24 dubna, 2019

Není to zdanění restitucí nakonec k něčemu dobré?


Tak nakonec zákon o zdanění restitucí prošel. Nemá smysl vršit další řádky o tragikomedii tohoto rozhodnutí, snad i proto, že hlavní pákou celého procesu jsou ti, kdo majetek církvím sami ukradli. Tedy komunisté. Navíc zákon stejně neprojde přes ústavní soud. Ale…

Ale pokusme se na celou problematiku podívat z jiného úhlu pohledu. Doposud se církve měly celkem dobře i díky penězům, které přicházely právě z restitucí. Navíc po roce 1989 dlouhou dobu platilo, že když si ta která církev napsala, že má x zaměstnanců, dostala na ně státní peníze. Ne všechny církve odolaly tomuto pokušení a počty jejich duchovních byly hodně podezřelé. Je třeba dodat, že tento systém si církve nezvolily a že se jednalo o snahu nějak narovnat křivdy napáchané komunisty, že ze strany státu dlouho nebyla vůle restituce řešit, nicméně (některé) církve od státu peníze dostávaly.

Najednou církev resp. místní sbor díky zdanění restitucí o část peněz přijde. Jak jsem se dočetl, pro některé to může být likvidační. Jinými slovy to bude pro církev znamenat větší či menší diskomfort. Jenže není to tak, že právě v dobách, kdy se církev musela vyrovnávat s nepříjemnostmi, tak šla do sebe? Kladu si otázku, zda sbory anebo církve, které jsou příliš závislé na penězích od státu, jsou zdravé a zda není lepší, aby na ně ekonomická realita dopadla již nyní. Pokud by vyschl zdroj restitučních peněz, zřejmě by některé sbory přestal vést kazatel nebo farář na plný úvazek, některé sbory by se musely sloučit, musela by se finančně a tedy i personálně ztenčit ústředí církví, někteří duchovní by museli jít z plnočasové práce v církvi do civilního zaměstnání (což by některým nepochybně prospělo, zároveň by to neprospělo sborům). Snížily by se dotace církví a sborů různým paracírkevním organizacím (nicméně ty jsou často dotovány ze zahraničí).

Zároveň by nově nastalá situace vedla členy církví k jednomu někdy téměř zapomenutému slovu, které zní štědrost. Možná bychom přišli na to, že navzdory některým hluboce teologickým úvahám o tom, jak se desátky přežili, bychom zjistili, že desátky až tak úplně mimo nejsou a že duchovní život sboru je s penězi více provázán, než jsme si někdy ochotni připustit. Možná, že bychom se začali modlit za probuzení nejen lidských duší, ale i peněženek. Nebylo by to úžasné? Leckteří kritici KS by se najednou této církve ptali „a jak jste to bez státních dotací dokázali?“

Jinými slovy zdanění restitucí by církvemi zamávalo. Nezlikvidovalo by je, ale zamávalo. Někdy více, někdy méně, ale příjemné by to nebylo. Jenže možná je třeba, aby s námi něco zamávalo a jak se někdy říká, o peníze jde až na prvním místě. Není to tak vždy, ale nějak se nám ty „mrchy prachy“ do toho našeho duchovního světa stále pletou. Ne nadarmo se většina Ježíšových podobenství peněz a majetku týká. 

Takže i když se mi pochopitelně z principu nelíbí, co sněmovna schválila a považuji to za silně nemorální, kladu si otázku, zda jako církve nepotřebujeme nějakou facku, která nám pomůže se vzpamatovat. A pokud už nějaká facka má přijít, pak raději tato, než pronásledování…

18 dubna, 2019

Sedm posledních slov našeho Spasitele z kříže – meditační texty k Velkému pátku a Bílé sobotě.



Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.



V krutých bolestech se náš Pán nemodlí za sebe, ale za ty, kteří mu ublížili. V okamžiku, kdy je legitimní chtít potrestání nebo pomstu, Kristus žádá odpuštění pro lidi, kteří mu ublížili. Tím se dotýká klíčové myšlenky svého učení – odpuštění. Umírá, aby nám odpustil hříchy, zároveň ale i proto, abychom my měli sílu odpustit. Je zvláštní, že když se v Otčenáši modlíme za odpuštění, potom ho podmiňujeme jen do určité míry. Onou mírou je „jako jsme odpustili my druhým“. Domysleme tento text – Bůh nám v Kristu odpouští, jako jsme my odpustili druhým…

Neodpuštění je důsledkem mnohých psychických nemocí a neuróz. Je hrozné tím, že ty, kdo nám ublížili, vlastně necháváme, aby nám ublížili podruhé. Jednou tím, co nám provedli, podruhé tím, že je vláčíme v mysli. Neodpuštění je zároveň rakovinou, která může rozežrat tělo Kristovo – tedy církev či sbor. Chtěl bych nás všechny vyzvat, abychom s myšlenkou odpuštění vstoupili do velikonočního týdne. Pokud je ve vašem okolí někdo, komu jste neodpustili, modlete se za odpuštění. Stejně tak pokud je někdo takový ve sboru – zavolejte mu, sejděte se s ním, smiřte se. Nepopírejte, pokud vám bylo ublíženo. Odpuštění totiž neznamená mávnout rukou s tím, že se vlastně nic nestalo. Stalo a možná to hodně bolelo. Možná tě někdo okradl, zneužil, nespravedlivě nařkl, posmíval se ti, jednal tvrdě či arogantně a tebe to bolí a mrzí. Tento pocit je legitimní. Řešením je pojmenovat, co mě bolí i toho, kdo mi bolest způsobil. Potom s Boží pomocí odpustit. Je to těžké, protože dotyčný vůbec nemusí svůj podíl viny uznat. Proto zdůrazňuji „s Boží pomocí“, protože se jedná o akt nadpřirozený.

Zároveň potřebujeme, aby Bůh v Kristu odpustil nám. K tomu je ale potřeba uznání pravdy, že nejen potřebuji odpuštění, ale že potřebuji odpustit konkrétní hříchy. Právě s modlitbou pokání můžeme vstoupit do tohoto týdne a zároveň s prosbami, abychom dokázali odpustit.


Mt 18, 21 – 22, Kol 3, 13 – 16

K meditaci: Čtverý slib odpuštění.

Kázeň mysli. „Nebudu o té události přemýšlet.“

Kázeň paměti. „Nebudu záležitost znovu vytahovat a nebudu ji používat proti tobě.“

Kázeň slov. „Nebudu o ní mluvit s druhými.“

Kázeň vztahu. „Nedovolím, aby ta událost stála mezi námi nebo byla na překážku našemu vztahu.“

Amen, amen pravím tobě, ještě dnes budeš se mnou v ráji.

Další věta vyřčená na kříži nás vede k několika zastavením.

První – „pravím tobě“. Jakoby nám náš Pán říkal, teď neřeš jak moc to či ono dělají či nedělají druzí, teď hovořím s tebou a k tobě. Myslím, že někdy rádi poukazujeme na problémy druhých (které občas jsou mimochodem opravdu vážné) a zakrýváme tím svoji vlastní zodpovědnost. Jenže Pán jedná především s tebou, se mnou. Není Bohem masy, ale osobním Spasitelem. Právě proto se Velikonoce mohou stát osobním oslovením na tvojí cestě následování.

Druhé – „ještě dnes“. Jsou rozhodnutí, která je třeba promýšlet a někdy i odkládat. Jsou však i taková rozhodnutí, která je třeba udělat dnes. Pochopitelně, že situace umírajícího lotra byla kritická a proto nešlo nic odkládat. Zároveň mohou ale i v našem životě být kritické oblasti, o kterých víme a které nechceme vydat Pánu. Víme, co máme konat, ale nechceme a proto odkládáme „napotom“. Nevím, co to je, možná nic, možná ale něco ano. Velikonoční čas může a má vést k reflexi našeho vztahu k Bohu a zároveň k rozhodnutím, která je třeba udělat dnes.

Třetí – „budeš se mnou v ráji“. Snad nás napadne otázka: „A kde ten ráj je?“ Když čteme pozorně, odpověď je skryta v textu samém – tam kde je Ježíš. Nejdůležitější není místo, ale Ježíšova přítomnost. Ježíšova slova řečená lotrovi sice odkazují na život po smrti, nicméně s ním můžeme být už na této zemi. Ježíš nám neslibuje „ráj na zemi“, slibuje však, že bude se mnou, s tebou. Během posledních měsíců jsem poznal, že mnozí v našem sboru prožívají složité životní období, které má od ráje na zemi hodně daleko. Právě pro vás, ale nejen pro vás, jsou tato slova vyřčená Pánem Ježíšem. Zve tě do svojí přítomnosti právě v bolesti, kterou prožíváš. U něj se nemusíš stydět za slzy, za svou minulost, selhání či strach. Je příznačné, že slova o ráji jsou řečena na kříži, tedy uprostřed bolesti a slz. Právě uprostřed slz tato slova znějí jako forte, kterému trpící moc dobře rozumí… zároveň jako náznak toho, že jsme stvořeni pro jiný, lepší svět.


Řím 8, 31 – 39


K meditaci:

Jak moc Bůh v posledních dnech, týdnech hovořil „k tobě“? Pokud málo, proč?

Co odkládáš a odkládat bys neměl?

Můžeš vyznat, že „jednou budeš s ním v ráji“?


Ženo, hle, tvůj syn. Hle, tvá matka.


Třetí Kristova promluva se týká nejen utrpení Krista.  Vidíme zde trpět Jeho matku. Snad se naplňuje proroctví vyřčené Simeonem v Luk 1, 35 – „i tvou vlastní duši pronikne meč - aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“  Marie netrpí fyzicky, trpí však její duše při pohledu na trpícího syna. V těchto dvou krátkých větách se kloubí utrpení miliónů matek, které v utrpení přiváděly své děti na svět, aby mnohé z nich jednou viděly své děti trpět. Vzpomínám na povzdech jedné maminky, která se mi svěřovala se svojí bolestí, když pozorovala život svého dospělého syna. Říkala cosi ve smyslu „trpím, když vidím, jak sám sobě ubližuje“. Pokud vychováváte děti, potom je třeba, abyste si v těchto velikonočních dnech ujasnili, co vlastně chcete – buď jim za každou cenu zajistit klidný život, nebo jim pomoci, aby se staly Kristovými následovníky. Syn oné smutné maminky studoval, žil na hromádce se svojí dívkou, měl relativní dostatek, tedy žil klidný život. Jenže byl daleko od Krista, což jeho matka vnímala jako prohru. Zkuste si položit v rámci těchto Velikonoc otázku: „Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?“ Nebo tuto otázku rozšiřme – co dělám proto, aby se další lidé stali Božími dětmi?  

Další rozměr tohoto zvolání je připomenutí důležitosti mateřství. V poslední době se mnoho hovoří o důležitosti otce. Na tomto místě však Ježíš volá matku. V závěrečných momentech života se odehrává podobná věc jako při narození – člověk se vztahuje k matce a matka k němu. Mateřství je v první řadě úkol daný samým Stvořitelem. Právě čas Velikonoc nás má vést k tomu, abychom za maminky děkovali a prosili za zmocnění k tomu, aby svůj jedinečný a mimořádný úkol splnily.

V textu jsou hned dvě ukazovací zájmena (tvůj a tvá). Snad proto, aby zdůraznila hluboká propojenost matky a dítěte, která jde až za hranici smrti. Každý z vás má za sebou určitou rodinou historii. Někdo by ji nejraději vymazal ze své paměti, někdo na ni naopak rád vzpomíná. Ať byla jakákoli, neměla by se stát tím, co nás v životě svazuje. Přemýšlejme, zda se nám prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, prosme za rozlámání pout minulosti. Zároveň je zde ještě jeden – poslední rozměr. Jakkoli bylo pro Marii bolestivé vidět trpět svého syna, Ježíš se rozhoduje jednat podle vůle svého nebeského Otce. Je stále mnoho dospělých křesťanů - mužů a žen, kteří se vnitřně nerozešli s míněním svých rodičů. Příliš hledají jejich souhlas či nesouhlas a to je paralyzuje i v následování Krista. Pokud se naznačený problém týká i nás, zkusme i v této oblasti jednat…


Jan 18


K meditaci

Jak moc mě ovlivnila rodina?

Přemýšlej, zda se ti prožitky z rodiny nestaly čímsi svazujícím. Pokud ano, pros za rozlámání pout minulosti.

Pokud pocházíš z harmonické rodiny, děkuj zas to, co jsi přijal.

Co konkrétně dělám pro to, aby moje děti poznaly Krista?


Bože můj, Bože můj, proč jsi mne opustil?

      Představte si, že tuto otázku položíte svým rodičům nebo že se vás takto zeptají vaše děti. Zřejmě neexistuje hroznější otázka, položená rodičům od svých dětí. Zřejmě je jen málo horších věcí, které mohou udělat rodiče svým dětem, než je opustit. Když Abraham obětuje Izáka, Bůh mu v poslední chvíli zadrží ruku. Sám sobě však ruku nezadrží a svého Syna obětuje. Tváří v tvář této realitě působí směšně naše občasné obavy, abychom to se svojí horlivostí pro Boží věci nepřeháněli. Známý kazatel J. Piper napsal: „Na každého neopatrného křesťana, který nesprávně zaměřenou horlivostí „odrovná“ sám sebe a rozbije svoji rodinu, připadá podle mého odhadu tisíc těch, kdo táhnou se světem, a Ježíše považují za užitečný doplněk. Problém je, že jako špatný příklad dáváme oněch pár neopatrných“. Naštěstí pro nás  Bůh to z lásky k nám přehnal – obětoval svoje dítě. Díky tomu, by potom jeden ze základních postojů našeho následování Krista měla být vděčnost a od toho se odvíjející otázka – jak a čím tě mohu, Pane, uctít?

To, co vyřkl Ježíš na kříži, prožilo mnoho jeho následovníků – tedy pocit opuštěnosti Bohem. Pocit, že nebeský Otec již není otcem, ale pouze Bohem. (Mimochodem toto je jediné místo, kde Ježíš svého Otce nazve v modlitbě Bohem). Protože Ježíš na sebe vzal naše hříchy, pocítil i důsledek hříchů – tedy opuštění Bohem. Jeho výkřik na kříži není výkřikem mysli pomatené bolestí, ale konstatováním skutečnosti zapříčiněné našimi hříchy. Hřích nás odděluje od Boha a cestou zpět je pouze pokání. Chtěl bych nás v tomto velikonočním čase povzbudit k přemýšlení, zda nějaký hřích nestojí mezi námi a naším nebeským Otcem a zda se právě proto necítíme od Něj opuštěni. Zda jsme vydali všechny oblasti svého života pod Jeho vládu.


Mt 12, 22 – 34, 13, 22 – 30, Fp 3, 7 - 8


K meditaci:

Utište se. Vše je v pořádku, jsem tu. Nebojte se. Svět už není v rukou zlého, ale milujícího pastýře. Nakonec bude vše, jak má být. Nic vám nebude ubližovat donekonečna. Žádné utrpení není navěky, žádná ztráta není trvalá, všechny porážky jsou pouze přechodné, žádné zklamání není definitivní. Už nás nic nerozdělí. Ani v životě, ani ve smrti není nic, co by nás mohlo oddělit od Boží lásky, jež se nám zjevila v jeslích.“ (B. Menning)

Jak jsi na tom se svojí horlivostí v následování Krista?

U čeho ti nejvíce hoří srdce?


Žízním


    Možná, že bychom na konci Ježíšova života z jeho úst očekávali cosi patetičtějšího. Neznamená snad Ježíšovo „žízním“ vyjádření duchovní žízně? Určitě ne. Ježíš vykřikne, žízním…, protože má žízeň. Tímto téměř posledním slovem proneseným z kříže ukazuje na svoji zranitelnost, kterou na sebe dobrovolně bere, když se zříká božských poct a stává se člověkem.

Jakoby nám zde bylo sdělováno, že Kristus sestupuje doprostřed našeho „žízním“; do našich zápasů, bolestí a nezodpovězených otázek. Zároveň vidíme, že žádná z těchto otázek pro něj nesmyslná a banální není. Velikonoce se mohou v kontextu tohoto výkřiku stát výzvou k našim zvoláním či vyjádřením toho, co skutečně nosíme na srdci, co nás bolí a trápí.


Mk 15, Jan 19


K meditaci:

            Po čem nejvíce žízníš?

Po čem žízní tvoje okolí a jak tuto žízeň můžeš uhasit?

Kde jsi v tomto roce nejčastěji hledal utišení žízně?

Kde jsi nejranitelnější?



Je dokonáno


       Tato slova vyřkl muž, který měl „to nejlepší ještě před sebou“. Bylo mu přece teprve 33 let. Jak někdo takto mladý může říci, že je dokonáno? Buď proto, že se mu život vymkl z rukou a on skončil na popravišti (a proto nic jiného říci nemůže), nebo proto, že co měl na této zemi vykonat, beze zbytku splnil – tedy dokonal. V případě Krista platí to druhé. Splnil vůli svého Otce. A přesně o to v našich životech jde. Můžeme dělat mnoho věcí, investovat do hodně oblastí, které ale z hlediska věčnosti mají malou cenu. Smyslem života se může stát úsilí co nejvíce vidět, stihnout, vydělat, zažít, zajistit rodinu atd. Na tom není v zásadě nic špatného, pokud to není smyslem života. Druhá cesta potom je úsilí naplnit vůli Pána Boha s tím, že vše ostatní mít mohu, ale nestojí ani nepadá s tím můj život. Pán Ježíš nám svým „je dokonáno“ ukazuje, že pouze to druhé má smysl. Jednou nikdo z nás nebude litovat, že toho více nestihl, nevydělal, neviděl. Pokud něčeho litovat bude, potom toho, že nemůže vyznat „je dokonáno“, tedy vykonal jsem, co ode mne Pán chtěl.


Jan 20, Sk 20, 24


K meditaci: Naše víra není souborem optimistických iluzí, je to cesta, na níž jsme čas od času všichni vystaveni peklu pochybností a poušti Božího mlčení. Naše víra, pokud je živá, obemyká všechny polohy života a záchvěvy lidského srdce, nic lidského jí není cizí – ani to, co vy prožíváte. Ano, je to pravda – je to pravda odpoledne Velkého pátku. A to jediné, co k tomu můžeme dodat, je toto: dějiny neskončily odpolednem Velkého pátku. Cesta vede dál. Vede dál, mlčením Bílé soboty – až k ránu, které konečně přineslo světlo; světlo, které ve tmách svítí, a tmy ho nepohltily.



Kdybys stál na konci života, co bys v životě býval dělal jinak?

Co bys chtěl, aby v tvém životě bylo dokonáno?

Nebyl tvůj život zběsilým shonem za tím, co pomíjí?


Ježíš hlasitě zvolal: „Otče, do tvých rukou svěřuji svého ducha!“ Po těch slovech vydechl naposled.


Ani v jednom evangeliu není napsáno, že Ježíš zemřel. Zřejmě je tomu tak záměrně. Evangelisté zdůrazňují, že smrt nakonec neměla a nemá poslední slovo. Zároveň nás Ježíšova poslední slova odkazují k naději vzkříšení. V naší společnosti jsme realitu smrti vytěsnili za zdi nemocnic a léčeben, přední stránky časopisů plní zdraví a úspěšní, průměrný věk se v posledních letech prodlužuje… a přesto na nás realita smrti dotírá. Jakkoli máme mnoho věcí pod kontrolou, smrt si nikdo z lidí „neochočil“. Naděje křesťana je v tom, že i v umírání může sám sebe svěřit do rukou dobrého Boha. Obraz „svěřit se do rukou“ evokuje dítě, které se bojí (stejně jako se mi bojíme umírání), zároveň je jeho strach překonán tím, že je v rukou rodičů, kterým důvěřuje. I kdyby bylo vše špatné, je-li v rukou milujících rodičů, svět je takový, jaký má být. Velikonoční týden nás vede k spočinutí v náručí dobrého Otce a to jak v životě, tak ve smrti. Zároveň k naději, že smrt nemá poslední slovo, protože po ní přichází slavné vzkříšení!


Žalm 23


K meditaci: Naším problémem není „přílišná víra“ církve, ale něco docela jiného. My křesťané určitě nehřešíme přehnaným nadšením při vyhlídce na věčný život, ale spíš jeho nedostatkem. Člověk, který se prohlašoval za nevěřícího, svěřil se jednou svému příteli knězi: „Já nechodím do kostela. Ale někdy se mi stává, že při úmrtí některého známého musím jít na hřbitov. Tam slyším kněze nebo duchovní správce. Říkají: ,Tento muž, tato žena vstanou!' Rozhlédnu se kolem po lidech. Nikdo nevypadá, že by se zaradoval. Ani se nepohnou. A vím, že to jsou věřící. Já, který v tu pošetilost nevěřím, si přitom říkám, že kdybych tomu věřil, byl by to pro mne ohromný šok. Ale chápete? Znamenalo by to, že bych musel křičet, skákat, rozejít se se vším, co jsem předtím dělal. Kdybych tomu uvěřil, volal bych: Hurá! sláva!, které by zaznívalo až do končin země. A zatím jim to všechno neříká nic a každý zůstává nezúčastněně na svém místě.“


Kdy jsi naposledy prožil, že jsi v rukou Otce?

Co to brání v zakoušení reality Boží lásky?

Děkuj našemu Otci za to, že dal svého syna, abychom mohli spolu s ním žít. Modleme se za to, aby tato zvěst nikdy nezevšedněla a aby jí ještě mnozí mohli slyšet a uvěřit jí.






15 dubna, 2019

Kristovo vzkříšení. Mýtus nebo skutečnost?

Blíží se Velikonoční týden, kdy si bude celý křesťanský svět připomínat Kristovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Pro některé křesťany je otázkou, zda můžeme skutečně věřit, že Kristus vstal z mrtvých, zda se nejedná o pouhý mýtus rozšířený prvními křesťany. Jistě nejde jen o to rozumově přitakat, že Kristus vstal z mrtvých. Pavel nás zve ke spoluúčasti na této události, když píše, že jsme byli s Kristem vzkříšeni k novému životu. Je to tedy i náš život, který dosvědčuje Kristovo vzkříšení, který ukazuje na naději, již díky Kristovu vzkříšení máme. Nicméně i přes tuto zásadní zvěst Velikonoc se naskýtá zcela legitimní otázka – skutečně se to stalo? Máme dosvědčovat historickou skutečnost, nebo přitakat křesťanské mytologii? Pokusím se v tomto článku uvést pár důvodů, proč se domnívám, že Kristovo vzkříšení je historický fakt. Nebudu psát přesné citace, kde od koho čerpám, ale ve své argumentaci vycházím z knih N. T. Wrighta a L. Strobela (čímž oba autory vřele doporučuji).

V nejucelenějším textu, který popisuje vzkříšení - v 1 Kor 15, 3 – 13, Pavel nepoužívá symbolickou nebo metaforickou řeč, ale uvádí seznam očitých svědků. Ukazuje, že Ježíš se zjevil mnoha svědkům, kteří v době sepsání této epištoly ještě naživu a tedy mohli událost dosvědčit nebo vyvrátit. Pavel vyzývá, aby se ti, kdo pochybují, zeptali očitých svědků. Pavel by k tomuto kroku nevyzýval, kdyby očití svědkové neexistovali, protože by se vzkříšení neodehrálo reálném čase a prostoru.

Dalším důležitým momentem je, že prvními očitými svědky vzkříšení byly ženy. Z nízkého společenského postavení žen plynulo, že jejich svědectví před soudem se nepočítalo jako svědectví a mělo stejnou výpovědní hodnotu jako např. dnes svědectví nezletilého člověka. Tedy záznamy, které máme v evangeliích, nepřinášely první církvi žádnou výhodu a naopak je v očích tehdejších kritiků zpochybňovaly. Vysvětlením je, že se ženy se vzkříšeným skutečně setkaly. Zároveň na rané křesťanské pisatele byl vytvářen tlak, aby ženy ze své zprávy odstranili. Jaký byl pohled na ženy, vidíme např. v Tomášově evangeliu, které bylo napsáno někdy ve 4. století: Šimon Petr jim řekl: Ať Marie od nás odejde, neboť ženy nejsou života hodny. Ježíš pravil: Dávejte pozor! Já ji povedu, abych ji učinil mužem, aby se stala živým mužným duchem podobným, jako jste vy. Každá žena, která se učiní mužem, vejde do království nebe.

V Jeruzalémě by šíření takové zprávy nikdo neuvěřil, kdyby hrob skutečně prázdný nebyl. Skeptici by prostě na Ježíšovu mrtvolu ukázali prstem a nebylo by více o čem diskutovat. Jenže skeptici podplatili stráž, aby řekla, že Ježíše ukradli učedníci. Tedy ti, kdo měli nejmenší zájem na tom, aby byl hrob prázdný, sami řeknou, hrob je prázdný.

Ve středomoří 1. století byli tehdejší lidé přesvědčeni, že vzkříšení těla není možné. Proč? V řeckořímském uvažování byly duše dobré a tělo zlé, chatrné, poskvrněné. Všechno fyzické se ze samotné podstaty považovalo za rozpadající se, a tak se spása chápala jako vysvobození se z těla. Žádná duše, která se osvobodila z těla, by se nikdy nechtěla vrátit. Jejím cílem bylo osvobodit se z těla navždy, nikoli se vrátit. Proto zpráva o tělesném vzkříšení byla pro mnoho lidí bizarní.

Židé na rozdíl od Řeků považovali materiální svět za dobrý. Mnoho Židů žilo v naději na vzkříšení všech spravedlivých, během nějž Bůh obnoví svět a nastolí mír. Naopak někteří Židé ve vzkříšení nevěřili – např. skupina Saduceů. Jenže obrodit se měl celý svět, nikoli jeden člověk uprostřed dějin světa. Pokud byste Židovi v 1. století řekli, že JK byl vzkříšen, namítl by, že to není možné, protože stále existují nemoci a smrt. Stále vedle sebe neulehl vlk s beránkem, jak je to popsáno u Izaiáše. Stále nebyla nastolena skutečná spravedlnost. Představa individuálního vzkříšení byla pro Židy nepřijatelná. Stejně jako pro Řeky.

Připusťme, že tělo ukradli učedníci, ale když čteme evangelia, tak vidíme, že oni sami vzkříšení nevěřili a vlastně ztratili veškeré naděje. Uvažovali totiž jako všichni Židé, byli stejně skeptičtí. Navíc by asi nebylo až tak snadné přemoci římskou stráž, která se skládala z profesionálních vojáků, kteří byli na rozdíl od učedníků zvyklí bojovat.

Pokud na něco byli Židé extrémně citliví, tak na modloslužbu, což pro ně znamenalo uctívat člověka jako Boha. Proto měli Židé problémy s Římem, který vyžadoval uctívání císaře. V řeckých náboženstvích vidíme, že na sebe Zeus nebo Hermes bere lidskou podobu, což ale pro bylo Židy nemyslitelné. Pro ně existoval jen jeden Bůh – Hospodin. Možnost uctívat Boha jako člověka byl vrchol rouhání. Najednou doslova přes noc začnou stovky a tisíce Židů uctívat Ježíše jako Boha. To byla enormní a pro nás těžko představitelná změna. Její podstata spočívala v tom, že se stali očitými svědky vzkříšení.

Dalším zajímavým momentem je naprostá změna chování apoštolů a dalších lidí z jejich kruhu, kdy se z hrstky ustrašených mužů stanou oddaní následovníci Kristovi, ke kterým se pak přidávají další muži a ženy, z nichž mnozí zahynou na popravištích. B. Pascal tuto proměnu shrnuje do slov: Věřím těm svědkům, kterým prořízli hrdlo. V podstatě všichni apoštolové a vůdci rané církve pro svoji víru zemřeli a nezdá se, že by takovou oběť podstoupili v zájmu podvodu.

Stojí za zmínku i to, že nikde není ani náznak uctívání Ježíšových ostatků nebo jeho hrobu. Jistě, Ježíš k tomu nikde ani náznakem nenabádal, ale lidé tyto praktiky přenášeli z nejrůznějších kultů a náboženských rituálů. Důvodem byla skutečnost, že všichni věděli, že to je marné, protože Kristus v hrobě nebyl.

Řekněme tedy, že Kristus zemřel jen zdánlivě, poté se v hrobě probral, odvalil kámen a na probodených nohou odešel. Sice to není pravděpodobné, ale… Je pravdou, že římský místodržitel Pilát si o Kristově smrti vyžádal svědectví důstojníka. Divil se, že Ježíš již zemřel, proto zavolal setníka a zeptal se ho, je-li mrtev. A až když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé Ježíšovo tělo Josefovi. Jednalo se o člena popravčí čety, který byl zběhlý v rozpoznání smrti odsouzence. Navíc Kristovi nebyly ani přeraženy nohy, což byla běžná praxe u těch, kdo dlouho umírali. S přeraženýma nohama se nemohli vzepřít a udusili se. U Ježíše to nebyla potřeba, protože byl mrtvý.

Vím, že tento stručný přehled nemůže dát spásnou víru. Zároveň ale víra ve vzkříšení není víra ve víru nebo zbožné přání církve, ale víra ve skutečnost, která nás má vést mnohem dál až k osobní důvěře v toho, kdo vstal z mrtvých. Závěrem text apoštola Pavla: Jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o Bohu. 1 Kor 15, 14 – 15. Jinými slovy pokud nebyl Kristus vzkříšen, křesťané lžou a celé křesťanství je podvod.

19 března, 2019

O mužích, chlapcích a (ne)výchově


Čas od času se vracím ke knihám R. Rohra a to nejen kvůli jeho hluboké moudrosti, ale i proto, že v jeho knihách vnímám jakési světlo normálnosti v pohledu na mužskou spiritualitu a také v pohledu na výchovu kluků. Přiznám se, že když někdy čtu některé „současné zaručené názory” na to, jak vychovávat děti, potažmo kluky, nevěřím svým očím a uším.

Jako zásadní problém vidím, že mnoho chlapců se dlouhou dobu ve výchově setkává jen málo s mužským elementem. Školky, školy, a pokud jste v církvi tak nedělní besídky jsou většinou doménou žen. Stejně tak doma jsou chlapci častěji pod vlivem matek a to nejen kvůli práci, ale i kvůli rozvodům, kdy mnohem častěji s dětmi zůstává matka. Toto není chyba žen (většina to zvládá velmi dobře), ale jen a prostě realita. Chybou je, že chlapcům často chybí mužské vzory, se kterými by se identifikovali a kteří by jim předávali jisté mravní poselství či hodnoty. Chlapci pak obdivují nikoli vzory, ale idoly.

Proč potřebuje kluk (a nepochybně i dívka) ve výchově otce? V čem je jeho role nezastupitelná? Důvodů je jistě mnoho ale ukážeme si alepoň jednu oblast a otázku zároveň. Čím se vlastně liší mužská láska od ženské? R. Rohr píše o tom, že „mužská láska má tu povahu, že strukturuje ego. Je to tvrdá láska, ale přece je to láska taková, jakou muž uznává a ctí – pokud pochopitelně není krutá nebo ponižující. Rohr dále píše, že mnohé ženy, změkčilí muži a současná humanistická kultura tomu nerozumí. Jenže pro muže láska nefunguje, je-li rozdávání příliš laciné, rychlé nebo snadné. Dělá z něho líného manipulátoru, místo silného muže.“

Jako jednu z největších výchovných herezí nebo nesmyslů vidím myšlenku, že děti není třeba trestat a že je lepší s nimi o všem diskutovat. Od jistého věku jistě ano, ale… obecně platí, že každé dítě potřebuje posvátné ne, něco, nebo spíše někoho, koho respektuje, kdo ho usměrňuje, nastavuje hranice, a kdo mu vytváří mezní zkušenosti. A toto vždy nastavoval především (i když nikoli pouze) otec nebo muž. Ukážeme si to na malém příkladu. Rozezlený pětiletý Jeníček třískne sousedovic Mařenku nebo mamince vychrstne do obličeje vodu, která mu nechutná a místo trestu, přichází dlouhé vysvětlování, že to se přece nedělá, a nebo dokonce diskuse, zda by Pepíček nedal přednost limonádě… Pepíček se touto „výchovnou lekcí” učí jednak to, že jeho pocity jsou tím nejdůležitějším, čemu se musí druzí přizpůsobovat, jednak to, že hranice druhých nejsou důležité, protože středem vesmíru je přece ON. V konečném důsledku se ale jedná o selhání rodičů, kteří nejsou schopni nastavit a vyžadovat hranice. Ještě více pak o selhání otců, kteří by v tomto nastavování hranic měli být aktivní a synovi ukázat, že existuje ještě vyšší autorita, než je jeho okamžitý rozmar.

Někdy se dozvídáme absurdní teorie o tom, že Pepíčkova nervozita je vlastně selháním rodičů anebo jeho okolí, protože kdyby bylo okolí harmonické, Pepíček by reagoval správně – tedy klidně. Za jistých okolností může být, jenže obecně platí, že se nikdy v dějinách, stejně tak v Bibli nepředpokládalo, že by v mladém muži byla zvnitřněna disciplína a klíčové životní hodnoty, dokud nebyly vyučovány, trénovány, vyžadovány a zkoušeny. Důležité je, aby ten, kdo tyto hodnoty vyučuje, ukazuje a představuje, byl důvěryhodnou osobou. Když vidím některé mužské archetypy třeba v některých českých filmech nebo vychvalovaných seriálech (např. mnohými vychvalovaný seriál Most), je mi smutno. Nevidím muže, kteří jsou schopni něco předat, ale jen jejich karikatury.

Jenže kluci očekávají velikost, význam, oslovující vizi pro život. Místo toho se jim někdy nabízí to, čemu se říkává „smysl pro realitu”, což je ale jen synonymem pro cynismus, zklamání a frustraci. Ještě jednou Rohr: „Zářivá vize je ztracena, ničemu nebudu věřit, protože nechci být zklamán.” Jak říkával minulý prezident zdatně sekundován tím současným: „Láska a pravda musí zvítězit nad lží a nenávistí je jen falešná fráze.” Jak hluboký smysl pro realitu!!!

Rohr v této souvislosti píše o „hladu po otci, kdy se prý jedná o jednu z nejzranitelnejších složek muže, která je definována jako zoufalá touha po starším, moudřejším muži, který by chlapce vedl, ve kterého by mohl důvěřovat, který by ho ujišťoval, vyzýval a napravoval.“ Muži potřebují muže, aby jejich hrany zůstávaly ostré a čisté, zatímco ženy nám dávají teplo a měkkost. To jsou dvě různé potřeby.

Možná jste si všimli zbožňujích pohledů malých chlapců, když pozorují starší muže při práci, hře, boji nebo gestikulaci, jak se je rychle snaží napodobovat. Jenže když není koho napodobovat, nebo když jediné, co napodobuji, je otcova schopnost sjet černou sjezdovku nebo v horším případě otcův vztek a frustraci, vzniká v duši kluků hluboká prázdnota. A R. Rohr dodává, že do této prázdnoty přichází démoni… (v podobě závislostí, agresivity, machistického chování atd.)

V mnoha starobylých kulturách muži procházeli iniciačním rituálem, který podstupovali jen a pouze muži. Jen muži mohli sdělit chlapcům, že se z nich stali muži. Nikdy to nebyly ženy. Navíc každý iniciační rituál byl spojen s nějakým náročným úkolem. Proč asi? Protože mužská láska nějak souvisí s požadavky a zároveň muž resp. chlapec potřebuje jiného nebo jiné muže, který mu sdělí, že je muž. Pochopitelně ne tak, že mu řekne „a teď je z tebe chlap,” ale tak, že mu projeví respekt, úctu a uznání. Toto vyjádření respektu je jak nepodmíněné tak i podmíněné. Opět R. Rohr: „Muž z nějakých důvodů nerespektuje nic, co dostal zadarmo. Nakonec i Bůh přece od nás něco očekává, stejně jako milost nese ovoce.“

Jednou z oblastí, kterou může současná církev oslovit svět, je, když v ní bude zdravě nastavené prostředí pro chlapce a pro muže. Toto nemá absolutně nic společného s jakýmkoli upozaděním žen, ale jen a pouze s tím, že muži nejen pochopí, ale především budou naplno hrát svoje role a to i navzdory stále silnějšímu tlaku proti tomu, aby svoje role skutečně konali a aby byli… muži.




25 února, 2019

K sexuálnímu zneužívání kněží a kdo za to může?


Možná jste zaznamenali, že ve dnech 21. – 24. února se ve Vatikánu konalo setkání předsedů biskupských konferencí, na kterém jednalo o problematice sexuálního zneužívání ze strany duchovních a ochraně dětí v církevním prostředí. Ve stejném datu, zřejmě ne náhodou, byla v osmi jazycích ve dvaceti zemích světa publikována kniha Sodoma, která odhaluje zvrácené sexuální praktiky některých kruhů ve Vatikánu. Více se o obsahu knihy lze dočíst v komentáři B. Mohelníka na portálu Christnet. Jsem zvědavý, k jakým závěrům katolická církev dospěje, protože se zdaleka nejedná jen o praktiky ve Vatikánu. Zároveň zda to, čemu se současný papež snaží hledět přímo do očí, vyvolá další svědectví, ale i pokání, snahu o nápravu a potrestání viníků.

D. Duka v rozhovoru pro Radiovaticana, který poskytl právě kvůli proběhnuvší konferenci (https://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=29022) uvedl, že česká katolická církev je na tom nejen relativně dobře, ale je dokonce v ohrožení díky falešným svědectvím: „U nás se za 30 let svobody vyskytlo deset případů, které skončily odsouzením pachatele. Nahlásili jsme jich do Vatikánu jedenáct, ale pak jsem musel udělat opravu, protože, jak víme, došlo na Jesenicku k osvobození jednoho kněze. Ze setkání s policií ČR a s příslušnými úřady víme, že se vyskytuje velký počet falešných udání, ke kterým dochází především při rozvodových řízeních, kde matka chce získat dítě.“

Zde D. Duka střelil hodně vedle. Pokud by totiž šlo jen o policií prokázané případy, zřejmě by papež tuto konferenci vůbec nesvolával.

Ve své pastorační praxi jsem se s oběťmi zneužívání i od duchovních setkal, nicméně dosud jsem se NIKDY nesetkal s tím, že by nějaký případ skončil odsouzením pachatele. Tím netvrdím, že moje zkušenost vypovídá o tom, že není pachatel odsouzen nikdy. Chci pouze napsat, že prokázání jen deseti případů, vůbec nemusí znamenat, že je u nás téměř vše v pořádku a že se nic neděje.

Když jsem se při rozhovorech s obětmi sexuálního násilí ptal, zda dotyčný člověk nahlásil případ na policii, pak důvodem záporných odpovědí bylo, že „se bál, protože by mu to stejně nikdo neuvěřil.“ Někdy mu dokonce pachatel po spáchání trestného činu se sexuálním podtextem rovnou řekl něco ve smyslu „mlč, protože stejně ti to nikdo neuvěří.“ Jindy došlo k tomu, že si oběť stěžovala u nadřízených, jenže nebyla vyslyšena, a tak ji přešla snaha se o takto citlivých věcech sdílet dál. (Toto potvrzují i slova předsedy německé biskupské konference kardinála Marxe.) Jindy byl šok ze sexuálního násilí od duchovní autority tak silný, že dotyčnou osobu dlouhou dobu ani nenapadlo o tom s někým mluvit. Ten, kdo byl v jejích očích jakýsi „polobůh“, provedl, co provedl a dotyčná si to dlouhou dobu prostě nedala dohromady. Jindy se dotyčná svěřila rodině a ta jí to prostě neuvěřila. Jinými slovy ono to vůbec není tak snadné sexuální zneužití nahlásil.

Pocit studu, strach vysvětlovat detaily policii, pocit, že se to stejně nedokáže a já dostanu nálepku lháře, bývá velmi silný. Problém je, že u toho nikdo nebyl a to pachatelé velmi dobře vědí. Navíc násilníci, kteří zároveň stojí v duchovní autoritě, dávají obětem pocit, že v tomto nemá cenu nic podnikat.

D. Duka hledá ve svém rozhovoru problémy všude možně: Istanbulská úmluva, genderová ideologie, rozpadlé rodiny, feminismus, snaha skandalizovat klérus atd. Jen mi v tom všem chybí konstatování, že si na tyto skandály zadělává sama církev. Ono se totiž nejedná o nic nového a ke stejným excesům docházelo i v dobách, kdy se o výše zmíněných věcech nemluvilo nebo ani neexistovaly.

Je mi jasné, o jak bolestivé, citlivé a zneužitelné téma se jedná. O to více je úctyhodné, že papež má odvahu po letech utajování toto téma otevřít a že je nebagatelizuje. Jak sám František řekl: „Duchovní, který byl vybrán Bohem, aby vedl duše ke spáse, a nechává se ujařmit vlastní lidskou křehkostí nebo vlastní chorobou, se tak stává nástrojem satana. Ve zneužívání spatřujeme ruku zla, které nešetří ani nevinnost maličkých. Pokorně a odvážně musíme uznat, že stojíme před mystériem zla rozlíceného proti těm nejslabším, poněvadž jsou obrazem Ježíše.

Nejde o to prokázat, že „katolická církev je hrozná“, ale o to, aby se tyto věci neděly. A to se nezmění tím, že se bude obviňovat okolí, ale když se změní v něčem zřejmě prohnilý systém. Otázka je, zda to vůbec je možné. Snad ano…

A nakonec ještě jeden dovětek z dopisu od kolegy - teologa, který mi k této problematice přišel: Prostě nechápu, jak mohou někteří tvrdit, že celá věc nesouvisí s celibátem a že jeho rozvolněním se nic nespraví. Ten systém je - teologicky, sociologicky, pastorálně - nastaven tak, že vtahuje určitý typus lidí: zde tedy lidí, kteří jsou z nějakého důvodu ochotní potlačovat svou sexualitu, ba právě sexualitu, a ne třeba chuť na sladké nebo na alkohol nebo na výtvarné umění. Proč kněžství bytostně souvisí zrovna se sexuální abstinencí, a ne s jakoukoli abstinencí jinou, když už musí s nějakou abstinencí souviset?! Budeme-li přece argumentovat stvořitelskými řády, pak podle Gn 1 - 2 člověk je "muž a žena", resp. přesněji "samec a samice" (v Gn 1 jsou užity pohlavní pojmy).  

21 února, 2019

Rady zkušeného ďábla jak zneužít duchovní moci

   
Je to nechutné čtení, ale když něco podobného (zároveň nekonečně lepšího) napsal C. S. Lewis, proč k problému nepřistoupit ze stejné perspektivy jako kdysi on. 

Můj drahý Tasemníku, slyšel jsem, že se z našeho pacienta stal kazatel, kněz, farář, duchovní vedoucí, je nakonec jedno, jak mu lidé říkají. Pracovně ho nazvěme duchovní. Je jedno, zda v církvi nebo v křesťanské organizaci. Horší ale je, že se tak stalo! Jsem z toho velmi znepokojený a můžeš si být jist, že za to, že jsi situaci nechal dojít až tak daleko, obdržíš na pekelném výboru vážné pokárání. Duchovní, který věrně slouží našemu nepříteli, pro nás představuje extrémní nebezpečí. Ale nezoufej. Je stále mnoho možností, jak ho v jeho rozletu zastavit. Za určitých podmínek je dokonce dobře, když je duchovním. Mnoho lidí v církvi a křesťanských organizacích totiž duchovním vedoucím stále důvěřuje a otevírá se jim, proto když duchovní svojí pozice zneužijí, odrovnají tím mnoho zbožných duší, které pak už více s Nepřítelem nechtějí mít nic společného. Jedna z pastí, na které naše ministerstvo dlouho pracovalo, se jmenuje moc. Mnoho duchovních pokušení moci podlehlo a já ti nyní poradím, jak tuto past nastavit tak, aby spolehlivě sklapla. Nezapomeň dávat pravidelná hlášení, jak to, co ti radím, na našeho pacienta aplikuješ.

 Je potřeba, aby duchovní podlehl přesvědčení, že jeho názor a přesvědčení je identické s tím, co si myslí Nepřítel. Ať si myslí, že odmítnutí jeho názoru je odmítnutím Nepřítele a stejně tak, že souhlas s ním, je poslechnutí vůle Nepřítele. Nejlepší bude, když lidem bude co nejčastěji opakovat něco ve smyslu, Pán mi to zjevil, ukázal, dlouho jsem se za to modlil, fakt jsem to tak prožil (s důrazem na slovo fakt), mám Bohem svěřenou autoritu, a proto mě poslechněte. Lidé se budou bát, že neuposlechnutí duchovního znamená neuposlechnutí Nepřítele a proto ho mnozí začnou poslouchat více, než Nepřítele. Když ho budou poslouchat, vzbuzuj v něm chorobnou touhu lidi chránit a to tím, že jim bude za každou cenu chtít mluvit a zasahovat do nejhlubších zákoutí jejich životů.

 Aby náš pacient používal moc, je třeba, paradoxně, aby se bál. Jedním z projevů strachu je, že se bude bát otevřeně hovořit tváří v tvář. O to více bude používat mailové pošty a tam si dovolí mnohem tvrdší a jedovatější výroky, které by normálně neřekl, čímž u některých lidí vyvolá strach. Mimochodem když už jsem u tohoto tématu, pamatuj naše staré pekelnické pravidlo, že ideální duchovní je izolovaný duchovní. Ať se zaobírá administrativou, ať co nejdéle připravuje kázání a liturgii, ať hodiny přemýšlí nad vším možným, nejlépe sám nad sebou, ale vše, co ho bude izolovat od lidí, je skvělé. Jediné, co se do toho nepočítá, je vztah s Nepřítelem. Samota ho totiž dovede do zcela nereálného světa a to potřebujeme. 
Snaž se, aby byl velmi citlivý na to, co mu kdo řekl, udělal, ať je citlivý na každou křivdu ať reálnou nebo vymyšlenou. Čím bude zraněnější, tím bude pro své okolí nebezpečnější a tím nám bude dělat větší radost. Vypozorovali jsme od zvířat, že když jsou zraněná, bývají agresivní, koně kolem sebe kopou, kočky škrábou, ptáci klovou a lidé jsou zlí a podráždění a používají moc a sílu způsobem, jakým by to normálně nedělali. Jsou sebelítostiví, sarkastičtí a útoční a lidé se jim raději vyhnou, protože se jich bojí. Prostě v našem vnímání církve nebo křesťanské organizace se jedná o ideální duchovní vedoucí. 

V pekelných výzkumech jsme zjistili, že jedno z nejlepších míst, kde se moc dá zneužít, je kazatelna. Jak moc jsme někdy za ni vděční. Sice platí, že kázané slovo má hroznu moc, ale my víme, jak je převrátit. Je třeba, aby pacient byl při přípravě kázání na někoho naštvaný a aby pochopil, že kázání je ten nejlepší způsob, jak si s lidmi vyřídit účty. Ať používá alegorie, narážky, jinotaje a další metody namířené proti někomu. Ideální je, když se před kázáním modlil za to, co bude říkat, aniž by poznal, že si vlastně jen vyřizuje účty. To ho jen utvrdí v tom, že to, co říká, je správné. 

Hledej, v čem je pacient zamindrákovaný. Je jedno, zda se jedná o vzdělání, schopnosti, málo přečtených knih, tloušťku, inteligenci, to, že má málo lidí ve sboru. Jakmile u něj uvidíš mindrák, rozvíjej ho. Mindráky totiž vedou k nenávisti nebo nesnášenlivosti vůči těm, kdo v té či oné oblasti pacienta převyšují. A nenávist vede k rozvíjení nejrůznějších mocenských her a to přesně chceme. 
Uč našeho pacienta, že aby získal moc, nesmí se nikdy omlouvat, připouštět, že udělal chybu, nesmí příliš nebo vůbec vyvyšovat jiné lidi okolo sebe, musí vytvářet pocit, že je nepostradatelný, nesmí se bát sem tam na někoho vytáhnout některé kompromitující informace, které se při své službě dozvěděl. Když v těchto věcech někdy ucítí hlas svědomí, rychle mu vsugeruj, že když něco dělá pro Nepřítele, je vše povoleno a hřích najednou není hříchem. 

Jak můj milovaný Tasemníku vidíš, nástrojů, jak nachytat pacienta, který se stal duchovním, je stále mnoho. Známe lidi staletí a není nic, co bychom nevypozorovali. Náš velký učitel ďábel, který zná člověka jako nikdo z nás, dobře věděl, proč pokušení moci zkoušel na Nepříteli tenkrát na poušti. Sice to nevyšlo, ale naštěstí mnozí jeho následovníci nebyli tak silní jako on. Proto se snaž. 

Líbá tě tvůj strýc Zmarchrob


21 ledna, 2019

Bolest z dětí a návody na požehnání





Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěni, kde spolu celá rodina tráví dovolenou a společně – když to jde, sedávají okolo stolu a někdy se i společně modlí, kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde jsou všichni heterosexuálové, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Prostě paráda. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, pravděpodobně byli velmi důslední, co se týká počítačových her a jiných nešvarů, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně, vidí ve své výchově a ve výsledcích své výchovy jistou kauzalitu. Jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo se dobře učících a věřících dětí, které mají našlápnuto na relativně dobrý život.
Možná to co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže jako pastor i jako předseda CB mám ještě jednu zkušenost. V drtivé většině za mnou chodí nebo se na mě obrací lidé z opačného spektra, než které jsem popsal. A co je horší, většinou jim moc nedokážu pomoci… (snad i proto si stále kladu otázku zda jsem člověkem na svém místě) a prostě nevím.
Nevím jak se léčí nevíra dětí, nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, to získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“, nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domu už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší bodré rady jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti typu „řemeslo má zlaté dno“, jenže sice řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahování ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Kdybyste na ně bývali byli přísnější? Nebo měkčí? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo žiju se svým kamarádem“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu? A co poslední proplakaná noc kvůli synovi, který se vrací „zhulenej“ v šest ráno z tahu, kde to táhnul se svojí nevěřící partnerkou? Je to proto, že jste neměli odvahu mu natvrdo sdělit, že když to udělá, tak ho vyhodíte z domu? Nebo proto, že nejel na poslední Houbu (akce pro mládež) na téma sexualita? A co váš syn, který se zasekl a za žádnou cenu ve svých šestnácti nechce do sboru. Rodiče hodných dětí mají jasno – v šestnácti se s ním o těchto věcech vůbec nebav! Prostě ho donuť. A co dívka, která se trápí příjmem potravy? Skutečně je to proto, že je její otec mačo? Jenže co jiný otec, ještě větší mačo, jehož dcera je skvělá vedoucí mládeže? Kde je v tom logika?! Nic z toho, co popisuji, jsem si nevymyslel…
Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali v práci, ve výchově, v církvi a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Navíc poznali, že požehnání se dostaví i v podobě hodných dětí.  Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově? A i kdyby, je mezi tím přímá úměra?
Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistě že má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí jistotu, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jejich děti šlapou, jak mají, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady na svůj úspěch. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží a opět jen Boží milost (navzdory našemu úsilí), jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo a to, že se některým děti podařily, je milost.
Čím jsem déle ve službě, tím větší pochopení mám pro ty, které kdosi nazval „zlomení“. Ano, leccos nezvládli a asi i (nikoli pouze) proto, jejich děti dělají kotrmelce. Někteří šťastnější by jim na svém příkladu jistě ukázali, že to měli dělat lépe. Třeba měli být důslednější, přísnější, hodnější, trávit s dětmi více času, modlit se s nimi, dát jím více volnosti, dát jim méně volnosti atd. Vše budou nepochybně dobré věci a rady a jistě dobře vychovaným dětem pomohli, jenže…
Jenže ono to je ještě mnohem složitější a kauzalita buď dobrý a Bůh tě odmění, moc nefunguje.
Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu i do církve. Navzdory své zlomenosti anebo raději kvůli své zlomenosti… a i navzdory tomu, co i ve výchově udělali špatně.
A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že měli požehnání a měli velikou modrost kdy radit a kdy držet jazyk za zubama.






16 ledna, 2019

K možnému vyznamenání P. Piťhy M. Zemanem



Je smutné, že zřejmě nejpopulárnější kázání minulého roku, byl  šokující projev kněze P. Piťhy, který vykreslit katastrofickou vizi, kdy po uzákonění homosexuálních sňatků budou roztrženy rodiny, vezmou se jim děti a za jakýkoli nesouhlas bude následovat deportace do pracovně výchovných táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové pak budou prohlášeni za nadřazenou rasu...

P. Piťha se ve svém apokalyptickém projevu nenamáhal, aby uvedl relevantní zdroje pro tyto extrémní názory. Stejně tak já bych se nenamáhal, abych psali tento blog, kdyby ovšem Miloš Zeman v rozhovoru pro TV Barrandov neuvedl, že uvažuje, že za tento projev kněze Piťhu vyznamená, prý za "projevení odvahy, kterou kněz projevil při tomto projevu".

Jestli P. Piťha něco skutečně projevil a měl-li by být za něco vyznamenán, pak je to za šíření nenávisti. Jenže za to se, zatím, vyznamenání nedávají. Přiznejme si, že nenávist řada představitelů církve šířila a že i toto je jeden z důvodů, proč mnoho nekřesťanů v dotazu na svojí religiozitu nakonec odpoví Bůh ano, ale církev ne. Docela je chápu...  P. Piťha se ve svém projevu stal věrným obrazem určitého obrazu, jaký řada lidí má na církve.

A protože Zeman dokáže své věrné ocenit, medaile možná P. Piťhu nemine. Zcela tragikomické je, že se bude jednat o řád T. G. Masaryka. Masaryka, který byl vystaven podobné nenávisti, kterou šíří P. Piťha, když se postavil proti bludům, šířených proti Židům kvůli smyšlené rituální vraždě A. Hrůzové židem Hilsnerem. I tehdy mělo mnoho lidí jasno - za vše mohou Židé. Doba se posunula - teď nás dle P. Piťhy chtějí zlikvidovat homosexuálové! Důkazů netřeba, přece “to ví každý”. Ještě inteligentnější je pak argument, “kdo ví, jak to jednou dopadne”.

K tomu, co P. Piťha tvrdil, není třeba žádné odvahy. Stačí mít prořízlou pusu a žaludek na to, zneužít posvátné prostory katedrály. Zeman tím, že uvažuje o odměně za tento projev, pouze legitimizuje další projev zla, což ale nikoho nepřekvapuje.

Tím co píšu, nijak nepodporuji, aby homosexuální manželství byla dána na roveň heterosexuálním. Uvědomuji si, že někdy je tlak od různých skupin podporujících práva LGBT komunity velmi agresivní. Zdá se mi hloupé a zároveň vypovídající, když na slavné 5th Avenue v New Yorku vlaje před některými kostely vedle americké vlajky, vlajka duhová. Jako kdyby neexistovalo mnoho a mnoho jiných menšin, z nichž některé jsou terorizovány a znevýhodňovány mnohem více než LGBT komunita. Proč tedy zrovna duhová vlajka a ne jiná? Nelíbí se mi přehnaná a hloupá korektnost, kdy kritika a někdy i pouze jiný názor vyřknutý na adresu gay komunity je téměř a někdo doslova trestný čin.

Jenže odpovědí na tyto a mnohé další extrémy není strašení koncentračním tábory, vykreslování jakéhosi spiknutí homosexuálů, kteří se jednou stanou nadlidmi a budou dělat to, co nacisté židům nebo komunisté třídním nepřátelům. Pokud někdo něco tak závažného tvrdí, MUSÍ to podložit a to VELMI relevantními zdroji. Jenže tím se        P. Piťha  ve své promluvě nenamáhal, stejně jako se mnohokrát nenamáhá svoje lži něčím vyvracet ten, kdo ho chce vyznamenat. Asi většina z nás má mezi gay komunitou kamarády, kteří nijak agresivní nejsou a kteří skutečně neplánují stát se nadřazenou rasou a kteří nesouhlasí s někdy agresivně vedenou kampaní části LGBT komunity.  

Vyznamenáním P. Piťhy se bude pouze legitimizovat nenávist, rozdělení společnosti, šíření strachu a to vše ještě bude spojováno s „křesťanskými hodnotami“. Církev, která chce být ve svých etických postojích konzervativní, které záleží na uchování rodiny, jejímž základem je muž a žena, která se chce podílet na uchování křesťanských kořenů, na kterých naše civilizace stojí, k tomu nemusí používat stejnou mluvu, jako někdy používají ti, které kritizuje. A už vůbec nemusí získávat svoji legitimitu od současného prezidenta.

05 ledna, 2019

Nové formy v církvi a staré já...


Nedávno jsem se dal do řeči s jedním člověkem a zabrousili jsme i na sbor, do kterého chodí. Dotyčný byl nadšený, liboval si především v tom, že přišel nový kazatel, který „přináší reformy“.  Měl jsem z toho radost, a protože se sám ocitám v permanentním neklidu, zda nejsem špuntem na pomyslné lahvi, která se jmenuje sbor, kde působím, ptal jsem se, jak se ony reformy projevují. Důvodem mojí otázky byla inspirace, co bych mohl dělat jinak, lépe. Dotyčný mi odpověděl, že se u nich ve sboru začal měnit styl zpěvu (jiní tomu říkají chvály, ale na názvosloví až tak nezáleží). Když jsem se ptal, co dalšího se reformuje, pak to prý zatím je všechno. Ne, nechci psát o zpěvu. Ani zpochybňovat odpověď, kterou jsem dostal. Vlastně o chvály či zpěv v tomto blogu vůbec psát nechci.

Popsaný krátký rozhovor ve mně vyvolal vzpomínky na založení dvou sborů, jehož jsem byl součástí. Každé založení sboru byla vlastně malá reforma, která začínala od nuly. Zvláště na začátku skoro nic nebyl problém. To, co by v některých sborech trvalo dny či týdny, v novém sboru trvalo dny. Asi nejsnáze se pak mění některé formy jako je hudba, styl kázání, délka bohoslužeb, problémem ale není ani rozdělení sboru na skupinky atd. Není těžké zformulovat vizi, hodnoty, vymyslet logo, vypsat očekávání od členů atd. Prostě paráda! Někteří si po pár měsících dokonce začnou myslet, že chodí (konečně) do zdravého a moderního sboru. Pokud jste ve velkém městě, je pravděpodobné, že k vám začnou chodit křesťané, kteří ve vašem sboru konečně najdou „pořádné společenství, které dlouho nemohli najít“.

Na rozdíl od některých „starých“ sborů, vše šlape jak má a navíc rozvoj nebrzdí někteří věční nespokojenci.

Jenže… jenže dříve nebo později narazíte na to, čemu maratónci říkají zeď. O co jde? V maratonu se zhruba okolo třicátého pátého kilometru ve vašem organismu začnou dít věci, které jste sice čekali, protože jste o tomto fenoménu četli, ale dokud si to nezkusíte, nepochopíte. Zjednodušeně popsáno, narazíte na svoje fyzické limity a hodně to bolí. Jak to souvisí se sborem?

Tak, že i v nové práci pravděpodobně narazíte na zeď v podobě hříchu, lenosti, závisti, pohodlnosti, svárlivosti a mnoha dalších nehezkých věcí. Proč? Protože neutečete sami sobě. Tyto a další oblasti nemají nic společného se stylem písní, kázání, oblékání nebo některými zvyklostmi vaší církve či sboru. Nebo ještě jinak napsáno, tyto a další oblasti nemají nic moc společného s formou vašich bohoslužeb a zbožnosti. Pokud vás trápil chtíč, neláska nebo závist na starém sboru, s největší pravděpodobností tomu neutečete ani v novém sboru.

Tím není řečeno, že na formách nezáleží nebo dokonce že nemá smysl se o něco nového pokoušet. Záleží, jenže ten nejtěžší boj, který vedeme se svým starým já, budeme muset vybojovat v jakémkoli sboru nebo církvi nezávisle na varhanách nebo bicích, kravatě nebo tričku, rukách zdvižených nebo upažených, s náhlavním nebo před vám stojícím mikrofonem.

Netvrdím, že nemá smysl se pokoušet zkoušet nové věci, zakládat novou práci, usilovat o nové formy, ve kterých přinášíme staré evangelium.  Určitě má! Toto vše nám může být pomocí v následování Krista, navíc mnoho z nových projektů se dělá s cílem zpřístupnit evangelium hledajícím a to je skvělé! Chci jen ukázat, že nic z toho nás neochrání před námi samými.

Pochopitelně může nastat situace, kdy společenství do kterého chodíte, je z nějakého důvodu nesnesitelné a zásadním způsobem vám brání v duchovním růstu. Tento stav ale většinou nenastane kvůli zastaralým formám, ale kvůli nějaké formě hříchu. Tam pak asi nezbývá, než odejít. Ale i když odejdete a nejdete něco lepšího, stejně narazíte na sebe sama.

Zdravý sbor nebo společenství je potom takové, které připouští realitu lidského selhání a dokáže svoje členy vést na hlubinu poznání, které se přetavuje v konání. Kde je možné být hříšník beze strachu, že budete odsouzeni, kde lidé nerezignují na to, aby byli společenstvím, které v dobrém slova smyslu šokuje evangeliem a nikoli církevní kulturou. Kde jsou vedoucí kritizovatelní. Kde se lidé učí kriticky myslet nad Písmem a pravdivě žít. Kde se místo Krista nestaví v nepodstatných oblastech na první místo „správný a jediný“ výklad Bible a kde lidé dorůstají k samostatnému a zralému rozhodování zakořeněnému v Kristu. Kde forma je důležitá, ale není nejdůležitější.

Najdou se takové společenství v naší zemi? Jistě najdou, jen je otázka, kolik jich je… Přál bych onomu člověku, který mě inspiroval k tomuto blogu, aby reformy v jeho společenství pokračovaly. Vím jen, že změna v hudebním stylu je jen první a velmi malý krůček vpřed. To skutečně podstatné ještě mají před sebou…