Protože můj minulý článek o kazatelích a kázání vzbudil nebývalou vlnu reakcí a má mnoho přečtení, rozhodl jsem se napsat pokračování a to hlavně z důvodu, aby to nevypadalo, že je vše jen špatně. Vždy se totiž píše snadněji o nedobrých věcech. Pokusím se tedy o těžší popis - o popis toho, co je hezké. Opět budu vycházet ze zkušeností svých i některých kolegů.
Je neděle ráno… jste připraveni na kázání a těšíte se do sboru. Poté, co se rodina společně ráno modlí a pak nasnídá, vyrážíte do sboru. Dospívajícího syna po několikáté upozorníte, zda je skutečně nutné vyrážet na metro o 5 minut později než zbytek rodiny, kterou pak dohání šílenou jízdou na skateboardu. Odpověď zní, že to nutné je… Tak asi ano. Třeba to někdy použijete jako ilustraci ke kázání na téma veškeré kvaltování toliko pro hovado dobré jest. Ale to až jednou.