Ruská genocida a snaha nahradit křesťanství komunismem

 

Když vypukla válka na Ukrajině spojená s brutální genocidou Ukrajinců, znovu jsem si pokládal otázku, kde s v ruském vedení bere tolik zla a bezcitnosti? Tolik lži? Proč nejen vojenská agrese, ale proč genocida? S tím souvisí další otázka – proč ani to, čeho jsme nyní svědky, nevede přívržence Ruska ke změně postojů? Jak se ještě někdo může hlásit ke komunismu? V minulosti jsem četl různé ruské autory, dějiny Ruska mě dlouhodobě zajímají, nicméně v poslední době jsem narazil na vynikající dvoudílné dílo Dějiny Ruska 20. století. Editorem je profesor Andrej Zubov, který byl nedávno nucen uprchnout ze své země, a pokud vím, žije nyní v Čechách a přednáší na Masarykově univerzitě v Brně. Na knize se podílela řada vynikajících ruských akademiků a historiků, dostáváme tedy na ruské dějiny minulého století jedinečný pohled zevnitř. A je to pohled často šílený, který ovšem zároveň čtenáři poskytne hlubší porozumění, proč Putin a spol. dělají a komunikují tak, jak to vidíme. Proč zvrácenosti, krutosti a lži nejsou problémem nebo něčím, za co by se Putinův režim styděl, nebo co by dokonce zakrýval.

To, co Rusko hluboce ovlivnilo, je jeho děsivá komunistická a bolševická minulosti. Minulost, ke které genocida patřila. Rusko se se svojí komunistickou a bolševickou minulostí ale nikdy nerozešlo, a proto ho stále hluboce ovlivňují bolševicko-komunistické kořeny. Jedna ze zásadních věcí, která vysvětluje zvrácenost komunismu, je fakt, že komunismus měl nahradit křesťanství. Jak konkrétně, to popisuje Zubov a další. Začtěme se do jejich myšlenek.

S člověkem, kterého křesťanská morálka označuje jako „nepřítele božího“, „hříšníka“, komunisté počítali jako se svým stoupencem a přívržencem. Proti přikázání „cti otce svého a matku svou“ postavili komunisté heslo „rozbití starého světa od základů“, světa, jež byl vytvořen rukama předků, otců a matek. Lásku k vlasti nahradili heslem „dělníci nemají vlast“. Proti přikázání „nepožádáš statku bližního svého“ komunisté postavili výzvu k „úplnému zrušení soukromého vlastnictví“. Tj. odebrání veškerého majetku, který nashromáždil člověk sám a jeho předci. Přikázání „nepokradeš“ vystřídalo heslo „kraď nakradené!“. Místo přikázání „nesesmilníš“ komunisté ve stopách Komunistického manifestu z roku 1848 proklamovali přání zavést „společenství žen“ a zrušit „buržoazní“ rodinnou morálku: „Buržoazní řeči o rodině a výchově, o něžných vztazích jsou odporné.“ (Komunistický manifest)

Namísto dobra, zachovávání míru a očekávání odměny od Boha komunisté vedli k nesmiřitelnému boji s nepřáteli jejich učení, k „světovému požáru“ války až do vítězství komunismu na celém světě a ke spojování všech nadějí pouze stranou a jejím vůdcem, jež jsou „rozumem, ctí a svědomím všech pracujících“.

Lež, principiálně zakázaná, neboť otcem lži je satan, se pro bolševiky stává nejen možností, ale každodenní normou. „Základ, pilíř, půdu, a především neustále fungující zbraň bolševické vlády představuje lež,“ zapsala si Zinaida Gippiusová do svého Petrohradského deníku v listopadu 1919.

Na místo absolutní božské Pravdy komunisté kladli relativní lidskou, „třídní“, „proletářskou“ pravdu. A protože „rozumem, ctí a svědomím“ je jejich vůdce, bylo pro komunisty to, co on pokládal za dobro, dobrem, to, co pokládal za pravdu, bylo pravdou a to, co pokládal za zlo, bylo zlem.

Leninovi se dělalo doslova fyzicky zle ze všeho, co bylo spojeno s Božím jménem. V dopise Gorkému v listopadu 1913 napsal: „Veškeré náboženské ideje, jakákoliv idea nějakého pánbíčka, jakékoliv koketování s pánbíčkem je absolutně nepředstavitelná ohavnost.“ V projevu na III. celoruském sjezdu Komsomolu roku 1920 řekl: „Naše morálka je plně podřízena zájmům třídního boje proletariátu. Naše morálka je odvozena od třídního boje.“

Největší překážku pro světový třídní boj tvořilo společenství upřímně a hluboce věřících lidí.

Tolik Zubov a další ruští historikové. V době, kdy se stále více ozývají pro-ruské hlasy, je třeba znovu sdílet, že současné Rusko je zlo, které stále podporuje mnoho Rusů a pochopitelně i ruští vůdci. Máme co do činění se zlem, které se nezastaví absolutně před ničím – viz uvedené texty. Se zlem, které nenávidí život a stejně tak dárce života…

Dokud se Rusko nezřekne své minulosti a neprojeví lítost, nemůže být jiné. Bude nadále páchat zlo do té míry, do které mu to projde. Proč? Protože zlo a s tím související viny již nelze změnit, ale můžeme je pojmenovat a zříci se jich. Pokud to neuděláme, budeme je dělat stále znova. Tak jako současné Rusko na Ukrajině. Dělá jen to, co dělalo vždy.

Pokání a změna slovníku

Pokud jste věřící, asi nebudete zpochybňovat existenci hříchu ani fakt, že cesta k odpuštění hříchů je upřímné pokání a následné odpuštění. Čas od času mě znervózňují texty typu „kdo je z Boha narozen, nedopouští se hříchu“ (1 J 1, 9), protože z Boha narozen sice jsem, ale ne a ne se dostat do stavu, že bych nehřešil. Z chytrých knih jsem ale vyčetl, že tento verš naštěstí nemám brát tak, jak mu na první dobrou rozumím, a že i po uvěření budu dál hřešit. Cesta ven je nikoli v mojí dokonalosti, ale v Boží milosti. To mě ale nezbavuje potřeby žít životem pokání.

Jenže abych se mohl kát, musím mít odvahu pojmenovat to, co není dobré. Tedy pravdivě pojmenovat hřích. A zde je někdy problém, který pozoruji jak ve světě, tak i v církvi. Zdá se mi, že mluvit o hříchu nebo selhání se moc nenosí. A snad i proto jsme svědky jistých posunů také v mluvě.

Lež je alternativní pravda, drzost je zdravá asertivita, zvědavost je zvídavost, drby a klepy jsou zajímavé informace, hrubé chování je schopnost prosadit svůj názor, přejídání se je gurmánství, různé závislosti jsou potřebou uvolnit se od stresu, ostré lokty jsou znamením vůdčích schopností, arogance je smysl pro humor, cynismus je smysl pro realitu, exhibicionismus je zdravé sebevědomí, sobectví je nastavování hranic, upovídanost je výřečnost, manipulace je snaha druhým ukázat správný směr atd.

Asi víte, kam mířím. To, co nás osvobodí, je pravda. Zároveň platí, že nepříjemná pravda bolí. Jenže až když pojmenujeme svoje selhání, můžeme se jednak s Boží pomocí začít měnit a jednak to či ono můžeme dát do Božího světla a prožít odpuštění. Žijeme-li v přeludu, těžko můžeme očekávat změnu.

Pokud někdy nepříjemnou pravdu sdělujeme druhým, pak je jasné, že je třeba ji sdělovat citlivě a v lásce. Pokud si ji uvědomíme sami o sobě, buďme k sobě pravdiví. Zároveň vězme, že v kontextu toho, co jsem napsal, není cílem pravda, ale pokání a nový začátek. A to je obrovská úleva!