Bože můj proč jsi mě opustil a ztráta smyslu hřích

Jedny z posledních slov Pána Ježíše na kříži jsou Bože můj, proč jsi mě opustil. Jednak Ježíš poprvé a naposledy nazve Boha Bohem a nikoli otcem, jednak poprvé a naposledy řekne, že ho Bůh opustil. Porovnejme si Ježíšova slova s posledními slovy jiných mučedníků.

T. Moore před popravou prý odrhnul svůj dlouhý vous a řekl: „Bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil.“ J. Hus údajně na hranici zpíval. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: „Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota.“ Známá jsou statečná slova M. Horákové před její popravou „jdu s hlavou vztyčenou“. Proti těmto slovům zní Ježíšovi výkřiky poněkud nedůstojně a zoufale. V čem byl rozdíl? V míře bolesti? V tom asi správná odpověď není.

Ježíš byl totiž na rozdíl od nich a mnohých dalších sám a Bůh byl daleko. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš vzal lidský hřích, vzal na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. V tom byl důvod hrůzy, kterou Ježíš prožil. Přišel o nejhlubší vztah, který měl. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem kvůli hříchu člověk přišel a vlastně neustále hledá, jak jej najít a získat zpět. Jak najít Boha.

Jenže slovo hřích se nerado slyší. Vyšlo z módy a to někdy i mezi křesťany. Mluvíme raději o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci a nevím co ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Odpověď často bývá, pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, což bývá považováno jako vrchol tzv. pokání. Kdosi napsal, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života.

Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.

Jedním z problémů některých proudů současného křesťanství je, že se smrsklo do slov, že je príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj, vlastně vše, co chceme, a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Je to pojetí Boha, které popsal teolog H. Richard Niebuhr: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jistě nám nabízí věčný život, zároveň ale Bůh se i hněvá a soudí. A právě Boží trest na sebe Ježíš vzal a s ním i odloučení od svého otce. Zároveň až když si toto nejen uvědomíme, ale i prožijeme, kříž a Boží milost nám začne dávat smysl.

O manželství, volném svazku a nejen citovém závazku

Před pár týdny jsem četl rozhovor s jakýmsi duchovním, v kterém se redaktor ptal, jak se slučuje jeho duchovenský stav s tím, že žije se svojí partnerkou ve volném svazku. Už si přesně nepamatuji odpověď, každopádně dotazující se redaktor vyjádřil radost nad tím, že se dotyčný „nedrží církevních dogmat a že jde s dobou“. Tento rozhovor mě přivedl k tomu, že se jako kazatel chci zamyslet nad těmi, které jsem oddával a proč jsem přesvědčen, že manželství a s ním spojený závazek je sice těžký úkol, zároveň však stále ten nejlepší. Pan redaktor by ale ze mě moc radost neměl, asi bych v jeho očích nebyl dostatečně kráčející s dobou.

Možná někteří znáte slavnou píseň Simona a Garfungela „I Am A Rock“, kde zpívali, „kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat. Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skálou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Četl jsem myšlenku od amerického psychologa H. Hendina, který jinými slovy popisoval něco podobného. Popisoval strach ze skutečné intimity u dnešních dospívajících, kteří se bojí, že vážný vztah by omezil jejich možnosti.

Hendin dále píše: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu, a že naopak citový odstup pro ně znamená nejlepší prostředek, jak přežít.“ Nevím, zda se jedná jen o fenomén poslední doby, ale na tom nakonec nezáleží. Zajisté se ale jedná o fenomén dnešní doby. Prostě trochu se možná vázat, ale zas ne až tak moc a zachovat si určitý odstup a to včetně vztahů.

Rabín Kushner (z jehož myšlenek čerpám podklad i pro tento článek) popisuje svoji zkušenost z jakého předmanželského setkání, které dobře doplňuje to, co popisuji, zároveň to je i moje občasná zkušenost. Kushner popisuje, jednou za ním přišla dvojice, kterou měl oddávat. V jednom okamžiku mu mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžele tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, dokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že kdybychom se spolu už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu dále setrvávali.“ Kushner na to odpověděl: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc, které se říká rozvod, a vy a já víme, že v této době mnoho manželství netrvá až do smrti jednoho z manželů. Pokud ale vstupujete do manželství s přístupem, kdyby to nevyšlo, můžeme se vždycky rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám mohu zaručit, že to zaručeně nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci, ale musíte pochopit, že manželský závazek znamená nejen vzájemnou ochotu spolu spát, ale závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým lidským bytostem. Pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část se nachází venku, mimo něj a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“

Tito mladí lidé zřejmě měli špatné zkušenosti s tím, co okolo sebe viděli a tak si chtěli nechat otevřená zadní vrátka. A ta jsou buď vůbec do manželství nevstupovat a žít jen tak volně, nebo vstupovat, ale jen do doby, kdy se milujeme, kdy jsme spolu v dobrém.

Ještě jednou již citovaný Hendin. Autor přišel se zajímavým nápadem jak změnit pohádku o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna. Pointa je, že láska mění i ošklivou žábu. Co ale příběh změnit na to, že princezna políbí žabáka a stane se z ní žába! Hendin to interpretuje tak, že citové vydání se je v něčem nebezpečné, riskantní a může nám ublížit. A asi i někdy ublížilo. Jenže pokud si myslíme, že aby byl život podle našich představ, tak se musíme naučit vyhýbat se bolesti, za chvíli nebudeme cítit ani radost, ani lásku, ani naději a staneme se citově mrtvými.

Ve vztahu pak mylně uvěříme tomu, že pokud se nedaří, nejlepším lékem je změna partnera. A aby tato změna nebyla složitá, je lepší se k partnerovi nevázat manželstvím. Jenže chyba někdy bývá v nás. Kusher píše: „Vzhledem k našemu strachu z toho, že budeme zranění nebo zklamaní jsme si vybrali život citové plochosti. Vybudovali jsme si pro sebe emoční podlahu, aby nás nic nezranilo ani nedeprimovalo, a emoční strop, nad který se nemůžeme povznést, protože riziko pádu by bylo příliš velké.“

Jedním z přirovnání vztahu Krista a nás je vztah ženicha a nevěsty, tedy manželství. Jedná se o něco krásného ale i bolestivého a do jisté míry i nepopsatelného, proto to Pavel nazývá tajemstvím. Jedná se o cosi, z čeho se jen tak nedá vyskočit a proto vám nezbývá, než bojovat. A boj někdy bolí a někdy přináší vítězství. Kdo si ale chce ponechat citový odstup, otevřená zadní vrátka, ať se manželství vyhne a žije jen tak volně. Možná – pokud jste křesťané, budete navíc vypadat, že jdete s dobou a nepropadli jste nudným trendům některých úzkoprsých fundamentalistů.

Zároveň jsem rád, že si to byl Kristus, který si od své nevěsty odstup neponechal a nese to s ní v dobrém i ve zlém. A po pravdě když nás křesťany pozoruji, toho zlého je spíše více než méně. A on nás přesto miluje.

Že by byl Ježíš úzkoprsý fundamentalista? To asi ne. Možná spíše vášnivě milující ženich.

Covid - 19 a krize vedení

Nebyli jsme v Čechách zvyklí, aby se nás dotýkaly světové katastrofy. Slova jako terorismus, uprchlická krize, hlad, nedostatek, pandemie, války pro Čechy znamenala nepříjemné informace, ale nic víc. Někteří si dokonce gratulovali k naší holubiččí povaze, díky které se tady nemlátíme, jiní k tomu, jakou výhodu má naše švejkovská povaha, která problémům čelí příslovečným humorem. To, jak jsme skvělí a jedineční se nakonec potvrdilo ve sloganu „best in covid“. První dny a měsíce pandemie optimistům potvrdili, „že prostě jsme nejlepší“. Náš premiér se pasoval do role špičkového krizového manažera, který po světě rozdával rozumy jak zvládnout covid a kterého by nám mnozí mohli závidět.

 Když na konci léta přišlo od mnohých odborníků i od tehdejšího ministra zdravotnictví varování, že se pandemie vrací, že je třeba nasadit opět roušky, vrchní krizový manažer a premiér v jedné osobě tato varování odmítl a následky na sebe nedaly dlouho čekat. Po pár měsících je všechno jinak a jako národ jsme v situaci, na kterou nejsme absolutně zvyklí. Najednou se katastrofa týká i nás a to dokonce nejvíce na světě. Už to nejsou „ti druzí“, ale my! Jakkoli mnoho lidí v naší zemi prožívalo svoje osobní dramata, jako národ tuto situaci neznáme a dlouho jsme jí nezažili.

V těchto a podobných situacích více než kdy jindy vyniká, kdo je ve vedení. Z dějin ale i ze současnosti jsou známé slavné proslovy k národům, ve kterých velcí lídři dávali naději a šli příkladem. G. L. Flynn, generálporučík Námořní pěchoty USA napsal: „Pravou cenou vedení je ochota klást potřeby ostatních nad své vlastní. Velkým vůdcům opravdu záleží na těch, které mají tu čest vést, a chápou, že skutečnou cenou privilegia vést je potlačení vlastních zájmů“. Sami si odpovězte, zda toto lze povědět o vedení naší země…

 Problém naší země totiž není jen problém s virem, možná stejný problém je s vedením. Vedoucí mohou chybovat a lidé jim jsou ochotni leccos prominout, pokud vidí příklad, zájem, ochotu k oběti, pokud slyší slova, která sjednocují a dávají naději. Naše země toto vedení postrádá a v době pandemické krize tato realita vyvstává velmi zřetelně. Jenže řečeno s knihou Přísloví „kde není vedení, rozptýlen bývá lid“. Souběh papalášství, chaotických, nelogických a nejasných rozhodnutí, podivných zakázek od ještě podivnějších firem, pohrdání skutečnými odborníky, chřadnoucí a podivnými individui obklopený prezident, na sebe strhávající pozornost premiér...

Toto vše a mnohé další v mnohých lidech budí nejen pocit marnosti, ale i strach a nedůvěru co bude dál. Slovy Přísloví tato realita „rozptyluje lid“. Pokud je slabé, arogantní či zkorumpované vedení, společnost se rozpadá, „rozptyluje“ na malé jednotky, které bojují o přežití. Došli jsme do stavu, kdy lidé nevěří vedoucím a vedoucí nevěří lidem a to není dobré.

 Zároveň ale ani tato realita neomlouvá nezodpovědné chování některých lidí. Stále totiž platí individuální etika, kterou vidíme v Písmu a která vede každého jednotlivce k zodpovědnosti za to, co koná nezávisle na "těch nahoře".

 Jsme před velmi náročnými třemi týdny, kdy část národa půjde do izolace, ale průmysl pojede dál. Skutečně nelze zavřít průmysl? Nevím, ale pokud jsou pracoviště jedním ze dvou hlavních zdrojů nákazy a pokud průmysl skutečně nelze uzavřít, pak proč plošné testování ve firmách má být od března jen dobrovolné a to až do doby, kdy stát zajistí dostatek testovacích sad? Souhlasím s tím, že „teď musíme vydržet“, jenže podobných otázek a nejasností je mnohem více… a kde není důvěra v pevný charakter vedoucích, tam snadno vznikají domněnky o průmyslových lobby atd.

Nechci se vézt na vlně laciné kritiky, nechci tvrdit, že za všechno mohou „ti nahoře“ a v rámci svých možností a vlivu budu dělat všechno pro zmírnění pandemie. Zároveň se chci modlit za to, aby se Pán Bůh smiloval nad naší zemí a aby dal, aby se do jejího čela dostali lidé moudří, kteří ctí Jeho zákony. A aby, řečeno s Marií, „Bůh prokázal sílu svým ramenem, rozptýlil ty, kdo v srdci smýšlejí pyšně; vladaře svrhl z trůnu a ponížené povýšil“. Nebudu jmenovat, koho má Pán Bůh svrhnout, protože jen Bůh vidí do srdce lidí a to mě nakonec osvobozuje…

Pár slov u příležitosti úmrtí Jana Sokola

Jak jste asi někteří zaznamenali, dnes, tj. 16. 2. 2021 zemřel profesor Jan Sokol, jeden ze signatářů Charty 77, kandidát na prezidenta a hlavně vynikající člověk a učitel. Nechci ale psát to, co se lze dočíst na wikipedii nebo co v souvislosti s jeho smrtí bylo či bude napsáno.

Rád bych napsal pár osobních vzpomínek. Pro mě osobně byl Jan Sokol jedním z klíčových profesorů. Chodil jsem snad na všechno, co přednášel, hltal jsem jeho knížky, a když jsem se rozhodoval, pod kým budu psát svoji diplomovou práci, volba byla jasná. Zvolil jsem si téma Demiurgos vs. Stvořitel, nebo jinými slovy srovnání příběhu o stvoření u Platona a v Genesis. Diplomku mi J. Sokol moc neulehčil a neustále mi jí vracel k přepracování, aby mi nakonec dal, tuším dvojku. Jenže mě díky svým nárokům někam posunul.

To, co mě na něm doslova fascinovalo, bylo, jak o velmi složitých věcech dokázal mluvit jednoduše. Pokud čtete jeho Úvod do filozofie, pak máte pocit, že takto byste to možná napsali taky. Jenže přesně v tom byla jeho genialita. Zkuste pochopit Kanta, Heideggera, Locka, Hegela a mnohé další, bez toho, abyste četli „o nich“ a místo toho četli „je“. Jsem si téměř jist, že většina nemá šanci. A tak hodiny filozofie často vypadají tak, že se učíme věci typu, zda Achilles dohoní želvu, jaký je rozdíl mezi bytím a existencí, jak je možné, že jsou možné syntetické soudy apriori atd. Opakuje se něco o „lásce k moudrosti“, ale nikdo přesně neví, jaká že to vlastně ta moudrost je. Při jeho přednáškách z filozofie nic takového nezaznělo, a přesto jste se mnohým jen těžko pochopitelným věcem dostávali na kloub.

Jeho Úvody do filozofie se naprosto vymykaly všem jiným úvodům, kterých jsem absolvoval nebo četl hodně. Jenže takto něco vysvětlit dokáže jen ten, kdo věc výborně rozumí. Do dnes si vzpomínám na přednášku o filozofii jazyka, která začala jeho zkušeností, kdy viděl, jak se někomu porouchalo auto. Onen někdo z auta vystoupil a povídá svému kamarádovi „hele vole vono najednou prd a nic“. Tato věta se neřídí žádnou gramatikou, a přesto velmi dobře rozumíme, co se stalo. Sokol na tomto příkladu vykládal o zázraku jménem jazyk…

Asi nejvíce mě upoutaly jeho přednášky Člověk a náboženství. Problém byl, že na tyto přednášky bylo narváno a pokud jste nepřišli alespoň 10 minut před přednáškou, měli jste smůlu. Dodávám, že důvodem nebyl zápočet, ale vynikající způsob přednášení. Často jeho přednášky končily potleskem, což jsem asi nikdy jindy nezažil. V druhém semestru tohoto předmětu pak J. Sokol hovořil pouze o křesťanství. Přiznám se, že jsem řadu jeho myšlenek využíval v neděli při kázání… Dokázal studentům velmi obyčejným a srozumitelným jazykem přiblížit křesťanství, zároveň nepoužíval naše křesťanské obraty, kterým někdy ani mi sami nerozumíme. Zároveň se nesnižoval k někdy vyprázdněným rádoby intelektuálním floskulím typu „Bůh je tajemství“, „naše řeč ho nemůže postihnout“, „Bůh je poslední jsoucno“, „všichni jsme nenapravitelně náboženští“ atd. Ono to tak je, ale někdy je zbytečné a někdy přímo trapné s tím operovat.

Jen jednou jsem s ním hovořil osobně (pokud nepočítám rozhovory kvůli diplomce) a to když jsme se jako řečníci setkali na festivalu United. Sebral jsem odvahu a ptal jsem se ho, proč přednášel, jak přednášel, zda je důvodem fenomenologie, kterou byl ovlivněn především díky Janu Patočkovi, který formoval mnoho vynikajících českých filozofů. Nebudu vás zatěžovat fenomenologií ani naším rozhovorem. Nicméně to klíčové, co jsem si od Jana Sokola odnesl, bylo, že o složitých věcech se nikoli má, ale dá mluvit jednoduše, ale musíte předmětu své výuky výborně rozumět. Že komplikované přednášky a vyučování není známkou vzdělanosti. Že vzdělaný a moudrý člověk o své vzdělanosti nemusí nikde mluvit, nemusí hlásat, kde všude přednášel, kolika mluví jazyky (on sám jich uměl mnoho, včetně klasických) a už vůbec nemusí o druhých mluvit jako o nevzdělancích. Poznal jsem, že plné klasy se sklánějí hluboko, a ty prázdné… však víte.

Vždy mi v mysli zůstane skromný muž, který působí plaše, někde

v koutě kouří před přednáškou svoje startky, pak přijde na přednášku a vy zíráte, co Bůh do některých lidí vložil. A tak na závěr pár slov z jeho přednášky Člověk a náboženství. „Bible zastává názor, že definitivní a platné vyrovnání se zlem je možné jen tak, že sám pachatel uzná svůj hřích. Že nahlédne a bez vytáček přizná, že spáchal hřích. Tak se teprve zjeví plná hloubka biblické etiky: i ten nejlepší z Izraele spáchal ohavný hřích. S pomocí prorokovou se však obrátil, to jest sám sebe odsoudil, uznal vinu a litoval ji. Je sice potrestán, ale smí žít dál a navíc se ukáže, že smí zůstat izraelským králem, „milým Hospodinu“. Zločin zůstane zločinem, mrtvému život nevrátí, ale zločinec může přestat být zločincem. Tomuto obratu říká Bible milost.“

Já bych jen dodal, že považuji za milost, když se v životě dostanete pod vliv některých vynikajících lidí, jako byl třeba Jan Sokol.

O vzorech a těch, kdo nás ovlivnili

Asi všichni jsme četli příběh nebo rozhovor s někým, kdo se narodil do velmi těžkých podmínek a dokázal se díky tvrdému úsilí vypracovat. Rozhovor s tímto člověkem je zhruba v tomto duchu: „Jak jste to dokázal? Začínal jste v tak svízelných podmínkách – bez otce, s matkou na podpoře, na ulicích, kde vládly gangy a drogoví dealeři. A vy jste to dotáhl na…“ a nyní si dosaďte, co chcete. Odpověď zpravidla začne slovy: „Našel se učitel či učitelka, setkal jsem se s někým, kdo na mě zapůsobil a něco důležitého mi předal, s někým, kdo ve mně viděl víc, než moje okolí, které mě odepisovalo…“

Zřejmě málokdo z vás zná jméno František Satora, každý ale zná jméno T. G. Masaryk. Jak spolu tato dvě jména souvisí? Satora byl farářem v Čejkovicích kam Masaryk v době dospívání chodil do školy. V Masarykovi objevil výrazný talent a podporoval jej zapůjčováním knížek, které v čejkovické tvrzi zbyly po jezuitech. Dále učil Masaryka hře na housle a latinu. Nakonec výrazně ovlivnil Tomášovo rozhodnutí studovat na gymnáziu. Systematicky jej připravoval ke zkoušce na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, aby Tomáš mohl po prázdninách roku 1865 do sekundy brněnského gymnázia. Masaryk, který měl být původně kovářem, díky Satorovi nabral ve svém životě úplně jiný směr. (Celý příběh nejdete zde)

Kdyby do mého života před cca 35 lety nevstoupil učitel češtiny, některým lidem bych usnadnil život, protože bych je nevytáčel svými články a svým působením v církvi i mimo ni, jiné bych (doufám) o něco ochudil. Původně jsem neměl touhu být kazatelem ani učitelem. Jako dospívající jsem za kazatelnou nenacházel muže, kteří by mě inspirovali, a školu jsem upřímně nesnášel. Mnohem více mě inspiroval můj táta a tak jsem šel v jeho stopách a studoval jsem elektro s tím, že budu jako on elektrikář. Na elektro-průmyslovku, kterou jsem studoval, se dostal jakýsi učitel češtiny, který byl z politických důvodů na naši školu „uklizen“. Měl přednášet na univerzitě, ale neměl dobrý kádrový profil. A tak dospívajícím budoucím elektrikářům přednášel o české a světové literatuře, nacházel neuvěřitelné souvislosti v různých knihách a historických epochách atd. Nemohl učit budoucí filozofy, učitele a nevím koho ještě a tak to, co znal, předával nám. Bylo to fascinující a ve mně to zanechalo hlubokou stopu. Dal mi lásku jednak k literatuře, ale zároveň mi ukázal, že jedna věc je něco přečíst, druhá pak hledat ke knihám interpretační klíč… Později jsem se setkal s několika věřícími osobnostmi, které zásadním způsobem formovaly moji další životní cestu a vzdělání a nevědomky tak navázaly na zmiňovaného učitele. Jinými slovy tak jako Masaryk měl svého Satoru, i já jsem měl své… nechci uvádět jména. I díky této zkušenosti jsem si řekl, že bych rád byl i já svým životem někomu pomyslným „Satorou“ nebo „učitelem češtiny“.

Byl to E. Erikson, který napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. Stagnaci definuje jako stav, kdy myslíme jen na sebe: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě chce a kdo mě ignoruje? Oproti tomu generativita nás vyvádí ze sebe k druhým. Dovolil bych si k Eriksonovi dodat, že zápas mezi stagnací a generativitou vedeme celý svůj aktivní život a že se nemusí jednat jen o stárnutí, byť je úžasné, pokud nám do života Bůh pošle stárnoucího a moudrého člověka, který je ochoten nám něco předat.

Zvláště my, co kážeme, píšeme a přednášíme, můžeme propadnout pocitu, že už ze samotné podstaty naší práce plyne, že pedagogicky či duchovně působíme na druhé, a tedy naplňujeme poslání, které jsem v článku popsal. Může být, ale jen do jisté míry. Samozřejmě, že někoho může oslovit náš styl přednášek, psaní či kázání, ale mnohem hlubší rozměr předávání života se odehrává na osobní rovině. Osobní vztah totiž nenahradí nacpaná posluchárna, tisíce lajků nebo prodaných knížek.

A to je dobrá zpráva pro ty, kdo nejsou tolik vidět. Vidět sice nejsou, ale počty a čísla jsou dobrá tak pro statistiku. Každý se může stát andělem pro někoho dalšího a třeba i nevědomky mu pomoci v jeho směřování na životní cestě. Chce to ale poodstoupit od sebe sama a chtít tu být pro druhé. Když žijeme autentický vztah s Pánem Bohem, pak máme co předat!

A ještě glosa na závěr. H. Kushner v jedné ze svých knih popisuje tuto zkušenost: „Jeden pozoruhodný mladý muž komisi řekl, že jej přijali na Harvard a že jeho hlavní zaměření bude antropologie. Na otázku proč zrovna antropologie odvětil, že na střední škole absolvoval úžasný antropologický kurz a proto se rozhodl studovat antropologii.“ Kushner se ho zeptal. „Řekl jste někdy svému učiteli, co pro vás tento kurz znamenal?“ Dotyčný odpověděl: „Ne, nikoli. Nejspíš jsem ale měl.“

Pokud víte o někom, kdo vás v životě zásadně ovlivnil, sdělte mu to.

Zapeklitost moci a Milgramův experiment

 

K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky. Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.

Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru, že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučili důvěřovat autoritě a nekriticky jí podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi to takto špatně zadal“.

Jiným vysvětlením proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např. u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku. Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla? Má státi: Na počátku byla síla!“

Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv, na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná) strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad sebou uplatňovaná, též dělá dobře. Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně, ale bojí se vzepřít.

Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance, reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“, nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.

Nepíšu proti autoritám, jen tvrdím, že autorita se nepotřebuje zaštiťovat silou, ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo poslouchejte, protože „něco o vás/o tobě vím“ atd.

Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná někdy k tomu, být autoritou stačí.

Covid a dělení církve

Doba covidová do církve přináší některé nové otázky, výzvy a nebezpečí. V posledních měsících jsem si více než kdy jindy uvědomil jedno z nebezpečí a to rozdělení.

Církev se dělila vždy. Když pročítáme Nový zákon, pak hlavní důvody nesvárů bylo falešné učení a silní jednotlivci. Dnes bychom je možná pojmenovali jako draci s dobrými úmysly.

Covid přináší další nebezpečný fenomén a to rozdělení kvůli interpretaci událostí okolo nás. Je normální, že na různé politické či etické oblasti máme jiný názor. Jenže naše doba z těchto otázek dělá otázky bytí a nebytí. Když to přeneseme do křesťanského spektra, pak otázky víry či nevěry.

V těchto dnech si pročítám Janovy epištoly a Jan v některých pasážích neváhá napsat, že existují oblasti nauky nebo života, které ukazují, zda někdo je či není následovník Krista. Např. kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Nebo kdo nenávidí bratra, nepoznal Boha. Jeden příklad se týká učení, druhý etiky. Nejen Jan, ale pokud je mi známo ani nikdo jiný z pisatelů Nového zákona nepíše, že ten, kdo (ne)souhlasí s politickým systémem, je dobrý nebo špatný následovník Krista. Tím nechci tvrdit, že bychom měli jako křesťané být apolitičtí. Chci ukázat na sílící fenomén, který má potenciál rozdělit jak sbory, tak křesťany. Na potenciál, který se posunuje od „nesouhlasím, že to či ono vidíš jinak“ k „jak můžeš jak křesťan to či ono vidět jinak než já“ až k „protože na to máš tento názor, zřejmě nejsi křesťan (nebo jsi, ale nechci s tebou nic mít)“.

Abych byl ale konkrétní. Může křesťan volit nebo dokonce být v KSČM? ANO? Pro mnoho lidí je to těžko pochopitelné a nejde to dohromady s vírou. Jak může křesťan volit stranu hlásící se ke komunismu nebo stranu vedenou oligarchou, za kterým jde jeden skandál za druhým? Ale z druhé strany spektra se lidé ptají, jak můžete jako křesťané volit Piráty? Lidé Pro? Třeba kvůli jejich názoru na potraty? Na jednopohlavní sňatky? Neřeším nyní koho volit, nekomentuji to! Dostali jsme se do situace, kdy jako křesťané máme s apoštolem Janem jasno, že je třeba „milovat bratra“. Nebo „vyznávat, že Ježíš přišel v těle“. Nechápeme ale, jak bratr či sestra může být křesťan s tou či onou politickou preferencí.

Ale nejedná se jen o politiku. Radikálně (záměrně dávám slovo radikálně) se liší náš pohled na očkování, covid, EU, uprchlíky atd. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se tyto odlišnosti nehrotily do rozměrů „pokud jsi křesťan, pak prostě nemůžeš mít takovýto pohled…atd.“ Navíc jen málokdo je schopný nebo ochotný naslouchat hlasu z druhé části spektra. Čtenář Respektu či Hospodářských Novin asi nebude číst nebo brát vážně Parlamentní listy či Aeronet. A stejné platí opačně. Ať chceme nebo ne, nějak nás věci veřejné (nemyslím politickou stranu) zaměstnávají. Zároveň je třeba, abychom se jimi jako věřící nenechali rozeštvat.

Asi některým hlava nebere, že vám váš bratr či sestra přepošle článek o tom, že za vakcínami stojí snaha vyhladit populaci našeho světa. Ale je to tak. Jiným hlava nebere, že křesťan volí stranu, která podporuje jednopohlavní sňatky, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že si křesťan zadává s oligarchou, který dle názoru mnohých likviduje tuto zemi, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že křesťan podporuje EU s jejími liberálními postoji, ale je to tak. Posunuli jsme se od „hlava mi nebere, jak můžeš“, k „nemůžeš být křesťan“. Amerika si to zažívá okolo prezidentských voleb, mi si to zažíváme v jiném vydání.

To co popisuji, může mít na církev devastující vliv a to ze dvou důvodů. Jednak hrozí rozdělení a jednak se sbory stanou uzavřenou sociální bublinou, která, byť nechtěně, mezi sebe nepustí příznivce té které jiné bubliny, nebo skupiny.

Jedni se na druhé dívají jako na ty, kteří vidí vše černobíle a nechápou současný svět, druzí pak vidí namyšlené narcisy a nezodpovědné liberály. Ano i tací se na obou dvou stranách spektra najdou, ale pozor na paušalizace.

Svět se hrotí a současná situace spolu se zmenšující možností spolu komunikovat tomu vůbec nepomáhá. Pro naše sbory a církve to znamená výzvu nenechat se rozeštvat. Myslím, že to vůbec nebude snadné…

 

O svobodě slova a mazání účtů

Uvědomuji si, že tento článek je hodně diskutabilní, ale nakonec o tom mají články být…

V posledních týdnech se rozproudila diskuse ohledně zablokování twitterového účtu bývalého prezidenta D. Trumpa. Do diskuse se zapojil i náš současný prezident, který tento počin nazval zločinem a citoval Voltairův výrok „nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl zastávat.“ (Pozor při citování tohoto populárního výroku, Voltaire ho nikdy nenapsal, což je ale detail)

Diskuse nad svobodou slova není nová a nevynořila se díky sociálním sítím. Začtěme se do slov G. K. Chestertona: „Vůbec není evidentní, že svoboda slova je správná, či spravedlivá. Není vůbec přirozené, ani spravedlivé, aby každý člověk mohl vyslovovat hlouposti a nehoráznosti, jak se mu zlíbí, zvláště když jsou špatné pro společnost, tak jako není přirozené a samozřejmé, aby někdo rozkopal veřejnou silnici nebo roznášel tyfus.“

Na jednu stranu lze Chestertonovi oponovat, že slovo není to samé jako rozkopaná silnice nebo tyfus, na stranu druhou si přiznejme, že slovo má obrovskou moc a v konečném důsledku má na svědomí více životů než epidemie tyfu nebo rozkopané silnice. Stačí připomenout Marxův a Engelsův Komunistický manifest či Hitlerův Mein Kampf. Oba dva spisy se staly jedním ze základů zrůdných ideologií, které mají na svědomí milióny životů. Nejen tyto knihy ukázaly, jakou má slovo moc.

Sociální sítě mají obrovskou přednost, která je zároveň jejich největší slabinou. Jedná se o svobodný prostor, kam může psát každý. Před pár týdny mi někdo řekl, že jsem „influencer“. Toto slovo jsem do té doby neznal, ale nyní už vím, že se jedná o někoho, kdo ovlivňuje větší počet lidí a to především na sociálních sítích. Nevím co jsem a popravdě je mi to jedno, jisté ale je, že influenceři existovali vždy, jen s tím rozdílem, že k ovlivňování druhých používali média dostupná jejich době, což byly především knihy, časopisy a veřejná shromáždění. Rozdíl byl v tom, že napsat knihu, publikovat do časopisu nebo svolat veřejné shromáždění není v porovnání se sociálními sítěmi až tak snadné. Navíc to od vašich čtenářů přece jen vyžaduje jistý duševní výkon v podobě čtení a zároveň pokud si netisknete knížky nebo časopisy sami, tak každé solidnější nakladatelství nebo redakce vám vaše psaní rediguje (což není to samé, jako cenzuruje!!!).

Na sociálních sítích nic takového neplatí. Několikavětný výkřik na twitteru nebo na facebooku navíc doprovozený obrázkem na jakékoli téma má pro mnoho lidí stejnou nebo větší hodnotu jako rozsáhlá studie. Navíc vám to dává pocit, že jste se pravdy dobrali velmi snadno a rychle. Abychom ale sociální sítě jen nekritizovali, skvělé na nich je, že své názory mohou sdělit i ti, kterým by nebylo nasloucháno a kteří z různých důvodů prostě knížku nebo časopisecký článek nenapíší, stejně tak nesvolají veřejné setkání. A třeba dodat, že mnohokrát mají co říci. Dále je dobré, že se v některých sektářsky skupinách se dostanou k lidem informace, které by jinak byli vedoucími těchto skupin zadržovány.

Abychom se ale vrátili k tématu článku. Pokusil jsem se ukázat na silné a slabé stránky sociálních sítí. Vlastně by se to dalo shrnout do jednoho slova: svoboda. „Voltaire“ citovaný Zemanem tvrdí, že je třeba poskytnout naprostou svobodu slova, Chesterton si tak jistý není. Jak to rozhodnout, když na sociálních sítích neexistuje redakční rada?

Mám za to, že svoboda nemá být ztotožňována s bezbřehostí. Pokud někdo veřejně podněcuje nenávist, násilí, zlobu, rasovou nesnášenlivost a pokud dotyčný má obrovský vliv, pak je správné, je-li mu v tom zabráněno. Je větší zločin (pokud použiji slova prezidenta) dotyčného odpojit nebo jsou zločinem jeho výzvy? Jsem si vědom, že toho lze zneužít, že se jedná o velmi tenkou linii, jenže čeho zneužít nelze? Vím, že v dějinách neexistuje žádné „kdyby“, ale kdyby nebo pokud by bylo zabráněno, aby vycházely některé rasové „studie“, které v konečném důsledku vedli k vyhlazování mnoha lidí, tito lidé by žili. Opět si jsem vědom, jak je to zneužitelné, mám ale na mysli informace, které vedou k zabíjení, nenávisti, rasismu atd. Nikoli názory, které se ostře vůči něčemu vymezují.

Navíc nejrůznějších demagogií, polopravd a lží na internetu koluje mnoho a nikdo to nemaže a ani mazat nebude. Případ Trump ale ukázal, že jakýsi Rubikon existuje. Zároveň jsou hranice vyjadřování stále velmi a velmi široké. Je správné stát na stráži svobody slova a jak vidíme na východě, není to nic samozřejmého. Stále ale i díky sociálním sítím veřejný prostor k vyjadřování se existuje a je hodně široký.

Na závěr pak jeden nápad. Pokud v něčem chceme jít do hloubky, pak twitter ani facebook, ale ani blog nejsou správnou cestou. Mohou být v lepším případě jen směrovkou ke knize, dobrému článku či rozhovoru s někým, kdo se v dané oblasti orientuje.

Nakonec i Písmo nás učí, že o Božích věcech máme „přemyšlovat“. Protože celý svět je Božím dílem, není nic špatného, když „přemyšlujeme“ o jeho stvoření a Jeho stvoření porovnáváme Jeho slovem. A dodejme, že někdy přemýšlení bolí.

O potřebě naočkovat proti blbosti

 

Čas od času se mi zná, že hloupost dosáhla svého dna, ale dnes se mi zdá, že dno o něco opět kleslo a to díky některým odpůrcům očkování, kteří si na demonstraci proti vládním omezením souvisejícím s covidem na kabáty připnuli Davidovu hvězdu, s písmeny připomínajícími hebrejskou abecedu s nápisem "ne očkování".

Nejde o to, že někdo má pochyby o tom, zda a kdy se nechat očkovat či nikoli. O tom tento blog není. Je o tom, že použití davidovské hvězdy v souvislosti s protestem proti očkování je hrubý zneužitím symbolu smrti a ponížení, symbolu, z kterého leze i po mnoha letech mráz po zádech. Je to plivnutí do tváře obětem holokaustu, jejich pozůstalým a možná všem slušným lidem. Navíc tento způsob protestu nechutným způsobem hrotí otázku vakcinace a rozdmýchává další kola nenávisti, kterou naše společnost už tak přetéká. Očkování proti covidu tito jedinci totiž srovnávají s holokaustem…

Dotyční tímto způsobem ukázali, že se ve své propagaci zaměřené proti očkování neštítí ničeho a že nemají žádné zábrany. Že jsou schopni zneužít i tak citlivého symbolu, jakým je žlutá hvězda. Toto se navíc děje v době, kdy některé nemocnice praskají ve švech a stovky zdravotníků jsou v karanténě, a kdy vakcína je jednou z nadějí, že na konci tunelu svítá světlo. Kdyby se očkovalo proti cynismu, tito jedinci by měli jít první. Jenže nic podobného neexistuje. Zajímalo by mě, zda dotyční jsou někým organizováni, nebo to vyšlo z jejich hlavy… ale to není hlavní pointa článku.

Opět chci napsat, že respektuji, pokud někdo má před vakcínou strach nebo jí nevěří, jakkoli můj názor je jiný. Chápu, že pro mnohé lidi jsou omezení vlády likvidační, souhlasím, že mnohá nařízení nedávají někdy smysl a rozumím naštvání mnohých

To, co není hodno respektu, tolerance ani pochopení je zneužití symbolu holokaustu. Někdo může namítnout, že „žijeme v demokracii a proti si každý může vyjadřovat, co chce“. Ano, sice žijeme v demokracii, ale to není stejné jako idiokracie...

Na závěr cituji z jednoho diskusního příspěvku, který jsem pod tímto článkem měl na facebooku: Tušíte vůbec, co zažívali Židé, kteří nosili hvězdu za druhé světové války? Co pro ně tento symbol znamenal? Dá se to srovnat s čímkoli? Až vás jako otce odděleného soudem od svých dětí pošlou do plynu jen proto, že jste otec, pak bude mít tento symbol takto použitý své opodstatnění. Jinak je to tragické nepochopení a chucpe…

O očkování na dva viry, na Covid a na...

V poslední době se mě lidé ptají, zda se nechám očkovat proti Covidu. Přiznám se, že než jsem tuto otázku dostal, tak jediný důvod, proč bych se očkovat nenechal, je, že se na mě nedostane řada. Považuji naše a stejně tak zdravotnictví těch západních zemí, kde vakcínu vyvinuli za špičkové (což není to samé jako dokonalé) a důvěřuji těm, kteří rozhodli o vakcinaci. Často, když míjím nemocnice Motol, Na Slupi a nemocnici v Opočně, vyslovím krátkou modlitbu díků za záchranu svého života. Fakt jsou naši doktoři a sestry dobří a chytří!

Při psaní těchto řádků jsem se podíval na některé „alternativní servery“ a nějak se mi nechce věřit, že to, co tam je o vakcínách napsáno, lze brát vážně. Představa, že na pozadí vakcinace je jakési celosvětové spiknutí, jehož cílem je snížit světovou populaci, že za tím vším stojí Bill Gates, že budeme načipováni atd., je velmi mírně řečeno hloupé a připomíná mi spíše nesmyslné „vědecké teorie“ o sionistickém spiknutí, které svého času lidé baštili.

Na přípravě vakcíny spolupracovalo tisíce vědců a desítky špičkových laboratoří na celém světě, a proto se vakcínu podařilo vyvinout v tak krátkém čase. Zároveň její zkoušení prošlo a prochází velmi přísnými testy, protože na rozdíl od některých východních totalit v západní civilizaci, kam patříme, stále ještě záleží na lidském životě a existuje demokracie. Proto jakékoli úmrtí kvůli vakcíně bude podrobeno nemilosrdné kritice, zároveň kritici někde záhadně nezmizí. A proto si výrobci vakcín musí dát hodně záležet na tom, aby vakcína fungovala.

Jistě že existuje pravděpodobnost, že na někom vakcína nezafunguje a dostaví se nežádoucí příznaky, jenže to je realita každého očkování a vlastně každého zákroku do lidského organismu. Netvrdím, že kdo se nenechá očkovat, je ohrožením lidstva. Nelze nikoho nutit. Jen se mi nelíbí mnoho nesmyslů a dezinformací, které okolo očkování na Covid kolují.

Celý humbuk okolo vakcín mě totiž ukazuje na ještě jiný, velmi nebezpečný a smrtící virus, který vážně ohrožuje západní civilizaci a naší zemi. Na virus, který se jmenuje falešné zprávy. Na první virus – na covid, již vakcína existuje, na ten druhý stále vakcínu hledáme… zároveň nám (snad) stále více dochází, jak strašně nebezpečný je.