Říká se, že člověk si zvykne na všechno. Toto pořekadlo platí i pro válku na Ukrajině. Asi nelze dlouhodobě žít v takovém strachu, v jakém jsme žili, když válka začala. Zároveň však platí, že logické opadnutí prvotních emocí s sebou nese nebezpečí, že upadneme do jakési letargie a jednoduše se nějak naučíme žít s tím, že na východě se prostě bojuje.
Naše pomoc bude postupně slábnout, stále více budeme naslouchat „ochráncům českých národních zájmů“, kteří budou upozorňovat, že těm Ukrajincům dáváme moc a že musíme myslet více na sebe, začnou sílit hlasy, že „válka na Ukrajině není černobílá“ atd.
Chtěl bych proto připomenout, že černobílé na světě asi není nic, ale to absolutně neospravedlňuje ruskou agresi. Černobílá nebyla ani 2. světová válka, v souvislosti se kterou někteří historici hovoří o chybě, že Německo bylo po 1. světové válce příliš poníženo, což ale neospravedlňuje vznik nacizmu. Černobílá nebyla bolševická revoluce ani následný stalinský teror, kdy někteří poukazují na hrozné podmínky za cara, které daly do pohybu to, co se v Rusku dělo. Jenže to Stalinovy zločiny neospravedlňuje.
Agrese na Ukrajině je neospravedlnitelná, jakkoli to někomu může znít černobíle. Po více než sto dnech stále jasněji vidíme, že jsme konfrontováni s novou formou fašismu, který se mj. projevuje neomylným vůdcem v čele, rozprášením opozice, absolutním ovládnutím tisku a médií, teorií vyvoleného národa, kultem násilí a války, myšlenkami o potřebě vytvoření nových životních prostorů, genocidou jiného národa, který „nemá nárok na existenci“, koncentračními tábory, násilnými deportacemi tisíců civilistů, neúctou k lidským životům, a to nejen nepřátel, ale i svých občanů. Toto zlo je třeba nerelativizovat a také ho nebagatelizovat tvrzeními, „že ani druhá strana není svatá“. A už vůbec si na toto zlo nesmíme zvyknout.
Rusko ústy svých poslanců zcela otevřeně mluví o tom, že Ukrajina je jen první krok, a můžeme si jen domýšlet, kdo by byl další na řadě. Pokud politici myslí vážně tvrzení, že na Ukrajině se bojuje i o nás, pak je zcela legitimní, že Ukrajinci žádají o zbraně. Stále je lepší a zároveň snazší dávat zbraně než lidi. Pokud je svět propojený, pak se musíme smířit s tím, že válku ekonomicky nějak pocítíme. Za to ale nemůže Ukrajina, ale ti, kdo válku rozpoutali.
Pomalu se mezi nás vkrádá únava z této války. Jak jsem psal, je to logické, proto je třeba čas od času připomenout, že válka trvá, že je třeba podporovat ty, kdo Ukrajině pomáhají nejrůznějšími způsoby, že stále pomoci můžeme a máme i my a že proti nám všem (nikoli jen proti Ukrajině) stojí zlo v té nejodpornější podobě.
1 komentář:
Scénář je stejný jako po rozdělení Evropy v roce 1919, jako rozdělení Balkánu a rozdělení Sovětského svazu. Menšiny se kterými nedošlo k dohodě jsou pak rozbuškou následného zahájení války ze strany velké země. U nás to byla třímiliónová německá menšina, to je třeba připomenout.
Okomentovat