Prodáme Ukrajinu? Dopis T. Snydera

 

T. Snyder  získal doktorát na Oxfordské univerzitě, působil v Paříži, ve Vídni, Varšavě a na Harvardu. Nyní je profesorem historie na Yaleově univerzitě. Jeho knihy získaly řadu cen a některé z nich byly přeloženy i do našeho jazyka. Dokáže psát a číst jedenácti evropskými jazyky. To mu umožňuje používat přímé, nepřeložené zdroje a vyhledávat v cizojazyčných archivech a i proto je světovou špičkou, co se týká znalostí dějin východní Evropy. Kdo jste četli některé z jeho knih, dáte mi za pravdu.

Před měsícem napsal dopis americkým zákonodárců, kde apeluje na jejich další podporu Ukrajiny. Část článku si můžete přečíst, celý jej v angličtině najdete pod názvem Would you sell them out?

Dovoluj si jeho dopis vzhledem ke stále silnějším hlasům, která zpochybňují ruskou agresi na Ukrajině zveřejnit. Je trochu delší, ale dejte si práci a přečtěte ho.

 

Prodali byste je?

Představte si, že svoboda na celém světě upadá. Představte si, že se situace zhoršila natolik, že diktatura napadla demokratickou zemi s jasným cílem zničit její svobodu a její obyvatele. A přesto... představte si, že se tento lid bránil. Představte si, že jejich vůdci zůstali v zemi. Představte si, že se tento lid vzchopil, podpořil a spojil své ozbrojené síly, zadržel invazi, která se zdála být drtivou silou. Představte si, že jejich odpor je světlým okamžikem v dějinách demokracie celého tohoto století. Nemusíme si představovat: ten útok přišel z Ruska a ti lidé jsou Ukrajinci. Zaprodali byste je?

Američané mají v Severní Americe a Evropě alianci, která existuje již více než sedmdesát let a jejímž cílem je zabránit útoku ze strany Sovětského svazu a následně Ruska. Představte si, že když přišel ruský útok, kladivo dopadlo na zemi, která byla z této aliance vyloučena. Ukrajina skutečně převzala celou tíhu invaze, odolala a zvrátila její průběh: úkol, který připadl zemím, jejichž ekonomiky jsou dohromady dvěstěpadesátkrát větší než ukrajinská. Ukrajina přitom zničila tolik ruské techniky, že se ruský útok na NATO stal vysoce nepravděpodobným. Krví desítek tisíc svých vojáků Ukrajinci ubránili všechny členy této aliance, čímž se mnohem snížila pravděpodobnost, že by Američané museli v Evropě válčit. Prodali byste je?

(Pokud si ještě někdo myslí, že NATO má něco společného s ruskou invazí na Ukrajinu, pak vězte, že invaze na Ukrajinu učinila Rusko mnohem zranitelnějším. Kdyby se Rusko skutečně obávalo NATO, napadení Ukrajiny by bylo to poslední, co by udělalo. Ruští představitelé si jsou dokonale vědomi toho, že NATO Rusko nenapadne, a proto mohou stáhnout vojáky od hranic členských států NATO Norska a Finska a poslat je zabíjet Ukrajince).

Představte si, že válku na Ukrajině sleduje celý svět. Z pohledu všech ostatních, ať už nás mají rádi, nenávidí nás, nebo je jim to jedno, se Ukrajina jeví jako jasný spojenec. Každý člověk na světě, bez ohledu na vlastní ideologii, ví, že Ukrajina je demokracie a Amerika má demokracie podporovat. Každý na světě, bez ohledu na stav své vlastní ekonomiky, ví, že naše ekonomika je obrovská, mnohem větší než ruská, a že ekonomická síla vyhrává války. Každý člověk na celém světě snadno vidí, že Američanům na Ukrajině nic nehrozí a že Američané z ukrajinského odporu čerpají mimořádné morální a geopolitické zisky. Jinými slovy, z pohledu všech pozorovatelů by odblokování Ukrajiny ukázalo obrovskou americkou slabost. Je to tvář, kterou chceme ukázat světu? Chceme všem říci, že jsme nespolehliví a nevíme o svých vlastních zájmech? Ukrajinci s americkou pomocí dělají z Američanů rozumné a silné lidi. Prodali byste je?

Po celé toto století se američtí politici a stratégové všech politických směrů shodují, že největší hrozba globální války přichází z Číny. Scénářem tohoto strašlivého konfliktu, v němž by mohly bojovat a zemřít statisíce amerických vojáků, je čínská ofenzíva proti Tchaj-wanu. A nyní si představte, že ji lze zneškodnit bez jakýchkoli nákladů a rizik. Ofenzivní operací, kterou čínské vedení právě sleduje, je operace Ruska proti Ukrajině. Ukrajinský odpor ukázal, jak obtížná by byla čínská útočná operace v Tichomoří. Zahodíme obrovský a nečekaný geopolitický zisk, který nám Ukrajina přinesla? Neexistuje nic, co bychom mohli udělat sami, abychom Čínu tak účinně odradili, jako to, co dělají Ukrajinci, a to, co dělají Ukrajinci, není v žádném případě nepřátelské vůči Číně. Ukrajinci nás v tomto i v jiných ohledech chrání. Prodali byste je?

Představte si, že tuto válku lze vyhrát, protože tomu tak je. Hlavního strategického cíle Ruska, obsazení Kyjeva, nebylo dosaženo. Ukrajina vyhrála bitvu o Kyjev. Rusko bylo nuceno ustoupit z Kyjeva a Černihovské a Sumské oblasti. Představte si, že ruské tažení s cílem dobýt Charkov selhalo. Ukrajina vyhrála bitvu o Charkov. Představte si, že Cherson, jediné regionální hlavní město, které Rusko v této válce dobylo, Ukrajina získala zpět. Ukrajina vyhrála bitvu o Cherson. Hadí ostrov, ztracený na počátku války, byl Ukrajinou dobyt zpět. Ukrajina získala zpět více než polovinu území, kterého se Rusko v této invazi zmocnilo. Když víte, že to všechno je pravda, představte si, že to ví i Putin. Hlavní útočný nástroj Ruska, polovojenská skupina Wagner, zinscenovala puč proti Putinovi a Putin musel zabít jejího vůdce. Představte si, že Putin ví, že ve skutečnosti nemůže zabrat o moc více ukrajinské půdy - alespoň ne bez americké pomoci. Ukrajina má teorii vítězství, která zahrnuje zisky na bojišti. Putin má teorii vítězství, která zahrnuje hlasování v americkém Kongresu. Putin si myslí, že má v Kapitolu větší šanci než v Kyjevě. Měli bychom mu dát za pravdu?

Představte si světový potravinový systém, jehož hlavním uzlem je Ukrajina. Za normálních okolností může Ukrajina nasytit čtyři sta milionů lidí a Světový potravinový program OSN je obvykle závislý na Ukrajině. Ukrajinský vývoz zásobuje některé z nejcitlivějších částí Blízkého východu a Afriky. Velká část nestability v těchto regionech souvisí s nedostatkem potravin. Rusko zničilo velkou přehradu, aby zničilo ukrajinskou zemědělskou půdu. A ve velkém měřítku zaminovalo ukrajinské farmy. Rusko se zaměřuje raketami na přístavy a sklady obilí a nárokuje si pirátské právo zastavit svým námořnictvem veškerou lodní dopravu v Černém moři. A přesto... Představte si, že se Ukrajinci brání i zde. Ukrajinští zemědělci tvrdě pracují. Ukrajina stále dodává potraviny do Světového potravinového programu. Ukrajincům se díky vlastním inovativním zbraním a chytré taktice podařilo zastrašit černomořskou flotilu a otevřít cestu pro obchodní lodní dopravu. Že krmí lidi, kteří potřebovali být nakrmeni. Chtěli byste je prodat?

Představte si, že bychom byli zemí, která se stará o válečné zločiny. A představte si, že by existoval zákon, mezinárodní úmluva o genocidě, která by definovala pět činů, které představují genocidu, a že by se Rusové na Ukrajině dopustili každého z těchto zločinů. Nemohu dál psát o "představování si", když jsem některé z těch jam smrti sám viděl. Nemohu říkat "představujte si", když spisovatelé, které znám, byli zavražděni, protože reprezentují ukrajinskou kulturu. Nemohu zůstat u svého zařízení, když čtu, že se ruský stát chlubí tím, že odvezl 700 000 ukrajinských dětí k rusifikaci, když každý den ruští propagandisté jasně říkají, že ruské válečné cíle jsou vyhlazovací. A přesto se Ukrajinci brání a vytrvávají. Je to genocida, kterou lze zastavit a která se zastavuje. Žijeme v rámci scénáře, na který, jak říkáme, jsme čekali, kdy americké akce mohou zastavit genocidu, a to jednoduše tím, že pomohou lidem, kteří se stali terčem útoku, jednoduše tím, že zaplatí své daně. Kdykoli si Ukrajinci berou zpět zemi, zachraňují lidi. Takto uvažují o svých osvobozených územích: jako o místech, kde už nebudou unášeny děti, kde už nebudou mučeni civilisté, kde už nebudou vražděni místní vůdci. Zaprodali byste lidi genocidní okupaci? 

Slyšel jsem výmluvu, že Američané jsou "unavení". Od začátku války jsem byl na Ukrajině třikrát. Byl jsem v hlavním městě i v provinciích. V zemi jsem neviděl téměř žádné unavené ani jiné Američany.   A to z toho prostého důvodu, že na Ukrajině nejsme. Jak můžeme být unaveni válkou, ve které nebojujeme? Když nejsme ani přítomni? To nedává smysl. Žádnou únavu nezpůsobuje, když dáváme peníze na správnou věc, což je vše, co děláme. Je to dobrý pocit pomáhat druhým lidem, aby si pomohli v dobré věci.  

Slyšel jsem i druhou výmluvu: že musíme provést audit zbraní, které posíláme na Ukrajinu. Výdaje jsou minimální a zisky velké: pětinový zisk z našeho obranného dolaru, čímž dosáhneme toho, co sami nedokážeme se vším ostatním. A tady je jedna věc: zbraně, které posíláme na Ukrajinu, jsou jediné, které se v našich zásobách auditují. Neauditují je účetní v oblecích a kravatách, ale muži a ženy v maskáčích. Používají je a používají je lidé, kterým jde o život a o budoucnost jejich země. Ukrajinci využívají americkou protivzdušnou obranu účinněji, než kdokoli tušil, že ji lze využít.

Ukrajinci používají americké rakety, které my považujeme za zastaralé, k ničení nejmodernějších ruských prostředků. Berou americké zbraně vyrobené v minulém století a používají je k obraně sebe i nás ostatních. Z velké části doslova používají zbraně, které bychom jinak platili za jejich demontáž, protože je považujeme za zastaralé.

Pokud vám ten audit na bojišti, který provedla ukrajinská armáda, nestačí: pak američtí zákonodárci, přijeďte na Ukrajinu a přesvědčte se sami. Vy i vaši zaměstnanci byste byli velmi vítáni. Ukrajinci si přejí, abyste přijeli. Bylo by velmi dobré, kdyby nás Ukrajinu navštívilo více.

 

Obrana rodiny

 Možná se jste setkali se jménem J. Sacks. Obdržel 17 čestných doktorátů a mnoho dalších ocenění, byl autorem více než třiceti knih. Dlouhou dobu zastával funkci vrchního rabína Spojené hebrejské kongregace Commonwealthu.

Kdo čtete jeho knihy, víte, že se jedná o neuvěřitelnou hlubinu moudrosti. Nicméně chtěl bych se zastavit u okamžiku, který Sacks popisuje jako zlomový okamžik života.

V roce 1967 se účastnil cyklu přednášek cambridgeského antropologa E. Leache. Popisuje, jak nastoupil do druhého ročníku univerzity a výrok Leache jím otřásl. „Rodina nejenže není základem dobré společnosti, ale svou úzkoprsou privátností a laciným tajnůstkářstvím je zdrojem vší nespokojenosti.“ Jak vidno, útok proti rodině a zlehčování jejího významu zdaleka není až tak novou záležitostí, jak si někdy myslíme.

Sacks píše: „To byl přesně moment, kdy mi došlo, že naše uznávané akademické vzory se mýlí a že se budu muset vydat na svou vlastní pouť, za vírou svých předků. V mé osobní zkušenosti nic takového jako „úzkoprsá privátnost“ a „laciné tajnůstkářství“ neexistovalo. Rodina pro mne, stejně jako pro většinu mých kamarádů, představovala domovské útočiště uprostřed světa, jediné místo poskytující bezpodmínečnou lásku. Cítil jsem se podveden. Nikdo z nás ještě nemohl tehdy tušit, jak vysokou cenu za tuto nadutou demisi odpovědnosti zaplatí následující generace dětí.“ Naše doba je svědkem toho, že Sacks měl pravdu.

Pak ještě dodává: „I kdyby jediným přínosem víry bylo ukázat nám, jak v manželství a rodině zachovávat lásku a loajalitu a jak vytvářet prostor jeden pro druhého, pokládal bych to za nesmírný a plně postačující Boží dar.“

Každý ať si tato slova tváří v tvář k současným nejrůznějším alternativám k rodině, ale i tomuto zbožnému rabínovi a zároveň intelektuálnímu gigantovi přebere sám…

Bratři – příběh rodiny Mašínů

 Do kina nechodím příliš často, nicméně nepamatuji si, že by po skončení filmu zavládlo hrobové ticho a lidé ještě dlouhou dobu zaraženě seděli během promítání titulků a nechávali v sobě doznívat sílu právě zhlédnutého filmu. Přesně to jsem zažil při filmu Bratři. Jednak je film skutečně silný a jednak mi bylo před manželkou trochu trapně, že mi na konci tekly slzy. Jenže ubránit se jistému pohnutí, když slyšíte číst slova z motáku, který po sobě zanechal hrdina druhého odboje Josef Mašín, a když přitom vidíte jeho komunisty umučenou ženu a trochu znáte historické souvislosti, moc nelze.

Film by mohl být hollywoodskou střílečkou, okořeněný tím, že na rozdíl od Hollywoodu se děj skutečně stal a tři z pěti mladých nezkušených kluků se prostříleli na Západ, a to proti mnohatisícové přesile německých a ruských vojáků. Pochopitelně i toto je ve filmu zachyceno, zároveň ale film dává příběh bratří Mašínů do hlubších souvislostí jejich rodiny a šílených padesátých let. Ukazuje, že synové zdědili nezlomnost svého otce, který jim svým životem dal klíčovou životní lekci: „Zlu se neustupuje“.

Vím, že se vede diskuse, zda Mašínové byli, nebo nebyli hrdinové, jenže kdyby neexistovali lidé jako oni, jejich otec a mnozí další, komunismus nebo jiná forma totality by zde byla dodnes. Někdy zapomínáme, že komunismus, především v padesátých letech, bylo zlo v nezředěné podobě, kterému padly za oběť nejen tisíce životů, ale které zničilo a rozvrátilo rodiny, poctivě nabyté majetky a rozdupalo předválečný odkaz masarykovské republiky s jejím směřováním na Západ. S tímto zlem se nebylo možné domluvit, navíc pokud jste projevili nesouhlas, skončili jste v lepším případě v kriminále, v horším na šibenici. Proto někteří lidé volili násilí. Jiná cesta nebyla, anebo byla, a to držet v zájmu zachování života a svobody hubu a krok.

Násilí v sobě pochopitelně nese bolest a někdy i smrt nevinných. Jenže je třeba se ptát, kdo ono násilí vyvolal, kdo ho způsobil. V případě bratrů Mašínů to byli komunisté. V normální době stačí na přechod hranic pas, v nenormální době kolaborace s režimem nebo pistole a nůžky na střihání ostnatých drátů. A tuto dobu nepřinesli Mašínové, ale komunisté.

Příběh je pro mě silný i kvůli vztahu otce a synů. Dopis Josefa Mašína znám, nicméně poprvé jsem ho slyšel číst někoho jiného a byla to síla. Stále dokola mi při něm naskakuje do mysli otázka, co svým synům odkážu já? A dovolím si otázku zevšeobecnit – co odkážete vy? Majetek? Nebo něco důležitějšího? A co je to „nejdůležitější“?

Když čteme poslední slova Josefa Mašína krátce před popravou, mohou se nám zdát patetická. Ale patetická slova se píší někam do článků, které chceme, aby lidé četli, nebo se říkají na různých oslavách či konferencích, kde často o nic nejde, ne krátce před smrtí. Proto ve mně následující slova hluboce rezonují: „Drahé moje děti! Posílám Vám poslední svůj pozdrav před odchodem na věčnost. Poslední má myšlenka platí jen Vám, a to mne nejvíce tíží, neboť jste dosud ještě malé a potřebovaly byste mé největší péče. Bohužel Vás musím opustit. Dnes ještě nechápete vše, ale až budete starší, jistě pochopíte. Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ proti odvěkým našim nepřátelům – Němcům, kteří naši vlast a národ chtějí porobit a zničit. Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. V tomto boji jsem podlehl. Věřím však pevně, že naše svatá věc zvítězí.“

Josefovi synové nebojovali proti Němcům, ale proti komunistickému režimu, který si v krutosti s režimem nacistickým nejen nezadal, ale v mnohém se od něj inspiroval. Jenže princip zůstal. Zlu a zlým lidem je třeba se postavit. A to v sobě nese i riziko, že způsob obrany nebude vždy úplně na vyplnění okénka do modrého života.

Pro mě osobně je příběh rodiny Mašínů velmi inspirativní, a to nejen kvůli příběhu samotnému, ale kvůli konkrétním lidem, kteří dokázali potlačit strach a šli do konfrontace se zlem o kterém věděli, že má sílu je zničit. V různých jiných podobách tyto příběhy prožíváme i dnes…

Proto stojí za to tyto a další historické příběhy otevírat a proto jsem přesvědčen, že Josef Mašín ve svém boji proti zlu nepodlehl, byť byl popraven.

Kolektivní vina

V souvislosti s válkou v Izraeli se v různých diskusích objevuje názor, že obyvatelé Gazy si za svoje utrpení mohou sami. Pak následují argumenty, že mnozí z nich volili Hamás, a pokud nevolili, pak se alespoň nesnažili ho svrhnout. A protože mlčení znamená souhlas, jsou spoluviníky hrůz, které Hamás koná. Než napíšu pár řádků, chci předeslat, že se nechci pouštět do jalových úvah, „co by měl Izrael dělat“. Je jasné, že se musí bránit, že se nemůže bránit jinak než silou a že musí vojensky zasáhnout tam, kde se skrývají teroristé. Což je v Gaze. Dále je jasné, že do větší či menší míry to odnesou civilisté. Tato realita je jednak součástí taktiky Hamásu, kterému na svých lidech pramálo záleží, a jednak, žel, jsou civilisté obětí každé války.

Nyní si dovolím vzpomínku. Vyrůstal jsem v době „husákovského komunismu“. Jakkoliv mluvíme o době totality, o skutečné totalitě, kde se popravují a mučí lidé a mizí novináři či oponenti režimu, nemohla být ani řeč. Ti, kteří se proti režimu dokázali ozvat, sice byli perzekuováni, ale ne popravováni. Ano, někteří šli do vězení, jiní nemohli studovat, někteří byli zváni k vysvětlení svých postojů na STB, jiní byli šikanováni jinak, ale nešli spolu se svými rodinami do koncentráku, gulagu nebo na doživotí. Přesto ale husákovský režim vydržel dlouho. Co ho drželo nad vodou? Proč jsme chodili na vojnu? Do prvomájových průvodů? Proč mnozí vstupovali do ROH? Proč jiní podepsali Antichartu? Proč tak málo lidí podepsalo Chartu 77, Několik vět? Proč jsme se otevřeně nevzbouřili proti režimu? Proč jsme „protestovali“ spíše formou vtipů? Proč jsme chodili k volbám?

Vzpomínám si, jak se mě pár měsíců před sametovou revolucí jeden člověk ze Západu ptal, proč nevezmeme klacky a dlažebky a nesvrhneme komunisty. Pochopitelně že „vzít klacky a dlažebky“ byla nadsázka, otázka ale zůstala. Proč jsme nešli do otevřeného odporu? Víte, proč jsme to neudělali? Protože jsme se báli. Nechtěli jsme riskovat vězení, kariéru svoji nebo svých dětí nebo prostě šikanu ze strany státu. Skvěle to vystihl V. Havel v eseji nazvané Dopis G. Husákovi: „Základní otázka, kterou si tu je třeba položit, zní: Proč se vlastně lidé chovají tak, jak se chovají; proč dělají vše to, co ve svém souhrnu vytváří ten impozantní dojem totálně jednotné společnosti, naprosto podporující svou vládu? Myslím, že každému nepředpojatému pozorovateli je odpověď zřejmá: žene je k tomu strach.“

Já sám jsem mohl na vlastní kůži zažít, jak vypadaly výslechy. Bylo to na vojně. Nebudu psát, o co šlo, navíc jsem byl částečně vinen, ale zkušenost to byla hrozná. A to mě nikdo nemlátil ani nemučil. Jen řvali, vyhrožovali a používali metodu křížového výslechu. Stačily tři dny, abych se sesypal. A to jsem byl při plné fyzické i mentální síle. Nakonec jsem se z toho vysekal, protože nás nechali asi minutu pohromadě a my jsme se domluvili na tom, co budeme a nebudeme vypovídat. Od té doby jsem se režimu bál ještě víc. Ano, znám příběhy lidí, kteří byli mnohem a mnohem statečnější, než jsem byl já. Jenže já takový nebyl a se mnou statisíce dalších. Nespolupracoval jsem, jen jsem mlčel…

Komunismus nejen v Česku přežil tak dlouho kvůli tomu, že milióny lidí mlčely, protože se bály. Případně režim jen lehce šimraly. Stateční, kteří projevili odpor, byli ve vězení, nebo šikanováni jiní museli emigrovat.

Nyní se vraťme nejen do Gazy, ale třeba do Ruska, Súdánu, Sýrie, Číny atd. Skutečně si myslíte, že jsou lidé v těchto a mnoha dalších zemích vinni tím, kdo jim vládne? Někteří ano, protože aktivně spolupracují, ale většina mlčí, protože se prostě bojí. O prázdninách jsem byl skoro dva měsíce ubytován s pastorem z jedné z bývalých svazových republik tehdejšího SSSR (nebudu z důvodu bezpečnosti uvádět jaké). Nebudu psát detaily, ale věřte, že tresty za vzepření se režimu jsou drakonické a řada lidí si proto hodně rozmyslí, zda se zlu postavit. Jemu samotnému ve vězení skončila část rodiny.

Na rozdíl od gulášového socialismu u nás jde těmto lidem doslova o krk. Navíc jsou často odříznutí od informací, a proto nekriticky přebírají, co jim režim servíruje.

Všimněme si, jak snadno se nechají lidé v mnoha evropských zemích i v Americe zmanipulovat. Jsme znepokojeni tím, jak se do demokraticky zvolených vlád dostávají nejrůznější demagogové. Proč? Protože umí ohýbat informace. A to lidé v Evropě či Americe informace stále mají… Co potom lidé, kteří stěží vytáhnou paty ze svého města nebo vesnice a kteří jsou odkázáni pouze na oficiální zprávy?

Co tím vším chci sdělit? Pozor na rychlé soudy o kolektivní vině, o tom, „že si za to mohou sami“. Jsme lidé slabí, bázliví a křehcí. Jistě se najdou i výjimky a nelze než před těmito lidmi hluboce smeknout. Ale víte, jak je to s tou výjimkou a pravidlem… Diktátoři potřebují na svoji stranu strhnout masy a dějiny ukazují, že to často umí, a to skrze koktejl strachu a násilí.

O to více bychom měli být těmi, kdo dokážou těmto lidem říct jasné ne. Ani u nás současný stav nemusí trvat věčně. Ale to už se netýká tématu článku…

Nedejme se zastrašit a odradit pomoci Ukrajině

Válka na Ukrajině trvá dlouho a postupně se sune na okraj našeho zájmu, v tom smyslu, že nelze žít ve stejném napětí, jako když Rusko napadlo Ukrajinu. Zároveň bychom neměli zapomínat, že pár hodin od našich hranic zuří válka, dochází ke genocidě, obrovským ekologickým katastrofám, unášení dětí, znásilňování a zabíjení civilistů i vojáků. Ti místo toho, aby vychovávali děti a chodili do práce, musí na frontu. Doslova každý den jsou bombardovány města a vesnice.

Tyto a další hrůzy s sebou logicky nesou statisíce zoufalých uprchlíků, roztržených rodin a mnoha zoufalých osudů, které si z klidu svých domovů nedovedeme představit. Současně vidíme, že válka na Ukrajině zřejmě neskončí tak rychle, jak jsme si mnozí přáli, a že konec je z lidského úhlu pohledu v nedohlednu. Pár kilometrů od našich hranic vzniká obludný režim, který stále více připomíná jiné zrůdné režimy minulosti (i současnosti).

Tváří v tvář hroznému lidskému utrpení jsou velmi nebezpečné, zlé a hloupé poslední výroky pánů Klause, Okamury, Zemana a dalších, které se vezou na populistické protiukrajinské notě. (Pokud na to máte žaludek, není problém si jejich výroky a moudra najít.) Není jistě selháním optimalizovat pomoc Ukrajincům, a pokud se dějí chyby, pak je třeba je pojmenovávat. To je ale něco zcela jiného, než danou pomoc zpochybňovat a psát nesmysly o tom, že většina Ukrajinců nejsou uprchlíci ale emigranti, kteří sem přišli za lepším.

Stejně tak je nepřijatelné zneužívat trestnou činnost jedinců ke kolektivní vině. Je jasné, že sem nepřišli zástupy andělů, ale lidí. Stejných lidí, jako jsme my.

Možná by bylo dobré, kdyby si někteří vzpomněli na statisíce Čechů, kteří v 70. a 80. letech prchali na Západ, aniž by jim hrozila na rozdíl od Ukrajinců smrt. Šli prostě za lepším. Důvodem, proč české emigranty tehdy na Západě přijímali, rozhodně nebyly „zlaté české ručičky“, ale vědomí solidarity.

Připravme se na to, že jak bude válka pokračovat, jak bude narůstat frustrace z ekonomické a společenské reality, bude narůstat i tlak různých dalších extrémních hlasů, kteří budou štvát společnost proti Ukrajincům. Klaus i Zeman s tím mají navíc bohaté zkušenosti, protože to byli oni, kdo k radosti svého přítele Putina a v duchu Marxova Komunistického manifestu rozeštvávali národ. Konkrétně v podobě vyvolávání třídní nenávisti, která se projevovala přívlastky jako „lepšolidi“, „pražská kavárna“, rozdělování na „vesnici“ a „Prahu“ atd.

Erik Tabery ve své knize Opuštěná společnost popisuje několik bodů, které definuje slovy „předpoklady cesty do temnot“. Mimo jiné píše o těchto fenoménech: Hledá se nepřítel, někdo, kdo může za všechny problémy světa. Po nepříteli se pátrá doma i za hranicemi. Pro některé to stále více budou Ukrajinci. Píše také: Společnost se rozdělila na dvě části, které si vůbec nerozumějí, ale především se o porozumění ani nepokoušejí. Jiný názor není akceptován, protože to je projev zrady a kolaborace.

Je jasné, že mezi Ukrajinci budou i lidé zlí, úplně stejně jako mezi příslušníky jakéhokoliv etnika či národa. Je jasné, že pomoc Ukrajincům nás něco bude stát – jako ostatně stojí každá pomoc. Je přirozené, že naše pozornost ohledně konfliktu na Ukrajině nemůže být taková jako na začátku.

Když se díváme do budoucnosti, pak nás zřejmě nečeká snadná doba. O to více bude pokušením najít viníka, který za to všechno může. A Ukrajinci budou velmi snadným a zranitelným cílem, na který řada lidí snadno uslyší, do kterého bude snadné projektovat různá selhání, ale i nenávist. Dále bude velkým pokušením proti Ukrajincům poštvávat různé minority, jak se nedávno stalo v souvislosti s Romy.

Stále více bude (nejen) pro církev aktuální text, který před mnoha lety napsal Izaiáš a který opět získává na aktuálnosti: Učte se činit dobro. Hledejte právo, zakročte proti násilníku, dopomozte k právu sirotkovi, ujímejte se pře vdovy (Iz 1,17). Bude třeba nemlčet, když uslyšíme verbální útoky nejen od pánů, které jsem jmenoval, ale i při fyzických útocích, které se odehrály v posledních dnech a týdnech.

Čas od času dostávám otázku, jak může být církev solí země? Jedním ze způsobů může být nejen nešířit dál dezinformace a nenávist vůči Ukrajincům, ale také vysvětlovat, zastávat se a v neposlední řadě nadále pomáhat. V nastávajících měsících nás na této půdě nečeká snadná práce, ale nedejme se zastrašit!

Psáno pro server Proboha

Cancel culture

 Před pár lety jsem začal psát blogy. Nevím, kolik jsem jich napsal, ale několik stovek určitě. V poslední době se mi ale chce psát stále méně. Důvodem jsou někdy až nenávistné reakce na některé moje články. Zajímavé na tom je, že tyto reakce často přicházejí od lidí, kteří o sobě tvrdí, že jsou tolerantní. Ano, jsou tolerantní, pokud s nimi souhlasíte. Pokud ne, jste zařazen pod termín fundamentalista, liberál, fanatik, konzervativec, nevzdělanec, omezenec atd. 

Možná jste se někteří setkali s termínem cancel culture. Konkrétně to znamená, že pokud považujete nebo podporujete to, co společnost považuje za urážlivé, jste za to odsouzeni, v doslovném slova smyslu „zrušeni“. V současné době se jedná především o oblasti jako je rasismus, LGBT, válka na Ukrajině, přistěhovalectví. Postupně zjišťujete, že psát o některých oblastech je skoro jako složit bobříka odvahy. Stejně tak je zakázáno o nich veřejně mluvit. 

Nedávno jsem měl přednášku na jednom vyhlášeném gymnáziu. Po přednášce následovala diskuse a studenti se mj. ptali na problematiku vztahu církve a LGBT. Diskuse byla skvělá, dokázali jsme si v něčem porozumět, v něčem jsme viděli, že máme jiný postoj. Zajímavá ale byla reakce paní učitelky. Po přednášce za mnou přišla a řekla mi, že se bojí o této oblasti veřejně mluvit… 

Před pár měsíci např. stanula před soudem finská politička, Päivi Räsänenová, protože v červnu 2019 na Twitteru zveřejnila dotaz určený vedení její církve (finská evangelická luterská) týkající se podpory tamnímu pochodu Pride pořádanému homosexuály. Hlavním obsahem jejích příspěvku byla fotografie otevřené Bible zobrazující úryvek dopisu apoštola Pavla do Říma. 

Autorka se své církve ptala, jak může církev podporovat něco, co je v rozporu se základem jejího učení, tedy poselstvím Bible. Kromě tohoto tweetu byla proti Räsänenové vznesena další obvinění: za brožuru „Stvořil je jako muže a ženu“ a za její vyjádření k tomuto tématu v jednom pořadu rozhlasové a televiznístanice Yle. Räsänenová píše, že její prohlášení vycházejí z biblického učení o manželství jako soužití muže a ženy. Stejně tak vychází z učení apoštola Pavla o homosexuálních aktech jakožto hříchu a hanbě.

Prosím, ponechme stranou žhavou diskusi o stejnopohlavních sňatcích, stejně tak nechci řešit zmiňovaný text Pavla do Říma. Jistě se ale minimálně shodneme, že na tuto problematiku jsou názory různé. Jenže posílat někoho k soudu jen za názor, za článek? Není pro veřejnou diskusi lepší napsat jiný tweet nebo raději článek s opačným postojem? Pokud platí, že žijeme v demokracii, pak reakce na zmiňovanou političku je krok vedle, navíc probouzí zbytečné vášně z druhé strany názorového spektra. 

Abychom ale nezůstali v cizině. Nedávno proběhl rozhovor s Janou Jochovou, českou konzervativní aktivistkou, na téma manželství pro všechny. Chápu, že s ní mnozí nesouhlasí, ale zde je reakce jedné české mediálně velmi známé dámy: "Dělá si z nás prdel nebo je v nějakým kultu? Guru Jára? David Koresh? Theosofisté? I am? NXIVM? Moonisté? Nebo něco jinýho?" Některé další reakce: „Je úplně blbá.“ „Chová se jak fena.“ „Církev debilistů je mocná síla a její členové o sobě ani druhých většinou právě nevědí. Její základ vychází z toho, že rozum je distribuován rovnoměrně a všichni si myslí, že ho mají dost...“

Mohl bych pokračovat, ale celá „diskuse“ by se dala shrnout do slov: "Je to…" - dosaďte si nějaké sprosté slovo a více se diskuse nevede. Prosím, aby mi bylo rozuměno. Nepolemizuji v tomto článku s názory, které padly ve zmiňovaném rozhovoru, ale s nenávistnými reakcemi na tento rozhovor. Uvedl jsem nedávnou zkušenost, ale příkladů bychom našli mnohem víc a zdaleka nejen ve výše zmíněné problematice. 

Uvědomuji si na vlastní kůži, že reakce v mediálním prostoru jsou drsnější, než tváří v tvář. Dále je dobře známé, že se uzavíráme do svých bublin, kde se nevede rozhovor, ale jen potvrzování si svého již utvořeného postoje. Pokud někdo má postoj jiný, je „zkanclován“, tedy vyrušen, vymazán nebo, jak říkají moje děti, zhejtován. 

V obecném podvědomí jsme si možná mysleli, že hrubých reakcí se dopouští skupina lidí typu těch, kteří útočili na Kapitol nebo kteří se sešli na Václavském náměstí a vzali útokem Národní muzeum. Jenže toto je jen část pravdy. I druhá strana si nebere servítky, je často arogantní, sprostá, velmi tvrdá a schopná vás dehonestovat. Přemýšlím nad tím, že někdy napíšu samostatný blog, kde budu pouze citovat, co jsem od některých lidí dostal za reakce. Možná by vám to zamíchalo představou, kdo je onen pomyslný „intelektuál schopný diskuse“. 

Jinými slovy pokleslého způsobu diskuse se dopouští i lidé, které považujeme za vzdělané a chytré. Proč? Protože ani vzdělání nebo inteligence není zárukou charakteru, schopnosti a ochoty diskutovat nebo alespoň v diskusi nepoužívat vulgární či dehonestující způsoby. Výsledkem je, že diskuse rychle skončí nebo ztratí úroveň, ale především jen málokdo má chuť jít s kůží na trh a když už ano, pak jen s líbivými nebo velmi obecnými tématy. 

Snad i proto se mnoho výrazných křesťanských osobností k některým citlivým otázkám raději nevyjadřuje nebo jen velmi nejasně a opatrně. Bojí se „cancel culture“, nechtějí, aby je mainstream onálepkoval jako fanatiky nebo fundamentalisty. Trochu mi tento stav začíná připomínat to, co jsme zde zažili za komunismu. O jistých věcech mlč, jinak si zaděláváš na problémy. 

Co s tím? Jednak v sobě najít odvahu a navzdory očekávaným reakcím okolí jít s kůží na trh. Dále svoje argumenty o něco opřít. Není třeba psát odborný článek, ale je dobré vycházet z kvalitních zdrojů. Dále se učit ukázňovat sebe sama a když už na něco reaguji, dělat to slušně a výhradně po argumentační rovině. (Protože jsem blogů a článků napsal hodně, možná nejdete nějaký, kde jsem to sám, žel, porušil.) 

Musíme se přenést přes to, že je dotyčný z té které církve, minority, majority, sociální bubliny a zastává jiný postoj. Buď se mohu pokusit s jeho postojem polemizovat, nebo se zdržet komentáře. Určitě se ale nepřipojovat ke cancel culture. Pokud tak učiníme, sice budeme mít pocit, že jsme na straně vítězů, po mravní stránce jsme ale prohráli. (psáno pro portál Proboha)

Tim Keller

Dne 19. 5. 2023 odešel do nebeského domova jeden z nejvýraznějších kazatelů, spisovatelů a myslitelů evangelikálního světa současné doby T. Keller.

Jistě bude napsáno mnoho skvělých přehledových článků o jeho životě a díle, proto si dovolím napsat pár slov o tom, proč T. Keller hluboce oslovil mě.

Z jeho přednášek, kázání a knih byl vyvýšen Kristus. Vycházel z přesvědčení, že všechny hlavní postavy Písma ukazují ke Kristu. Stejně tak že na Krista ukazují i mnohé biblické příběhy. Většina kázání, která jsem od něj slyšel, končila Kristem, byť bylo téma jiné. Dokázal to dělat jedinečným, „kellerovským“ způsobem. V knize Kázeň (v originále Preaching) cituje Ch. Spurgeona, který si někde stěžoval, že často slyší velmi učená kázání o morálních a mravních zvyklostech, v nichž ale není ani slovo o Kristu. Keller k tomu dodal, že to, po čem Spurgeon volá, je těžší, než to zní, a vzácnější, než si myslíme. (Kázeň, s. 23) U Kellera to vzácné nebylo. Dělal to skvěle.

T. Keller dokázal jedinečným způsobem propojovat současnou kulturu a křesťanskou víru. Po přečtení několika jeho knih a vyslechnutí několika přednášek bylo každému jasné, že má nejen načteno neuvěřitelné množství knih, ale že jedinečným způsobem dokáže to, co četl, dávat do souvislostí. V dílech sekulárních myslitelů neviděl především nebezpečí a ohrožení věřících, ale hledání a otázky. Na tyto otázky hledal odpovědi v Písmu. Zároveň nekončil, jako občas někteří křesťanští publicisté, jen u dalších otázek či někdy dost rozplizlých tvrzení, ale skrze Písmo dokázal odpovědi nalézt.

T. Keller byl akademik, host na mnoha konferencích, ale především kazatel, což se odráží v mnoha jeho dílech, v nichž popisuje svoje pastorační zápasy, přemýšlení o vedení sboru, o tom, jak a o čem kázat atd. Velmi dobře znal zápasy těch, kdo stojí v první linii. Snad i proto jsou jeho přednášky, kázání a knihy na jednu stranu hluboké, na stranu druhou srozumitelné, někdy s hlubokým pastoračním přesahem. Možná nejvíce je jeho pastorská služba vidět v knize Bolest a utrpení, kde popisuje zápasy lidí ze svého sboru. Jinými slovy v Kellerovi jsme viděli nejen toho, kdo stojí za řečnickým pultem, ale i toho, kdo sedí na lůžku umírajícího.

Jako známá osoba byl nucen se vyjadřovat k nejrůznějším kontroverzním otázkám včetně covidu-19, genderu, koho volit, pekla, jedinečnosti křesťanství atd. Velmi mě inspirovalo, že dokázal zaujmout jasný a zároveň inteligentní postoj, nevyhýbal se odpovědím, zároveň východiska poctivě hledal v Písmu. Na rozdíl od některých jiných kazatelů se nestal hlásnou troubou ani jednoho krajního postoje. Zároveň postoje zaujímal.

Samostatnou kapitolou jeho díla je jeho apologetika (obhajoba křesťanské víry). Napsal na toto téma dvě knihy (Proč Bůh a Dává Bůh smysl?). Jeho apologetika vychází, jak sám píše, „z nespočtu rozhovorů, které s lidmi na téma víry měl“. Tím, že žil v kosmopolitním New Yorku, byly mnohé otázky a zápasy, se kterými za ním lidé přicházeli, podobné jako v Evropě. Zároveň citlivě a jasně ukazoval na východiska, která přináší křesťanská zvěst. Neodsuzoval jiná náboženství a filozofie, ale nebál se napsat, že nejlepší odpovědí na bídu tohoto světa, a především na hřích, přináší Kristus: Víra tudíž začíná tehdy, když odmítnete alternativní přesvědčení a bohy a místo nich se obrátíte k Otci a požádáte jej o navázání vzájemného vztahu na základě díla, jež vykonal Ježíš, ne na základě svého etického úsilí a vysokých mravních kvalit. (Proč Bůh, s. 262)

T. Keller byl intelektuál, řečník, kazatel, zároveň ale i nebo spíše především člověk hluboce napojený na Krista. Svůj vnitřní život poodhaluje v knize Modlitba, kde propojuje posvátnou úctu k Bohu s důvěrným vztahem s ním. Možná i proto mohl na konci svého života vyznat, že už chce být doma. Mnoha jeho knihami se prolíná myšlenka vzkříšení. Psal a kázal, že vzkříšení je historická událost, která se odehrála v čase a prostoru, a že bez reality vzkříšení křesťanství nedává smysl. Na konci knihy Naděje navzdory píše: „Víte-li a stále si připomínáte, že přijde vzkříšení, nepropadnete do temnoty. Když vás čeká vzkříšení, nemůžete vězet v temnotě.“ I proto mohl napsat: „Až tam dojdeme, prohlásíme: Konečně jsme došli domů! Toto je naše skutečná vlast. Patříme sem. To je ta země, kterou jsme celý život hledali, i když jsme ji nikdy nepoznali! V žádném případě to nebude konec našeho příběhu.“

Díky Pánu Bohu, že dal církvi T. Kellera. Jeho příklad a myšlenky nám budou nadále zpřítomňovat Krista a dávat naději, že křesťanská víra zakotvená v Božím slově dává smysl a přináší odpovědi na složité otázky, které řešíme.

Pár slov ke dni matek

 Rád bych ke dni matek použil texty od V. Dyka a K. Čapka. Začtěme se nejprve do Dyka:

Co máme, máme; kdož to jasně cítí,

že přijde den, kdy nebudem’ to míti?

Tak mnoho cest je, tolik volá hlasů.

Pro matku dítě nemá dosti času.

Co činí matka, je tak samozřejmé.

Povinnost k díku s nás tak ráda sejme.

Vždy říkáme si: Vzpomeneme jednou.

A potom v chvíli mrazivou a bědnou

zavrou se oči matky, tolik bdělé.

Dluh chce se platit. Není věřitele.

… co k tomu dodat. Snad jen ano, přesně tak to je. Co činí matka, je slovy básníka tak samozřejmé. Ty stovky a tisíce maličkostí, za které už ani neděkujeme. Nějak jsme si zvykli. Kdo jiný by to přece dělal. Jenže ono to samozřejmé není. Tak jako není samozřejmá žádná služba. Někdy jsem slyšel povzdech, stačilo by mi, kdyby mi za to jídlo, pračku, žehlení, úkoly atd. alespoň poděkovali… Kdyby někdo ocenil, že i když se cítím špatně, funguji v rodině dál. Jenže často mlčíme, zvykli jsme si. A pak někdy může přijít okamžik, kdybychom rádi poděkovali, ale už není komu. Najednou už není věřitele.

K. Čapek dává matce do úst následující slova, která vyřkne v dialogu se svými již mrtvými syny:

Ondro pro mne jsi pořád ještě ten bručivý, zamračený chlapec, který dělá strašně rozumného na svá léta; chodím s tebou po zahradě, ruku na tvém rameni… nebo ty, Jirko: co jsem se ti naspravovala kalhot! Pořád jsi mi lezl po stromech – Pamatuješ se, jak jsem ti každý večer natírala jódem tvé věčné odřeniny a škrábance? To nebolí, mami, říkal jsi, to nic není… Nebo ty, Kornele –

KORNEL: Co s tím, maminko! To jsou maličkosti…

MATKA: Co s tím? Vidíš, tomu vy právě nerozumíte. Vidíte, každá ta maličkost mně i teď připadá tisíckrát důležitější než všechny vaše výpravy a války. A víš proč? Protože já máma jsem z vás měla jen ty maličkosti. Já jsem vám mohla sloužit jen v těch maličkostech. To byl můj svět. Jak jste si vzali do hlavy něco velikého, už jste se mi nějak vysmekli z rukou – Ani jste se mi nemohli do očí podívat, jako byste měli špatné svědomí. Tomu ty nerozumíš, maminko! Teď máte zas takové vyhýbavé oči, vy všichni… Já měla taky svou slávu, a to jste byli vy. Já měla svůj domov, a to jste byli vy. Já měla svou službu, a to jste byli vy, vy, vy.

To nejsou slova „ženy v domácnosti“, ale především ženy maminky. Ženy, která miluje jedinečnou, neopakovatelnou, sebeobětující se mateřskou láskou. Láskou, která je jiná než láska otce. Není horší, není lepší, je jiná.

Je jiná a pro mnoho z nás je to láska životodárná.

Proto bych vám chtěl na den matek milé maminky poděkovat. Za vaší lásku a za vaší službu.

Nemusíme být bezvýznamní

Čas od času čteme životopisy slavných lidí, kteří díky svým schopnostem a píli něčeho velkého dosáhli. Možná si někdy pokládáme otázku, co velkého mohu dokázat já? Začtěme se do následujícího textu, který možná trochu mění pohled na to, o čem je velikost.

V roce 1966 se jedenáctiletý afroamerický chlapec přestěhoval s rodinou do bílé čtvrti ve Washingtonu. Seděl se svými sourozenci na schodech před domem a čekal, jak je přivítají. Kolemjdoucí se na ně otáčeli, ale nikdo jim nevěnoval úsměv nebo dokonce uznalý pohled. Zdálo se, že se naplnily všechny děsivé historky, které chlapec slyšel o tom, jak se běloši chovají k černochům. Po letech popsal svoje první dny v novém domově takto: „Věděl jsem, že tu nejsme vítáni. Věděl jsem, že nás tu nebudou mít rádi. Věděl jsem, že tu nebudeme mít přátele. Věděl jsem, že jsme se sem neměli stěhovat.“

Zatímco jsem nad tím přemýšlel, po druhé straně ulice procházela žena. Otočila se k nám, dětem, a se širokým úsměvem řekla: „Vítejte!“ Zmizela v domě a po několika minutách se vynořila s tácem obloženým nápoji a sendviči se sýrem a džemem, které dětem přinesla, aby se tu cítily jako doma. Tento okamžik – jak mladý muž později napsal – změnil jeho život. Dal mu pocit sounáležitosti tam, kde ho předtím necítil. Díky němu si uvědomil, že v době, kdy byly rasové vztahy ve Spojených státech stále napjaté, se černošská rodina může v bělošské oblasti cítit jako doma a že mohou existovat vztahy, které nesouvisí s barvou pleti. Později se ve Spojených státech rasové poměry zlepšily a on si v této zemi zvykl ale tato první spontánní událost, kdy ho někdo pozdravil, se pro něj stala klíčovou vzpomínkou. Prolomila zeď odloučení a z cizích lidí se díky ní stali přátelé.

Ten mladý muž se jmenoval Stephen Carter. Později se stal profesorem práv na Yaleově univerzitě a o tom, co tehdy zažil, napsal knihu, kde mj. napsal: „Když zavřu oči, dodnes na jazyku cítím jemnou chuť sladkých sendvičů s krémovým sýrem a džemem, které jsem hltal onoho letního odpoledne, kdy jsem zjistil, jak může jediný projev opravdové a neokázalé zdvořilosti navždy změnit život.“

Jediný život, říká Mišna, je jako vesmír. Změňte život a začnete měnit vesmír. Nikdy dopředu nevíme, jaký dopad může mít jediný dobrý čin. Někdy to nevíme vůbec. Ta žena, která Cartera přivítala, se jmenovala Sára Kestenbaumová. Nikdy neměla příležitost přečíst si knihu, která vypráví o dlouhodobých důsledcích toho, co vykonala, protože zemřela mladá. A přesto jednala. Každý náš dobrý čin může vychýlit rovnováhu života někoho jiného a také našeho vlastního.

Nejsme bezvýznamní, protože můžeme změnit svět ve svém okolí, protože právě ten můžeme ovlivnit. Když tak učiníme, staneme se Božími partnery v díle vykoupení a svět, který je, přiblížíme světu, který by měl být. (Inspirováno Sacks J., Jak změnit svět)

Blahoslavená vina

Po útoku na Pearl Harbor v prosinci 1941 Američané věděli, že vstoupí do války proti Japonsku, jehož kultuře nerozuměli. Proto pověřili jednu z největších antropoložek dvacátého století, Ruth Benedict, aby jim vysvětlila mentalitu Japonců. Po válce publikovala své myšlenky v knize Chryzantéma a meč. Jedním z jejích hlavních poznatků byl rozdíl mezi kulturami studu a kulturami viny. 

V kulturách studu je nejvyšší hodnotou čest. V kulturách viny je to spravedlnost. Stud je špatný pocit z toho, že jsme nesplnili očekávání, která od nás druzí mají. Pocit viny je to, co cítíme, když se nám nedaří žít podle toho, co od nás vyžaduje naše svědomí a Pán Bůh. Stud je zaměřen na druhé. Pocit viny je zaměřen dovnitř. Stud souvisí s tím, jak se jevíme, nebo si představujeme, že se jevíme v očích druhých lidí. Instinktivní reakcí na stud je přání, abychom se schovali a ocitli se někde jinde. 

Naproti tomu pocit viny je mnohem niternější. Nemůžeme muuniknout tím, že se staneme neviditelnými nebo se někam přemístíme. Naše svědomí nás doprovází, kamkoli jdeme, bez ohledu na to, zda nás vidí ostatní nebo jsme v nějaké skrýši. Kultury viny jsou kulturami ucha, nikoli oka. S ohledem na tento kontrast můžeme nyní pochopit příběh prvního hříchu. 

Vše se v něm točí kolem studu, vidění a oka: Nejzchytralejší ze vší polní zvěře, kterou Hospodin Bůh učinil, byl had. Řekl ženě: „Jakže, Bůh vám zakázal jíst ze všech stromů v zahradě?“ Žena hadovi odvětila: „Plody ze stromů v zahradě jíst smíme.Jen o plodech ze stromu, který je uprostřed zahrady, Bůh řekl: ‚Nejezte z něho, ani se ho nedotkněte, abyste nezemřeli.‘“Had ženu ujišťoval: „Nikoli, nepropadnete smrti. Bůh však ví, že v den, kdy z něho pojíte, otevřou se vám oči a budete jako Bůh znát dobré i zlé.“ 

Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl. Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listya přepásali se jimi. Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě. Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“ On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“ (Gn 3, 1 – 9).

Všimněme si několika na první čtení nenápadných detailů. Had říká ženě: "Bůh ví, že v den, kdy ze stromu budete jíst, se vám otevřou oči a budete jako Bůh, budete znát dobro i zlo" (Gn 3,5). To se následně skutečně stane: "Oběma se otevřely oči a uvědomili si, že jsou nazí" (v. 7). Všimněme si navíc, že Písmo zdůrazňuje vzhled stromu: "Žena viděla, že strom je dobrý k jídlu a žádoucí pro oči" (v. 6). Klíčovou emocí v příběhu je stud. Než Adam a Eva ovoce snědli, byli "nazí ... ale nestyděli se" (2,25). Po jeho konzumaci pociťují nikoli vinu, ale stud, a snaží se proto skrýt. Každý prvek příběhu - ovoce, strom, nahota, stud - má vizuální prvek typický pro kulturu studu. 

V Písmu je ale ve vztahu s Bohem primární sluch, nikoli zrak. V desateru je zákaz si Boha zpodobňovat. Čteme, že Boha nikdo nikdy neviděl. První lidé "slyšeli Boží hlas, který se pohyboval v zahradě s denním větrem" (3,8). V odpovědi Bohu člověk říká: "Slyšel jsem tvůj hlas v zahradě a bál jsem se, protože jsem byl nahý, a tak jsem se schoval" (v. 10). Jenže před hlasem se nelze skrýt. Nejen před hlasem, který slyšíme, ale i před hlasem svědomí. 

Vina nemá nic společného se zdáním, co vidíme, co na nás vidí druzí lidé, ale s tím, co souvisí se svědomím, s hlasem Božím v lidském srdci. Hřích prvních lidí v rajské zahradě spočíval v tom, že se řídili očima, nikoli ušima. Jejich jednání bylo určováno tím, co viděli, tedy krásou stromu. Nikoli tím, co slyšeli, totiž Božím slovem, které jim přikazovalo, aby ze stromu nejedli. 

Vina se týká vnitřního hlasu, který vám říká: "To je správné, to je špatné" nebo "to je pravda, to je lež". Stud se týká společenské konvence, kdy jde o to, zda splňujete, nebo nesplňujete očekávání svého okolí. Stydíme se proto, že nás druzí vidí jinak, než bychom si přáli. Pokud nesplňujeme jistý společenský status, pak necítíme pocit viny, ale stud. 

Písmo nás ale učí něčemu jinému. Základní rozměr biblické etiky zní „nepřidáš se k většině, páchá-li zlo“. Pavel nabádá nepřizpůsobovat se tomuto věku (Řím 12, 1). Ježíš říká svým následovníkům: Kdybyste náleželi světu, svět by miloval to, co je jeho. Protože však nejste ze světa, ale já jsem vás ze světa (J 15, 19)Co všechny tyto výzva znamenají? To, že víra je vlastně protestem proti stádnímu instinktu, ke kterému vede stud a někdy mínění většiny. 

Jak to souvisí s naším životem? Řešit stud je snazší, než řešit vinu, protože se stačí buď schovat nebo se přizpůsobit okolí,  abychom neztratili čest. Adam a Eva svoje selhání řešili tím, že se schovali a že se zakryli. Když je Bůh ale najde a ptá se jich co provedli, svádí svoje selhání muž na ženu, žena na hada. Jinými slovy tvrdí: Ano stal se problém, zhřešili jsme, a tak jsme se to nejdříve snažili zakrýt a když to nepomohlo, pak za to může někdo jiný. 

Je to řešení, které volí ten, kdo nelituje, kdo necítí vinu, jen se stydí. Mysleli si, že pokud by Bůh uvěřil jejich vysvětlení, vše bude jako dřív. Jiné řešení, které v našem příběhu nevidíme, je přiznání viny a prosba za odpuštění. Vina je nepříjemná, bolí, protože nám ukazuje na naše selhání, se kterých nelze vinit jiné. Je ale řešitelná. Vina přichází s hříchem, proto někteří hovoří o tom, že nejlepším řešením je pocit viny popřít, vytěsnit, skrýt se nebo se prostě přizpůsobit očekávání druhých. 

Vina bolí, ale  také nás nutí věnovat pozornost těm složkám života, které bychom nejraději skryli. Tak, jako bolest upozorňuje tělo napostižené místo, se kterým je potřeba něco dělat, tak vina mě povzbuzuje, abych podnikl kroky k vysvobození svědomí. A to se děje skrze přiznání viny a pokání. Pochopitelně kdo necítí žádnou vinu, nemůže se nikdy uzdravit - stejně jako ten, kdo se bezmocně utápí v pocitech viny. 

Norma dobra a zla je daná okolím. Stud plyne z toho, když se nepřizpůsobím, když nesplním očekávání, nějakou nepsanou nebo psanou normu, nějaký standart. Otázka je, o co mi jde, zda o to, abych se líbil okolí, nebo se líbil Pánu Bohu. Všichni známe správnou odpověď, ale není to vždy tak jasné a snadné.

Bůh k nám především mluví a to nikoliv skrze vnitřní hlasy, ale skrze svědomí, srdce, Boží slovo. Těžko se to popisuje, ale často v Písmu čteme, že Bůh mluví a člověk naslouchá. Od slova slyšet je pak slovo poslušnost – v kontextu víry je poslušnost snaha líbit se Bohu, hledat a dělat, co Bůh ode mě chce.Jenže abychom slyšeli, musíme se zastavit, ztišit se. Nejde běžet a přitom naslouchat. Naslouchat je třeba se učit. Je třeba učit se naslouchat Bohu i druhému člověku. Je k tomu zapotřebí trénink, soustředění a schopnost vytvořit v duši ticho. 

Rabbi J. Sacks napsal: Vidění nám ukazuje krásu stvořeného světa, ale naslouchání nás spojuje s duší druhého, a s Bohem, který nás povolává nás k našemu úkolu ve světě. Kdyby se mě někdo zeptal, jak najít Boha, řekl bych: Naučte se naslouchat. Naslouchejte zpěvu vesmíru ve volání ptáků, šumění stromů, šumění a vlnobití vln. Naslouchejte poezii modlitby, hudbě žalmů. Hluboce naslouchejte těm, které milujete a kteří milují vás. Naslouchejte Božím slovům v Písmu a slyšte, jak k vám promlouvají. 

Pokud se naučíme naslouchat Bohu, možná si začneme dělat méně starostí s tím, jak vypadáme my nebo ostatní. Svět je často zdáním falešných svět masek, převleků a skrývání. Naslouchání není snadné. Přiznám se, že je to pro mě nesmírně těžké. Ale jen naslouchání překlenuje propast mezi duší a duší, já a druhým, já a božstvím. Židovská spiritualita znamená umění naslouchat

Je tedy zásadní rozdíl mezi studem a vinou. Stud není pokání, ale jen pocit smutku nebo trapnosti, že mě někdo odhalil nebo že jsem nesplnil něčí očekávání. Vina,  o které čteme v Písmu, se týká svědomí, které cítí vinu kvůli hříchu. Vychází zevnitř, ze spojení s Bohem. Zároveň vede k vyznání vin, k pokání a k osvobození. K nové svobodě. Nic nemusím skrývat, na nic si nemusím hrát. (Psáno pro magazín Proboha)