijmeme styl komunikace, který vidíme všude kolem sebe. Ježíš hovoří o tom, že máme být nositeli pokoje, nikoli rozdělení.



Na několika místech Ježíš a poté zvláště jeho následovníci hovoří o jedné duchovní síle, která když dominuje, stává se destruktivní a vyvolává nenávist, úzkost, agresivitu atd. Onou silou je strach. Proto „neboj se“, je jednou z nejčastějších výzev bible. Bojíme-li se, budeme paralyzováni a povede nás to k věcem, které dělat nechceme. To, co kolem sebe prožíváme, je atmosféra strachu, která nahrává nejrůznějším lidem k tomu, aby nabídli nějaké nejlépe silové řešení, které bude jednou pro vždy platné. Ježíš říká, nebojte se, já jsem přemohl svět. Neříká, nebojte se, svět je od této chvíle bezpečný, ale je v mé ruce. Zároveň vaším cílem nemá být si z tohoto světa udělat ráj na zemi, ale ukazovat na toho, kdo dává pokoj.



Svět kolem nás neosloví náš názor na uprchlickou krizi. Ten jistě nějaký máme a je normální, že jej někde prezentujeme, ale mají ho i jiní. Stejně tak jej neosloví naše znalosti islámu, i ty nějaké máme, i ty někde prezentujeme, ale mají je i jiní. Osloví jej, budeme-li nositelé naděje, dokážeme-li nabídnout alternativu, budeme-li nositelé pokoje. Zároveň to co se odehrává kolem nás, má duchovní pozadí a bez toho, že vstoupíme i to tohoto rozměru, žádný vliv na svoje okolí mít nebudeme a navíc nás atmosféra okolo nás velmi snadno sežere.



Přál bych nám všem, abychom obstáli.


18 listopadu, 2015

Prezident rozvratitel


Když se před několika měsíci po návštěvě ruské ambasády klátil opilý prezident před korunovačními klenoty, bylo to smutné, nechutné, zároveň lidové. Lid chlastá a tak proč by nechlastal jeho prezident? Na rozdíl od Havla si na nic nehrál ne?!

Další z mnoha projevů lidovosti nám Zeman předvedl, když při TV projevu použil slova, která slýcháváme na fotbale, někde ve škole nebo v hospodách nižších cenových skupin. Zeman ale jako mnohokrát prokázal, že „lidu“ rozumí a že vládne jeho jazykem.

V den výročí studentstva se lidový prezident opět hlásí k lidu. Tentokrát byl střízlivý, nepoužil sprostá slova, nicméně jeho projev byl zlý, nebezpečný a neskutečně rozdělující. Oproti tomu co na Albertově předvedl, byla jeho opilost nebo sprostota jen nevinným úletem.

Tentokrát prezident už nenechal nic náhodě a obklopil se pečlivě prolustrovanými lidmi. V zádech měl při svém projevu nápis „Ať žije Zeman“ – to kdyby někdo nevěděl, co skandovat a nebo kdyby hledal asociace s dobou minulou nebo s velkým bratrem na východě… Dokonce součástí průvodu nadšeně aplaudujícího M. Zemanovi byla i dobrovolná jednotka „vojáků v záloze“ (pro mladší ročníky - kdysi se tomu říkalo Lidové milice). Těm, kdo měli pochybnosti nad tím, že to Zeman nemyslí s národem dobře, sdělil, že je „hlasem národa“. Co se chlastu a sprostoty týká, pak toto jsme již pochopili, v tomto projevu svůj „hlas“ rozšířil. Hlas národa v kontextu jeho projevu znamená, že kdo má jiný pohled na uprchlíky a muslimy než Zeman, kdo odmítá princip kolektivní viny, do tohoto národa nepatří. Soudě dle nadšených reakcí a transparentů „lidu“, byla na Albertově naprostá jednota. Úplně jak za socialismu! Mávátka, potlesk, proklamace řečníka, že zastupuje lid a varování před třídním nepřítelem. V toto případě se jedná o řvoucí stádo, v širším kontextu je onou nepřátelskou třídou „pražská kavárna“. Pochopitelně jedni z hlavních nepřátel jsou novináři a média. Tady bych ale prezidentovi připomněl, že přece jen není – co se novin týká, jako kůl v plotě. V rozhodující chvíli jeho prezidentské kampaně ho podpořil Blesk a to díky drsnému dehonestování jeho oponenta, takže ne všichni novináři jsou vůči němu zlí nebo jeho slovy ne všichni jsou pitomci, hnůj a fekálie. Alespoň ti z Blesku ne.

Rád bych věřil, že Zeman pouze podlehl chvilkové euforii, pocitu, který plynul z toho, že byl obklopen pouze svými obdivovateli. Obávám se ale, že se mýlím a že Zeman tímto projevem vyhlásil to, co někteří nazvali vyhlášením studené války. Český národ je rozdělen a Zeman sám sebe pasoval do role vůdce jedné z nesvářených stran. Kým se obklopil, asi není třeba komentovat.

Prezident selhal v roli toho, kdo má sjednocovat. Nejen že nesjednocuje, ale rozeštvává a parazituje na problémech, které Evropa nepochybně má. A to je mnohem vážnější než to, co doposud dělal. Tím se stává pro svůj národ reálnou hrozbou. Od jeho projevu totiž bylo a je jen velmi blízko k prvním fackám a fyzickému násilí.

Zřejmě nikdo nemá řešení na migrantskou krizi, na radikální islám, na mnoho dalších věcí, které tíží Evropu. Nepříjemné je, že se situace v blízké budoucnosti nezmění. Zlé je, když na tomto stavu někdo sbírá popularitu a veze se na vlně nenávisti nebo ji ještě rozněcuje. A to se 17. 11. 2015 stalo.

Kladu si otázku, co na to jako křesťan. Jednak to, co se děje, vnímám i jako duchovní záležitost a proto se modlím, aby Bůh ochránil tento národ před rozdělením a před nenávistí. Snad více než kdy jindy bude potřeba lidí, kteří se postaví (nejen) Zemanovu populismu. Když jsem viděl „zástupce lidu“ stojící vedle Zemana, pak mi přejížděl mráz po zádech při představě, kdyby se dostali do politiky – i toto je třeba si uvědomit a modlit se za volby. Je třeba vidět nastalou situaci ze vší vážností, ale i nadějí, že Bůh jedná. Naštěstí mnohokrát jinak, než chce „lid“. Naštěstí totiž neplatí vox populi, vox dei. Dle Zemanova projevu platí pouze hlas Zemana, hlas lidu…

13 listopadu, 2015

Na vlně nenávisti vůči muslimům



V poslední době se mi zná, že Češi jsou odborníci nejen na fotbal a medicínu, ale i na islám. Odbornost úvah na téma islámu u některých roste počtem zhlédnutých videí na facebooku. Skvělé je, že už nejen lid z podhradí, ale i pán na hradu je odborníkem a dokonce se očekává, že něco na toto téma pronese při příležitosti výročí 17. listopadu. Sice jakási skupina přiblblých rektorů proti tomu protestuje, ale protože ti spadají pod množinu „kavárna“, tak ať raději drží ústa. Na rozdíl od nich přece „každý ví“, jak to s tím islámem je.  Je to krvelačné náboženství a jeho příslušníci jsou potencionálním nebezpečím pro každou demokracii! Přiznám se, že mě znepokojuje, že tento přístup začíná přebírat i část tuzemského křesťanstva.

02 listopadu, 2015

Pár myšlenek k Brodfestu 2015


Přiznám se, že když jsem se dozvěděl, že Petr končí s Odborem mládeže, jedna z mých prvních myšlenek byla, že by bylo správné Brodfest zrušit. Akce podobného formátu totiž dělat na koleně dost dobře nejde. Nějak se to udělat sice dá, ale skutečně jen „nějak“. Pokud se lidé ze špatně připravené akce vrátí znechucení a otrávení, pak je lepší nedělat nic. Nakonec jsme se ale rozhodli do Brodfestu jít. Třeba dodat, že spolu s místními byla hlavním tahounem Monika Kučerová, které vydatně sekundovala Hedvika Benáková. Díky holky, bez vás bych dnes neměl o čem psát. Celkově se na přípravách podíleli i další lidé, ale bylo jich málo. Z mého hlediska byl ale konečný výsledek výborný.

Pokusím se o několik pohledů a postřehů.

Brodfest je stále dokola srovnáván s United. Určitě si vážíme toho, že někoho vůbec napadne toto srovnání, zároveň srovnáváme nesrovnatelné. Vítáme mládežníky z jiných denominací, zároveň ale Brodfest není multi-denominační, proto je početně menší. (Mimochodem v datu Brodfestu proběhlo několik dalších denominačních setkání mládeže.) Dále Brodfest není a ani být nechce hudebním festivalem. Jsme rádi ze několik kapel, které v Brodě byly, ale nebylo a asi ani nebude naší vizí počet kapel navyšovat. Specifikum Brodfestu je ve vynikajících seminářích a v hlavních řečnících. V tomto má CB obrovskou výhodu, že je schopno dát dohromady mnoho nadstandartních řečníků, kteří mohou vystupovat na jakékoli jiné konferenci. Dále ke specifikům Brodfestu patří i sporty, které jsou zajímavé v tom, že proti sobě nastupují jednotlivé mládeže. Nikoli specifikum, ale skvělou pomocí je i poradenská místnost, která i tentokrát posloužila mnohým z vás.  K United ještě tolik, že rozhodně nechceme nijak soutěžit nebo se měřit. Chceme si naopak navzájem propagovat svoje akce a vzájemně si přebírat dobré nápady.

I přes upadající zájem o jakékoli konference Brodfest stále patří k nejpočetnějším křesťanským akcím v ČR. Důvodů je mnoho. Jistě jedním z důvodů je dobrá tradice „sjezdů“, dále systematická práce s mládeží na sborech a v neposlední řadě i očekávání, že se jedná o akci kvalitní. Laťka je nastavena hodně vysoko a není snadné jí udržovat. Nicméně se o to pokoušíme a dokonce jí chceme i zvyšovat. A přesně zde je otázka – jak jí zvyšovat. K požehnání přece stačí modlitba. Ano, stačí. Zároveň ale zvěstujeme v kontextu kultury mládeže a ta se mění a to hodně rychle. Určitě byste našli nějaké chybky, protože chodíte více na koncerty než já, máte mnohem větší přehled, co se kapel a chval týká, ale když jsem viděl takřka dokonale šlapající videotechniku, sestřihy, ozvučení (vím ale, že na zvuk se vždy bude nadávat), titulky k písním, reflektory, konferenční brožury a nevím co ještě, tak jsem zíral.

03 října, 2015

Češi, islám, emoce a nenechme si vymýt hlavy!


Snad nikdy nebyla česká společnost tak rozdělena, jako v posledních letech. Možná ještě pamatujete, když ODS v rámci voleb vyhlašovala mobilizaci, když probíhaly někdy nechutné předvolební fauly, mnohým se dělalo zle z Klausova plivání na zesnulého V. Havla atd. Nic z toho společnost až tak zásadně nerozdělilo. Obrovský zásek nastal až v období volby prezidenta. Společnost se nejen rozdělila, ale začala na sebe doslova dštít síru. Najednou se začalo hrát na „národní strunu“ (Schwarzenberg neumí hymnu, což přece každý správný Čech umí), Zeman v rámci diskreditace svého protikandidáta na úřad prezidenta dokonce hovořil o „degeneraci šlechty a právu první noci“, později se začalo mluvit o „pražské kavárně“ atd. Společnost se rozdělila mj. díky útokům na její nejnižší pudy a… ono to zafungovalo tak, jako to fungovalo vždy.

17 září, 2015

Strach z utečenců nebo Islámu?

Jeden z častých argumentů na adresu Čechů je, že jsou xenofobní, protože nechtějí přijímat uprchlíky. Nevím… tak široké srdce jako některé Evropské země nemáme, ale v současnosti žije na našem území zhruba 200000 cizinců. Nejedná se většinou o uprchlíky, zároveň to jsou cizinci – stejně jako uprchlíci a osobně nevím, že by proti nim byly nějaké pogromy, ani že by představovali pro České obyvatelstvo nějaký zásadní problém. Možná si mnozí pamatujeme na to, kolik byli Češi ochotni dát peněz na oblasti postižené vlnou Tsunami, kolik se vybralo třeba na Nepál. Bylo to dost, srovnatelně s jinými zeměmi. Na rozdíl od některých jiných zemí se u nás od doby Sládkovců, nedostala do parlamentu strana, která by byla primárně xenofobní. Tedy neviděl bych českou společnost až tak černě, jakkoli nepopírám, že zde rasismus a xenofobie přítomny jsou.

Zároveň je pravda, že když jste v metropolích některých zemí, pak si uvědomujete, jak velmi jsme rasově homogenní společnost… a asi i proto se cizinců bojíme více, než jinde. 

Otázka je, zda se bojí Češi a potažmo mnozí Evropané skutečně utečenců, kteří nás za určitých okolností zruinují ekonomicky? Při překročení určitého počtu asi ano, ale vnímám ještě jiný problém. Oním problémem je pro mnohé lidi Islám. Vím, že napsat tuto větu je politicky nekorektní. Mnohými muslimy i religionisty jsme ujišťováni, že Islám je mírumilovné náboženství, vím, že v Koránu najdeme texty, které zakazují např. nucení druhých na víru, že drtivá většina muslimů žijících v Evropě nikomu neubližuje, že mnoho muslimů odsuzuje to, co dělá Islámský stát. Mnozí mají s muslimy dobré nebo alespoň neutrální zkušenosti, teroristé zabíjející ve jménu Islámu nejsou vzorkem muslimů atd.

Jenže je zde několik jenže… když se podíváte na mapu toho, kde je největší pronásledování křesťanů, pak na prvním místě je sev. Korea a pak skoro výhradně následují muslimské státy (https://www.opendoorsusa.org/christian-persecution/world-watch-list/) Zde nejsou jen válkou rozvrácené státy, kde vládne chaos a anarchie, ale i státy, které dobře fungují. V těchto státech o nějaké toleranci nemůže být řeč. Měl jsem možnost se z některými křesťany vidět nebo slyšet jejich svědectví a je to… děs. Ani např. v demokratickém Turecku nemají křesťané snadnou pozici. Když se zeptáte muslimů, proč nelze v muslimských zemích stavět kostely a synagogy – tak jako mešity v Evropě, jasnou odpověď nedostanete. Proto si mnozí celkem oprávněně kladou otázku nad tolerantností Islámu. Zda jste tolerantní se totiž ukáže, když je vás většina a máte převahu. Když je vás málo, tolerantní být do jisté míry musíte.  Druhá věc je, že v zemích kde dominuje Islám, nedošlo k tomu, co je v Evropě samozřejmé. Mám na mysli odluku státu a církve. resp. státu a náboženství. Islám je ze svém podstaty propojený s politikou. Je zcela legitimní pokládat si otázku, co by se stalo, kdyby v nějaké zemi Evropy muslimové tvořili více než polovinu obyvatel neb velmi významnou menšinu. Jaké právo by zde platilo? Stále sekulární? Existují skupiny Sharia4Belgium, Sharia4Holland či Islam4UK, které usilují o uzákonění o uzákonění prvků Šaríi pro muslimské menšiny žijící v zemích západní Evropy. Dalším zásadním problémem je silný muslimský antisemitismus. Ten se vyskytuje i v Evropě, ale ve většině zemí se jedná (Bohu díky) o okrajový jev, v porovnání s muslimskými zeměmi a komunitami o jev velmi okrajový, který je navíc stíhán. Pro mnohé Evropany je rovněž otázka, co si počít s některými výroky v Koránu, které k toleranci skutečně nevedou. I Bible má drsné pasáže, jenže jak známo, jedná se o historický relikt, psaný v jistém kontextu, nikoli o výzvy k následování. „Oko za oko, zub za zub“ dnes prostě neplatí, i když to je v Bibli.

Tyto a mnohé další otázky si lidé kladou a odpovídat na ně by měli především sami muslimové a to nikoli tvrzením Islám je mírumilovný, ale třeba postojem ve svých zemích ke křesťanům, k židům a vyjasněním dalších věcí - třeba že šaría do Evropy za žádných okolností nepatří.

Mám totiž za to, že vlna migrantů není jen o masách často zoufalých lidí, ale i o kultuře a náboženství, které přináší. A zde Islám přináší mnoho otázek a není pravda, že je to jen kvůli nenávistným a tendenčním článkům proti Islámu nebo jen kvůli jednoduchému zevšeobecnění, co muslim, to terorista…

31 srpna, 2015

Migranti a stále je v Evropě mnoho dobrého


Pokud chcete něco rádoby moudrého povědět, pak možná zabodujete tím, že řeknete, že Evropa se odvrátila od svých křesťanských tradic a že bychom se měli přiučit třeba od mnohých muslimů, kteří na rozdíl od nás jsou ochotni obětovat za svoji víru život. Konzumem zblblý Evropan nic neobětuje, protože konzum není žádná hodnota, která za oběť stojí.

Jenže ejhle – do Evropy proudí milióny uprchlíků a evropští státníci ale i mnozí lidé se jim ve většině případů snaží pomoci. Nenechávají otáčet jejich lodě zpět, neubližují jim, ale hledají jak pomoci. Ano, je zde mnoho otazníků, neví se přesně jak pomoci, neví se, co bude dál, ne vždy se pomoc daří, některé země EU příliš s pomocí nesouhlasí, ale obecně vládně konsenzus, že je třeba pomoci. Napadá mě heretická myšlenka, proč nepomohou svým zoufalým muslimským spoluvěrcům muslimské země? Třeba v podobě humanitární pomoci nebo vypravením leteckých speciálů, které by nebohé Syřany převezli do některých vyspělých muslimských států? Že by to bylo dáno kulturou? Náboženstvím? Jenže dekadentní je přece především Evropa! Tam dovolují ženám chodit v bikinách, oddávat homosexuály, a rozvádět se! Tak proč pomáhá?
To, že Evropa uprchlíky přijímá, ukazuje, že není tak dekadentní, jak si sebemrskačsky namlouvá a jak je jí stále znovu a znovu předhazováno. Stále zde máme dědictví jak židovství, křesťanství, tak ale i humanismu. Jistě – uvedené vychází z jiných předpokladů, ale obojí akcentuje, že člověk má hodnotu. Proto např. nelze nechat zemřít lidi s jinou barvou pleti a jiným vyznáním někde na dálnici, proto, když se toto stane, je z toho skandál. Toto ale není samozřejmostí všude ve světě.

To, že se mnozí lidé v Evropě bojí migrantské vlny je normální a nevypovídá to nic o tom, že jsou xenofobní. Pokud překročí migrantská vlna určitý počet, prostě problémy nastanou. Mnozí odborníci na toto téma mluví o tom, že to, co se nyní děje, je jen nepatrný začátek, že skutečná vlna migrantů teprve přijde. Není známkou xenofobie v případné velké vlně vidět i mnohá úskalí a nebezpečí. Přesto ale Evropa je - především její západní část, většinou k migrantům otevřená.

I když je to jen „možná“, myslím, že kdyby něco podobného postihlo muslimské země, Rusko, Čínu a další asijské země, s migranty by se nikdo tak jako v Evropě nemazlil. Proto – i přes mnohý úpadek, brzděme v soudech nad upadající Evropou a vězme, že je zde stále mnoho dobrého.

20 srpna, 2015

Normalizace v nás a (de)generace husákových dětí


Tento blog píšu v předvečer výročí 21. srpna a s tím, že nebudu psát o srpnu 1968, ale o degeneraci, kterou (nejen) v naší generaci komunismus zanechal.



Možná jste někteří z vás slyšeli termín „spor o smysl českých dějin“. Jedná se složitou polemiku a cílem tohoto článku ji není řešit. Chci poukázat na jinou věc. Konkrétně na to, že záleží, jak se vyrovnáme se svojí historií a dokonce že ji nelze uniknout. Historie není jen výčet věcí minulých, ale jakýmsi záhadným způsobem k nám patří. Lidově řečeno, „minulost od sebe neodpářeme“. A to platí jak na rovině našich rodin, tak na rovině národní tak na rovině církve. Nakonec i pokání je do velké míry otázka vyrovnání se z historií. Může se odehrávat nejen na rovině osobní, ale i na rovině církve i národů.   Jedna z věcí, kterou si jak oba naše národy, tak i obě církve nesou, je otázka  nedávné minulosti – mám na mysli období normalizace (období po roce 1968). Dvacet pět let od pádu komunismu není dlouhá doba a určité znaky tohoto období si stále na sobě neseme a dokonce jim nemůžeme uniknout. Možná, že čtenářům se nechce otáčet 20 a více let zpátky, nicméně zkusme to. Důvod jsem již naznačil – to, jak se dnes vyrovnáme s minulostí, ovlivní naší budoucnost.


Přiznám se čtenářům k jedné věci. Když padla železná opona, velmi jsem se trápil svojí zbabělostí, kterou jsem projevil za komunismu (bude mi 50 let, tedy prožil část normalizace jsem prožil). Svojí vírou jsem se sice nijak netajil, nebyl jsem v SSM, snažil jsem se žít poctivý život, poctivě pracovat, pomáhal jsem ve vedení mládeže, občas jsem někomu dal pašovanou literaturu, ale neodvážil jsem se podepsat Chartu, nenastoupit vojenskou službu (tedy podepsal jsem vojenskou přísahu) ani jinak veřejně vystoupit proti komunismu – třeba tím, že bych nešel k volbám. Prostě jsem patřil k mlčící většině. Když můj pocit viny narůstal, rozhodl jsem se jít vyzpovídat ke známému pražskému knězi Václavu Malému. Důvodem bylo nejen to, že Malý byl kněz, ale i to, že podepsal Chartu, byl obviněn z podvracení republiky, držen ve vazbě atd. Navíc bydlel v naší ulici. Malý tehdy nebyl doma a já jsem podruhé k tomuto kroku nenašel odvahu. Snad mi Bůh odpustil i bez zpovědi…


Možná že se ptáte, proč jsem šel ke katolickému knězi a ne k někomu z našich sborů. V té době jsem hledal někoho, kdo by v této konkrétní věci pro mě byl morální autoritou. Tou pro mě nebyli, jak se tehdy říkalo, „dobří pracovníci kteří svojí prací svědčili o Pánu Bohu“, ani dokonce ti, kdo pašovali křesťanskou literaturu, už vůbec ne ti, kdo utekli za kopečky, ale ti, kdo se otevřeně vzepřeli režimu. Konkrétně mám na mysli lidi, kteří odmítli jít k volbám, podepsali Chartu nebo podobné listiny, v rámci možností veřejně vystupovali proti režimu. Kladl jsem si otázky, proč lidé v církvi srší vtipem na adresu KSČ, aby tuto stranu následně volili (nebo v ní dokonce byli nebo měli děti v SSM, sami byli v ROH atd). Stále více mi docházelo, že důvodem (stejně jako u mě) je strach. V té době se mi dostalo do rukou Solženicinovo Souostroví Gulag a v těchto knihách jsem se dočetl, jak vypadá skutečná totalita se vším všudy. Tedy že výslech na STB podle sovětského vzoru vypadá tak, že o sobě několik hodin po výslechu nevíte, že vám nejen hrozí smrtí příbuzných, ale skutečně je zabíjejí, že vám nejen vezmou státní souhlas, ale pošlou vás na 10 – 20 let kamsi, odkud se pravděpodobně nikdy nevrátíte, že nejen nemůžete stavět nové modlitebny, ale ty stávající vám bourají atd. Tímto nechci zpochybnit statečnost některých věřících z našich řad, kteří se osvědčili v době totality, ale nedávejme Husákovský normalizační socialismus na roveň skutečné totalitě, kde vás mučí, zabíjejí a ničí. Chápu, že není příjemné, když se vaše dítě kvůli vaší víře nedostane na vysokou školu, zároveň skutečná tyranie má mnohem děsivější podoby. Přesto, že nám v období normalizace nehrozila smrt, mučení ani mnohaleté těžké žaláře, mlčeli jsme nebo jen velmi slabě protestovali. Ivan Klíma napsal, že „devadesát devět občanů, kteří se dostavili k volbám o nichž vědělo, že nejsou volbami, museli v sobě umlčet hlas svědomí. Volby byli manifestací, že občan je schopen sám sebe pokořit na nejvyšší možnou míru. Člověk zbavený sebeúcty je snadno manipulovatelný, což se hodí každé státní moci.“ O nás, kteří jsme mlčeli píše jiný autor: „Byly zde masy bezejmenných nestraníků, těch, které STB pro jejich nezajímavost ani nepokládala za hodna pozornosti. Každý z nich je akcionářem jedné olbřímí viny.“  Domnívám se, že selháním mnoha z nás, kteří jsme chodili do církve, bylo mlčení. Proč jsme se ozvali, až když vše bylo jasné? Tedy po listopadu 1989? Proč jsme se stejnou vehemencí neprotestovali dříve? Možná proto, že po listopadu už nešlo o krk, protože už jsme tolik nemuseli riskovat. Proč jsme uzavřeli nepsanou smlouvu o tom, že my nebudeme režimu mluvit do jeho vládnutí a on nás nechá praktikovat si svoji víru, občas dokonce postavit nějakou modlitebnu, křesťansky vychovávat svoje děti atd.?


Pokud se vrátím k úvodu článku, potom na minulosti záleží. Proto si myslím, že má smysl o tomto psát v souvislosti se současnými otázkami, které řešíme (nebo neřešíme, protože jsou příliš nepohodlné). Pokud tyto otázka jen tak přejdeme, dostihnou nás. Třeba až se nás naše děti zeptají tati, mami proč jste mlčeli? Možná jim řekneme, že jsme se zajímali o duchovní věci, že jsme místo protestů raději svědčili poctivou prací, že jsme jednali stejně jako Daniel na dvoře faraona… obávám se ale, že nic z toho není pravdivá odpověď – třeba v kontextu slov, že k tomu aby se zlo prosadilo, stačí, když slušní lidé mlčí.

Existuje v tom všem nějaká paralela s některým z biblických příběhů? Existovala nějaká generace, o které se píše v Bibli, která se měla vyrovnat se svojí minulostí? Napadá mě Izraelský národ a jeho odchod z Egypta, kdy na jednu stranu Izrael z Egypta vyšel, na druhou stranu Egypt nikdy nevyšel z něj, nesl si jej stále – ve svých postojích, jednání atd. Jak se konkrétně projevoval Egypt v Izraelcích?

Tím, že Izrael vlastně nikdy přesně nepojmenoval svoji minulost. Všimněme si, že na jednu stranu Izraelci hovoří v souvislosti s Egyptem o otroctví, na druhou stranu vzpomínají na hrnce plná masa, na melouny, česnek a další jídlo. Jak to tedy s nimi bylo? Jednalo se o nejisté otroctví nebo spíše částečnou jistotu? Ponechme stranou detaily typu plné hrnce masa a raději se zaměřme na otázku pojmenování minulosti. Domnívám se, že nám na mnoha úrovních chybí odpověď na otázku, jak to tedy bylo? Skutečně jsme byli otroky nebo jsme spíše volili částečnou jistotu výměnou za to, že jsme mlčeli, protože jsme se báli? Izraelci se zřejmě příliš ozvat nemohli, protože faraon by se s nimi příliš nemazlil. Normalizační Husákovský režim se s mlčící většinou v jistém smyslu mazlil. Vy si jezděte na chaty, praktikujte víru a my vám dáme pokoj. Domnívám se, že poselství do našich dní je, nazvat naše minulé mlčení selháním a povzbudit nastupující generaci, aby touto cestou nešla a tam, kde se děje bezpráví, se hlasitě ozvala, i když to bude cosi stát.


Druhý způsob jak si Izrael nesl Egypt v sobě, byla projekce svých selhání do někoho „nade mnou“ – v případě Izraele do Mojžíše. Pochopitelně jedná se o obecný lidský problém, ale podívejme se na něj z pohledu našeho pojednání. Otrok nemá svoji vůli a tudíž někdo rozhoduje místo něj. Do velké míry tomu tak bylo i v socialismu. Vytvořilo se postoj „za to mohou ti nahoře“ a já jsem vlastně bezmocná oběť. Když Izraelci reptali proti Mojžíšovi, zapomínali, že je nikdo nenutil odejít. Jenže ono nešlo až tak o Mojžíše, ale o možnost najít si někoho „nahoře“ a na něj vylít svoji frustraci. V našich kruzích se mnohokrát ozývají hlasy typu „za to může Rada, kazatel, staršovstvo, vedoucí dorostu, mládeže…“. Je to skutečně tak? Jako člen Rady, staršovstva moc dobře vím, že mě lidé zas tak moc ke svému životu nepotřebují. Stejně tak já, až jednou nebudu v Radě či staršovstvu doufám, že tyto instituce budu ke svému životu potřebovat jen do jisté míry. Ne proto, že jsou zbytečné, ale proto, že za svůj život nesu především osobní zodpovědnost a nečekám, že kazatel, starší, sbor za mě vychovají děti, vyřeší problémy v manželství. Rád si nechám poradit a pomoci, ale nakonec zodpovědnost ze mě nikdo nesejme… protože nejsem otrok, za kterého by něco měl řešit jeho nadřízený nebo jakási, byť sebelepší instituce. Instituce mají pomoci, ne za mně řešit.


Třetí paralela s příběhem Izraele je v Hospodinově nařízení, že Izrael má svým dětem vyprávět o své historii. Myslím, že toto Izraelci dodržovali. Izraelské děti dobře znali příběh o vyvedení svých předků z otroctví. Na rozdíl od nejednoznačnosti generace, která vyšla z Egypta ohledně své historie, jsou např. některé Žalmy ohledně vyjití jednoznačné a nijak se netají se selháváním generace svých předků. Mladá generace Izraelců toto četla, a tedy věděla co se kdysi dělo. Jako důležité vnímám, že starší generace byla zodpovědná za předávání těchto, jak lichotivých, tak někdy nelichotivých příběhů. Důležitější než jejich heroismus bylo poselství, že Hospodin zůstal věrný. Moje otázka je, kdy jsme naposledy vykládali nastupující generaci o našich zápasech, vítězstvích ale i prohrách právě z doby normalizace? Obávám se, že naše děti slyší naše příběhy málo nebo slyší spíše příběhy o vzorných pracovnících, které obdivovali díky pracovnímu výkonu i komunističtí kádři. To je zajisté dobře, zároveň najděme odvahu povědět celou pravdu – třeba o našem mlčení a o tom, že Bůh s námi přes to nepřestal do dnešních dní počítat.


Další paralela Izraele a nás se týká zaslíbené země. Když Izrael konečně dorazí do země oplývající „medem a mlékem“, nastává spoušť. Po Jozuově smrti nastává období Soudců, jenž osobně považuji za čtení pro silné žaludky. V této knize se ukazuje, že častokrát otrok zůstane otrokem, i když mu dáte svobodu. Je sice pravda, že se jednalo o jinou generaci než tu, která vyšla z Egypta, ale geny otroků zůstaly. Otrok pracuje v rámci vymezených hranic určených jeho pánem. Když ho pán propustí na svobodu, mnohý otrok si s ní neví rady, protože najednou chybí hranice. A tak se v případě Izraelců stalo, že děti otroků se opět stávají otroky – sebe samých. Proto nakonec volají, že chtějí nad sebou krále. V současné době na mnohých sborech prožíváme stagnaci. Důvodů je pochopitelně celá řada, zároveň je třeba položit si otázku, zda se opět nedostáváme do otroctví, které již nepřichází z vnějšku, ale zevnitř. O co konkrétně se může jednat? O kariéru, podnikání, studium, cestování, ale i hřích v nejrůznější podobě. Nic proti kariéře, podnikání, studiu, cestování a dalším oblastem. Stejně jako zaslíbená země i všechny zmíněné oblasti jsou darem od Hospodina. Nicméně stejně jako zaslíbená země se mohu stát oblastmi, které přestaneme zvládat. Najednou se stanou smyslem a cílem. Jiná oblast je potom hřích, který je ve svobodné společnosti tak snadno dostupný.


Jaký je z toho všeho závěr? Možná se ještě jednou otočit zpět a pokud jsem svojí pasivitou, účastí u voleb, účastí na komunistických schůzích či dokonce členstvím v nejrůznějších komunistických organizacích podporoval normalizační režim, pojmenovat to jako selhání. Generace, která vyšla, svoji minulost nikdy nepojmenovala a to byla velká chyba. Druhý krok může být plně převzít zodpovědnost za svoje rozhodování a rozejít se s mentalitou „ti nahoře“. Až když se mi toto podaří, začnu „ty nahoře“ mít rád a dokonce jejich práci začnu využívat s velikou osobní svobodou. Další krok navrhuji sdílet svoje osobní příběhy nastupující generaci. A to příběhy nejen vítězné, ale i ty, kde jsem selhal. A poslední rok může být položit si otázku, zda uprostřed svobody, kterou prožívám, nejsem něčeho otrokem. Pokud ano, potom není jiné cesty, než věc pojmenovat a zkusit jít s Boží pomocí jiným směrem. Nebude to jednoduché, ale bude to cesta do svobody.

15 srpna, 2015

Jak vlastně kázat a proč se to ne vždy daří...


Otázka jak kázat je pro mnoho pastorů, ale i kázajících laiků klíčová. I přes současnou devalvaci slova má slovo moc a není jedno, co a jak se káže. Osobně jsem měl obrovské požehnání řadu let být pod kazatelnou jednoho z nejobdarovanějších (a dle mého soudu nejlepších) kazatelů, kterého jsem kdy slyšel – Daniele Heczka, proto jsem v tomto směru asi hodně rozmazlený… 

Co vnímám při kázání jako důležité a kde vidím (pochopitelně i svoje) chyby.

11 srpna, 2015

Pro koho je vlastně hudba při bohoslužbách?


Když se známého kazatele R. Warrena ptali, co by udělal jinak, kdyby znovu zakládal seddlebacký sbor, prý řekl, že by věnoval více úsilí a peněz na to, aby vytvořil prvotřídní hudbu, která odpovídá skupině, kterou chtěl oslovit evangeliem. Neudělal to dle jeho slov proto, že si neuvědomoval, jakou moc hudba má…

14 července, 2015

Pravidla dialogu a komunikační fauly v diskusích


Jedna z nepochybných výhod internetových článků, je možnost diskuse. Pokud píšete do tištěných médií, pak se reakce čtenářů nedozvíte a pokud ano, potom za příliš dlouhou dobu. Číst reakce nebo vidět diskuse je někdy zajímavé. Někdy se ovšem jedná o pěknou stoku, která je dána především anonymitou.

09 července, 2015

Migranti, xenofobové a křesťané

Když vidím, jak se k problematice uprchlíků staví naše vláda, docela se stydím za to, že jsem Čech. Ke xenofobům typu Okamura a spol. se tentokrát zcela otevřeně přihlásil i Klaus stupidním tvrzením, že „migranti hledají jen lepší život, proto jim nemusíme pomáhat“. Na podobně xenofobní vlně se, žel, vezou i mnozí křesťané. O to více si vážím jasného stanoviska ČBK, CČE a jsem rád, že i CB se k těmto hlasům hlásí. Třeba dodat, že tyto, ale i další církve, organizace a křesťané nepřichází jen s prohlášeními, ale i konkrétní nabídkou pomoci. Mám naději, že vláda toto vezme vážně.

18 června, 2015

Deep doubts and messianic feelings


We meet John the Baptist at the very beginning of John’s Gospel. Even before the public appearance of the Lord Jesus Christ, John the Baptist comes on the scene. He becomes a famous preacher who calls for national repentance. We read that crowds quickly gather around him, John’s renown grows, and because the Jews have been awaiting the Messiah, they surely began to wonder whether this John might be the one they were expecting. That’s why they send emissaries to him, asking if he is the Messiah. In the time when John, and also the Lord Jesus Christ, appeared, there were also others who claimed to be the promised Messiah. The Roman occupation and rule were unacceptable to the Jews, and so the Messianic expectations increased. From time to time someone would appear, claim to be the Messiah, sometimes even call for a rebellion which was violently put down, and then history would repeat itself.

12 června, 2015

Cůl čerč v kultuře zábavy


Asi není náhoda, že nejlépe placenými lidmi jsou baviči a to ať v podobě herců, sportovců či dalších. Nutno dodat, že mnozí z nich jsou mistry svého řemesla… Jsou placení ale nejen proto, že jsou (někdy) dobří, ale proto, že pomáhají odstraňovat jednu z údajných pohrom moderní společnosti, kterou je nuda. Kde se nuda bere? Drtivá většina z nás si může dopřát volný čas. Jistě, chodíme do práce, studujeme, vychováváme děti, máme plné kalendáře, ale kdybychom si udělali analýzu svého času, většinou by se nějaký volný čas našel (např. já teď píšu tento blog). Už jen proto, že nejsme roboti a proto nejedeme na plný výkon sedm dní v týdnu 16 hodin denně (pokud někdo ano, tak dál ať raději nečte). Protože máme volný čas, chceme se bavit nebo řečeno prozaičtěji, chceme ho nějak zaplnit. K tomu nám slouží tisíce různých prostředků a způsobů. Zřejmě nikdy v historii nemělo lidstvo tolik možností se bavit, zároveň nikdy v historii tolik lidí neprožívalo pocit prázdnoty a nudy.

26 května, 2015

Zakládání nových sborů, úskalí a výhody


Mnozí z nás si kladou otázku nad tím, proč církev u nás stagnuje, co se početního růstu týká a mnozí si pokládáme otázku, co s tím. Jedním z návrhů řešení, je zakládání nových sborů. Jedná se o fenomén, který se odehrává na mnoha místech světa a ukazuje se, že i toto (pochopitelně nejen toto) může být jedna z cest jak napomoci skeptickému středoevropanovi najít cestu do církve. V současné době existuje několik skupin, které se o zakládání nových sborů pokouší i v české kotlině. To, jak moc je tato věc pro ČR přenosná a aplikovatelná záleží především na tom, jaké se zakládáním nových sborů budou zkušenosti.

21 května, 2015

Je čas založit si vlastní církev a prchnout z české ekumeny?


Když jsem ve svém posledním blogu popsal jistá nebezpečí vedoucí k sektářství, nečekal jsem, že článek vyvolá až takovou reakci. Soudě dle „lajků“, mnohým se článek líbí, soudě dle reakcí a diskusí na serverech, kde článek vyšel, mnohé další rozzlobil. Asi nejprovokativnější je první bod ohledně katolické církve. Snad z článku, ale i mých reakcí je jasné, že ze mě katolík nebude, že jej nijak neobhajuji a že se netajím se svým příklonem k evangelikalismu, byť vím, že jeho české pojetí je poněkud specifické a občas těžko definovatelné. Oponenti zdatně „gůglili“ v katolickém katechismu aby mi dokázali, že katolíci v podstatě nejsou křesťané – tedy pokud se řídí svým katechismem. Na obranu těchto mých, se mnou nesouhlasících milých bratří a sester musím napsat, že podobně se dívají leckteří katolíci na protestanty…

18 května, 2015

Sektářské rysy v křesťanských církvích a organizacích


Každé církvi, společenství či misijní organizaci hrozí určitá sektářská mentalita (včetně sboru, kde jsem kazatel). Dokonce i těm, kteří se dušují, že káží „čistou biblickou pravdu“. Jaké jsou ony sektářské rysy? Komu říci NE, byť se hlásí ke křesťanství?

10 května, 2015

Pastors, Missionaries and Helper Syndrome


German psychologist W. Schmidbauer, in his book “The Helper Syndrome”, defines four dangers that tend to emerge for those in the helping professions. I would venture to add that similar dangers arise for pastors. Hopefully the readers will forgive me for not trying to present a different typology from the Bible for each example. I have seen such attempts in some “Christianized” versions of psychological tests, and they seemed to me to be fruitless and simply splitting hairs.

09 května, 2015

Cesta s pomocí do míst války, cesta na východní Ukrajinu


Jedna z věcí, která mě hodně zajímá, je situace na východní Ukrajině. Proto když se hledalo, kdo by jel spolu s Petrem Kučerou předat sbírku, kterou naše církev dělala na postižené probíhajícím vojenským konfliktem, chtěl jsem jet. Před zhruba měsícem jel na západní Ukrajinu s první částí sbírky spolu s Petrem Kučerou předseda naší církve D. Fajfr, nyní já. O této cestě bych napsal pár řádků.

22 dubna, 2015

S. Gross a skandál milosti


Před několika lety vyšla kniha „Nekončící milost“ od P. Yanceyho. Tehdy se jednalo o bestseller a třeba dodat, že právem. Yencey je vynikající vypravěč, zároveň nijak nezjednodušuje to, o čem píše. V podstatě ukazuje na sílu vyprávění – což je nakonec styl podstatné části Písma. Ne všechny tzv. teologické pravdy jsou hned srozumitelné, podobenství, které je ilustrují, srozumitelné jsou.

16 dubna, 2015

O úspěchu dětí aneb případ Vládi Růžičky, dětí a posvátných krav


Před pár dny proletěla médii zpráva o tom, že reprezentační trenér Růžička přijal úplatek 500000 Kč od jakéhosi otce za to, že syn bude nastupovat v ligovém kádru pražské Slávie. Případ je na začátku, ukazuje se, že není jasné, zda skutečně šlo o úplatek, ale to ponechme stranou. Po té co se kauza zveřejnila, začínají se množit svědectví o tom, že se jedná o normální věc. Tedy pokud rodiče chtějí, aby jejich dítko hrálo, musí platit. Nechci ale řešit problém sportu a korupce. Kauza ukazuje na ještě jeden rozměr. Co všechno jsme ochotni obětovat pro úspěch svých dětí?

Když jsem dokončil střední školu, přišel za mými rodiči jeden jejich známý a nabídl jim, že se dostanu bez přijímaček na vysokou školu. Měl možnost to nějak zařídit. Rodiče to tehdy odmítli a já jsem místo pražského vysokého učení technického studoval prešovskou poddůstojnickou školu, z které jsem byl po půl roce převelen na západní vojenský okruh. Tedy místo VŠ jsem šel na vojnu. Pravda je, že jsem se na vojně naučil skvěle Morseovu abecedu a pochodovat. To první zvládám dodnes, což se pro praktický život skvěle hodí (-:  

Nakonec jsem si naše v životě jinou cestu a vystudoval jiné školy, ale o to nejde. Později jsem se ptal rodičů, proč tehdy onu nabídku odmítli. Mohli si odpustit strach, se kterým mě doprovázeli na vojnu a navíc mohli mít dobrý pocit, že studuji VŠ. To se přece líbí všem rodičům. Odpověděli mi, že nechtěli pokoušet Pána Boha. Žádná hluboká teologie, jenže ty nejhlubší pravdy složité nejsou, to jen mi si je někdy hluboké a složité děláme, abychom se měli na co vymlouvat, když se nám nechce dělat to, co chce Pán Bůh.

Rodiče odmítli dát úspěch dítěte před Boha. Až po letech jsem plně docenil jejich rozhodnutí. Vím totiž, že cestu životem mi neusnadňovaly podvody a kompromisy mých rodičů. Když byl můj otec před smrtí, zažil mojí promoci v Karolinu. Prý si to přál zažít, ale přesto kdysi odmítl kompromis. Dítě pro něj nebylo výše než Bůh.

Od té doby uplynulo pár desítek let, ale lidé se nezměnili. Stále mnozí touží vidět svoje děti na piedestalu a projektují do nich svoje představy. Mnozí z nás zakusili, že jsme se o něco v životě pokoušeli a nevyšlo nám to. Kdo z nás to nikdy nezkusil s nějakým nástrojem, jazykem, sportem a nevím čím dalším a nedotáhl svoji snahu ke kýženému konci? Na tom není nic nenormálního ani špatného. Špatným se stane, kdy některé svoje neúspěchy, začneme „léčit“ pomocí svých dětí. Když to, čeho jsme nedosáhli, začneme dosahovat jejich prostřednictví. Když do nich začneme projektovat svoje nesplněné touhy a sny. Výše uvedený příklad projekce poukazuje ale pouze na ty, kterým se něco v životě nepodařilo. Existuje ale i jiný scénář, kterého jsem si všiml především u některých úspěšných rodičů. Může se stát, že vaše rodina se těší vysokému sociálnímu statusu, že jste úspěšní manažeři, právníci, doktoři, učitelé ale třeba i sportovci, muzikanti atd. Jistě se jedná o Boží požehnání a milost. V takovýchto rodinách se někdy zcela automaticky očekává, že dítě musí jít ve šlépějích svých nadaných a schopných rodičů. Skoro se ani nepřipouští, že by dítě nevystudovalo vysokou školu, že by pracovalo „jen“ manuálně, že by nedělalo nějaký sport nebo neovládalo nějaký nástroj. Určitě je moudré něco od dětí očekávat, jenže ono se může stát, že naše děti prostě náš ideál nenaplní. Že z nic nebudou námi vysnění doktoři, profesoři, sportovci, muzikanti a to přes naší rodinnou tradici nebo to, čeho jsme v tom či onom oboru či profesi dosáhli. Pro mnoho rodin je tato představa nemyslitelná. Prostě jejich dětí musí… První popisovaná skupina projektuje do dětí to, čeho nedosáhla, druhá potom to, čeho dosáhla.

Každopádně si myslím, že se dnes okolo dětí dělá více humbuku, než je třeba. Je dobré od nich požadovat, ale neprožíváme jejich (ne)úspěchy příliš? Vzpomeňte si, na třídní srazy. V životě se daří i těm, kdo na tom s prospěchem i s chováním nebyli moc dobře. Proč? Protože v životě záleží na jiných věcech, než jsou známky, výsledky na školních akademiích, představeních atd. Tím absolutně nechci tvrdit, že by nás tyto věci neměli těšit, že na nich vůbec nezáleží, spíše se ptám, zda modla naší společnosti, která se jmenuje úspěch, neovlivňuje i mnohé křesťanské rodiče potažmo jejich děti.

10 dubna, 2015

Benny Hinn v Praze

Za pár dnů čeká Českou republiku návštěva známého kazatele B. Hinna. O koho se jedná?  Na internetu o B. Hinnovi koluje mnoho informací, nicméně spolu s googlem doporučuji si od něj přečít jeho údajně klíčovou knížku „Dobré ráno Duchu svatý“. 

27 března, 2015

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k velikonočnímu úklidu duše.

Když jsem pročítal velikonoční poselství, nikdy jsem si nevšiml nějaké logické posloupnosti v tom, co Kristus řekl z kříže. S těmito sedmi větami jsem se setkal až skrze známé dílo J. Haydna, které doporučuji, si k těmto textům pustit. Pokud chcete velikonoční týden projít i s pomocí těchto textů, zde je pár myšlenek vedoucích k osobnímu zamyšlení a meditaci. Texty mohou sloužit k určitému velikonočnímu úklidu duše.

24 března, 2015

Chvály nebo zpěv nebo zpěv a chvály nebo?

Během svojí práce v církvi, jsem nahlédl do desítek sborů, konal mnoho vizitací a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání. Pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby nebo tzv. chval. Tam někdy vztek a emoce tekly. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Je to proto, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo.

Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum.

17 března, 2015

Čtyři nebezpečí v duchovním vedení

Německý psycholog W. Schmidbauer v knize „Syndrom pomocníka“ definuje čtyři nebezpečí, kterým jsou vystaveni pracovníci v pomáhajících profesích. Dovolil bych si dodat, že podobným nebezpečím jsou vystaveni i duchovní. Snad mi čtenáři odpustí, že se nebudu snažit každý tento typ podložit nějakou typologií z Bible. Viděl jsem podobné pokusy u některých „pokřesťanštěných“ psychologických testů a přišlo mi to zbytečné a přitažené za vlasy.

10 března, 2015

Je plný úvazek v církvi či misii správná varianta?

Na moje poslední blogy, které se týkaly plnočasových pracovníků a lidí v pomáhajících profesích, reagovalo poměrně dost lidí. Někteří osobně, někteří v diskusích. Jsem rád, když se občas povede vyvolat smysluplnou diskusi. Pojďme se podívat na ještě jeden zajímavý aspekt.

Na dvou místech apoštol Pavel připomíná, že nebyl místnímu sboru na obtíž, protože si vydělával na práci vlastníma rukama (1 Tes 2, 16 a 2 Tes 2, 9).

20 února, 2015

Čertova kopýtka v duchovní práci II

V minulém článku jsem popsal určitá úskalí práce v pomáhajících profesích s tím, že jsem vybral specifickou oblast tzv. práce „duchovní“. Jak bylo napsáno, může se jednat nejen o kazatele, kněze, pastora, ale i misionáře atd. (více na http://david-novak.blogspot.cz/2015/02/certova-kopytka-v-duchovni-praci.html)

Chtěl bych ukázat na ještě další rys.

19 února, 2015

Čertova kopýtka v duchovní práci

Několik let mám možnost zabývat se problematikou lidí pracujících v pomáhajících profesích. Do této kategorie spadají i pastoři (kněží, kazatelé – říkejme tomu, jak chceme), misionáři a vůbec lidé pracující v církvi nebo v paracírkevních organizacích. Tedy lidé se věnují krásnému úkolu, kterým je jednak pomoc druhým a jednak zvěstování evangelia. Co více si přát a co lepšího dělat!
Jenže jak známo, ani krásný cíl nezabrání tomu, aby o jeho dosažení neusilovali nesprávní lidé. Jakkoli je práce duchovního ušlechtilá, nese v sobě řadu čertových kopýtek. Dokonce někdy nejen čertových, ale přímo ďáblových.

15 února, 2015

Zjizvení vedoucí a mandát k vedení

Před pár týdny vedoucí naší mládeže vzal na svojí chatu skupinu mladých kluků, aby společně připravovali dříví na zimní pobyt mládeže. Společně pracovali, večer se spolu modlili a povídali o životě. Kdyby byl marketingově zdatný a asi i trochu exhibicionista, uspořádal by seminář na téma „učednictví“, který by byl postavený na inkriminovaném týdnu. Já sám jsem asi 15 let požádal desítky evangelizačních kempů, kam jsem vždy bral čtyři mladší křesťany. Společně jsme spolu evangelizovali, modlili se, usínali bok po boku a hlavně zažívali úžasné společné chvíle. Později jsem zjistil, že dělám „výchovu vůdců“ a asi také „učednictví“. Od roku 1993 jsem spolu s dalšími kamarády uspořádal mnoho a mnoho sportovních kempů. Mnoho z vás zná jméno Atleti v Akci. Po několika letech jsem zjistil, že mnoho z toho, co jsme dělali, se jmenuje „rekreologie“ a dokonce se to vyučuje na VŠ. Byl jsem u zakládání několika sborů, které dnes fungují. Hodně z toho jsme dělali intuitivně, těm, ke kterým jsem se připojil, nechyběla kuráž a odvaha. Později jsem zjistil, že je zakládání sborů věda, na kterou je třeba náležitě připravených odborníků. Z Boží milosti jsem mohl být u mnoha rozhodnutí pro Krista. Jak se mi to podařilo? Strašně „složitě“. Řekl jsem lidem, že za ně Kristus zemřel, že je má rád a že ho mohou poznat osobně. Jednalo se o lidí prosté i vzdělané, úspěšné i neúspěšné, muže i ženy. Jisté ale je, že i po mnoha letech následují Krista. Později jsem se dozvěděl, že to co dělám, se jmenuje „misiologie“…

Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nejsem proti teoretické přípravě lidí na tu kterou službu. Ono se v dobře míněné horlivosti dá udělat strašně moc chyb, což jsem poznal především sám u sebe. Zároveň se obávám, že z kdejakého „prdu“ se v církvi stává problém, který může řešit jen „náležitě připravený odborník“ – a to nejlépe odborník na plný úvazek. Problém je ale v tom, že mandát k tomu něco vyučovat druhé, by vám neměl být dát tím, že jste zaměstnancem církve nebo té které křesťanské organizace. Mandát vám dává především osobní, autentická zkušenost.

Problém současného křesťanstva není v tom, že bychom neměli správné informace nebo dostatek informací.

Advice from a senior demon for pastors and leaders wanting to see their churches die


Don’t confront those who are behaving badly and are, by their actions, destroying themselves and others. If your conscience is bothering you, nudging you to say something, excuse your passivity by remembering that “they are responsible before the Lord for how they live their lives” and that it doesn’t really concern you.

Don’t forget that what people want most from you is fun, entertainment, something exotic or some new intellectual delicacy.

31 ledna, 2015

On possessions, eternity and drifting from the faith (from the post-Communist perspective)


I personally know a number of Christians who refused to bow down during the Communist Era and sometimes, as a result, not only they themselves, but also their families, suffered. At the same time, I know of people who were drawn away from the faith because of suffering and persecution for their faith. There is a simple equation at work here that has been used by many regimes which have tried to suppress Christianity.

28 ledna, 2015

Můžeme (ještě) trestat svoje děti?

Kdo šetří hůl, nenávidí svého syna, kdežto kdo jej miluje, trestá ho včas. Př 13:24

Hůl a domluva dávají moudrost, ale bezuzdný mladík dělá ostudu své matce. Př 29:15

Naši tělesní otcové nás trestali, a přece jsme je měli v úctě; nemáme být mnohem víc poddáni tomu Otci, který dává Ducha a život? A to nás naši tělesní otcové vychovávali podle svého uvážení a jen pro krátký čas, kdežto nebeský Otec nás vychovává k vyššímu cíli, k podílu na své svatosti. Přísná výchova se ovšem v tu chvíli nikdy nezdá příjemná, nýbrž krušná, později však přináší ovoce pokoje a spravedlnost těm, kdo jí prošli. Žd 12, 9 – 11

V souvislosti s posledními kauzami s odebíráním dětí (o kterých vím jen velmi málo) se čas od času vyskytla i otázka trestání dětí. Prý dnes existují země, kde se trestání dětí stává trestným…

17 ledna, 2015

Konec služby ale i inspirace od M. Driscolla

Před pár týdny proběhla křesťanskými médii zpráva, že známý kazatel Mark Driscoll jednoho z amerických megasborů Mars Hill v Seattlu, rezignoval. Před pár dny pak pak R. Warren měl závěrečné kázání v Mars Hills. Píšu o Driscollovi proto, že tento pastor je známý i v některých našich kruzích. Internetový portál Forbes na jeho příkladu popsal, jak někteří křesťanští autoři „vyrábějí bestsellery“ (tedy konkrétně to ukázal ne třech autorech).

14 ledna, 2015

Bullying and when someone hits you, let him keep hitting?!


I don’t think I need to point out that this is about a slightly simplified translation of Jesus’ challenge, „If someone strikes you on your right cheek, turn to him the left also.” Not long ago, my son came to me with a problem—he was being bullied at school. Not physically, but that is not important for this article. What is important is what I should have advised him to do. Should he let himself be attacked or, in the spirit of Jesus’ appeal, should he even invite the bully to attack him again? This is not only about raising children. What about when someone physically or emotionally harms us? Should we just allow it? Jesus told us to turn the other cheek! In other words, we should not only let the attacker hurt us, but we should offer him another opportunity to strike again!!!

12 ledna, 2015

Proč špinit druhým to, co je jim svaté?

Vzpomínám si na jednu kapitolku z knihy mého oblíbeného autora Wilhema Busche, kde popisuje, jak se vrátil po nějaké době teologických studií domů a začal vést diskusi, se svojí hluboce věřící matkou. Začal s textovou kritikou Bible, poté s dalšími „vychytávkami“ a pomalu dostával maminku do kouta. Studoval na nejlepších německých teologických universitách, kdežto jeho matka měla „jen prostu víru“. Zároveň víru, která později Bushe hluboce oslovovala. Nicméně v tomto období si z maminky spíše dělal legraci. Příběh nakonec končí tím, že matka je zahnána do kouta s tím, že poprosí syna, aby jí nesahal na věci, které jsou pro ní svaté. Syn odejde z celého rozhovoru zaražen a později se matce omluví.

08 ledna, 2015

Zlomení a sebepoznání jako cesta k obnově


Ž 51, Jan 21… stvoř mi Bože srdce čisté a Petře, miluješ mě?

Co mají oba texty společného? Jeden text je napsaný Davidem, druhý Petrovi, oba texty jsou vyřčeny po jejich selháních. David píše Ž 51 poté, co sexuálně selže s Betšabe. Petr radí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně po Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá – toho člověka neznám.

Vidíme dva příběhy lidského selhání. Na tom by nebylo až tak nic divného, podobné příběhy se nestali jen těmto dvěma lidem. Divná je trochu jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání zachycené v J 6, 66 – 69: Ke komu bychom šli? Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Je to ale Petr, který poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života, zároveň že Ježíš je Mesiáš a zároveň že pouze Ježíš je ten, za kým učedníci jdou a půjdou. Pokud to zkrátíme, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, potom Žalm 51 není první Žalm, který David napsal. David měl, stejně jako Petr veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání, než ostatní lidé. Právě toto je cosi, co jim oběma bylo společné. Přes to však do jejich života Bůh posílá výše popsané zkušenosti. Proč? Myslím, že se zde jedná o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout do velmi jednoduché věty. David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra nebo ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sebe sama znali.

Proč Ježíš třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho nazývá starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? David totiž ví, že pokud se nezmění jeho srdce, přijde další Betšabe. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak se toto sebepoznání děje? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije pád obou dvou. Toto ale nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co jsme provedli, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných jejich pády vedou k poznání toho, kdo jsou. Jenže s tím, kdo jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat „proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky“.

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést absolventy k reakcím, které by za normálních okolností nedělali. Zároveň by absolventi měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Jakkoli jsou tyto kurzy jistě správné, myslím, že život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohli vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… situací je mnoho. Ani David, ani Petr si situaci, do které se dostali, nevymysleli. David najednou viděl Betšabe a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišla série otázek. Když přijde náraz, kdy se na situaci nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, někdy z nás vypadne prostě to, co nosíme v srdci. Otázka potom je, co s tím uděláme.

PB nám někdy skrze situace, kterými procházíme, a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, nebo se do něj raději nekouká, nebo se kouká a s jeho pomocí něco dělá. Pán Bůh Davidovi a Petrovi dal situace, které jim pomohly poznat sebe. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje okolnosti či okolí, nelituje se. David prosí o čisté srdce, Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Jenže svoje poslání obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň kteří se s tímto sebepoznáním srovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami ani morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu v tom stavu, v jakém jsou.

David mohl napsat mnoho dalších Žalmů, jenže Pán Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skalou, protože tato slova o něm pronesl Kristus dlouho před Petrovým zapřením. Jenže PB chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na konci se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla.  Nátan Davidovi odvětil: "Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců. 2 Sam 12, 7 - 9

Ono zrcadlo je ve slovech, „ten muž jsi ty“. Tedy PB si používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám zcela slepý a to co je jeho okolí jasné, on sám nevidí. Druhá věc je, že David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Pána Boha za odpuštění, zároveň za čisté srdce. Petr si po svém zapření vzpomene a později dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš nenazývá „skálo“ – tedy Petře, ale Šimone, tedy starým jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní neděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby vyrobili duchovní krizi pro každého novice a aby sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Marton asi věděl, že to, co lidi promění, je konfrontace, tedy když jsou nuceni poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací utečeme a zůstaneme neproměnění. Neproměnění myslím nikoli že se situaci vyhneme, protože to mnohokrát nejde, myslím tím to, že nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět některé naše špatné postoje. Proto se bojíme od druhých slyšet Nátanovské rady nebo od Ježíše slyšet něco nového. Bojíme se, že by se něco mohlo změnit. Proto nám hrozí, že uvízneme pouze ve světě myšlení a náš duchovní život stagnuje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina. Navíc poznali sebe. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  To jim pomohlo žít bohatším a smysluplnějším životem a to jim pomohlo hlouběji poznat to, kdo je PB. A to bych přál každému z nás. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí ní může být cesta vpřed.