Soud nad Bohem aneb když správně odpovídat je ďábelské

Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou lůzou. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.

Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí. V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě jednou pár vět z knihy Noc: „Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“ 

Během věznění v koncentračním táboře, tváří v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“

Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“

Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů. Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen, že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.

Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh. Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných, byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?

Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím…

Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.

Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom, že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.  

Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…

 

Jak jsem se pro některé stal antikristem díky ekuméně

Když jsem ve svém posledním blogu psal o očkování, strhla se nebývalá diskuse. Nečekal jsem, že se mnou budou všichni souhlasit, nicméně jedno vlákno diskuse se táhlo okolo rozhořčení, že si dovoluji citovat papeže.

Dotyční mi radili, abych se „nediskreditoval citováním satanského papeže“, pak že bych se „neměl považovat vůbec za křesťana, protože papežství a jeho nauka je antikrist“, pak jsem byl poctěn, a to díky slovům, že „Černý, Fajfr, Drápal a Novák jsou ukázkou odpadnutí v přímém přenosu“. Poctěn proto, že mě někdo zařadil do společnosti těchto bratří, kterých si vážím. Dokonce jsem se v jiném kontextu dozvěděl, že jsem „Dukova děvka“. Prostě jistí bratři (sestry mi tyto šťavnaté výrazy nepíší) mají zásadní problém s tím, že nevidím v papeži antikrista a že vedu rozhovor s katolíky. Možná mě kvůli tomu už ani nepovažují za bratra a litují mě, že se budu smažit v pekle. Ano, rozhovory s katolíky vedu a nejen to, modlím se s nimi!!!

Ale mám to rozlité i u některých katolíků. K veliké nelibosti některých (to abych nenasazoval jen na protestanty), jsem spolu-sloužil svatební mši s tím, že jsme s knězem stáli vedle sebe, a kdo chtěl, ten přijímal, kdo nikoli, nepřijímal (snoubenec byl z CB, ona katolička). Jindy jsem sloužil Večeři Páně, kde byli převážně katolíci, ale i protestanté. Když si ode mě katolíci nechtěli vzít, dali si prst na ústa a já jim „jen“ žehnal. Kněz jim ale doporučil, ať se nebojí si ode mě vzít. Tehdy jsem mu před vysluhováním řekl, že pokud by se stal papežem, že mu kladu na srdce, aby katolická církev změnila svůj rigidní přístup k naší Večeři Páně a povolila svým ovečkám přijímat tělo Páně u nás a naopak nám u nich. Vím, že katolické pojetí je jiné, ale do svědomí nám nikdo nevidí, a kdyby mi kněz vysloužil chleba a víno, vzal bych si. Sám jsem byl zván na leckteré katolické akce jako řečník a bylo to skvělé. Nikoli kvůli mým přednáškám, ale vnímal jsem často mezi námi přítomnost Ducha Kristova. Zároveň jsem se ale setkal i s odmítnutím, někdy mi bylo zamítnuto udělat svatbu v katolickém kostele, „protože jsem protestant“, s odvoláním na jakýsi paragraf katolické věrouky. Nutno dodat, že mít svatbu v kostele bylo přáním snoubenců, ale biskup byl proti. O vesnici vedle to už ale šlo, protože spadala pod jiné biskupství.

Pro někoho to, co píšu, může znamenat, že jsem rozplizlý. Nikoli! Na mnoho oblastí teologie nahlížím hodně jinak, než učí katolická věrouka. Jsem ve své tradici spokojený, dobře vím, proč jsem doma v CB, a neměnil bych. S katolíky rád vedu diskuse, někdy spolu nesouhlasíme. Na tom ale není nic nepřátelského. Vím, že v katolické církvi existují „ultras“, kteří s námi nemluví a stále nás považují za poloviční křesťany. Stejné platí i naopak.

Uvedu ještě jednu zkušenost. Docela čtu nebo poslouchám a inspirovali či inspirují mě i katoličtí autoři, někteří pak dost zásadně a všem je vřele doporučuji! Za ty současné nebo nedávné bych uvedl H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga a další.

Někdy se mluví o toleranci. Abych mohl někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pokud souhlasím, proč bych toleroval? Tolerance není plácání si po zádech a říkání si, že jsme všichni stejní. Stejně tak tolerance není líné rezignování na hledání pravdy. Tolerance je vědomí, že stejní prostě nejsme, ale navzdory tomu jsme schopni se unést (tolerovat), dokonce se mít rádi a v lecčem se inspirovat. A někdy se v něčem i neuneseme. Ale jen v něčem, nikoli ve všem. Navíc to není důvodem spolu nemluvit, nespolupracovat nebo se nemodlit.

Co nás pak ale spojuje, když ne věrouka? Zmrtvýchvstalý Kristus, který je Pánem církve. Že to nestačí? Na to si musí každý odpovědět sám a podle toho zaujmout svůj postoj ke křesťanům z jiných tradic, kteří věří a snaží se následovat stejného Krista.

Mojí prosté víře to stačí.

Pár slov předsedy Rady CB k očkování

Stále dokola se na mě lidé obrací s otázkou, co si myslím o očkování a zda církev vydá nějaké „oficiální prohlášení“. Nevím, jestli církev nebo organizace, které církev zastřešují, něco vydají. Nicméně moje osobní stanovisko je jednoznačné ano. Očkování považuji za účinný nástroj, jak zamezit šíření nemoci covid-19. Jistě lze namítnout, že nejsem lékař a že virovým onemocněním nerozumím. Je to tak, ale svoje ano říkám proto, že jsem v kontaktu s mnoha lékaři, kteří jednak v medicíně něco dokázali, a jednak očkování doporučují. Zároveň v tomto důvěřuji týmům specialistů, kteří na vývoji vakcín pracují. Zcela odmítám teorie o jakémsi světovém spiknutí, které chce pomocí vakcín rozvrátit svět. Zároveň jsem znepokojen obrovským nárůstem nejrůznějších falešných zpráv, které v souvislosti s očkováním po internetu kolují, a ještě více jsem znepokojen tím, jak mnoho křesťanů těmto zprávám věří a posílá je dál. Pochopitelně netvrdím (a ani nikdo z odborné veřejnosti), že očkování, testování a roušky jsou 100% ochranou, ale nic lepšího zatím lidstvo nemá.

Doporučuji, abyste místo konspiračních serverů zabrousili na web Ministerstva zdravotnictví a podívali se na sekci dezinformace, lži a alternativní fakta o covid-19 nebo na server Česko očkuje nebo třeba na server MESES. Na rozdíl od nejrůznějších konspiračních serverů je to ale nuda. O snaze zredukovat počet lidí na naší planetě, o tom, že vakcína zaručeně působí genetické vady, že vakcinace je znamením šelmy, že neočkovaným studentům se bude odstřihávat internet atd. se totiž nedočtete nic. Dozvíte se jen „obyčejná racionální fakta“. Jenže o ta zde běží především.

Tím netvrdím, že okolo nemoci covid-19 není řada otázek, jenže to ani nemůže být jinak. Stejně tak netvrdím, že současná situace nebyla ekonomicky zneužita.

Srovnávat vakcinaci s holokaustem považuji za nepřijatelné. Podle mého názoru se jedná o znevažování této hrozné epochy dějin. Prosím, dříve než cokoli o nemoci covid-19 přepošlete, dbejte důsledně na následující kroky: 1. Vždy ověřte zdroj dané informace. 2. Nesuďte text jen podle nadpisu, přečtěte si článek celý. Čím bizardnější, bombastičtější nadpis, tím je článek podezřelejší. 3. Pokud pod článkem není podepsán autor, a to celým jménem, nejedná se o seriózní článek 4. Ověřte si informaci i jinde, v jiném důvěryhodném médiu či na odborném portále. Důvěryhodné médium musí mít redakční radu a jména členů této rady musí být snadno dohledatelná. 5. Pokud něco o nemoci covid-19 tvrdí jedinec, je to jistě zajímavé, ale stejně jako u jiných klíčových studií, musí za tím kterým tvrzením a závěrem stát tým odborníků.

Na závěr si dovoluji citovat papeže Františka, který 18. 8. 2021 řekl, že očkování proti koronaviru je úkonem lásky.

Je mi jasné, že leckoho tímto svým postojem nepotěším, ale třeba to pro vás bude výzva milovat i ty, kdo očkování doporučují.

Evangelium zlomených

 

Stvoř mi Bože srdce čisté. Ž 51,12

Šimone, synu Janův, miluješ mě? J 21,16

Co mají oba texty společného? Oba jsou vyřčeny po selháních...

David píše poté, co zhřeší s Bat-šebou, Petr zradí svého Pána. Celý příběh o Petrovi je o to silnější, že pár hodin před svojí zradou se Petr dušuje, že i kdyby všichni odpadli, on určitě ne. Skutečně Ježíše v první chvíli brání, ale potom na otázku jakési služky odpovídá, že „toho člověka nezná".

Vidíme dvě ukázky lidského selhání. Na tom by nebylo celkem nic divného, protože podobné příběhy se udály v mnoha životech. Za zmínku stojí jiná věc. V okamžiku, kdy Petr zradí, má tentýž Petr za sebou fantastické vyznání: „Ty (Kriste) máš slova věčného života, za kým jiným bychom šli?“ (J 6,66–69). Zdaleka ne všichni k tomuto poznání došli. Právě Petr poznává, že Ježíš je Bůh, protože jen Bůh má slova věčného života. Ví, že Ježíš je Mesiáš a že pouze za ním učedníci jdou a půjdou. Stručně řečeno, Petr měl veliké poznání toho, kdo je Ježíš. Když se podíváme na Davida, Žalm 51 není první žalm, který David napsal. Už dřív David v žalmech popisoval svoje problémy se Saulem, před kterým prchal, než se stal králem. David měl, stejně jako Petr, veliké poznání Hospodina. Řekli bychom, že oba měli mnohem větší poznání než lidé okolo nich. Právě toto měli společné. Přesto však dělají, co dělají. Proč? Myslím, že tu jde o jeden nesmírně důležitý princip, který bychom mohli shrnout asi takto: David a Petr znali Hospodina, ale David a Petr neznali Davida a Petra, alespoň ne tak, jak Hospodin chtěl, aby sami sebe poznali.

Proč Ježíš později třikrát pokládá Petrovi otázku, zda ho má rád? Proč ho oslovuje jeho starým jménem? Proč David prosí o čisté srdce? Bůh totiž ví, že pokud se nezmění Davidovo srdce, přijde další Bat-šeba. Pokud Petr neprožije, že motorem vztahu k Ježíši je láska, nikoli jeho síla, které měl Petr zřejmě dostatek, přijdou další pády a zrady.

Jenže jak k tomuto sebepoznání dochází? V obou textech vidíme, že Bůh si k tomu použije selhání. To však nestačí. Všichni selháváme, padáme, děláme chyby. Na tom není nic mimořádného. Mimořádné je, jak s tím, co provedeme, naložíme. Může se jednat jak o hřích, tak o zkoušku. U obou zmiňovaných mužů jejich pády vedou k poznání toho, jací jsou. Jenže s tím, jací jsou, jdou za Hospodinem. Tentýž Petr může o pár let později napsat: „Proto jásáte, i když musíte projít ohněm zkoušky.“

Mnoho psychologických kurzů má jako důležitý segment své výuky tzv. sebepoznávání. Tedy pomocí jistých simulovaných situací vést zůčastněné k reakcím, jichž by se za normálních okolností nedopustili. Zároveň by měli s těmito reakcemi pracovat a vyhodnocovat je. Ačkoli tyto kurzy mohou být správné, myslím, že i život sám nabízí nepřebernou škálu situací, ve kterých poznáváme, kdo jsme. Maminky by mohly vyprávět o spánkovém deficitu, mnozí z nás o napjatých vztazích a pomluvách v práci, o nečekaných finančních situacích o… příkladů je mnoho. Ani David či Petr si situace, do kterých se dostali, nevymysleli. David najednou spatřil Bat-šebu, a hormony začaly pracovat. Petr se ohříval o ohně a najednou přišel sled otázek. Když přijde náraz v okamžiku, kdy se nemůžeme připravit a promyslet si, jak budeme reagovat, vypadne z nás prostě to, co nosíme v srdci a kdo vlastně jsme, což mnohdy nebývá příliš povzbudivé. Otázka potom je, co s tím uděláme.

Bůh nám skrze situace, kterými procházíme a které někdy nezvládneme, nastavuje zrcadlo. Když se člověk dívá do zrcadla, v zásadě může udělat několik věcí. Buď zrcadlo rozbije, nebo si řekne, že zrcadlo zkresluje, případně se do něj raději nekouká, nebo se dívá a s jeho pomocí něco dělá. Bůh Davidovi a Petrovi připravil situace, které se jim staly, zrcadlem k poznání sebe samých. V konečném důsledku ani jeden z nich neobviňuje ze svých selhání okolnosti či okolí, nelitují se. David prosí o čisté srdce; Petr nejdříve hořce pláče a potom vyznává, že Krista má rád, a oba přijímají či spíše obnovují poslání, které jim Bůh svěřil. Svoje poslání však obnovují jako ti, kdo znají nejen Hospodina, ale i sami sebe. Zároveň se s tímto sebepoznáním vyrovnávají správným způsobem. Tedy nikoli výmluvami či morbidním sebezpytováním a nekonečným pocitem viny, ale tím, že jdou k Bohu – v tom stavu, v jakém jsou – a přiznávají se.

David mohl napsat mnoho dalších žalmů, ale Bůh chtěl, aby je psal jiný David. Petr již byl skálou, protože ho tak Ježíš označil dlouho před Petrovým zapřením. Bůh však chtěl a chce pracovat s lidmi, kteří prošli proměnou charakteru. Jinak naše služba a kontakt s druhými lidmi vyústí v problémy nebo dokonce katastrofu.

Na závěr se podívejme, jak došlo k onomu nahlédnutí do zrcadla. Nátan Davidovi odvětil: „Ten muž jsi ty! Toto praví Hospodin, Bůh Izraele: Já jsem tě pomazal za krále nad Izraelem a já jsem tě vytrhl ze Saulových rukou. Dal jsem ti dům tvého pána a do tvé náruče ženy tvého pána, dal jsem ti dům Izraelův i Judův, a kdyby ti to bylo málo, přidal bych ti mnohem víc. Proč jsi pohrdl Hospodinovým slovem a dopustil ses toho, co je v jeho očích zlé? Chetejce Urijáše jsi zabil mečem a jeho ženu sis vzal za manželku, zavraždils ho mečem Amónovců (2S 12,7–9).

Ono zrcadlo je ve slovech „ten muž jsi ty“. Bůh si tu používá druhého člověka. Je zvláštní, že Nátan Davidovi neříká nic nového. Jenže někdy je člověk vůči svým chybám a selháním zcela slepý a to, co je pro jeho okolí jasné, on sám nevidí. David se Nátanovu slovu nebrání, ale prosí Boha o odpuštění a zároveň o čisté srdce. Petr po svém zapření  dostane od Ježíše stejný počet otázek, jako byl počet jeho zapření. Navíc ho Ježíš neoslovuje „skálo“ – Petře, nýbrž Šimone, jeho původním jménem. Myslím, že smyslem je připomenout Petrovi jeho zranitelnost a závislost na Kristu.

Jeden z velkých myslitelů minulého století T. Merton (1916 – 1968) řekl opatům cisterciáckých klášterů, aby do svých klášterů přestali přijímat kandidáty, kteří neprošli alespoň jednou duchovní krizí a nevyšli z ní pozitivní a plní naděje. Dokonce šel tak daleko, že opatům navrhoval, aby pro každého novice připravili duchovní krizi a sledovali, jak se s ní vyrovná, dříve než ho přijmou. Ve svém životě jsem pronesl zřejmě stovky či tisíce promluv. Vím, že když mluvím, napadají posluchače nové myšlenky a někteří jsou jimi občas i inspirováni. Ale většina z nich neprojde hlubokou proměnou, protože k té je zapotřebí více než slov. To, co lidi promění, je konfrontace, nutnost poprat se s něčím, s čím se poprat nechtějí. Záměrně volím slovo „poprat“, protože mnohokrát od nepříjemných situací i hříchů utečeme a zůstaneme neproměnění. Slovem „neproměněni“ myslím to, když nemáme odvahu slyšet, že něco je třeba změnit, odvahu vidět naše špatné postoje.

Nakonec vidíme, že jak David, tak Petr skrze bolestivé zkušenosti s vlastním selháním nedošli k depresím, k zatrpklosti ani ke zlehčování toho, co se stalo, ale k poznání Hospodina a také sebe samých. A to jim v konečném důsledku pomohlo měnit životy svoje i životy druhých.  Mohli pak žít bohatším a smysluplnějším životem a hlouběji poznat, kdo je Bůh. Může to někdy bolet, ale i správné zacházení s bolestí může být cesta vpřed. I to může být evangelium.

Malý průvodce demagogií a poučení od Adolfa s Josefem

Zanedlouho nás čekají volby, o kterých mnozí hovoří jako o klíčových. Zda budou klíčové, nevím, co ale vím, je, že pro mnohé je představa, že tuto zemi nadále povede nikoli ANO, ale Andrej Babiš, hrozná. Zároveň jsem předcházející větu zvolil záměrně, protože ANO je (podobně jako SPD) tzv. strana autoritářského a vůdcovského typu, kde alespoň navenek neexistuje vnitřní opozice. V religionistice tento styl vedení vidíme u sekt a někdy i u některých církevních uskupení.

Autoritářské uskupení vůdcovského typu se projevuje následujícími třemi monopoly. Monopolem vůle, kdy je to vůdce, který stanovuje dynamiku své strany, určuje její orientaci a taktické manévry. Dále monopolem vědění, kdy vůdce má všechny potřebné kompetence. Není nikomu ve straně zodpovědný, tedy není nikomu povinen skládat účty a sdělovat důvody svého jednání. Snaha vůdce korigovat je vykládána jako vzpoura, nebo dokonce úchylka. A nakonec se jedná o monopol zdůvodnění, kdy pouze vůdce nebo jím pověření lidé jsou oprávněni v rámci organizace něco vysvětlovat. Ostatní musí mlčet.

Ve stranách vůdcovského typu nejsou do čela vybíráni lidé především podle odborné kvalifikace, speciálních znalostí, či dokonce podle osobní integrity, ale podle ochoty se podřídit a být loajální vůdci. Pak není divu, že strany vůdcovského typu trpí nekonečným proudem skandálů, protože jim chybí odborníci, interní kontrolní mechanismy, stejně tak rozumná personální politika. I když se ve straně odborník vyskytne, stejně jeho názory a rady podléhají schválení vůdce (to jsme v plné nahotě viděli v obrovských zmatcích v době covidu). Problém je, že vůdce svoje postoje řídí podle nálad lidu, resp. v politice podle nálad voličů.

Pochopitelně je otázka, jak je možné, že strany vůdcovského typu mají tolik voličů? Jak je možné, že jejich vůdcům prochází jeden skandál za druhým? Někteří tvrdí, že je za tím geniální PR. Osobně mám za to, že je za tím především propaganda a demagogie. Jak to funguje? A. Hitler v knize Mein Kampf napsal: „Vnímavost velké masy je velmi omezená, schopnost porozumění malá, zapomnětlivost velká. Vzhledem k těmto skutečnostem se musí účinná propaganda omezit vždy jen na velmi málo bodů a tyto heslovitě opakovat tak dlouho, až si určitě i poslední mezi adresáty dokáže představit, oč jde.“ Jinými slovy nemusíte mít program, ale musíte donekonečna omílat pár bodů, které jsou nabité emocemi.

Kdybych se chtěl dostat do parlamentu, vybral bych uprchlíky, korupci a zvrácenou EU. To zabírá! Případně bych rozdával peníze skupině, která je početná a od které bych chtěl získat hlasy. „Detaily“ jako exekuční hydru, hrozivě narůstající státní deficit či vzdělání bych neřešil, protože toho se lidé tolik neděsí.

Dalším důležitým heslem demagogů je opakovat, opakovat, opakovat. Žel jsem na to nepřišel já (byť bych se tím rád pochlubil), ale J. Goebbels, kterého asi nemusím představovat. Ale v propagandě se fakt vyznal a to dávno před založením první PR agentury. Goebbels napsal: „Je třeba donekonečna opakovat totéž v nekonečně mnoha obměnách. Lidé musí být díky neustálému opakování zcela prostoupeni našimi názory. Dokud to nesedne.“ Jinými slovy pokud jste obviněni z defraudace a korupce, pak nic nevysvětlujte, ale donekonečna opakujte, že je to spiknutí. Stále dokola, až vám lidé uvěří. Nebo šiřte nesmysly o tom, že vaši političtí odpůrci chtějí do vašich bytů nastěhovat utečence. Že je to mnohokrát vyvráceno? Nevadí! Když to lid uslyší posté, uvěří tomu! Nebo o sobě vytvořte srdceryvnou story, že kdybyste chtěli, do politiky byste nešli, ale vy politiku děláte pro lidi nebo ještě lépe zabírá slovo národ. Nebo vytvořte příběh o tom, jak jste zvládli covid. Že jsme jedni z nejhorších na světě? Ale o pravdu a přesná čísla přece opravdu propagandě nejde! Demagog totiž pracuje s emocemi.

Existuje totiž termín „demagogický trans“. Donekonečna omílané polopravdy mění lidem jejich porozumění světu. Fakta ztrácejí na významu a propadají se do mlhy pocitů. Čím více se lidé ponoří do demagogického emočního oparu, tím je fantazijní obraz, který demagogie vytváří, reálnější.

Další velmi důležitý způsob, jak demagogové manipulují s emocemi, je, že se staví do role obětí. Jak jsem již psal, mnoho lidí si klade otázku, jak to může u voličů… jméno si dosaďte sami, procházet.

Může, protože každé další odhalení jejich podvodů je lež, kterou šíří zkorumpovaní novináři, které řídí ještě zkorumpovanější elity. Proč o vás novináři píší negativní věci? Protože hájíte zájmy lidu. Proč vás EU obviňuje z defraudace? Protože bráníte přílivu uprchlíků, a tedy islámských teroristů! Proč nebylo zajištěno dost vakcín? Protože neschopná EU! Proč je rozpočet v krizi? Protože covid a ti, kdo zneužívají dávky. A když není už žádné proč, pak je zde vždy Kalousek…

To bylo jen pár myšlenek o tom, na co se v příštích týdnech můžeme těšit. Bude to „hustý“. Proto neztrácejme kritické myšlení a nenechme se oblbnout demagogy a demagogií. Ona totiž nefungovala jen v době pánů, které jsem citoval, ale funguje i dnes. A to na všech stranách politického, názorového a ideového spektra.

Hradní tragédie očima archetypů...

 V nedávných dnech jsme byli svědky snahy několika senátorů sesadit M. Zemana z postu prezidenta z důvodu, že není schopen vykonávat funkci. Miloš Zeman ve své funkci zůstane, zároveň v jeho osobě vidíme tragédii člověka, který neumí stárnout a který naplňuje jistý archetyp… sami posuďte podle následujícího textu.

V mnoha mytologiích, pohádkách a příbězích se odráží prastará touha po starých mužích, kteří předávají moudrost, kteří si již nepotřebují nic dokazovat, kteří sice postrádají fyzickou sílu, ale mají vnitřní autoritu, která neplyne z jejich síly nebo společenského statusu, ale z toho, kým jsou. Jsou to muži, kteří žehnají a rozpoznávají v druhých to, co je dobré. Jejich energie je klidná a bezpečná. Místo snahy intrikovat, nebo si něco dokonce dokazovat, podporují snahu jiných, kteří si ještě nejsou jisti sami sebou. R. Rohr píše: „Jejich silná a stabilní energie dokáže v úžasné míře držet pohromadě chaos, strach a pochyby.“ Když takovýto muž přijde do místnosti, svět se najednou stává bezpečným. Ještě jednou Rohr: „Být lidským je pro něj bezpečnější než vlastní image, role, moc a prestiž.“ S archetypem „moudrého starce“ se setkáváme u K. G. Junga, na kterého v něčem navazuje R. Rohr, který píše o archetypu „krále nebo otce“.

Protikladem moudrého starce/krále/otce je temný stařec či temný král. Takovýto člověk se vyznačuje zatrpklostí a cynismem. Svoje zkušenosti využívá k tomu, aby ponižoval svoje okolí. Nedokáže žehnat a rozpoznat v druhých dobro. Jeho energie je zlá a šíří okolo sebe strach. Místo toho aby spojoval, rozeštvává, jeho postoj je plný zahořklosti. Rány, které během života obdržel, nebyly přetvořeny v cosi posvátného, něco, z čeho se on i jeho okolí může učit, ale ve snahu mstít se těm, kteří mu v životě ublížili. Nedokáže přijmout svoje omezení a limity. Jeho humor je prosycen urážkami, zlobou a ponižováním. Jakoby mu tyto odporné vlastnosti dávaly energii prodloužit svůj uhasínající život… Již nemá přátele, ale jen nohsledy.

Pokud máte pocit, že tyto řádky píšu o někom konkrétním, do koho se trefuji, pak vězte, že jen volně cituji z několika knížek, jejichž autoři dotyčného nemohli znát. Archetypy se totiž opakují.

Já sám mám obrovské požehnání, že jsem byl a stále jsem obklopen moudrými starci. Tedy laskavými staršími muži, kteří mě čas od času povzbudí, vyjádří vděčnost za můj život, někdy mě napomenou a zároveň se mnou nesoupeří. Jejich obrovské životní zkušenosti, tříbené hlubokým vztahem s Bohem, jim v mých očích dávají autoritu, která není dána statusem. Ten už totiž nepotřebují. Jsem sice „předseda Rady CB“, „administrátor sboru Praha 13“, tedy jistou autoritu mám, ale díky těmto moudrým starcům se cítím bezpečněji. Čas od času potřebuji vidět jejich laskavé pokývnutí, že jdu správným směrem. Stejně tak laskavě zdvižený prst.

Strašně bych přál i našemu národu, aby takovýto moudrý stařec nebo moudří starci byli v jeho čele. Starci, jejichž moc plyne zevnitř a za nimiž se chodí především kvůli jejich moudrosti.

To, co popisuji, souvisí i se stárnutím. Jeden z velkých myslitelů minulého století R. Guardini o stárnutí napsal: „Za prvé je třeba konstatovat zásadní fakt, který je základem veškeré životní moudrosti. Správně zestárne pouze ten, kdo stárnutí vnitřně přijímá. Ti, kdo to nedokáží, dělají všechno možné a nemožné, aby proces stárnutí zamaskovali, a předstírají mladistvost, kterou už nemají. Takový trik se samozřejmě nemůže podařit, neboť zkušenější oko prohlédne komedii a k nepravdivosti se ještě přidruží směšnost. V té míře, v jaké se uskuteční přijetí stáří, se také mění vztah starého člověka k okolí. Ztrácí zášť k životu, která ho ze společnosti vyčleňovala. Mladé lidi uznává, učí je milovat a pokouší se jim pomáhat. Nečiní to však z vůle ovládat, kdy pomoc je jenom přestrojenou závistí…“

U některých starých lidí jsem vypozoroval nádhernou věc: to, čemu přikládali v životě veliký význam, se najednou ukázalo jako nedůležité, a naopak to, co považovali za bezvýznamné, na co neměli čas, dokázali přehodnotit. Této schopnosti se říká moudrost stáří. Naopak pokud toto starý člověk nedokáže, stává se nesnesitelným, nebo řečeno jazykem archetypů, stává se temným starcem.

Pavel Říčan v knize Cesta životem píše, že „stáří je tvrdou zkouškou, ve které neobstojí životní nepravda, neupřímnost k sobě i k jiným, neobstojí ani celoživotní úsilí o vyniknutí a tím méně celoživotní boj o vládu nad druhými.“

Není tajemstvím, že ve stáří se často mění osobnost. Říčan píše, že člověk se někdy stává karikaturou sebe samého a začnou se projevovat nepěkné vlastnosti a sklony, které se v mládí a středním věku dařilo tlumit. Proto je úžasné, pokud se starý člověk, někdy i s pomocí okolí, naučí laskavě zacházet s mezemi svých možností.

Když toto čtu, nějak více mi je smutno a trapně zároveň, když vidím, co se odehrává na Hradě.

Když jsem byl malý, někdy jsem se starým lidem smál a vzpomínám si, že mi za to táta dal pár facek. Pro tento druh humoru absolutně neměl pochopení. Ano, bylo to dětsky zlé a facku jsem si zasloužil. Našemu prezidentovi bychom se smát neměli, protože je neuctivé dělat si legraci ze starých lidí. Jenže zároveň by staří lidé měli někdy mít někoho, kdo jim laskavě sdělí, že prostě už jsou na některé věci… staří a že je třeba žehnat, předávat moudrost, a ne intrikovat a šířit okolo sebe nenávist a strach.

Toto je běh života. A kdo tento běh nerespektuje, škodí sobě i svému okolí. A čím si stojí výše, tím více může škodit. Zároveň čím méně dotyčný realitu stáří s jeho omezeními respektuje, tím je vše jaksi trapnější a směšnější.

Závěrem… prosím, až některé výše popsané znaky uvidíte u mě, sdělte mi to. Lidsky, citlivě, ale sdělte. Také stárnu.

Pár myšlenek k (zatím) pomalu končící pandemii

Včera jsem oslavil rozvolnění pandemických restrikcí koupí ponožek, protože staré už se trhají, kupovat si nové přes internet se mi nechtělo a štupovat staré je dnes jaksi mimo (pamatujete ještě na dřevěné houbičky?). Během tohoto ponožkového rituálu jsem si nějak více uvědomil, že pandemie ustupuje a že je jistá naděje, že to bude brzy za námi. Na druhou stranu mě napadají slova: nikdy neříkej nikdy…

Důvodem k napsání tohoto článku ale není spekulace, zda je pandemie u konce, ale odpověď na otázku, zda se církev nějak poučila nebo zda se o sobě něco nového dozvěděla. Zda bude něco po pandemii dělat jinak.

Pokud jste zažili nějakou těžkou nemoc, pak možná máte podobnou zkušenost jako já. Smiluje-li se nad vámi Bůh a vy to přežijete, pak si dáváte předsevzetí, že změníte stravovací návyky, životosprávu, budete se více věnovat blízkým, budete více času trávit s Bohem atd. Obyčejně něco změníte, ale po čase zpravidla zapadnete do starých kolejí. Prostě vám otrne. Vtáhne vás práce, povinnosti, tlak okolí nebo více či méně často neodoláte a dáte si nezdravé jídlo. Prostě síla našich návyků a někdy i zlozvyků je veliká. Netvrdím, že po prodělané nemoci nebo životní pohromě musí být všechno jako kdysi, že se nelze poučit a změnit, ale pokud nemáme silnou vůli, pak nás ani drsná zkušenost sama o sobě nezmění. Obávám se, že podobně to po pandemii dopadne s církví a se sbory. Za pár měsíců budeme tam, kde jsme byli. Tedy upadneme do „staré dobré (anebo nedobré) klasiky“. Ale moc rád bych se mýlil.

Snad i proto si dovoluji napsat pár řádek o tom, co jsem během pandemie zaznamenal a co bych rád, kdybychom si odnesli. Zároveň se jedná jen o moje subjektivní pozorování.

Během pandemie po internetu kolovalo mnoho rozporuplných zpráv ohledně toho, zda pandemie je, nebo není Boží trest, zda očkování je, nebo není znamením šelmy, zda máme, nebo nemáme poslouchat světskou vládu, která nám zakazuje se shromažďovat, zda se nejedná o začátek Kristova příchodu, do toho se k nám dostávaly znepokojivé zprávy o počtu mrtvých, velmi rozporuplné predikce, co se stane atd. V této chaotické situaci jsem si uvědomil, že v českých protestantských církvích neexistuje žádný sjednocující hlas, který by v této a v podobných situacích vydal nějaké rozumné sjednocující stanovisko nebo se k některým výše popsaným i jiným zprávám postavil. O to více pak byly slyšet různé postoje a prohlášení některých lidí, kteří čas od času publikují. Na čtenářích pak bylo zvážit, zda ten či onen má co říct, a mezi různými hlasy si vybrat (anebo nevybrat).

Zároveň jsem si nějak víc uvědomil, že záleží na vedoucích a že vyhrocená situace, kterou jsme prožívali, ukázala, jak jsou schopni reagovat. Asi z žádného vedoucího se nedá sejmout povinnost nějakým způsobem se pokusit vnést mezi ty, které vede, upokojení a naději.

Projevilo se to, co prožívají církve v zemích, kde jsou pro svoji víru pronásledovány a kde se nemohou scházet ve velkém. Tyto církve jsou odkázány na skupinkový model, kdy se každá skupinka stává malým sborem, který se společně modlí, poskytuje si pastorační i praktickou péči, čte Písmo a zajímá se o svoje okolí. Sbory, které byly před pandemií odkázány jen na velká nedělní setkávání, byly touto dobou zasaženy více než skupinkové sbory. Ukazuje se, že model malých skupin je velmi životaschopný, a to právě v nelehkých dobách. Zároveň nejen v nich. Myslím, že tento model bychom měli mnohem více promýšlet a praktikovat i v našich společenstvích.

Z pochopitelných důvodů nebylo během pandemie možné pořádat různé akce. Ale stále šlo někomu zavolat, s někým se jít projít, s někým si někde s rouškou a na bezpečný distanc sednout. Jinými slovy, potřeba lidského kontaktu se nejen nevytratila, ale byla ještě větší. Najednou se v mnohých sborech „vylíhli“ lidé, kteří se zajímali a kteří byli schopni a ochotni poodstoupit od sebe sama a nabídnout pomoc. Pro ty, kdo vedou větší skupiny lidí, byla možná pandemie připomenutím, že klíčem k srdci člověka není především „společně sdílená vize“, ale lidská blízkost, projevený zájem, ochota pomoci. Tím nijak nepopírám tvorbu a potřebu vize, jen připomínám, že bez vztahů a s nimi související důvěry samotná vize nestačí.

Díky různým internetovým platformám se ukázalo, že leccos lze dělat efektivněji – v tom smyslu, že kvůli hodinovému setkání nemusíme jezdit přes půl republiky. Dále se ukázalo, že v církvi se dá žít i bez některých setkání, konferencí či „konferenční turistiky“ a že tím lze ušetřit čas a peníze, jakkoli nechci tvrdit, že Zoom může nahradit osobní setkání. Někdy sice ano, častěji nikoli. Jenže… všimněme si, že mnoho nejrůznějších „udělátek“ nám vlastně má šetřit čas, a my ho stejně nemáme. Mobily šetří čas, který bychom strávili chozením do telefonní budky, maily nahrazují chození do poštovní schránky, QR kódy nahrazují vyplňování složenek, Facebook nahrazuje osobní setkávání… jen čas stále nemáme. Pandemie tedy ukázala, že leccos se dá dělat efektivněji, ale že i s ušetřeným časem je třeba se naučit hospodařit.

Virtuální bohoslužby budou pomalu končit a my se vrátíme do lavic. Opět se rozjedou akce, které nám chyběly. Slýchávám hlasy, že si někteří zvykli na pohovky a YouTube a že už se nevrátí. Jen dobře. Pokud někdo odejde z církve proto, že se není schopen v neděli zvednout z pohovky, jeho víra ještě potřebuje porůst. Většina lidí se ale vrátí, protože jsme stvořeni pro vztahy. Zároveň by bylo skvělé, kdyby nám neotrnulo příliš rychle a kdybychom alespoň jednu věc začali dělat jinak.

Německo, Rusko, výročí konce války a vyrovnávání se s vinou

Krátce po druhé světové válce napsal německý filozof Karl Jaspers knihu Otázka viny. Jaspers se v této knize vyrovnává s fenoménem viny svého národa.

Když tuto knihu čtete, zjistíte, že myšlenky tohoto myslitele se zdaleka netýkají jen Němců po druhé světové válce. Jaspers definuje čtyři kategorie viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Do kriminální viny zahrnuje přímou účast na zločinech a porušování zákonů. Politickou vinu vidí u politiků a politických institucí, stejně tak jako u organizátorů masové nenávisti. Zároveň ale se od této viny nelze oprostit, pokud jsme s těmito činy jako občané souhlasili, byť jsme je sami nevykonávali. Morální vina má co do činění s tím, že jsme byli vůči násilí loajální a občansky poslušní, tedy že jsme se násilí aktivně nepostavili. Patří sem „život v masce“ a „souputnictví“ – vina plynoucí z účasti na vnějších projevech loajality vůči režimu za účelem osobních výhod nebo vyhnutí se nebezpečí. Metafyzická vina pak pramení ze skutečnosti, že jsme zůstali naživu a že jsme neudělali dost proto, abychom zachránili ty, na kterých byly páchány politické nebo jiné zločiny. Cituji: „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Zároveň se s touto vinou často setkáváme u těch, kdo přežili koncentrační tábory.

V knize Tekuté zlo Bauman a Donskis navazují na Jasperse a píší, že „největší zosobnění etiky viny byla morální Tour de France německého kancléře Williho Brandta, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté u Jad vašem (světové centrum pro výzkum, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli) – v obou případech se jednalo o hrdinský a ušlechtilý čin veřejného pokání před světem za zločiny a hříchy svého národa.“ V našem kontextu stojí za připomenutí i omluva německého prezidenta J. Gaucka v Lidicích. Autoři knihy Tekuté zlo píšou: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě W. Brandta, porušuje hobbesovský model státu – státu, který nikdy neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“

V souvislosti s koncem války, který jsme si připomínali, byla na Kulatém náměstí v Praze otevřena výstava o zvěrstvech provozovaných Rudou armádou na civilistech. Některé to pohoršuje a ptají se, proč je nutné tyto temné momenty našich dějin zdůrazňovat.

Problém je ale poněkud složitější a souvisí právě s otázkou viny a omluvy. Rudá armáda měla nepochybně významný podíl na osvobození naší země, zároveň to byla Rudá armáda, která odvlekla na konci války tisíce našich občanů do gulagů. Stejně tak to byl Sovětský svaz, který po válce v naší zemi podporoval a organizoval stejně zločinný režim, jako byl režim nacistický. Rozdíl oproti Němcům byl a je v tom, že Sověti se za svoje zvěrstva nikdy neomluvili, stejně tak komunisté. Ještě jednou Bauman a Donskis: „Dokázali bychom si představit, jak vůdce Sovětského svazu vyjádří omluvu za odporné zločiny a zavrženíhodné chování svého vojska, vládnoucích představitelů a státní mašinérie? Dokázali bychom si představit, že jakýkoli vůdce dnešního Ruska nabídne omluvu státu, jehož existenci podrýval, nebo dokonce zničil? Odpověď je zcela jasná – ne.“

Rusko se neomlouvá a nikdy se omlouvat nebude. Snad i proto je doposud Stalin vnímán jako jeden z největších Rusů. (Je nemyslitelné, že by takto dopadl v Německu Hitler.) A právě proto, že se Rusko neomlouvá, není jeho představitelům ani dáno vidět vinu, kterou jejich národ nese. V Rusku – mimo disidentské kruhy – neexistuje dílo podobné Jaspersově Vině, tedy dílo, které by bylo v Rusku doporučováno ke čtení jako snaha vyrovnat se s historickou vinou Ruska třeba jen v minulém století.

Vyznání vin nemůže vrátit životy, ale může vyjádřit lítost, distancovat se od zločinů minulosti a může je veřejně prohlásit za nepřípustné. A to není málo. Vyznání vin není slabost, ale síla. Naopak zamlčování a bagatelizování zločinů – často od těch, kteří vypadají jako silní – slabostí je.

Připomínali jsme si konec světové války, zároveň konec jedné diktatury, a třeba dodat, i nástup jiné diktatury. Potomci jedné z nich vinu svých předků nebagatelizují, potomci druhé diktatury si vinu nepřipouští. A snad i proto je dnešní Rusko na rozdíl od Německa stále diktaturou. Aby se něco změnilo, muselo by dojít k vyznání... vin. Jak jednoduché a jak těžké zároveň.

Nezbývá než doufat, že nás rudá diktatura podruhé nepohltí a že její pohrobci se nikdy více nedostanou k moci. Oni totiž pojem viny neznají, proto nelitují. A protože nelitují, budou to, co dělali jejich předchůdci, klidně opakovat.

Bože můj proč jsi mě opustil a ztráta smyslu hřích

Jedny z posledních slov Pána Ježíše na kříži jsou Bože můj, proč jsi mě opustil. Jednak Ježíš poprvé a naposledy nazve Boha Bohem a nikoli otcem, jednak poprvé a naposledy řekne, že ho Bůh opustil. Porovnejme si Ježíšova slova s posledními slovy jiných mučedníků.

T. Moore před popravou prý odrhnul svůj dlouhý vous a řekl: „Bylo by škoda, aby byl sťat, nikdy nikoho nezradil.“ J. Hus údajně na hranici zpíval. D. Bonhoeffer krátce před smrtí píše: „Netrapte se kvůli mně a nestrachujte se o mě, jen se, prosím, nezapomeňte za mě modlit – jsem si jist, že nezapomenete. Jsem si jist vedením Boží ruky a doufám, že tuto jistotu nikdy neztratím. Nikdy nesmíte pochybovat, že cestou, po níž jsem veden, putuji vesele a s jistotou. Můj dosavadní život až po okraj naplňuje Boží dobrota.“ Známá jsou statečná slova M. Horákové před její popravou „jdu s hlavou vztyčenou“. Proti těmto slovům zní Ježíšovi výkřiky poněkud nedůstojně a zoufale. V čem byl rozdíl? V míře bolesti? V tom asi správná odpověď není.

Ježíš byl totiž na rozdíl od nich a mnohých dalších sám a Bůh byl daleko. V okamžiku, kdy na sebe Ježíš vzal lidský hřích, vzal na sebe i důsledky lidského hříchu a tím je odloučení od Boha. V tom byl důvod hrůzy, kterou Ježíš prožil. Přišel o nejhlubší vztah, který měl. I z naší pozemské existence víme, že peklo je často tam, kde se hroutí vztahy a to platí jak mezi lidmi, tak i mezi člověkem a Bohem. A o tento vztah s Bohem kvůli hříchu člověk přišel a vlastně neustále hledá, jak jej najít a získat zpět. Jak najít Boha.

Jenže slovo hřích se nerado slyší. Vyšlo z módy a to někdy i mezi křesťany. Mluvíme raději o nemoci, o momentální indispozici, o shodě okolností, o ztrátě příčetnosti, o potřebě kompenzace stresu, o špatné rodinné konstelaci a nevím co ještě. Toto vše může být důvodem selhání, ale hřích zůstává hříchem. Když se někdy bavím s lidmi o víře, ptám se, proč věří. Odpověď často bývá, pomáhá mi to, Bůh mne miluje, má pro mě pochopení, dává mi smysl života. Slova o tom, že mi Ježíš odpustil hříchy, že jsem prožil pokání, že prožívám pokání, moc častá nejsou. Tak nějak konstatujeme, že všichni chybujeme, což bývá považováno jako vrchol tzv. pokání. Kdosi napsal, že největším hříchem dnešního člověka je ztráta smyslu pro hřích, což vede ke ztrátě smyslu pro pokání, obrácení a nápravu života.

Jenže kde není uznání a vyznání hříchu, tam kříž postrádá smysl. Tam se kříž stává jen prázdným symbolem a Ježíš jakousi happeningovou či muzikálovou postavičkou.

Jedním z problémů některých proudů současného křesťanství je, že se smrsklo do slov, že je príma uvěřit v Pána, který nám dá radost, pokoj, vlastně vše, co chceme, a s kterým navěky budeme trávit věčnost v nebi. Je to pojetí Boha, které popsal teolog H. Richard Niebuhr: „Nerozhněvaný Bůh přivedl člověka bez hříchu do království bez soudu pomocí kázání Krista bez kříže.“ Bůh je jistě milující Otec, jistě mu na nás záleží, jistě nám nabízí věčný život, zároveň ale Bůh se i hněvá a soudí. A právě Boží trest na sebe Ježíš vzal a s ním i odloučení od svého otce. Zároveň až když si toto nejen uvědomíme, ale i prožijeme, kříž a Boží milost nám začne dávat smysl.

O manželství, volném svazku a nejen citovém závazku

Před pár týdny jsem četl rozhovor s jakýmsi duchovním, v kterém se redaktor ptal, jak se slučuje jeho duchovenský stav s tím, že žije se svojí partnerkou ve volném svazku. Už si přesně nepamatuji odpověď, každopádně dotazující se redaktor vyjádřil radost nad tím, že se dotyčný „nedrží církevních dogmat a že jde s dobou“. Tento rozhovor mě přivedl k tomu, že se jako kazatel chci zamyslet nad těmi, které jsem oddával a proč jsem přesvědčen, že manželství a s ním spojený závazek je sice těžký úkol, zároveň však stále ten nejlepší. Pan redaktor by ale ze mě moc radost neměl, asi bych v jeho očích nebyl dostatečně kráčející s dobou.

Možná někteří znáte slavnou píseň Simona a Garfungela „I Am A Rock“, kde zpívali, „kdybych nikdy nemiloval, nikdy bych nemusel plakat. Nikoho se nedotýkám a nikdo se nedotýká mě… Jsem skálou, jsem ostrovem… a skála necítí žádnou bolest a ostrov nikdy nepláče.“ Četl jsem myšlenku od amerického psychologa H. Hendina, který jinými slovy popisoval něco podobného. Popisoval strach ze skutečné intimity u dnešních dospívajících, kteří se bojí, že vážný vztah by omezil jejich možnosti.

Hendin dále píše: „Před dvaceti lety byly citový odstup a neschopnost cítit radost považovány za příznaky schizofrenie. V dnešní době jsou lidé přesvědčeni, že citovou angažovaností si říkají o katastrofu, a že naopak citový odstup pro ně znamená nejlepší prostředek, jak přežít.“ Nevím, zda se jedná jen o fenomén poslední doby, ale na tom nakonec nezáleží. Zajisté se ale jedná o fenomén dnešní doby. Prostě trochu se možná vázat, ale zas ne až tak moc a zachovat si určitý odstup a to včetně vztahů.

Rabín Kushner (z jehož myšlenek čerpám podklad i pro tento článek) popisuje svoji zkušenost z jakého předmanželského setkání, které dobře doplňuje to, co popisuji, zároveň to je i moje občasná zkušenost. Kushner popisuje, jednou za ním přišla dvojice, kterou měl oddávat. V jednom okamžiku mu mladý muž řekl: „Rabbi, namítal byste něco proti drobné změně ve svatebním obřadu? Místo abyste nás prohlašoval za manžele tak dlouho, dokud nás smrt nerozdělí, mohl byste to formulovat, že jsme manžely tak dlouho, dokud potrvá naše láska? Mluvili jsme o tom a oba jsme měli pocit, že kdyby se náhodou stalo, že kdybychom se spolu už nemilovali, že není morálně správné, abychom spolu dále setrvávali.“ Kushner na to odpověděl: „Ano, namítal bych proti tomu něco a nic se měnit nebude. Vy i já víme, že existuje taková věc, které se říká rozvod, a vy a já víme, že v této době mnoho manželství netrvá až do smrti jednoho z manželů. Pokud ale vstupujete do manželství s přístupem, kdyby to nevyšlo, můžeme se vždycky rozejít, pokud duševně nevybalíte všechna svá zavazadla, potom vám mohu zaručit, že to zaručeně nebude fungovat. Cením si vaší touhy nebýt pokrytci, ale musíte pochopit, že manželský závazek znamená nejen vzájemnou ochotu spolu spát, ale závazek přijímat frustrace a zklamání, jež nevyhnutelně patří ke dvěma nedokonalým lidským bytostem. Pokud je část z vás angažovaná ve vztahu a část se nachází venku, mimo něj a posuzuje ho, rozhoduje se, zda za to ještě stojí, potom prakticky nemáte šanci.“

Tito mladí lidé zřejmě měli špatné zkušenosti s tím, co okolo sebe viděli a tak si chtěli nechat otevřená zadní vrátka. A ta jsou buď vůbec do manželství nevstupovat a žít jen tak volně, nebo vstupovat, ale jen do doby, kdy se milujeme, kdy jsme spolu v dobrém.

Ještě jednou již citovaný Hendin. Autor přišel se zajímavým nápadem jak změnit pohádku o krásném princi, který políbí žábu a z žáby se stane princezna. Pointa je, že láska mění i ošklivou žábu. Co ale příběh změnit na to, že princezna políbí žabáka a stane se z ní žába! Hendin to interpretuje tak, že citové vydání se je v něčem nebezpečné, riskantní a může nám ublížit. A asi i někdy ublížilo. Jenže pokud si myslíme, že aby byl život podle našich představ, tak se musíme naučit vyhýbat se bolesti, za chvíli nebudeme cítit ani radost, ani lásku, ani naději a staneme se citově mrtvými.

Ve vztahu pak mylně uvěříme tomu, že pokud se nedaří, nejlepším lékem je změna partnera. A aby tato změna nebyla složitá, je lepší se k partnerovi nevázat manželstvím. Jenže chyba někdy bývá v nás. Kusher píše: „Vzhledem k našemu strachu z toho, že budeme zranění nebo zklamaní jsme si vybrali život citové plochosti. Vybudovali jsme si pro sebe emoční podlahu, aby nás nic nezranilo ani nedeprimovalo, a emoční strop, nad který se nemůžeme povznést, protože riziko pádu by bylo příliš velké.“

Jedním z přirovnání vztahu Krista a nás je vztah ženicha a nevěsty, tedy manželství. Jedná se o něco krásného ale i bolestivého a do jisté míry i nepopsatelného, proto to Pavel nazývá tajemstvím. Jedná se o cosi, z čeho se jen tak nedá vyskočit a proto vám nezbývá, než bojovat. A boj někdy bolí a někdy přináší vítězství. Kdo si ale chce ponechat citový odstup, otevřená zadní vrátka, ať se manželství vyhne a žije jen tak volně. Možná – pokud jste křesťané, budete navíc vypadat, že jdete s dobou a nepropadli jste nudným trendům některých úzkoprsých fundamentalistů.

Zároveň jsem rád, že si to byl Kristus, který si od své nevěsty odstup neponechal a nese to s ní v dobrém i ve zlém. A po pravdě když nás křesťany pozoruji, toho zlého je spíše více než méně. A on nás přesto miluje.

Že by byl Ježíš úzkoprsý fundamentalista? To asi ne. Možná spíše vášnivě milující ženich.