13 dubna, 2024

Potřebujeme skutečně kouče?

 Konzultanti, guruové, mediátoři, osobní trenéři, koučové, terapeuti, poradci (téměř na všechno) atd. Co mají tyto a další profese společné? To, že mnoho oblastí osobních vztahů se změnilo v komodity, které jsou nabízeny na prodej v neustále nabídce nových služeb. Dostáváme se do situace, kterou R. Reich vystihl slovy „platíme za pozornost“. 

Je to vlastně velmi zvláštní situace, kterou vystihují následující slova: „Vztahy kdysi tvořili neodmyslitelnou součást osobní identity a sebeúcty právě proto, že stály mimo svět obchodních smluv a tržní směny. Rodiny, přátelé, sousedé, to všechno byli lidé, k nimž vás vázalo pouto vzájemnosti. Důležité bylo, že zde byli pro vás stále ne pouze tehdy, když jste si je mohli dovolit zaplatit.“ (Podle: Sacks J., Důstojnost v rozdílnosti) Ještě jednou R. Reich a jeho postřeh z jakési reklamy: „Mít nejlepšího přátele je úžasné. Je však tento váš přítel skutečný profesionál, jemuž byste svěřili s důvěrou ty nejdůležitější záležitosti svého života?“ Reklama chce slyšet odpověď ne! Vede nás k závěru, že řešení nejdůležitějších otázek života je třeba svěřit profesionálům, tedy koučům, poradcům, terapeutům a dalším. 

Chápu, že někdy, něco je moudré svěřit do rukou odborníkům. Jenže někdy to třeba není. Svému příteli důvěřuji… prostě protože mu důvěřuji, a protože za jeho přátelství nemusím platit. Zásadní problém je v tom, že zvyšující se pracovní nároky, ale i nároky, které máme na život, a za které se musí draze platit, vedou k tomu, že máme stále méně času rozvíjet vztahy se svými blízkými. Proto si někteří za pozornost platí. Mnoho z toho, co je v našem životě podstatné jsme delegovali na jiné – na terapeuty, konzultanty, poradce, kouče, kterým platíme, aby zpravovali naše vztahy, konflikty, a emoce lépe, než bychom to dokázali my sami nebo než nám dovoluje čas. Jenže to sebou nese obrovskou ztrátu vlády nad vlastním životem. Navíc hrozí, že člověk předává část své zodpovědnosti na jiné. 

Nic proti zmiňovaným profesím. Jen pozor na to, abychom příliš rychle nerezignovali na řešení problémů a výzev, které přináší život a které můžeme vyřešit s pomocí svých přátel. Pokud žádné nemáme, pak možná bude problém na naší straně.

 

21 února, 2024

Ke smrti A. Navalného

Na smrti A. Navalného je strašlivý nejen způsob, jak zemřel, ale i to, že se nadále najde velmi mnoho lidí, kteří jsou schopni podporovat Putinův režim, obhajovat současné Rusko a navrhovat, abychom dali od Ukrajiny ruce pryč. Chce se mi napsat něco ve smyslu „to jste skutečně tak slepí“? Nevím, nerozumím jim. Je možné, že někoho tak moc dokáží zblbnout tzv. alternativní média nebo političtí či jiní guruové?

A. Navalnyj byl hrdina. Nemusel se vrátit do Ruska, přesto se vrátil, byť moc dobře věděl, do čeho jde. Někde jsem četl srovnání, že pro mnohé Rusy byl tím, kým byl pro mnohé Čechy Jan Palach. S tímto přirovnáním souhlasím. V dějinách občas přichází lidé, kteří jsou ochotni za svobodu přinést nejvyšší oběť a kteří svojí obětí dokáží pohnout druhými. Jak moc a zda se to stane v Rusku nevíme.
Chápu, že projevit v dnešním Rusku nesouhlas s režimem je obrovské riziko a odvaha. O to více ale můžeme podpořit Ukrajinu my, co jsme součástí svobodného světa. Lidé jako A. Navalnyj se stávají určitým svědomím, kdy si pokládáme otázky, co jsme za oblasti na kterých nám záleží, ochotni přinést za oběť my. Myslím, že v budoucnu toto bude platit čím dál více a pokud nebudeme ochotni přinést nic, může se stát, že o leccos přijdeme.
Možná nakonec i o svobodu, kterou stále považujeme za něco automatického…

08 ledna, 2024

Umění být netolerantní

Významný představil moderního liberalismu sir Karl Popper napsal následující varování: „Rozšíříme-li neomezenou toleranci i na ty netolerantní, nejsme připraveni bránit tolerantní společnost před útokem netolerantních, ti tolerantní budou zničeni a tolerance s nimi“. B. Kuras k tomu dodává, že si musíme na záchranu tolerance vyhradit „právo netolerovat netolerantnost“. Historie nás totiž učí, že v bezbřehé toleranci vítězí i početně malá skupina všeho odhodlaných totalitaristů, kteří si s nějakou tolerancí hlavu nelámou a místo toho vám obrazně nebo i doslova zlámou vaz. A ještě jeden citát, tentokrát od spisovatele T. Manna: „Tolerance se stává zločinem, jestliže napomáhá zlu“.

Trochu zemitěji to vystihl rabín J. Sacks: „Abyste mohli s nepřítelem diskutovat, musíte zůstat naživu“. Dovolil bych si k tomu dodat, že vás nemusí zabít fyzicky, ale třeba profesně.
Jako vše ušlechtilé, i tolerance se dá zneužít. Absolutní tolerance a s ní související svoboda totiž v konečném důsledku dává svobodu i tomu, co jí chce zničit a tím nakonec sama sebe ničí. V posledních letech jsme svědky tohoto fenoménu na mnoha místech Evropy a v západní civilizaci. Pokud se nejedná o úplné extrémy, jedná se o strach nebo nechuť pojmenovávat zlo zlem nebo vynášet jakékoliv hodnotící soudy, které se týkají morálky a etiky. Jenže jak kdosi řekl: „Dekadentní civilizace, která se jaksi programově brání nazývat perverze perverzemi, a která se schovává za nesmyslné žvásty o tom, že všechny názory mají stejný nárok na existenci, protože všichni lidé jsou si přece rovni, a protože musíme být tolerantní, už nenajde sílu k obnově sebe sama“.
Abychom uhájili společnost, kde je jednou z vysokých hodnot tolerance, musíme se někdy stát netolerantní. Netolerantní vůči zlu, násilí, ponižování, šikaně, lžím atd. Zároveň budeme muset mít někdy odvahu tyto a další vlastnosti pojmenovat (žel, někdy to už odvahu chce) a bránit se těm, kdo je šíří. Toto ale v relativismem rozbředlé společnosti není úplně snadné.
Určitý paradox „být netolerantní abych uhájil toleranci“ platí jak ve společnosti obecně, tak v jakémkoli lidském společenství církev nevyjímaje. Problém je v tom, že netolerantním lidem někdy nechybí sebejistota, asertivita, sebevědomí, nemusí jim chybět ani vzdělání, dokáží se velmi rychle ozvat a někdy i rozdat rány, zvláště když mají pocit, že bojují za „svatou věc“. A než se někdo ozve, může být pozdě…