Pár myšlenek k otázkám k diskusi okolo LGBT

Několikrát se na mě obrátili někteří lidé s otázkou, proč se bojím psát na téma LGBT. Nebojím se psát o ničem, ale zároveň přiznávám, že vyjádřit se k tomuto tématu a zastávat tzv. konzervativní postoj není úplně snadné, protože reakce bývají hodně ostré. Problém je v tom, že normální diskuse již dávno neexistuje. Zastánci LGBT poukazují na necitlivé chování, odsudky a ponižování sexuálních menšin, odpůrci LGBT pak na agresivní a arogantní chování některých LGBT aktivistů. Jako by neexistovalo nic mezi tím. Navíc se jedná o oblast zpolitizovanou a zideologizovanou. A jelikož se jedná o sexualitu, pak i o oblast velmi citlivou, protože hluboce souvisí s naší identitou.

Navíc zastávat postoj, že manželství je určeno pro muže a ženu, znamená si v některých kruzích vysloužit v lepším případě nálepku fundamentalisty, horší slova zde publikovat nebudu. Zároveň mívám na toto téma řadu rozhovorů, ve kterých, jak to tak bývá, se setkávám s mnohem menší agresivitou než na sociálních sítích, pokud vůbec s nějakou.

Nicméně zde je několik mých postřehů.

Často slýchávám, že LGBT jsou pronásledováni, ostrakizováni, vysmíváni atd. Ano, někde a někdy se to děje a je to smutné, zlé a jako křesťané bychom měli být těmi, kdo se postaví na stranu pronásledovaných a vysmívaných. Stojí za připomenutí, že kdysi byla homosexualita dokonce trestná. Je dobře, že tyto temné doby jsou za námi, a doufám, že se nikdy nevrátí. Zároveň ale je třeba povědět i druhou část pravdy. Jen o málokteré minoritě je tak slyšet.

Nedávno jsem byl v USA, a když jsem se byl projít po New Yorku, na některých ulicích vlála vedle vlajky USA i vlajka duhová. Před pár měsíci jsem byl v Německu, kde v některých městech vlály pouze vlajky duhové, a to včetně kostelů. Ani v jedné zmíněné zemi nebyl nějaký svátek spojený s tématem LGBT. Proč ne, ať si města vyvěšují vlajky, jaké chtějí. Zároveň ale platí, že pokud jsou menšiny pronásledované, většinou svoje vlajky vyvěšovat nemohou. Mám na Západě některé kamarády – kazatele, kteří mi říkali, že se kvůli společenskému tlaku bojí kázat o manželství jako svazku muže a ženy. V médiích se setkáváme s velmi ostrými prohlášeními proti těm, kdo s manželstvím pro všechny nesouhlasí (a stejné platí naopak).

Interpretaci ponechávám na čtenářích. Netvrdím, že v ulicích má či nemá ta či ona vlajka vlát, že by se neměla vést (slušná a uctivá) diskuse o manželství pro všechny, ale není pravda, že LGBT je na Západě pronásledovaná menšina. Někteří lidé se k LGBT stejně jako k jiným menšinám chovají hnusně, ale mainstream na západě nikoliv. LGBT je hodně slyšet a má velmi silný vliv, a to nejen v politice, ale třeba i ve školství.

To, že některé církve odmítají oddávat příslušníky stejného pohlaví, není důkazem netolerance, tzv. fundamentalismu, ale toho, jak čtou a vykládají Písmo. To tak prostě někdy bývá, že některé texty vykládáme různě. Nálepka „fundamentalista“ je v tomto kontextu jednak nepochopením toho, co toto slovo znamená, jednak, paradoxně, znamením netolerance, kterou mnozí „tolerantní“ tak hlasitě obhajují. Tolerovat mohu totiž jen toho, kdo něco dělá nebo vidí jinak než já. Pokud zastává stejné postoje, pak ho přece není třeba tolerovat. Nebudu v tomto textu rozebírat jednotlivé biblické oddíly, ale o teolozích, jako např. J. Stott, T. Keller, N. T. Wright, nelze dost dobře říci, že se jedná o jakési teologické neználky. Jejich postoj je konzervativní v tom smyslu, že manželství je svazek určený pro muže a ženu. Ke stejnému závěru došli i mnozí další vynikající teologové, které prostě nelze hodit do přihrádky s názvem „duchovní kutil“. To, že tzv. konzervativní postoje nepochybně zastávají i někteří neomalení a arogantní lidé včetně politiků, kteří je zneužívají k politickým či jiným cílům, je smutné, ale není to diskriminací samotných názorů a postojů.

Někdy se vede diskuse nad tím, zda případné uzákonění manželství pro všechny neohrozí pohled dětí na sexualitu a na manželství. Zde je třeba napsat, že největším nebezpečím pro manželství heterosexuálů jsou… heterosexuálové. Abych byl ještě konkrétnější, největším nebezpečím pro moje manželství jsem já sám. To, s čím ale mají lidé problém je, když se heterosexualita někdy začíná cíleně zpochybňovat.

Nemálo lidí prostě cítí z některých kruhů tlak. Když na to upozorňují, je jim vytýkáno, že jsou úzkoprsí a že žijí v jiném století. Jenže zde je tlak na změnu jazyka, na změnu obrázků v učebnicích nebo knížkách, na zpochybňování sexuální identity atd. Lze chápat rozhořčení rodičů, kteří se na YouTube kanálu jedné oděvní firmy angažující se v LGBT setkají s tím, že dětem tam radí: „Chcete-li být taky transvestivní královnou, ale rodiče s tím nesouhlasí, potřebujete nové rodiče.“ Nebo když vláda ve Skotsku školám doporučovala, aby neinformovaly o záměru jejich dětí změnit gender. Jedno vládní usnesení se chlubí: „Podporujeme transgender mládeže.“ (Murray D., Šílenství davů, s. 274) Několik učitelů mi sdělilo, že se na toto téma nechtějí vyjadřovat, že sice mají konzervativní postoj, ale prezentovat ho nahlas by byla profesní sebevražda. Určitě je dobře ukazovat a měnit cokoliv, co utlačuje ženu, muže, dítě nebo menšiny. Pokud existují stereotypy, které někoho umenšují či ponižují, je třeba je změnit. Někdy se ale jedná o tlak jdoucí proti heterosexuálním svazkům, a to není dobré. Mnoho tzv. stereotypů je navíc i dobrých a osvědčených. A některých nikoliv…

Je pochopitelné, že se mnozí rodiče v některých zemích bouří, když je jejich dětem cíleně zpochybňována sexuální identita, když sexuální výchovu přebírá stát a dělá to způsobem, který odporuje svědomí té které rodiny.

Velký boj se vede o otázku manželství pro všechny. Ti, kteří tuto variantu odmítají, tak činí jednak kvůli svému náboženskému přesvědčení, jednak proto, že manželství je leckde doposud chápáno jako svazek muže a ženy a je otázka, proč toto předefinovávat. Důvodem odmítání této varianty ale není zdaleka jen náboženství. Zároveň LGBT komunitě nelze bránit v registrovaném partnerství, je třeba jim v tom pomoci i právně.

Je též dobré dodat, že mnozí, kteří nemají s církví či vírou nic společného, prostě jen nechtějí změnit význam pojmu manželství. Určitě není od věci otázka, pokud rozvolníme manželství jako svazek muže a ženy, zda není legitimní přijít i s dalšími alternativami, které budou lidem vyhovovat.

Toto je jen pár otázek, přemýšlení a hledání.

Na Facebooku našeho sboru máme napsáno následující: „Naše společenství je zvláště otevřené těm, kdo jsou singl, ženatí, rozvedení, gay, nechutně bohatí nebo bez peněz, i těm, co nerozumět česki. Zvláště vítáme plačící novorozence a batolata, lidi hubené jako lunt nebo ty, kterým nevadí pár kil navíc.“ Pak popis pokračuje dál, dohledejte si to. Asi chápete, proč to uvádím. Učím se a učíme se být otevření a přijímat lidi tak, jak to dělal Ježíš. Všechny bez rozdílu, a to platí i ve vztahu k LGBT. Přijímat neznamená ve všem souhlasit, ale mít rád. Zároveň nesouhlasit neznamená dštít na sebe oheň a síru. A to bych si do rozhovoru o problematice LGBT přál. Jenže si myslím, že Rubikon již byl nenávratně překročen, a to mě mrzí. O to více jsem vděčný, že osobně mám mezi LGBT známé a jejich ani moje orientace není absolutně žádnou překážkou pro náš zcela normální vztah.

Únava z Ukrajiny

 Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Toto pořekadlo platí i pro válku na Ukrajině. Asi nelze dlouhodobě žít v takovém strachu, v jakém jsme žili, když válka začala. Zároveň však platí, že logické opadnutí prvotních emocí s sebou nese nebezpečí, že upadneme do jakési letargie a jednoduše se nějak naučíme žít s tím, že na východě se prostě bojuje.

Naše pomoc bude postupně slábnout, stále více budeme naslouchat „ochráncům českých národních zájmů“, kteří budou upozorňovat, že těm Ukrajincům dáváme moc a že musíme myslet více na sebe, začnou sílit hlasy, že „válka na Ukrajině není černobílá“ atd.

Chtěl bych proto připomenout, že černobílé na světě asi není nic, ale to absolutně neospravedlňuje ruskou agresi. Černobílá nebyla ani 2. světová válka, v souvislosti se kterou někteří historici hovoří o chybě, že Německo bylo po 1. světové válce příliš poníženo, což ale neospravedlňuje vznik nacizmu. Černobílá nebyla bolševická revoluce ani následný stalinský teror, kdy někteří poukazují na hrozné podmínky za cara, které daly do pohybu to, co se v Rusku dělo. Jenže to Stalinovy zločiny neospravedlňuje.

Agrese na Ukrajině je neospravedlnitelná, jakkoli to někomu může znít černobíle. Po více než sto dnech stále jasněji vidíme, že jsme konfrontováni s novou formou fašismu, který se mj. projevuje neomylným vůdcem v čele, rozprášením opozice, absolutním ovládnutím tisku a médií, teorií vyvoleného národa, kultem násilí a války, myšlenkami o potřebě vytvoření nových životních prostorů, genocidou jiného národa, který „nemá nárok na existenci“, koncentračními tábory, násilnými deportacemi tisíců civilistů, neúctou k lidským životům, a to nejen nepřátel, ale i svých občanů. Toto zlo je třeba nerelativizovat a také ho nebagatelizovat tvrzeními, „že ani druhá strana není svatá“. A už vůbec si na toto zlo nesmíme zvyknout.

Rusko ústy svých poslanců zcela otevřeně mluví o tom, že Ukrajina je jen první krok, a můžeme si jen domýšlet, kdo by byl další na řadě. Pokud politici myslí vážně tvrzení, že na Ukrajině se bojuje i o nás, pak je zcela legitimní, že Ukrajinci žádají o zbraně. Stále je lepší a zároveň snazší dávat zbraně než lidi. Pokud je svět propojený, pak se musíme smířit s tím, že válku ekonomicky nějak pocítíme. Za to ale nemůže Ukrajina, ale ti, kdo válku rozpoutali.

Pomalu se mezi nás vkrádá únava z této války. Jak jsem psal, je to logické, proto je třeba čas od času připomenout, že válka trvá, že je třeba podporovat ty, kdo Ukrajině pomáhají nejrůznějšími způsoby, že stále pomoci můžeme a máme i my a že proti nám všem (nikoli jen proti Ukrajině) stojí zlo v té nejodpornější podobě.

Umění být spokojený

Ve slově spokojenost se skrývá slovo pokoj, ale i spojení po-kojení. Tedy vidíme obraz dítěte, které je nasyceno, protože dostalo nezbytnou potravu od nejbližší osoby na světě. Vidíme dítě, které prožívá pokoj, protože je po-kojení. Stačí mu k tomu dvojí – základní strava a milovaná bytost. Co víc si přát, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti?

Problém je, že spokojený člověk je nepřítelem konzumu, který je postaven na touze mít neustále víc. A tak jakkoli žijeme v bohaté společnosti, jsme obklopeni nespokojenými lidmi, sami se nespokojenými stáváme a otravujeme život sobě i druhým. Základem konzumní společnosti je stimulace poptávky, která generuje výdaje, které následně vedou k ekonomickému růstu. Jsme ohlupováni reklamou, která v nás stimuluje pocit, že ke štěstí a pokoji potřebujeme tisíce věcí a zážitků.

Sice víme, že to tak není, ale… tohle bychom si přece jen měli na sebe pořídit, koupit do bytu, do auta, do této destinace bychom určitě měli zajet, tohle bychom měli zažít, vidět. Nakonec si to či ono pořídíme, to či ono zažijeme a náš pocit štěstí vydrží další měsíc, abychom si následně uvědomili, že potřebujeme něco dalšího.

Neuvědomujeme si, že neustálým generováním nespokojenosti je konzumní společnost sofistikovaným mechanismem hnána nikoliv ke spokojenosti, ale k nespokojenosti. Rabbi Sacks píše, že „ještě žádné otroctví nebylo tak příjemné jako konzumerismus. Ale pořád je to otroctví, protože navzdory automatizaci a užívání počítačů a dalších zařízení, jež nám šetří čas a práci, pracují dnes lidé více než před padesáti lety, aniž by měli pocit štěstí. To je syndrom zlatého telete naší doby.“ Dále pokračuje: „Náboženství naší doby se jmenuje konzum, jeho katedrály jsou nákupní střediska a největším hříchem je mít loňský model. Nakupováním či cestováním se nám má zlepšit nálada, v obojím nalézáme spásu. Hříchy budou smazány prostřednictvím kreditní karty.“ Jenže jak praví rabi Ben Zoma: „Kdo je bohatý? Ten, který se raduje z toho, co má.“

Paradox naší doby dobře vystihuje následující rčení: „K finančnímu krachu došlo proto, že si lidé půjčovali peníze, které nemohli splácet, aby si koupili věci, které nepotřebovali, aby dosáhli štěstí, které netrvá.“

Pochopitelně že tento konzumní styl se někdy přenáší i do církví, kdy je úplně jedno, zda se jedná o církev „moderní“ či „tradiční“. Oba „druhy“ mají společné, že do nich lidé chodí především konzumovat. Kde je lepší nabídka, tam jdou. Jen změnili hypermarket. Jednou je to chrám konzumu, pak chrám ducha. Výsledek někdy bývá stejný jako u materiálního konzumu – prázdno. Člověk byl totiž stvořen tak, aby konzumoval až poté, co dal.

Možná, že skutečně šťastní budeme, až nám dojde následující: „Štěstí nespočívá v tom, co kupujeme, kde jsme byli, ale v tom, kým jsme. Skutečné spokojenosti nedosáhneme tím, že budeme hledat a trápit se tím, co nám chybí, ale že budeme děkovat za to, co máme. Nikdy nesmíme dovolit (pokud to jen trochu půjde), abychom byli tak zaměstnání živobytím, že zapomeneme na život a bytí…

Když se vrátím k původnímu obrazu dítěte po kojení, pak konzum říká, že naplnění základních potřeb a milující člověk prostě k pokoji a štěstí nestačí. Možná že jednou z velkých výzev naší doby je poznat, že to stačí.

Ruská agrese – když se lež stane pravdou

 Jeden z doprovodných jevů ruské agrese je nestoudné lhaní ruských představitelů. Že lidé lžou, je běžné, stejně tak, že lžou politici. Jenže existují jisté důkazy, které lháře usvědčí. Třeba když dotyčného natočí kamera, když ho vidí při činu mnoho svědků, když je přistižen při činu atd. Vím, že zpochybnit se dá všechno, ale stále ještě žijeme ve světě, kde se předpokládá, že pravda je odhalitelná.

Rusové nám předvádí, že objektivně nemusí platit vůbec nic a že existuje ještě jakási jejich realita. Když poprvé vtrhli na Ukrajinu, nebyli to ruští vojáci, ale nějací neoznačení vojáci na dovolené. Když nyní páchají prokazatelné zločiny, pak je nepáchají oni, ale ukrajinští nacisté. Když vidíme na ulicích ležet mrtvoly, pak to jsou najatí komparzisté. Když jsou Ukrajinci proti své vůli odvlékáni do Ruska, pak to není proti jejich vůli. Když provádí genocidu, jedná se o denacifikaci. Když padají bomby na lidská obydlí, jedná se o čištění od nepřátel ukrývajících se v těchto obydlích.

Tento styl lhaní mi připomíná orwellovské „minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou“. Zároveň i proto v Rusku platí to, co Orwell formuloval slovy „mluvit pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin“. Dodal bych, že nejen čin revoluční, ale i nesmírně statečný.

Když někdo lže, snažíte se pomocí důkazů lež vyvrátit a najít v tvrzení lháře slabé místo. Zkuste si ale představit, že spolu stojíme před prázdným papírem a já vám tvrdím, že na papíře je namalovaný obrázek… Na to se dá namítnout jen to, že trpím poruchou vnímání. Jenže, co když si na tomto svém tvrzení stojím? Zřejmě se mi příště vyhnete, ale Ukrajina se Rusku, žel, vyhnout nemůže.

Velmi podobně funguje ruská interpretace války na Ukrajině. To, co vidí celý svět, se vlastně neděje. Dokonce se ani nejedná o válku, ale jen o speciální operaci. Na papíře je obrázek, papír není bílý! Říká to přece Novák a to je důležitější než co je na papíře. Tečka, konec diskuse.

V této atmosféře může Putin hodit atomovou bombu na Evropu s tím, že bombu nehodilo Rusko, ale Ukrajina. A že Ukrajina atomovou bombu nemá? Na co se otravovat fakty? Pravda je to, co řekne Kreml. Třeba si ji během pár týdnů Ukrajina vyrobila někde v podzemí…

Jak jsem psal, reakcí na lež je ji vyvrátit. A. Alvarová v souvislosti s ruským lhaním a propagandou píše: „Opakováním správných faktů a vyvracením lží se tyto lži vracejí zpětně do oběhu a u nepozorného publika způsobují zapamatování lži, jejího obtištění do hlubšího vědomí a zvýšenou pozornost vůči této lži. Místo pravdy je třeba zasít pochybnost. A o to jde v propagandě především. Půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se. Je to svět polostínů, polopravd, kde temné bahno nasává informace podle zcela jiných klíčů, než je jejich pravdivost a fakticita.“ (Průmysl lži)

Na tomto principu ruské lhaní a propaganda fungují. Vyvracet zjevné lži, které vidíme, znamená vracet je do oběhu a tím je vlastně zdůrazňovat.

Ruskou propagandu mistrně popisuje britský novinář P. Pomerantsev, který řadu let působil v Rusku, ve své knize „Nic není pravda, všechno je možné“. Uvádí svoji zkušenost z ruské televize: „Dávají týdenní přehled zpráv. Do dobře udělaného studia vstupuje moderátor, stručně shrnuje hlavní události uplynulého týdne a všechno se zdá normální. Pak se najednou otočí ke kameře 2, a než se nadějete, vykládá o tom, jak se Západ utápí v bažině homosexuality a jen svatá Rus může zachránit svět před Gay-Evropou. Západ podle něj sponzoruje protiruské „fašisty“ na Ukrajině a všichni se snaží zlikvidovat Rusko a uchvátit jeho ropu; Amerikou podporovaní fašisté křižují ruské děti na ukrajinských náměstích, protože Západ organizuje genocidu proti nám, Rusům, a na obrazovce plačící ženy vyprávějí, jak je ohrožují potulné gangy nepřátel Ruska. A samozřejmě jen prezident může tohle vyřešit, a proto je dobře, že Rusko anektovalo Krym, a proto je správné vyzbrojovat žoldáky a posílat je na Ukrajinu, a je to jen začátek nového velkého konfliktu mezi Ruskem a Západem. Ale i když víte, že celé zdůvodnění prezidentovy války je vymyšlené, ty lži se opakují tak často, že se po čase přistihnete, jak přikyvujete, protože je těžké akceptovat myšlenku, že lžou tolik a tak nestoudně – na určité úrovni máte pocit, že když Ostankino může tolik lhát a projde mu to, neznamená to, že mají skutečnou moc, moc definovat, co je pravda a co není? Nebude stejně lepší, když budete přikyvovat? A když přepnete na jiný kanál, jsou tam Noční vlci projíždějící ve velké koloně Sevastopolem na oslavu anexe, vzkříšení impéria, zvedají do výše ikony bohorodičky a citují Stalina a hrají svou velkolepou hymnu: „Ruská řeč zvoní jak rytířská zbroj v uších cizinců a bílá hostie stoupá z křovin ke hvězdám.“

Ruská agrese nám ukazuje lež a propagandu v té nejnestoudnější podobě. Chyba je, že na to přicházíme až nyní a že toto poznání je vykoupeno tisíci nevinnými životy. I proto nesmíme dopustit, aby, řečeno s Orwellem, byla minulost vymazána a vymazání bylo zapomenuto. Pak se totiž velmi rychle a snadno stane lež pravdou… A to se může stát kdekoliv na světě, komukoliv z nás.

Dugin a ruský fašismus jako ideologické pozadí války na Ukrajině

V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o A. Iljinovi, o jehož myšlenky se ve svém vražedném tažení na Ukrajinu opírá V. Putin. Další důležitou postavou pro pochopení ruské agrese je A. Dugin, ideolog tzv. eurasijského hnutí, ke kterému se snad dostanu v některém příštím blogu. V tomto blogu se opírám především o dva zdroje, které doporučuji k přečtení, pokud chcete některé souvislosti pochopit hlouběji. Zároveň ne každý má energii probírat se různými zdroji, proto tento blog.

Magazín Foreign Affairs označil Dugina za „Putinův mozek“ i přes to, že Dugin nikdy nebyl ve formální pozici Putinova poradce. Avšak Dugin zaujímá nápadné postavení, ze kterého současně sdílí, potvrzuje a radikalizuje některé Putinovy postoje. (Švorcová V., Vladimir Putin a ideologie eurasianismu. Střet civilizací v transkulturní perspektivě., s. 45)

Životním úkolem tohoto muže se stalo přenést fašismus do Ruska. To se mu do velké míry podařilo, proto se domnívám, že jsme na Ukrajině svědky nové verze fašismu, tentokrát v ruském balení. Co se krutosti týče, tak o tom nemůže být pochyb. Jenže ruský fašismus má i svoje ideologické pozadí a jedním z klíčů jsou právě Duginovy myšlenky.

Když se rozpadl Sovětský svaz, Dugin vycestoval do západní Evropy, aby pro své myšlenky hledal inspiraci a intelektuální spojence. Ty našel mezi příznivci krajní evropské pravice. Brzy na něj zapůsobil i chilský fašistický aktivista Miguel Serano, autor knihy Hitler, poslední avatár, podle něhož árijská rasa za svou nadřazenost vděčí mimozemskému původu. Později se Dugin poznal s Alainem de Benoistem z francouzského neofašistického hnutí Nová pravice, který Duginovi pomohl aktualizovat některé varianty starých nacistických myšlenek. V devadesátých letech pak začíná publikovat pod pseudonymem „Sievers“, tím byl míněn německý nacista Wolfram Sievers, o němž se vědělo, že sbírá kosti zabitých Židů, a který byl r. 1947 odsouzen za válečné zločiny. (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 90)

Tyto a další kontakty a myšlenky Dugina inspirovaly k tomu, aby nacistické představy přenesl do Ruska. V roce 1993 založil spolu s Eduardem Limonovem Nacionálně bolševickou stranu Ruska. Sám sebe a Limonova označoval za Svaté Cyrila a Metoděje fašismu. Členové se zdravili provoláváním smrti se zdviženými pěstmi. V roce 1997 Dugin vyzval k bezhraničnímu a rudému fašismu a zastával fašistické názory jen s tím rozdílem, že ohroženou zemí je Rusko. Standardními fašistickými v ruském pojetí postoji se pak míní následující: demokracie je vnitřně prázdná, střední vrstvy představují zlo, Rusům musí vládnout „muž osudu“, Amerika je zlovolná. (Snyder T., s. 90) S tímto se pak prolíná i blouznění, které též silně připomíná fašistickou rétoriku a to o potřebě obsazení nových velkoprostorů a vytvoření Eurasie pochopitelně pod vedením Ruska.

Jedním z charakteristických rysů, které prostupují Duginovo dílo a které hlasitě komunikují i současné ruské elity (pokud ovšem nepošlou svoje děti na některou západní univerzitu nebo tam nejedou nakupovat), je nenávist k Západu. Podívejme se na jeden z mnoha Duginových textů, kde píše o Západu. „Západ je místem, kam dopadl Lucifer. Je centrem globální kapitalistické chobotnice, je živnou půdou prohnilé kulturní zvrácenosti a zloby, klamu a cynismu, násilí a pokrytectví. Je tak dekadentní, že se může každou chvíli zhroutit. Demokracie není obrodnou silou, nýbrž příznakem nadcházejícího kataklyzmatu.“ (Snyder T., s. 91)

Dugin je přesvědčen o tom, že filozofie, kterou představuje Západ, je pro Rusko smrtící. Vyjma toho je západní filozofie expanzivní a snaží se vydobýt si svůj pohled na svět; konkrétně tím míní globalismus, osvícenskou filozofii, individualistický životní styl, morální zkaženost, konzumerismus a materialismus či dominanci ekonomismu v životě jednotlivce a společnosti. Oproti Západu dominuje na Východě duchovní element nad matérií, kolektivní a komunitní zájmy převažují nad zájmy jednotlivce, tradice je podstatnější než demokracie. Tento zcela odlišný pohled na svět může vést jak k ideologickému a politickému konfliktu, tak zcela možně i k vojenskému střetu. (Švorcová V., s. 44).

S jakousi neuchopitelnou ideou „vyššího ruského duchovního elementu“ rádi operují i mnozí další ruští představitelé i někteří spisovatelé.

Ohledně Ukrajiny Dugin psal, že nezávislý ukrajinský stát je bariéra, která brání ruskému euroasijskému údělu. V roce 2005 založil státem podporované mládežnické hnutí, jehož členové vyzývali k rozpadu a rusifikaci Ukrajiny. Za zmínku stojí, že do roku 2010 byl Dugin profesorem na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, odkud byl následně odvolán z důvodu veřejného vyzývání k zabíjení Ukrajinců

Dugin se stal členem Iziborského klubu, jehož zakladatelem je fašistický romanopisec A. Prochanov, (Snyder T., s. 92), který mj. tvrdil následující: „Když mluvím o Rusku, mám na mysli i lid žijící na Ukrajině a v Bělorusku. Ukrajina má před sebou ohromné spásné poslání, neboť údělem Kyjeva je sklonit se před Moskvou a tímto aktem zahájit ruské dobytí světa.“ (Snyder T., s. 94).

Přesně v tomto duchu píše i Dugin: „Ruská anexe ukrajinského území je nutnou podmínkou eurasijského imperiálního projektu.“ (Snyder T., s. 97).

Probírat se těmito myšlenkami je hnus. Jenže je třeba vědět, že ruská agrese vychází z jisté ideologie a není ničím jiným než fašismem, pouze v jiném provedení. Tvrzení, že Rusko bylo ke své agresi vyprovokováno Západem nebo dokonce Ukrajinou, se nezakládají na realitě. Bylo vyprovokováno svojí vlastní zvrácenou ideologií, která má svůj původ mj. ve fašismu.

Ukrajina vede stejný boj, jako vedl ve druhé světové válce svět proti fašismu. A proto není divu, že Rusové používají stejné metody jako jejich fašističtí předchůdci.

Tehdy se svět spojil i v přímém boji, nyní alespoň v dodávce zbraní a v sankcích. Ale nepřítel je stejný – fašismus. Kdysi německý, nyní ruský. Zde souhlasím s Putinem. Je třeba provést denacifikaci. Ale k tomu i defašizaci a to ruskou, včetně denacifikace a defašizace Putina.

Putinova zvrácená východiska ospravedlňující válku na Ukrajině

Slyšet z Putinových úst slova o „denacifikaci“ je protimluv, protože je to právě Putin, který se opírá o myšlenky muže, který byl fašismem inspirován, byť později svoje myšlenky převlékl do jiného kabátu. Podstata ale zůstala stejná. Jedná se o pro mnohé čtenáře zřejmě neznámého Ivana Iljina. Iljin se narodil roku 1883 ve šlechtické rodině. Po bolševické revoluci se stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. Krátce před vznikem Sovětského svazu byl vypovězen ze země. Zemřel v roce 1954 ve Švýcarsku v naprostém zapomnění.

V roce 1991, když vznikla z trosek SSSR Ruská federace, vyšla Iljinova kniha Naše úkoly, což jsou jeho sebrané spisy. Myšlenky obsažené v této knize získaly v Rusku mnoho čtenářů a zastánců. Jedním z nich byl Putin. V roce 2005 nechal zorganizovat převoz Iljinových ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě. Dále nechal Putin převézt do Ruska z Michiganské státní univerzity Iljinovu pozůstalost. Již v té době Putin Iljina pravidelně citoval. Po roce 2010 Putin využil Iljinovy autority k vysvětlení, proč musí Rusko podkopat Evropskou unii a zaútočit na Ukrajinu. Když měl Putin uvést svého oblíbeného historika, označil za svou autoritu pro výklad minulosti právě Iljina. D. Medvěděv, formální předseda Putinovy politické strany a jednu dobu ruský prezident, doporučil Iljina ruské mládeži. Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí strany a všichni příslušníci státního aparátu z Kremlu dárek, a to soubor Iljinových politických publikací. V roce 2017 ruská televize připomněla sté výročí VŘSR filmem, jenž představoval Iljina jako morální autoritu. Co tedy Iljin, pro Putina jeden z klíčových autorů, psal a jak Putina ovlivnil?

Iljin viděl ve fašismu politiku nadcházejícího světa a jako exulanta ho ve dvacátých letech hluboce znepokojovalo, že Italové dospěli k fašismu dříve než Rusové, ale utěšoval se představou, že zdrojem pro Mussoliniho puč byli ruští bílí. Ještě ve dvacátých letech Iljin věřil, že bílí exulanti z Ruska se vrátí k moci a oslovoval je „mí bílí bratři, fašisté“. Podobně hluboký dojem na Iljina učinil A. Hitler. (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 25) V Hitlerovi spatřoval Iljin obhájce civilizace před bolševismem. Psal, že nacismus je především „duch“, na němž se Rusové musejí podílet. S konceptem ducha bude později hodně pracovat. Iljin emigroval, žil v Německu a v poté se v roce 1938 přestěhoval do Švýcarska, kde přednášel a psal. Obsah jeho přednášek spočíval mj. ve výzvě nevnímat Rusko jako současné komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy. Rusko se dle Iljina ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu. Myšlenka Ruska jako pramene spásy, tedy jakéhosi ruského mesianismu, a dekadentního Západu se opakuje i u dalších ruských spisovatelů a představitelů a Iljin sám s tímto konceptem bude hodně pracovat, stejně jako jeho žák Putin, stejně tak i někteří představitelé pravoslavné církve v Rusku. Když Sovětský svaz vyhrál válku a rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů, jejichž předáci se jeho myšlenek po roce 2010 pevně chytli.

Pojďme se podívat, co Iljin píše o Rusku. Píše o panenském těle Ruska, kdy tento národ vnímá jako živý organismus s vlastní duší a přirozeností. Kdo k tomuto organismu patří a kdo ne, nerozhodují jednotlivci, stejně jako buňky nerozhodují o své příslušnosti k tělu. Ruská kultura v sobě automaticky nese „bratrskou jednotu“, jež dosahuje všude, kam se rozpíná ruská moc. Slovo „Ukrajinci“ Iljin používal výhradně v uvozovkách. Dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci mimo ruský organismus. Kdo mluví o Ukrajině, je smrtelným nepřítelem Ruska. Iljin považoval za jednoznačně dané, že Rusko do sebe zahrne i Ukrajinu. (Snyder T., s. 29)

Na tuto tezi navázal Putin mj. i v článku, který vydal 23. 1. 2012. Píše, že Rusko od přirozenosti plodí a šíří soulad a musí dostat příležitost k tomu, aby svou variantu míru mohlo předat i sousedním zemím. V citovaném článku Putin zrušil právní hranice Ruské federace a vylíčil Rusko ne jako stát, ale jako stav ducha a s odkazem na Iljina prohlásil, že v Rusku neexistují žádné národnostní rozpory, dokonce jsou z principu vyloučené. Národnostní otázka je intelektuálním importem Západu. Ukrajinci jsou jen jedním z mnoha ruských uskupení, ukrajinská státnost nezasluhuje žádnou pozornost a Putin jakožto ruský vůdce má právo mluvit i za ukrajinský lid. Svůj článek Putin zakončil bojovým zvoláním, že Rusy a Ukrajince se nikdy nepodaří odloučit a pohrozil válkou všem, kdo to nepochopí: „Po staletí jsme žili společně. Společně jsme zvítězili v nejhroznější válce. A budeme žít i nadále. Těm, kdo nás chtějí rozdělit, mohu říci jen jedno: ten den nikdy nenastane.“ (Snyider T., s. 64) I z této krátké pasáže vidíme, odkud bere Putin svoje přesvědčení, že Ukrajina nemá nárok na sebeurčení.

Ještě se vrátím k myšlence Iljinova mesianismu, na který Putin navazuje a kterým ospravedlňuje své barbarství, které vidíme v těchto týdnech. Iljin shodně s Marxem tvrdí, že život je chaos a bída, ale liší se od něj v tom, že nevidí příčinu tohoto utrpení v technice a třídním boji. Třeba dodat, že Iljin se hlásil k filozofii G. W. F. Hegela, v jeho učení o „absolutním duchu“ razícím si cestu dějinami. (Snyder T., s. 35) Hegel naznačoval, že katastrofa je příznakem pokroku, dějiny jsou „jatka“, ale krveprolití má svůj účel, což pak některým diktátorům, byť Hegela zřejmě nikdy nečetli, umožnilo řídit se heslem, účel světí prostředky v tom smyslu, že násilí, které páchali, je nezbytnou daní pokroku. Zároveň v podobném duchu psal i Marx, byť jeho východisko bylo jiné. Dle Iljina se násilí na člověku dopustil Bůh už tím, že stvořil svět. Aby se svět dobral zpět ke své celistvosti, je třeba vykoupení skrze vyvolený národ vedený vykupitelem.

Jelikož je svět hříšný a Bůh nepřítomný, musí Boží zastánce vzejít z jakési ahistorické říše. Povolaný zachránce vzejde jakoby odnikud a Rusové v něm rozpoznají spasitele, když přijmou svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse. "Vůdce bude náležitě mužný, zocelí se ve spravedlivé a mužné službě. Je prodchnut duchem celistvosti, nikoli zvláštními osobními či stranickými zájmy. Stojí osaměle a koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit. Rusové pokleknou před živoucím nástrojem sebevykoupení." (Snyder T., s. 31) V této souvislosti si všimněme, jak sám sebe Putin prezentuje. Jednou s puškou, podruhé s hokejkou, jindy jako judista s černý pásem. Prostě jako silný a mužný vůdce a třeba dodat, že Rusové mu to baští. T. Snyder píše o „ostentativní maskulinitě zajištující zdání moci“.  

Když se Iljin pokusil rozvrhnout pro Rusko politický systém, pak za vládnoucí instituci označil postavu vykupitele, který zodpovídá za veškeré exekutivní, soudní a legislativní funkce a bude vrchním velitelem ozbrojených sil. Rusko bude státem bez politických stran, aby jeho vykupitel mohl konat sám. Nechat Rusy volit ve svobodných volbách by jen potvrzovalo prohnilost světa. „Principem demokracie je nezodpovědný atom.“ Individualitu je třeba překonat pomocí politických zvyklostí, jež v Rusech podněcují a udržují kolektivní lásku ke svému vykupiteli. Volby nechť jsou proto veřejné a hlasovací lístky podepsané. Společnost chápal Iljin jako hierarchickou strukturu, v níž má každý jedinec pevně dané místo. Mezi státem a lidem nebude rozdílu, nastane organicko-duchovní jednota vlády s lidem a lidu s vládou. Spasitel bude osaměle čnět ve výši a střední vrstvy budou ležet vespod, rozdrcené vahou ostatních. Je povinen vést válku a má právo rozhodovat, jaká bude. Válku považoval za oprávněnou, jsou-li ohroženy duchovní výdobytky národa. (Snyder T., s. 31) Na tuto myšlenku navázal Putin v roce 2012 v každoročním projevu ve federálním shromáždění, kdy podle jeho logiky jednotlivci nemají právo protestovat proti nedemokratickému počínání své vlády, jelikož demokracie vyžaduje, aby si do nitra vštípili zákony, jež podobné protesty zakazují. Svobodou se dle Putina míní podřízenost slovům vůdce třímajícího moc.

V nástupnickém prezidentském projevu v roce 2012 pak Putin charakterizoval svoje místo v historii Ruska jako naplnění odvěkého koloběhu, návrat dávného vládce Kyjevské Rusi Vladimíra I. Putinův spřátelený mnich Tichon Ševkunov pak prohlásil: „Kdo miluje Rusko a přeje mu dobré, může se za Vladimíra, postaveného do čela Ruska z Boží vůle, jedině modlit.“ Vladimír Putin byl vykreslen jako ruský vykupitel, který povstává z říše mimo běh dějin („z Boží vůle“) a představuje mystické vtělení tisícileté ruské minulosti.  (Snyder T., s. 66)

Tolik pár myšlenek, ze kterých ideově vychází V. Putin. Vidíme v nich mix mesianistického blouznění, naprosto pokrouceného křesťanství a totalitní ideologie inspirované fašismem. Abychom ale hlouběji pochopili, proč se výše popsané podivné filozofické koncepce dostaly hluboko do ruské duše, je třeba vycházet z toho, že když přemýšlíme o současném Rusku, je třeba si uvědomit, že Rusko nebylo téměř vůbec vystaveno určujícím historickým fenoménům západní civilizace: římskému katolicismu, feudalismu, renesanci, reformaci, expanzi do zámoří, osvícenství a vzniku národních států. Stejně tak v ruské zkušenosti téměř chybí následující klíčové prvky západní civilizace: odluka státu od církve, vláda zákona, společenský pluralismus, zastupitelské orgány a individualismus. Od toho se pak odvíjí pro nás nepochopitelná neúcta k lidskému životu, totalitní praktiky, propojení trůnu a oltáře, zaostalost velké částí Ruska, navzdory obrovskému nerostnému bohatství této země, obrovská korupce a bohatství soustředěné do rukou několika jedinců, nesmyslné bláboly o „svaté Rusy“ atd.

Tímto článkem netvrdím, že na Západě je vše v pořádku. O Západu zde nepíšu vůbec, nechci tímto článkem vyvolávat pocit nadřazenosti. Svých problémů máme hodně, ale když už o nich píšeme a mluvíme, nekončíme v kriminále. Chtěl jsem jen stručně ukázat na ideová východiska myšlení současného vládce Kremlu. Vychází ze zvrácených východisek, a proto koná zvrácené skutky…

 

Ruská agrese a naše modlitby

Asi mnozí s obavami sledujeme eskalaci napětí na ukrajinsko-ruských hranicích a stále výhružnější rétoriku prezidenta Putina. Věta „Evropě hrozí válka“ se ještě před pár měsíci zdála nereálná. Každý myslící člověk ví, že tato válka by byla děsivá, stejně tak přepadení Ukrajiny Rusku nijak nepomůže. Jenže diktátoři typu Putina a jemu podobných nemyslí jako normální lidé. Žijí ve svých bublinách, následováni svými patolízaly, kteří se díky nim vyšvihli do vysokých pozic, a pokud se v nich chtějí udržet, nesmí diktátorům odporovat. Příznačné zároveň je, že to jsou právě diktátoři, kteří si slovo „lid“ rádi berou do úst. Vyvolávají války „ve jménu lidu“, aby „ochránili svůj lid“ atd. Když se ale někdo z lidu ozve, pak dříve či později zmizí ve vězení nebo na popravišti, často „ve jménu lidu“. Pro mnohé z nás je hrozící agrese Ruska na Ukrajinu bolestivá i proto, že na Ukrajině známe řadu lidí.

Pokud máte žaludek (ale skutečně ho musíte mít silný), mrkněte na některé ruské dezinformační servery, kde se např. dočtete, že „oddíly DLR v noci nad ránem v prudkém boji odrazily polský žoldácký útvar, který měl zinscenovat chemický útok, aby mohl být potom západními médii vykreslen jako útok ze strany DLR proti Ukrajině! Vlády Doněcké a Luhanské lidové republiky vydaly příkazy k evakuaci obyvatelstva, které nyní prchá do Ruska! Rostov na Donu hlásí první stovky uprchlíků. Ukrajinská armáda se pozičně chystá k útoku.“ Ano i těmto nesmyslům lidé věří a sdílí je. Je to vlastně Ukrajina, která ohrožuje Rusko!

Pro naší zemi má současná ukrajinsko-ruská realita specifikum v tom, že na Hradě stále sedí jeden z Putinových obdivovatelů. Je dobře, že v parlamentu už alespoň nejsou komunisté, stačí totiž poslouchat nechutné výplody Okamury, který obvinil Ukrajinu z porušení Minských dohod a opět vsází na hrůzu z migrantů s tím, že pokud budou utíkat lidé kvůli válce z Ukrajiny, „podsekne to mzdy našich manuálních pracovníků. Taky bude problém s bezpečností.“ Jinými slovy Rusko má u i nás svoji pátou kolonu. Zároveň jsem vděčný za jasný postoj premiéra a předsedy Senátu.

Dnes nikdo netuší, kam se situace zvrtne. Není pravda, že válku nikdo nechce. Někdo ji chce. Někdo, koho ovládá zlo. Zatím jsme „jen“ uprostřed války dezinformací, na východě Ukrajiny se opět rozhořívá i válka skutečná. Jako křesťané jsme voláni, abychom se modlili, a to nejen aby k válce nedošlo, ale také aby Pán Bůh zarazil diktátory šířící zlo a smrt, stejně tak jejich pohůnky…

 

Stvoření a věda

Jedním z vděčných témat k diskusi je vztah víry a vědy. Asi se většina z nás shodne na tom, že vztah mezi vírou a vědou je možný, pokud se definují hranice obojího. Tyto hranice jsou zjednodušeně vymezeny tím, že víra si klade primární otázku proč, zatímco věda jak. Problém občas nastává jinde. Konkrétně když se dostaneme k otázce stvoření.

Zastánci sedmidenního stvoření zastáncům jiných pohledů někdy předhazují, že podlehli evoluční teorii, která je s křesťanskou vírou v příkrém rozporu. Dále se pak pokouší vědecky dokázat, že sedmidenní stvoření je „vědecky dokázáno“. Problém je v tom, že se jedná o hrubé neporozumění. Když se zahloubáme do příběhu stvoření a chceme ho číst jako doslovnou výpověď, pak nám mnoho věcí nehraje a nemá to nic společného s evolucí. Důvod, proč někteří křesťané nepovažují sedm dní za doslovný popis, není v tom, že něčemu podlehli, ale v tom, jak čtou Bibli.

Pokusím se ukázat na několik skutečností, které mi brání, abych příběh o stvoření v sedmi dnech bral doslovně (vybírám záměrně jen některé).

Jednak máme v Bibli příběhy dva, které se od sebe dost liší. V prvním se píše o sedmi dnech, v druhém se o žádném sedmidenním cyklu nepíše. V prvním příběhu je stvoření světa a vesmíru ukončeno a do rajského stavu je stvořen muž a žena, v druhém je země pustá a do této pustiny je stvořen pouze Adam, který až později dostane Evu. Děj příběhů tedy jde proti sobě. Jednou ráj a potom člověk, podruhé člověk a potom ráj. Když čteme první příběh, pak brzy narazíme na zásadní problém. Světlo je stvořeno první den, ale chybí slunce, které je stvořeno až čtvrtý den. Navíc jsou ještě před stvořením slunce stvořeny stromy a byliny, které ale bez slunce nemohou existovat... Až čtvrtý den jsou stvořena světla na nebeské klenbě, aby byla na znamení dnů. Tedy o 24hodinovém cyklu lze hovořit až od čtvrtého dne. Co bylo předtím? Dalším problémem je, že Bůh netvoří slunce, měsíc a hvězdy, ale doslovně světla. Samozřejmě chápeme, že se jedná o metafory, ale pokud mám brát Bibli doslovně, pak… ji mám brát doslovně. Pisatel pravděpodobně použil světla místo slunce a měsíce proto, aby jeho příběh o stvoření nedal záminku k modloslužbě (okolní národy měsíc a slunce uctívaly), ale to je už teologická nebo religionistická výpověď. V druhém příběhu vidíme totální pustinu, do které je stvořen muž, a až poté je vytvořen Eden. Jenže jak mohl člověk přežít v tak nepřátelsky nastaveném prostředí?

Mohl bych pokračovat (např. řada slovních hříček, které mají za cíl hlubší sdělení, než jen reportáž o stvoření) ale toto je jen pár postřehů. (Pro hlubší porozumění příběhu stvoření doporučuji např. Pradějiny od J. Beneše a P. Vaďury nebo Ztracený svět od J. Waltona, dovolím si doporučit i svojí diplomovou práci Demiurgos vs. Stvořitel, kterou jsem psal pod vedení prof. Jana Sokola, skvělé pohledy na vztah vědy a víry pak přináší J. Sacks v knize Velké partnerství)

Co s tím? Dva uvedené příběhy mi nevadí, protože každý se snaží příběh popsat z jiné perspektivy a evidentně se nesnaží se ve všem sladit.

Máme se pokoušet nacpat do příběhu stvoření vědecké poznatky? Pokoušet se o to můžeme, ale bude to skřípat. Je tedy řešením evoluce jako údajný útěk před doslovným výkladem Bible? To ale vůbec není otázka, kterou by měla řešit Bible nebo teologie. S tím ať si poradí vědci.

Jedná se tedy o mýtus? Ne! Co to tedy je? Když prof. Heller popisoval literární kategorie Bible, napsal: „Bible není ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny – v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a přece to není jen to, čemu říkáváme poezie (od poiein – tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se tu o Bohu, který jedná, a přece to není bájesloví, mytologie, vzniklá jako výron lidských náboženských potřeb. Přistoupíte-li k Bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte.“ Dodal bych, že některé literární kategorie Bible někdy používá, a někdy nikoliv.

V souvislosti se stvořením mám za to, že není třeba smiřovat vědu a stvoření. Nijak tím příběh stvoření neponížíme. Jedná se o výpověď, která pro původní posluchače, ale i pro nás svým jedinečným způsobem zachytila pravdu o tom, že Bůh stvořil svět, že člověk se pokusil stát se Bohem a doplatil na to, že svět má řád a strukturu, že Pán Bůh stvořil muže a ženu, aby si pomáhali a stáli při sobě atd. Výpovědí o člověku, Bohu a světě je v prvních kapitolách Bible mnoho. Říct, že jsou tyto výpovědi nevědecké, je stejná hloupost, jako pohrdat básní, protože se v ní píše, že duha rozepjala svoje křídla nad horami. Ano, dá se to povědět i tak, že náš zrak zaznamenal nad výraznou vyvýšeninou kuželovitého tvaru široce rozeklaný fotometeor projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Proč ne, ale zřejmě tomu něco chybí.

Kdybych si měl z Bible vybrat dvě nejoblíbenější pasáže, byly by to Lukáš 15 a Genesis 1–3. Mám za to, že k pochopení víry a setkání se s Kristem najdeme v těchto příbězích téměř vše potřebné. A vůbec mě u toho neruší, zda to tak doslova bylo či nikoli. Doslova ale platí, že dárcem a tvůrcem života je Bůh a že cesta k němu je otevřená tehdy, když vyznáme svůj hřích a necháme se jím oslovit.

Nakonec ještě jedna poznámka. Píšu specificky o stvoření, nikoli o mnoha jiných textech Písma, které z důvodů, které přesahují možnosti tohoto textu, chápu doslovně, kdy je nejdůležitějším z těchto příběhů zpráva o vzkříšení.

Pokud někdo chápe zprávu o stvoření doslovně, proč ne… nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu nemohli vyznávat stejného Krista.

 

O vzdělání, intelektuálech a moudrosti

Před pár dny jsme si připomínali kulaté výročí konání konference ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, které mělo za následek smrt miliónů evropských Židů. Z čeho ale jde mráz po zádech, je fakt, že více než polovina všech účastníků této konference měla doktorský titul. Buď se jednalo o držitele doktorátu nebo o lékaře. Jinými slovy jednalo se o intelektuální elity tehdejšího Německa a tedy i světa. Jakkoli víme, že vzdělání z nás nedělá lepší či morálnější lidi, přesto nás tato čísla zřejmě překvapí.

G. Steiner v eseji Řeč a mlčení napsal, že „člověk dokáže večer číst Goetha a Rilkeho, hrát Bacha a Schuberta a ráno si jít po své každodenní práci v Osvětimi“. Možná víte, že J. Mengele byl držitelem dvou doktorátů, a to z filozofie a medicíny. O jeho pokusech na lidech není třeba psát… Podobných příkladů bychom našli mnoho a to nejen mezi nacisty. Výše popsané nic nevypovídá o vzdělání jako takovém ani o Němcích, ale o člověku a o nás. Ano, o tom, čeho jsme schopni, když naši mysl zatemní… a teď co?! Nenávist? Propaganda? Demagogie? Rasismus? Davová psychóza? Možná od každého kousek. Pokud něčemu z uvedeného člověk podlehne, pak mu vzdělání nepomůže, a zároveň nikdo není vůči uvedenému imunní.

Vzdělání z nás totiž neudělá lepšího, moudřejšího, vyspělejšího ani morálnějšího člověka. Je hodnotou, nikoli ale hodnotou mravní. Dokonce bych řekl, že bez pevné mravní zakotvenosti je vzdělání nebezpečné, protože dává tzv. vzdělancům nad jinými lidmi pocit převahy a moci. A zvládnout moc není snadné. Navíc k zvládání této převahy vám vzdělání nepomůže. Na vzdělaných lidech bývá provokující, pokud na základě své vzdělanosti hovoří o tom, co by se mělo. Pokud radí v ekonomice, politice, medicíně, literatuře, teologii a dalších oborech, kde jsou znalí, nemusíme či můžeme s nimi souhlasit, ale neprovokuje to tak, jako když radí ve věcech morálky a etiky a prosazují to, co sami nežijí.

Možná jste četli knihu Intelektuálové od P. Johnsona. Autor sleduje životy mnoha slavných vzdělanců a srovnává je s tím, jak se chovali ke svým přátelům, kolegům, a především ke svým rodinám. Asi netřeba dodávat, že srovnání je tristní. Johnson v závěru knížky píše, že pozoruje nedůvěru veřejnosti k tomu, když intelektuálové vystoupí, aby kázali. V kontextu knihy je ona nedůvěra dána jejich pokleslou morální integritou. Pochopitelně tomu tak není u všech, ale když už ve věcech morálky, etiky a pravdy vystoupí, není nic divného na tom, když tuto integritu veřejnost hodnotí.

V životě jsem pracoval s lidmi vzdělanými i nevzdělanými a pochopitelně mnohé poznal. Když zpětně hodnotím, kdo byl slušnější, poctivější, moudřejší, pak je to zhruba jedna ku jedné. Nesmírně mi to pomohlo v tom, abych akademické úspěchy bral se stejnou vážností, jako třeba řemeslnou zručnost, abych to, co jsem vystudoval nebo napsal, nebral příliš vážně a nakonec abych svoje děti nevedl k tomu, že musí mít vysokou školu, ale jen mohou. Je to osvobozující. Jak pro mě, tak pro moje ratolesti.

Ono totiž v životě jde především o důvěru v Pána Boha, charakter, moudrost a to vám vzdělání, jakkoli může být pomocí, dát nemůže.

Touha po spravedlnosti a odplatě

Také se vám stalo, že vám někdo ublížil, a nic se mu nestalo? Možná jste s ním vedli dlouhé vnitřní dialogy, dokonce jste s ním i přímo hovořili, ale nic se nezměnilo. Prostě jste se stali obětí. Pak jste někde slyšeli, že máte odpustit, ale ono to nešlo. Kdesi v nás se ozývala nejen touha po spravedlnosti, ale i po odplatě, nebo méně prozaicky napsáno, touha po pomstě. Co s tím? Když čteme Bibli, pak se v ní o pomstě či odplatě píše. Nepodporuje to ale představě milujícího Boha? Co dělat s textem jako „Má je pomsta i odplata“, který je jak ve Starém, tak i Novém zákoně (Dt 32, 35 resp. Řím 12, 19)?

Na tuto nesnadnou otázku odpovídá jeden z předních teologů současné doby, profesor z Yaleovy university Miroslav Volf. Volf je původem Chorvat a na vlastní kůži prožil otřesné věci, které se děly během etnických válek v bývalé Jugoslávii. Tyto zkušenosti se mu později staly podkladem pro knihu Odmítnout nebo obejmout. Volf v knize píše o souvislosti mezi lidským nenásilím a důrazem na Boží odplatu. Tvrdí, že víra, že Bůh pomstí spáchané křivdy a bezpráví, zbavuje lidi nutnosti, aby tak činili sami. V tomto duchu pak navrhuje číst význam výše uvedených biblických textů. V jiné souvislosti, ale v kontextu přemýšlení o odplatě píše i další myslitel, držitel Nobelovy ceny C. Miłosz: „Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni.“

Velmi podnětné jsou ohledně tématu odplaty slova světově proslulého rabína J. Sackse: „Nikdy nemůžeme odčinit minulost ani ji bezezbytku napravit. Zabitím svého nepřítele nepřivedeme svého přítele zpět k životu. Ano, musíme narovnat křivdy minulosti, omluvit se, usmířit, uznat pocit prožitého utrpení a zármutku druhých. Dějiny neznají dokonalou spravedlnost, pouze se k ní mohou zhruba přibližovat a to musí stačit. Všechno ostatní musíme ponechat Bohu.“ Sacks nepopírá potřebu narovnání křivd, ale stejně jako Volf píše, že konečné vyrovnání vykoná Bůh. Sacks poté cituje židovského učence Maimonida: „Vymažeš ze své mysli jakákoli příkoří, která ti byla spáchána, a nebudeš chovat zášť. Neboť dokud si člověk hýčká svou křivdu a přechovává ji ve své mysli, mohl by zatoužit po pomstě. Tóra nás proto před záští důrazně varuje, tak aby v nás byl dojem křivdy zcela zahlazen a více jsme si ji nepřipomínali.“ Nemyslím si, že můžeme vždy zcela vymazat pocit křivdy, ale neměla by nás ovládat touha po pomstě. Platí, že náleží-li odplata Bohu, pak nenáleží nám. Toho, kdo nám ublížil, v sobě nemusíme nosit, jakkoli mnohé jizvy na duši bolí.

V Dt 23, 8 je zvláštní příkaz: „Nebudeš si hnusit Egypťana, neboť jsi byl hostem v jeho zemi.“ Proč se v textu píše zrovna o Egyptu? Asi proto, že to byli Egypťané, kteří drželi Izraelity v otroctví, dopustili se genocidy na izraelských chlapcích, komplikovali Izraelcům odchod do zaslíbené země atd. Izraelci tedy měli dost důvodů Egypt nenávidět nebo alespoň hledět zpět z pocitem křivdy. Tento text Izraelce učil, že svoboda je nejen v tom, že opustí Egypt, ale též že Egypt opustí je, že nebudou otroky svých vzpomínek, kolektivní paměti, své minulosti v podobě nenávisti ke svým bývalým nepřátelům. Ještě jednou J. Sacks: „Jinak by sebou pořád vláčeli své okovy, ne sice železné, ale duševní. A duševní okovy někdy bývají ze všech nejhorší.“

Proto jakkoli může být naše minulost těžká, nemusíme si ji nést s sebou a být jejími otroky. Toužit po spravedlnosti a s ní spojené odplatě je legitimní. Zároveň konečná odplata náleží milujícímu a spravedlivému Bohu. Ono se to nevylučuje. Zapomenout na některé křivdy někdy nelze, byť čas bývá dobrým lékařem. Lze ale odpustit a nepřipomínat. Není to snadné, ale s Boží pomocí možné. Proto lze díky Kristově oběti a milosti vyslovit nejen slova „odpusť nám“, ale i „jako jsme odpustili my“…