Víra, modlitby, politika a schválení zbrojní pomoci Ukrajině

Nejsem žádný překladatel, ale chci zde volně přeložit, resp. převyprávět zápas předsedy reprezentantů USA M. Johnsona, jehož vliv byl při schvalování pomoci Ukrajině rozhodující. Čerpám z New York Times a Notus (obojí pochopitelně v el. podobě).

Pro předsedu Sněmovny reprezentantů M. Johnsona byl boj o novou pomoc Ukrajině stejně tak otázkou náboženskou jako politickou. Ukázal jasný postoj, jak ho od chvíle, kdy se ujal funkce, jeho jižanská baptistická víra ovlivňuje v rozhodování.

Předseda zahraničního výboru Sněmovny reprezentantů M. McCaul uvedl, že byl s Johnsonem večer předtím, než se rozhodl po týdnech průtahů s pomocí přijít, a že Johnson o rozhodnutí, zda zákon prosadit, zápasil na modlitbách.

McCaul napsal: „Neříká to všem na potkání, ale klekl si na kolena, modlil se o vedení a prohlásil: ‚Řekněte mi to. Co je tedy správné udělat?‘. Druhý den prohlásil: ‚Chci být na správné straně dějin‘.“

Dokonce i Johnsonovi kritici vědí, jak zásadní význam měla při prosazování zákona jeho víra. „Pro Mika Johnsona je to pravda. Je to náboženské rozhodnutí,“ řekl Ralph Norman, republikán z Jižní Karolíny, který v pátek hlasoval proti postoupení zákona do rozpravy. „Modlil se za to. Řekl nám to, když jsme se s ním setkali.“

Když Johnson v pátek opouštěl sněmovnu, na otázku agentury NOTUS, jakou roli v jeho rozhodnutí hraje jeho náboženství, odmítl odpovědět. Jeho kancelář na žádost o komentář k tomuto článku nereagovala.

Johnson jednání o senátním návrhu zákona o pomoci Ukrajině, Izraeli a Tchaj-wanu dva měsíce odkládal, protože věděl, že jeho strana je v této věci hluboce rozdělena. V posledních dnech však čelil rostoucímu tlaku kolegů jižních baptistů, aby Ukrajinu podpořil. Balíček pomoci v sobotu prošel Sněmovnou reprezentantů.

Čtyři významní baptisté minulý týden v dopise Johnsona vyzvali, aby „zvážil těžkou situaci křesťanů“ na Ukrajině. V dopise se uvádí, že tamní pastoři čelí ze strany ruských sil výhrůžkám, mučení a odstraňování ze svých pozic.

„Navzdory ruským snahám vykreslit Ukrajinu jako netolerantní vůči křesťanům je to právě ruská vláda, kdo agresivně poškozuje pokojné věřící křesťany dodržující zákony v okupovaných oblastech Ukrajiny,“ dodávají v tomto dopise. „Ruská armáda zničila stovky baptistických kostelů, v nichž evangelikální křesťané na Ukrajině kdysi svobodně praktikovali svou víru.“

Daniel Darling, který dopis rovněž podepsal a který řídí centrum pro kulturní angažovanost Jihozápadního baptistického teologického semináře, agentuře NOTUS sdělil, že skupina cítila potřebu dopis odeslat poté, co viděla, jak se šíří zkreslená vyprávění o tom, že Rusko hájí křesťanství.

Jenže Johnson nemá jen podporovatele. M. Greeneová, jedna z nejzuřivějších republikánských odpůrkyň předsedy parlamentu, tento měsíc prohlásila, že Rusko „neútočí na křesťanství. Ve skutečnosti se zdá, že ho chrání“.

Začátkem týdne Johnson novinářům oznámil, že se v těžkých časech utěšuje výrokem prezidenta Johna Quincyho Adamse (1797–1801). Když se Adamse ptali, proč stále předkládá stejnou rezoluci o ukončení otroctví, která pokaždé ztroskotá, Adams odpověděl: „Povinnost je na nás. Výsledky jsou Boží.“

Pro mě je to velmi osvobozující myšlenka,“ řekl Johnson. „Budu plnit své povinnosti a výsledky nakonec nezáleží na mně. To mi vyhovuje. Uvidíme, co se bude dít, když vyložíme karty na stůl.“

Potřebujeme skutečně kouče?

 Konzultanti, guruové, mediátoři, osobní trenéři, koučové, terapeuti, poradci (téměř na všechno) atd. Co mají tyto a další profese společné? To, že mnoho oblastí osobních vztahů se změnilo v komodity, které jsou nabízeny na prodej v neustále nabídce nových služeb. Dostáváme se do situace, kterou R. Reich vystihl slovy „platíme za pozornost“. 

Je to vlastně velmi zvláštní situace, kterou vystihují následující slova: „Vztahy kdysi tvořili neodmyslitelnou součást osobní identity a sebeúcty právě proto, že stály mimo svět obchodních smluv a tržní směny. Rodiny, přátelé, sousedé, to všechno byli lidé, k nimž vás vázalo pouto vzájemnosti. Důležité bylo, že zde byli pro vás stále ne pouze tehdy, když jste si je mohli dovolit zaplatit.“ (Podle: Sacks J., Důstojnost v rozdílnosti) Ještě jednou R. Reich a jeho postřeh z jakési reklamy: „Mít nejlepšího přátele je úžasné. Je však tento váš přítel skutečný profesionál, jemuž byste svěřili s důvěrou ty nejdůležitější záležitosti svého života?“ Reklama chce slyšet odpověď ne! Vede nás k závěru, že řešení nejdůležitějších otázek života je třeba svěřit profesionálům, tedy koučům, poradcům, terapeutům a dalším. 

Chápu, že někdy, něco je moudré svěřit do rukou odborníkům. Jenže někdy to třeba není. Svému příteli důvěřuji… prostě protože mu důvěřuji, a protože za jeho přátelství nemusím platit. Zásadní problém je v tom, že zvyšující se pracovní nároky, ale i nároky, které máme na život, a za které se musí draze platit, vedou k tomu, že máme stále méně času rozvíjet vztahy se svými blízkými. Proto si někteří za pozornost platí. Mnoho z toho, co je v našem životě podstatné jsme delegovali na jiné – na terapeuty, konzultanty, poradce, kouče, kterým platíme, aby zpravovali naše vztahy, konflikty, a emoce lépe, než bychom to dokázali my sami nebo než nám dovoluje čas. Jenže to sebou nese obrovskou ztrátu vlády nad vlastním životem. Navíc hrozí, že člověk předává část své zodpovědnosti na jiné. 

Nic proti zmiňovaným profesím. Jen pozor na to, abychom příliš rychle nerezignovali na řešení problémů a výzev, které přináší život a které můžeme vyřešit s pomocí svých přátel. Pokud žádné nemáme, pak možná bude problém na naší straně.

 

Ke smrti A. Navalného

Na smrti A. Navalného je strašlivý nejen způsob, jak zemřel, ale i to, že se nadále najde velmi mnoho lidí, kteří jsou schopni podporovat Putinův režim, obhajovat současné Rusko a navrhovat, abychom dali od Ukrajiny ruce pryč. Chce se mi napsat něco ve smyslu „to jste skutečně tak slepí“? Nevím, nerozumím jim. Je možné, že někoho tak moc dokáží zblbnout tzv. alternativní média nebo političtí či jiní guruové?

A. Navalnyj byl hrdina. Nemusel se vrátit do Ruska, přesto se vrátil, byť moc dobře věděl, do čeho jde. Někde jsem četl srovnání, že pro mnohé Rusy byl tím, kým byl pro mnohé Čechy Jan Palach. S tímto přirovnáním souhlasím. V dějinách občas přichází lidé, kteří jsou ochotni za svobodu přinést nejvyšší oběť a kteří svojí obětí dokáží pohnout druhými. Jak moc a zda se to stane v Rusku nevíme.

Chápu, že projevit v dnešním Rusku nesouhlas s režimem je obrovské riziko a odvaha. O to více ale můžeme podpořit Ukrajinu my, co jsme součástí svobodného světa. Lidé jako A. Navalnyj se stávají určitým svědomím, kdy si pokládáme otázky, co jsme za oblasti na kterých nám záleží, ochotni přinést za oběť my. Myslím, že v budoucnu toto bude platit čím dál více a pokud nebudeme ochotni přinést nic, může se stát, že o leccos přijdeme.

Možná nakonec i o svobodu, kterou stále považujeme za něco automatického…

Umění být netolerantní

Významný představil moderního liberalismu sir Karl Popper napsal následující varování: „Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. B. Kuras k tomu dodává, že si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás totiž učí, že v bezbřehé toleranci vítězí i početně malá skupina všeho odhodlaných totalitaristů, kteří si s nějakou tolerancí hlavu nelámou a místo toho vám obrazně nebo i doslova zlámou vaz. A ještě jeden citát, tentokrát od spisovatele T. Manna: „Tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“.

Trochu zemitěji to vystihl rabín J. Sacks: „Abyste mohli s nepřítelem diskutovat, musíte zůstat naživu“. Dovolil bych si k tomu dodat, že vás nemusí zabít fyzicky, ale třeba profesně.

Jako vše ušlechtilé, i tolerance se dá zneužít. Absolutní tolerance a s ní související svoboda totiž v konečném důsledku dává svobodu i tomu, co jí chce zničit a tím nakonec sama sebe ničí. V posledních letech jsme svědky tohoto fenoménu na mnoha místech Evropy a v západní civilizaci. Pokud se nejedná o úplné extrémy, jedná se o strach nebo nechuť pojmenovávat zlo zlem nebo vynášet jakékoliv hodnotící soudy, které se týkají morálky a etiky. Jenže jak kdosi řekl: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, a protože musíme být tolerantní, už nenajde sílu k obnově sebe sama“.

Abychom uhájili společnost, kde je jednou z vysokých hodnot tolerance, musíme se někdy stát netolerantní. Netolerantní vůči zlu, násilí, ponižování, šikaně, lžím atd. Zároveň budeme muset mít někdy odvahu tyto a další vlastnosti pojmenovat (žel, někdy to už odvahu chce) a bránit se těm, kdo je šíří. Toto ale v relativismem rozbředlé společnosti není úplně snadné.

Určitý paradox „být netolerantní abych uhájil toleranci“ platí jak ve společnosti obecně, tak v jakémkoli lidském společenství církev nevyjímaje. Problém je v tom, že netolerantním lidem někdy nechybí sebejistota, asertivita, sebevědomí, nemusí jim chybět ani vzdělání, dokáží se velmi rychle ozvat a někdy i rozdat rány, zvláště když mají pocit, že bojují za „svatou věc“. A než se někdo ozve, může být pozdě…