Úspěch

Hned na začátku tohoto blogu chci zdůraznit, že se nejedná o moji aktuální zkušenost, byť s některými popsanými fenomény někdy zápasím. Netvrdím, že níže popsané je objektivní pocit práce duchovního. Zároveň jsem měl možnost a výsadu osobně hovořit s mnoha a mnoha pastory, a tak trochu vím, co popisuji… Někdy v něčem tomu tak je (a někdy nikoli).

Začtěte se do následujícího rozhovoru, který s tímto článkem souvisí.

„Kolik lidí máte v kostele?“

„No, kdyby přišli všichni najednou i se svými rodinami, tak asi sedmnáct.“

„Hm.“

„A kolik lidí chodí do vašeho kostela?“

„Tak pohybuje se to někde kolem pěti set, ale přesně to spočítat je těžké, protože přibývají moc rychle…“

„No teda!“

Když čteme tato slova, zůstává nám skryta skutečnost, že první pastor působí ve velmi problematické části městského centra, zatímco do sboru toho druhého se sjíždějí lidé i odjinud, protože se jim líbí krásné sborové prostor, okolí sboru je atraktivní lokalita k bydlení a je tam spousta mladých lidí ze střední vrstvy. Který z těch dvou má úspěch? Jak asi tušíte, z rozhovoru je patrné, jak mohou čísla klamat a jak je naše měřítko relativní. Přesto mu často podléháme, a to i v církvi.

Moc dobře vím, že bychom neměli toužit po světské slávě a uznání, zároveň ale čas od času potřebujeme vidět alespoň trochu výsledky své práce a mít pocit, že to, co děláme, dává smysl. Naskýtá se otázka, podle čeho měřit v práci duchovního výsledky… Podle počtu obrácených? Podle počtu lidí, kteří přicházejí v neděli? Podle počtu rozhovorů? Podle nových členů? Těžko říct. Jisté ale je, že mnoho duchovních výsledky své práce příliš často nevidí.

Můžete s člověkem vést nekonečné rozhovory o tom, že se potřebuje změnit, ale co když změna nakonec nenastane? Kážete sérii kázání o financích a pak jedete jednoho ze svých členů navštívit a on se vám svěří, že vydělává přes 50 000 Kč měsíčně, ale do sboru „skutečně přispívat nemůže“. První, co vás napadne, je otázka: Proč jsem o tom kázal? Hovoříte o tom, jak moc by bylo dobré, kdyby se sbor spojil na modlitbách, ale když organizujete modlitby, jen málokterý z klíčových pracovníků sboru se účastní. Prosíte lidi, aby vydrželi na členské shromáždění, protože potřebujete sboru něco důležitého sdělit nebo o něčem důležitém hlasovat, ale část členů se po shromáždění sebere a odejde. Oběd ve 12.00 je prostě oběd ve 12.00 a přes to nejede vlak. Kážete o lásce a milosrdenství a pak dojde na členské shromáždění, kde se lidé chovají, jako kdyby tato dvě slova nikdy neslyšeli. Do vašeho sboru chodí člověk, který se v jakési křesťanské organizaci věnuje pastoraci, ale vám s pastorací odmítá pomoci.

Vlivem výše popsaného není divu, že si někdy postupně začnete klást otázku, zda má vůbec vaše služba smysl. Jistě že má. Nikdy nevíme, co se v lidech ukládá. Nevíme, jak s nimi Bůh pracuje, navíc soudíme jen podle vnějších zdání. Ale přesto se někdy více, někdy méně vkrádá otázka, zda to, co děláme, má smysl, zvláště když se ovoce naší služby dlouhodobě nedostavuje.

Pokušením pak může být investovat svůj čas a energii do věcí, které jsou vidět – dávat své úspěchy na pomyslný nebo někdy skutečný Facebook či YouTube, počítat kolik přišlo lidí v neděli atd. Toto vše a mnohé další jsou čísla a data. Jenže to, co vidět není, je modlitba, práce se starými lidmi, návštěva nemocných a umírajících, trpělivá pastorace atd. Kazatel, který investuje jen do viditelných věcí, se míjí svým povoláním.

Zároveň je ale třeba chápat, že někdy přichází frustrace z toho, že ať se snažíte jakkoli, věci se hýbou kupředu jen velmi pomalu. Udržet si v takové situaci pozitivní přístup ke službě není snadné. Do toho někdy přichází kritika, někdy nikoli kritika, ale téměř nulová zpětná vazba. Nikdo s vámi nevyhodnocuje vaši práci, nikdo vám nedá najevo, zda to, co děláte, děláte dobře nebo špatně, málokdo vám poděkuje. S tím se pochopitelně setkáváte i v jiných zaměstnáních. Rozdíl je však v tom, že jako kazatel nejen pracujete, ale do svojí profese vkládáte celý život. Dost dobře si nemůžete říct „alespoň si vydělám“.

Některým kazatelům výše popsané nevadí, někteří o zpětnou vazbu ani moc nestojí, ale někteří by uvítali, kdyby s nimi jejich práci někdo probral a kdyby věděli, na čem jsou.

Pokud začneme jako kazatelé pochybovat o smyslu své práce, pokud jsme smutní, že se nedostavuj výsledky, i když se nám zdá, že děláme, co můžeme, je třeba vědět, že naší metou není úspěch, ale věrnost. Pochybnosti, které někdy přichází, jsou zároveň legitimní. Jen jim nesmíme podlehnout.

Nic než národ!

 Nic než národ!!!

3. 9. 2022 proběhla na Václavském náměstí demonstrace proti současné vládě. Chvíli jsem ji sledoval, něco jsem četl. Je zcela v pořádku, když lidé svoji nespokojenost s vládou vyjadřují na ulici. Díky Bohu, že jsme v zemi, kde lze nespokojenost vyjádřit na ulici – mimo jiné proto, že patříme i do dalších demokratických struktur, jako je třeba (jistě nedokonalá) EU, kde to též jde. Je jasné, že současná vláda není vládou dokonalých lidí, že dělá chyby a že je třeba na ně upozorňovat.

Zároveň je velmi pokleslé dávat do éteru hesla „o potřebě ukončit ředění národa ukrajinskými uprchlíky“ a rozšiřovat nesmysly, že jejich exodus se děje plánovaně. Hesla o čistotě národa a vymezování se proti jiným etnikům či národům nikdy nevedla k dobrým konců, ale naopak k mnoha mrtvým. Dělali to jak nacisté, fašisté, tak bolševici, a jak to dopadlo, netřeba psát. Stejně tak je z křesťanského, ale i obyčejně lidského pohledu nepřijatelné zpochybňovat pomoc Ukrajincům. Jistě je legitimní a správné diskutovat o tom, jak optimalizovat způsob, jak jim pomoci, ale je třeba jim pomoci a pomáhat i nadále. Jejich národ prožívá genocidu od jednoho z nejzrůdnějších režimů současnosti a pomoci jim prostě musíme. Zas tak moc nás tato pomoc nestála a oni skutečně nejsou příčinou toho, že někteří lidé mají problémy. Navíc nás Písmo na mnoha místech k pomoci „hostům“ vybízí.

Demonstrace pod heslem „Česko na prvním místě“ hraje na jeden z nejnižších lidských pudů, jímž je nacionalismus. A vězme, že nacionalismus funguje. Přemýšlím, jak se cítí Ukrajinci, kteří museli uprchnout ze své země a kteří nyní vidí podobné masové výlevy. Je mi z toho smutno a stydím se.

Hesla „tato válka není naše“ ukazují na typické čecháčkovství, které se naštěstí projevuje u stále menší skupiny lidí (zároveň to není rys jen části našeho národa). Když někdo trpí, pak je to i o nás – viz třeba podobenství o milosrdném Samařanovi. Zároveň pokud padne Ukrajina, přijdou na řadu další země.

Nechci se rozepisovat o dalších oblastech a o heslech, která na demonstraci zazněla a se kterými nesouhlasím, ale i to, co jsem napsal výše, je pro mě známkou, že takhle tedy skutečně ne. Zde skutečně nejde o národ…

Nacismus a současné Russko – pár podobností

Když čteme některé komentáře o válce na Ukrajině, občas ve slově Rusko nebo Rusáci autoři použijí dvě S a nacistické blesky jako symbol toho, že Ruská agrese a její styl se příliš neliší od toho, co dělal Hitler. V tomto článku se pokusím ukázat, že toto tvrzení je hluboce pravdivé. Vycházet budu z myšlenek J. Sackse a T. Snydera a jejich vynikajících knih „Ne v Božím jménu“ a „Cesta k nesvobodě“. Článek píšu jednak proto, že považuji za potřebné o ruské agresi psát a mluvit, ale i proto, že můj poslední článek na podobné téma vyvolal u některých pro-ruských komentátorů silnou nevoli. Doufám, že tento článek v nich vyvolá nevoli ještě silnější.

J. Sacks v knize „Ne v Božím jménu“ tvrdí, že k přetvoření morálky národa vůdcové často používají vzpomínky na zašlou slávu (Ne v Božím jménu, s. 60 – 65). Cituje V. Volkana, který tento koncept aplikoval na mezinárodní konflikt a ukázal na nevyhnutelný důsledek takového počínání. Píše o „zvoleném traumatu“, což je událost, která „přivodila velké skupině lidí společné ztráty, vyvolala v nich pocit bezmocné oběti, pronásledované jinou skupinou, a způsobila jim společně sdílené ponižující ublížení“. Například v Bosně a Hercegovině Miloševič a Karadžič oživili vzpomínky na šest set let starou bitvu na Kosově poli v roce 1389, v níž muslimští Osmané porazili Srby. Pro Hitlera byla zvoleným traumatem porážka Německa v první světové válce a potupné podmínky versailleské mírové smlouvy. Zároveň z porážky Německa a z následných ekonomických útrap obvinil Židy. Putin zvolil trauma, jímž je napadení Sovětského svazu nacistickým Německem. Jakmile dokážete identifikovat nepřítele, oživit zvolené trauma a sjednotit národ ve strachu a nenávisti vůči obecné hrozbě, stává se najednou násilí oprávněnou pomstou a nezbytnou ochranou vaší skupiny. Tak jako Hitler bránil Německo před Židy, tak brání Putin Rusko před nacisty z Ukrajiny. Najednou se role obrací a agresor se stává obětí.

Po tomto začátku následují tři fáze porážky jakékoliv mravnosti. První fází je odlidštění, kdy už vaši protivníci nejsou lidé. Pro nacisty byli Židé hmyz, paraziti, rakovina, jíž je třeba se zbavit. Goebbels popisoval vyhlazení Židů jako „sociální hygienu“ a přirovnával ho k situaci, kdy „lékař zamezí bacilu dále kolovat“. Podobných odporných přirovnání si lze najít celou řadu. Začtěme se do toho, jak o Ukrajincích mluví ruští představitelé. Jeden z Putinových poradců, S. Glazjev, nazval Ukrajinu „fašistickým státem se všemi příznaky fašismu, které věda zná“. (Cesta k nesvobodě, s. 144) Podobné výroky pronášel i Putin a další okolo něj. Další hlásná trouba Kremlu – Dugin (vyjadřoval jsem se o něm jinde) – psal o ukrajinských obráncích vlastní země jako o „žoldácích junty z řad ukrajinských svinských fašistů“. Fáze odlidštění dává legitimitu k zabíjení, protože najednou nezabíjíte lidi, ale vši, bacily, svině, fašisty…

Druhá fáze je fáze oběti. Poté, co odejmete vašim nepřátelům lidství, musíte najít způsob, jak ze sebe sejmout odpovědnost za zlo, které pácháte nebo se páchat chystáte. A to se děje tak, že obětí jste vy a vámi páchaná zvěrstva jsou tedy ospravedlnitelná. Deset dní po obsazení Československa publikoval Goebbels esej, v němž napsal: „Vinu nesou Židé! (Nepřipomíná vám to něco? Kdo podle Putina a jeho okolí nese zodpovědnost za agresi na Ukrajině???) Pokud by jedné temné hodiny měla v Evropě vypuknout válka, musí toto zvolání zaznít všemi kouty naší země. Vinu nesou Židé!“ V novoročním projevu roku 1940 Hitler tvrdil: „Židovský kapitalista, nepřítel světa stojící proti nám, má jediný cíl: zlikvidovat Německo a německý národ.“ Rusové pocit oběti vytvářeli a vytváří trochu jinak, ale v principu se jedná o stejné postupy. Poté, co v roce 2014 Rusko zahájilo ostřelování Ukrajiny, ruská televize odvysílala působivý a zároveň zcela vylhaný příběh tříletého ruského chlapce, kterého prý ukrajinští vojáci ukřižovali ve Slavjansku. Sice neexistovaly žádné důkazy, nikdo z těch, o kterých se v šotu mluvilo, reálně neexistoval, dokonce neexistuje ani Leninovo náměstí, kde se údajně vražda udála. Když byl na tyto rozpory upozorněn ruský ministr pro komunikaci Alexej Volin, opáčil, že záleží jen na sledovanosti. Kruci-fikce upoutala pozornost, a tudíž bylo vše v nejlepším pořádku. Historku s ukřižováním si zřejmě vymyslel A. Dugin, který ji v mírně odlišné verzi již předtím vyvěsil na svém profilu. Obraz zavražděného nevinného chlapce učinil dle Dugina z Ruska Krista národů a z jeho agresivní války odpověď na ďábelskou krutost. Cílem ruské intervence pak bylo, jak prohlásil Putin, ochránit ruský svět. (Cesta k nesvobodě, s. 173) Jinými slovy Rusko si vytvořilo mýtus oběti, stejně jako tomu bylo s nacistickým Německem. Oběma to dalo plné právo se bránit, případně bránit „svou krev“. Podobně jako nacisté "bránili" "Němce v pohraničí, když Hitler hledal záminku pro rozpoutání agrese vůči naší zemi nebo jako když bránili svět před „židovským morem“, "brání" Putin krajany na Ukrajině a hrozí tím, že bude chránit i další krajany za hranicemi Ruska. Paradoxně to říká představitel země, kde lidský život měl a stále má jen malou hodnotu.

Poté, co dojde k dehumanizaci a démonizaci spojené s pocitem oběti, může nastoupit třetí fáze: páchání zla z altruistických pohnutek (altruismus – jednání ve prospěch druhého člověka). Hitler v Mein Kampfu napsal, že vyhlazením Židů „koná Hospodinovo dílo“. Nacismus se navenek prezentoval jako hluboce mravní hnutí s cílem očistit národ od cizorodých prvků, indoktrinujících jeho krevní řečiště, obnovit velikost árijské rasy, zbavit svět falešných doktrín, jako je kapitalismus a komunismus. Smyslem národního státu pak byla ochrana původních rasových skupin, které jsou nositeli kultury.

Když Rusko poprvé vpadlo na Ukrajinu, Noční vlci pak uspořádali se svými motorkami exhibici v Sevastopolu. Exhibice se konala v ohromné hale. Předák Nočních vlků A. Zaldostanov přečetl manifest „Náš nový den vítezství“, který o několik měsíců dříve zveřejnil ruský fašistický publicista A. Prochanov (Snyder, s. 60). Ten ve svém textu obhajoval napadení Ukrajiny tvrzením, že je analogické s napadením Sovětského svazu nacistickým Německem. Zároveň válku vnímal jako zápas mezi ruskou nevinností a západní dekadencí. Západní dekadenci pojal sexuálně slovy, že sní o rozkvětu, který nebude zmařen (západní) deflorací. Jinde psal, že Evropa zabíjí Rusko: „My se AIDS nenakazili – to oni nás nakazili záměrně jako důsledek biologické války. Jedinou obranou je ruský vykupitel. Spása nastane splynutím Ruska, Ukrajiny a Běloruska.“ Nakonec Prochanov při popisované show řekl, že černé sperma fašismu vyšplíchlo na Kyjev, matku všech ruských měst. Stejně jako německý nacismus i ruský nacismus se zde prezentoval jako mravní hnutí, které očišťuje Rusko od cizorodých prvků. (Snyder, s. 178) Podobná slova byla a jsou vysílána na ruských státních kanálech s cílem dehumanizovat Ukrajince a stejně tak celý Západ.

Německý nacismus byl pojmenován, Němci se nespočetněkrát káli. Ruský nacismus vidíme v přímém přenosu, jen nám někdy nedochází, že se jedná o velmi podobné kořeny a myšlenkové vzorce, jako tomu bylo kdysi.

Význačný historik umění Gombrich analyzoval německou válečnou propagandu a došel mj. k závěru, že nacistická propaganda byla účinná ani ne tak zásluhou svých lží, ale díky tomu, že světové události vsadila do paranoidního vzorce. Do patologického dualismu dobra a zla. Přesně to dělá Putin a jeho okolí. Nebojuje jen s Ukrajinou, ale se zlým a dekadentním Západem, který to vše vlastně rozpoutal, a tím chrání „tradiční hodnoty“. Z toho plyne, že čím méně shovívavosti projevíte, tím lépe, protože obhajujete dobro.

Myslím, že nám úplně nedochází, s kým nebo s čím máme na Východě co do činění. O to více se modleme za ukončení konfliktu a za to, aby tento konflikt vedl svět k hluboké reflexi.

Článek byl napsán pro magazín Proboha

Pár myšlenek k zákazu potratů

 V pátek 24. června Nejvyšší soud USA zrušil rozhodnutí v kauze Roeová versus Wade z roku 1973. Tehdy Nejvyšší soud rozhodl, že podle americké ústavy mají všechny ženy ve Spojených státech právo na volný přístup k umělému ukončení těhotenství zhruba do 23. týdne těhotenství. Důležité je připomenout i to, že výše popsané rozhodnutí se odkazovalo na 14. dodatek americké ústavy, který mluví o právu na soukromí. Od té doby musely všechny americké státy potraty legalizovat. Nyní bude potrat legální jen v některých státech, konkrétně ve dvaceti a v hlavním městě Washingtonu D. C., v dalších je potrat protizákonný. Výjimka bude možná v případě ohrožení života matky. Většina států ale nedovoluje umělé ukončení těhotenství ani v případě, kdy se jedná o znásilnění nebo incest.

Na první čtení se zdá, že z křesťanského pohledu není co řešit. Možná jste slyšeli výrok, že potrat je vražda a tečka. I proto do velmi silné skupiny, která pro zrušení potratů bojovala, patřili jak mnozí američtí evangelikálové, tak katolíci. Mediálně nejznámějším případem bylo vyloučení předsedkyně Sněmovny reprezentantů Nancy Pelosiové ze „svatého přijímání“ arcibiskupem Cordileonem kvůli tomu, že potraty dlouhodobě obhajovala.

Jenže je to tak jednoduché? Jakkoli nechci potraty relativizovat, nemohu se vyhnout několika otázkám, které mi vrtají hlavou.

Jak jsem napsal, někteří křesťané mají jasno, že potrat rovná se vražda. Podívejme se ale na následující text: Když se muži budou rvát a udeří těhotnou ženu, takže potratí, ale nepřijde o život, musí pachatel zaplatit pokutu, jakou mu uloží muž té ženy; odevzdá ji prostřednictvím rozhodčích. Jestliže o život přijde, dáš život za život. Ex 21, 22 – 23

Jak to, že za usmrcení živé ženy byl vyšší trest než za usmrcení plodu? Proč „život za život“ platí až o narozených? Jako odpověď se nabízí vysvětlení, že narozený život má vyšší hodnotu než nenarozený. Nebo jak jinak tento text vysvětlit?

Další text je v Num 5, 20 – 27. Jde o to, že je-li žena nařčena z nevěry, má jí kněz dát vypít vodu prokletí, která vyvolá potrat. Ponechme stranou poněkud drsné praktiky tehdejší doby a ptejme se po principu. Jak je možné, že má být z Božího dopuštění vyvolán potrat? Starý zákon znal popravy, ale vždy se jednalo o lidi, kteří se provinili. Nenarozené dítě se neprovinilo. Nikde v Bibli není výzva k usmrcení nevinného člověka kvůli hříchu někoho jiného, mimo potracení plodu. Opět se nabízí otázka, zda má nenarozený plod stejnou hodnotu jako živý člověk. Rabi J. Sacks, kterého občas cituji, píše: „Až do chvíle zrození nemá plod právní status osoby. Tak na to nahlíželi učenci v zemi izraelské.“ (Sacks J., Denní čtení z Tóry, s. 154)

K tomu, aby došlo k početí, musí být muž a žena. Za početí nového života tedy nesou plnou a stejnou zodpovědnost oba. Jenže v případě rozhodnutí Nejvyššího soudu je za potrat trestána jen žena, což považuji za nespravedlivé. Poněkud přízemně řečeno, Pepík si ulevil, ale kriminalizovaná bude jen Mařenka. Pokud má být potrat trestný, měli by být potrestáni oba aktéři. Proč má nést následky jen žena!? Trochu mi to připomíná kamenování cizoložné ženy. Rozběsnění konzervativci ji s biblickými verši na rtech chtějí ukamenovat, jen ve svém svatém zápalu zapomněli, že žena zřejmě nesouložila sama ze sebou, a proto muže, který si s ženou užíval, nechali být.

Pro střední a vyšší vrstvy obyvatelek USA tento zákon znamená jednu zpáteční letenku navíc. Konkrétně do států, kde se potraty provádět mohou. Naopak pro chudší vrstvy to bude znamenat více nechtěných dětí nebo více ilegálních potratů se všemi špatnými následky. Mám za to, že restrikce v tomto případě nic zásadního nezmění.

V etice platí pravidlo dvou extrémů, kdy jedním extrémem je dogmatismus, druhým pak relativismus. První dává pravidla bez toho, aby posuzoval kontext té které situace, druhý pak na jakákoliv pravidla rezignuje a řídí se heslem: dělej, co je ti příjemné. Obojí je krok špatným směrem. Když za mnou přichází lidé, kteří stojí před těžkým životním rozhodnutím, a ptají se mě, co mají dělat, mám-li jim pomoci, potřebuji znát jejich životní situaci. Proto velmi nerad odpovídám na otázku, zda je to či ono hřích či selhání, aniž bych znal okolnosti. Abychom to vztáhli k našemu tématu. Máme-li zaujmout postoj k potratu, musíme znát konkrétní příběh, který stojí za rozhodnutím na potrat jít. Mnohé ženy, které tento zákrok podstoupí, na něj totiž nejdou jen tak z plezíru.

Pokud církve a věřící hlasitě protestují proti potratům, pak je třeba, aby dokázali udělat i krok druhý, tj. aby pomohli vytvářet prostředí nebo záchytné sítě pro to, aby na tento zákrok jít nebylo třeba. Křičet, že potrat je vražda, nejen že nestačí, ale má to zcela opačný efekt, než bychom si jako věřící přáli.

Já sám zastávám názor, že obecně je potrat špatná volba a že život vzniká při početí, ale chápu, že nežijeme v teokratickém zřízení a že i tato špatná volba má výjimky, a to nejen ohrožení života matky.

Pár myšlenek k otázkám k diskusi okolo LGBT

Několikrát se na mě obrátili někteří lidé s otázkou, proč se bojím psát na téma LGBT. Nebojím se psát o ničem, ale zároveň přiznávám, že vyjádřit se k tomuto tématu a zastávat tzv. konzervativní postoj není úplně snadné, protože reakce bývají hodně ostré. Problém je v tom, že normální diskuse již dávno neexistuje. Zastánci LGBT poukazují na necitlivé chování, odsudky a ponižování sexuálních menšin, odpůrci LGBT pak na agresivní a arogantní chování některých LGBT aktivistů. Jako by neexistovalo nic mezi tím. Navíc se jedná o oblast zpolitizovanou a zideologizovanou. A jelikož se jedná o sexualitu, pak i o oblast velmi citlivou, protože hluboce souvisí s naší identitou.

Navíc zastávat postoj, že manželství je určeno pro muže a ženu, znamená si v některých kruzích vysloužit v lepším případě nálepku fundamentalisty, horší slova zde publikovat nebudu. Zároveň mívám na toto téma řadu rozhovorů, ve kterých, jak to tak bývá, se setkávám s mnohem menší agresivitou než na sociálních sítích, pokud vůbec s nějakou.

Nicméně zde je několik mých postřehů.

Často slýchávám, že LGBT jsou pronásledováni, ostrakizováni, vysmíváni atd. Ano, někde a někdy se to děje a je to smutné, zlé a jako křesťané bychom měli být těmi, kdo se postaví na stranu pronásledovaných a vysmívaných. Stojí za připomenutí, že kdysi byla homosexualita dokonce trestná. Je dobře, že tyto temné doby jsou za námi, a doufám, že se nikdy nevrátí. Zároveň ale je třeba povědět i druhou část pravdy. Jen o málokteré minoritě je tak slyšet.

Nedávno jsem byl v USA, a když jsem se byl projít po New Yorku, na některých ulicích vlála vedle vlajky USA i vlajka duhová. Před pár měsíci jsem byl v Německu, kde v některých městech vlály pouze vlajky duhové, a to včetně kostelů. Ani v jedné zmíněné zemi nebyl nějaký svátek spojený s tématem LGBT. Proč ne, ať si města vyvěšují vlajky, jaké chtějí. Zároveň ale platí, že pokud jsou menšiny pronásledované, většinou svoje vlajky vyvěšovat nemohou. Mám na Západě některé kamarády – kazatele, kteří mi říkali, že se kvůli společenskému tlaku bojí kázat o manželství jako svazku muže a ženy. V médiích se setkáváme s velmi ostrými prohlášeními proti těm, kdo s manželstvím pro všechny nesouhlasí (a stejné platí naopak).

Interpretaci ponechávám na čtenářích. Netvrdím, že v ulicích má či nemá ta či ona vlajka vlát, že by se neměla vést (slušná a uctivá) diskuse o manželství pro všechny, ale není pravda, že LGBT je na Západě pronásledovaná menšina. Někteří lidé se k LGBT stejně jako k jiným menšinám chovají hnusně, ale mainstream na západě nikoliv. LGBT je hodně slyšet a má velmi silný vliv, a to nejen v politice, ale třeba i ve školství.

To, že některé církve odmítají oddávat příslušníky stejného pohlaví, není důkazem netolerance, tzv. fundamentalismu, ale toho, jak čtou a vykládají Písmo. To tak prostě někdy bývá, že některé texty vykládáme různě. Nálepka „fundamentalista“ je v tomto kontextu jednak nepochopením toho, co toto slovo znamená, jednak, paradoxně, znamením netolerance, kterou mnozí „tolerantní“ tak hlasitě obhajují. Tolerovat mohu totiž jen toho, kdo něco dělá nebo vidí jinak než já. Pokud zastává stejné postoje, pak ho přece není třeba tolerovat. Nebudu v tomto textu rozebírat jednotlivé biblické oddíly, ale o teolozích, jako např. J. Stott, T. Keller, N. T. Wright, nelze dost dobře říci, že se jedná o jakési teologické neználky. Jejich postoj je konzervativní v tom smyslu, že manželství je svazek určený pro muže a ženu. Ke stejnému závěru došli i mnozí další vynikající teologové, které prostě nelze hodit do přihrádky s názvem „duchovní kutil“. To, že tzv. konzervativní postoje nepochybně zastávají i někteří neomalení a arogantní lidé včetně politiků, kteří je zneužívají k politickým či jiným cílům, je smutné, ale není to diskriminací samotných názorů a postojů.

Někdy se vede diskuse nad tím, zda případné uzákonění manželství pro všechny neohrozí pohled dětí na sexualitu a na manželství. Zde je třeba napsat, že největším nebezpečím pro manželství heterosexuálů jsou… heterosexuálové. Abych byl ještě konkrétnější, největším nebezpečím pro moje manželství jsem já sám. To, s čím ale mají lidé problém je, když se heterosexualita někdy začíná cíleně zpochybňovat.

Nemálo lidí prostě cítí z některých kruhů tlak. Když na to upozorňují, je jim vytýkáno, že jsou úzkoprsí a že žijí v jiném století. Jenže zde je tlak na změnu jazyka, na změnu obrázků v učebnicích nebo knížkách, na zpochybňování sexuální identity atd. Lze chápat rozhořčení rodičů, kteří se na YouTube kanálu jedné oděvní firmy angažující se v LGBT setkají s tím, že dětem tam radí: „Chcete-li být taky transvestivní královnou, ale rodiče s tím nesouhlasí, potřebujete nové rodiče.“ Nebo když vláda ve Skotsku školám doporučovala, aby neinformovaly o záměru jejich dětí změnit gender. Jedno vládní usnesení se chlubí: „Podporujeme transgender mládeže.“ (Murray D., Šílenství davů, s. 274) Několik učitelů mi sdělilo, že se na toto téma nechtějí vyjadřovat, že sice mají konzervativní postoj, ale prezentovat ho nahlas by byla profesní sebevražda. Určitě je dobře ukazovat a měnit cokoliv, co utlačuje ženu, muže, dítě nebo menšiny. Pokud existují stereotypy, které někoho umenšují či ponižují, je třeba je změnit. Někdy se ale jedná o tlak jdoucí proti heterosexuálním svazkům, a to není dobré. Mnoho tzv. stereotypů je navíc i dobrých a osvědčených. A některých nikoliv…

Je pochopitelné, že se mnozí rodiče v některých zemích bouří, když je jejich dětem cíleně zpochybňována sexuální identita, když sexuální výchovu přebírá stát a dělá to způsobem, který odporuje svědomí té které rodiny.

Velký boj se vede o otázku manželství pro všechny. Ti, kteří tuto variantu odmítají, tak činí jednak kvůli svému náboženskému přesvědčení, jednak proto, že manželství je leckde doposud chápáno jako svazek muže a ženy a je otázka, proč toto předefinovávat. Důvodem odmítání této varianty ale není zdaleka jen náboženství. Zároveň LGBT komunitě nelze bránit v registrovaném partnerství, je třeba jim v tom pomoci i právně.

Je též dobré dodat, že mnozí, kteří nemají s církví či vírou nic společného, prostě jen nechtějí změnit význam pojmu manželství. Určitě není od věci otázka, pokud rozvolníme manželství jako svazek muže a ženy, zda není legitimní přijít i s dalšími alternativami, které budou lidem vyhovovat.

Toto je jen pár otázek, přemýšlení a hledání.

Na Facebooku našeho sboru máme napsáno následující: „Naše společenství je zvláště otevřené těm, kdo jsou singl, ženatí, rozvedení, gay, nechutně bohatí nebo bez peněz, i těm, co nerozumět česki. Zvláště vítáme plačící novorozence a batolata, lidi hubené jako lunt nebo ty, kterým nevadí pár kil navíc.“ Pak popis pokračuje dál, dohledejte si to. Asi chápete, proč to uvádím. Učím se a učíme se být otevření a přijímat lidi tak, jak to dělal Ježíš. Všechny bez rozdílu, a to platí i ve vztahu k LGBT. Přijímat neznamená ve všem souhlasit, ale mít rád. Zároveň nesouhlasit neznamená dštít na sebe oheň a síru. A to bych si do rozhovoru o problematice LGBT přál. Jenže si myslím, že Rubikon již byl nenávratně překročen, a to mě mrzí. O to více jsem vděčný, že osobně mám mezi LGBT známé a jejich ani moje orientace není absolutně žádnou překážkou pro náš zcela normální vztah.

Únava z Ukrajiny

 Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Toto pořekadlo platí i pro válku na Ukrajině. Asi nelze dlouhodobě žít v takovém strachu, v jakém jsme žili, když válka začala. Zároveň však platí, že logické opadnutí prvotních emocí s sebou nese nebezpečí, že upadneme do jakési letargie a jednoduše se nějak naučíme žít s tím, že na východě se prostě bojuje.

Naše pomoc bude postupně slábnout, stále více budeme naslouchat „ochráncům českých národních zájmů“, kteří budou upozorňovat, že těm Ukrajincům dáváme moc a že musíme myslet více na sebe, začnou sílit hlasy, že „válka na Ukrajině není černobílá“ atd.

Chtěl bych proto připomenout, že černobílé na světě asi není nic, ale to absolutně neospravedlňuje ruskou agresi. Černobílá nebyla ani 2. světová válka, v souvislosti se kterou někteří historici hovoří o chybě, že Německo bylo po 1. světové válce příliš poníženo, což ale neospravedlňuje vznik nacizmu. Černobílá nebyla bolševická revoluce ani následný stalinský teror, kdy někteří poukazují na hrozné podmínky za cara, které daly do pohybu to, co se v Rusku dělo. Jenže to Stalinovy zločiny neospravedlňuje.

Agrese na Ukrajině je neospravedlnitelná, jakkoli to někomu může znít černobíle. Po více než sto dnech stále jasněji vidíme, že jsme konfrontováni s novou formou fašismu, který se mj. projevuje neomylným vůdcem v čele, rozprášením opozice, absolutním ovládnutím tisku a médií, teorií vyvoleného národa, kultem násilí a války, myšlenkami o potřebě vytvoření nových životních prostorů, genocidou jiného národa, který „nemá nárok na existenci“, koncentračními tábory, násilnými deportacemi tisíců civilistů, neúctou k lidským životům, a to nejen nepřátel, ale i svých občanů. Toto zlo je třeba nerelativizovat a také ho nebagatelizovat tvrzeními, „že ani druhá strana není svatá“. A už vůbec si na toto zlo nesmíme zvyknout.

Rusko ústy svých poslanců zcela otevřeně mluví o tom, že Ukrajina je jen první krok, a můžeme si jen domýšlet, kdo by byl další na řadě. Pokud politici myslí vážně tvrzení, že na Ukrajině se bojuje i o nás, pak je zcela legitimní, že Ukrajinci žádají o zbraně. Stále je lepší a zároveň snazší dávat zbraně než lidi. Pokud je svět propojený, pak se musíme smířit s tím, že válku ekonomicky nějak pocítíme. Za to ale nemůže Ukrajina, ale ti, kdo válku rozpoutali.

Pomalu se mezi nás vkrádá únava z této války. Jak jsem psal, je to logické, proto je třeba čas od času připomenout, že válka trvá, že je třeba podporovat ty, kdo Ukrajině pomáhají nejrůznějšími způsoby, že stále pomoci můžeme a máme i my a že proti nám všem (nikoli jen proti Ukrajině) stojí zlo v té nejodpornější podobě.

Umění být spokojený

Ve slově spokojenost se skrývá slovo pokoj, ale i spojení po-kojení. Tedy vidíme obraz dítěte, které je nasyceno, protože dostalo nezbytnou potravu od nejbližší osoby na světě. Vidíme dítě, které prožívá pokoj, protože je po-kojení. Stačí mu k tomu dvojí – základní strava a milovaná bytost. Co víc si přát, a to nejen v dětství, ale i v dospělosti?

Problém je, že spokojený člověk je nepřítelem konzumu, který je postaven na touze mít neustále víc. A tak jakkoli žijeme v bohaté společnosti, jsme obklopeni nespokojenými lidmi, sami se nespokojenými stáváme a otravujeme život sobě i druhým. Základem konzumní společnosti je stimulace poptávky, která generuje výdaje, které následně vedou k ekonomickému růstu. Jsme ohlupováni reklamou, která v nás stimuluje pocit, že ke štěstí a pokoji potřebujeme tisíce věcí a zážitků.

Sice víme, že to tak není, ale… tohle bychom si přece jen měli na sebe pořídit, koupit do bytu, do auta, do této destinace bychom určitě měli zajet, tohle bychom měli zažít, vidět. Nakonec si to či ono pořídíme, to či ono zažijeme a náš pocit štěstí vydrží další měsíc, abychom si následně uvědomili, že potřebujeme něco dalšího.

Neuvědomujeme si, že neustálým generováním nespokojenosti je konzumní společnost sofistikovaným mechanismem hnána nikoliv ke spokojenosti, ale k nespokojenosti. Rabbi Sacks píše, že „ještě žádné otroctví nebylo tak příjemné jako konzumerismus. Ale pořád je to otroctví, protože navzdory automatizaci a užívání počítačů a dalších zařízení, jež nám šetří čas a práci, pracují dnes lidé více než před padesáti lety, aniž by měli pocit štěstí. To je syndrom zlatého telete naší doby.“ Dále pokračuje: „Náboženství naší doby se jmenuje konzum, jeho katedrály jsou nákupní střediska a největším hříchem je mít loňský model. Nakupováním či cestováním se nám má zlepšit nálada, v obojím nalézáme spásu. Hříchy budou smazány prostřednictvím kreditní karty.“ Jenže jak praví rabi Ben Zoma: „Kdo je bohatý? Ten, který se raduje z toho, co má.“

Paradox naší doby dobře vystihuje následující rčení: „K finančnímu krachu došlo proto, že si lidé půjčovali peníze, které nemohli splácet, aby si koupili věci, které nepotřebovali, aby dosáhli štěstí, které netrvá.“

Pochopitelně že tento konzumní styl se někdy přenáší i do církví, kdy je úplně jedno, zda se jedná o církev „moderní“ či „tradiční“. Oba „druhy“ mají společné, že do nich lidé chodí především konzumovat. Kde je lepší nabídka, tam jdou. Jen změnili hypermarket. Jednou je to chrám konzumu, pak chrám ducha. Výsledek někdy bývá stejný jako u materiálního konzumu – prázdno. Člověk byl totiž stvořen tak, aby konzumoval až poté, co dal.

Možná, že skutečně šťastní budeme, až nám dojde následující: „Štěstí nespočívá v tom, co kupujeme, kde jsme byli, ale v tom, kým jsme. Skutečné spokojenosti nedosáhneme tím, že budeme hledat a trápit se tím, co nám chybí, ale že budeme děkovat za to, co máme. Nikdy nesmíme dovolit (pokud to jen trochu půjde), abychom byli tak zaměstnání živobytím, že zapomeneme na život a bytí…

Když se vrátím k původnímu obrazu dítěte po kojení, pak konzum říká, že naplnění základních potřeb a milující člověk prostě k pokoji a štěstí nestačí. Možná že jednou z velkých výzev naší doby je poznat, že to stačí.

Ruská agrese – když se lež stane pravdou

 Jeden z doprovodných jevů ruské agrese je nestoudné lhaní ruských představitelů. Že lidé lžou, je běžné, stejně tak, že lžou politici. Jenže existují jisté důkazy, které lháře usvědčí. Třeba když dotyčného natočí kamera, když ho vidí při činu mnoho svědků, když je přistižen při činu atd. Vím, že zpochybnit se dá všechno, ale stále ještě žijeme ve světě, kde se předpokládá, že pravda je odhalitelná.

Rusové nám předvádí, že objektivně nemusí platit vůbec nic a že existuje ještě jakási jejich realita. Když poprvé vtrhli na Ukrajinu, nebyli to ruští vojáci, ale nějací neoznačení vojáci na dovolené. Když nyní páchají prokazatelné zločiny, pak je nepáchají oni, ale ukrajinští nacisté. Když vidíme na ulicích ležet mrtvoly, pak to jsou najatí komparzisté. Když jsou Ukrajinci proti své vůli odvlékáni do Ruska, pak to není proti jejich vůli. Když provádí genocidu, jedná se o denacifikaci. Když padají bomby na lidská obydlí, jedná se o čištění od nepřátel ukrývajících se v těchto obydlích.

Tento styl lhaní mi připomíná orwellovské „minulost byla vymazána, vymazání bylo zapomenuto, lež se stala pravdou“. Zároveň i proto v Rusku platí to, co Orwell formuloval slovy „mluvit pravdu v čase všeobecného klamu je revoluční čin“. Dodal bych, že nejen čin revoluční, ale i nesmírně statečný.

Když někdo lže, snažíte se pomocí důkazů lež vyvrátit a najít v tvrzení lháře slabé místo. Zkuste si ale představit, že spolu stojíme před prázdným papírem a já vám tvrdím, že na papíře je namalovaný obrázek… Na to se dá namítnout jen to, že trpím poruchou vnímání. Jenže, co když si na tomto svém tvrzení stojím? Zřejmě se mi příště vyhnete, ale Ukrajina se Rusku, žel, vyhnout nemůže.

Velmi podobně funguje ruská interpretace války na Ukrajině. To, co vidí celý svět, se vlastně neděje. Dokonce se ani nejedná o válku, ale jen o speciální operaci. Na papíře je obrázek, papír není bílý! Říká to přece Novák a to je důležitější než co je na papíře. Tečka, konec diskuse.

V této atmosféře může Putin hodit atomovou bombu na Evropu s tím, že bombu nehodilo Rusko, ale Ukrajina. A že Ukrajina atomovou bombu nemá? Na co se otravovat fakty? Pravda je to, co řekne Kreml. Třeba si ji během pár týdnů Ukrajina vyrobila někde v podzemí…

Jak jsem psal, reakcí na lež je ji vyvrátit. A. Alvarová v souvislosti s ruským lhaním a propagandou píše: „Opakováním správných faktů a vyvracením lží se tyto lži vracejí zpětně do oběhu a u nepozorného publika způsobují zapamatování lži, jejího obtištění do hlubšího vědomí a zvýšenou pozornost vůči této lži. Místo pravdy je třeba zasít pochybnost. A o to jde v propagandě především. Půda propagandy je zrádný močál, kde neplatí, že pravda vyjde nakonec sama na povrch a prosadí se. Je to svět polostínů, polopravd, kde temné bahno nasává informace podle zcela jiných klíčů, než je jejich pravdivost a fakticita.“ (Průmysl lži)

Na tomto principu ruské lhaní a propaganda fungují. Vyvracet zjevné lži, které vidíme, znamená vracet je do oběhu a tím je vlastně zdůrazňovat.

Ruskou propagandu mistrně popisuje britský novinář P. Pomerantsev, který řadu let působil v Rusku, ve své knize „Nic není pravda, všechno je možné“. Uvádí svoji zkušenost z ruské televize: „Dávají týdenní přehled zpráv. Do dobře udělaného studia vstupuje moderátor, stručně shrnuje hlavní události uplynulého týdne a všechno se zdá normální. Pak se najednou otočí ke kameře 2, a než se nadějete, vykládá o tom, jak se Západ utápí v bažině homosexuality a jen svatá Rus může zachránit svět před Gay-Evropou. Západ podle něj sponzoruje protiruské „fašisty“ na Ukrajině a všichni se snaží zlikvidovat Rusko a uchvátit jeho ropu; Amerikou podporovaní fašisté křižují ruské děti na ukrajinských náměstích, protože Západ organizuje genocidu proti nám, Rusům, a na obrazovce plačící ženy vyprávějí, jak je ohrožují potulné gangy nepřátel Ruska. A samozřejmě jen prezident může tohle vyřešit, a proto je dobře, že Rusko anektovalo Krym, a proto je správné vyzbrojovat žoldáky a posílat je na Ukrajinu, a je to jen začátek nového velkého konfliktu mezi Ruskem a Západem. Ale i když víte, že celé zdůvodnění prezidentovy války je vymyšlené, ty lži se opakují tak často, že se po čase přistihnete, jak přikyvujete, protože je těžké akceptovat myšlenku, že lžou tolik a tak nestoudně – na určité úrovni máte pocit, že když Ostankino může tolik lhát a projde mu to, neznamená to, že mají skutečnou moc, moc definovat, co je pravda a co není? Nebude stejně lepší, když budete přikyvovat? A když přepnete na jiný kanál, jsou tam Noční vlci projíždějící ve velké koloně Sevastopolem na oslavu anexe, vzkříšení impéria, zvedají do výše ikony bohorodičky a citují Stalina a hrají svou velkolepou hymnu: „Ruská řeč zvoní jak rytířská zbroj v uších cizinců a bílá hostie stoupá z křovin ke hvězdám.“

Ruská agrese nám ukazuje lež a propagandu v té nejnestoudnější podobě. Chyba je, že na to přicházíme až nyní a že toto poznání je vykoupeno tisíci nevinnými životy. I proto nesmíme dopustit, aby, řečeno s Orwellem, byla minulost vymazána a vymazání bylo zapomenuto. Pak se totiž velmi rychle a snadno stane lež pravdou… A to se může stát kdekoliv na světě, komukoliv z nás.

Dugin a ruský fašismus jako ideologické pozadí války na Ukrajině

V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o A. Iljinovi, o jehož myšlenky se ve svém vražedném tažení na Ukrajinu opírá V. Putin. Další důležitou postavou pro pochopení ruské agrese je A. Dugin, ideolog tzv. eurasijského hnutí, ke kterému se snad dostanu v některém příštím blogu. V tomto blogu se opírám především o dva zdroje, které doporučuji k přečtení, pokud chcete některé souvislosti pochopit hlouběji. Zároveň ne každý má energii probírat se různými zdroji, proto tento blog.

Magazín Foreign Affairs označil Dugina za „Putinův mozek“ i přes to, že Dugin nikdy nebyl ve formální pozici Putinova poradce. Avšak Dugin zaujímá nápadné postavení, ze kterého současně sdílí, potvrzuje a radikalizuje některé Putinovy postoje. (Švorcová V., Vladimir Putin a ideologie eurasianismu. Střet civilizací v transkulturní perspektivě., s. 45)

Životním úkolem tohoto muže se stalo přenést fašismus do Ruska. To se mu do velké míry podařilo, proto se domnívám, že jsme na Ukrajině svědky nové verze fašismu, tentokrát v ruském balení. Co se krutosti týče, tak o tom nemůže být pochyb. Jenže ruský fašismus má i svoje ideologické pozadí a jedním z klíčů jsou právě Duginovy myšlenky.

Když se rozpadl Sovětský svaz, Dugin vycestoval do západní Evropy, aby pro své myšlenky hledal inspiraci a intelektuální spojence. Ty našel mezi příznivci krajní evropské pravice. Brzy na něj zapůsobil i chilský fašistický aktivista Miguel Serano, autor knihy Hitler, poslední avatár, podle něhož árijská rasa za svou nadřazenost vděčí mimozemskému původu. Později se Dugin poznal s Alainem de Benoistem z francouzského neofašistického hnutí Nová pravice, který Duginovi pomohl aktualizovat některé varianty starých nacistických myšlenek. V devadesátých letech pak začíná publikovat pod pseudonymem „Sievers“, tím byl míněn německý nacista Wolfram Sievers, o němž se vědělo, že sbírá kosti zabitých Židů, a který byl r. 1947 odsouzen za válečné zločiny. (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 90)

Tyto a další kontakty a myšlenky Dugina inspirovaly k tomu, aby nacistické představy přenesl do Ruska. V roce 1993 založil spolu s Eduardem Limonovem Nacionálně bolševickou stranu Ruska. Sám sebe a Limonova označoval za Svaté Cyrila a Metoděje fašismu. Členové se zdravili provoláváním smrti se zdviženými pěstmi. V roce 1997 Dugin vyzval k bezhraničnímu a rudému fašismu a zastával fašistické názory jen s tím rozdílem, že ohroženou zemí je Rusko. Standardními fašistickými v ruském pojetí postoji se pak míní následující: demokracie je vnitřně prázdná, střední vrstvy představují zlo, Rusům musí vládnout „muž osudu“, Amerika je zlovolná. (Snyder T., s. 90) S tímto se pak prolíná i blouznění, které též silně připomíná fašistickou rétoriku a to o potřebě obsazení nových velkoprostorů a vytvoření Eurasie pochopitelně pod vedením Ruska.

Jedním z charakteristických rysů, které prostupují Duginovo dílo a které hlasitě komunikují i současné ruské elity (pokud ovšem nepošlou svoje děti na některou západní univerzitu nebo tam nejedou nakupovat), je nenávist k Západu. Podívejme se na jeden z mnoha Duginových textů, kde píše o Západu. „Západ je místem, kam dopadl Lucifer. Je centrem globální kapitalistické chobotnice, je živnou půdou prohnilé kulturní zvrácenosti a zloby, klamu a cynismu, násilí a pokrytectví. Je tak dekadentní, že se může každou chvíli zhroutit. Demokracie není obrodnou silou, nýbrž příznakem nadcházejícího kataklyzmatu.“ (Snyder T., s. 91)

Dugin je přesvědčen o tom, že filozofie, kterou představuje Západ, je pro Rusko smrtící. Vyjma toho je západní filozofie expanzivní a snaží se vydobýt si svůj pohled na svět; konkrétně tím míní globalismus, osvícenskou filozofii, individualistický životní styl, morální zkaženost, konzumerismus a materialismus či dominanci ekonomismu v životě jednotlivce a společnosti. Oproti Západu dominuje na Východě duchovní element nad matérií, kolektivní a komunitní zájmy převažují nad zájmy jednotlivce, tradice je podstatnější než demokracie. Tento zcela odlišný pohled na svět může vést jak k ideologickému a politickému konfliktu, tak zcela možně i k vojenskému střetu. (Švorcová V., s. 44).

S jakousi neuchopitelnou ideou „vyššího ruského duchovního elementu“ rádi operují i mnozí další ruští představitelé i někteří spisovatelé.

Ohledně Ukrajiny Dugin psal, že nezávislý ukrajinský stát je bariéra, která brání ruskému euroasijskému údělu. V roce 2005 založil státem podporované mládežnické hnutí, jehož členové vyzývali k rozpadu a rusifikaci Ukrajiny. Za zmínku stojí, že do roku 2010 byl Dugin profesorem na Moskevské státní univerzitě M. V. Lomonosova, odkud byl následně odvolán z důvodu veřejného vyzývání k zabíjení Ukrajinců

Dugin se stal členem Iziborského klubu, jehož zakladatelem je fašistický romanopisec A. Prochanov, (Snyder T., s. 92), který mj. tvrdil následující: „Když mluvím o Rusku, mám na mysli i lid žijící na Ukrajině a v Bělorusku. Ukrajina má před sebou ohromné spásné poslání, neboť údělem Kyjeva je sklonit se před Moskvou a tímto aktem zahájit ruské dobytí světa.“ (Snyder T., s. 94).

Přesně v tomto duchu píše i Dugin: „Ruská anexe ukrajinského území je nutnou podmínkou eurasijského imperiálního projektu.“ (Snyder T., s. 97).

Probírat se těmito myšlenkami je hnus. Jenže je třeba vědět, že ruská agrese vychází z jisté ideologie a není ničím jiným než fašismem, pouze v jiném provedení. Tvrzení, že Rusko bylo ke své agresi vyprovokováno Západem nebo dokonce Ukrajinou, se nezakládají na realitě. Bylo vyprovokováno svojí vlastní zvrácenou ideologií, která má svůj původ mj. ve fašismu.

Ukrajina vede stejný boj, jako vedl ve druhé světové válce svět proti fašismu. A proto není divu, že Rusové používají stejné metody jako jejich fašističtí předchůdci.

Tehdy se svět spojil i v přímém boji, nyní alespoň v dodávce zbraní a v sankcích. Ale nepřítel je stejný – fašismus. Kdysi německý, nyní ruský. Zde souhlasím s Putinem. Je třeba provést denacifikaci. Ale k tomu i defašizaci a to ruskou, včetně denacifikace a defašizace Putina.

Putinova zvrácená východiska ospravedlňující válku na Ukrajině

Slyšet z Putinových úst slova o „denacifikaci“ je protimluv, protože je to právě Putin, který se opírá o myšlenky muže, který byl fašismem inspirován, byť později svoje myšlenky převlékl do jiného kabátu. Podstata ale zůstala stejná. Jedná se o pro mnohé čtenáře zřejmě neznámého Ivana Iljina. Iljin se narodil roku 1883 ve šlechtické rodině. Po bolševické revoluci se stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. Krátce před vznikem Sovětského svazu byl vypovězen ze země. Zemřel v roce 1954 ve Švýcarsku v naprostém zapomnění.

V roce 1991, když vznikla z trosek SSSR Ruská federace, vyšla Iljinova kniha Naše úkoly, což jsou jeho sebrané spisy. Myšlenky obsažené v této knize získaly v Rusku mnoho čtenářů a zastánců. Jedním z nich byl Putin. V roce 2005 nechal zorganizovat převoz Iljinových ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě. Dále nechal Putin převézt do Ruska z Michiganské státní univerzity Iljinovu pozůstalost. Již v té době Putin Iljina pravidelně citoval. Po roce 2010 Putin využil Iljinovy autority k vysvětlení, proč musí Rusko podkopat Evropskou unii a zaútočit na Ukrajinu. Když měl Putin uvést svého oblíbeného historika, označil za svou autoritu pro výklad minulosti právě Iljina. D. Medvěděv, formální předseda Putinovy politické strany a jednu dobu ruský prezident, doporučil Iljina ruské mládeži. Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí strany a všichni příslušníci státního aparátu z Kremlu dárek, a to soubor Iljinových politických publikací. V roce 2017 ruská televize připomněla sté výročí VŘSR filmem, jenž představoval Iljina jako morální autoritu. Co tedy Iljin, pro Putina jeden z klíčových autorů, psal a jak Putina ovlivnil?

Iljin viděl ve fašismu politiku nadcházejícího světa a jako exulanta ho ve dvacátých letech hluboce znepokojovalo, že Italové dospěli k fašismu dříve než Rusové, ale utěšoval se představou, že zdrojem pro Mussoliniho puč byli ruští bílí. Ještě ve dvacátých letech Iljin věřil, že bílí exulanti z Ruska se vrátí k moci a oslovoval je „mí bílí bratři, fašisté“. Podobně hluboký dojem na Iljina učinil A. Hitler. (Snyder T., Cesta k nesvobodě, s. 25) V Hitlerovi spatřoval Iljin obhájce civilizace před bolševismem. Psal, že nacismus je především „duch“, na němž se Rusové musejí podílet. S konceptem ducha bude později hodně pracovat. Iljin emigroval, žil v Německu a v poté se v roce 1938 přestěhoval do Švýcarska, kde přednášel a psal. Obsah jeho přednášek spočíval mj. ve výzvě nevnímat Rusko jako současné komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy. Rusko se dle Iljina ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu. Myšlenka Ruska jako pramene spásy, tedy jakéhosi ruského mesianismu, a dekadentního Západu se opakuje i u dalších ruských spisovatelů a představitelů a Iljin sám s tímto konceptem bude hodně pracovat, stejně jako jeho žák Putin, stejně tak i někteří představitelé pravoslavné církve v Rusku. Když Sovětský svaz vyhrál válku a rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů, jejichž předáci se jeho myšlenek po roce 2010 pevně chytli.

Pojďme se podívat, co Iljin píše o Rusku. Píše o panenském těle Ruska, kdy tento národ vnímá jako živý organismus s vlastní duší a přirozeností. Kdo k tomuto organismu patří a kdo ne, nerozhodují jednotlivci, stejně jako buňky nerozhodují o své příslušnosti k tělu. Ruská kultura v sobě automaticky nese „bratrskou jednotu“, jež dosahuje všude, kam se rozpíná ruská moc. Slovo „Ukrajinci“ Iljin používal výhradně v uvozovkách. Dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci mimo ruský organismus. Kdo mluví o Ukrajině, je smrtelným nepřítelem Ruska. Iljin považoval za jednoznačně dané, že Rusko do sebe zahrne i Ukrajinu. (Snyder T., s. 29)

Na tuto tezi navázal Putin mj. i v článku, který vydal 23. 1. 2012. Píše, že Rusko od přirozenosti plodí a šíří soulad a musí dostat příležitost k tomu, aby svou variantu míru mohlo předat i sousedním zemím. V citovaném článku Putin zrušil právní hranice Ruské federace a vylíčil Rusko ne jako stát, ale jako stav ducha a s odkazem na Iljina prohlásil, že v Rusku neexistují žádné národnostní rozpory, dokonce jsou z principu vyloučené. Národnostní otázka je intelektuálním importem Západu. Ukrajinci jsou jen jedním z mnoha ruských uskupení, ukrajinská státnost nezasluhuje žádnou pozornost a Putin jakožto ruský vůdce má právo mluvit i za ukrajinský lid. Svůj článek Putin zakončil bojovým zvoláním, že Rusy a Ukrajince se nikdy nepodaří odloučit a pohrozil válkou všem, kdo to nepochopí: „Po staletí jsme žili společně. Společně jsme zvítězili v nejhroznější válce. A budeme žít i nadále. Těm, kdo nás chtějí rozdělit, mohu říci jen jedno: ten den nikdy nenastane.“ (Snyider T., s. 64) I z této krátké pasáže vidíme, odkud bere Putin svoje přesvědčení, že Ukrajina nemá nárok na sebeurčení.

Ještě se vrátím k myšlence Iljinova mesianismu, na který Putin navazuje a kterým ospravedlňuje své barbarství, které vidíme v těchto týdnech. Iljin shodně s Marxem tvrdí, že život je chaos a bída, ale liší se od něj v tom, že nevidí příčinu tohoto utrpení v technice a třídním boji. Třeba dodat, že Iljin se hlásil k filozofii G. W. F. Hegela, v jeho učení o „absolutním duchu“ razícím si cestu dějinami. (Snyder T., s. 35) Hegel naznačoval, že katastrofa je příznakem pokroku, dějiny jsou „jatka“, ale krveprolití má svůj účel, což pak některým diktátorům, byť Hegela zřejmě nikdy nečetli, umožnilo řídit se heslem, účel světí prostředky v tom smyslu, že násilí, které páchali, je nezbytnou daní pokroku. Zároveň v podobném duchu psal i Marx, byť jeho východisko bylo jiné. Dle Iljina se násilí na člověku dopustil Bůh už tím, že stvořil svět. Aby se svět dobral zpět ke své celistvosti, je třeba vykoupení skrze vyvolený národ vedený vykupitelem.

Jelikož je svět hříšný a Bůh nepřítomný, musí Boží zastánce vzejít z jakési ahistorické říše. Povolaný zachránce vzejde jakoby odnikud a Rusové v něm rozpoznají spasitele, když přijmou svou svobodu i své zákony od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse. "Vůdce bude náležitě mužný, zocelí se ve spravedlivé a mužné službě. Je prodchnut duchem celistvosti, nikoli zvláštními osobními či stranickými zájmy. Stojí osaměle a koná, jelikož vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit. Rusové pokleknou před živoucím nástrojem sebevykoupení." (Snyder T., s. 31) V této souvislosti si všimněme, jak sám sebe Putin prezentuje. Jednou s puškou, podruhé s hokejkou, jindy jako judista s černý pásem. Prostě jako silný a mužný vůdce a třeba dodat, že Rusové mu to baští. T. Snyder píše o „ostentativní maskulinitě zajištující zdání moci“.  

Když se Iljin pokusil rozvrhnout pro Rusko politický systém, pak za vládnoucí instituci označil postavu vykupitele, který zodpovídá za veškeré exekutivní, soudní a legislativní funkce a bude vrchním velitelem ozbrojených sil. Rusko bude státem bez politických stran, aby jeho vykupitel mohl konat sám. Nechat Rusy volit ve svobodných volbách by jen potvrzovalo prohnilost světa. „Principem demokracie je nezodpovědný atom.“ Individualitu je třeba překonat pomocí politických zvyklostí, jež v Rusech podněcují a udržují kolektivní lásku ke svému vykupiteli. Volby nechť jsou proto veřejné a hlasovací lístky podepsané. Společnost chápal Iljin jako hierarchickou strukturu, v níž má každý jedinec pevně dané místo. Mezi státem a lidem nebude rozdílu, nastane organicko-duchovní jednota vlády s lidem a lidu s vládou. Spasitel bude osaměle čnět ve výši a střední vrstvy budou ležet vespod, rozdrcené vahou ostatních. Je povinen vést válku a má právo rozhodovat, jaká bude. Válku považoval za oprávněnou, jsou-li ohroženy duchovní výdobytky národa. (Snyder T., s. 31) Na tuto myšlenku navázal Putin v roce 2012 v každoročním projevu ve federálním shromáždění, kdy podle jeho logiky jednotlivci nemají právo protestovat proti nedemokratickému počínání své vlády, jelikož demokracie vyžaduje, aby si do nitra vštípili zákony, jež podobné protesty zakazují. Svobodou se dle Putina míní podřízenost slovům vůdce třímajícího moc.

V nástupnickém prezidentském projevu v roce 2012 pak Putin charakterizoval svoje místo v historii Ruska jako naplnění odvěkého koloběhu, návrat dávného vládce Kyjevské Rusi Vladimíra I. Putinův spřátelený mnich Tichon Ševkunov pak prohlásil: „Kdo miluje Rusko a přeje mu dobré, může se za Vladimíra, postaveného do čela Ruska z Boží vůle, jedině modlit.“ Vladimír Putin byl vykreslen jako ruský vykupitel, který povstává z říše mimo běh dějin („z Boží vůle“) a představuje mystické vtělení tisícileté ruské minulosti.  (Snyder T., s. 66)

Tolik pár myšlenek, ze kterých ideově vychází V. Putin. Vidíme v nich mix mesianistického blouznění, naprosto pokrouceného křesťanství a totalitní ideologie inspirované fašismem. Abychom ale hlouběji pochopili, proč se výše popsané podivné filozofické koncepce dostaly hluboko do ruské duše, je třeba vycházet z toho, že když přemýšlíme o současném Rusku, je třeba si uvědomit, že Rusko nebylo téměř vůbec vystaveno určujícím historickým fenoménům západní civilizace: římskému katolicismu, feudalismu, renesanci, reformaci, expanzi do zámoří, osvícenství a vzniku národních států. Stejně tak v ruské zkušenosti téměř chybí následující klíčové prvky západní civilizace: odluka státu od církve, vláda zákona, společenský pluralismus, zastupitelské orgány a individualismus. Od toho se pak odvíjí pro nás nepochopitelná neúcta k lidskému životu, totalitní praktiky, propojení trůnu a oltáře, zaostalost velké částí Ruska, navzdory obrovskému nerostnému bohatství této země, obrovská korupce a bohatství soustředěné do rukou několika jedinců, nesmyslné bláboly o „svaté Rusy“ atd.

Tímto článkem netvrdím, že na Západě je vše v pořádku. O Západu zde nepíšu vůbec, nechci tímto článkem vyvolávat pocit nadřazenosti. Svých problémů máme hodně, ale když už o nich píšeme a mluvíme, nekončíme v kriminále. Chtěl jsem jen stručně ukázat na ideová východiska myšlení současného vládce Kremlu. Vychází ze zvrácených východisek, a proto koná zvrácené skutky…