16 února, 2021

Pár slov u příležitosti úmrtí Jana Sokola

Jak jste asi někteří zaznamenali, dnes, tj. 16. 2. 2021 zemřel profesor Jan Sokol, jeden ze signatářů Charty 77, kandidát na prezidenta a hlavně vynikající člověk a učitel. Nechci ale psát to, co se lze dočíst na wikipedii nebo co v souvislosti s jeho smrtí bylo či bude napsáno.

Rád bych napsal pár osobních vzpomínek. Pro mě osobně byl Jan Sokol jedním z klíčových profesorů. Chodil jsem snad na všechno, co přednášel, hltal jsem jeho knížky, a když jsem se rozhodoval, pod kým budu psát svoji diplomovou práci, volba byla jasná. Zvolil jsem si téma Demiurgos vs. Stvořitel, nebo jinými slovy srovnání příběhu o stvoření u Platona a v Genesis. Diplomku mi J. Sokol moc neulehčil a neustále mi jí vracel k přepracování, aby mi nakonec dal, tuším dvojku. Jenže mě díky svým nárokům někam posunul.
To, co mě na něm doslova fascinovalo, bylo, jak o velmi složitých věcech dokázal mluvit jednoduše. Pokud čtete jeho Úvod do filozofie, pak máte pocit, že takto byste to možná napsali taky. Jenže přesně v tom byla jeho genialita. Zkuste pochopit Kanta, Heideggera, Locka, Hegela a mnohé další, bez toho, abyste četli „o nich“ a místo toho četli „je“. Jsem si téměř jist, že většina nemá šanci. A tak hodiny filozofie často vypadají tak, že se učíme věci typu, zda Achilles dohoní želvu, jaký je rozdíl mezi bytím a existencí, jak je možné, že jsou možné syntetické soudy apriori atd. Opakuje se něco o „lásce k moudrosti“, ale nikdo přesně neví, jaká že to vlastně ta moudrost je. Při jeho přednáškách z filozofie nic takového nezaznělo, a přesto jste se mnohým jen těžko pochopitelným věcem dostávali na kloub.
Jeho Úvody do filozofie se naprosto vymykaly všem jiným úvodům, kterých jsem absolvoval nebo četl hodně. Jenže takto něco vysvětlit dokáže jen ten, kdo věc výborně rozumí. Do dnes si vzpomínám na přednášku o filozofii jazyka, která začala jeho zkušeností, kdy viděl, jak se někomu porouchalo auto. Onen někdo z auta vystoupil a povídá svému kamarádovi „hele vole vono najednou prd a nic“. Tato věta se neřídí žádnou gramatikou, a přesto velmi dobře rozumíme, co se stalo. Sokol na tomto příkladu vykládal o zázraku jménem jazyk…
Asi nejvíce mě upoutaly jeho přednášky Člověk a náboženství. Problém byl, že na tyto přednášky bylo narváno a pokud jste nepřišli alespoň 10 minut před přednáškou, měli jste smůlu. Dodávám, že důvodem nebyl zápočet, ale vynikající způsob přednášení. Často jeho přednášky končily potleskem, což jsem asi nikdy jindy nezažil. V druhém semestru tohoto předmětu pak J. Sokol hovořil pouze o křesťanství. Přiznám se, že jsem řadu jeho myšlenek využíval v neděli při kázání… Dokázal studentům velmi obyčejným a srozumitelným jazykem přiblížit křesťanství, zároveň nepoužíval naše křesťanské obraty, kterým někdy ani mi sami nerozumíme. Zároveň se nesnižoval k někdy vyprázdněným rádoby intelektuálním floskulím typu „Bůh je tajemství“, „naše řeč ho nemůže postihnout“, „Bůh je poslední jsoucno“, „všichni jsme nenapravitelně náboženští“ atd. Ono to tak je, ale někdy je zbytečné a někdy přímo trapné s tím operovat.
Jen jednou jsem s ním hovořil osobně (pokud nepočítám rozhovory kvůli diplomce) a to když jsme se jako řečníci setkali na festivalu United. Sebral jsem odvahu a ptal jsem se ho, proč přednášel, jak přednášel, zda je důvodem fenomenologie, kterou byl ovlivněn především díky Janu Patočkovi, který formoval mnoho vynikajících českých filozofů. Nebudu vás zatěžovat fenomenologií ani naším rozhovorem. Nicméně to klíčové, co jsem si od Jana Sokola odnesl, bylo, že o složitých věcech se nikoli má, ale dá mluvit jednoduše, ale musíte předmětu své výuky výborně rozumět. Že komplikované přednášky a vyučování není známkou vzdělanosti. Že vzdělaný a moudrý člověk o své vzdělanosti nemusí nikde mluvit, nemusí hlásat, kde všude přednášel, kolika mluví jazyky (on sám jich uměl mnoho, včetně klasických) a už vůbec nemusí o druhých mluvit jako o nevzdělancích. Poznal jsem, že plné klasy se sklánějí hluboko, a ty prázdné… však víte.
Vždy mi v mysli zůstane skromný muž, který působí plaše, někde
v koutě kouří před přednáškou svoje startky, pak přijde na přednášku a vy zíráte, co Bůh do některých lidí vložil. A tak na závěr pár slov z jeho přednášky Člověk a náboženství. „Bible zastává názor, že definitivní a platné vyrovnání se zlem je možné jen tak, že sám pachatel uzná svůj hřích. Že nahlédne a bez vytáček přizná, že spáchal hřích. Tak se teprve zjeví plná hloubka biblické etiky: i ten nejlepší z Izraele spáchal ohavný hřích. S pomocí prorokovou se však obrátil, to jest sám sebe odsoudil, uznal vinu a litoval ji. Je sice potrestán, ale smí žít dál a navíc se ukáže, že smí zůstat izraelským králem, „milým Hospodinu“. Zločin zůstane zločinem, mrtvému život nevrátí, ale zločinec může přestat být zločincem. Tomuto obratu říká Bible milost.“
Já bych jen dodal, že považuji za milost, když se v životě dostanete pod vliv některých vynikajících lidí, jako byl třeba Jan Sokol.

07 února, 2021

O vzorech a těch, kdo nás ovlivnili


Asi všichni jsme četli příběh nebo rozhovor s někým, kdo se narodil do velmi těžkých podmínek a dokázal se díky tvrdému úsilí vypracovat. Rozhovor s tímto člověkem je zhruba v tomto duchu: „Jak jste to dokázal? Začínal jste v tak svízelných podmínkách – bez otce, s matkou na podpoře, na ulicích, kde vládly gangy a drogoví dealeři. A vy jste to dotáhl na…“ a nyní si dosaďte, co chcete. Odpověď zpravidla začne slovy: „Našel se učitel či učitelka, setkal jsem se s někým, kdo na mě zapůsobil a něco důležitého mi předal, s někým, kdo ve mně viděl víc, než moje okolí, které mě odepisovalo…“

Zřejmě málokdo z vás zná jméno František Satora, každý ale zná jméno T. G. Masaryk. Jak spolu tato dvě jména souvisí? Satora byl farářem v Čejkovicích kam Masaryk v době dospívání chodil do školy. V Masarykovi objevil výrazný talent a podporoval jej zapůjčováním knížek, které v čejkovické tvrzi zbyly po jezuitech. Dále učil Masaryka hře na housle a latinu. Nakonec výrazně ovlivnil Tomášovo rozhodnutí studovat na gymnáziu. Systematicky jej připravoval ke zkoušce na piaristickém gymnáziu ve Strážnici, aby Tomáš mohl po prázdninách roku 1865 do sekundy brněnského gymnázia. Masaryk, který měl být původně kovářem, díky Satorovi nabral ve svém životě úplně jiný směr. (Celý příběh nejdete zde)
Kdyby do mého života před cca 35 lety nevstoupil učitel češtiny, některým lidem bych usnadnil život, protože bych je nevytáčel svými články a svým působením v církvi i mimo ni, jiné bych (doufám) o něco ochudil. Původně jsem neměl touhu být kazatelem ani učitelem. Jako dospívající jsem za kazatelnou nenacházel muže, kteří by mě inspirovali, a školu jsem upřímně nesnášel. Mnohem více mě inspiroval můj táta a tak jsem šel v jeho stopách a studoval jsem elektro s tím, že budu jako on elektrikář. Na elektro-průmyslovku, kterou jsem studoval, se dostal jakýsi učitel češtiny, který byl z politických důvodů na naši školu „uklizen“. Měl přednášet na univerzitě, ale neměl dobrý kádrový profil. A tak dospívajícím budoucím elektrikářům přednášel o české a světové literatuře, nacházel neuvěřitelné souvislosti v různých knihách a historických epochách atd. Nemohl učit budoucí filozofy, učitele a nevím koho ještě a tak to, co znal, předával nám. Bylo to fascinující a ve mně to zanechalo hlubokou stopu. Dal mi lásku jednak k literatuře, ale zároveň mi ukázal, že jedna věc je něco přečíst, druhá pak hledat ke knihám interpretační klíč… Později jsem se setkal s několika věřícími osobnostmi, které zásadním způsobem formovaly moji další životní cestu a vzdělání a nevědomky tak navázaly na zmiňovaného učitele. Jinými slovy tak jako Masaryk měl svého Satoru, i já jsem měl své… nechci uvádět jména. I díky této zkušenosti jsem si řekl, že bych rád byl i já svým životem někomu pomyslným „Satorou“ nebo „učitelem češtiny“.
Byl to E. Erikson, který napsal, že lidé vstupující do poslední fáze svého života musejí volit mezi stagnací a generativitou. Stagnaci definuje jako stav, kdy myslíme jen na sebe: Jak se dnes cítím? Co mě bolí? Kdo mě chce a kdo mě ignoruje? Oproti tomu generativita nás vyvádí ze sebe k druhým. Dovolil bych si k Eriksonovi dodat, že zápas mezi stagnací a generativitou vedeme celý svůj aktivní život a že se nemusí jednat jen o stárnutí, byť je úžasné, pokud nám do života Bůh pošle stárnoucího a moudrého člověka, který je ochoten nám něco předat.
Zvláště my, co kážeme, píšeme a přednášíme, můžeme propadnout pocitu, že už ze samotné podstaty naší práce plyne, že pedagogicky či duchovně působíme na druhé, a tedy naplňujeme poslání, které jsem v článku popsal. Může být, ale jen do jisté míry. Samozřejmě, že někoho může oslovit náš styl přednášek, psaní či kázání, ale mnohem hlubší rozměr předávání života se odehrává na osobní rovině. Osobní vztah totiž nenahradí nacpaná posluchárna, tisíce lajků nebo prodaných knížek.
A to je dobrá zpráva pro ty, kdo nejsou tolik vidět. Vidět sice nejsou, ale počty a čísla jsou dobrá tak pro statistiku. Každý se může stát andělem pro někoho dalšího a třeba i nevědomky mu pomoci v jeho směřování na životní cestě. Chce to ale poodstoupit od sebe sama a chtít tu být pro druhé. Když žijeme autentický vztah s Pánem Bohem, pak máme co předat!
A ještě glosa na závěr. H. Kushner v jedné ze svých knih popisuje tuto zkušenost: „Jeden pozoruhodný mladý muž komisi řekl, že jej přijali na Harvard a že jeho hlavní zaměření bude antropologie. Na otázku proč zrovna antropologie odvětil, že na střední škole absolvoval úžasný antropologický kurz a proto se rozhodl studovat antropologii.“ Kushner se ho zeptal. „Řekl jste někdy svému učiteli, co pro vás tento kurz znamenal?“ Dotyčný odpověděl: „Ne, nikoli. Nejspíš jsem ale měl.“
Pokud víte o někom, kdo vás v životě zásadně ovlivnil, sdělte mu to.

03 února, 2021

Zapeklitost moci a Milgramův experiment

 

K některým znepokojivým poznatkům ohledně našeho sklonu ke zlému jednání došel Stanley Milgram, po němž se jmenuje i pokus, který se uskutečnil na Yaleově universitě. Vybraný člověk, kterého nikdo z účastníků experimentu neznal, byl připoután k židli a byl zdánlivě napojen na elektrický proud. Účastníci experimentu pak měli k dispozici páku, kterou mohli ovlivňovat sílu elektrických šoků, které dotyčný dostával do těla. Vybraný člověk na židli ve skutečnosti na proud napojen nebyl a měl pouze předstírat, že dostává elektrické šoky. Když experiment začal, účastníci začali zvyšovat napětí a dotyčný sebou začal házet a vykřikovat. Reakce byla taková, že lidé u elektrických pák nechtěli již více dotyčného trápit. Nicméně ti, kdo je k pokusu přizvali, je začali povzbuzovat, aby se nenechali unášet svými pocity, aby ignorovali křik a aby napětí ještě zvýšili. I když účastníci pokusu, kteří působili bolest, neměli důvod dotyčnému na židli ubližovat, i když věděli, že mohou kdykoli přestat, skoro nikdo nepřestal.

Když byl tento pokus vyhodnocován, pak Milgram došel k závěru, že důvodem působení bolesti bylo, že to účastníkům nařídila autorita. Jedním ze závěrů pak bylo, že se dá vysvětlit, proč si lidé ve válečných konfliktech dokázali dělat tak strašné věci, které by normálně nedělali. Prostě „jen plnili rozkazy nadřízených“. Milgram tvrdil, že osoby, které se naučili důvěřovat autoritě a nekriticky jí podporovat, se jí podřídí i tehdy, pokud jim autorita nařizuje něco, co jde proti jejich svědomí a co považují za morálně nepřijatelné. Tedy podle tohoto pokusu v nás je cosi, co je schopno povědět něco ve smyslu „moc se mi to nezná, ale dotyčný určitě ví, co dělá a proč mi to nařizuje. Pokud to já dělám špatně, je to nakonec jeho vina, že mi to takto špatně zadal“.

Jiným vysvětlením proč lidé v Milgramově experimentu zvyšovali napětí, může být to, že čemusi v nás dělá dobře, když ovládá někoho jiného, když má nad ním moc. Lidé zabývající se násilnými činy tvrdí, že např. u sexuálního násilí nejde násilníkovi v první řadě o sex, ale o pocit moci nad obětí. Pokud znáte slavný román Zločin a trest, pak je velmi zajímavé číst vnitřní dialogy Raskolnikova, který se rozhodne zabít starou (tuším) lichvářku. Tato žena mu nic neudělala, peníze, které měla, nikde neukradla. Raskolnikov chce nejen její peníze, ale zároveň se staví do role pána nad životem a smrtí. Sám je zoufalec, který najednou pocítí moc. Myslím, že touha po moci je i jedním z klíčů k Faustovi, kde hned na začátku čteme: „Že vznikla z pojmu všechna díla? Má státi: Na počátku byla síla!“

Vraťme se ale z Yale, Dostojevského a Goetha zpět do našeho církevního rybníčku. Ani nám totiž výše popsané mechanismy nejsou vzdáleny a jakkoli žijeme v době, která je na jakoukoli autoritu hodně obezřetná, přesto tzv. duchovní autority napáchaly mnoho dobra ale i zla. Jsou v zapeklité pozici. Na jednu stranu touží lidem pomoci a k tomu uplatňují svůj vliv, na stranu druhou jsou někteří, kterým moc dělá až moc dobře. Navíc druhá (zotročovaná) strana někdy dělá chybu, že jí vlastně moc nad sebou uplatňovaná, též dělá dobře. Proč? Snímá z nich zodpovědnost. Někdy dotyčný cítí, že něco je špatně, ale bojí se vzepřít.

Někdy jsem si tohoto syndromu všiml u některých agresivních diskutérů na sociálních sítích. Ačkoli mají plná ústa (nebo spíše klávesnice) tolerance, reagují velmi agresivně. Co mě ale šokuje, je, když ti, kteří od nich dostanou „kartáč“, nakonec pokorně poděkují, že je dotyčný usměrnil a „ukázal, jak to je“. Nepíšu o normální diskusi, ale o tvrdých invektivách, které končí poděkováním od napadených. Ale zdaleka se nejedná jen o sociální sítě. Kdyby se lidé nebáli jít do konfliktu s některými tzv. autoritami (ve skutečnosti ale predátory), předešlo by se lecjakým úletům a deformacím.

Nepíšu proti autoritám, jen tvrdím, že autorita se nepotřebuje zaštiťovat silou, ani institucí. A už vůbec nemá k výkonu své funkce využít agresivity, nebo termínů, jako „poslouchejte mě, protože Pán mi řekl“, nebo poslouchejte, protože „něco o vás/o tobě vím“ atd.

Nakonec nejlepším příkladem je ten, kdo o sobě řekl, že je tichý a pokojného srdce… Věděl kým je, věděl, co má konat a co konat nemá a to možná někdy k tomu, být autoritou stačí.

28 ledna, 2021

Covid a dělení církve

Doba covidová do církve přináší některé nové otázky, výzvy a nebezpečí. V posledních měsících jsem si více než kdy jindy uvědomil jedno z nebezpečí a to rozdělení.

Církev se dělila vždy. Když pročítáme Nový zákon, pak hlavní důvody nesvárů bylo falešné učení a silní jednotlivci. Dnes bychom je možná pojmenovali jako draci s dobrými úmysly.

Covid přináší další nebezpečný fenomén a to rozdělení kvůli interpretaci událostí okolo nás. Je normální, že na různé politické či etické oblasti máme jiný názor. Jenže naše doba z těchto otázek dělá otázky bytí a nebytí. Když to přeneseme do křesťanského spektra, pak otázky víry či nevěry.

V těchto dnech si pročítám Janovy epištoly a Jan v některých pasážích neváhá napsat, že existují oblasti nauky nebo života, které ukazují, zda někdo je či není následovník Krista. Např. kdo popírá Syna, nemá ani Otce. Nebo kdo nenávidí bratra, nepoznal Boha. Jeden příklad se týká učení, druhý etiky. Nejen Jan, ale pokud je mi známo ani nikdo jiný z pisatelů Nového zákona nepíše, že ten, kdo (ne)souhlasí s politickým systémem, je dobrý nebo špatný následovník Krista. Tím nechci tvrdit, že bychom měli jako křesťané být apolitičtí. Chci ukázat na sílící fenomén, který má potenciál rozdělit jak sbory, tak křesťany. Na potenciál, který se posunuje od „nesouhlasím, že to či ono vidíš jinak“ k „jak můžeš jak křesťan to či ono vidět jinak než já“ až k „protože na to máš tento názor, zřejmě nejsi křesťan (nebo jsi, ale nechci s tebou nic mít)“.

Abych byl ale konkrétní. Může křesťan volit nebo dokonce být v KSČM? ANO? Pro mnoho lidí je to těžko pochopitelné a nejde to dohromady s vírou. Jak může křesťan volit stranu hlásící se ke komunismu nebo stranu vedenou oligarchou, za kterým jde jeden skandál za druhým? Ale z druhé strany spektra se lidé ptají, jak můžete jako křesťané volit Piráty? Lidé Pro? Třeba kvůli jejich názoru na potraty? Na jednopohlavní sňatky? Neřeším nyní koho volit, nekomentuji to! Dostali jsme se do situace, kdy jako křesťané máme s apoštolem Janem jasno, že je třeba „milovat bratra“. Nebo „vyznávat, že Ježíš přišel v těle“. Nechápeme ale, jak bratr či sestra může být křesťan s tou či onou politickou preferencí.

Ale nejedná se jen o politiku. Radikálně (záměrně dávám slovo radikálně) se liší náš pohled na očkování, covid, EU, uprchlíky atd. Na tom by nebylo nic divného, kdyby se tyto odlišnosti nehrotily do rozměrů „pokud jsi křesťan, pak prostě nemůžeš mít takovýto pohled…atd.“ Navíc jen málokdo je schopný nebo ochotný naslouchat hlasu z druhé části spektra. Čtenář Respektu či Hospodářských Novin asi nebude číst nebo brát vážně Parlamentní listy či Aeronet. A stejné platí opačně. Ať chceme nebo ne, nějak nás věci veřejné (nemyslím politickou stranu) zaměstnávají. Zároveň je třeba, abychom se jimi jako věřící nenechali rozeštvat.

Asi některým hlava nebere, že vám váš bratr či sestra přepošle článek o tom, že za vakcínami stojí snaha vyhladit populaci našeho světa. Ale je to tak. Jiným hlava nebere, že křesťan volí stranu, která podporuje jednopohlavní sňatky, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že si křesťan zadává s oligarchou, který dle názoru mnohých likviduje tuto zemi, ale je to tak. Někomu hlava nebere, že křesťan podporuje EU s jejími liberálními postoji, ale je to tak. Posunuli jsme se od „hlava mi nebere, jak můžeš“, k „nemůžeš být křesťan“. Amerika si to zažívá okolo prezidentských voleb, mi si to zažíváme v jiném vydání.

To co popisuji, může mít na církev devastující vliv a to ze dvou důvodů. Jednak hrozí rozdělení a jednak se sbory stanou uzavřenou sociální bublinou, která, byť nechtěně, mezi sebe nepustí příznivce té které jiné bubliny, nebo skupiny.

Jedni se na druhé dívají jako na ty, kteří vidí vše černobíle a nechápou současný svět, druzí pak vidí namyšlené narcisy a nezodpovědné liberály. Ano i tací se na obou dvou stranách spektra najdou, ale pozor na paušalizace.

Svět se hrotí a současná situace spolu se zmenšující možností spolu komunikovat tomu vůbec nepomáhá. Pro naše sbory a církve to znamená výzvu nenechat se rozeštvat. Myslím, že to vůbec nebude snadné…

 

21 ledna, 2021

O svobodě slova a mazání účtů

Uvědomuji si, že tento článek je hodně diskutabilní, ale nakonec o tom mají články být…

V posledních týdnech se rozproudila diskuse ohledně zablokování twitterového účtu bývalého prezidenta D. Trumpa. Do diskuse se zapojil i náš současný prezident, který tento počin nazval zločinem a citoval Voltairův výrok „nesouhlasím s vámi, ale udělám vše pro to, abyste svůj názor mohl zastávat.“ (Pozor při citování tohoto populárního výroku, Voltaire ho nikdy nenapsal, což je ale detail)
Diskuse nad svobodou slova není nová a nevynořila se díky sociálním sítím. Začtěme se do slov G. K. Chestertona: „Vůbec není evidentní, že svoboda slova je správná, či spravedlivá. Není vůbec přirozené, ani spravedlivé, aby každý člověk mohl vyslovovat hlouposti a nehoráznosti, jak se mu zlíbí, zvláště když jsou špatné pro společnost, tak jako není přirozené a samozřejmé, aby někdo rozkopal veřejnou silnici nebo roznášel tyfus.“
Na jednu stranu lze Chestertonovi oponovat, že slovo není to samé jako rozkopaná silnice nebo tyfus, na stranu druhou si přiznejme, že slovo má obrovskou moc a v konečném důsledku má na svědomí více životů než epidemie tyfu nebo rozkopané silnice. Stačí připomenout Marxův a Engelsův Komunistický manifest či Hitlerův Mein Kampf. Oba dva spisy se staly jedním ze základů zrůdných ideologií, které mají na svědomí milióny životů. Nejen tyto knihy ukázaly, jakou má slovo moc.
Sociální sítě mají obrovskou přednost, která je zároveň jejich největší slabinou. Jedná se o svobodný prostor, kam může psát každý. Před pár týdny mi někdo řekl, že jsem „influencer“. Toto slovo jsem do té doby neznal, ale nyní už vím, že se jedná o někoho, kdo ovlivňuje větší počet lidí a to především na sociálních sítích. Nevím co jsem a popravdě je mi to jedno, jisté ale je, že influenceři existovali vždy, jen s tím rozdílem, že k ovlivňování druhých používali média dostupná jejich době, což byly především knihy, časopisy a veřejná shromáždění. Rozdíl byl v tom, že napsat knihu, publikovat do časopisu nebo svolat veřejné shromáždění není v porovnání se sociálními sítěmi až tak snadné. Navíc to od vašich čtenářů přece jen vyžaduje jistý duševní výkon v podobě čtení a zároveň pokud si netisknete knížky nebo časopisy sami, tak každé solidnější nakladatelství nebo redakce vám vaše psaní rediguje (což není to samé, jako cenzuruje!!!).
Na sociálních sítích nic takového neplatí. Několikavětný výkřik na twitteru nebo na facebooku navíc doprovozený obrázkem na jakékoli téma má pro mnoho lidí stejnou nebo větší hodnotu jako rozsáhlá studie. Navíc vám to dává pocit, že jste se pravdy dobrali velmi snadno a rychle. Abychom ale sociální sítě jen nekritizovali, skvělé na nich je, že své názory mohou sdělit i ti, kterým by nebylo nasloucháno a kteří z různých důvodů prostě knížku nebo časopisecký článek nenapíší, stejně tak nesvolají veřejné setkání. A třeba dodat, že mnohokrát mají co říci. Dále je dobré, že se v některých sektářsky skupinách se dostanou k lidem informace, které by jinak byli vedoucími těchto skupin zadržovány.
Abychom se ale vrátili k tématu článku. Pokusil jsem se ukázat na silné a slabé stránky sociálních sítí. Vlastně by se to dalo shrnout do jednoho slova: svoboda. „Voltaire“ citovaný Zemanem tvrdí, že je třeba poskytnout naprostou svobodu slova, Chesterton si tak jistý není. Jak to rozhodnout, když na sociálních sítích neexistuje redakční rada?
Mám za to, že svoboda nemá být ztotožňována s bezbřehostí. Pokud někdo veřejně podněcuje nenávist, násilí, zlobu, rasovou nesnášenlivost a pokud dotyčný má obrovský vliv, pak je správné, je-li mu v tom zabráněno. Je větší zločin (pokud použiji slova prezidenta) dotyčného odpojit nebo jsou zločinem jeho výzvy? Jsem si vědom, že toho lze zneužít, že se jedná o velmi tenkou linii, jenže čeho zneužít nelze? Vím, že v dějinách neexistuje žádné „kdyby“, ale kdyby nebo pokud by bylo zabráněno, aby vycházely některé rasové „studie“, které v konečném důsledku vedli k vyhlazování mnoha lidí, tito lidé by žili. Opět si jsem vědom, jak je to zneužitelné, mám ale na mysli informace, které vedou k zabíjení, nenávisti, rasismu atd. Nikoli názory, které se ostře vůči něčemu vymezují.
Navíc nejrůznějších demagogií, polopravd a lží na internetu koluje mnoho a nikdo to nemaže a ani mazat nebude. Případ Trump ale ukázal, že jakýsi Rubikon existuje. Zároveň jsou hranice vyjadřování stále velmi a velmi široké. Je správné stát na stráži svobody slova a jak vidíme na východě, není to nic samozřejmého. Stále ale i díky sociálním sítím veřejný prostor k vyjadřování se existuje a je hodně široký.
Na závěr pak jeden nápad. Pokud v něčem chceme jít do hloubky, pak twitter ani facebook, ale ani blog nejsou správnou cestou. Mohou být v lepším případě jen směrovkou ke knize, dobrému článku či rozhovoru s někým, kdo se v dané oblasti orientuje.
Nakonec i Písmo nás učí, že o Božích věcech máme „přemyšlovat“. Protože celý svět je Božím dílem, není nic špatného, když „přemyšlujeme“ o jeho stvoření a Jeho stvoření porovnáváme Jeho slovem. A dodejme, že někdy přemýšlení bolí.

11 ledna, 2021

O potřebě naočkovat proti blbosti

 

Čas od času se mi zná, že hloupost dosáhla svého dna, ale dnes se mi zdá, že dno o něco opět kleslo a to díky některým odpůrcům očkování, kteří si na demonstraci proti vládním omezením souvisejícím s covidem na kabáty připnuli Davidovu hvězdu, s písmeny připomínajícími hebrejskou abecedu s nápisem "ne očkování".

Nejde o to, že někdo má pochyby o tom, zda a kdy se nechat očkovat či nikoli. O tom tento blog není. Je o tom, že použití davidovské hvězdy v souvislosti s protestem proti očkování je hrubý zneužitím symbolu smrti a ponížení, symbolu, z kterého leze i po mnoha letech mráz po zádech. Je to plivnutí do tváře obětem holokaustu, jejich pozůstalým a možná všem slušným lidem. Navíc tento způsob protestu nechutným způsobem hrotí otázku vakcinace a rozdmýchává další kola nenávisti, kterou naše společnost už tak přetéká. Očkování proti covidu tito jedinci totiž srovnávají s holokaustem…

Dotyční tímto způsobem ukázali, že se ve své propagaci zaměřené proti očkování neštítí ničeho a že nemají žádné zábrany. Že jsou schopni zneužít i tak citlivého symbolu, jakým je žlutá hvězda. Toto se navíc děje v době, kdy některé nemocnice praskají ve švech a stovky zdravotníků jsou v karanténě, a kdy vakcína je jednou z nadějí, že na konci tunelu svítá světlo. Kdyby se očkovalo proti cynismu, tito jedinci by měli jít první. Jenže nic podobného neexistuje. Zajímalo by mě, zda dotyční jsou někým organizováni, nebo to vyšlo z jejich hlavy… ale to není hlavní pointa článku.

Opět chci napsat, že respektuji, pokud někdo má před vakcínou strach nebo jí nevěří, jakkoli můj názor je jiný. Chápu, že pro mnohé lidi jsou omezení vlády likvidační, souhlasím, že mnohá nařízení nedávají někdy smysl a rozumím naštvání mnohých

To, co není hodno respektu, tolerance ani pochopení je zneužití symbolu holokaustu. Někdo může namítnout, že „žijeme v demokracii a proti si každý může vyjadřovat, co chce“. Ano, sice žijeme v demokracii, ale to není stejné jako idiokracie...

Na závěr cituji z jednoho diskusního příspěvku, který jsem pod tímto článkem měl na facebooku: Tušíte vůbec, co zažívali Židé, kteří nosili hvězdu za druhé světové války? Co pro ně tento symbol znamenal? Dá se to srovnat s čímkoli? Až vás jako otce odděleného soudem od svých dětí pošlou do plynu jen proto, že jste otec, pak bude mít tento symbol takto použitý své opodstatnění. Jinak je to tragické nepochopení a chucpe…

23 prosince, 2020

O očkování na dva viry, na Covid a na...

V poslední době se mě lidé ptají, zda se nechám očkovat proti Covidu. Přiznám se, že než jsem tuto otázku dostal, tak jediný důvod, proč bych se očkovat nenechal, je, že se na mě nedostane řada. Považuji naše a stejně tak zdravotnictví těch západních zemí, kde vakcínu vyvinuli za špičkové (což není to samé jako dokonalé) a důvěřuji těm, kteří rozhodli o vakcinaci. Často, když míjím nemocnice Motol, Na Slupi a nemocnici v Opočně, vyslovím krátkou modlitbu díků za záchranu svého života. Fakt jsou naši doktoři a sestry dobří a chytří!

Při psaní těchto řádků jsem se podíval na některé „alternativní servery“ a nějak se mi nechce věřit, že to, co tam je o vakcínách napsáno, lze brát vážně. Představa, že na pozadí vakcinace je jakési celosvětové spiknutí, jehož cílem je snížit světovou populaci, že za tím vším stojí Bill Gates, že budeme načipováni atd., je velmi mírně řečeno hloupé a připomíná mi spíše nesmyslné „vědecké teorie“ o sionistickém spiknutí, které svého času lidé baštili.
Na přípravě vakcíny spolupracovalo tisíce vědců a desítky špičkových laboratoří na celém světě, a proto se vakcínu podařilo vyvinout v tak krátkém čase. Zároveň její zkoušení prošlo a prochází velmi přísnými testy, protože na rozdíl od některých východních totalit v západní civilizaci, kam patříme, stále ještě záleží na lidském životě a existuje demokracie. Proto jakékoli úmrtí kvůli vakcíně bude podrobeno nemilosrdné kritice, zároveň kritici někde záhadně nezmizí. A proto si výrobci vakcín musí dát hodně záležet na tom, aby vakcína fungovala.
Jistě že existuje pravděpodobnost, že na někom vakcína nezafunguje a dostaví se nežádoucí příznaky, jenže to je realita každého očkování a vlastně každého zákroku do lidského organismu. Netvrdím, že kdo se nenechá očkovat, je ohrožením lidstva. Nelze nikoho nutit. Jen se mi nelíbí mnoho nesmyslů a dezinformací, které okolo očkování na Covid kolují.
Celý humbuk okolo vakcín mě totiž ukazuje na ještě jiný, velmi nebezpečný a smrtící virus, který vážně ohrožuje západní civilizaci a naší zemi. Na virus, který se jmenuje falešné zprávy. Na první virus – na covid, již vakcína existuje, na ten druhý stále vakcínu hledáme… zároveň nám (snad) stále více dochází, jak strašně nebezpečný je.

20 listopadu, 2020

O pekle a Boží spravedlnosti

 

Nedávno se mi dostal do rukou článek známého pastora T. Kellera, který se jmenoval „Kázat o pekle v tolerantní době“. Jak je již z názvu patrné, autor tvrdí, že pro současné lidi zdůrazňující toleranci a třeba dodat i pro část křesťanstva je představa pekla nepřijatelná. Pojďme se na tuto nesnadnou oblast podívat. O pekle a odsouzení se v Bibli píše a dost dobře nemůžeme tato místa přeskočit. V tomto článku se pokusím argumentovat především z apologetického úhlu pohledu. Tím nezpochybňuji Písmo, jen si nad jeho texty kladu otázky a zároveň se snažím odpovídat těm, kdo se ptají, a kterým nestačí odpověď  typu „je to tak, protože je to v Bibli“. Do diskuse pak přizvu pár „gigantů“, konkrétně T. Kellera, M. Volfa, S. C. Lewise a C. Miłozse.

Peklo je v Písmu spojeno s Božím soudem. Pro některé je otázkou, jak může být milující Bůh Bohem soudu? Jak se může hněvat? Začtěme se do slov R. Pippertové: Pomyslete, jak se cítíte, když vidíte někoho, koho milujeme, jak se ničí nemoudrým chováním. Nezareagujeme vlídností a tolerancí, ale hněvem. Hněv není opakem lásky. Boží hněv není výbuchem Božího rozmaru, nýbrž jeho trvalého nesouhlasu s rakovinou… která zevnitř stravuje lidskou rasu, kterou On bytostně miluje. (Naděje má svoje důvody) T. Keller k tomu dodává, že Boží hněv pramení z Boží lásky a potěšení z vlastního stvoření, zároveň se hněvá na zlo a nespravedlnost, protože ničí jeho mír a integritu.

Možná jste se setkali se jménem M. Volfa, který nedávno byl i v Čechách na teologickém fóru. Volf patří k předním světovým teologům, zároveň jako Chorvat prožil válečné běsnění na Balkáně v 90. letech. Tato zkušenost se otiskuje i do některých jeho děl. Volf o Boží spravedlnosti napsal: Kdyby se Bůh nehněval na nespravedlnost a lež a neučinil by konečnou přítrž násilí, nebyl by to milující Bůh, jehož by stálo za to uctívatJediný prostředek, jak nám zakázat jakýkoli postih násilí, je poukazovat na skutečnost, že jediné legitimní násilí pochází od Boha… Mé tvrzení, že praxe nenásilí požaduje víru v božskou odplatu, bude na západě nepopulární u mnoha lidí. Ale zrození teze, že lidské ne-násilí pramení z víry v Boží odmítnutí soudit, vyžaduje poklid předměstského domova. Ve sluncem spálené zemi nasáklé krví nevinných… spolu s dalšími příjemnými výtvory liberální mysli zaniká. Nevím, do jaké míry se v tom, co jsme četli, odráží autorova zkušenost s válkou, ale Volf dokazuje, že násilí je přiživováno v nedostatku víry v Boha odplaty.  Jde o to, že oběti násilí jsou díky přirozené touze po spravedlnosti vedeny touhou po pomstě a že víra v Boží spravedlnost nám může pomoci nenechat se vtáhnout do víru odplaty.

Držitel čestného doktorátu na Harvardu, nositel ocenění Spravedlivý mezi národy, držitel Nobelovy ceny a dalších ocenění C. Miłosz napsal: Skutečným opiem lidstva je víra, že po smrti je nicota. Nesmírně konejšivá myšlenka, že za své zrady, chamtivost, zbabělost a vraždy nebudeme souzeni. Miłosz vychází mj. i ze zkušenosti nacismu a komunismu, kde si všiml, že je to naopak ztráta víry v soudícího boha, která vede k brutalitě. Pokud není nic po smrti, pak vlastně není rozdíl mezi Stalinem a matkou Terezou. Ano žili jinak, ale oba zemřeli, po smrti je nicota a neexistuje žádná spravedlnost. Anebo je Bůh, který soudí a který je konečným zdrojem spravedlnosti. Tolik ke spravedlnosti, ale jak je to s peklem a milujícím Bohem?

S. C. Lewis ve své knize Velký rozvod nebe a pekla: fantastický výlet z pekla do nebe líčí, jak lidé přijíždějí z pekla na nebeskou periférii, kde jsou nabádáni, aby se zbavili svých hříchů, v jejichž důsledku byli peklem polapeni. Jenže oni to odmítnou. Lidé v pekle jsou v Lewisově knize zkroušení, nešťastní, ale autor objasňuje proč. Vidíme jejich pýchu, stihomam, sebelítost, jistotu, že špatní jsou ti ostatní. Ztratili pokoru, příčetnost. Jsou uvězněni v kobce své soběstřednosti. Trvale se rozpadají a trvale obviňují všechny okolo sebe. Mají svobodu, kterou si ale sami nadefinovali. Jejich největší omyl je v přesvědčení, že když budou následovat Boha, ztratí svobodu. Jenže v tomto je ironie, protože volbou proti Bohu ztratili vlastní svobodu a zničili svůj potenciál dosáhnout svobody. Lewis proto peklo nazývá největším monumentem lidské svobody. Stejně píše mistr zkratky, anglický spisovatel Chesterton: Peklo je poklonou skutečnosti lidské svobody a důstojnosti lidské možnosti volby.

V podobném duchu píše i Pavel v Řím 1, 24: Bůh je podle žádostivosti jejich srdce vydal nečistotě, v níž sami zneužívají svá těla. Tedy Bůh v posledku s lidmi nedělá nic jiného, než že jim poskytne to, po čem nejvíce touží. K tomu ještě jednou Lewis: Existují pouze dva druhy lidí – ti, kteří řeknou: Buď vůle tvá Bohu a ti, jimž Bůh nakonec řekne: Buď vůle tvá. Všichni, co jsou v pekle, si vybrali sami. Bez volby svého vlastního osudu by peklo nebylo peklem.

Na závěr se stručně podívejme na podobenství o Lazarovi a boháči, které je zapsané v Lk 16, 19 – 31.

Když se boháč ocitne v pekle, nežádá o propuštění z pekla, ale naříká, že Bůh mu o posmrtném životě neposkytl dostatek informací, což je v podobenství zpochybněno, protože měl (stejně jako my) k dispozici „Zákon a Proroky“. Proto prosí, aby informaci dostali alespoň jeho bratři. Druhá důležitá informace je, že na rozdíl od Lazara boháč nemá jméno. Keller toto komentuje tak, že jméno naznačuje identitu a zde vidíme náznak, že bohatec svou identitu nezaložil na Bohu, ale na jmění. Jeho jméno je vlastně „boháč.“ Tuto identitu si přidělil on sám, nedal mu ji Bůh. Jinak řečeno, peklo je svobodně zvolená identita oddělená od Boha, kdy já se sám sobě stávám bohem, nebo si svobodně volím, kdo nebo co mi bohem bude. Zde to bylo bohatství. Keller dodává, že tato svobodně volená identita míří do věčnosti.

Tolik jen velmi stručně k Boží spravedlnosti a peklu. Bůh je jak milující, tak spravedlivý a svatý a tyto vlastnosti si neodporují.

Nikdo z nás s jistotou neví, kdo kde bude po smrti. Tuto jistotu bychom měli mít především my, ale do druhých nevidíme. Jisté je, že Bůh se z existence pekla neraduje, jeho cílem je, aby všichni byli spaseni. Ke spasení ale nikoho nenutí, stejně tak nikoho nenutí, aby přijal trest, který stál život Božího syna. Jenže pak platí, že si trest člověk ponese sám.

Nás, kteří Krista známe, by i toto mělo motivovat hovořit s druhými o Ježíši a o zvěsti evangelia.

19 listopadu, 2020

O lakomství


Lakota je hříchem, který se jen těžko pojmenovává. Všichni nějak tušíme, o co se jedná, zároveň si moc nedokážu představit, že někdo bude kázněn z důvodu lakoty. Co už je lakota a co ještě lakota není? Na tuto otázku se nelehko odpovídá, přesto bychom neměli na snahu pojmenovat tento hřích rezignovat.

Když přemýšlíme o lakotě, můžeme vycházet z jedné z charakteristik naší doby, a tou je stěžovat si. Stěžujeme si na zdravotní systém, na nedostatek peněz, na korupci, na to, co jsme nezažili, na to, co jsme zažili… Kdo je dnes spokojený, vypadá tak trochu jako exot nebo naivní snílek.

Dovolím si zde zdánlivou odbočku do světa virtuální reality. Konkrétně se chci podívat na fenomén Facebooku. Je místem, kde dnes tráví čas miliony lidí, a to zdaleka ne jen těch mladých. Většinou (nikoli vždy) lidé na Facebooku vystavují fotky svých dětí, z dovolených, různých párty apod. V zásadě se Facebook stává přehlídkou „úspěchů a štěstí“. Jenže úspěch a štěstí jedněch vyvolává (někdy) závist a s ní spojený pocit nespokojenosti, že „já to nemám“, „já jsem tam nebyl“, „toho jsem nedosáhl“ atd. Nejsem proti Facebooku, jen chci napsat, že jedním z důsledků tohoto fenoménu může být nespokojenost s tím, co mám, kým jsem nebo čeho jsem ve srovnání s druhými (ne)dosáhl, a z toho plynoucí závist. Tento pocit ale není jen doprovodným fenoménem Facebooku, ale i reklamy a vlastně celého spotřebního průmyslu. Je nám sdělováno, že nejsme dost dobří, hezcí, mladí, silní, vzdělaní, ale když si to či ono koupím, vystuduji, dopřeji, můj pocit nespokojenosti se změní k dobrému.

Druhé silné poselství naší doby je nepřiměřený strach z budoucnosti. Bojíme se nemoci, špatných rozhodnutí svých dětí, úrazu, nejistoty…Proto se snažíme před nejistou budoucností nějak pojistit a řídíme se heslem „Pomoz si, a Pán ti pomůže.“Jakmile ale přijmu poselství „buď nespokojený“ nebo „obávej se budoucnosti“, všechny zdroje, které nám byly Pánem Bohem darovány, začínáme spotřebovávat jen pro sebe s nadějí, že mít víc, být někým nebo zajistit si budoucnost odstraní naši nespokojenost.

Myslím, že někde zde tkví kořeny lakoty. Jak konkrétně? Každému z nás bylo mnoho darováno. Nikoli všechno, ale mnoho. Abych nebyl nekonkrétní, pokusím se vyjmenovat, co bylo darováno mně. Jsem zdravý, mám kde bydlet, mám hodně peněz, protože si mohu dovolit jezdit na dovolenou, protože tento článek píšu na svém počítači, protože si mohu dovolit zaplatit startovné na běžecký závod, protože mám vlastní auto, zaměstnání, přátele, rodinu... Zdá se vám to málo? Potom vězte, že drtivá většina světové populace může o podobných věcech jen snít.

Zároveň ale slyším kolem sebe hlasy, které tvrdí, že mohu mít víc, že nejsem dost dobrý, že potřebuji lepší auto, lepší počítač, úspěšnější děti, že bych se měl lépe zajistit, co se budoucnosti týká, a nevím co ještě. Nyní mám v zásadě dvě možnosti. Abych měl či byl víc, musím všechny dary v podobě peněz, zdraví, schopností využít pro sebe a opět jen pro sebe. Nebo si jsem vědom, že mám mnoho, a proto se chci o požehnání, které zakouším, dělit s dalšími. To první se jmenuje lakota, to druhé štědrost. Lakota je postoj, který se nechce dělit, který vychází z přesvědčení, že vše, co mám, mám především pro sebe, případně pro svoje blízké. Oproti tomu štědrost je postoj, který vychází z vděčnosti za to, co mám a kdo jsem, a zároveň mne vede k hledání, s kým bych se o to rozdělil. Jinými slovy peníze, zdraví, dostatek jsou Božími dary, které jsem dostal nejen pro sebe, ale i pro druhé.

Jedna z oblastí, která mě v Písmu zajímá, je ekonomika Starého zákona. Baví mě promýšlet některé „nudné pasáže“, které se týkají sklizně, desátků, peněz atd. Jeden z důrazů charakteristických pro starozákonní ekonomiku, je, že ten, kdo má, by měl vždy pamatovat na toho, kdo nemá. Tedy pokud sklízíš, neměl bys sklidit vše, ale měl bys něco nechat pro zchudlé, bezdomovce či vdovy. Pokud máš peníze, část jich má jít na Boží věci. Byl ti dán sedmidenní týdenní cyklus, nicméně v jednom z těchto dnů nesmíš kumulovat kapitál. Myslím, že Bůh nás tímto učí velkorysosti a štědrosti. Jako by nám říkal: Buď vděčný za to, co máš, nikoli věčně nespokojený a nervózní, protože nemáš A nejen to. Protože jsi vděčný a spokojený, rozděl se a nenechávej si vše pro sebe. Proč? Protože vše, co máš, je jen dar, nikoli nějaký nárok. A protože ne každému byl určitý dar dán, daruj!

Lakomý člověk se tomuto postoji brání, protože se bojí, že to, co daruje (čas, peníze, nápady atd.), mu bude chybět při dosahování jeho ambicí, cílů či pojišťování si své budoucnosti. Zároveň je lakomý člověk pohlcen sám sebou a svými potřebami. Druzí pro něj existují především tehdy, když je k něčemu potřebuje.

 Osobně jsem zažil mnoho požehnání díky lidem, kteří ke mně byli štědří. Dali mi něco z toho, co sami přijali, aniž by něco čekali zpět. Jednalo se o pomoc materiální, časovou i duchovní. Časem mi došlo, že jejich štědrost je Boží mluvou ke mně. Konkrétně v tom, že i já bych měl něco ze svých zdrojů dát dál. Problém je u mě někdy v tom, že se mi obdarovávat nechce, a to z jednoduchého důvodu. Hřích lakoty není vzdálen ani mně. V tomto ohledu jsem se naučil následující: K tomu, abych dokázal darovat a nesyslil si vše pro sebe a pro svoji rodinu, potřebuji jistou disciplínu. Ne vždy to funguje tak, že správná rozhodnutí konáme, protože naše srdce přetéká touhou. Proto je třeba nečekat na stav, až se mi bude chtít, ale je třeba to či ono prostě udělat. V tomto případě darovat s důvěrou, že Pán Bůh se postará o naše ztráty. Toto jsem zakusil mnohokrát, když jsem daroval. Jednak dobrý pocit, že mohu být někomu užitečný a jednak to, že Bůh odpovídá na moje kroky víry – v tomto případě na dávání. Naučil jsem se i to, že Bůh žehná tomu, když daruji nikoli z přebytku, ale když dar je obětí, když něco stojí a tedy i někdy zabolí. Zároveň se mi mnohokrát potvrdila slova Františka  z Assisi „dáváním dostáváme“. Moje zkušenost je, že to takto skutečně funguje.

06 listopadu, 2020

Jak může "skutečný křesťan" volit... ?!

Nedávno jsem četl hezký vtip: „Děti, nerušte tatínka. Teď je z něj odborník nejen na covid, ale i na americké volby.“ Vtip hezký, neurážející a nevinný. Jenže realita až tak nevinná jako tento vtip není. Nejeden tatínek ale i maminka, stejně tak i mnozí další nejenže sledují statistiky ohledně covidu a jak dopadnou americké volby, ale nedokáží pochopit, že ti druzí nesdílí jejich pohled na svět.

V křesťanstvu pak jedna či druhá strana někdy přichází s dovětkem, a jak může křesťan… volit, nebo souhlasit s volbou jednoho nebo druhého kandidáta na post (nejen) amerického prezidenta, jak si může myslet, že covid je/není skutečné nebezpečí, jak může mít takový či jiný náhled na islám, na uprchlíky, na EU atd. Témat, která nás rozdělují, je stále více.
Názorů na různá společenská témata bylo vždy vícero, prostě to nejde jinak. Horší je, že se stále více dostáváme do situace, kdy je druhá strana vnímána jako nepřítel, dokonce jako někdo, kdo v principu nemůže být křesťanem. Pro někoho představa, že křesťan si myslí nebo volí toho či onoho kandidáta je protimluv. Prostě to přece nejde! Křesťan prostě nemůže volit Bidena, protože Biden je ... Křesťan prostě nemůže volit Trumpa, protože Trump je … Křesťan nemůže být pro EU, protože EU je… Křesťan nemůže být proti EU, protože... A mohl bych pokračovat. Podstatný problém je ale v tom, že na obou stranách barikády jsou křesťané. Já sám osobně znám některé, kteří mají na některé zmíněné oblasti jiný pohled než já, myslím si, že se mýlí (a oni si myslí to samé o mě), ale nepochybuji o jejich víře. A to je znám dobře. Tím nerelativizuji pravdu, pokud budou ochotni se se mnou bavit, budeme se přesvědčovat o svých postojích, ale jiná politická nebo společenská orientace neznamená falešnou víru.
Vím, o čem píšu, i díky svým „hejtrům“. Protože některé moje články kolují na různých stránkách, čte je celkem hodně lidí a čas od času dojde v diskusích pod mými články k různě ostrým výměnám názorů. Díky těmto názorům mám následně možnost se dozvídat o sobě věci, které ani sám nevím. Žel, pro některé už dávno zřejmě nejsem křesťanem a pokud ano, pak spadám do kategorie heretik… Nevadí mi to, protože si myslím, že na sociálních sítích je člověk jednou tak agresivní než normálně, a pokud si pamatuji, tak z očí do očí jsem se s otevřenou agresí setkal jen málo.
Jen chci napsat, že na obou stranách barikád jsou křesťané a že by bylo skvělé, kdyby nás dokázala rozdělit až smrt nikoli politické či jiné preference. Nechť platí něco ve smyslu, nechápu, jak může dotyčný toho či onoho volit, nebo zastávat takový či onaký názor, ale chápu, že i on se stal příjemcem Boží milosti a nejen to.
Dokonce věřím, že skrze něj Pán Bůh jedná a že díky víře v jednoho otce bychom spolu mohli stolovat u jednoho stolu Páně.