15 června, 2020

Zpěv nebo chvály a Jede jede mašinka jako námět pro chválu/hudbu/zpěv...

Psát o hudbě církvi, která má v Čechách a na Slovensku tolik vynikajících hudebníků, je ode mě téměř drzost. Ale přesto pár řádků napíšu a to z pozice konzumenta, nikoli producenta hudby.
Během svojí práce v církvi jsem nahlédl do mnoha sborů a nepamatuji si, že by si lidé příliš stěžovali na kázání a pokud ano, potom se nejednalo o něco, co by rozdělovalo sbor. O to více emocí jsem zažil ohledně hudby. Proč? Přece klíčové by mělo být slovo, nikoli hudba. Odpovědí je, že hudba má obrovskou moc a to dokonce takovou, že někdy převyšuje slovo. Domnívám se, že je to proto, že hudba oslovuje především city, kdežto slovo rozum. A city s námi často cvičí více než rozum.
Zároveň okolo hudby v církvi vnímám jistý zmatek, protože vlastně ani nevím, zda v církvi „zpíváme“ nebo „chválíme“. Začtěte se do následujícího jazykového zmatení.
Máme vedoucího chval (když dotyčný vede předzpěvující skupinu) a dirigenta (když vede pěvecký sbor). Ten druhý zřejmě vede „pouhý“ zpěv, druhý „chvály“. Někdy si „zazpíváme“ - což většinou platí o kancionálové hudbě, jindy „budeme chválit“ – což platí, když se zpívají nekancionálové písně. Někdy jsem dokonce slyšel následující nesmysl: „Po úvodní písni budeme chválit.“ Přeloženo do církevního jazyka to znamená, že se nejdříve „zpívá“ z kancionálu, když se kancionál odzpívá, konečně se začne „chválit“. Asi není třeba dodávat, že je to nesmysl. Obojí je zpěv, obojí je chvála. Tvrdit, že jedna hudba je duchovnější je nesprávné. Můžeme hodnotit texty, harmonii, složitost, nikoli co je duchovnější.
Od jazyka ale zpět k fenoménu hudby. Hudba je jedním z klíčových faktorů, který určuje hodnoty každé generace. Zároveň hudba i rozděluje, liší se podle kultur, zemí, osobností a rozděluje i generačně. Když jsem svým synům pouštěl to, co jsem poslouchal v jejich věku z magnetofonových pásků či černých desek, protáčeli panenky a mladší (a drzejší) prohlásil, že toto poslouchali už lovci mamutů… (použiju to možná jako evangelizační nástroj a budu ho strašit, že v pekle bude navěky poslouchat Michala Davida, tak ať se snaží)
Hudba do velké míry vypovídá i o tom, kdo jsme jako sbor. Neexistuje žádný duchovní hudební styl. Pokud je něco duchovního, pak je to text, který melodie nese. Zvěst, kterou ta která píseň nese, se dá předat celou řadou hudebních stylů. Jaký hudební styl se nám líbí, rozhoduje naše kultura a možná i náš původ, nikoli „duchovní výše“.
Luther nazýval hudbu služkou teologie a to proto, že si dobře uvědomoval její sílu. Dokonce tvrdil, že pokud se křesťanská víra vyznačuje tím, že Boha chválí s radostí a vděčností za jeho milost a milosrdenství, pak hudba a zpěv mohou tuto radost často zprostředkovat lépe, než mluvené slovo. Ch. Wesley použil řadu lidových melodií z anglických hospod a pro křesťany jeho doby zapovězených světských operních domů své doby (představte si, že příští bohoslužby budete zpívat přebásněnou píseň na námět opileckého popěvku Jede, jede mašinka…) Kalvín nějakou dobu platil dva autory světských písní, aby zhudebňovali jeho teologické texty. Anglickou královnu tyto „vulgární melodie“ popudili natolik, že o nich posměšně mluvila jako o Kalvínově „ženevském vrzání“.
Když byla poprvé otištěna známá píseň Tichá noc, prohlásil o ní ředitel mohučského hudebního dómu, že jde o „vulgární hloupost bez jakéhokoli náboženského či křesťanského citu“. O Händelovu Mesiáši někteří církevní představitelé mluvili jako o „vulgárním divadle“ a to mj. proto, že odsuzovali příliš časté opakování a málo zvěsti (nepřipomíná vám to něco???). Haleluja se v Mesiáši opakuje skoro stokrát. A ještě jedna perla na závěr. Protože hudba byla kontroverzní vždy, prý slavný kazatel Spurgeon nazýval svůj hudební odbor ministerstvem obrany.
Diskuse o hudebních stylech je a byla hodně kontroverzní a osobní. Proč? Protože se hudba je součástí uctívání a uctívání souvisí s osobním vyjádřením lásky k Bohu.
Dále proto, že hudba určuje atmosféru shromáždění. Asi každý pastor zná zoufalý pocit, kdy nastupuje na kazatelnu poté, co hudba vyvolala depresivní náladu a shromáždění pohřbila. Stejně tak ale jistě známe i opak. Dobře to vystihl jeden pastor, když napsal: „Písně hodné pohřebních plaček a upjatí vedoucí hudebních těles mohou sbor zabít rychleji, než cokoli jiného.“ R. Warren k tomu dodává, že „pokud nezvládáte hudbu, hudba ovládne vaše bohoslužby.“
Vidíme, že otázek je hodně a že odpovědi na ně jsou komplikované. Dovolím si na závěr pár myšlenek, které snad z textu plynou.
Hudba má moc, nepodceňuje její roli na shromáždění. Dokonce má větší moc, než si jsme ochotni připustit. Nelžeme si do kapes, že jediné o co běží, je slovo. Je nesmírně důležité, má moc, nerezignujme na něj, ale neničme ho hudbou. Právě naopak. Podtrhněme jej hudbou.
Přemýšlejte, pro koho bohoslužby děláte. Pokud připouštíte, že mezi vás přijdou hledající, pak se vžijte do toho, když musí absolvovat padesát minut chval/zpěvu… nebylo by moudřejší to nechat na nějaký koncert modliteb a chval?
Buďme opatrní při vyjadřování se k různým hudebním stylům v církvi. Jistě je zcela legitimní o nich diskutovat, ale chce to dělat citlivě, protože jak bylo napsáno, hudba se dotýká čehosi velmi citlivého uvnitř nás. Pokud něčí oblíbený/zamilovaný styl otitulkujeme slovy primitivní, fosilní, jen dotyčného ponížíme.
V hudbě, stejně jako v mluveném slově neoddělíme formu a obsah (co zpívám a hraji od toho, jak to zpívám a produkuji). Do toho pak ještě vstupuje třetí faktor, kterému rozumíme nejméně, a tím je Boží duch… A na všech třech hodně záleží.
A poslední bod je jen otázka. V Čechách nám nějak nevznikají nové duchovní písně, stejně tak nejsou žádné výraznější worshipové kapely tak jak to vidíme třena u sousedů na Slovensku. Proč tomu tak je? To by bylo na jiný článek.

08 června, 2020

K obnovení Mariánského sloupu

Tak se část katolíků nakonec přece dočkala a má na Staroměstském náměstí opět Mariánský sloup. Na jeho adresu bylo vyřčeno snad vše. Mariánských sloupů je v Čechách mnoho, ale žádný nebudí takové vášně. Proč? Protože žádný není tak masivně spojován s protireformací a s neblahým propojením trůnu a oltáře. Ano, strhávat historické památky není správné, zároveň ne nadarmo před více než sto lety rozvášněný dav strhl sloup na „staromáku“ nikoli jinde. Protože právě tento sloup v sobě nesl symboly diskriminující protestantské kacíře a zároveň propojení Habsburků a Říma.

Škoda, že kardinál Duka nevzal vážně slova svého předchůdcem kardinála Vlka, který napsal: „Domnívám se však, že dnes není vhodná doba stavění či obnovování sloupů. Obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí není oficiální prioritou církve, spíše snaha obnovit život. Úsilí o znovupostavení sloupu nebere dosti na zřetel naši současnou situaci a může vyvolávat dojem společenské netolerantnosti a činit nevěrohodnou naši ochotu druhým sloužit. Nechceme rovněž vytvářet dojem konkurence na poli ekumenismu. Ne kamenné sloupy, ale ‚živé‘ sloupy mariánské úcty, která by nás spojovala s ostatními křesťany: žít jako Maria.“

Sloup žádné ekumenické usmíření nepřinese, ale přesně naopak. Opět některé příkopy vykopal. Naštěstí jeho obnova zdaleka nevyjadřuje pohled mnoha našich katolických přátel. Zároveň by sloup mohl být varováním, že tak jako se kdysi v našich dějinách církev resp. její vedení vzdálilo části národa díky nadbíhání mocným, stejné hrozí i dnes díky podlézání některým současným mocným. Jistěže je správné s mocnými tohoto světa komunikovat, modlit se za ně, žehnat jim, ale nikoli si s nimi jak se říká „zadat“, byť pro dobro církve.

03 června, 2020

Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.

Nedávno jsem četl dvě zajímavé myšlenky, se kterými hluboce souzním: „Žena prostě ženou je, kdežto muž se mužem musí stát. Mužnost je ošemetná a těžko postižitelná a je stvrzena pouze jinými muži.“ A druhá myšlenka je údajně africké přísloví: „Když z klacků nenaděláme muže, udělají nám ze vsi třísky.“ Jak velká moudrost… Snad bych jen k africkému přísloví dodal, že ono pomyslné „nadělání z chlapců mužů“ je role především otců případně dalších mužů. V dějinách se totiž nikdy nepředpokládalo, že by chlapcům byla disciplína a hodnoty vlastní, spíše se předpokládalo, že v nich tyto hodnoty nejsou a proto bylo třeba je vyučovat, vyžadovat, trénovat a zkoušet. Tuto roli přebírali jiní muži. Mužská potřeba jiných mužů je pak pevně zakódována a většinou nebývá pochopena její hloubka a význam zvláště proto, že na sebe bere tolik nezdravých podob (R. Rohr) P. Zimbardo píše, že „dopad života bez otce stejně jako nedostatek novodobých přechodových rituálů se všeobecně podceňují, zvláště pokud jde o negativní vliv na emoční vývoj chlapců a jejich emocionální dovednosti.“
Když studujeme mužské iniciační rituály, pak ty byly vždy spojeny s nějakou formou odříkání si. Zřejmě to odráželo jistý aspekt mužského vnímání světa a to ten, že přijetí mezi jiné muže, není zadarmo, že si ho musíš zasloužit. Moudrost dvanácti stupňů učí, že než může začít uzdravování, musí vám být zle a musíte být unaveni z toho, že je vám zle a že jste unaveni. Přemýšlejme nad tím chvíli… Jde o to, že každá, opakuji, KAŽDÁ velká spiritualita člověka učí, jak zacházet se svojí bolestí. Proto zřejmě iniciace mladých mužům, nebo slovy afrického přísloví „klacků“, měla za cíl je naučit neutíkat před bolestí. Nakonec totiž v životě jde o to, jak naložíme se svojí bolestí… Můžeme z ní obviňovat svoje okolí, můžeme si naivně myslet, že bolest lze odstranit, můžeme před ní utíkat a neustále si snažit zjednodušovat život, ale bolest je součástí našeho životního údělu a pokud jí nejsme schopni proměnit v něco pozitivního, pouze ji předáváme dál.
Jenže jak kdesi napsal Jung, kde zakopneme a upadneme, tam najdeme čisté zlato. Jsou to totiž zranění a pády, které nás pokořují a když je dobře zpracujeme, odtrhávají nás našeho falešného já. Pokud v tomto zpracovávání bolesti, do života mladého chlapce zasáhne otec nebo nějaký moudrý muž je to skutečné požehnání. Proto je tak důležité, aby v životě chlapců a mladých existoval nějaký starší parťák, který s nimi bude rád, který je bere takové, jací jsou a zároveň který jim nastavuje zrcadlo. Tohle je role mužů. Problém mnoha mužů je, že se bojí do života mladých kluků vstoupit nebo jim to možná není dáno. Cítí, že mladí muži nejsou příliš zvědaví na nějaké poučování, ale že chtějí sdílet život, což ale není úplně snadné. Pokud starší a zkušenější muži z různých důvodů nenacházejí cestu k jiným mladým mužům, které by vedli, není to dobře, ale není to nějaký hřích. Ale ke svým synům cestu hledat prostě musí.
Ještě jednou Zimbardo: „Před několika desítkami let měli chlapci nejenom otce, ale i strýce, dědečky, starší bratrance, mužské rodinné přátelé, sopečnost se skládala na rozvětvených rodinách, které bývaly přirozeným zdrojem podpory a usměrňování. Tyto funkce se nyní snaží nahradit Facebook, Twitter, hráčská fóra a další internetové stránky, bohužel s mizernými výsledky.“ Já bych ještě dodal, že to často nahrazují matky nebo ženy. Dělají to dobře, ale mužskou roli nenahradí. Jak píše Zimbardo, „pro matku je velmi těžké, či dokonce nemožné poskytnout bezpodmínečnou lásku a zároveň vystupovat v roli autority, která svého dospívajícího syna drží na uzdě.“
Jsme kulturou, která pro chlapce není z mnoha důvodů zdravá a jedním z důvodů je, že chybí muži, kteří by uměli a byli ochotni následující generaci předávat moudrost a zároveň hranice. Mnoho kluků je proto vystaveno více opečovávající mateřské, ženské lásce, ale nedostává se jim péče otcovské a mužské. Je třeba ale obojí. Něco se pokazilo…
Na druhou stranu není třeba věšet hlavy. Něco pojmenovat je výzvou něco s tím dělat. A je to nepochybně výzvou i v církvi.