31 prosince, 2019

Blogy, knihy, články a další

Zásadním rozdílem mezi psaním knih, článků a blogů je v tom, že na knihy a články dostanete jen minimum reakcí a pokud nějaké přijdou, jsou v zásadě pozitivní. Snad je to i proto, že knihy a články recenzuje nakladatel a je i v jeho zájmu, aby váš výplod nebyl mimo. Dalším důvodem je, že vaše knihy a články čtou v drtivé většině lidé z vaší sociální bubliny, kteří s vámi souzní, a tedy do vás z pochopitelných důvodů nebudou „šít“. Dále platí, že zveřejnění reakce na knihu nebo časopisecký článek trvá velmi dlouho, proto lidé obyčejně moc nereagují. A v neposlední řadě je nepoměr mezi počtem čtenářů. Pokud se trefíte svým blogem do živého, článek na blogu čtou tisíce lidí. Např. článek „Jak vyřadit mozek a nahradit ho propagandou“ četlo nebo rozkliklo (to se asi již rozlišit nedá) 8500 lidí na iDNES, dalších mnoho čtenářů na Křesťan dnes a pak netuším, jak si článek žil svým životem při různých sdíleních. (Mimochodem já sám nijak neovlivňuji, jaký portál nebo časopis článek převezme). Dalších mnoho lidí reagovalo v diskusích.


Nejzásadnějším rozdílem mezi knihou, článkem, ale i kázáním, youtubem a blogem je možnost reagovat. Na knihu a článek obyčejně nereagujete, protože to trvá dlouho, kázání a youtube si nepřečtete, nemáte totiž text před očima, proto reakce není až tak snadná. Blog máte před očima a komentujete jej okamžitě na sociálních sítích, navíc někdy mnohem drsněji, než byste si dovolili v osobním rozhovoru. 


Netuším, kolik jsem v životě řekl kázání a přednášek, ale bylo jich dost a to včetně diskusí. Mnohokrát jsem absolvoval i tzv. křesťanství před soudem, což je obdoba kotle, kdy vás nevěřící či hledající „grilují“ skrze otázky ohledně křesťanství. Věřte mi, že někdy to nebylo úplně komfortní… Učil jsem na čtyřech sekulárních školách předmět společenské vědy či filozofie a i zde byl pochopitelně prostor pro diskuse a občas to nebylo lehké ustát. Samostatná kapitola pak jsou veřejné projevy v církvi na nejrůznějších grémiích, kde s vámi ne vždy všichni souhlasí, ale případné nesouhlasné reakce se vyjadřují v drtivé většině kultivovaně. Úplně jiný rozměr jsou sociální sítě. Kdyby lidé po mých veřejných vystoupeních reagovali jako na sociálních sítích, asi bych se již dávno vrátil ke své původní profesi (což by se jistě některým velmi ulevilo). 


Když někdo chce psát blog a k tomu chce, aby ho lidé četli, musí jít do určitého paradoxu, který je v tom, že dá do placu téma, které je rozporuplné a na které mají lidé různé názory (nebo-li autor předloží šťavnatou kost). Pak ale musí počítat s někdy velmi drsnými reakcemi. Zároveň zde neplatí, že „křesťané jsou horší než nevěřící“. Křesťané na moje články reagují někdy nesouhlasně, ostře, ale stále je to proti reakcím na třeba iDnes slušné, byť jak jsem psal, někdy ostré. Jiná věc je, že vždy se najde pár lidí s psychopatickými sklony, kteří jsou na sítích vyloženě hnusní. Asi o některých víte i vy… a to i křesťanských kruzích. 


Někdy se stává, že lidé přestanou diskutovat o vašem článku a začnou diskutovat o tom, o čem jste nepsali. Ukázalo se to např. v blogu o vyučování žen, kdy diskuse přešla k rozhovoru o ženách ve vedení. Jakkoli vyučování a vedení spolu částečně souvisí, toto nebylo tématem. Tento moment jsem zaznamenal častokrát.

I když jsou reakce někdy nepříjemné, stále platí, že v osobním kontaktu drtivá většina lidí je jiná, než když jsou na síti, proto nechávám pod svými články možnost diskuse, byť někdy to je síla… ale jen někdy. 


Každopádně se nebojte psát a k tomu číst. Jedno bez druhého nejde. Dobrých a inspirativních autorů totiž není nikdy dost…

24 listopadu, 2019

Žena ať ve shromáždění mlčí?!


Také vám občas tento Pavlův výrok vrtá hlavou? Ještě „šťavnatější“ je jeho pokračování: „Nedovoluje se jim, aby mluvily; mají se podřizovat, jak to říká i Zákon. Chtějí-li se o něčem poučit, ať se doma zeptají svých mužů; ženě se nesluší mluvit ve shromáždění.“ 1 Kor 14, 34 - 35



Některé církve či sbory si tento text přizpůsobily k obrazu svému a zredukovaly ho na zákaz ženám v neděli kázat, jinde dokonce ženy v církvi nesmějí ani vyučovat. Verš z 1 Kor 14 přece mluví jasně, ne?! Jenže je zde problém. Slovo eklézia, které v 1 Kor 14 překladatelé překládají jako shromáždění, je jinde přeloženo jako církev. Verš by se tedy dal přeložit ženy v církvi (v eklézii) ať mlčí. Jenže zřejmě i ti nejbibličtější z biblických křesťanů nechají ženy vyučovat v besídce, v mládeži, v dorostu, což je v posledku v něčem ještě větší zodpovědnost než kázání nebo vyučování dospělých, protože dospělí si leccos přeberou, kdežto když kážete hereze dětem, tak děti to nerozpoznají. Zároveň i besídka, dorost, mládež či nejrůznější skupinky, kde ženy v rámci sboru učí, jsou církví (eklézií). Dále se asi nikdo neřídí slovy „nedovoluje se jim, aby mluvily, chtějí-li se poučit, ať se doma zeptají svých mužů.“ Dovedete si představit, že na otázku nějaké ženy po kázání odpovíte: Mlč a zeptej se až doma!



Dále jistě neplatí, že dary Ducha svatého, které nazýváme dary jazyka, jsou výhradně pro muže (např. proroctví, vyučování, slovo moudrosti, slovo poznání či evangelizace, která je často spojena s vyučováním). Jiná věc je, že mnohé ženy jsou schopnější než muži a to včetně vyučování, kázání, v práci s lidmi a v mnoha dalších oblastech.



Navíc v 11. kapitole do Korintu Pavel ženy nabádá, aby si zahalily hlavu, když se modlí a prorokují a ve 14. kapitole jim říká, aby mlčely… divné ne? Jednou je povzbuzuje k hlasitým projevům, podruhé nikoli (tedy pokud nepředpokládáme, že Pavel myslel, že mohou svoje modlitby a proroctví jen šeptat).



Podobný text je v 1 Tim 2, 12: Učit ženě nedovoluji. Žena nemá mít moc nad mužem, nýbrž má se nechat vést.Zde by žena snad ještě mohla učit děti, ale nikoli muže, tedy zřejmě od mládeže výše se ženám zakazuje učit, aby nad muži neměly moc. Jenže stejně jako v Korintu si Pavel na první čtení protiřečí, protože Timoteus byl z Efezu, kde působila Priscila, která učila Apolla. Na konci druhého listu Timoteovi a v listu do Říma Pavel Priscilu pozdravuje, tedy zjevně s ní neměl problém, byť na první čtení tím, že vyučovala muže, porušovala Boží řády. Anebo neporušovala, ale k tomu se dostanu…



Nejen v církvi, ale i na některých teologických školách ženy skutečně nemohou vyučovat, i díky textům, které jsem citoval, což považuji za veliké ochuzení, nikoli proto, že by žena měla učit kvůli nějakým povinným kvótám, ale protože někdy prostě je lepší a obdarovanější než muž, nicméně díky pohlaví má žena nebo spíše studenti smůlu. Prostě „ženská a systematická teologie je oxymoron.“



Jak k těmto textům přistupovat?



Domnívám se, že Pavel postoj k ženám v listu do Korintu psal kvůli specifické situaci, která nastala v tamním sboru, kde vládl chaos, který byl pohoršením pro lidi, mezi korintské křesťany přicházející. Stojí za zmínku, že v Korintě měl sídlo kult bohyně Afrodity, kde sloužilo 1000 kněžek – prostitutek. Velmi populární byl též kult zasvěcený Bakchovi, což byl bůh tance, vína. Kult více přitahoval ženy, které se mohly vymanit ze společenských konvencí. Je pravděpodobné, že některé z věřících žen v Korintě před obrácením touto zkušeností prošly, proto byly jejich projevy chaotické a divoké.  Text chápu jako namířený na specifický problém, kdy některé ženy rušily a Pavel je napomíná a říká, ať jsou ženy během bohoslužby ticho a neruší a pokud mají otázky, ať se zeptají později. Pokud by to byla univerzální Pavlova rada, nenabádal by jinde k tomu, ať ženy prorokují a modlí se.

V podobném duchu píše i D. Beňa, když formuloval stanovisko CB k otázce mužů a žen v církvi: „I Pavlova slova o pasivní účasti žen na bohoslužbě, zdá se, spíše než proti ženskému mluvení jako takovému míří proti místním výstřelkům: když podle pohanských zvyklostí buďto byly na úkor mužů upřednostňovány ženy „kněžky“, anebo se smazávaly vnější rozdíly mezi pohlavími (1K 11,2nn; 1Tm 2,9nn). Poté D. Beňa cituje vynikajícího novozákonníka N. T. Writa a jeho komentář k situaci v Efezu: „Někteří vykladači (např. N. T. Wright) se domnívají, že apoštol pro ženy žádá vůbec svobodu učit se spolu s muži, a to bez ohledu na mocenské otázky; známé místo lze přeložit: „Žena ať se učí bez vyrušování, v plné podřízenosti [Bohu]. Neříkám tím, že žena má učit muže či mu diktovat, nýbrž že se má učit bez vyrušování“ (2Tm 2,11nn; srov. L 10,38-42)." 

V Efezu Pavel řešil problém falešného učení. Rabínská tradice obviňovala Evu z toho, že způsobila pád. Trestem za to byla podřízenost ženy. Gnostici naopak popisovali ženu jako zdroj duchovního probuzení. Je pravděpodobné, že gnostický přepis Genezis byl jedním z mýtů propagovaných v Efezu, a že právě ženy byly zodpovědné za jeho šíření. Pavel na to reaguje tím, že ženám doporučuje studium v tichosti a podřízenosti. Zároveň nemají učit klamné gnostické nauky, které připisují ženám vládu nad muži. Oproti gnostickému mýtu božské ženy Pavel staví jako kontrast rabínskou interpretaci příběhu Adama a Evy. Je třeba dodat, že rabínský důraz na Evinu vinu koriguje Pavel v 5. kapitole listu Římanům učením o Adamovi, skrze kterého přišel do světa hřích. (Vyčerpávající popis dobových reálií, stejně tak vynikající teologické rozpracování problematiky postavení muže a ženy se nachází ve studii Daniele Pastirčáka „Dve oči, však jedna tvár“ (http://www.cbkaplnka.sk/sk/Kniznica/zeny-dp-1.html), z které jsem čerpal v odstavcích o situaci v Korintě a Efezu a kterou velmi doporučuji.

Nechci z toho, co jsem psal, udělat závěr, že bych byl nebo nebyl inspirován vyučováním nebo kázáním žen více než mužů. Inspiruje a povzbuzuje mě vyučování kohokoli, kdo má co dát a to nezávisle na pohlaví. Tedy žen a mužů. Minulý čtvrtek jsem slyšel vynikající vyučování na naší starší mládeži od ženy. Před měsícem jsem byl velmi obohacen supervizním seminářem, který vedla žena. Mohl bych uvést mnoho příkladů, kdy jsem byl povzbuzen a inspirován od mužů. Ano v našem sboru a v církvi je nepoměr ve vyučování žen a mužů (ve prospěch mužů), ale nemám potřebu tuto realitu obhajovat Biblí. Prostě momentálně to tak je, jsme v proudu jakési tradice a uvidíme, jak se tato situace bude či nebude měnit.



Nakonec ale respektuji, že pohled na tuto oblast mají někteří křesťané jiný, než mám já, byť s nim nesouhlasím. To, co absolutně nechápu, je, že otázka vyučování a kázání žen v církvi je pro některé křesťanské kruhy téměř otázkou pravověří. Kdo by nechal kázat nebo vyučovat ženu, nebere prý Bibli doslova nebo se nechal pohltit liberalismem či levicovým myšlením.



Tak bych chtěl ty, kdo ženu za kazatelnou nebo řečnickým pultem v církvi nesnesou, uklidnit, že my, co to vidíme jinak, nejsme ani liberálové, ani levicově smýšlející. Jen Bibli v něčem čteme jinak.



Na závěr ještě jedna citace ze studie D. Pastirčáka: „Wesley  byl zpočátku v otázce služby žen rezervovaný. Okolo roku 1771 ho však  zkušenost a hlubší porozumění evangeliu vedli ke změně postoje. S jeho požehnáním působilo vícero velmi vlivných ženských kazatelek. Adam Clark, biblický učenec a blízký spolupracovník  Johna Wesleyho  o působení ženských kazatelek napsal toto: „Díky požehnanému duchu křesťanství tyto ženy mají stejná práva, stejná privilegia, stejné požehnání, a dovolte mi dodat: jsou i stejně užitečné.“

12 listopadu, 2019

Třicet let svobody a jak dál?


V roce 1989 jsem pracoval jako elektrikář – údržbář na Poříčí v tiskárně Rudé Právo. Tehdy se tam tiskly nejen noviny, po kterých byla tiskárna pojmenována, ale i mnohá další periodika, protože všechna periodika podléhala cenzuře a bylo jedno, zda čtete Rudé Právo nebo Večerní Prahu. Když došlo k listopadovým událostem, do Rudého Práva se začaly sjíždět Lidové milice a tehdy jsem si říkal, že z toho asi bude pořádný masakr. Jak vše dopadlo, víme… k násilí nedošlo.

Já sám jsem 17. 11. 1989 na Národní třídě byl, protože se vědělo, že se cosi velkého chystá a tak jsem šel na „čumendu“. Nebyl jsem žádný hrdina, navíc jsem strašně rychle běhal, proto jsem při uzavírání Národní třídy utekl, byť mě a další proháněli chlapíci s obušky a s barety. Pomalejší dostali nakládačku, rychlejší utekli. Netušil jsem, že jsem se připletl do klíčové události našich dějin.


Proč to ale píšu. Po Sametové revoluci tiskárny Rudé Právo fungovaly dál a já zde dál pracoval. Mezi chlapama na dílně probíhaly pochopitelně živé diskuse, kam náš národ bude směřovat, a já si pamatuji, že někteří zastánci komunistů říkali něco ve smyslu, však počkejte, vy uvidíte… ta svoboda vás časem přestane bavit a komunisté se vrátí. Hádali jsme se a mě tehdy jejich povídání přišlo jako sci-fi. Jestli se mi zdálo něco jasné, pak to, že komunisté se nikdy nevrátí. Jako většina tehdejších lidí jsme byli naivní, přišla divoká 90. léta a mnohým docházelo, že to se svobodou je poněkud složitější, než jsme si představovali, ale přesto jsme nepochybovali, že naše země jde dobrým směrem, jakkoli se u toho různě naklání a otřásá.


Nyní je za mnou 30 let, během kterých jsem se oženil, mám dvě děti, něco jsem vystudoval, něco napsal, něčeho dosáhl a něčeho nedosáhl. Vím jistě, že jako elektrikář bych se už neuživil, určitě bych neutekl chlapcům, kteří mě kdysi honili na Národní třídě, „moje“ tiskárna už neexistuje, neexistuje ani zahulená knajpa u Rozvařilů, kam lidé z tiskárny chodili pěkně v montérkách a kam jsem starším chlapům z dílny musel běhat pro pivo a kde na vás téměř skočila rakovina jen při pouhém pohledu na sekanou, která se dělala v nespočetněkrát přepáleném oleji (-:


Občas si vybavuji naše diskuse na dílně, a kdybych měl možnost se setkat „s chlapama“, kteří vášnivě obhajovali socialismus či komunismus, přiznal bych, že v mnohé měli pravdu oni a já se mýlil.


Nějak naplno mi to docvaklo 28. října tohoto roku, kdy jsem byl jako církevní představitel s dalšími asi 1000 lidmi pozván na raut do Španělského sálu. Snažím se těmto akcím vyhýbat, jak „čert kříži“ (zatím jsem nikdy na žádné nebyl), ale mohl jsem s sebou někoho vzít a tak jsem vyrazil se starším synem. Když skončila ceremonie ve Vladislavském sále, účastníci šli směrem k nám, kdo jsme byli na rautu. Nebo jinak řečeno – z Vladislavského sálu k nám měla přijít určitá elita národa. První z této elity dorazil T. Okamura, následován předsedou komunistů Filipem, pak dalšími poslanci KSČM, SPD, premiérem Babišem a dalšími. Po pár minutách vyšel Mynář, Nejedlý, Ovčáček a prezident, který spolu se jmenovanými zmizel v jakémsi salónku. Neviděl jsem nikoho z opozičních stran, jen strašně málo představitelů akademického života, armády, justice atd. Ano, teď vím, že 28. říjen 2019 byl hradní mejdan svolaný u příležitosti dne republiky, že poslední zbytky jakési důstojnosti spojené s hradem jsou definitivně pryč, ale stejně…


Pak jsem šel se synem domů a to přes Národní třídu. Po třiceti letech… Po třiceti letech komunisté drží vládu v šachu, v čele vlády je bývalý agent STB, který je v obřím střetu zájmů, prezident veřejně zesměšňuje práci BIS, která upozorňuje na rejdy ruských agentů, jeho nedovzdělaný mluvčí bezostyšně napadá lidi, kterým nesahá ani po kotníky a který buď díky své blbosti, nebo neřízené nenávisti spolu s dalšími systematicky vytváří pocit třídní nenávisti (kavárna vs. normální lid). Parta kolem prezidenta je zamotaná do nejrůznějších podivných finančních machinací, hlavním vysílacím médiem hradu je bizár jménem TV Barrandov a periodikem pak Blesk, není problém veřejně zpochybňovat hrdiny umučené komunistickým režimem, v národě narůstají síly zpochybňující naše zařazení do Evropy, protože tam jsou ti zlí genderisté, vítači, homosexuálové, odebírači dětí, neznabozi, nepřátelé Izraele a další pakáž (co na tom, že když tito kritici posílají své děti studovat na střední nebo na vysokou, nebo když jedou na dovolenou pak do prohnilé Evropy).


Nejen Evropa, ale celý svět má velké problémy, některé postoje jak z pravého tak levého politického spektra jsou nepochybně ulítlé a co je pro některé nepříjemné sdělení, jednoduchá řešení skutečně neexistují a pokud ano, pak nás historie učí, že je většinou mají ti, kdo nám svobodu jednou uzmou definitivně. Přesto mám naději, že zpupnost neroste navěky… a to i v našem národě. Zároveň poučení po třiceti letech je, že svoboda není nic automatického a že o ní lze přijít, aniž by se zavíraly dveře žalářů. Třeba tím, že někdo ovládne média, justici nebo propojí politiku se svým byznysem. Též jsem si uvědomil, jak snadno se dá prohospodařit potenciál důvěry, což se stalo kdysi největším stranám u nás, které měli obrovské možnosti, které ale mnohokrát zneužili.


Když jsem šel tehdy s průvodem na Národní třídu, zašel jsem do telefonní budky a za 50 halířů telefonoval svému kamarádovi, ať se připojí, že se něco chystá. Jenže budka nefungovala a navíc mi sežrala padesátník. I tato epizoda ukazuje, jak moc byl svět jiný. Dnes je složitější, a snad i proto svět skáče na špek nejrůznějším šarlatánům, kteří „to“ vyřeší. Snadno a rychle. A právě z toho mě mrazí.

15 října, 2019

Ježíš z Gottlandu


Pomalu umlká rozjitřená atmosféra okolo pohřbu Karla Gotta. Když jsem se dozvěděl, že bude mít pohřeb v katedrále, říkal jsem si, že to je pro katolickou církev dobrá příležitost citlivě sdělit našemu národu něco o křesťanství a evangeliu. Pohřeb jsem nesledoval, nicméně jsem četl modlitbu pronesenou knězem Czendlikem a popravdě to, co jsem čel, jsem nejdříve považoval za hoax, za snahu dotyčného kněze zdiskreditovat. Nevěřil jsem, že by něco takového kněz veřejně pronesl.

Chápu snahu evangelium kontextualizovat – tedy vykládat Písmo a křesťanství tak, aby mu bylo rozuměno. Jenže kontextualizovat neznamená degradovat. Jako mnoho jiných pastorů jsem měl možnost promlouvat na pohřbech lidí, kteří nebyli vyznávajícími křesťany nebo na pohřbech, kde bylo více nekřesťanů než křesťanů a vím, že se jedná zápas o každé slovo.  

Jistě, že křesťanský farář/kazatel/kněz není od toho, aby při pohřebním proslovu nebo modlitbě vynášel soudy, kdo půjde do nebe a kdo nikoli. Zároveň má možnost sdělit alespoň část evangelia a zároveň nesmí nedegradovat Ježíše nebo Pána Boha na postavičku, která zapadá do linie pohledu na církev á la farář ze Slunce, seno, jahody nebo feldkurát Katz ze Švejka.

S tím ostře kontrastují slova pronesená v národní katedrále, ať dá Bůh Karlovi „tu nejlepší kapelu, aby mohl zástupy Tvých andělů obveselovat svým božským hlasem,“ doporučovat Bohu, aby „zašel na Gottův koncert a ať si s Karlem osladí kávu“… Dokonce srovnávat Gottovo úmrtí se skonem Pána Ježíše a to slovy Czendlika „stejně jako v případě Tvého syna Ježíše, když odcházel, tak i nám nastala tma po celé zemi a slunce se jakoby zatmělo,“ je, nevím, zda přímo rouhání, ale populismus a kýč. Chápu nadsázku, humor, ale toto nebylo ani jedno, ani druhé.

Tisíce a možná milióny lidí dostali obraz přitroublého Pána Boha, který s Karlem popíjí kávu, naslouchá jeho koncertům, a který by měl v nebi nějak kompenzovat temnotu, kterou seslal na tuto zem, když si pana Gotta povolal. Není divu, že tomuto pohledu tisíce ateistických Čechů tleská, takovému pánbíčkovi by se nakonec i dalo věřit, ne?

Jenže se jedná o degradaci Pána Boha. Vím, jak těžké je kázat na pohřbu, kde nejsou křesťané, mnohokrát jsem promlouval k nevěřícímu auditoriu, několikrát jsem měl možnost hovořit v celostátních médiích a znám zápas o volbu slov. Zároveň ale degradovat Pána Boha tak, jak to zaznělo v katedrále, je smutné.

Dle reakcí mnoha lidí Czendlik nepochybně získal další body. Toho „dobráckého altruistu nad námi“ skutečně není třeba brát vážně. Tohle by nám církev měla sdělovat častěji, ne?

Kdysi proběhla diskuse na téma Ježíš z Disneylandu. Autoři vyčítali některým křesťanským kruhům, že Ježíšovo poselství příliš přizpůsobují současné pop-kultuře. To, co zaznělo z úst Czendlikových, byl Ježíš z Gottlandu a popravdě nevím, co je horší.

06 října, 2019

O lakomství a štědrosti


Váš život budiž prost lakomství; buďte spokojeni s tím, co máte, vždyť Bůh sám řekl: Jistě se tě nezřeknu, jistě tě neopustím.  Žd 13, 5



Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude ve sboru napomenut kvůli lakotě. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá…


Když přemýšlíme o lakotě, pak zkusme vycházet z jedné z charakteristik naší doby a to je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to co jsme zažili, na EU… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.


Uvedu ještě jeden příklad, konkrétně fenomén facebooku. Většinou (nikoli vždy) lidé na facebooku vystavují fotky ze svých dovolených, fotky svých dětí, fotky z různých párty a akcí atd.  V zásadě se facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí". Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám", „já jsem tam nebyl", „toho jsem nedosáhl“ atd. Toto není kritika facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může (a také nemusí) být nespokojenost s tím, co (ne)mám, kým (ne)jsem nebo čeho jsem ve srovnání  s druhými (ne)dosáhl a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem facebooku, ale i reklamy. Vlastně je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní atd. Nicméně když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému. Racionálně vím, že je tomu jinak, ale emoce bývají silnější než rozum.


Další silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, budoucnosti, úrazu, nejistoty atd. Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a někdy se řídíme heslem „pomoz si a Pán ti pomůže.“


Jakmile ale se nám pod kůži vkrade nespokojenost a strach z budoucnosti, pak všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat pro vlastní potřebu s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost, odstraní naši nespokojenost nebo strach. Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty.



Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem stále relativně zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, mám zaměstnání, mám přátele, rodinu… Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace si o podobných věcech může nechat jen snít.


Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu vlastnit víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím, co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe      a opět jen pro sebe.  Nebo si jsem vědom, že mám mnoho a proto se chci s požehnáním, které zakouším, podělit s dalšími. 


To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost.  Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám je jen či především pro mne, popřípadě pro moje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem a zároveň hledá, s kým by se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví a dostatek je Boží dar, který jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.


Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden     z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku je, že ten kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá.



Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti  a štědrosti jako opaku lakoty. Jako by nám říkal, buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš. A nejen to - protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj.


Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (může se jednat o čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.


Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou a duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál.



Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. Naučil jsem se v tomto následující věci.    K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme  proto, že naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka s Assisi „neboť dáváním bereme."  Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.










01 srpna, 2019

Duch Jezábel



Sám bych způsob chování, o kterém budu psát, pojmenoval asi jinak, ale nakonec o to až tak nejde. Když jsem se s tímto termínem setkal poprvé, nevěděl jsem, o co jde. Jenže stále dokola opakované vzorce chování v některých sborech, církvích a křesťanských organizacích mi tento problém  pomohly vidět a lépe pochopit.

Kdybychom měli charakterizovat Jezábel podle toho, jak o ní čteme v Písmu, pak možná nejpříznačnější, byť trochu neslušná charakteristika by se dala shrnout do jediného slova: Mrcha. Žena, která intrikuje, roznáší lži, má na svědomí zničené životy, tahá za nitky a především která využívá svého slabého muže Achaba. Achab je sice králem, má tedy obrovskou moc, zároveň je to slaboch, který sebou nechá orat. A Jezábel to s Achabem velmi dobře uměla. Jejich vztah je shrnut slovy: Nebyl nikdo jako Achab, aby se zaprodal a dopouštěl toho, co je zlé v Hospodinových očích, jak ho k tomu podněcovala Jezábel, jeho žena. 1 Kr 21, 25



Možná jste se i vy někdy setkali s tím, že jste se na týmu vedení o něčem domluvili a za pár dní bylo vše jinak. Důvodem bylo, že některý z mužů, kteří byli součástí týmu, přišel domů, vyklopil své manželce, co se na týmu probíralo, a dostal instrukce, že „takto tedy ne.“ Protože dotyčný se bál, nebo prostě chtěl mít doma klid, změnil svůj názor a stal se hlásnou troubou svojí ženy. Někdy se dokonce jednalo o muže, který stál v čele celého společenství, ale byl vláčen názory svojí ženy, což mělo destruktivní účinky na celou jeho službu a potažmo na lidi kolem něj. Jednalo se o „silného slabocha“, který sice vedl, ale zároveň byl veden. Podobně jako Achab, který vedl království, ale zároveň byl veden svojí manipulativní manželkou.



Nechci, aby tento blog vyzněl jako zevšeobecňující pohled na muže a ženy! Stejně jako příběh Achaba a Jezábel nemá za cíl sdělit nic o mužích a ženách jako takových. Jen chci ukázat, že tyto vzorce chování se opakují i dnes. V čele stojí velmi schopný, silný, obdarovaný a obětavý muž a tyto a mnohé další jeho nesporné kvality jsou podkopávány jeho manželkou. Jenže primární chyba není na straně manipulující manželky, ale na straně muže, který se nedokáže vzepřít. Zároveň někdy i na straně jejich okolí, které je nedokáže usadit do patřičných mezí.



Až příliš často jsem slyšel něco ve smyslu „on je to skvělý chlap, ale vlastně jeho názor je, žel, názorem jeho ženy.“ Někdy dokonce situace došla tak daleko, že se stalo nepsaným pravidlem, že finální rozhodnutí bylo učiněno až po nějaké době, kdy dotyčný rozhodnutí konzultoval se svojí manželkou. Bylo to nepsané pravidlo, ale přesto pravidlo, které pak okolí interpretovalo slovy, tu naši skupinu vlastně vede Pepíčkova Mařenka (jména jsou čistě náhodná). Pochopitelně pro jakéhokoli chlapa je velmi ponižující si přiznat, že tomu tak je a zároveň pro okolí není snadné toto pojmenovat. Navíc popisovaný stav spíše tušíte, ale přesně ho uchopit nebývá snadné. Nicméně pokud nebude dotyčný nebo dotyčná s tímto konfrontována, společenství si zadělává na obrovské problémy, které, pokud se nechají příliš rozrůst, budou mít devastující vliv.



Jezábel je v Písmu popisována jako manipulátorka, která díky této své schopnosti postupně získává obrovskou moc. Ona sama přímo nezabíjí a neničí, ale ví na koho se obrátit a komu má co povědět. „Jen“ vede jiné, aby škodili za ni.



Je zajímavé, že Achab, který nebyl dobrým králem, v sobě přesto měl něco, co se bouřilo Jezábelinu vlivu. Když se od proroka dozví, že jednal ohavně a že byl manipulován, reaguje takto: Jakmile Achab uslyšel tato slova, roztrhl svůj šat, přehodil přes sebe žíněné roucho, postil se a spával v žíněném rouchu a chodil zkroušeně. 1 Král 21, 27 To, co dokázal udělat před Pánem Bohem – tedy radikálně litovat svých selhání, se stejnou radikalitou nedokázal před svojí ženou. Žel, podobný příběh se odehrává stále znovu. Příběh silných slabochů.



Ve Zjevení Jan vyčítá sboru v Thyatirech, že ve svém středu „trpí ženu Jezábel“ (Zj 2, 20). Vím, že špatný výklad tohoto textu může vést k čarodějnickým procesům, pouze bez upalování. Zároveň nám ale text ukazuje, že je-li něco takového ve sboru, sbor to nemá, slovy Zjevení, trpět. Jinak bude trpět. Zajímavé je, že jinak byl sbor v Thyatirech po mnoha stránkách výborný, ale tohle byl jeho problém.



Jiným krokem jak se popisovanému vlivu bránit, je, že o mnoha věcech, které se domluví na vedoucím týmu (staršovstvu, radě sboru atd.) je třeba zachovat mlčení. Především pastorační věci nesmí jít ven. Stejně ale tak je třeba držet zásadu, že na čem jsme se dohodli, platí.



Muž, který je ve vedení, by měl mít další muže, se kterými nese svoje boje a zápasy. To neznamená, že svoje zápasy nemá nést s manželkou, ale zdravé je, když je to nejen manželka, ale i jiný muž, který dá jinou perspektivu, než manželka.



Jak jsem psal, pokud se něco takového vyskytne, je třeba jednat. Láskyplně, citlivě, ale jednat.

27 června, 2019

O hrdinství, víře, době vymknuté z kloubů a dnešním výročí


Vzpomínám si, jak mi moje máma vyprávěla, jak viděla poprvé vidět plakat svoji mámu (moji babičku). Babička šla po ulici a potkala jakousi soudružku, která na ni už zdálky volala. Tak už ji popravili! Psal se datum 27. 6. 1950. Dnes máme jiné soudružky a soudruhy, které justiční vraždu doktorky Horákové popírají a zároveň kteří spolurozhodují o běhu naší země…

O životě M. Horákové se lze leccos solidního dočíst. Protože nechci nosit dříví do lesa, pokusím se ji přiblížit tak, že nechám hovořit především ji samotnou. Snad to bude alespoň pro některé inspirací.

Milada Horáková vystudovala práva na UK, do války pracovala na pražském magistrátě, byla členkou strany národně socialistické. Jejím tématem teoretickým i praktickým byla sociální práce, což odráželo její hluboký soucit a pochopení pro trpící a strádající. V srpnu 1940 byla spolu s manželem zatčena gestapem kvůli svému napojení na odboj a velmi tvrdě vyslýchána. Rozsudek smrti nad ní vynesený byl zmírněn po její vynikající obhajobě na 8 let káznice. Byla vězněna až do roku 1945.

Už při jejím prvním věznění se projevil její nevšední zájem o zmírnění utrpení druhých. Jedna její spoluvězeňkyně vzpomíná, jak se M. Horáková ptala: „Děvčata, nemáte některá z vás kousek mýdla? Vedle mne v cele je zavřená stará žebračka Němkyně. Proč je zavřená, sám Bůh ví… Je stará, nemocná a tak strašlivě špinavá a zavšivená. Zítra chci požádat dozorkyni, aby mi povolila stařenu umýt a vyčesat.“ Nakonec podle svědectví tuto stařenu umyla a oblékla do svých šatů, kterých měla s sebou poskrovnu.

Další příklad – ještě když byla ve vazbě na Pankráci. Jakousi ženu za trest postavili čelem ke zdi na celý den a noc. Nesměla se ani pohnout. MH ubohé ženě šeptala skrz chatrnou zeď své cely modlitby, aby ženě ulehčila její úděl. Jana Feierabendová – další její spoluvězeňkyně o ní napsala: „V těžkých dobách jedině silná morálka dovede potlačit sobectví. Tehdy se poznají silné a pevné charaktery. Takový čistý a pevný charakter měla Dr. Horáková. Nepoznala jsem v životě druhou, tak altruisticky založenou ženu, jakou byla ona, která dovedla pro druhé obětovat všechno, i svůj vlastní život.“

S příchodem míru se M. Horáková vrhla do obnovy poválečného Československa. Byla zvolena do národního shromáždění, angažovala se v mnohých dalších aktivitách, pomáhala navrátilcům z koncentráků a angažovala se ve Svazu osvobozených politických vězňů. Díky svým politickým názorům, se kterými se nijak netajila a díky nimž se stále častěji dostávala do konfliktů s nastupující totalitou, se M. Horáková poměrně rychle dostala na index a bylo otázkou času, kdy bude zatčena a souzena. Byla nabádána, aby emigrovala, ale odmítla to. Nakonec se důvodem jejího zatčení zřejmě staly její cesty po jihočeském kraji za členy své politické strany. Toto bylo vyloženo jako snaha nalézt cesty k úniku z republiky. Byla zatčena, krutým mučením nucena k vynuceným výpovědím a následně souzena jako zaprodankyně Západu, zrazující lid naší republiky, i když to byla ona, která tak často stála na straně chudých. Protože jsem ale na začátku článku slíbil, že nechám hovořit M. Horákovou, začtěme se do toho, co sama prožívala a psala tváří v tvář nelidským podmínkám komunistických vyšetřovatelů a mučíren.

Krátce před popravou píše svému muži: „Můj milý hochu, muži nejdražší ...byl jsi největší láskou mého života – poznala jsem díky Tobě tolik závratných výšin lidského citu, křišťálového jako drahokam, že ta neobyčejná, ta nevšední pozemská láska mezi dvěma lidmi nemohla jinak než nevšedně skončit…“

Jak těžké bylo její loučení se životem, nám poodhalují dopisy (18 stran), napsané v posledních dnech před popravou. Ty dostala do rukou její sestra až po roce 1989. Zde je několik z nich: „Má jediná dceruško Jaruško, Bůh požehnal Tebou můj život… Vedle kouzelné a podivuhodné lásky Tvého táty byla jsi Ty největším darem, kterého se mi dostalo od osudu. Avšak prozřetelnost zamířila můj život tak, že jsem Ti, má dceruško, ani zdaleka nemohla dát to, co má mysl a mé srdce pro Tebe připravilo. Nebyla toho příčinou snad malá láska k Tobě, ta je stejně horoucí a ryzí, jako mají jiné mámy ke svým dětem. Ale já jsem svůj úkol, tady na světě chápala tak, že prospívám Tobě, že se starám, aby život byl lepší, aby se všem dětem dobře žilo. A proto jsem od Tebe často odcházela. Líbám Tvé vlásky, oči a ústa, hladím Tě a chovám ve svém náručí, vždycky budu s Tebou a u Tebe.“ Když se devět hodin před popravou se svou šestnáctiletou dcerou loučila, nesměla ji ani políbit…

Zde jsou slova, která psala svému 81 letému otci: „Táto můj, odpusť mi to, pochop mne, nezatvrď se ke mně! Vždyť jsem tak rostla a bylo ve mně mnoho z Tvých vlastností... Vím, že ve Tvých 81 letech nemělo Tě tohle postihnout. Vím, že já měla stát u Tebe a líbat Tvou ruku, než přijde Tvá chvíle odchodu.“ Její otec se prý celou osudnou nic díval na Pankrác a do konce života již neodložil černou kravatu.

A nakonec poslední slova Dr. M. Horákové: „Moji nejmilejší, ještě několik slov. Jsem úplně klidná a připravená. Jsem pokorná a odevzdaná do vůle Boží – tuto zkoušku mi určil a já jí procházím s jediným přáním: abych splnila zákony Boží a zachovala své čestné jméno. Neplačte, neteskněte moc, je mi to lepší než pozvolna umírat. Dlouhou nesvobodu by mé srdce nevydrželo. Takto se rozletím zase do polí a luk, strání a k rybníkům, na hory i v nížiny. Budu zase nespoutaná, a ten klid a mír. Dejte mi ho – bylo toho tolik, co bylo nutno překonávat – chci už jít. Ptáci se probouzejí, začíná svítat. Jdu s hlavou vztyčenou.“

Na rozsudek smrti reagovali žádostmi o milost mnohé světové osobnosti, nicméně K. Gottwald zůstal neoblomný. Dokonce rodině nebyla vydána ani urna s jejím popelem…

Jak jsem psal na začátku, smyslem tohoto blogu není popisovat život Milady Horákové. Spíše jsem chtěl skrze pár výpovědí jejích přátel a dopisů alespoň trochu dát nahlédnout do jejího přemýšlení. Je škoda, že na tyto velikány našich dějin někdy zapomínáme.

Snad i díky společensko-politickému marasmu, kterého jsme nyní svědky, stojí za to vědět, že i takovíto politici jako Dr. Milada Horáková v tomto národě žili a formovali jej. 

25 června, 2019

Generační prokletí


Učení o generačním prokletí vychází především z textů v Ex 20,5 – 6; 34,6 – 7; Nu 14,18 a Dt 5, 9 – 10 a mají společný jmenovatel ve slovech, „stíhám vinu otců na synech.“

Jinými slovy hříchy rodičů přecházejí na jejich potomky a ty jsou proto pod kletbou, která musí být zlomena a rozvázána. Začtěme se do následujícího exemplárního příběhu: „Vzpomínám na jednu ženu, která se s námi chtěla modlit za relativně běžný problém: byla netrpělivá a snadno se rozhněvala – běžná lidská vlastnost. Chodila pravidelně do kostela, dokonce vyučovala v nedělní škole. Jakmile se však začala modlit, její tvář se změnila v zuřivou masku. A co hůř, tato žena začala mluvit změněným hlasem a vykřikovat na nás urážky. Naštěstí měl někdo ze skupiny dar rozlišování a řekl: „To všechno začalo při černé mši sloužené v Anglii před stovkami let. Tehdy byla její rodina zasvěcena satanovi.“ Jakmile to vyslovil, duch rozhořčeně reagoval: Kdo ti to řekl?“

Autor poté cituje text z Ex 20,5 – 6 a tvrdí, že „pokud někdo z našich předků udělal něco podobného, třeba zasvětil naši rodinu satanovi, zkázonosné následky pokračují dokonce i dál než do čtvrtého pokolení, dokud není kletba zlomena.“ Autor jde dál a tvrdí, že jsou tři hlavní příčiny generačního prokletí.

-      Rodina měla co do činění s okultismem, zvláště pokud jsou v rodokmenu čarodějnice nebo čarodějové.

-      Rodina byla prokleta někým jiným

-      Někdo z rodiny se závažným způsobem podílel na nějakém hříšném jednání. V prvním přikázání Ex 20 je zvláště zmíněna modloslužba.

Údajně mají generační kletby dva účinky. Jednak mohou zablokovat působení Božího požehnání a jednak se na rodinu hrnou četné katastrofy. (MacNutt, F.: Služba osvobozování od zlých duchů)

Jiný autor, John Shuey v článku Potenciální brány démonické invaze píše: „Jak démoni vstoupí do rodiny? Třemi základními způsoby. Zaprvé je to skrze hřích, jako tomu bylo v případě Davida. David nebo některý z jeho předků spáchal sexuální hřích, který otevřel přístup do této rodiny. Zadruhé jsou to prokletí vyřknutá předky. Stejně jako prokletí a nebiblické víra ovlivňuje jednotlivce, může ovlivnit i celé rodiny. Nakonec jsou to přísahy a smlouvy. Možná někdo z našich předků vyslovil nějakou přísahu nebo uzavřel smlouvu, což mohlo otevřít přístup démonů do rodiny. To se děje, když se lidé zúčastní okultních praktik nebo jsou součástí okultní organizace jako třeba Freemasonry. V našich slovech je moc.“

A nakonec uvedu asi nejznámějšího letničního autora D. Prince, který v knize Požehnání nebo prokletí vyber si, píše: „Prokletí byť jednou uvolněno, má tendenci přecházet z generace na generaci, dokud se nestane něco, co zničí jeho následky. Ptej se Ducha svatého, aby ti zjevil, zde ve vaší rodině není generační prokletí, které ovlivňuje vaší rodinu.“ (Prince, D.: Blessing or Curse: You can Choose)

Z těchto pár ukázek vidíme, že autoři a jejich následovníci spojují naše současné hříchy, nemoci ale i životní karamboly s minulostí naší rodiny. Třeba dodat, že ne vždy, ale často ano.

Učení o generačním prokletí v sobě nese jednu naprosto zásadní otázku. Jsme vinni a máme problémy jen kvůli svým vlastním hříchům nebo i kvůli selhání našich „otců“ tedy předků? Může satan sužovat křesťany, když si nevyřešili následky svého generačního prokletí? Souvisí naše problémy např. v podobě opakovaného hříchu, životních karambolů, depresí a úzkostí, různých nemocí, úmrtí v rodině atd. s nevyřešeným generačním prokletím? Máme studovat svoje rodokmeny s cílem generační prokletí zlomit?

Pokud ano, pak zastánci tohoto učení vedou k rozvázání pout, a to tím, že věci z vaší minulosti nebo minulosti vaší rodiny pojmenujete a zlomíte. Zde je ukázka jedné modlitby: „Napište si podrobný seznam všech hříchů vašich rodinných příslušníků do čtvrté generace před vámi. Pokud rodinní příslušníci nadále hřeší i v současnosti, jejich hříchy by měly být vyznávány každý den… Je třeba vyznávat za celou rodinu. Poté, co jste vyznali všechny hříchy ze seznamu, zřekněte se jakýchkoliv nároků satana na váš život ve jménu Ježíše Krista… Pak uctívejte a chvalte Pána… Během dní, které budou následovat, vás Pán uvede do nové svobody.“ Tolik stručně k problematice generačního prokletí.

Každý, kdo se věnuje pastoraci, poradenství nebo terapii, ví, že naše minulost má na naši současnost významný vliv, a to jak v dobrém, tak ve zlém. Jenže generační prokletí se týká duchovních svázaností, nikoli vlivu okolností či lidí, které nás v minulosti poznamenali. Navíc se týká i generací našich prapředků, tedy těch, kteří na nás přímý vliv neměli.

Pojďme společně hledat odpovědi v Písmu. Jedním z obrovských „vynálezů“ Písma, je individuální etika a z ní plynoucí osobní zodpovědnost. J. Sokol píše, že „nad vrstvou zvykového mravu vzniká nová oblast osobní, individuální morálky, morálky, svobodných, zodpovědných jedinců.“ Uvádí Desatero, které je psáno oproti jiným právním textům nikoli „nebude se“, ale „nebudeš“. Jiný text podporující tuto tezi je např. v Ex 23, 2: „Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.“ (Sokol, J.: Člověk a náboženství) Učení o generačním prokletí tento zásadní rozměr Písma, byť nepřímo zpochybňuje, protože tvrdí, že někdo jiný může být zodpovědný za moje selhání. Konkrétně moji předkové. V Dt 24, 16 čteme: „Nebudou usmrcováni otcové za syny a synové nebudou usmrcováni za otce, každý bude usmrcen pro vlastní hřích.“ Jinými slovy – přesně v duchu výše uvedených textů, každý je zodpovědný za svoje hříchy. Ve stejném duchu píše Ezechiel 18, 1 - 4: „I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: „Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: "Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby?“ Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ Ezechiel píše, že syn se nemůže vymlouvat na hříchy svého otce a zároveň zřejmě kritizuje praxi, která tak činila.

Podívejme se, jak reagoval na exil, tedy na jednu z největších pohrom ve svých dějinách Nehemiáš: „Kéž je tvé ucho ochotné slyšet a oči tvé pohotové vidět, abys vyslyšel modlitbu svého služebníka, kterou se před tebou modlím ustavičně dnem i nocí za syny Izraele, tvoje služebníky. Vyznávám hříchy synů izraelských, kterých jsme se proti tobě dopustili; hřešili jsme i já a dům mého otce. Počínali jsme si vůči tobě hanebně, nezachovávali jsme přikázání, řády a práva, které jsi vydal svému služebníku Mojžíšovi.“ Neh 1,6 – 7 Nehemiáš píše jak o selháních otců, tak ale i své generace. Prorok Daniel pak vyznává hříchy pouze své generace a o otcích nemluví: „Ach, Panovníku, Bože veliký a hrozný, který dbáš na smlouvu a milosrdenství vůči těm, kteří tě milují a dodržují tvá přikázání! Zhřešili jsme a provinili se, jednali jsme svévolně, bouřili se a uchýlili od tvých přikázání a soudů.“ Dan 9, 4 Stále dokola jsme konfrontováni s individuální vinou – přesně v duchu Desatera.

Pohroma v podobě násilného exilu byla nepochybně zapříčiněna i nevěrou Nehemiášových a Danielových předchůdců, stejně jako my někdy neseme důsledky hříchů našich předchůdců, ale oba dva exil kladou za vinu především své generaci a svoji generaci volají k nápravě.

Jak si to dát dohromady s texty „stíhám vinu otců na synech“? Když si tuto pasáž přečteme celou, tak čteme, že Bůh stíhá vinu do třetího a čtvrtého pokolení, ale činí milosrdenství tisícům pokolení, které ho milují a jeho přikázání zachovávají. Třetí a čtvrté pokolení je rozsah generací, které mohou žít pohromadě. Otec, syn, vnuk a pravnuk. Ti všichni jsou v nebezpečí, že budou vinou svého otce nakaženi. (Heller, J.: Výklad Genesis)

Jenže to samé hrozí i dnes, kdy vina a s ní související hřích není něco, co na mě proti mé vůli automaticky „přeskočí“, ale špatný vliv, který na mě moji předci zvláště při společném soužití mají. Postavit na tomto textu teologii o dědičném prokletí nepovažuji za moudré. Zároveň v tomto textu je i ujištění o obrovském Božím milosrdenství, které násobně převyšuje Boží trest. Stejně jako hřích a s ním související vina ani Boží milosrdenství na člověka nepřejde proti jeho vůli. Nemohu požehnání automaticky zdědit, stejně jako nemohu zdědit prokletí, ale musím na požehnání vírou odpovědět a přijmout je. Jistě že je požehnáním vyrůstat v bohabojné rodině, ale nejedná se o automatickou vstupenku k osobní víře. Je prokletím (pokud použijeme toto slovo) vyrůstat v rodině alkoholika, ale automaticky to ze mne nedělá zkrachovalce.

Určitý náznak generačního prokletí zpochybňuje sám Ježíš v J 9,1–3: „Cestou uviděl člověka, který byl od narození slepý. Jeho učedníci se ho zeptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ Ježíš odpověděl: „Nezhřešil ani on ani jeho rodiče; je slepý, aby se na něm zjevily skutky Boží.“ Učedníci spojují nemoc se slepcovou minulostí, ale Ježíš je rychle vyvádí z omylu.

Několik závěrů:

Nikde v Písmu nevidíme nic, co by podporovalo výčty pohrom, nemocí nebo hříchů, které s rodovým prokletím údajně souvisí. Tvrdit, že někdo má rakovinu, deprese nebo že boural, protože jeho pradědeček se věnoval okultním praktikám, se absolutně neopírá o Boží slovo. Navíc nikde v Bibli nemáme záznam, že by Ježíš nebo apoštolové někoho uzdravili na základě diagnózy jeho rodových kořenů. Stejně tak nás Bible k žádné takové analýze nevybízí.

Tím ale nepopírám, že naše minulost nemůže ovlivňovat naši přítomnost nebo že v okamžiku znovuzrození přestaneme mít problémy a nepovedeme již více nejrůznější zápasy s minulostí související. Jistě že nějak nás naše minulost a naše rodinné kořeny ovlivňují. Jenže pojmenování některých traumat z minulosti nebo pojmenování rodinných zátěží, práce s nimi a stavění je do Božího světla není to samé jako lámání generačního prokletí.

Oběť Pána Ježíše nás dostatečně osvobozuje od následků hříchu a nemusíme se bát, že se nad námi i po obrácení vznáší jakási kletba, kterou, pokud nezlomíme, tak nás ochuzuje o plnohodnotný křesťanský život. Měli bychom být svědky plného Kristova vítězství.

Důraz celého Písma na osobní zodpovědnost nás nemá vést k nezdravému individualismu, ale k osvobození od strachu, že někdo jiný, v tomto případě moji předkové, které někdy ani neznám, mě mohou ovlivňovat tím, že na mě přenesli jakési prokletí.

V Bibli máme příklady vyznávání vin i svých předků – viz uvedená modlitba Daniele. Stejné pak vidíme i v dějinách, např. u Němců zástupně se omlouvajících za viny druhé světové války, u různých snah smířit katolíky a protestanty za způsobená příkoří nebo u snah dát do Božího světla znesvářené rodiny, kdy kořeny hořkosti sahají až k mrtvým předkům. Zde je zástupné vyznávání vin v duchu příkladu Písma.

Nepopírám, že člověk může být vystaven démonickému působení zlých duchů, či kleteb a že cesta z tohoto područí je skrze exorcismus. Jenže se jednak nejedná o věc obvyklou, aplikovatelnou na většinu lidí. Zároveň s těmito oblastmi není radno si zahrávat metodou pokus – omyl. K případnému exorcismu z vlastní zkušenosti doporučuji přítomnost duchovního, věřícího poradce s psychologickým vzděláním, někoho, kdo se exorcismem dlouhodobě zabývá, někoho, kdo je ve vedlejší místnosti a modlí se a jednoho fyzicky silného člověka v případě, že při exorcismu dojde k nekontrolovanému projevu síly u postiženého.

Spíše než rozebírat minulost, snažit se něco vyšťárat, doporučuji křesťany vést k budoucnosti, která je spojena s nadějí. Problém totiž je, že pokud něco budete chtít ve své minulosti najít, pak tak něco vždy najdete. Úplně každý totiž má ve svém rodu něco zlého, a čím déle do minulosti půjdeme, tím je jistější, že tam něco najdeme. Jenže k ničemu takovému nás Písmo nevede. Tím rozhodně netvrdím, abychom svoji minulost zcela ignorovali, ale ani abychom ji nepřeceňovali a hlavně z ní nedělali základní klíč k duchovnímu růstu.

„Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodni“ (J 8,36)




19 června, 2019

Mariánský sloup, stánky s buřty nebo nic?


V poslední době nejen některé Pražáky rozpaluje jak sluníčko, tak diskuse ohledně obnovy mariánského sloupu. Mnozí na mě směřují dotazy, co si o tom myslím. Mám-li shrnout svůj čistě osobní názor jednou větou, pak se jedná o zbytečnou provokaci, která nevede ke smíření, ale ke zbytečnému vyhloubení příkopů, které se v posledních letech celkem daří zasypávat.
Nechci vršit řádky podporující proč sloup neobnovovat nebo obnovovat. Zkráceně popsáno, jedni tvrdí, že „sloup byl postaven na místě vroucích modliteb Pražanů k Panně Marii, z vděčnosti za její pomoc v bitvě o Staré a Nové Město pražské proti Švédům, po vyplenění Malé Strany a Hradčan v roce 1648 a na poděkování za ukončení třicetileté války 1618 – 1648.“ Proti tomu není co namítat, byť na modlitby  k Marii nevěřím. Ale není zde nic militantního. 

Jenže je tu i druhý pohled: „Ikonografie mariánského sloupu byla diskriminační – nejen samotná socha Marie vyjadřuje porážku protestantů, kteří jsou vyjádřeni drakem pod nohama Marie, ale součástí sousoší byly i čtyři další sochy, kde katoličtí andělé probodávají kacíře.“

Stejné dílo a dvě naprosto jiné interpretace. Je smutné, když např. Jan Hřebejk údajně   i se souhlasem kardinála Duky píše na adresu primátora, který je proti stavbě sloupu, že „rozděluje lidi na ty, kteří mají komunistickou výchovou pevně zakódované nacionalistické a historické resentimenty, a na ty, kteří uvažují racionálně, jsou otevření estetické kráse, hodnotám tolerance a ekumenismu.“ Není to tak. Ti, kdo jsou proti, nejsou žádní komunističtí zpátečníci a mají svoje silné důvody, byť se Hřebejkovi a kardinálu Dukovi nezdají relevantní. 

Možná si někteří Pražáci ještě pamatují na tank stojící na vysokém piedestalu kousek od Anděla, který byl přetřen po roce 1989 na růžovo a následně pak odvezen do šrotu. Pro jedny jeho přetření a následné odvezení do šrotu byl akt barbarství, pro jiné se jednalo o akt osvobození. Jedněm tank symbolizoval komunistické přepisování dějin, druhým pak osvobození. Ti, kdo tank natřeli na růžovo a odstranili, tvrdili, že Prahu neosvobodila Rudá armáda, ale Vlasovci a že se nejednalo o osvobození v pravém slova smyslu, ale jen začátek další poroby, tentokrát rudé. Druzí v tanku viděli symbol osvobození od nacismu.

Jinými slovy umění v sobě nese i symboliku. Každý umělec chce vyjádřit něco více než viditelnou realitu. Zjednodušeně řečeno, chce skrze viditelné ukázat na neviditelné, na určité ideály. Jednou to byl tank, podruhé je to Mariánský sloup, jindy to bude něco jiného. A jak známo ideje dokáží lidi rozpálit. Kdyby se místo Mariánského sloupu jednalo o jiný umělecký artefakt, který by se jen a pouze pokoušel vyobrazit hrdinně se bránící Pražany nebo císaře podepisujícího Vestfálský mír, asi bychom se dnes nehádali, protože by se nejednalo o žádnou symboliku, ale jakousi náhradu fotografie  a ta neurazí... Jenže sloup v sobě symboliku nese a ta je z pohledu jedné strany hodně zraňující. Symboliku protireformace, která v našich zemích byla brutální.

Mám za to, že se zde mimo jiné otevírá i další rozměr diskuse, a to je známý spor        o smysl Českých dějin, který započal TGM, který se při formování republiky pokoušel povznést národ nějakým ideálem. Tento ideál viděl v interpretaci Českých dějin, která by se dala shrnout do slov, že „České národní obrození je pokus pokračovat v díle Husově a smyslem českých dějin je idea náboženská. Naše obrození, o něž sto let usilujeme vědomě, hned ve svých počátcích bylo duchovním bojem proti tlaku protireformačnímu, bylo pokračováním úsilí a idejí reformních, za něž Hus podstoupil mučednickou smrt.“ Proti Masarykovi pochopitelně vystoupili odpůrci, zřejmě nejznámější byl Josef Pekař, který zdůraznil, že „žádnému národu nelze přiznat jeden určitý smysl jeho dějin, že každý národ má tolik smyslů, touhy a snahy, kolika duchovními proměnami průběhem století prochází." (volně podle Kučera J.: Masaryk kontra Pekař, Hošek P.: Je to náš příběh, Pekař J.: O smyslu českých dějin).

I z tohoto velmi stručného představení vidíme, že otázka interpretace našich dějin je nejen složitá, ale i silně emocionálně zabarvená. (Mně osobně je blízká interpretace po linii T. G. Masaryk, E. Rádl, Z. Mahler, E. Kohák a další).

Jako největší problém vidím, že případné vztyčení mariánského sloupu nepovede         k usmíření, jak někteří obhájci sloupu tvrdí, ale o zbytečnou provokaci a aroganci.       A to je škoda. Mám za to, že jsme se ve vzájemném dialogu s katolíky hodně posunuli a vztyčení sloupu bude znamenat několik kroků zpět. I když má být sloup vztyčen bez problematického podstavce (který údajně protireformačními symboly překypuje), stejně v sobě nános protireformace pro některé nese, navíc i jeho umístění vedle popraviště Českých pánů je hodně necitlivé. Jiná věc je, že pokud se podaří protlačit povolení ke stavbě sloupu, zřejmě památkáři budou vyžadovat původní podobu, tedy i s podstavcem. 

Na druhou stranu kdyby na místě odporně kýčovitých stánků s buřty (které ale možná jsou nejpravdivějším symbolem leckteré české duše) něco architektonicky hodnotného stálo, bylo by to fajn. Třeba nějaký symbol, který by byl výsledkem širšího konsenzu a hlavně skutečného smíření.

18 června, 2019

Křesťané v politice a nedělní Letná



Soudě dle statusů na facebooku mých přátel, z různých rozhovorů a narážek, v neděli na Letné bude více křesťanů než na leckteré křesťanské konferenci. A je to dobře. Na jednu stranu politika nemá být hlavním tématem církve, na stranu druhou žijeme v tomto národě a neseme za něj zodpovědnost. Nicméně to, co se děje, mě v kontextu křesťanství vede ještě k jedné úvaze. 

V posledních měsících na skupince, do které chodím, společně studujeme knihu Evangelium pro všední den od T. Kellera. Hned v první studii autor píše o tématu, se kterým se setkáte i v jeho některých kázáních či knihách.  Rozlišuje mezi falešnými a pravými proroky, kdy falešní proroci mj. vyzývali k tomu, aby se vyvolený lid stáhl ze společnosti (Keller píše z města), aby neztratil svoji identitu. Oproti tomu Bohem povolaní proroci povzbuzují k tomu, aby se Boží lid asimiloval a svoji identitu si uprostřed cizí kultury a Bohu nepřátelské společnosti zachoval. Autor mj. vychází z Jeremiáše 29, 4 – 14, kde Bůh židovským přesídlencům dává pokyny, aby se v Babyloně zabydleli, rozmnožovali, usilovali o pokoj, modlili se za svoje okolí a byli součástí města, nikoli aby z něj utekli (více zde: https://vimeo.com/288593517).

Poslední vývoj událostí aktivuje nemalou skupinu národa k tomu, aby se začala více zajímat o věci veřejné, o svoji „polis“. Stejně tak nemalou část křesťanstva. Jakkoli je správné, že svůj názor dáme najevo třeba už v neděli na Letné, je jasné, že o tom, kdo povede naši zemi, se v našem politickém systému nemůže rozhodnout jinak, než ve volbách. Demonstrace mohou vyvolat politický tlak, aby se konaly předčasné volby, ale nemohou volby nahradit. A dodejme, že je to dobře.

Jak to souvisí s výše popsaným úvodem… Keller poukazuje na některé pasáže Písma, které hovoří o potřebě asimilovat se, stát se požehnáním pro město, ve kterém žijeme, Ježíšovými slovy být ve světě, ale nepatřit mu. Co tato slova znamenají? Jak je aplikovat na současnou situaci?

Stále více lidí si uvědomuje, že porazit tandem Babiš – Zeman nebude snadné a ptají se, zda „povstane nějaká silná osobnost“, která by vedla nějaké nové rozumné a konkurence schopné politické uskupení, nezatížené minulostí. Moje otázka je, zda současná situace není výzvou pro nás křesťany do politiky vstoupit a zároveň se mnohem více za politiky modlit.

Ve sboru, kde působím, máme dva starosty a jednoho pražského zastupitele. Tedy lidi s obrovskou zodpovědností. Ke své/naší hanbě se musím přiznat, že se modlíme za leccos, dokonce máme modlitební místnost, kde jsou na stěně různé přímluvy, ale ani jednou jsme se ve sboru nemodlili za ty, kteří vstoupili do politiky, stejně tak na naší modlitební zdi nevisí přímluvy za ně. Na svých cestách po sborech se jen málokdy setkávám s modlitbami za politiky, a to včetně těch z místního společenství. Stejně tak se příliš často nesetkávám s tím, že bychom v našich kruzích vedli lidi k hledání Boží vůle, zda je Pán Bůh nevolá právě do politiky a vůbec do veřejného prostoru. Spíše máme někdy tendenci starat se o to, „aby prospívaly dušičky.“ A to je chyba.

Alespoň v CB je poměrně dost těch, kteří do politiky vstoupili (jiné církve v tomto ohledu neznám) a to především na lokální úrovni. Dělají skvělou práci, jsou často ve velikých tlacích, ale moc se o tom neví a ani z našich řad nepřichází náležitá podpora.

Vím, že politika není cesta pro každého, zároveň právě nastalá situace může být hozenou rukavicí pro některé, zda se nemají nějak do řízení své polis zapojit jak na místní, tak celostátní úrovni. Naše země zoufale potřebuje, aby se na klíčová místa dostali lidé morální a těch je (pochopitelně nejen) mezi věřícími hodně. Pokud budou slušní lidé mlčet… víte, jak toto pořekadlo končí.

Nechci tento krátký blog končit slovy „modlete se za politiky“, ani „jděte na demonstraci“, ale přemýšlejte, zda nenastal čas, abyste do politiky vstoupili anebo někoho kolem sebe povzbudili, zda by to nezkusil.


20 května, 2019

Démoni (nejen) kazatelské duše - ordinační kázání


Tehdy byl Ježíš Duchem vyveden na poušť, aby byl pokoušen od ďábla. Postil se čtyřicet dní a čtyřicet nocí, až nakonec vyhladověl.  Tu přistoupil pokušitel a řekl mu: „Jsi-li Syn Boží, řekni, ať z těchto kamenů jsou chleby.“ On však odpověděl: „Je psáno: ‚Ne jenom chlebem bude člověk živ, ale každým slovem, které vychází z Božích úst.‘“ Tu ho vezme ďábel do svatého města, postaví ho na vrcholek chrámu a řekne mu: „Jsi-li Syn Boží, vrhni se dolů; vždyť je psáno: ‚Svým andělům dá příkaz a na ruce tě vezmou, abys nenarazil nohou na kámen!‘“ Ježíš mu pravil: „Je také psáno: ‚Nebudeš pokoušet Hospodina Boha svého.‘“ Pak ho ďábel vezme na velmi vysokou horu, ukáže mu všechna království světa i jejich slávu a řekne mu: „Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět.“ Tu mu Ježíš odpoví: „Jdi z cesty, satane; neboť je psáno: ‚Hospodinu, Bohu svému, se budeš klanět a jeho jediného uctívat.‘“ V té chvíli ho ďábel opustil, a hle, andělé přistoupili a obsluhovali ho. Mt 4, 1 – 11



Text, který jsme právě četli, se stal námětem i mnoha slavných literárních děl. Zřejmě nejznámější je Faust, pak Mistr a Markétka nebo dobře známe Rady zkušeného ďábla. Ve SZ známe příběh Joba. Jakoby mnohé autory fascinoval dialog Boha a ďábla. Ďábel je ve všech uvedených dílech tím, kdo odhaluje slabiny člověka a chce člověka zničit. Když člověk zůstane osamocen, tak jak je to ve Faustovi, je zničen. Kde se člověk drží Pána Boha – tak jak je to v Jobovi, poražen je ďábel. V tomto oddíle ďábel útočí na Ježíše, a odhaluje největší slabiny, které jako lidé máme. Zároveň ukazuje i východiska. A právě v tomto textu je nesmírně hluboká sonda do lidské duše, do pokušení, zároveň proto, že vidíme naději, rozhodl jsem se tento text použít v souvislosti s ordinacemi. Mám totiž za to, že je zde i nesmírně hluboká sonda do leckteré kazatelské duše.

Celý rozhovor začíná zdánlivě bezvýznamným, ale pro celý text klíčovým slovem jsi-li. Podruhé se tento text v souvislosti s Ježíšem opakuje na kříži – jsi-li syn Boží, sestup s kříže. V těchto slovech je něco strašlivě zlověstného, démonického, temného a geniálního zároveň. Satan totiž jinými slovy říká, dokaž mi, že to, co o sobě říkáš, co o tobě tvrdí tvůj otec, co si o tobě myslí tvoji nejbližší i ty sám je pravda. Skutečně milující otec totiž svoje děti nenechává křižovat, ani je nenechá napospas krutému světu, proto jsi-li… Pokud jsi skutečně Boží syn, tak to není jen tak, musíš to nějak dokázat, něco předvést.

Dnes se odpovědi na otázku kdo jsi, říká hledání identity. Kdo vlastně jsem. A odpověď světa je následující: Jsi to, co umíš, co vlastníš, jak na sebe upozorníš, jak jsi úspěšný, koho znáš a jak vypadáš. Toto se v průběhu života mění, ale nějak se těchto pět oblastí v našich životech prolíná. Identita je jedna z nejcitlivějších oblastí naší osobnosti a když nám na ní někdo zaútočí, těžko to snášíme.

Jak se otázka identity projevuje v hlavě kazatele? Třeba v takto postavených otázkách. Jsi-li dobrý kazatel, měl bys mít větší sbor - děláš vůbec něco? Měl bys mít více křtů, už dva roky v tvém sboru žádný nebyl! Snažíš se vůbec? Měl bys cítit křivdu, že tě takovou dobu nenechali mluvit na žádné konferenci. A co tvoje děti, které jsou příliš divoké a ztrácí se ve světě. Jak jsi je vychoval? A tvoje vzdělání to je hrůza. Teologie je fajn, ale bez znalostí leadershipu, psychologie, sociologie nemůžeš splňovat požadavky doby. A když máš málo dětí, tak nerozumíš rodinám, když máš moc dětí, nemáš čas starat se o sbor, když jsi mladý, nerozumíš starým, když jsi starý, nerozumíš mladým. Pokud jsi nikdy nechodil do civilního zaměstnání, nerozumíš životu, pokud jsi chodil, pravděpodobně nebudeš kvalitním teologem. Mám ale radu – jsi-li skutečně kazatel, změň to, dokaž už konečně, že za něco stojíš!

Satan věděl, kam útočit a kde je neuralgické místo naší osobnosti. Jakmile se hroutí naše identita, která má být v Kristu, redukuje se celá naše služba na snahu sobě i druhým něco dokázat. Tedy jsi-li – dokaž to a já ti poradím jak.

Proměň kameny v chleba. Jistě bychom našli řadu interpretací, já si vypůjčím interpretaci H. Nouwena, kterého často cituji a který za touto výzvou vidí toto pokušení:  Udělej konečně něco užitečného. Je tady tolik hladových a potřebných, tak je nasyť. Nouwen tvrdí, že jedním z hlavních zápasů zakoušených ve službě církvi je nízké sebehodnocení. Mnozí kněží a služebníci církve často chápou sebe samé jako ty, kteří mají velmi malý vliv. Jsou velmi zaneprázdněni, ale nevidí žádnou změnu. Zdá se, že jejich úsilí je bez výsledku.  Vidí pokračující úbytek v návštěvě kostelů a zjišťují, že lidé důvěřují více psychologům, psychoterapeutům, manželským poradcům a lékařům, než jim. Sekularizovaný svět kolem nás hlasitě říká. Postaráme se sami o sebe. Nepotřebujeme Boha, církev nebo kněze. Máme vše pod kontrolou. A jestliže nemáme, půjdeme ke skutečným odborníkům a to faráři, kazatelé a duchovní skutečně nejsou.

Když jsem svého času dělal elektrikáře, tak po mém zásahu svítilo světlo nebo se otáčel dynamo stroje, když jsem učil, tak to, že jsem byl úspěšný, se ukázalo, že gymnazisté odmaturovali, teď nic takto jasně nevidím.

Jak reaguje Ježíš? Neříká, že na chlebu nezáleží, zároveň říká, že člověk je živý z toho, co vycházím od Pána Boha. Tedy že má obrovský smysl přinášet slova života. Že má smysl usilovat, aby se z naší církve nevytratil zápas, aby Boží slovo bylo základem, ke kterému se vracíme. Že základem církve a sboru není management, leadership, sociologie, ale Ježíš a jeho slovo. Jinými slovy nesmíme rezignovat na práci s Božím slovem, na vynášení jeho pravd do života byť se někdy zdá, že práce se slovem je to poslední, na co máme čas. A zároveň ať platí to, co v roce 1522 vyřkl Luther: „Kéž by Bůh dal, aby zmizely výklady mé i jiných teologů a kéž by každý křesťan přicházel přímo k Písmu a k čistému Božímu slovu“. Tedy kéž bychom motivovali druhé, aby Boží slovo sami četli.

Druhé pokušení je vrhni se z chrámu. Proč má Ježíš skočit? Pokud by Ježíš skočil a nic se mu nestalo, získal by obrovskou popularitu a film „Batman se vrací“ by byl napsán už před 2000 lety. Představte si, jak Ježíš lítá před zraky užaslých pozorovatelů nad Jeruzalémem. Získal by velmi rychle slávu a popularitu. Tohle nikdo před ním nedokázal. Myslím, že genialita tohoto pokušení je v ťuknutí na silnou lidskou potřebu a to udělej dojem, buď úspěšný. Přeneseno do současnosti, udělej dojem svými schopnostmi, inteligencí, dětmi, kariérou, mocí, vzděláním, sečtělostí, postavou a nevím čím ještě. Problém je v tom, že jedna věc jsou dary, které dostáváme, druhá potom snaha těmito dary působit na druhé. H. Nouwen: „Mnozí z nás vypadáme jako neúspěšní provazochodci, kteří objevili, že nemají moc přitáhnout tisíce lidí, že nemůžeme způsobit mnoho obrácení, že nemáme talent na vytvoření krásné liturgie, že nejsme zas tak populární u mládeže a dospívajících, nebo starších, jak jsme doufali. Ale většina z nás se domnívá, že správně bychom toho měli být schopni a měli bychom být schopni to dělat úspěšně“.

Ježíš reaguje slovy, nebudeš pokoušet… Někdy tato slova můžeme zneužít k zakrytí určité nedůvěry a přílišné opatrnosti. Nebudeme nic zkoušet, protože nechceme Pána Boha pokoušet. Můžeme ale Ježíšovu odpověď číst tak, že jde-li o mojí slávu nebo můj úspěch nechci s takovou slávou nic mít. Sláva a úspěch totiž patří tomu, komu sloužím, tedy Pánu Bohu. Ten má být vyvýšen. A toto je úkol kazatele, ale i každého služebníka. Ať si lidé za pár let ani nepamatují, kdo byl kazatelem, kde jste kazatelem nyní. Ale ať si řeknou, že se tam setkávali s Kristem. Nebo poněkud tvrdě řečeno – ať po vás neštěkne ani pes, pokud to pomůže, aby byl oslaven a vyvýšen Kristus. Pokud sledujete fotbal, pak někdy, když padne gól, tak střelec běží a ukazuje na tričko, kde je symbol jeho klubu. Tak nějak si představuji kazatele, služebníka, který se sice nebije v prsa, protože nemáme na tričku slovo Ježíš, ale ukazujme svým životem a službou na Krista.

Třetí pokušení, se kterým zápasíme, a zápasí mnozí duchovní je pokušení moci. Mít moc znamená mít pod kontrolou okolnosti, ale i lidi. Každý, kdo alespoň někdy káže, radí druhým, ukazuje druhým cestu, vede, má jistou moc. V naší kultuře se s mocí pojí spíše negativní emoce, ale moc nebo autorita může být dobrým nástrojem někomu pomoci se orientovat, někoho moudře vést. Zároveň ale ten, kdo stojí v nějaké autoritě, o ní nikdy nepotřebuje vykřikovat.

Otázka ale je, kde je její zdroj. Pokud v manipulaci, síle, skrytých intrikách, pokud se moc stává náhražkou za lásku, pak se jedná o cosi démonického, co v dějinách církve napáchalo mnoho škody. Zdá se totiž jednodušší být Bohem, než milovat Boha, ovládat lidi, než milovat lidi, vlastnit život, než milovat život. Ježíš se ptá: Miluješ mě? A my se ptáme: Můžeme zasednout po tvé pravici a levici ve tvém království?

Ježíš reaguje tak, že moc a úcta patří Hospodinu. Totiž pokud neuctíváme PB uctíváme něco jiného, byť to takto asi nevyjádříme. Moc je v Písmu spojována se slabostí. Pavel píše, že v slabosti se dokonává Boží moc. My se někdy tak strašně snažíme a možná bychom potřebovali slyšet slova, která jsem nedávno někde četl a převedl jsem si je na sebe. „Davide, přestaň se snažit vypadat a hovořit jako světec. Všem okolo sebe tím usnadníš život“. Nechci obhajovat svévoli, ale to, že jsme slabí, jenže naše slabost a zranitelnost jsou cestou k Boží moci, která ale není z nás. A tak nakonec platí, že kdo chce být největší, ať je služebníkem všech. To je moc postavená na hlavu. Zároveň bych nám přál, abychom toto pojetí moci uváděli v život.

Závěr: Kdo jsi? Dokaž to! Udělej něco užitečného, udělej dojem a získej vliv a moc. To je kazatel 21 století! Anebo – kaž Boží slovo, služ tak, aby lidí místo tebe byli fascinování Kristem a získej moc a autoritu skrze službu… Přál bych nám všem jít po druhé cestě.