Bolest z dětí a návody na požehnání

Možná to znáte… spokojená rodina, kde je vidět, jak moc se muž a žena mají rádi, kde děti i díky příkladu svých rodičů uvěřily a byly pokřtěni, kde spolu celá rodina tráví dovolenou a společně – když to jde, sedávají okolo stolu a někdy se i společně modlí, kde děti výborně studují, kde oba rodiče slouží ve sboru, kde manželka oddaně následuje svého manžela, kde jsou všichni heterosexuálové, kde si děti najdou věřícího partnera atd. Prostě paráda. Oběma rodičům se nedá upřít, že svoje děti vychovávali dobře, věnovali jim čas, modlili se s nimi, vodili je do církve, učili se s nimi, pravděpodobně byli velmi důslední, co se týká počítačových her a jiných nešvarů, a tak – dle jejich vnímání světa celkem pochopitelně, vidí ve své výchově a ve výsledcích své výchovy jistou kauzalitu. Jejich úsilí bylo odměněno kýženými výsledky v podobě hodných, vzdělaných nebo se dobře učících a věřících dětí, které mají našlápnuto na relativně dobrý život.

Možná to co popisuji, zní jako výsměch „spokojeným rodinkám“. Jenže to tak není. Z celého srdce jim přeji jejich hodné děti a absolutně nezpochybňuji to, co do výchovy vložili. Jenže jako pastor i jako předseda CB mám ještě jednu zkušenost. V drtivé většině za mnou chodí nebo se na mě obrací lidé z opačného spektra, než které jsem popsal. A co je horší, většinou jim moc nedokážu pomoci… (snad i proto si stále kladu otázku zda jsem člověkem na svém místě) a prostě nevím.

Nevím jak se léčí nevíra dětí, nechce se mi věřit, že syn, který ve dvanácti letech zjistil, že je homosexuál, to získal kvůli „zvrhlému životnímu stylu“ anebo jak tvrdí jeden známý evangelista, že „je pod rodovým prokletím“, nevím si rady, když dítě zjistí, že mu není dobře ve svém těle a chce se stát druhým pohlavím. A co s těmi, kdo na rozdíl od většiny dětí v mládeži či dorostu nosí domu už na základní škole čtyřky a pětky? Rodiče těchto dětí slyší bodré rady jiných rodičů, jejichž děti jsou výborní studenti typu „řemeslo má zlaté dno“, jenže sice řemeslo zlaté dno nepochybně má, nicméně učební obory někdy bývají celkem drsným prostředím. Jak poradit těm, jejichž děti jsou přitahování ošklivými a hříšnými věcmi? Skutečně by vše bývalo bylo jinak, kdybyste si s nimi dělali „více rodinných pobožností“? Kdybyste na ně bývali byli přísnější? Nebo měkčí? Skutečně oznámení vaší šestnáctileté dcery „mámo žiju se svým kamarádem“ je důsledkem toho, že jste se s dcerou více nebavili o sexu? A co poslední proplakaná noc kvůli synovi, který se vrací „zhulenej“ v šest ráno z tahu, kde to táhnul se svojí nevěřící partnerkou? Je to proto, že jste neměli odvahu mu natvrdo sdělit, že když to udělá, tak ho vyhodíte z domu? Nebo proto, že nejel na poslední Houbu (akce pro mládež) na téma sexualita? A co váš syn, který se zasekl a za žádnou cenu ve svých šestnácti nechce do sboru. Rodiče hodných dětí mají jasno – v šestnácti se s ním o těchto věcech vůbec nebav! Prostě ho donuť. A co dívka, která se trápí příjmem potravy? Skutečně je to proto, že je její otec mačo? Jenže co jiný otec, ještě větší mačo, jehož dcera je skvělá vedoucí mládeže? Kde je v tom logika?! Nic z toho, co popisuji, jsem si nevymyslel…

Těm, kdo mívají v životě úspěch, roste většinou i sebevědomí. Logicky… makali v práci, ve výchově, v církvi a výsledky se dostavily. Podobný přístup očekávají od druhých. Navíc poznali, že požehnání se dostaví i v podobě hodných dětí.  Jenže skutečně to takto funguje? Skutečně ti, jejichž děti „blbnou“, selhali ve výchově? A i kdyby, je mezi tím přímá úměra?

Nechci, aby to, co popisuji, vyznělo jako fatalistický povzdech, že se nemá cenu snažit. Jistě že má, zároveň ani sebelepší snaha ve výchově nezajistí jistotu, že se děti „vydaří“. Když už má někdo milost, že jejich děti šlapou, jak mají, je třeba, aby jen velmi opatrně rozdával rady na svůj úspěch. Jednak to není „jeho“ úspěch, ale Boží a opět jen Boží milost (navzdory našemu úsilí), jednak některá moudra moudrých mohou být sypáním soli do ran, protože vlastně tvrdí, že mezi selháním anebo některými nedostatky dětí a chybou ve výchově je přímá úměra. Vězte, že v každé rodině se ve výchově chybovalo a to, že se některým děti podařily, je milost.

Čím jsem déle ve službě, tím větší pochopení mám pro ty, které kdosi nazval „zlomení“. Ano, leccos nezvládli a asi i (nikoli pouze) proto, jejich děti dělají kotrmelce. Někteří šťastnější by jim na svém příkladu jistě ukázali, že to měli dělat lépe. Třeba měli být důslednější, přísnější, hodnější, trávit s dětmi více času, modlit se s nimi, dát jím více volnosti, dát jim méně volnosti atd. Vše budou nepochybně dobré věci a rady a jistě dobře vychovaným dětem pomohli, jenže…

Jenže ono to je ještě mnohem složitější a kauzalita buď dobrý a Bůh tě odmění, moc nefunguje.

Moc bych si přál, aby i tito zlomení našli cestu i do církve. Navzdory své zlomenosti anebo raději kvůli své zlomenosti… a i navzdory tomu, co i ve výchově udělali špatně.

A aby ti šťastnější byli více Bohu vděčni a přiznali si, že měli požehnání a měli velikou modrost kdy radit a kdy držet jazyk za zubama.

K možnému vyznamenání P. Piťhy M. Zemanem

Je smutné, že zřejmě nejpopulárnější kázání minulého roku, byl  šokující projev kněze P. Piťhy, který vykreslit katastrofickou vizi, kdy po uzákonění homosexuálních sňatků budou roztrženy rodiny, vezmou se jim děti a za jakýkoli nesouhlas bude následovat deportace do pracovně výchovných táborů vyhlazovacího charakteru. Homosexuálové pak budou prohlášeni za nadřazenou rasu...

P. Piťha se ve svém apokalyptickém projevu nenamáhal, aby uvedl relevantní zdroje pro tyto extrémní názory. Stejně tak já bych se nenamáhal, abych psali tento blog, kdyby ovšem Miloš Zeman v rozhovoru pro TV Barrandov neuvedl, že uvažuje, že za tento projev kněze Piťhu vyznamená, prý za "projevení odvahy, kterou kněz projevil při tomto projevu".

Jestli P. Piťha něco skutečně projevil a měl-li by být za něco vyznamenán, pak je to za šíření nenávisti. Jenže za to se, zatím, vyznamenání nedávají. Přiznejme si, že nenávist řada představitelů církve šířila a že i toto je jeden z důvodů, proč mnoho nekřesťanů v dotazu na svojí religiozitu nakonec odpoví Bůh ano, ale církev ne. Docela je chápu...  P. Piťha se ve svém projevu stal věrným obrazem určitého obrazu, jaký řada lidí má na církve.

A protože Zeman dokáže své věrné ocenit, medaile možná P. Piťhu nemine. Zcela tragikomické je, že se bude jednat o řád T. G. Masaryka. Masaryka, který byl vystaven podobné nenávisti, kterou šíří P. Piťha, když se postavil proti bludům, šířených proti Židům kvůli smyšlené rituální vraždě A. Hrůzové židem Hilsnerem. I tehdy mělo mnoho lidí jasno - za vše mohou Židé. Doba se posunula - teď nás dle P. Piťhy chtějí zlikvidovat homosexuálové! Důkazů netřeba, přece “to ví každý”. Ještě inteligentnější je pak argument, “kdo ví, jak to jednou dopadne”.

K tomu, co P. Piťha tvrdil, není třeba žádné odvahy. Stačí mít prořízlou pusu a žaludek na to, zneužít posvátné prostory katedrály. Zeman tím, že uvažuje o odměně za tento projev, pouze legitimizuje další projev zla, což ale nikoho nepřekvapuje.

Tím co píšu, nijak nepodporuji, aby homosexuální manželství byla dána na roveň heterosexuálním. Uvědomuji si, že někdy je tlak od různých skupin podporujících práva LGBT komunity velmi agresivní. Zdá se mi hloupé a zároveň vypovídající, když na slavné 5th Avenue v New Yorku vlaje před některými kostely vedle americké vlajky, vlajka duhová. Jako kdyby neexistovalo mnoho a mnoho jiných menšin, z nichž některé jsou terorizovány a znevýhodňovány mnohem více než LGBT komunita. Proč tedy zrovna duhová vlajka a ne jiná? Nelíbí se mi přehnaná a hloupá korektnost, kdy kritika a někdy i pouze jiný názor vyřknutý na adresu gay komunity je téměř a někdo doslova trestný čin.

Jenže odpovědí na tyto a mnohé další extrémy není strašení koncentračním tábory, vykreslování jakéhosi spiknutí homosexuálů, kteří se jednou stanou nadlidmi a budou dělat to, co nacisté židům nebo komunisté třídním nepřátelům. Pokud někdo něco tak závažného tvrdí, MUSÍ to podložit a to VELMI relevantními zdroji. Jenže tím se        P. Piťha  ve své promluvě nenamáhal, stejně jako se mnohokrát nenamáhá svoje lži něčím vyvracet ten, kdo ho chce vyznamenat. Asi většina z nás má mezi gay komunitou kamarády, kteří nijak agresivní nejsou a kteří skutečně neplánují stát se nadřazenou rasou a kteří nesouhlasí s někdy agresivně vedenou kampaní části LGBT komunity.  

Vyznamenáním P. Piťhy se bude pouze legitimizovat nenávist, rozdělení společnosti, šíření strachu a to vše ještě bude spojováno s „křesťanskými hodnotami“. Církev, která chce být ve svých etických postojích konzervativní, které záleží na uchování rodiny, jejímž základem je muž a žena, která se chce podílet na uchování křesťanských kořenů, na kterých naše civilizace stojí, k tomu nemusí používat stejnou mluvu, jako někdy používají ti, které kritizuje. A už vůbec nemusí získávat svoji legitimitu od současného prezidenta.

Nové formy v církvi a staré já...

Nedávno jsem se dal do řeči s jedním člověkem a zabrousili jsme i na sbor, do kterého chodí. Dotyčný byl nadšený, liboval si především v tom, že přišel nový kazatel, který „přináší reformy“.  Měl jsem z toho radost, a protože se sám ocitám v permanentním neklidu, zda nejsem špuntem na pomyslné lahvi, která se jmenuje sbor, kde působím, ptal jsem se, jak se ony reformy projevují. Důvodem mojí otázky byla inspirace, co bych mohl dělat jinak, lépe. Dotyčný mi odpověděl, že se u nich ve sboru začal měnit styl zpěvu (jiní tomu říkají chvály, ale na názvosloví až tak nezáleží). Když jsem se ptal, co dalšího se reformuje, pak to prý zatím je všechno. Ne, nechci psát o zpěvu. Ani zpochybňovat odpověď, kterou jsem dostal. Vlastně o chvály či zpěv v tomto blogu vůbec psát nechci.

Popsaný krátký rozhovor ve mně vyvolal vzpomínky na založení dvou sborů, jehož jsem byl součástí. Každé založení sboru byla vlastně malá reforma, která začínala od nuly. Zvláště na začátku skoro nic nebyl problém. To, co by v některých sborech trvalo dny či týdny, v novém sboru trvalo dny. Asi nejsnáze se pak mění některé formy jako je hudba, styl kázání, délka bohoslužeb, problémem ale není ani rozdělení sboru na skupinky atd. Není těžké zformulovat vizi, hodnoty, vymyslet logo, vypsat očekávání od členů atd. Prostě paráda! Někteří si po pár měsících dokonce začnou myslet, že chodí (konečně) do zdravého a moderního sboru. Pokud jste ve velkém městě, je pravděpodobné, že k vám začnou chodit křesťané, kteří ve vašem sboru konečně najdou „pořádné společenství, které dlouho nemohli najít“.

Na rozdíl od některých „starých“ sborů, vše šlape jak má a navíc rozvoj nebrzdí někteří věční nespokojenci.

Jenže… jenže dříve nebo později narazíte na to, čemu maratónci říkají zeď. O co jde? V maratonu se zhruba okolo třicátého pátého kilometru ve vašem organismu začnou dít věci, které jste sice čekali, protože jste o tomto fenoménu četli, ale dokud si to nezkusíte, nepochopíte. Zjednodušeně popsáno, narazíte na svoje fyzické limity a hodně to bolí. Jak to souvisí se sborem?

Tak, že i v nové práci pravděpodobně narazíte na zeď v podobě hříchu, lenosti, závisti, pohodlnosti, svárlivosti a mnoha dalších nehezkých věcí. Proč? Protože neutečete sami sobě. Tyto a další oblasti nemají nic společného se stylem písní, kázání, oblékání nebo některými zvyklostmi vaší církve či sboru. Nebo ještě jinak napsáno, tyto a další oblasti nemají nic moc společného s formou vašich bohoslužeb a zbožnosti. Pokud vás trápil chtíč, neláska nebo závist na starém sboru, s největší pravděpodobností tomu neutečete ani v novém sboru.

Tím není řečeno, že na formách nezáleží nebo dokonce že nemá smysl se o něco nového pokoušet. Záleží, jenže ten nejtěžší boj, který vedeme se svým starým já, budeme muset vybojovat v jakémkoli sboru nebo církvi nezávisle na varhanách nebo bicích, kravatě nebo tričku, rukách zdvižených nebo upažených, s náhlavním nebo před vám stojícím mikrofonem.

Netvrdím, že nemá smysl se pokoušet zkoušet nové věci, zakládat novou práci, usilovat o nové formy, ve kterých přinášíme staré evangelium.  Určitě má! Toto vše nám může být pomocí v následování Krista, navíc mnoho z nových projektů se dělá s cílem zpřístupnit evangelium hledajícím a to je skvělé! Chci jen ukázat, že nic z toho nás neochrání před námi samými.

Pochopitelně může nastat situace, kdy společenství do kterého chodíte, je z nějakého důvodu nesnesitelné a zásadním způsobem vám brání v duchovním růstu. Tento stav ale většinou nenastane kvůli zastaralým formám, ale kvůli nějaké formě hříchu. Tam pak asi nezbývá, než odejít. Ale i když odejdete a nejdete něco lepšího, stejně narazíte na sebe sama.

Zdravý sbor nebo společenství je potom takové, které připouští realitu lidského selhání a dokáže svoje členy vést na hlubinu poznání, které se přetavuje v konání. Kde je možné být hříšník beze strachu, že budete odsouzeni, kde lidé nerezignují na to, aby byli společenstvím, které v dobrém slova smyslu šokuje evangeliem a nikoli církevní kulturou. Kde jsou vedoucí kritizovatelní. Kde se lidé učí kriticky myslet nad Písmem a pravdivě žít. Kde se místo Krista nestaví v nepodstatných oblastech na první místo „správný a jediný“ výklad Bible a kde lidé dorůstají k samostatnému a zralému rozhodování zakořeněnému v Kristu. Kde forma je důležitá, ale není nejdůležitější.

Najdou se takové společenství v naší zemi? Jistě najdou, jen je otázka, kolik jich je… Přál bych onomu člověku, který mě inspiroval k tomuto blogu, aby reformy v jeho společenství pokračovaly. Vím jen, že změna v hudebním stylu je jen první a velmi malý krůček vpřed. To skutečně podstatné ještě mají před sebou…

Správně biblicky věřící, pryč z ekumény!!!

Před pár dny bylo zveřejněno tzv. prohlášení pěti sborů o odchodu z BJB. Jedná se o vnitřní záležitost této denominace, kterou může komentovat pouze BJB, jenže v prohlášení je uveden důvod, který se pouze BJB netýká, a který je v podstatě urážkou české ekumény. V prohlášení čteme, že BJB ztratila jednoznačnost v učení ospravedlnění pouze z víry. Sice tomu nevěřím, ale v podstatě mi do toho nic není. Do čeho mi ale něco je, je uvedený důvod, který uráží jak CB, tak církve zastoupené v ERC: Tato klíčová teze reformace je v Jednotě velmi zlehčena již samotným aktivním členstvím v ERC. Protože BJB nadále zůstává členem v této organizaci, nemůže se jasně vymezit vůči těm církvím, které nekáží, anebo dokonce překrucují biblické evangelium. Spoluprací a účastí na společných „bohoslužbách“ s těmito církvemi  a jejich představiteli zároveň demonstrujeme falešnou jednotu nejenom vůči nim, ale i sekulární společnosti. Tím se dopouštíme hříšných kompromisů na úkor poznané Pravdy, čímž odsouváme nauku o ospravedlnění pouze z víry.

Jinými slovy být podle autorů tohoto prohlášení součástí Ekumenické rady církví rovná se popírat ospravedlnění z víry. Poněkud nechutné je, že autoři nemají odvahu jasně sdělit, o které církve jde, tedy které církve neprošli „lustrací biblického pravověří“. Je to CČE, AC, CB, SCEAV… nebo někdo jiný? Vzhledem k tomu, že řadu let byl předsedou ERC Pavel Černý a po něm Daniel Fajfr, pak by podle tohoto prohlášení měla být CB exemplárním příkladem odpadání od klíčového článku reformace!

Je pravda, že v ERC jsou různé církve, s různými důrazy. O svých různostech víme, jenže ty nám nebrání ve společných modlitbách k tomu, který je středem církve a ve spolupráci na některých projektech. Díky ERC např. máme možnost vystupovat v televizi a v rozhlase a sdílet zde evangelium. Pochopitelně televize a rozhlas se může obrátit na jakoukoli církev nebo sektu, ale z různých důvodů jedná s církvemi zastoupenými   s ERC. Včera jsem odeslal znění novoročního kázání, které budu mít v rámci novoroční bohoslužby a jeho obsah bych mohl v podstatě zopakovat, na sjezdu mládeže nebo v jakémkoli sboru. Pokud evangelium nezazní, potom to nebude chyba televize ani ERC, ale jen a pouze moje. Příští rok bude hovořit představitel jiné církve, možná některé jeho důrazy budou v něčem jiné, možná bude mít jiný liturgický oblek, ale kvůli tomu přece nebudeme vystupovat z ERC.

Jsem si vědom, že se s církvemi zastoupenými v ERC lišíme. Nikdy bych se ale neodvážil o nich paušálně tvrdit, že nepatří Kristu a že s nimi z principu nechci nic mít. Anebo dokonce že společnými bohoslužbami s církvemi z ERC demonstruji falešnou jednotu. Tento postoj je sektářský a evokující myšlenku, že my jsme ti praví. My jediní víme, jak to v tom Písmu je správně a pokud to ostatní vidí jinak, nebudeme se s nimi bavit. Jenže tento postoj spíše svědčí o problémech s vlastní identitou. Zdravě sebevědomá církev a společenství ví, kým je, a nemusí mít strach z jiných církví. Naopak – nechává se druhými inspirovat a zároveň si v lecčem stojí na tom, co jí Pán církve ukázal.

Jsem rád, že CB má ve svých genech ekumenickou otevřenost. Nepopírám, že to  v sobě nese jistá rizika, ale mnohem větší rizika plynou z uzavřenosti a z toho plynoucího pocitu výlučnosti. Sice to na první pohled tak nevypadá, ale uzavřít se ve své „křesťanské jeskyni ozvěn“ je sice strašně pohodlné, ale je to špatná cesta.

Proto budeme nadále s bratry a sestrami z ekumény někdy nesouhlasit, nadále si budeme klást nepříjemné otázky, možná si někdy řekneme i to, že „tady bych tedy být nemohl“, ale zároveň budeme společně hledat toho, který je středem našich (ne jen naší) církví. A při tom někdy zjistíme, že se v tomto hledání od druhých můžeme inspirovat a někdy naopak budeme ještě více vděční za svojí církev.

Naopak se mi příčí „ekuména“ s těmi, kdo se považují za „správně biblicky věřící“.  S těmi vlastně ekuména není možná, protože oni vědí jak je to správně, kdežto druzí nikoli.

A na závěr představení ERC, kterou autoři prohlášení tak vehementně odmítají, v kterém při vší snaze nemohu najít nic, s čím bych nemohl souhlasit: Ekumenická rada církví v České republice je společenstvím křesťanských církví, které vyznávají Pána Ježíše Krista jako Boha a Spasitele podle Písem Starého a Nového Zákona a usilují uskutečňovat své poslání společně ke slávě jednoho Boha, Otce i Syna i Ducha svatého.

Fundametalismus a církev

Slovo fundamentalismus má řadu významů a možná, že to, co budu popisovat, byste nazvali jinak. Nevadí. Pokusím se nadhodit jeden z možných pohledů na tuto oblast a to v pohledu na církev a vlastně jakékoli křesťanské skupiny.

Pokud bychom vycházeli z původního významu, pak fundamentalismus znamená základ. Být fundamentalistou pak znamená vracet se k základům, což v křesťanství mj. znamená vracet se ke Kristu jako základu naší víry a k Písmu jako základním měřítku života. Jenže fundamentalismus má i jiný, negativní, význam a to tehdy, když se nám základem stávají různá lidská ustanovení, která postupně nahrazují Hospodina. Jak se něco takového stane? Jak se to projevuje?

Každý sbor, církev, křesťanská organizace někdy musely vzniknout. Na počátku je ať vědomě, tak nevědomě ovlivnilo několik faktorů. I kdyby se jednalo o sebe-bibličtější společenství, nikdy se nejednalo pouze o faktor Božího slova.

Společnost a kultura

Každý z nás je nějak ovlivněn kulturou, ve které vyrůstá. A nejen to. Pokud chce ve společnosti žít, musí jisté kulturní prvky akceptovat. Nechovat se podle určitých kulturních daností, někdy znamená i někoho urazit. Když jsem byl v Indii, pak alespoň v oblasti, kde jsem se pohyboval, tolik neřeší čas. Proto nebyl problém, když shromáždění, které začínalo oficiálně v devět ráno, začalo v deset. Konec se pak neřešil vůbec. (I když biblické texty mluví o vykupování času). Bylo-li shromáždění pod širým nebem, nebyl problém, že se mezi lidmi procházeli posvátné krávy a nikdo je neodstrkoval. (I když biblické texty mluví o tom, abychom se oddělili od duchovně nečistých sil). Bylo běžné, že svobodné ženy - křesťanky měli zahalenou tvář, tedy nejednalo se o specifikum islámu a hinduismu. (I když biblické texty mluví o nepřizpůsobování se světu). Bylo nemyslitelné, že by ženy ve sboru byly oblečeny v košili a kalhotech. Ženy vždy sedí odděleně od mužů, všichni pak na zemi. Porušit některá tato kulturní pravidla by znamenalo narušit i chod sboru, protože by se jednalo o neslušnost. Zároveň vidíme, že v našem kontextu bychom asi některá pravidla dokázali vyargumentovat Písmem (byť asi dost šroubovaně). Jenže nemusíme chodit až do Indie.

Když vidím na starých fotografiích sjezd mládeže naší církve těsně po válce, pak všichni mladíci jsou v kravatách a všechny dívky mají sukně. Většina dívek, pokud ne všechny, mají dlouhé vlasy spletené do copů. Před pár dny jsem šel s několika muži ze sboru do hospody. Pochopitelně jsme nešli chlastat, ale tím, že se v hospodách nekouří, stávají se z některých z nich dobrá místa k rozhovoru. Jenže v době mého otce by toto bylo pro křesťany nemyslitelné. Před zhruba třiceti lety by bylo v naší církvi nemyslitelné, aby kazatel kázal jinak, než v obleku. I to se změnilo. Dalším kulturním fenoménem je hudba. Kdo jste např. byl někdy v černošském sboru a zároveň nepovažujete tanec v církvi za přijatelný, asi jste pak museli změnit názor. Asi nadále ve vaší církvi netancujete a je to v pořádku, ale najednou již neodsuzujete jiné křesťany, pro které je hudba spojena s pohybem. Představa toporně sedících černochů zpívajících svoje nádherné gospely k sobě moc nepasuje. Tyto a mnohé další věci mají co do činění především s kulturou. V mnohém jsme děti své doby, a pokud nechceme vypadat jako odpudiví blázni, některé kulturní normy musíme přijmout. Kultura by pak pochopitelně neměla jít proti Písmu. Zároveň bychom ale Písmem neměli argumentovat tam, kde to prostě nemá oporu. Tetování, kravatu, délku vlasů, piercing, sukni, styl hudby, druh hudebních nástrojů, Biblí zřejmě neobhájíte… mimo případy pohoršení. Nežádoucí fundamentalismus nastává tehdy, když se kultura stane základem, na němž stavíme svojí víru, podle kterého posuzujeme sebe i druhé, od kterého odvozujeme identitu našeho sboru a církve a když se snažíme Písmo nacpat do našich kulturních vzorců.

Bible a minulost

Další oblastí, která nás formovala, byly určité specifické důrazy z Písma, které si každý sbor i především církev s sebou nese z minulosti. I když si myslíte (pokud si to myslíte), že jste skutečně bibličtí, stejně zjistíte, že to, jak se díváte a jak se dívali na Bibli vaši otcové – zakladatelé, bylo formováno určitými životními, historickými a kulturními zkušenostmi, které více či méně zabarvily vaše vnímání Pána Boha a skrze které na vás více či méně „vyskočily“ některé biblické pasáže jako důležité. To, co v jedné církvi řeší jen okrajově, je pro druhou církev téměř klíčové (druhý příchod, křest Duchem, sobota nebo neděle, některé etické důrazy, někdy se jedná o určitou osobu, která stála u vzniku té které církve, svátosti, křest dětí, vzdělání duchovních, co jíst a co nikoli atd.) Mám za to, že často je ten či onen důraz hluboce spojen s historií a vznikem té které církve. Na tom není nic špatného, pokud se ale nestane tento důraz základem pravověří a někdy i spasení. Zde je potřeba rozlišovat, co je skutečně podstatné, kde nelze slevit a co je pouze důležité.

Tradice

Někdy používáme termín „tradiční sbor“. Chápu (tedy myslím, že chápu) co toto slovní spojení znamená, zároveň každý sbor je svým způsobem tradiční v tom smyslu, že si časem vytvoří svoje tradice. Například v některých sborech je zvykem (tradicí), že skoro všechna kázání má pastor, někde se pravidelně střídají starší a kazatel. Někde se při zpěvu stojí, někde sedí. Někde je besídka pro děti během bohoslužeb, někde po bohoslužbách a někde vůbec. Někde káže kazatel v taláru, někde v obleku, někde v džínách a v tričku. Někde mají při večeři Páně alkoholické víno, někde džus. Někde kazatelna vypadá jako malá pevnost, někde kazatelnu nemají. Asi řeknete, že se jedná o detaily. To sice ano, ale zkuste v některých společenstvích na tyto detaily sáhnout. Okamžitě bude oheň na střeše. S tradicí bojoval nakonec i náš Pán, kdy nešlo až tak tradici za každou cenu rušit, ale ukázat, že tradice se stává nežádoucí, pokud nahrazuje Boha. Mnoho věcí totiž děláme proto, že se tak dělali vždycky a tato neměnnost nás naplňuje pocitem jistoty. To je v pořádku, protože kdybychom žili ve společenství, kde je každý týden vše jinak, tak se zblázníme. Pravidelný rytmus je žádoucí, jenže pokud pohřbí jakoukoli možnost změny, je to špatné. Třeba dodat, že změna do církve patří, že slova já jsem stejný včera, dnes až navěky platí o Bohu, nikoli o církvi. Zároveň někdy je dobré uznat, že něco je jen tradice, která je z nějakého důvodu pro nás dobrá a není třeba jí obhajovat Písmem – pokud to nejde.  Fundamentalismus ve špatném slova smyslu pak znamená lpět na tradici za každou cenu, přikládat jí větší význam, než ve skutečnosti má.

Pokusím se ukázat na některé další rysy nezdravého fundamentalismu

Měřítkem se stávají vnější formy, které většinou nevycházejí z Písma ale mixu výše popsaných oblastí.

Z toho plyne další bod a to ten, že fundamentalismus vidí více soubor pravidel, než konkrétního člověka s jeho zápasy. Druhým extrémem ale je, když člověku přizpůsobujeme Písmo a v posledku Pána Boha. Ani to není cestou.

S fundamentalismem je strašně těžká domluva. Lpí na svojí pravdě a svém jediném pravém výkladu Písma, někdy i tradici a ostatní považuje za nepřátele a nebo i někdy odpadlíky.

Rysem fundamentalistických skupin je izolovanost a uzavřenost vůči ostatním církvím a křesťanským skupinám. Jedním z důvodů je strach, že by členové mohli být nebezpečně indoktrinováni jinými názory a pohledy a poznat, že naše tradice a systém věrouky je na hliněných nohou.

Asi bychom našli různých rysů více, omezil jsem se na tyto. Na závěr snad ještě osobní zkušenost. Nejhrubější a nejsprostější dopisy a reakce na některé svoje články i postoje jsem dostal od těch, kteří se považují za opak fundamentalistů. Možná by je někteří zařadili mezi liberály (používám to s vědomím, jak zavádějící mohou být tyto nálepky). Jakkoli se snaží vidět svět hodně zeširoka, vnímat mnohé souvislosti, neomezovat nikoho přísnými pravidly, často reagují ještě fanatičtěji než tzv. fundamentalisté. A tím se nevědomky s nimi dostávají do stejné řady. Jsou ve svých liberálních postojích vlastně velmi fundamentalističtí. I to je, trochu paradoxně, jeden rys fundamentalismu…

Autorita – požehnání nebo prokletí?

Je jen málo oblastí, které by byly v církvi tak zneužity, jako oblast autority. Je jen málo oblastí, které by v církvi byly takovým požehnáním, jako autority. Díky špatným autoritám byly podnikány křížové výpravy, moudré a zbožné autority stály v čele mnohých duchovních probuzení…  Autorita je totiž spojena s mocí. A moc je jako dynamit. Může zničit a může nesmírně pomoci. Jde o to, jak jí využijeme.

Každý nad sebou nějakou autoritu potřebuje a je v pořádku, že autority existují. Jenže jaká je zdravá míra autority? Jaká jsou nebezpečí? Přednosti?

Nebezpečí autority v jakékoli křesťanské skupině je v tom, když se její hlas ztotožní z Božím hlasem. Zjednodušeně řečeno, když si nevím rady, autorita mi radu poskytne. Toto je v pořádku, pokud si jak tázající se jedinec, tak člověk v pozici autority jsou vědomi, že jakákoli lidská autorita je chybující. Na první čtení je toto samozřejmostí, všichni lidé přece chybují, jenže realita někdy bývá, žel, jiná. Občas jsem se setkal s lidmi, kteří utekli ze společenstvích, kde neuposlechnutí autority se vyhodnocovalo jako neuposlechnutí Boha. NIKDY to nebylo takto interpretováno, ale realita byla taková, jakou popisuji. 

Dobrá autorita je ochotná nechat si dávat zpětnou vazbu a dokonce i zdravě si nechat zpochybňovat svoje rozhodnutí. To neznamená, že se otáčí podle toho či onoho názoru, ale že naslouchá a nejen to – když vidí, že někdo přichází s lepším pohledem na věc, je ochotná i něco začít dělat jinak. Opakuji, že to neznamená dělat vždy to, co chce okolí, ale je třeba druhým bedlivě naslouchat. I proto jsem proti pyramidálním systémům vedení, pokud tom znamená, že na vrcholu je jakýsi (skoro)dokonalý jedinec nebo „on a jeho parta“, kteří nemají nebo nepřijímají korekci nebo korekci považují za vzpouru. Jistě, v čele musí být tým s někým v čele, ale i ti, které vedou, mají mít možnost nějak vstupovat do rozhodovacích procesů.

Ideální autorita je taková, která svojí autoritu odvozuje od životních zkušeností. Například budu-li chtít být nemocničním kaplanem, je ideální, když mě na tento úkol bude připravovat někdo, kdo má s nemocničním prostředím zkušenosti. Sice se o psychice nemocných dá dnes již leccos vyčíst, ale přesto autorita daná zkušeností má sílu. Vím, že tento ideál není vždy realizovatelný, ale někdy ano. Zároveň to, co píšu, nevylučuje teoretickou znalost reflektující zkušenosti. Každopádně žvaněním nebo diskusemi na internetu se autorita většinou nezíská (i když…)

V jakékoli křesťanské organizaci bývá velmi ošidná míra toho, jak moc mají ti, kdo jsou v pozici autority, zasahovat jiným do života. Je zcela správné si do života v nějaké míře nechat zasahovat nebo méně vyhroceně napsáno, nechat si poradit. Toto je dokonce známka duchovní vyzrálosti. Díky Bohu za dobré rádce, za ty, kdo mi dokáží dát někdy i nepříjemnou radu! Jenže když vám někdo příliš moc mluví do výběru partnera, do toho, jak a s kým budete trávit volný čas, jak utrácet peníze, kdo bude vaším „duchovním rádcem“, pak je někde problém. Vůbec tím netvrdím, že o těchto a dalších oblastech spolu nemáme mluvit. Že se nemáme napomenout, poslechnout, jenže vše má svoje hranice a proto jsem dal slova příliš moc do kurzívy. Dám příklad. Mám za to, že není moudré, aby věřící chodil s nevěřícím. Vidím to jako nemoudré rozhodnutí, které má potenciál oběma dvěma zkomplikovat život (pokud to vidíte jinak, respektuji to). Nemám problém o tom ve sboru otevřeně hovořit, zároveň pokud si někdo zvolí jinou cestu, nebudu ho vylučovat ze sboru a už vůbec kvůli tomu nepřestanu mít s dotyčnými dobrý vztah. Stejně tak bych vnímal jako osobní selhání nevarovat např. před chozením s alkoholikem. Tedy do takovéhoto vztahu promluvit. Jenže jsem slyšel o takových bizarnostech, že v některých společenstvích bylo téměř nebo skutečně zakázáno chodit s partnerem, který nebyl ze stejné církve nebo organizace. Autority si to prý nepřály… Tedy je dobré nechat si poradit, jak jsem psal, je to i výraz duchovní zralosti, ale je třeba najít míru.

V křesťanských kruzích někdy slyším slova „neberu ho jako autoritu, protože se o mě nezajímá“. Chápu, kam tento povzdech míří, zároveň ale ne vždy musím k tomu, abych někoho bral vážně, mít s ním vztah. Někdy je dobré důvěřovat těm, kteří dotyčného zvolili nebo jinak rozpoznali jako autoritu. Občas může být to, že spolu nemáme hlubší vztah, i pomocí. Čas od času za mnou chodí různí lidé a s tím, abych jim poradil. Důvodem je právě to, že spolu vztah nemáme. Jednak v jejich problémech nejsem citově namočený, jednak rada, která jim nebude zrovna příjemná, nijak nenaruší naše vztahy, jednak moji autoritu neodvozují z našeho vztahu. Stejné to mám já k některým lidem, které hluboce respektuji, nechám si od nich poradit, ale moc je neznám.

Každá moudrá autorita má za cíl především naučit druhé samostatnosti. Tedy nejde především rozdávat rozkazy a čekat jejich tupé plnění, ale pomoci těm, které vedu, v samostatnému rozhodování a myšlení. Problém je tom, že lidé v každé sektě nebo sektářsky vedeném společenství křesťanů budou tvrdit, že jsou samostatní a že je nikdo neovlivňuje. Jenže skutečně objektivní hodnocení mohou poskytnout jen vnější pozorovatelé. Ten, kdo je součástí systému, většinou nevidí a neslyší.

V dnešní době se často hovoří o krizi autorit. Spíše „frčí“ dělat si, co chci a co cítím, a když už někoho budu brát jako autoritu, pak toho, kdo mi říká to, co chci slyšet. V tomto článku spíše varuji před nesprávným pojetím autority, tedy to může vypadat, že se k tomuto trendu připojuji. Nikoli. Vnímám, jak moc je důležité ve svém životě nějakou autoritu nejen mít, ale i jí respektovat. Jen proto, že autorita je (stejně jako cokoli) zneužitelná, nelze model autority devalvovat nebo tvrdit nesmysly typu "já respektuji jen Pána Boha". Navíc platí, že pokud já sám žádnou lidskou autoritu neuznávám, popřípadě uznávám, ale jen formálně, jen stěží mohu vyžadovat, aby někdo bral vážně mě.

Na závěr tolik, že být v pozici autority je kříž a je docela správné se v tom moc nevyžívat. Dobře je to vidět na Mojžíšovi, kterému se nechce do vedení a který i později v této pozici úpí. Moc dobře poznal, že autorita mu nebyla svěřena především proto, aby vládl, ale aby byl obětujícím se vedoucím. V tomto roli splnil. Přístupem obětující se autority se stává určitým předobrazem Krista, který se stal vzorem i pro nás.

Každopádně se jedná o zapeklitou oblast, se kterou má asi úplně každý jak dobré, tak špatné zkušenosti.

Istanbulská úmluva jako šibolet víry

Když jsem četl některé diskuse k textu Istanbulské úmluvy, pak mi došlo, že podobné dokumenty, ale i komentáře mají potenciál docela slušně rozdělit církev. Stejně jako třeba diskuse ohledně LBGT. Zvláště mě v diskusích dostávaly „preambule“ některých komentářů, které začínaly zhruba slovy „správný křesťan nemůže souhlasit…“, anebo „správný křesťan musí souhlasit…“.

Jinými slovy kdo není s námi, je proti nám a pokud se diskuse odehrává mezi křesťany, kdo není se mnou, není křesťan. Zjednodušeně – jedni jsou liberálové, schvalující zánik tradiční rodiny a dle apokalyptických vizí kněze Piťhy podporující ovládnutí společnosti homosexuály, druzí fundamentalisté, malující čerty na zeď a schvalující násilí na ženách.  Obě strany si pak vzájemně přeposílají z internetu stažené články, podporující jejich postoj. Nutno dodat, že munice podporující obě strany barikády je dostatek a alespoň dle mého, jistě omezeného chápání, nelze jen tak snadno odepsat některé argumenty jedné i druhé strany. Argumentaci z obou stran jsem četl, tedy vím, o čem píšu, i když připouštím, že nemusím všemu rozumět (tedy tím jsem si skoro jist).

Problém, který v celé diskusi vidím, je v tom, zda si skutečně myslíme, že na druhé straně pomyslné barikády už nemůže být bratr či sestra v Kristu, ale jen zabedněný fundamentalista nebo sluníčkářský liberál. První je úzkoprsý křesťanský fanatik, druhý bezbřehý křesťanský fanatik. Výsledkem je, že jedni s druhými se nechtějí více bavit, protože kdo by se přece bavil z fanatikem.

Obávám se, aby se IÚ nestala jakýmsi křesťanským šiboletem, měřítkem pravověří, krumpáčem, kterým se začnou kopat příkopy. Navíc podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a v budoucnu budeme stále více konfrontováni s tzv. etickými neostrostmi. To všechno zřejmě bude klást zvýšené nároky na jednotu církve a na jednotu mezi křesťany.

Jedním z problémů našich diskusí je v tom, jaká volíme slova, která se navíc ještě zesilují, když jsou napsaná. Ať máte na IÚ jakýkoli pohled, zkuste si představit, že nositel opačného pohledu četl stejný dokument stejně pozorně jako vy, je stejně inteligentí jako vy, je následovníkem Ježíše a svojí víru myslí stejně upřímně jako vy. Pokud nevěříte, že je to možné, pak se domnívám, že problém je na vaší straně.

Chápu, že přes některé věroučné a etické oblasti „nejede vlak“ a že se v něčem jako křesťané asi nemůžeme shodnout. Jenže bychom spolu měli být schopni mluvit. IÚ má zřejmě zvláštní schopnost, že některým onu schopnost spolu mluvit odebrala. Tedy pokud za mluvení nepovažujeme nadávky nebo různá invektiva.

Jak jsem psal, v budoucnu podobných dokumentů bude zřejmě přibývat a některé z nich budou klást nároky na naší jednotu. Mám za to, že IÚ by důvodem k rozdělení nebo ztrátě korektních vztahů být neměla.

Poslední volby a křesťané v politice

I když to nemám přesně spočítané, mám za to, že při posledních volbách šlo na kandidátky hodně křesťanů. Alespoň z těch, které znám. Chtěli změnu a to nejen skrze statusy na FB ale především tím, že se dali k dispozici voličům. Někdy někteří kandidovali za strany, které bych já nevolil, ale šli to do toho a alespoň o těch, které znám, vím, že jsou to lidé charakterní. A jak se zdá, charakter je někdy větší záruka než stranická příslušnost. Některým to vyšlo a byli zvoleni, čímž jim přibude hodně práce, jiným nikoli. Ale mělo význam, že kandidovali. Chtěl bych jim i tímto způsobem poděkovat a sdělit, že si vaší odvahy vážím! Jak zvoleným tak nezvoleným.

Právě příklad křesťanů, kteří kandidovali, ukázal dalším křesťanům, že má smysl se aktivně zajímat o věci „tohoto světa“ a aktivně do nich vstupovat právě třeba skrze politiku. Jako kazatelé toto můžeme opakovat z kazatelen a při osobních rozhovorech, ale to co křesťany a vlastně všechny nakonec přesvědčí, je konkrétní vzor. Není problém si připravit kázání na téma „křesťan a politika“, ale když ten stejný program bude mít… a teď si dosaďte někoho z vašich věřících známých angažujících se politice, má to úplně jiné grády.

Na církvi a zvláště na jejích vedoucích pak je, aby křesťanské politiky podpořili. Mám za to, že budou prožívat různé tlaky a že nebude snadné v nich obstát. A právě církev může v tomto být jejich oporou. 

Když jsem četl analýzy různých představitelů politických uskupení, měl jsem pocit, že někdy žijí na jiné planetě. Dost času totiž opakovali, že prohráli, „protože voliče neoslovil jejich program“. Jakkoli netvrdím, že na programech vůbec nezáleží, předvolební programy dnes podrobně čte stále méně lidí, protože jsme se přesvědčili, že papír snese všechno. To, že někdo má v programu, že vysází novou trávu v parku, postaví školku nebo postaví parkovitě je sice hezké, ale klíčové nakonec je, kdo to tvrdí.

Problém nejen naší politiky je nikoli až tak v programech, ale někdy v lidech bez charakteru. A právě několik mých známých z řad křesťanů, kteří kandidovali, jsou lidé charakterní a to mi dalo naději. Kéž by jejich rozhodnutí jít do mlýnice voleb nastartovalo další! Nezmění se hned všechno, ale mohou nastat malé změny třeba na regionální úrovni. A to není málo.

Kazatelské děti

Každou neděli slyší svého otce, „jak by věci měli být“, celý týden pak mají možnost porovnávat kázání s realitou, což někdy nedopadne ve prospěch otce. Zvláště v období dospívání mu to někdy dají pěkně „sežrat“. A někdy nejen v dospívání, zvláště je-li rozpor kázaného a žitého příliš velký.

Někdy cítí tlak, protože jako „kazatelské děti“ by měli být přece jen vychovanější než jiné děti.

Někdy vypomáhají rodičům s nejrůznějšími službami ve sboru, které by si ale sami nevybrali. Ale někdo to přece dělat musí.

Někdy jsou svědky, jak rodiče dostávají do těla od některých svých bratří a sester a musí to spolknout. Jak rodiče, tak i děti.

Čas od času se musí zvednout a stěhovat se, nechat staré kamarády a jít do neznámého města, sboru, kolektivu.

Někdy jsou svědky, jak jejich otec vypadá jak tělo bez duše – třeba po návratu ze staršovstva. Přesně nechápou proč, ale vidí, že něco je špatně. Občas zaslechnou, jak si rodiče povídají o některých věcech ve sboru a jak je něco moc bolí. Jen přesně nevědí, o co jde.  

Mnoho večerů nevidí svého otce, který často někam jde nebo jede.

Když přichází krize víry, cítí se tak trochu vinni, protože „kazatelské dítě“ by přece nemělo pochybovat, když je přímo u pramene.

Občas se dostanou na členské shromáždění a tam koukají, že z některých „tetiček a strýčků“ se stávají tety a strýcové, které mají nabito ostrými patronami, které míří na jejich rodiče.

Jejich obrácení se bere jako samozřejmost, ale oni sami nejlépe vědí, že to nic samozřejmého není.

Čas od času slýchávají řeči o tom, jak právě děti kazatelů odpadli od víry, „protože se táta oženil s církví“.

Někdy příliš brzy poznají nejen krásu, ale i stinnou stránku církve a ne vždy jsou tuto skutečnost schopni náležitě zpracovat.

Ve škole se někdy u spolužáků setkají s výbuchem smíchu, když musí sdělit profesi svého otce. Mít „fotra černoprdelníka“ je k popukání ne?

Časem pochopí, že práce/služba jejich otce se netýká jen jeho, ale celé rodiny, tedy      i jich.

Někdy zažijí, že táta dokáže trávit celé hodiny pastoračními rozhovory a na ně si čas nenajde anebo jen velmi málo. 

Občas se stávají vděčným tématem otcových ilustrací při kázání a to do doby, než mu to zakáží.

Někdy se cítí jak pod drobnohledem a to i když by se tak cítit někdy nemuseli. 

Mohl bych pokračovat, ale nebudu. Třeba to jednou budou číst moje děti a něco doplní nebo škrtnou. Každopádně i na svých dětech vidím, že být dítětem kazatele je specifikum, se kterým se vyrovnat nemusí být vždy snadné. Netvrdím, že vše popsané je vždy pravdou. Zároveň přes všechna rizika toho, co jsem popsal, mohu říci, že většina kazatelských dětí zůstává u Pána Boha a tak jak je znám, jsou to většinou skvělí lidé.

Snad i proto, že vše je milost, nikoli samozřejmost a to včetně toho, když kazatelské dítě uvěří…

Dva mýty o festivalu UNITED

Před pár dny mi přišla pozvánka na festival UNITED do Vsetína. Když jsem pročítal program, pak mě napadlo, že je třeba zbourat dva mýty, které se kolem UNITED vznáší. Jednak že se jedná o hudební festival a jednak, že se jedná o festival pro mladé.

Hudby je na UNITED sice hodně, ale, myslím, že není moc masových křesťanských akcí tohoto typu, kde by bylo tolik seminářů, ale zároveň i workshopů, divadel, filmů, veřejných rozhovorů atd. I kdyby byl člověk na hudbu alergický a nechtěl na UNITED slyšet ani pípnutí, měl by co dělat, aby oběhl další – nehudební produkci. UNITED se rozhodl nejít pouze cestou hudby a dle mého je to dobře, jakkoli hudbu poslouchám rád. Několikrát jsem se setkal s postojem typu „já tam nejedu především za hudbou“. Asi není třeba dodávat, že dotyční jeli za kvalitním slovem a semináři. A toho se na UNITED dočkají. Jména jako Kateřina Lachmanová, Marek Orko Vácha, Pavel Hošek, Vítek Vurst, Marek Macák, Jakub Limr a další a další jsou zárukou (nezlobte se, prosím, že jsem někoho nenapsal) kvality, zároveň kdokoli ze jmenovaných, ale i další by mohl přednášet a přednáší i na jiných fórech, kde jsou starší a staří. Slyšel jsem mírnou kritiku, že semináře nevedou mladší a více cool řečníci. Pár mladších tam jednak je, jiným důvodem ale je, že přece jen kvalita roste i s věkem a zkušenostmi. Pochopitelně věk není záruka a jistota, ale přece jen… Jiným důvodem – a teď píšu jen za sebe je, UNITED není jen pro mladé.

Druhá oblast je hudba. Zde je to citlivější… Nevím, kde je ona pomyslná hranice, co ještě poslouchají mladí a co již ne. Dnes ráno jsem např. sklidil lehce pohrdavý úsměv svého mladšího syna, který slyšel, jak se z počítače line hudba Pink-Floyd. Pronesl cosi o tom, "že je to ukňučený a pro důchodce" stejně tak chvály typu Hillsong ho moc neberou (prý málo tvrdý) atd. O klasické hudbě ani nemluvím. 

Lehce jsme se popichovali, která hudba je správná. Já mám zase někdy problémy s jeho stylem a poslouchat to na sluchátkách jako on, asi bych skončil na psychině. Ale nechci psát o hudbě, ani která je pro mladé či staré. Vkus prostě nelze omezit roky, něco posloucháme celý život, něco se mění, mnoho hudebních žánrů se v posluchačstvu prolíná. Nicméně když se podíváte na rozsah hudebních žánrů na UNITED, pak ten je tak široký, že si vybere skutečně každý. Od milovníků písničkářského stylu, přes worship, rapp, raggae, po propojení klasické a populární hudby. Snad jen příznivci pořádné dechovky si na UNITED na své nepřijdou (-:  Je mi spíše líto kapel a hudebníků že jedou takovou dálku, aby zazpívali jen jednou zhruba hodinu. Ale byl jsem poučen, že takto na festivalech chodí.

Každopádně nenechme se vázat předsudky typu staří – mladí. Na UNITED to tak prostě není. V jeho případě se jedná o festival multigenerační a je to tak dobře. Tento festival totiž "není jen pro mladý"!