22 června, 2022

Pár myšlenek k otázkám k diskusi okolo LGBT

Několikrát se na mě obrátili někteří lidé s otázkou, proč se bojím psát na téma LGBT. Nebojím se psát o ničem, ale zároveň přiznávám, že vyjádřit se k tomuto tématu a zastávat tzv. konzervativní postoj není úplně snadné, protože reakce bývají hodně ostré. Problém je v tom, že normální diskuse již dávno neexistuje. Zastánci LGBT poukazují na necitlivé chování, odsudky a ponižování sexuálních menšin, odpůrci LGBT pak na agresivní a arogantní chování některých LGBT aktivistů. Jako by neexistovalo nic mezi tím. Navíc se jedná o oblast zpolitizovanou a zideologizovanou. A jelikož se jedná o sexualitu, pak i o oblast velmi citlivou, protože hluboce souvisí s naší identitou.

Navíc zastávat postoj, že manželství je určeno pro muže a ženu, znamená si v některých kruzích vysloužit v lepším případě nálepku fundamentalisty, horší slova zde publikovat nebudu. Zároveň mívám na toto téma řadu rozhovorů, ve kterých, jak to tak bývá, se setkávám s mnohem menší agresivitou než na sociálních sítích, pokud vůbec s nějakou.
Nicméně zde je několik mých postřehů.
Často slýchávám, že LGBT jsou pronásledováni, ostrakizováni, vysmíváni atd. Ano, někde a někdy se to děje a je to smutné, zlé a jako křesťané bychom měli být těmi, kdo se postaví na stranu pronásledovaných a vysmívaných. Stojí za připomenutí, že kdysi byla homosexualita dokonce trestná. Je dobře, že tyto temné doby jsou za námi, a doufám, že se nikdy nevrátí. Zároveň ale je třeba povědět i druhou část pravdy. Jen o málokteré minoritě je tak slyšet.
Nedávno jsem byl v USA, a když jsem se byl projít po New Yorku, na některých ulicích vlála vedle vlajky USA i vlajka duhová. Před pár měsíci jsem byl v Německu, kde v některých městech vlály pouze vlajky duhové, a to včetně kostelů. Ani v jedné zmíněné zemi nebyl nějaký svátek spojený s tématem LGBT. Proč ne, ať si města vyvěšují vlajky, jaké chtějí. Zároveň ale platí, že pokud jsou menšiny pronásledované, většinou svoje vlajky vyvěšovat nemohou. Mám na Západě některé kamarády – kazatele, kteří mi říkali, že se kvůli společenskému tlaku bojí kázat o manželství jako svazku muže a ženy. V médiích se setkáváme s velmi ostrými prohlášeními proti těm, kdo s manželstvím pro všechny nesouhlasí (a stejné platí naopak).
Interpretaci ponechávám na čtenářích. Netvrdím, že v ulicích má či nemá ta či ona vlajka vlát, že by se neměla vést (slušná a uctivá) diskuse o manželství pro všechny, ale není pravda, že LGBT je na Západě pronásledovaná menšina. Někteří lidé se k LGBT stejně jako k jiným menšinám chovají hnusně, ale mainstream na západě nikoliv. LGBT je hodně slyšet a má velmi silný vliv, a to nejen v politice, ale třeba i ve školství.
To, že některé církve odmítají oddávat příslušníky stejného pohlaví, není důkazem netolerance, tzv. fundamentalismu, ale toho, jak čtou a vykládají Písmo. To tak prostě někdy bývá, že některé texty vykládáme různě. Nálepka „fundamentalista“ je v tomto kontextu jednak nepochopením toho, co toto slovo znamená, jednak, paradoxně, znamením netolerance, kterou mnozí „tolerantní“ tak hlasitě obhajují. Tolerovat mohu totiž jen toho, kdo něco dělá nebo vidí jinak než já. Pokud zastává stejné postoje, pak ho přece není třeba tolerovat. Nebudu v tomto textu rozebírat jednotlivé biblické oddíly, ale o teolozích, jako např. J. Stott, T. Keller, N. T. Wright, nelze dost dobře říci, že se jedná o jakési teologické neználky. Jejich postoj je konzervativní v tom smyslu, že manželství je svazek určený pro muže a ženu. Ke stejnému závěru došli i mnozí další vynikající teologové, které prostě nelze hodit do přihrádky s názvem „duchovní kutil“. To, že tzv. konzervativní postoje nepochybně zastávají i někteří neomalení a arogantní lidé včetně politiků, kteří je zneužívají k politickým či jiným cílům, je smutné, ale není to diskriminací samotných názorů a postojů.
Někdy se vede diskuse nad tím, zda případné uzákonění manželství pro všechny neohrozí pohled dětí na sexualitu a na manželství. Zde je třeba napsat, že největším nebezpečím pro manželství heterosexuálů jsou… heterosexuálové. Abych byl ještě konkrétnější, největším nebezpečím pro moje manželství jsem já sám. To, s čím ale mají lidé problém je, když se heterosexualita někdy začíná cíleně zpochybňovat.
Nemálo lidí prostě cítí z některých kruhů tlak. Když na to upozorňují, je jim vytýkáno, že jsou úzkoprsí a že žijí v jiném století. Jenže zde je tlak na změnu jazyka, na změnu obrázků v učebnicích nebo knížkách, na zpochybňování sexuální identity atd. Lze chápat rozhořčení rodičů, kteří se na YouTube kanálu jedné oděvní firmy angažující se v LGBT setkají s tím, že dětem tam radí: „Chcete-li být taky transvestivní královnou, ale rodiče s tím nesouhlasí, potřebujete nové rodiče.“ Nebo když vláda ve Skotsku školám doporučovala, aby neinformovaly o záměru jejich dětí změnit gender. Jedno vládní usnesení se chlubí: „Podporujeme transgender mládeže.“ (Murray D., Šílenství davů, s. 274) Několik učitelů mi sdělilo, že se na toto téma nechtějí vyjadřovat, že sice mají konzervativní postoj, ale prezentovat ho nahlas by byla profesní sebevražda. Určitě je dobře ukazovat a měnit cokoliv, co utlačuje ženu, muže, dítě nebo menšiny. Pokud existují stereotypy, které někoho umenšují či ponižují, je třeba je změnit. Někdy se ale jedná o tlak jdoucí proti heterosexuálním svazkům, a to není dobré. Mnoho tzv. stereotypů je navíc i dobrých a osvědčených. A některých nikoliv…
Je pochopitelné, že se mnozí rodiče v některých zemích bouří, když je jejich dětem cíleně zpochybňována sexuální identita, když sexuální výchovu přebírá stát a dělá to způsobem, který odporuje svědomí té které rodiny.
Velký boj se vede o otázku manželství pro všechny. Ti, kteří tuto variantu odmítají, tak činí jednak kvůli svému náboženskému přesvědčení, jednak proto, že manželství je leckde doposud chápáno jako svazek muže a ženy a je otázka, proč toto předefinovávat. Důvodem odmítání této varianty ale není zdaleka jen náboženství. Zároveň LGBT komunitě nelze bránit v registrovaném partnerství, je třeba jim v tom pomoci i právně.
Je též dobré dodat, že mnozí, kteří nemají s církví či vírou nic společného, prostě jen nechtějí změnit význam pojmu manželství. Určitě není od věci otázka, pokud rozvolníme manželství jako svazek muže a ženy, zda není legitimní přijít i s dalšími alternativami, které budou lidem vyhovovat.
Toto je jen pár otázek, přemýšlení a hledání.
Na Facebooku našeho sboru máme napsáno následující: „Naše společenství je zvláště otevřené těm, kdo jsou singl, ženatí, rozvedení, gay, nechutně bohatí nebo bez peněz, i těm, co nerozumět česki. Zvláště vítáme plačící novorozence a batolata, lidi hubené jako lunt nebo ty, kterým nevadí pár kil navíc.“ Pak popis pokračuje dál, dohledejte si to. Asi chápete, proč to uvádím. Učím se a učíme se být otevření a přijímat lidi tak, jak to dělal Ježíš. Všechny bez rozdílu, a to platí i ve vztahu k LGBT. Přijímat neznamená ve všem souhlasit, ale mít rád. Zároveň nesouhlasit neznamená dštít na sebe oheň a síru. A to bych si do rozhovoru o problematice LGBT přál. Jenže si myslím, že Rubikon již byl nenávratně překročen, a to mě mrzí. O to více jsem vděčný, že osobně mám mezi LGBT známé a jejich ani moje orientace není absolutně žádnou překážkou pro náš zcela normální vztah.

15 června, 2022

Únava z Ukrajiny

 Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Toto pořekadlo platí i pro válku na Ukrajině. Asi nelze dlouhodobě žít v takovém strachu, v jakém jsme žili, když válka začala. Zároveň však platí, že logické opadnutí prvotních emocí s sebou nese nebezpečí, že upadneme do jakési letargie a jednoduše se nějak naučíme žít s tím, že na východě se prostě bojuje.

Naše pomoc bude postupně slábnout, stále více budeme naslouchat „ochráncům českých národních zájmů“, kteří budou upozorňovat, že těm Ukrajincům dáváme moc a že musíme myslet více na sebe, začnou sílit hlasy, že „válka na Ukrajině není černobílá“ atd.
Chtěl bych proto připomenout, že černobílé na světě asi není nic, ale to absolutně neospravedlňuje ruskou agresi. Černobílá nebyla ani 2. světová válka, v souvislosti se kterou někteří historici hovoří o chybě, že Německo bylo po 1. světové válce příliš poníženo, což ale neospravedlňuje vznik nacizmu. Černobílá nebyla bolševická revoluce ani následný stalinský teror, kdy někteří poukazují na hrozné podmínky za cara, které daly do pohybu to, co se v Rusku dělo. Jenže to Stalinovy zločiny neospravedlňuje.
Agrese na Ukrajině je neospravedlnitelná, jakkoli to někomu může znít černobíle. Po více než sto dnech stále jasněji vidíme, že jsme konfrontováni s novou formou fašismu, který se mj. projevuje neomylným vůdcem v čele, rozprášením opozice, absolutním ovládnutím tisku a médií, teorií vyvoleného národa, kultem násilí a války, myšlenkami o potřebě vytvoření nových životních prostorů, genocidou jiného národa, který „nemá nárok na existenci“, koncentračními tábory, násilnými deportacemi tisíců civilistů, neúctou k lidským životům, a to nejen nepřátel, ale i svých občanů. Toto zlo je třeba nerelativizovat a také ho nebagatelizovat tvrzeními, „že ani druhá strana není svatá“. A už vůbec si na toto zlo nesmíme zvyknout.
Rusko ústy svých poslanců zcela otevřeně mluví o tom, že Ukrajina je jen první krok, a můžeme si jen domýšlet, kdo by byl další na řadě. Pokud politici myslí vážně tvrzení, že na Ukrajině se bojuje i o nás, pak je zcela legitimní, že Ukrajinci žádají o zbraně. Stále je lepší a zároveň snazší dávat zbraně než lidi. Pokud je svět propojený, pak se musíme smířit s tím, že válku ekonomicky nějak pocítíme. Za to ale nemůže Ukrajina, ale ti, kdo válku rozpoutali.
Pomalu se mezi nás vkrádá únava z této války. Jak jsem psal, je to logické, proto je třeba čas od času připomenout, že válka trvá, že je třeba podporovat ty, kdo Ukrajině pomáhají nejrůznějšími způsoby, že stále pomoci můžeme a máme i my a že proti nám všem (nikoli jen proti Ukrajině) stojí zlo v té nejodpornější podobě.