Odpuštění a jak byste reagovali vy?

 

Před pár dny jsem napsal blog, ve kterém jsem se zabýval otázkou odpuštění v kontextu prezidentova mluvčího Ovčáčka. Strhla se velmi zajímavá, a třeba dodat i kultivovaná diskuse. A třeba dodat, že jsem rozuměl oběma pólům. Nechci ale více psát o dotyčném pánovi, nakonec mnohé ukáže až čas. Zastavme se chvíli u otázky odpuštění. Nebudu originální, protože pouze převyprávím text z knihy Toma Segeva „Skutečnost a legenda“.

Jedná se o biografii Simona Wiesenthala, který mj. proslul přezdívkou „lovec nacistů“. V kapitole „Co byste na mém místě dělali vy?“ rozebírá Wiesenthalovu povídku Slunečnice. Dovolím si tuto kapitolu převyprávět.

Jednoho dne se zastavila pracovní jednotka, ke které Wiesenthal patřil, u německého vojenského hřbitova. Na každém hrobě kvetla slunečnice. Autor si najednou představil, že se dívá na tajné spojení mezi světem mrtvých a živých, a najednou ho ale přepadla závist. Protože byl v koncentračním táboře, věděl, že až zemře, jeho mrtvé tělo bude hozeno na jiná, v lepším případě bude jeho hrob zasypán hlínou, ale žádná slunečnice na jeho hrobě nevykvete. Toto byl jeden z podnětů, který dal název povídce Slunečnice. Když povídku dokončil, rozeslal ji řadě spisovatelů a intelektuálů a požádal je o jejich názor na morální dilema, které za chvíli vysvětlím a předložím i vám. Několik desítek z nich svolilo, aby jejich odpovědi uveřejnil, a tak vznikla kniha Slunečnice, která popisovala, co autor zažil za války, a která vrcholila jeho dramatickým setkáním s jedním příslušníkem SS.

Stalo se to za války ve Lvově, v budově polytechniky, kde Wiesenthal před válkou studoval. Z této budovy se stala nemocnice německých vojáků. Wiesenthal byl spolu s dalšími vězni do této budovy odveden, aby vykonával jakousi práci.

Náhle k němu přišla jakási sestra a zeptala se ho, zda je Žid. Když odpověděl kladně, odvedla ho do bývalé kanceláře děkana, kde bylo pouze jedno nemocniční lůžko, z něhož na něj, slovy Wiesenthala, „hledělo cosi bílého“. Jednalo se o těžce zraněného vojáka SS, který ho požádal, aby si k němu přisedl. Dotyčný se mu představil jako Karl a zároveň mu řekl, že ví, že se blíží jeho konec. Přitáhl si Wiesenthala blíže se slovy, že mu chce vyprávět o hrozném zločinu, který musí povědět nějakému Židovi. Wiesenthala to nevyděsilo, protože prý nebylo hrůzy, kterou by nebyl znal, jen se cítil nepříjemně, protože pochopil, že se dotyčný chce vyzpovídat, a napadlo ho, že za nějakou dobu nad jeho hrobem vykvete slunečnice.

Karl mu řekl, že se nenarodil jako vrah, že jeho otec pracoval jako mistr v továrně, matka ho vychovávala v duchu katolické víry, ale on vstoupil do Hitlerovy mládeže a za války se jako dobrovolník přihlásil k SS. Popisoval, jak se účastnil dobytí Dněpropetrovska. V jedné ulici pochytali asi 200 Židů, mezi nimi i ženy s nemluvňaty. Všechny nacpali do jednoho z domů. Pak do domu dovezli ještě jedno nákladní auto plné Židů. Příslušníci SS poté přikázali několika židovským mladíkům, aby kolem domu rozlili několik barelů s benzínem. Příslušníci SS potom barely zapálili. Zraněný popisoval, jak někteří lidé uvnitř chtěli utéci, ale příslušníci SS je stříleli, ostatní se za živa škvařili.

Wiesenthal se během vyprávění zvedl a chtěl odejít. Jenže zraněný ho prosil, aby vydržel až do konce. Wiesenthal si při slovech zraněného prý vzpomněl na jakéhosi Eliho, šestiletého chlapce, kterého občas vídal ve lvovském ghettu. Jednou si ho všiml, jak na špičkách stojí vedle jednoho domu a z parapetu shrabává drobečky, určené pro ptáky. „Měl velké zvídavé oči. Oči, které žalovaly. Oči, které nechápaly proč.“ Zraněný příslušník SS ale vyprávěl dál. Aby odešel v pokoji, potřeboval odpuštění od Žida. Žádal o to Wiesenthala. Wiesenthal napsal: „Uvnitř jsou dva cizí lidé, které na několik hodin osud svedl dohromady. Jeden prosí druhého o pomoc a ten je sám bezmocný a nemůže pro něj nic udělat.“ Nakonec se Wiesenthal podíval na zraněného, který měl ruce složené na hrudi. Mezi jeho rukama si představil slunečnici. Poté beze slova odešel…

Když o své zkušenosti hovořil se svými spoluvězni, ti byli spokojeni, že Němec zemřel. Jeden spoluvězeň mu řekl, že mu závidí, že by se každý den chtěl dívat na deset umírajících Němců. Jiní spoluvězni mu říkali, že nemá právo odpouštět za druhé. Jenže Wiesenthala váhání a pochybnosti neopustily a stále dokola se ptal sám sebe, co měl udělat. O pár dní později za ním přišla zdravotní sestra a dala mu balíček, u kterého byla adresa již mrtvého Němce. Wiesenthal balíček nepřijal a řekl sestře, aby ho poslala vojákově matce. Po pár měsících se dostal do Mauthausenu, kde potkal Bolka, polského vězně. Vyprávěl mu o jeho příhodě s umírajícím vězněm. Bolek se zeptal, zda umírající projevil lítost. Když slyšel, že ano, usoudil, že si umírající odpuštění zasloužil. Bolek byl katolický student teologie. Hned po válce se Wiesenthal vypravil do Stuttgartu, kde bydlela Karlova matka. Řekla mu, že Karl byl vždy hodný chlapec. Wiesenthal jí o jeho činech nic neřekl. Nadále ho ale mučila otázka odpuštění. Nakonec zjistil, že se s ní není schopen sám vyrovnat, a tak se obrátil na nevýznačnější spisovatele a intelektuály své generace s otázkou „Co byste dělali na mém místě vy?“.

Wiesenthalova honba za nacistickými zločinci s sebou nesla mnoho právních a etických otázek. Segev píše, že „sám Wiesenthal byl nevěřící už před válkou, proto sám neměl potřebu vyrovnávat se s otázkou, kde byl Bůh během holocaustu. Míst toho se obrátil na profesionály, filozofy, spisovatele, duchovní vůdce i na několik státníků“.

Mnozí ho podpořili. Např. filozof Herbert Marcuse napsal: „Lidé se jen tak nesmí potloukat po světě, s potěšením vraždit a mučit ostatní, a nakonec prostě jen požádat o odpuštění a získat ho.“ Americká spisovatelka C. Ozicková dokonce napsala: „Říká se, že pomsta přináší brutalitu a odpuštění přináší očištění, podle mého názoru je však opak pravdou.“ Svoji dlouhou odpověď zakončila slovy: „Ať jde ten esesák k čertu a zemře bez rozhřešení.“

Primo Levi, židovský autor, který sám přežil koncentrační tábor, Wiesenthalovi napsal, že rozumí jeho pochybnostem, ale za okolností, které popsal, je jeho rozhodnutí menším zlem. Levi vyjádřil pochybnosti, zda se esesák skutečně kál. V tomto duchu k debatě přispělo i několik duchovních včetně např. luteránského teologa Martina Niemöllera.

Jenže jiní se neztotožňovali s Wiesenthalovým pojetím Boží lítosti, pokání a odpuštění. Kardinál F. König napsal: „Ježíš kázal, že odpuštění je bez hranic, ale ve světle hrůz, které jste jako vězeň prožil, chápu, proč jste nemohl umírajícímu odpustit.“ Mnozí ale Wiesenthalovi vůbec neodpověděli. Mezi nimi H. Arendová, David Ben-Gurion, Julian Huxley, Charlie Chaplin, Jomo Kenyatta a další.

Jiní, jako spisovatel G. Green nebo historik J. P. Taylor, napsali, že nemohou odpovědět, protože jen ten, kdo zažil holokaust, má právo se k Wiesenthalově otázce vyjádřit.

Sám autor nakonec došel k názoru, že odpuštění vín je soukromá záležitost a že nemám právo odpouštět ve jménu jiných. Slunečnice byla přeložena do dvaceti jazyků a v každé zemi byl seznam lidí, kteří se na ní podíleli, odlišný. V americkém vydání biskup Desmond Tutu vyprávěl, že když byl Nelson Mandela, který seděl 27 let ve vězení, zvolen prezidentem JAR, pozval jednoho bílého dozorce, aby byl hostem při obřadu jeho prezidentské přísahy. Chtěl tímto gestem vyjádřit sílu odpuštění. Biskup Tutu napsal: „Odpuštění není nějaký vágní pojem. Odpuštění je praktická politika. Bez odpuštění není budoucnosti.“

Slunečnice se stala brzy bestsellerem a sloužila jako učební materiál na mnoha školách. Děti dostaly za úkol psát o tom, co by na Wiesenthalově místě dělaly, a stovky dětí mu prý své eseje poslaly. Autor z toho měl velikou radost a i na konci svého dlouhého života (dožil se 93 let) odpovídal, že jeho odpověď zraněnému vojákovi by nebyla jiná…

Příběh, který jsem popsal, je extrémní. Zároveň někdy k tomu, aby k odpuštění nedošlo, stačí mnohem méně. Jenže bez odpuštění není možná milost… Můžete číst Bibli zepředu i zezadu, můžete se modlit, ale bez odpuštění se z vás stává monstrum, které sice může mít pravdu, ale pravda bez lásky je fanatismus. Slovy biskupa Tutua „bez odpuštění není budoucnosti“.

Na závěr si dovolím položit otázku, kterou položil autor. Jak byste reagovali vy?

Ovčáček a pokání

Před pár lety vydalo nakladatelství Návrat domů knihu „Nekončící milost“. Vzpomínám si, že jsem tuto knihu přečetl jedním dechem. I když jsem Bibli celkem znal, vyrůstal jsem v církvi a byl jsem kazatelem, autorův pohled na milost na mě zapůsobil jak polití živou vodou. Když za mnou před pár dny přišel syn s otázkou, zda bych mu nedoporučil jednu dobrou křesťanskou knížku s tím, že nemá moc času číst, a proto ta knížka musí být „fakt dobrá“, doporučil jsem mu tedy Nekončící milost.

P. Yancey v této knize ukazuje milost na mnoha příbězích, které by se daly shrnout do následujícího vzorce. Popíše nějakého člověka, který napáchal mnoho zla nebo se dopouštěl nemorálního chování – od nacistických vrahů, zkorumpovaných politiků až po prostitutky a notorické opilce. Poté ukáže, jak se tito lidé káli a jak se jich následně dotkla Boží milost a proměnila je. Zároveň už ale mnozí z nich nemohli vrátit to, co napáchali. Yancey ukazuje, jak je milost pro mnohé lidi provokující a vlastně nepochopitelná, a to včetně křesťanů. Představa, že to někomu tak snadno projde jen na základě pokání, je pro někoho neakceptovatelná.

Když jsem jednotlivé příběhy četl, říkal jsem si, jak je to smutné, že lidé nedokážou akceptovat něčí pokání. Dobře se čtou příběhy o pokání a milosti z celého světa a z různých etap historie, pokud se nás netýkají. Stejně tak nám nedělá problém číst příběhy o napravené cizoložnici, marnotratném synu, Zacheovi atd. Ano, byli to nepochybně hříšníci, ale nijak osobně se nás tyto příběhy netýkají.

Jenže pak se stalo, že těsně před smrtí uvěřil bývalý premiér S. Gross. Pochopitelně nevidíme do srdce člověka, ale pokud uvěřil v Krista, pak není důvod pochybovat, že ho Kristus přijal, ačkoli bylo s jeho osobou spojeno několik skandálů. Napsal jsem o tom článek a strhla se mela. Pro inspiraci přikládám jeden komentář: „Jen si poslužte, nějaký ten palec dolů rád snesu. Prosím, nalistujte si paragraf 1459 Katechismu katolické církve, abyste (jen pro ilustraci) viděli, jak pokání obvykle chápe katolická církev. Ano, luteráni a další reformované církve a církvičky to mají mnohem jednodušší, tam platí jiná pravidla. A jak jsem řekl, vám, moji mladší protestanští bratři, to vřele přeju, máte to prostě v porovnání s námi starověrci jednodušší. Na nás jsou kladeny jinačí nároky a jsem na to hrdý.“

Před pár dny se nechal slyšet hradní mluvčí Ovčáček, že lituje své minulosti a jedovatých výroků, které vnášel do společnosti. Není třeba psát, jak moc Ovčáček této společnosti škodil, jak ji rozeštvával, jak se svými přidrzlými a zlými tweety i výroky dobrovolně stával nástrojem svého šéfa a jeho podivné hradní party. Když se nechal slyšet, že svých přehmatů lituje, zvedla se vlna odporu. Lidé dávali na sociální sítě Ovčáčkovy zlé výroky a postoje s tím, že něco se prostě zapomenout nedá.

Chápu tyto reakce. Ano, zapomenout se leccos nedá, ale odpustit ano. Milost je skandální, provokativní, nelogická. Přece není možné, aby se někomu jen tak odpustilo! Případně ano, ale jen malým hříšníkům, nebo i těm velkým, ale těm, o kterých se píše v Bibli, nebo těm, co si to odpracují…

Příběh hradního mluvčího ukazuje, jak moc si dovedeme představit, že je milost a odpuštění pro každého. Chce se mi dodat i pro Ovčáčka, ale místo toho napíšu i pro mě. A s jistou bázní dodávám i pro vás, co se cítíte přece jen o trochu lepší než pán, o kterém je tento článek.