29 září, 2021

Koho volit?

Z pochopitelných důvodů nebudu psát, koho volit, nicméně když uvažuji nad určitým klíčem, podle čeho se rozhodovat ještě před tím, než budu číst volební program, vidím následující obecná kritéria.

Nelze volit strany, které se a priori vymezují proti nějaké skupině obyvatel a tuto skupinu definují na základě rasy, sexuální orientace či vyznání. Tím není řečeno, že není správné se vymezit, ale nikoli na základě zmíněných tří oblastí. Vymezit se nebo nastavit hranice je třeba vůči tomu, kdo přestupuje zákony, a to může být jakýkoli člověk.

Volil bych proevropské strany – ne z toho důvodu, že z EU vzejde spása světa, ale někam prostě patřit musíme a představa Česka, které funguje jako neutrální Švýcarsko, je naivní. Pokud bychom vystoupili z EU, potažmo z NATO, cesta by vedla na Východ, a to by byla cesta do pekel. Je lepší být v EU a pokoušet se ji kultivovat, něco dobrého do ní přinášet než z ní utíkat. Totéž platí o NATO.

Pokud chceme zachovat jeden ze základních pilířů demokracie, neměli bychom volit stranu, v jejímž čele by stál obžalovaný člověk. Důvod je nejen etický, ale především ten, že pokud by se dotyčný dostal do vlády, narušil by se tímto jeden z naprosto klíčových pilířů demokracie – systém brzd a vah.

Nedoporučuji volit stranu či strany, které mají v čele tak dominantní lídry, že uvnitř těchto stran neexistuje názorový střet. Tento typ stran připomíná sektu, v níž postavit se lídrovi znamená vzpouru, což je velmi nebezpečný precedens, jehož důsledky jsme v dějinách viděli u komunismu a nacismu.

Mnozí váhají, jak se stavět k etickým otázkám, a podle toho pak volit či nevolit. Dle mého by v tomto měla být zachována svoboda svědomí a stranické sekretariáty by neměly zavazovat svoje poslance, jak mají v těchto oblastech rozhodovat. Nejvíce se diskuse zřejmě točí okolo LGBT manželství. Nedělejme z těch, kdo jsou proti, zabedněné homofoby, a naopak z těch, kdo jsou pro, lidské zrůdy. Extrémní a nesnášenlivé postoje vidím na obou stranách, a to je škoda.

Jako křesťan bych volil strany, které křesťanům umožní a ve své minulosti vždy umožnily, svobodně praktikovat svoji víru.

Pokud na to budete mít žaludek, zjistěte si, koho protežují proruské a konspirační servery a naopak do koho nejvíce „šijí“. Proč asi?

Volil bych strany, které se nebojí ve svých programech otevřeně mluvit nejen o tom, komu přidají, ale i o tom, jak chtějí dělat i nepopulární kroky, např. jak budou vybírat daně, kde si budeme muset utáhnout opasky atd.

Zárukou, že strany dodrží volební sliby, jsou ti, kdo za těmito sliby stojí. Proto se zajímejte o minulost těch, které budete volit. Kdo lhal a podváděl, bude velmi pravděpodobně v tomto stylu pokračovat i nadále.

Sledujte, jak vedou strany svoji kampaň a opakujte si u toho Greshamům zákon politické morálky: „Strach likviduje lidské hodnoty a jeden druhého stahuje do stále větších hlubin zla.“ Kampaň postavená na strachu je nepřijatelná.

Nakonec bych apeloval na všechny, aby šli k volbám. Zároveň jako člověk deformovaný svým celoživotním posláním a službou pak prosím mladé, aby volby nevypustili a aby se jich také účastnili.

A úplně nakonec. I když budete volit jinak, než bych si myslel, zůstanete nadále mými bratry a sestrami v Kristu, a pokud nejste křesťané, pak mými kamarády. O stejný postoj prosím i vás.

 

 

 

 

16 září, 2021

Soud nad Bohem aneb když správně odpovídat je ďábelské

Píše se rok 1646 a slaví se židovský svátek Purim. Je čas hraní komických her neboli purimšpílů. Nacházíme se ve vesnici Šamgorod, v hospodě, kde se se těsně před tímto svátkem stane strašlivá tragédie. Dojde totiž k pogromu a z celé vesnice přežijí jen tři Židé. Hostinský Beriš, jeho dcera Marie a Hana, která se ale zbláznila, protože během pogromu byla opakovaně znásilňována vesnickou lůzou. Prolnutí svátku Purim, tedy vysvobození Židů od pogromu, a pogrom, který se stal, naznačují, kam se bude tato divadelní hra ubírat. Do hospody přichází tři potulní herci, aby zahráli purimovou hru, jenže není komu, protože místní Židé byli vyvraždění. Místo purimové hry na podnět hostinského tedy uspořádají soud s Bohem a soudí ho za to, co se ve vesnici stalo. Protože Beriš byl přítomen zabíjení, chce být žalobcem, herci přijímají role soudců, jenže chybí obhájce. Najednou se ale odkudsi zjeví jakýsi záhadný cizinec jménem Sam, který se uvolí, že bude hrát roli obhájce Boha. Ještě, než se dostaneme dál, pár slov k tomu, proč E. Wiesel hru Šamgorodský proces napsal.

Wiesel prožil Osvětim, celá jeho rodina byla vyvražděna a zkušenost holokaustu se prolíná v mnoha jeho dílech. Zřejmě nejznámější je jeho kniha Noc, v níž popisuje svoje zkušenosti z Osvětimi. Pokud ji budete číst, doporučuji přečíst si i Svítání. Člověku to poskytne komplexnější obraz, především v hledání odpovědi na otázku odplaty a spravedlnosti, která s tématem souvisí. V knize Noc na jednom místě píše: „Nikdy nezapomenu na tváře dětí, jejichž těla se před mýma očima měnila ve žhavé spirály pod němým nebem. Nikdy nezapomenu na plameny, jež navěky sežehly mou víru. Nikdy nezapomenu na noční ticho, jež mi zabilo mého Boha, mou duši a mé sny, jež na mne hleděly tváří pouště.“ Na jiném místě Wiesel popisuje drastický výjev mladého chlapce, který se dlouhou dobu před zraky ostatních vězňů dusí na šibenici. Během popravy jeden z nich pronese slova, „tady umírá Bůh“. Wiesel toto tvrzení dle svých slov nemohl zcela přijmout. Víru svých předků neopustil, ale připustil, že rozumí těm, kdo tvrdí, že po Osvětimi již není možné hovořit o Bohu. Ještě jednou pár vět z knihy Noc: „Buď požehnané Boží jméno? Proč, ale proč bych mu měl žehnat? Vše se ve mně bouřilo, protože On zapříčinil, aby tisíce dětí byly spáleny v masových hrobech, aby šest krematorií pracovalo ve dne v noci, včetně Sabatu a svátků. Proč bych měl vyslovit buď požehnaný Všemohoucí, vládce vesmíru, který jsi nás vyvolil mezi všemi národy, abychom byli mučeni ve dne v noci, abychom viděli naše otce, matky, bratry končící v pecích? Buď požehnané tvoje svaté jméno proto, že jsi nás vyvolil, abychom byli poraženi na tvém oltáři?“ 

Během věznění v koncentračním táboře, tváří v tvář hrůzám, které vyjádřil ve výše popsaných textech, se Wiesel stal svědkem neobvyklého soudu, kdy dle jeho slov „tři rabíni, – všichni zbožní a vzdělaní muži – se jednoho zimního večera rozhodli obvinit Boha z toho, že dovolil, aby Jeho děti byly masakrovány. Vzpomínám si, že jsem tam byl a měl jsem pocit, že pláču. Ale tam nikdo neoplakal.“

Popisovaná zkušenost Wiesela vedla k napsání Šamgorodského procesu. Soud začíná obžalobou Boha, kterou pronese hospodský Beriš: „Já, Beriš, židovský hospodský v Šamgorodu, Ho žaluji za nepřátelství, ukrutnost a lhostejnost. Svůj vyvolená lid nemá rád a nedbá na něj! Ale proč si nás tedy vyvolil, proč ne někoho jiného? Buď neví, jaká příkoří se nám dějí, nebo to nechce vědět. V obou případech je… On je… vinen.“

Text pokračuje a na Boha padají další a další žaloby, které se v podstatě točí okolo toho, že nechal svoje děti vyvraždit. Jenže navzdory tomu, že žaloba vypadá neprůstřelně, záhadný cizinec Sam naprosto dokonale dokáže každou výtku na adresu Boha vyvrátit. Zde je několik příkladů. Hostinský chce, aby při procesu byla „vyřčena pravda“, a Sam reaguje slovy: „Čí pravda?“ A nakonec diskusi otáčí a říká, aby obžaloba byla vděčná Bohu, že lidem dal touhu po pravdě. Pak obžaloba vypočítává, kolik lidí bylo zabito. Na to Sam reaguje, že nelze mluvit za druhé, navíc mrtví a živí mohou tvořit obrovské společenství těch, kdo milují Boha. Dále argumentuje, že jako lidé musíme k věcem, kterým nerozumíme, říci prostě své ano, strpět to, povědět amen. Dále říká, že místo hněvu by měl hostinský být vděčný, že on žije, že byl ušetřen, že vinit nelze Boha, ale ty, kteří masakrovali. Navíc se možná někteří masakrovaní káli, a proto mohli odejít z tohoto světa v pokoji. Jeho obhajoba je logická, ale cítíte v ní mráz a odlidštěnost.

Do procesu vstupuje živý svědek, kterým je dcera hostinského Marie, která pogrom přežila a začne popisovat jeho otřesný průběh. Jenže najednou se ukáže, že záhadný pocestný měl s Marií poměr a že ji svedl. Udělal to ale velmi bezcitným způsobem. I z této epizody i z chladných, byť zároveň velmi logických odpovědí cizince, z něj cítíme něco zlého a ďábelského. Zároveň se to v čtenáři pere, protože přece dotyčný brání Boha! Do toho vstupuje bláznivá Hana, oděná v bílých šatech, která byla při pogromu hromadně znásilněna a přišla o rozum. Myslí si, že probíhá purimová hra, a chce hrát Ester. Mocnou královnu Ester, která zachránila Židy, chce hrát znásilněná a bezmocná Židovka… Je mimo realitu bláznivá Hana, nebo je vzhledem k pogromu mimo realitu příběh královny Ester?

Náhle do hospody přijde místní pop a varuje hostinského, že se blíží místní lůza a že pogrom bude pokračovat. Nabízí všem přítomným, že jim pomůže s útěkem. Jenže hostinský odmítá: „Žil jsem jako Žid a jako Žid zemřu – a jako Žid budu do posledního dechu křičet Bohu svůj protest! A protože se konec blíží, budu křičet hlasitěji! Protože konec je blízko, řeknu Mu, že je vinen více než dřív!“ Jinými slovy Bůh mě opustil, nechal mě být, ale já – i když protestuji, svoji víru neopustím…

Jenže děj zde nekončí. Herci se začnou Sama ptát, kdo vlastně je, jaký je jeho původ a odkud přišel. Obdivují jeho odpovědi a mají ho za svatého. Odpověď se ale nedozví. Nakonec si nasazují purimové masky a Sam si nasadí masku Satana. Končí slovy: „Vy jste mě měli za svatého, za Spravedlivého? Mě? Jak jste mohli být tak slepí? Tak hloupí? Kdybyste jen věděli, kdybyste věděli…“. Ze Sama se vyklube sám Satan.

Tolik velmi stručně ke hře. Paradox této hry spočívá v tom, že předstírat, že máme na vše odpovědi, může být ďábelské. Čtenář hry končí ve zmatku, možná v podobném zmatku jako při četbě Jóba, kdy Jóbovi přátelé dávají stejně jako Sam správné odpovědi, ale v kontextu Jóbova příběhu jsou jejich odpovědi špatné. Stejný verš z Bible může být jednou pomocí, jindy úletem.  

Jaký z toho plyne závěr? Jednak čtěte E. Wiesela a rvěte se s otázkami, které nám klade. Ale občas to bude bolet. Dále, univerzální odpověď na otázku, proč se děje utrpení, neexistuje. Abychom mohli alespoň nějak odpovědět, potřebujeme znát ten který příběh a souvislosti. A i tehdy někdy odpověď nenajdeme, budeme mlčet s tím, že následujeme Ježíšovo „plačte s plačícími“. Někdy (ne vždy) je mlčení moudřejší než odpovědi. Šamgorodský proces je děsivé čtení, které nás staví před zeď, kterou, pokud se nechceme dopouštět hloupých klišé, asi nejsme schopni svým rozumem přelézt. A navzdory tomu věříme…

 

13 září, 2021

Jak jsem se pro některé stal antikristem díky ekuméně

Když jsem ve svém posledním blogu psal o očkování, strhla se nebývalá diskuse. Nečekal jsem, že se mnou budou všichni souhlasit, nicméně jedno vlákno diskuse se táhlo okolo rozhořčení, že si dovoluji citovat papeže.

Dotyční mi radili, abych se „nediskreditoval citováním satanského papeže“, pak že bych se „neměl považovat vůbec za křesťana, protože papežství a jeho nauka je antikrist“, pak jsem byl poctěn, a to díky slovům, že „Černý, Fajfr, Drápal a Novák jsou ukázkou odpadnutí v přímém přenosu“. Poctěn proto, že mě někdo zařadil do společnosti těchto bratří, kterých si vážím. Dokonce jsem se v jiném kontextu dozvěděl, že jsem „Dukova děvka“. Prostě jistí bratři (sestry mi tyto šťavnaté výrazy nepíší) mají zásadní problém s tím, že nevidím v papeži antikrista a že vedu rozhovor s katolíky. Možná mě kvůli tomu už ani nepovažují za bratra a litují mě, že se budu smažit v pekle. Ano, rozhovory s katolíky vedu a nejen to, modlím se s nimi!!!
Ale mám to rozlité i u některých katolíků. K veliké nelibosti některých (to abych nenasazoval jen na protestanty), jsem spolu-sloužil svatební mši s tím, že jsme s knězem stáli vedle sebe, a kdo chtěl, ten přijímal, kdo nikoli, nepřijímal (snoubenec byl z CB, ona katolička). Jindy jsem sloužil Večeři Páně, kde byli převážně katolíci, ale i protestanté. Když si ode mě katolíci nechtěli vzít, dali si prst na ústa a já jim „jen“ žehnal. Kněz jim ale doporučil, ať se nebojí si ode mě vzít. Tehdy jsem mu před vysluhováním řekl, že pokud by se stal papežem, že mu kladu na srdce, aby katolická církev změnila svůj rigidní přístup k naší Večeři Páně a povolila svým ovečkám přijímat tělo Páně u nás a naopak nám u nich. Vím, že katolické pojetí je jiné, ale do svědomí nám nikdo nevidí, a kdyby mi kněz vysloužil chleba a víno, vzal bych si. Sám jsem byl zván na leckteré katolické akce jako řečník a bylo to skvělé. Nikoli kvůli mým přednáškám, ale vnímal jsem často mezi námi přítomnost Ducha Kristova. Zároveň jsem se ale setkal i s odmítnutím, někdy mi bylo zamítnuto udělat svatbu v katolickém kostele, „protože jsem protestant“, s odvoláním na jakýsi paragraf katolické věrouky. Nutno dodat, že mít svatbu v kostele bylo přáním snoubenců, ale biskup byl proti. O vesnici vedle to už ale šlo, protože spadala pod jiné biskupství.
Pro někoho to, co píšu, může znamenat, že jsem rozplizlý. Nikoli! Na mnoho oblastí teologie nahlížím hodně jinak, než učí katolická věrouka. Jsem ve své tradici spokojený, dobře vím, proč jsem doma v CB, a neměnil bych. S katolíky rád vedu diskuse, někdy spolu nesouhlasíme. Na tom ale není nic nepřátelského. Vím, že v katolické církvi existují „ultras“, kteří s námi nemluví a stále nás považují za poloviční křesťany. Stejné platí i naopak.
Uvedu ještě jednu zkušenost. Docela čtu nebo poslouchám a inspirovali či inspirují mě i katoličtí autoři, někteří pak dost zásadně a všem je vřele doporučuji! Za ty současné nebo nedávné bych uvedl H. Nouwena, R. Rohra, O. Váchu, B. Manninga, J. Sokola, H. Künga a další.
Někdy se mluví o toleranci. Abych mohl někoho tolerovat, musím s ním nesouhlasit. Pokud souhlasím, proč bych toleroval? Tolerance není plácání si po zádech a říkání si, že jsme všichni stejní. Stejně tak tolerance není líné rezignování na hledání pravdy. Tolerance je vědomí, že stejní prostě nejsme, ale navzdory tomu jsme schopni se unést (tolerovat), dokonce se mít rádi a v lecčem se inspirovat. A někdy se v něčem i neuneseme. Ale jen v něčem, nikoli ve všem. Navíc to není důvodem spolu nemluvit, nespolupracovat nebo se nemodlit.
Co nás pak ale spojuje, když ne věrouka? Zmrtvýchvstalý Kristus, který je Pánem církve. Že to nestačí? Na to si musí každý odpovědět sám a podle toho zaujmout svůj postoj ke křesťanům z jiných tradic, kteří věří a snaží se následovat stejného Krista.
Mojí prosté víře to stačí.