Několikrát se na mě obrátili někteří lidé s otázkou, proč se bojím psát na téma LGBT. Nebojím se psát o ničem, ale zároveň přiznávám, že vyjádřit se k tomuto tématu a zastávat tzv. konzervativní postoj není úplně snadné, protože reakce bývají hodně ostré. Problém je v tom, že normální diskuse již dávno neexistuje. Zastánci LGBT poukazují na necitlivé chování, odsudky a ponižování sexuálních menšin, odpůrci LGBT pak na agresivní a arogantní chování některých LGBT aktivistů. Jako by neexistovalo nic mezi tím. Navíc se jedná o oblast zpolitizovanou a zideologizovanou. A jelikož se jedná o sexualitu, pak i o oblast velmi citlivou, protože hluboce souvisí s naší identitou.
Blog Davida Nováka
Pro ty, kdo přemýšlí nad svoji vírou nebo nad vírou.
22 června, 2022
Pár myšlenek k otázkám k diskusi okolo LGBT
15 června, 2022
Únava z Ukrajiny
Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Toto pořekadlo platí i pro válku na Ukrajině. Asi nelze dlouhodobě žít v takovém strachu, v jakém jsme žili, když válka začala. Zároveň však platí, že logické opadnutí prvotních emocí s sebou nese nebezpečí, že upadneme do jakési letargie a jednoduše se nějak naučíme žít s tím, že na východě se prostě bojuje.
19 května, 2022
Umění být spokojený
Ve slově spokojenost se skrývá slovo pokoj, ale i spojení
po-kojení. Tedy vidíme obraz dítěte, které je nasyceno, protože dostalo
nezbytnou potravu od nejbližší osoby na světě. Vidíme dítě, které prožívá
pokoj, protože je po-kojení. Stačí mu k tomu dvojí – základní strava a
milovaná bytost. Co víc si přát, a to nejen v dětství, ale i
v dospělosti?
Problém je, že spokojený člověk je nepřítelem konzumu, který
je postaven na touze mít neustále víc. A tak jakkoli žijeme v bohaté
společnosti, jsme obklopeni nespokojenými lidmi, sami se nespokojenými stáváme
a otravujeme život sobě i druhým. Základem konzumní společnosti je stimulace
poptávky, která generuje výdaje, které následně vedou k ekonomickému
růstu. Jsme ohlupováni reklamou, která v nás stimuluje pocit, že ke štěstí
a pokoji potřebujeme tisíce věcí a zážitků.
Sice víme, že to tak není, ale… tohle bychom si přece jen měli
na sebe pořídit, koupit do bytu, do auta, do této destinace bychom určitě měli
zajet, tohle bychom měli zažít, vidět. Nakonec si to či ono pořídíme, to či ono
zažijeme a náš pocit štěstí vydrží další měsíc, abychom si následně uvědomili,
že potřebujeme něco dalšího.
Neuvědomujeme si, že neustálým generováním nespokojenosti je
konzumní společnost sofistikovaným mechanismem hnána nikoliv ke spokojenosti,
ale k nespokojenosti. Rabbi Sacks píše, že „ještě žádné otroctví nebylo tak
příjemné jako konzumerismus. Ale pořád je to otroctví, protože navzdory
automatizaci a užívání počítačů a dalších zařízení, jež nám šetří čas a práci,
pracují dnes lidé více než před padesáti lety, aniž by měli pocit štěstí. To je
syndrom zlatého telete naší doby.“ Dále pokračuje: „Náboženství naší doby se
jmenuje konzum, jeho katedrály jsou nákupní střediska a největším hříchem je mít
loňský model. Nakupováním či cestováním se nám má zlepšit nálada, v obojím
nalézáme spásu. Hříchy budou smazány prostřednictvím kreditní karty.“ Jenže jak
praví rabi Ben Zoma: „Kdo je bohatý? Ten, který se raduje z toho, co má.“
Paradox naší doby dobře vystihuje následující rčení:
„K finančnímu krachu došlo proto, že si lidé půjčovali peníze, které
nemohli splácet, aby si koupili věci, které nepotřebovali, aby dosáhli štěstí,
které netrvá.“
Pochopitelně že tento konzumní styl se někdy přenáší i do
církví, kdy je úplně jedno, zda se jedná o církev „moderní“ či „tradiční“. Oba
„druhy“ mají společné, že do nich lidé chodí především konzumovat. Kde je lepší
nabídka, tam jdou. Jen změnili hypermarket. Jednou je to chrám konzumu, pak chrám
ducha. Výsledek někdy bývá stejný jako u materiálního konzumu – prázdno. Člověk
byl totiž stvořen tak, aby konzumoval až poté, co dal.
Možná, že skutečně šťastní budeme, až nám dojde následující:
„Štěstí nespočívá v tom, co kupujeme, kde jsme byli, ale v tom, kým
jsme. Skutečné spokojenosti nedosáhneme tím, že budeme hledat a trápit se tím,
co nám chybí, ale že budeme děkovat za to, co máme. Nikdy nesmíme dovolit
(pokud to jen trochu půjde), abychom byli tak zaměstnání živobytím, že
zapomeneme na život a bytí…
Když se vrátím k původnímu obrazu dítěte po kojení, pak
konzum říká, že naplnění základních potřeb a milující člověk prostě
k pokoji a štěstí nestačí. Možná že jednou z velkých výzev naší doby
je poznat, že to stačí.
14 května, 2022
Ruská agrese – když se lež stane pravdou
Jeden z doprovodných jevů ruské agrese je nestoudné lhaní ruských představitelů. Že lidé lžou, je běžné, stejně tak, že lžou politici. Jenže existují jisté důkazy, které lháře usvědčí. Třeba když dotyčného natočí kamera, když ho vidí při činu mnoho svědků, když je přistižen při činu atd. Vím, že zpochybnit se dá všechno, ale stále ještě žijeme ve světě, kde se předpokládá, že pravda je odhalitelná.
12 dubna, 2022
Dugin a ruský fašismus jako ideologické pozadí války na Ukrajině
V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o A. Iljinovi, o jehož myšlenky se ve svém vražedném tažení na Ukrajinu opírá V. Putin. Další důležitou postavou pro pochopení ruské agrese je A. Dugin, ideolog tzv. eurasijského hnutí, ke kterému se snad dostanu v některém příštím blogu. V tomto blogu se opírám především o dva zdroje, které doporučuji k přečtení, pokud chcete některé souvislosti pochopit hlouběji. Zároveň ne každý má energii probírat se různými zdroji, proto tento blog.
26 března, 2022
Putinova zvrácená východiska ospravedlňující válku na Ukrajině
Slyšet z Putinových úst slova o „denacifikaci“ je protimluv, protože je to právě Putin, který se opírá o myšlenky muže, který byl fašismem inspirován, byť později svoje myšlenky převlékl do jiného kabátu. Podstata ale zůstala stejná. Jedná se o pro mnohé čtenáře zřejmě neznámého Ivana Iljina. Iljin se narodil roku 1883 ve šlechtické rodině. Po bolševické revoluci se stal kontrarevolucionářem a stoupencem násilných protirevolučních metod. S postupem času zformuloval vlastní verzi křesťanského fašismu s cílem potřít bolševismus. Krátce před vznikem Sovětského svazu byl vypovězen ze země. Zemřel v roce 1954 ve Švýcarsku v naprostém zapomnění.
V roce 1991, když vznikla z trosek SSSR Ruská
federace, vyšla Iljinova kniha Naše úkoly, což jsou jeho sebrané spisy. Myšlenky
obsažené v této knize získaly v Rusku mnoho čtenářů a zastánců.
Jedním z nich byl Putin. V roce 2005 nechal zorganizovat převoz Iljinových
ostatků a jejich nový pohřeb v Moskvě. Dále nechal Putin převézt do Ruska z Michiganské
státní univerzity Iljinovu pozůstalost. Již v té době Putin Iljina
pravidelně citoval. Po roce 2010 Putin využil Iljinovy autority
k vysvětlení, proč musí Rusko podkopat Evropskou unii a zaútočit na
Ukrajinu. Když měl Putin uvést svého oblíbeného historika, označil za svou
autoritu pro výklad minulosti právě Iljina. D. Medvěděv, formální předseda
Putinovy politické strany a jednu dobu ruský prezident, doporučil Iljina ruské
mládeži. Počátkem roku 2014 obdrželi členové ruské vládnoucí strany a všichni
příslušníci státního aparátu z Kremlu dárek, a to soubor Iljinových
politických publikací. V roce 2017 ruská televize připomněla sté výročí
VŘSR filmem, jenž představoval Iljina jako morální autoritu. Co tedy Iljin, pro
Putina jeden z klíčových autorů, psal a jak Putina ovlivnil?
Iljin viděl ve fašismu politiku nadcházejícího světa a jako
exulanta ho ve dvacátých letech hluboce znepokojovalo, že Italové dospěli
k fašismu dříve než Rusové, ale utěšoval se představou, že zdrojem pro
Mussoliniho puč byli ruští bílí. Ještě ve dvacátých letech Iljin věřil, že bílí
exulanti z Ruska se vrátí k moci a oslovoval je „mí bílí bratři,
fašisté“. Podobně hluboký dojem na Iljina učinil A. Hitler. (Snyder T., Cesta k
nesvobodě, s. 25) V Hitlerovi spatřoval Iljin obhájce civilizace před
bolševismem. Psal, že nacismus je především „duch“, na němž se Rusové musejí podílet.
S konceptem ducha bude později hodně pracovat. Iljin emigroval, žil v Německu
a v poté se v roce 1938 přestěhoval do Švýcarska, kde přednášel a
psal. Obsah jeho přednášek spočíval mj. ve výzvě nevnímat Rusko jako současné
komunistické nebezpečí, ale jako budoucí pramen křesťanské spásy. Rusko se dle
Iljina ocitlo pod komunistickým jhem vinou dekadentního Západu. Myšlenka Ruska
jako pramene spásy, tedy jakéhosi ruského mesianismu, a dekadentního Západu se opakuje
i u dalších ruských spisovatelů a představitelů a Iljin sám s tímto
konceptem bude hodně pracovat, stejně jako jeho žák Putin, stejně tak i někteří
představitelé pravoslavné církve v Rusku. Když Sovětský svaz vyhrál válku a
rozšířil své impérium na západ, Iljin začal psát pro budoucí generace Rusů, jejichž
předáci se jeho myšlenek po roce 2010 pevně chytli.
Pojďme se podívat, co Iljin píše o Rusku. Píše o panenském
těle Ruska, kdy tento národ vnímá jako živý organismus s vlastní duší a
přirozeností. Kdo k tomuto organismu patří a kdo ne, nerozhodují
jednotlivci, stejně jako buňky nerozhodují o své příslušnosti k tělu.
Ruská kultura v sobě automaticky nese „bratrskou jednotu“, jež dosahuje
všude, kam se rozpíná ruská moc. Slovo „Ukrajinci“ Iljin používal výhradně
v uvozovkách. Dával tím najevo, že nemají žádnou samostatnou existenci
mimo ruský organismus. Kdo mluví o Ukrajině, je smrtelným nepřítelem Ruska.
Iljin považoval za jednoznačně dané, že Rusko do sebe zahrne i Ukrajinu. (Snyder
T., s. 29)
Na tuto tezi navázal Putin mj. i v článku, který vydal
23. 1. 2012. Píše, že Rusko od přirozenosti plodí a šíří soulad a musí dostat
příležitost k tomu, aby svou variantu míru mohlo předat i sousedním zemím.
V citovaném článku Putin zrušil právní hranice Ruské federace a vylíčil Rusko
ne jako stát, ale jako stav ducha a s odkazem na Iljina prohlásil, že
v Rusku neexistují žádné národnostní rozpory, dokonce jsou z principu
vyloučené. Národnostní otázka je intelektuálním importem Západu. Ukrajinci jsou
jen jedním z mnoha ruských uskupení, ukrajinská státnost nezasluhuje
žádnou pozornost a Putin jakožto ruský vůdce má právo mluvit i za ukrajinský
lid. Svůj článek Putin zakončil bojovým zvoláním, že Rusy a Ukrajince se nikdy
nepodaří odloučit a pohrozil válkou všem, kdo to nepochopí: „Po staletí jsme
žili společně. Společně jsme zvítězili v nejhroznější válce. A budeme žít
i nadále. Těm, kdo nás chtějí rozdělit, mohu říci jen jedno: ten den nikdy
nenastane.“ (Snyider T., s. 64) I z této krátké pasáže vidíme, odkud bere Putin
svoje přesvědčení, že Ukrajina nemá nárok na sebeurčení.
Ještě se vrátím k myšlence Iljinova mesianismu, na
který Putin navazuje a kterým ospravedlňuje své barbarství, které vidíme
v těchto týdnech. Iljin shodně s Marxem tvrdí, že život je chaos a
bída, ale liší se od něj v tom, že nevidí příčinu tohoto utrpení
v technice a třídním boji. Třeba dodat, že Iljin se hlásil
k filozofii G. W. F. Hegela, v jeho učení o „absolutním duchu“
razícím si cestu dějinami. (Snyder T., s. 35) Hegel naznačoval, že katastrofa
je příznakem pokroku, dějiny jsou „jatka“, ale krveprolití má svůj účel, což
pak některým diktátorům, byť Hegela zřejmě nikdy nečetli,
umožnilo řídit se heslem, účel světí prostředky v tom smyslu, že násilí, které páchali, je
nezbytnou daní pokroku. Zároveň v podobném duchu psal i Marx, byť jeho
východisko bylo jiné. Dle Iljina se násilí na člověku dopustil Bůh už tím, že
stvořil svět. Aby se svět dobral zpět ke své celistvosti, je třeba vykoupení
skrze vyvolený národ vedený vykupitelem.
Jelikož je svět hříšný a Bůh nepřítomný, musí Boží zastánce
vzejít z jakési ahistorické říše. Povolaný zachránce vzejde jakoby odnikud
a Rusové v něm rozpoznají spasitele, když přijmou svou svobodu i své zákony
od ruského vlastence, jenž Rusko povede ke spáse. "Vůdce bude náležitě mužný,
zocelí se ve spravedlivé a mužné službě. Je prodchnut duchem celistvosti,
nikoli zvláštními osobními či stranickými zájmy. Stojí osaměle a koná, jelikož
vidí budoucnost politiky a ví, co je nutné učinit. Rusové pokleknou před
živoucím nástrojem sebevykoupení." (Snyder T., s. 31) V této souvislosti si
všimněme, jak sám sebe Putin prezentuje. Jednou s puškou, podruhé
s hokejkou, jindy jako judista s černý pásem. Prostě jako silný a
mužný vůdce a třeba dodat, že Rusové mu to baští. T. Snyder píše o
„ostentativní maskulinitě zajištující zdání moci“.
Když se Iljin pokusil rozvrhnout pro Rusko politický systém,
pak za vládnoucí instituci označil postavu vykupitele, který zodpovídá za
veškeré exekutivní, soudní a legislativní funkce a bude vrchním velitelem
ozbrojených sil. Rusko bude státem bez politických stran, aby jeho vykupitel
mohl konat sám. Nechat Rusy volit ve svobodných volbách by jen potvrzovalo
prohnilost světa. „Principem demokracie je nezodpovědný atom.“ Individualitu je
třeba překonat pomocí politických zvyklostí, jež v Rusech podněcují a
udržují kolektivní lásku ke svému vykupiteli. Volby nechť jsou proto veřejné a
hlasovací lístky podepsané. Společnost chápal Iljin jako hierarchickou
strukturu, v níž má každý jedinec pevně dané místo. Mezi státem a lidem
nebude rozdílu, nastane organicko-duchovní jednota vlády s lidem a lidu
s vládou. Spasitel bude osaměle čnět ve výši a střední vrstvy budou ležet
vespod, rozdrcené vahou ostatních. Je povinen vést válku a má právo rozhodovat,
jaká bude. Válku považoval za oprávněnou, jsou-li ohroženy duchovní výdobytky
národa. (Snyder T., s. 31) Na tuto myšlenku navázal Putin v roce 2012
v každoročním projevu ve federálním shromáždění, kdy podle jeho logiky
jednotlivci nemají právo protestovat proti nedemokratickému počínání své vlády,
jelikož demokracie vyžaduje, aby si do nitra vštípili zákony, jež podobné
protesty zakazují. Svobodou se dle Putina míní podřízenost slovům vůdce
třímajícího moc.
V nástupnickém prezidentském projevu v roce 2012
pak Putin charakterizoval svoje místo v historii Ruska jako naplnění
odvěkého koloběhu, návrat dávného vládce Kyjevské Rusi Vladimíra I. Putinův
spřátelený mnich Tichon Ševkunov pak prohlásil: „Kdo miluje Rusko a přeje mu
dobré, může se za Vladimíra, postaveného do čela Ruska z Boží vůle, jedině
modlit.“ Vladimír Putin byl vykreslen jako ruský vykupitel, který povstává
z říše mimo běh dějin („z Boží vůle“) a představuje mystické vtělení
tisícileté ruské minulosti. (Snyder T.,
s. 66)
Tolik pár myšlenek, ze kterých ideově vychází V. Putin.
Vidíme v nich mix mesianistického blouznění, naprosto pokrouceného
křesťanství a totalitní ideologie inspirované fašismem. Abychom ale hlouběji
pochopili, proč se výše popsané podivné filozofické koncepce dostaly hluboko do
ruské duše, je třeba vycházet z toho, že když přemýšlíme o současném
Rusku, je třeba si uvědomit, že Rusko nebylo téměř vůbec vystaveno určujícím
historickým fenoménům západní civilizace: římskému katolicismu, feudalismu,
renesanci, reformaci, expanzi do zámoří, osvícenství a vzniku národních států.
Stejně tak v ruské zkušenosti téměř chybí následující klíčové prvky západní
civilizace: odluka státu od církve, vláda zákona, společenský pluralismus,
zastupitelské orgány a individualismus. Od toho se pak odvíjí pro nás
nepochopitelná neúcta k lidskému životu, totalitní praktiky, propojení
trůnu a oltáře, zaostalost velké částí Ruska, navzdory obrovskému nerostnému
bohatství této země, obrovská korupce a bohatství soustředěné do rukou několika
jedinců, nesmyslné bláboly o „svaté Rusy“ atd.
Tímto článkem netvrdím, že na Západě je vše v pořádku.
O Západu zde nepíšu vůbec, nechci tímto článkem vyvolávat pocit nadřazenosti.
Svých problémů máme hodně, ale když už o nich píšeme a mluvíme, nekončíme v
kriminále. Chtěl jsem jen stručně ukázat na ideová východiska myšlení
současného vládce Kremlu. Vychází ze zvrácených východisek, a proto koná
zvrácené skutky…
21 února, 2022
Ruská agrese a naše modlitby
Asi mnozí s obavami sledujeme eskalaci napětí na ukrajinsko-ruských hranicích a stále výhružnější rétoriku prezidenta Putina. Věta „Evropě hrozí válka“ se ještě před pár měsíci zdála nereálná. Každý myslící člověk ví, že tato válka by byla děsivá, stejně tak přepadení Ukrajiny Rusku nijak nepomůže. Jenže diktátoři typu Putina a jemu podobných nemyslí jako normální lidé. Žijí ve svých bublinách, následováni svými patolízaly, kteří se díky nim vyšvihli do vysokých pozic, a pokud se v nich chtějí udržet, nesmí diktátorům odporovat. Příznačné zároveň je, že to jsou právě diktátoři, kteří si slovo „lid“ rádi berou do úst. Vyvolávají války „ve jménu lidu“, aby „ochránili svůj lid“ atd. Když se ale někdo z lidu ozve, pak dříve či později zmizí ve vězení nebo na popravišti, často „ve jménu lidu“. Pro mnohé z nás je hrozící agrese Ruska na Ukrajinu bolestivá i proto, že na Ukrajině známe řadu lidí.
Pokud máte žaludek (ale skutečně ho musíte mít silný), mrkněte na některé ruské dezinformační servery, kde se např. dočtete, že „oddíly DLR v noci nad ránem v prudkém boji odrazily polský žoldácký útvar, který měl zinscenovat chemický útok, aby mohl být potom západními médii vykreslen jako útok ze strany DLR proti Ukrajině! Vlády Doněcké a Luhanské lidové republiky vydaly příkazy k evakuaci obyvatelstva, které nyní prchá do Ruska! Rostov na Donu hlásí první stovky uprchlíků. Ukrajinská armáda se pozičně chystá k útoku.“ Ano i těmto nesmyslům lidé věří a sdílí je. Je to vlastně Ukrajina, která ohrožuje Rusko!
Pro naší zemi má současná ukrajinsko-ruská realita specifikum v tom, že na Hradě stále sedí jeden z Putinových obdivovatelů. Je dobře, že v parlamentu už alespoň nejsou komunisté, stačí totiž poslouchat nechutné výplody Okamury, který obvinil Ukrajinu z porušení Minských dohod a opět vsází na hrůzu z migrantů s tím, že pokud budou utíkat lidé kvůli válce z Ukrajiny, „podsekne to mzdy našich manuálních pracovníků. Taky bude problém s bezpečností.“ Jinými slovy Rusko má u i nás svoji pátou kolonu. Zároveň jsem vděčný za jasný postoj premiéra a předsedy Senátu.
Dnes nikdo netuší, kam se situace zvrtne. Není pravda, že válku nikdo
nechce. Někdo ji chce. Někdo, koho ovládá zlo. Zatím jsme „jen“ uprostřed války
dezinformací, na východě Ukrajiny se opět rozhořívá i válka skutečná. Jako
křesťané jsme voláni, abychom se modlili, a to nejen aby k válce nedošlo, ale
také aby Pán Bůh zarazil diktátory šířící zlo a smrt, stejně tak jejich
pohůnky…
12 února, 2022
Stvoření a věda
Jedním z vděčných témat
k diskusi je vztah víry a vědy. Asi se většina z nás shodne na tom, že vztah
mezi vírou a vědou je možný, pokud se definují hranice obojího. Tyto hranice
jsou zjednodušeně vymezeny tím, že víra si klade primární otázku proč, zatímco
věda jak. Problém občas nastává jinde. Konkrétně když se dostaneme k otázce
stvoření.
Zastánci sedmidenního stvoření zastáncům
jiných pohledů někdy předhazují, že podlehli evoluční teorii, která je s
křesťanskou vírou v příkrém rozporu. Dále se pak pokouší vědecky dokázat, že
sedmidenní stvoření je „vědecky dokázáno“. Problém je v tom, že se jedná o
hrubé neporozumění. Když se zahloubáme do příběhu stvoření a chceme ho číst
jako doslovnou výpověď, pak nám mnoho věcí nehraje a nemá to nic společného s
evolucí. Důvod, proč někteří křesťané nepovažují sedm dní za doslovný popis,
není v tom, že něčemu podlehli, ale v tom, jak čtou Bibli.
Pokusím se ukázat na několik skutečností, které mi brání, abych příběh o stvoření v sedmi dnech bral doslovně (vybírám záměrně jen některé).
Jednak máme v Bibli příběhy dva, které se od sebe dost liší. V prvním se píše o sedmi dnech, v druhém se o žádném sedmidenním cyklu nepíše. V prvním příběhu je stvoření světa a vesmíru ukončeno a do rajského stavu je stvořen muž a žena, v druhém je země pustá a do této pustiny je stvořen pouze Adam, který až později dostane Evu. Děj příběhů tedy jde proti sobě. Jednou ráj a potom člověk, podruhé člověk a potom ráj. Když čteme první příběh, pak brzy narazíme na zásadní problém. Světlo je stvořeno první den, ale chybí slunce, které je stvořeno až čtvrtý den. Navíc jsou ještě před stvořením slunce stvořeny stromy a byliny, které ale bez slunce nemohou existovat... Až čtvrtý den jsou stvořena světla na nebeské klenbě, aby byla na znamení dnů. Tedy o 24hodinovém cyklu lze hovořit až od čtvrtého dne. Co bylo předtím? Dalším problémem je, že Bůh netvoří slunce, měsíc a hvězdy, ale doslovně světla. Samozřejmě chápeme, že se jedná o metafory, ale pokud mám brát Bibli doslovně, pak… ji mám brát doslovně. Pisatel pravděpodobně použil světla místo slunce a měsíce proto, aby jeho příběh o stvoření nedal záminku k modloslužbě (okolní národy měsíc a slunce uctívaly), ale to je už teologická nebo religionistická výpověď. V druhém příběhu vidíme totální pustinu, do které je stvořen muž, a až poté je vytvořen Eden. Jenže jak mohl člověk přežít v tak nepřátelsky nastaveném prostředí?
Mohl bych pokračovat (např. řada slovních hříček, které mají za cíl hlubší sdělení, než jen reportáž o stvoření) ale toto je jen
pár postřehů. (Pro hlubší porozumění příběhu stvoření doporučuji např.
Pradějiny od J. Beneše a P. Vaďury nebo Ztracený svět od J. Waltona, dovolím si
doporučit i svojí diplomovou práci Demiurgos vs. Stvořitel, kterou jsem psal
pod vedení prof. Jana Sokola, skvělé pohledy na vztah vědy a víry pak přináší
J. Sacks v knize Velké partnerství)
Co s tím? Dva uvedené příběhy mi nevadí, protože každý se snaží příběh popsat z jiné perspektivy a evidentně se nesnaží se ve všem sladit.
Máme se pokoušet nacpat do příběhu
stvoření vědecké poznatky? Pokoušet se o to můžeme, ale bude to skřípat. Je
tedy řešením evoluce jako údajný útěk před doslovným výkladem Bible? To ale
vůbec není otázka, kterou by měla řešit Bible nebo teologie. S tím ať si poradí
vědci.
Jedná se tedy o mýtus? Ne! Co to tedy je? Když prof. Heller popisoval literární kategorie Bible, napsal: „Bible není ani reportáž (ať přesná či nepřesná), ani ovšem výmysly (ať zbožné či svévolné). Jsou tu děje, ale nejsou to dějiny – v našem běžném smyslu. Jsou tu básně, a přece to není jen to, čemu říkáváme poezie (od poiein – tvořit, tedy lidská tvořivost). Mluví se tu o Bohu, který jedná, a přece to není bájesloví, mytologie, vzniklá jako výron lidských náboženských potřeb. Přistoupíte-li k Bibli a pokusíte se postihnout ji běžnými literárními kategoriemi, vidíte, že se nehodí, že praskají, čím pečlivěji je na ni přikládáte.“ Dodal bych, že některé literární kategorie Bible někdy používá, a někdy nikoliv.
V souvislosti se stvořením mám za to, že není třeba smiřovat vědu a stvoření. Nijak tím příběh stvoření neponížíme. Jedná se o výpověď, která pro původní posluchače, ale i pro nás svým jedinečným způsobem zachytila pravdu o tom, že Bůh stvořil svět, že člověk se pokusil stát se Bohem a doplatil na to, že svět má řád a strukturu, že Pán Bůh stvořil muže a ženu, aby si pomáhali a stáli při sobě atd. Výpovědí o člověku, Bohu a světě je v prvních kapitolách Bible mnoho. Říct, že jsou tyto výpovědi nevědecké, je stejná hloupost, jako pohrdat básní, protože se v ní píše, že duha rozepjala svoje křídla nad horami. Ano, dá se to povědět i tak, že náš zrak zaznamenal nad výraznou vyvýšeninou kuželovitého tvaru široce rozeklaný fotometeor projevující se jako skupina soustředných barevných oblouků, které vznikají lomem a vnitřním odrazem slunečního nebo měsíčního světla na vodních kapkách v atmosféře. Proč ne, ale zřejmě tomu něco chybí.
Kdybych si měl z Bible vybrat dvě nejoblíbenější pasáže, byly by to Lukáš 15 a Genesis 1–3. Mám za to, že k pochopení víry a setkání se s Kristem najdeme v těchto příbězích téměř vše potřebné. A vůbec mě u toho neruší, zda to tak doslova bylo či nikoli. Doslova ale platí, že dárcem a tvůrcem života je Bůh a že cesta k němu je otevřená tehdy, když vyznáme svůj hřích a necháme se jím oslovit.
Nakonec ještě jedna poznámka. Píšu specificky o stvoření, nikoli o mnoha jiných textech Písma, které z důvodů, které přesahují možnosti tohoto textu, chápu doslovně, kdy je nejdůležitějším z těchto příběhů zpráva o vzkříšení.
Pokud někdo chápe zprávu o stvoření
doslovně, proč ne… nevidím důvod, proč bychom kvůli tomu nemohli vyznávat
stejného Krista.
01 února, 2022
O vzdělání, intelektuálech a moudrosti
Před pár dny jsme si připomínali kulaté výročí konání konference ve Wannsee v lednu 1942, kde se rozhodlo o tzv. konečném řešení židovské otázky, které mělo za následek smrt miliónů evropských Židů. Z čeho ale jde mráz po zádech, je fakt, že více než polovina všech účastníků této konference měla doktorský titul. Buď se jednalo o držitele doktorátu nebo o lékaře. Jinými slovy jednalo se o intelektuální elity tehdejšího Německa a tedy i světa. Jakkoli víme, že vzdělání z nás nedělá lepší či morálnější lidi, přesto nás tato čísla zřejmě překvapí.