V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o A. Iljinovi, o jehož myšlenky se ve svém vražedném tažení na Ukrajinu opírá V. Putin. Další důležitou postavou pro pochopení ruské agrese je A. Dugin, ideolog tzv. eurasijského hnutí, ke kterému se snad dostanu v některém příštím blogu. V tomto blogu se opírám především o dva zdroje, které doporučuji k přečtení, pokud chcete některé souvislosti pochopit hlouběji. Zároveň ne každý má energii probírat se různými zdroji, proto tento blog.
Magazín Foreign Affairs označil Dugina za „Putinův mozek“ i přes to, že Dugin nikdy nebyl ve formální pozici Putinova poradce. Avšak Dugin zaujímá nápadné postavení, ze kterého současně sdílí, potvrzuje a radikalizuje některé Putinovy postoje. (Švorcová V., Vladimir Putin a ideologie eurasianismu. Střet civilizací v transkulturní perspektivě., s. 45)
Životním úkolem tohoto muže se stalo přenést fašismus do Ruska. To se mu do velké míry podařilo, proto se domnívám, že jsme na Ukrajině svědky nové verze fašismu, tentokrát v ruském balení. Co se krutosti týče, tak o tom nemůže být pochyb. Jenže ruský fašismus má i svoje ideologické pozadí a jedním z klíčů jsou právě Duginovy myšlenky.
Když se rozpadl Sovětský svaz, Dugin vycestoval do západní Evropy, aby pro své myšlenky hledal inspiraci a intelektuální spojence. Ty našel mezi příznivci krajní evropské pravice. Brzy na něj zapůsobil i chilský fašistický aktivista Miguel Serano, autor knihy Hitler, poslední avatár, podle něhož árijská rasa za svou nadřazenost vděčí mimozemskému původu. Později se Dugin poznal s Alainem de Benoistem z francouzského neofašistického hnutí Nová pravice, který Duginovi pomohl aktualizovat některé varianty starých nacistických myšlenek. V devadesátých letech pak začíná publikovat pod pseudonymem „Sievers“, tím byl míněn německý nacista Wolfram Sievers, o němž se vědělo, že sbírá kosti zabitých Židů, a který byl r. 1947 odsouzen za válečné zločiny. (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 90)
Tyto a další kontakty a myšlenky Dugina inspirovaly k tomu, aby nacistické představy přenesl do Ruska. V roce 1993 založil spolu s Eduardem Limonovem Nacionálně bolševickou stranu Ruska. Sám sebe a Limonova označoval za Svaté Cyrila a Metoděje fašismu. Členové se zdravili provoláváním smrti se zdviženými pěstmi. V roce 1997 Dugin vyzval k bezhraničnímu a rudému fašismu a zastával fašistické názory jen s tím rozdílem, že ohroženou zemí je Rusko. Standardními fašistickými v ruském pojetí postoji se pak míní následující: demokracie je vnitřně prázdná, střední vrstvy představují zlo, Rusům musí vládnout „muž osudu“, Amerika je zlovolná. (Snyder T., s. 90) S tímto se pak prolíná i blouznění, které též silně připomíná fašistickou rétoriku a to o potřebě obsazení nových velkoprostorů a vytvoření Eurasie pochopitelně pod vedením Ruska.
Jedním z charakteristických rysů, které prostupují Duginovo dílo a které hlasitě komunikují i současné ruské elity (pokud ovšem nepošlou svoje děti na některou západní univerzitu nebo tam nejedou nakupovat), je nenávist k Západu. Podívejme se na jeden z mnoha Duginových textů, kde píše o Západu. „Západ je místem, kam dopadl Lucifer. Je centrem globální kapitalistické chobotnice, je živnou půdou prohnilé kulturní zvrácenosti a zloby, klamu a cynismu, násilí a pokrytectví. Je tak dekadentní, že se může každou chvíli zhroutit. Demokracie není obrodnou silou, nýbrž příznakem nadcházejícího kataklyzmatu.“ (Snyder T., s. 91)
Dugin je přesvědčen o tom, že filozofie, kterou představuje Západ, je pro Rusko smrtící. Vyjma toho je západní filozofie expanzivní a snaží se vydobýt si svůj pohled na svět; konkrétně tím míní globalismus, osvícenskou filozofii, individualistický životní styl, morální zkaženost, konzumerismus a materialismus či dominanci ekonomismu v životě jednotlivce a společnosti. Oproti Západu dominuje na Východě duchovní element nad matérií, kolektivní a komunitní zájmy převažují nad zájmy jednotlivce, tradice je podstatnější než demokracie. Tento zcela odlišný pohled na svět může vést jak k ideologickému a politickému konfliktu, tak zcela možně i k vojenskému střetu. (Švorcová V., s. 44).
S jakousi neuchopitelnou ideou „vyššího ruského duchovního elementu“ rádi operují i mnozí další ruští představitelé i někteří spisovatelé.
Ohledně Ukrajiny Dugin psal, že nezávislý ukrajinský stát je bariéra, která brání ruskému euroasijskému údělu. V roce 2005 založil státem podporované mládežnické hnutí, jehož členové vyzývali k rozpadu a rusifikaci Ukrajiny. Za zmínku stojí, že do roku 2010 byl Dugin profesorem na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, odkud byl následně odvolán z důvodu veřejného vyzývání k zabíjení Ukrajinců
Dugin se stal členem Iziborského klubu, jehož zakladatelem je fašistický romanopisec A. Prochanov, (Snyder T., s. 92), který mj. tvrdil následující: „Když mluvím o Rusku, mám na mysli i lid žijící na Ukrajině a v Bělorusku. Ukrajina má před sebou ohromné spásné poslání, neboť údělem Kyjeva je sklonit se před Moskvou a tímto aktem zahájit ruské dobytí světa.“ (Snyder T., s. 94).
Přesně v tomto duchu píše i Dugin: „Ruská anexe ukrajinského území je nutnou podmínkou eurasijského imperiálního projektu.“ (Snyder T., s. 97).
Probírat se těmito myšlenkami je hnus. Jenže je třeba vědět, že ruská agrese vychází z jisté ideologie a není ničím jiným než fašismem, pouze v jiném provedení. Tvrzení, že Rusko bylo ke své agresi vyprovokováno Západem nebo dokonce Ukrajinou, se nezakládají na realitě. Bylo vyprovokováno svojí vlastní zvrácenou ideologií, která má svůj původ mj. ve fašismu.
Ukrajina vede stejný boj, jako vedl ve druhé světové válce svět proti fašismu. A proto není divu, že Rusové používají stejné metody jako jejich fašističtí předchůdci.
Tehdy se svět spojil i v přímém boji, nyní alespoň v dodávce zbraní a v sankcích. Ale nepřítel je stejný – fašismus. Kdysi německý, nyní ruský. Zde souhlasím s Putinem. Je třeba provést denacifikaci. Ale k tomu i defašizaci a to ruskou, včetně denacifikace a defašizace Putina.