13 května, 2021

Pár myšlenek k (zatím) pomalu končící pandemii


Včera jsem oslavil rozvolnění pandemických restrikcí koupí ponožek, protože staré už se trhají, kupovat si nové p
řes internet se mi nechtělo a štupovat staré je dnes jaksi mimo (pamatujete ještě na dřevěné houbičky?). Během tohoto ponožkového rituálu jsem si nějak více uvědomil, že pandemie ustupuje a že je jistá naděje, že to bude brzy za námi. Na druhou stranu mě napadají slova: nikdy neříkej nikdy…

Důvodem k napsání tohoto článku ale není spekulace, zda je pandemie u konce, ale odpověď na otázku, zda se církev nějak poučila nebo zda se o sobě něco nového dozvěděla. Zda bude něco po pandemii dělat jinak.
Pokud jste zažili nějakou těžkou nemoc, pak možná máte podobnou zkušenost jako já. Smiluje-li se nad vámi Bůh a vy to přežijete, pak si dáváte předsevzetí, že změníte stravovací návyky, životosprávu, budete se více věnovat blízkým, budete více času trávit s Bohem atd. Obyčejně něco změníte, ale po čase zpravidla zapadnete do starých kolejí. Prostě vám otrne. Vtáhne vás práce, povinnosti, tlak okolí nebo více či méně často neodoláte a dáte si nezdravé jídlo. Prostě síla našich návyků a někdy i zlozvyků je veliká. Netvrdím, že po prodělané nemoci nebo životní pohromě musí být všechno jako kdysi, že se nelze poučit a změnit, ale pokud nemáme silnou vůli, pak nás ani drsná zkušenost sama o sobě nezmění. Obávám se, že podobně to po pandemii dopadne s církví a se sbory. Za pár měsíců budeme tam, kde jsme byli. Tedy upadneme do „staré dobré (anebo nedobré) klasiky“. Ale moc rád bych se mýlil.
Snad i proto si dovoluji napsat pár řádek o tom, co jsem během pandemie zaznamenal a co bych rád, kdybychom si odnesli. Zároveň se jedná jen o moje subjektivní pozorování.
Během pandemie po internetu kolovalo mnoho rozporuplných zpráv ohledně toho, zda pandemie je, nebo není Boží trest, zda očkování je, nebo není znamením šelmy, zda máme, nebo nemáme poslouchat světskou vládu, která nám zakazuje se shromažďovat, zda se nejedná o začátek Kristova příchodu, do toho se k nám dostávaly znepokojivé zprávy o počtu mrtvých, velmi rozporuplné predikce, co se stane atd. V této chaotické situaci jsem si uvědomil, že v českých protestantských církvích neexistuje žádný sjednocující hlas, který by v této a v podobných situacích vydal nějaké rozumné sjednocující stanovisko nebo se k některým výše popsaným i jiným zprávám postavil. O to více pak byly slyšet různé postoje a prohlášení některých lidí, kteří čas od času publikují. Na čtenářích pak bylo zvážit, zda ten či onen má co říct, a mezi různými hlasy si vybrat (anebo nevybrat).
Zároveň jsem si nějak víc uvědomil, že záleží na vedoucích a že vyhrocená situace, kterou jsme prožívali, ukázala, jak jsou schopni reagovat. Asi z žádného vedoucího se nedá sejmout povinnost nějakým způsobem se pokusit vnést mezi ty, které vede, upokojení a naději.
Projevilo se to, co prožívají církve v zemích, kde jsou pro svoji víru pronásledovány a kde se nemohou scházet ve velkém. Tyto církve jsou odkázány na skupinkový model, kdy se každá skupinka stává malým sborem, který se společně modlí, poskytuje si pastorační i praktickou péči, čte Písmo a zajímá se o svoje okolí. Sbory, které byly před pandemií odkázány jen na velká nedělní setkávání, byly touto dobou zasaženy více než skupinkové sbory. Ukazuje se, že model malých skupin je velmi životaschopný, a to právě v nelehkých dobách. Zároveň nejen v nich. Myslím, že tento model bychom měli mnohem více promýšlet a praktikovat i v našich společenstvích.
Z pochopitelných důvodů nebylo během pandemie možné pořádat různé akce. Ale stále šlo někomu zavolat, s někým se jít projít, s někým si někde s rouškou a na bezpečný distanc sednout. Jinými slovy, potřeba lidského kontaktu se nejen nevytratila, ale byla ještě větší. Najednou se v mnohých sborech „vylíhli“ lidé, kteří se zajímali a kteří byli schopni a ochotni poodstoupit od sebe sama a nabídnout pomoc. Pro ty, kdo vedou větší skupiny lidí, byla možná pandemie připomenutím, že klíčem k srdci člověka není především „společně sdílená vize“, ale lidská blízkost, projevený zájem, ochota pomoci. Tím nijak nepopírám tvorbu a potřebu vize, jen připomínám, že bez vztahů a s nimi související důvěry samotná vize nestačí.
Díky různým internetovým platformám se ukázalo, že leccos lze dělat efektivněji – v tom smyslu, že kvůli hodinovému setkání nemusíme jezdit přes půl republiky. Dále se ukázalo, že v církvi se dá žít i bez některých setkání, konferencí či „konferenční turistiky“ a že tím lze ušetřit čas a peníze, jakkoli nechci tvrdit, že Zoom může nahradit osobní setkání. Někdy sice ano, častěji nikoli. Jenže… všimněme si, že mnoho nejrůznějších „udělátek“ nám vlastně má šetřit čas, a my ho stejně nemáme. Mobily šetří čas, který bychom strávili chozením do telefonní budky, maily nahrazují chození do poštovní schránky, QR kódy nahrazují vyplňování složenek, Facebook nahrazuje osobní setkávání… jen čas stále nemáme. Pandemie tedy ukázala, že leccos se dá dělat efektivněji, ale že i s ušetřeným časem je třeba se naučit hospodařit.
Virtuální bohoslužby budou pomalu končit a my se vrátíme do lavic. Opět se rozjedou akce, které nám chyběly. Slýchávám hlasy, že si někteří zvykli na pohovky a YouTube a že už se nevrátí. Jen dobře. Pokud někdo odejde z církve proto, že se není schopen v neděli zvednout z pohovky, jeho víra ještě potřebuje porůst. Většina lidí se ale vrátí, protože jsme stvořeni pro vztahy. Zároveň by bylo skvělé, kdyby nám neotrnulo příliš rychle a kdybychom alespoň jednu věc začali dělat jinak.

09 května, 2021

Německo, Rusko, výročí konce války a vyrovnávání se s vinou


Krátce po druhé světové válce napsal německý filozof Karl Jaspers knihu Otázka viny. Jaspers se v této knize vyrovnává s fenoménem viny svého národa.
Když tuto knihu čtete, zjistíte, že myšlenky tohoto myslitele se zdaleka netýkají jen Němců po druhé světové válce. Jaspers definuje čtyři kategorie viny: kriminální, politickou, morální a metafyzickou. Do kriminální viny zahrnuje přímou účast na zločinech a porušování zákonů. Politickou vinu vidí u politiků a politických institucí, stejně tak jako u organizátorů masové nenávisti. Zároveň ale se od této viny nelze oprostit, pokud jsme s těmito činy jako občané souhlasili, byť jsme je sami nevykonávali. Morální vina má co do činění s tím, že jsme byli vůči násilí loajální a občansky poslušní, tedy že jsme se násilí aktivně nepostavili. Patří sem „život v masce“ a „souputnictví“ – vina plynoucí z účasti na vnějších projevech loajality vůči režimu za účelem osobních výhod nebo vyhnutí se nebezpečí. Metafyzická vina pak pramení ze skutečnosti, že jsme zůstali naživu a že jsme neudělali dost proto, abychom zachránili ty, na kterých byly páchány politické nebo jiné zločiny. Cituji: „Jestliže jsem neučinil všechno, co jsem mohl, abych jim zabránil, jsem spoluvinen.“ Zároveň se s touto vinou často setkáváme u těch, kdo přežili koncentrační tábory.
V knize Tekuté zlo Bauman a Donskis navazují na Jasperse a píší, že „největší zosobnění etiky viny byla morální Tour de France německého kancléře Williho Brandta, který dvakrát poklekl: poprvé ve varšavském ghettu a poté u Jad vašem (světové centrum pro výzkum, dokumentaci, vzdělávání a připomínání památky holokaustu v Izraeli) – v obou případech se jednalo o hrdinský a ušlechtilý čin veřejného pokání před světem za zločiny a hříchy svého národa.“ V našem kontextu stojí za připomenutí i omluva německého prezidenta J. Gaucka v Lidicích. Autoři knihy Tekuté zlo píšou: „Stát, který pokleká a omlouvá se, jako v případě W. Brandta, porušuje hobbesovský model státu – státu, který nikdy neponechává prostor ničemu jinému než otevřené síle. Síla je pravda a pravda je síla.“
V souvislosti s koncem války, který jsme si připomínali, byla na Kulatém náměstí v Praze otevřena výstava o zvěrstvech provozovaných Rudou armádou na civilistech. Některé to pohoršuje a ptají se, proč je nutné tyto temné momenty našich dějin zdůrazňovat.
Problém je ale poněkud složitější a souvisí právě s otázkou viny a omluvy. Rudá armáda měla nepochybně významný podíl na osvobození naší země, zároveň to byla Rudá armáda, která odvlekla na konci války tisíce našich občanů do gulagů. Stejně tak to byl Sovětský svaz, který po válce v naší zemi podporoval a organizoval stejně zločinný režim, jako byl režim nacistický. Rozdíl oproti Němcům byl a je v tom, že Sověti se za svoje zvěrstva nikdy neomluvili, stejně tak komunisté. Ještě jednou Bauman a Donskis: „Dokázali bychom si představit, jak vůdce Sovětského svazu vyjádří omluvu za odporné zločiny a zavrženíhodné chování svého vojska, vládnoucích představitelů a státní mašinérie? Dokázali bychom si představit, že jakýkoli vůdce dnešního Ruska nabídne omluvu státu, jehož existenci podrýval, nebo dokonce zničil? Odpověď je zcela jasná – ne.“
Rusko se neomlouvá a nikdy se omlouvat nebude. Snad i proto je doposud Stalin vnímán jako jeden z největších Rusů. (Je nemyslitelné, že by takto dopadl v Německu Hitler.) A právě proto, že se Rusko neomlouvá, není jeho představitelům ani dáno vidět vinu, kterou jejich národ nese. V Rusku – mimo disidentské kruhy – neexistuje dílo podobné Jaspersově Vině, tedy dílo, které by bylo v Rusku doporučováno ke čtení jako snaha vyrovnat se s historickou vinou Ruska třeba jen v minulém století.
Vyznání vin nemůže vrátit životy, ale může vyjádřit lítost, distancovat se od zločinů minulosti a může je veřejně prohlásit za nepřípustné. A to není málo. Vyznání vin není slabost, ale síla. Naopak zamlčování a bagatelizování zločinů – často od těch, kteří vypadají jako silní – slabostí je.
Připomínali jsme si konec světové války, zároveň konec jedné diktatury, a třeba dodat, i nástup jiné diktatury. Potomci jedné z nich vinu svých předků nebagatelizují, potomci druhé diktatury si vinu nepřipouští. A snad i proto je dnešní Rusko na rozdíl od Německa stále diktaturou. Aby se něco změnilo, muselo by dojít k vyznání... vin. Jak jednoduché a jak těžké zároveň.
Nezbývá než doufat, že nás rudá diktatura podruhé nepohltí a že její pohrobci se nikdy více nedostanou k moci. Oni totiž pojem viny neznají, proto nelitují. A protože nelitují, budou to, co dělali jejich předchůdci, klidně opakovat.