Jak jste asi někteří zaznamenali, dnes, tj. 16. 2. 2021 zemřel profesor Jan Sokol, jeden ze signatářů Charty 77, kandidát na prezidenta a hlavně vynikající člověk a učitel. Nechci ale psát to, co se lze dočíst na wikipedii nebo co v souvislosti s jeho smrtí bylo či bude napsáno.
Blog Davida Nováka
Pro ty, kdo přemýšlí nad svoji vírou nebo nad vírou.
16 února, 2021
Pár slov u příležitosti úmrtí Jana Sokola
07 února, 2021
O vzorech a těch, kdo nás ovlivnili
Asi všichni jsme četli příběh nebo rozhovor s někým, kdo se narodil do velmi těžkých podmínek a dokázal se díky tvrdému úsilí vypracovat. Rozhovor s tímto člověkem je zhruba v tomto duchu: „Jak jste to dokázal? Začínal jste v tak svízelných podmínkách – bez otce, s matkou na podpoře, na ulicích, kde vládly gangy a drogoví dealeři. A vy jste to dotáhl na…“ a nyní si dosaďte, co chcete. Odpověď zpravidla začne slovy: „Našel se učitel či učitelka, setkal jsem se s někým, kdo na mě zapůsobil a něco důležitého mi předal, s někým, kdo ve mně viděl víc, než moje okolí, které mě odepisovalo…“
03 února, 2021
Zapeklitost moci a Milgramův experiment
K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky. Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.
Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru,
že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze
závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech
dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili
rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučili důvěřovat
autoritě a nekriticky jí podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita
nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně
nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno
povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a
proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi
to takto špatně zadal“.
Jiným vysvětlením proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali
napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho
jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např.
u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci
nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst
vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku.
Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce
nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám
je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů
k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla?
Má státi: Na počátku byla síla!“
Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do
našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou
vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně
obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité
pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv,
na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná)
strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad sebou uplatňovaná, též dělá dobře.
Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně,
ale bojí se vzepřít.
Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů
na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance,
reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“,
nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o
normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od
napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli
jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale
predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.
Nepíšu proti autoritám, jen tvrdím, že autorita se
nepotřebuje zaštiťovat silou, ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce
využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo
poslouchejte, protože „něco o vás/o tobě vím“ atd.
Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý
a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná
někdy k tomu, být autoritou stačí.
28 ledna, 2021
Covid a dělení církve
Církev
se dělila vždy. Když pročítáme Nový zákon, pak hlavní důvody nesvárů bylo
falešné učení a silní jednotlivci. Dnes bychom je možná pojmenovali jako draci
s dobrými úmysly.
Covid
přináší další nebezpečný fenomén a to rozdělení kvůli interpretaci událostí
okolo nás. Je normální, že na různé politické či etické oblasti máme jiný
názor. Jenže naše doba z těchto otázek dělá otázky bytí a nebytí. Když to
přeneseme do křesťanského spektra, pak otázky víry či nevěry.
V
těchto dnech si pročítám Janovy epištoly a Jan v některých pasážích neváhá
napsat, že existují oblasti nauky nebo života, které ukazují, zda někdo je či
není následovník Krista. Např. kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Nebo kdo
nenávidí bratra, nepoznal Boha. Jeden příklad se týká učení, druhý etiky. Nejen
Jan, ale pokud je mi známo ani nikdo jiný z pisatelů Nového zákona nepíše, že
ten, kdo (ne)souhlasí s politickým systémem, je dobrý nebo špatný následovník
Krista. Tím nechci tvrdit, že bychom měli jako křesťané být apolitičtí. Chci
ukázat na sílící fenomén, který má potenciál rozdělit jak sbory, tak křesťany.
Na potenciál, který se posunuje od „nesouhlasím, že to či ono vidíš jinak“ k
„jak můžeš jak křesťan to či ono vidět jinak než já“ až k „protože na to máš
tento názor, zřejmě nejsi křesťan (nebo jsi, ale nechci s tebou nic mít)“.
Abych
byl ale konkrétní. Může křesťan volit nebo dokonce být v KSČM? ANO? Pro mnoho
lidí je to těžko pochopitelné a nejde to dohromady s vírou. Jak může křesťan
volit stranu hlásící se ke komunismu nebo stranu vedenou oligarchou, za kterým
jde jeden skandál za druhým? Ale z druhé strany spektra se lidé ptají, jak
můžete jako křesťané volit Piráty? Lidé Pro? Třeba kvůli jejich názoru na
potraty? Na jednopohlavní sňatky? Neřeším nyní koho volit, nekomentuji to!
Dostali jsme se do situace, kdy jako křesťané máme s apoštolem Janem jasno, že
je třeba „milovat bratra“. Nebo „vyznávat, že Ježíš přišel v těle“. Nechápeme
ale, jak bratr či sestra může být křesťan s tou či onou politickou preferencí.
Ale
nejedná se jen o politiku. Radikálně (záměrně dávám slovo radikálně) se liší
náš pohled na očkování, covid, EU, uprchlíky atd. Na tom by nebylo nic divného,
kdyby se tyto odlišnosti nehrotily do rozměrů „pokud jsi křesťan, pak prostě
nemůžeš mít takovýto pohled…atd.“ Navíc jen málokdo je schopný nebo ochotný
naslouchat hlasu z druhé části spektra. Čtenář Respektu či Hospodářských Novin
asi nebude číst nebo brát vážně Parlamentní listy či Aeronet. A stejné platí
opačně. Ať chceme nebo ne, nějak nás věci veřejné (nemyslím politickou stranu)
zaměstnávají. Zároveň je třeba, abychom se jimi jako věřící nenechali
rozeštvat.
Asi
některým hlava nebere, že vám váš bratr či sestra přepošle článek o tom, že za
vakcínami stojí snaha vyhladit populaci našeho světa. Ale je to tak. Jiným
hlava nebere, že křesťan volí stranu, která podporuje jednopohlavní sňatky, ale
je to tak. Někomu hlava nebere, že si křesťan zadává s oligarchou, který dle
názoru mnohých likviduje tuto zemi, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že
křesťan podporuje EU s jejími liberálními postoji, ale je to tak. Posunuli jsme
se od „hlava mi nebere, jak můžeš“, k „nemůžeš být křesťan“. Amerika si to
zažívá okolo prezidentských voleb, mi si to zažíváme v jiném vydání.
To
co popisuji, může mít na církev devastující vliv a to ze dvou důvodů. Jednak
hrozí rozdělení a jednak se sbory stanou uzavřenou sociální bublinou, která,
byť nechtěně, mezi sebe nepustí příznivce té které jiné bubliny, nebo skupiny.
Jedni
se na druhé dívají jako na ty, kteří vidí vše černobíle a nechápou současný
svět, druzí pak vidí namyšlené narcisy a nezodpovědné liberály. Ano i tací se
na obou dvou stranách spektra najdou, ale pozor na paušalizace.
Svět
se hrotí a současná situace spolu se zmenšující možností spolu komunikovat tomu
vůbec nepomáhá. Pro naše sbory a církve to znamená výzvu nenechat se rozeštvat.
Myslím, že to vůbec nebude snadné…
21 ledna, 2021
O svobodě slova a mazání účtů
Uvědomuji si, že tento článek je hodně diskutabilní, ale nakonec o tom mají články být…
11 ledna, 2021
O potřebě naočkovat proti blbosti
Čas od času se mi zná, že hloupost dosáhla svého dna, ale dnes se mi zdá, že dno o něco opět kleslo a to díky některým odpůrcům očkování, kteří si na demonstraci proti vládním omezením souvisejícím s covidem na kabáty připnuli Davidovu hvězdu, s písmeny připomínajícími hebrejskou abecedu s nápisem "ne očkování".
Nejde o to, že někdo má pochyby o
tom, zda a kdy se nechat očkovat či nikoli. O tom tento blog není. Je o tom, že
použití davidovské hvězdy v souvislosti s protestem proti očkování je
hrubý zneužitím symbolu smrti a ponížení, symbolu, z kterého leze i po mnoha
letech mráz po zádech. Je to plivnutí do tváře obětem holokaustu, jejich
pozůstalým a možná všem slušným lidem. Navíc tento způsob protestu nechutným
způsobem hrotí otázku vakcinace a rozdmýchává další kola nenávisti, kterou naše
společnost už tak přetéká. Očkování proti covidu tito jedinci totiž srovnávají
s holokaustem…
Dotyční tímto způsobem ukázali, že
se ve své propagaci zaměřené proti očkování neštítí ničeho a že nemají žádné
zábrany. Že jsou schopni zneužít i tak citlivého symbolu, jakým je žlutá
hvězda. Toto se navíc děje v době, kdy některé nemocnice praskají ve švech a
stovky zdravotníků jsou v karanténě, a kdy vakcína je jednou z nadějí, že na
konci tunelu svítá světlo. Kdyby se očkovalo proti cynismu, tito jedinci by
měli jít první. Jenže nic podobného neexistuje. Zajímalo by mě, zda dotyční
jsou někým organizováni, nebo to vyšlo z jejich hlavy… ale to není hlavní
pointa článku.
Opět chci napsat, že respektuji,
pokud někdo má před vakcínou strach nebo jí nevěří, jakkoli můj názor je jiný.
Chápu, že pro mnohé lidi jsou omezení vlády likvidační, souhlasím, že mnohá
nařízení nedávají někdy smysl a rozumím naštvání mnohých
To, co není hodno respektu,
tolerance ani pochopení je zneužití symbolu holokaustu. Někdo může namítnout,
že „žijeme v demokracii a proti si každý může vyjadřovat, co chce“. Ano, sice
žijeme v demokracii, ale to není stejné jako idiokracie...
Na závěr cituji z jednoho
diskusního příspěvku, který jsem pod tímto článkem měl na facebooku: Tušíte
vůbec, co zažívali Židé, kteří nosili hvězdu za druhé světové války? Co pro ně
tento symbol znamenal? Dá se to srovnat s čímkoli? Až vás jako otce
odděleného soudem od svých dětí pošlou do plynu jen proto, že jste otec, pak
bude mít tento symbol takto použitý své opodstatnění. Jinak je to tragické
nepochopení a chucpe…
23 prosince, 2020
O očkování na dva viry, na Covid a na...
V poslední době se mě lidé ptají, zda se nechám očkovat proti Covidu. Přiznám se, že než jsem tuto otázku dostal, tak jediný důvod, proč bych se očkovat nenechal, je, že se na mě nedostane řada. Považuji naše a stejně tak zdravotnictví těch západních zemí, kde vakcínu vyvinuli za špičkové (což není to samé jako dokonalé) a důvěřuji těm, kteří rozhodli o vakcinaci. Často, když míjím nemocnice Motol, Na Slupi a nemocnici v Opočně, vyslovím krátkou modlitbu díků za záchranu svého života. Fakt jsou naši doktoři a sestry dobří a chytří!
20 listopadu, 2020
O pekle a Boží spravedlnosti
Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.
Peklo je v Písmu spojeno
s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu?
Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se
cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním.
Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží
hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu
s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně
miluje. (Naděje má
svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží
lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a
nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.
Možná jste
se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na
teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako
Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se
otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a
lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by
stálo za to uctívat… Jediný
prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na
skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe
nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u
mnoha lidí. Ale zrození teze, že
lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje
poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných…
spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do
jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost
s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku
víry v Boha odplaty. Jde o to, že
oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě
a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru
odplaty.
Držitel čestného
doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy
ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným
opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že
za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází
mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta
víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po
smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak,
ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je
Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke
spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?
S. C. Lewis
ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe
líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou
nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni.
Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení,
nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost,
jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni
v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny
okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl
je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže
v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a
zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším
monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel
Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti
lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.
V podobném
duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh
je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají
svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že
jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří
řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni,
co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo
nebylo peklem.
Na závěr se
stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk
16, 19 – 31.
Když se
boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh
mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství
zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto
prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je,
že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno
naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na
Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on
sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená
od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co
mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená
identita míří do věčnosti.
Tolik jen
velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý
a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.
Nikdo
z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli
mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence
pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho
nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího
syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.
Nás, kteří
Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o
zvěsti evangelia.
19 listopadu, 2020
O lakomství
Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.
Když
přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou
je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na
korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený,
vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.
Dovolím si
zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na
fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen
těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých
dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů
a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený
pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem
nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto
fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve
srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale
není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého
spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí,
silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit
nespokojenosti se změní k dobrému.
Druhé silné
poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci,
špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou
budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile
ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny
zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe
s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši
nespokojenost.
Myslím, že
někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno.
Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co
bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si
mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači,
protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám
vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte,
že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.
Zároveň ale
slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že
potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe
zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě
možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví,
schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám
mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To
první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce
dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe,
případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti
za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to
rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal
nejen pro sebe, ale i pro druhé.
Jedna z
oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet
některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z
důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by
měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit
vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš
peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus,
nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás
tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co
máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi
vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše,
co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar
dán, daruj!
Lakomý
člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze,
nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si
své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami.
Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.
06 listopadu, 2020
Jak může "skutečný křesťan" volit... ?!
Nedávno jsem četl hezký vtip: „Děti, nerušte tatínka. Teď je z něj odborník nejen na covid, ale i na americké volby.“ Vtip hezký, neurážející a nevinný. Jenže realita až tak nevinná jako tento vtip není. Nejeden tatínek ale i maminka, stejně tak i mnozí další nejenže sledují statistiky ohledně covidu a jak dopadnou americké volby, ale nedokáží pochopit, že ti druzí nesdílí jejich pohled na svět.